RUPERT HAUER

Něco o hranicích okresu Gmünd

Okres Gmünd existuje teprve od 1. října roku 1899. Jižní část nynějšího gmündského okresu (psáno 1924 - pozn. překl.) náležela dříve k okresu Zwettl, a to nynější soudní okres Weitra a kromě něho i obce a osady Tannenbruck (dnešní Trpnouze, část obce Hranice - pozn. překl.), Sofienwald (dnes Žofina Huť, část obce Nová Ves nad Lužnicí - pozn. překl.), Thiergarten (dnešní Obora, část města Nové Hrady - pozn. překl.), Naglitz (dnešní Nakolice, část města Nové Hrady - pozn. překl.), Weißenbach (dnešní Vyšné, část města Nové Hrady - pozn. překl.), Dietmanns (dnes je Dietmanns "katastrální osadou" /Katastralgemeinde/ městyse Großdietmanns v okrese Gmünd, pozor na možnou záměnu s městysem Dietmanns v dolnorakouském okrese Waidhofen an der Thaya poblíž města Raabs an der Thaya, podle něhož dostalo Rakousko své české jméno - pozn. překl.), Albrechts (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.), Groß-Höbarten (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.), Klein-Ruprechts (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.) a Groß-Neusiedl (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.). Zbytek pak patřil k okresu Waidhofen an der Thaya. Náš okres se původně rozpadal do tří soudních okresů: Litschau, Schrems a Weitra. V roce 1909 byly ze soudních okresů Weitra a Schrems vyčleněny některé části a z nich pak vytvořen vlastní soudní okres Gmünd.
Dne 1. srpna roku 1920 obsadili Češi v rámci provedení vynucené mírové smlouvy ze Saint Germain nádraží Gmünd a severozápadně od něho položené území našeho okresu, jenž tím ovšem utrpěl velice významnou ztrátu. Byla tím připojena nová kapitola k nemálo pohnutým dějinám západní hranice našeho okresu, která se nyní stala hranicí státní. Záležitost je o to zajímavější, že při tomto hraničním vymezení byly údajně určující dávné hranice historické.
V raném středověku leželo mezi Čechami a Dolním (a ovšem i Horním - pozn. překl.) rozsáhlé lesní území, tak řečený "severní les" (v originále "Nordwald" - pozn. překl.), sahající na jedné straně až k rakouské řece Kamp, na druhé straně hluboko do Čech. Nebyla tu nijaká pevně stanovená hraniční čára; hranici tvořil les, který byl prostupný toliko několika málo soumarskými. Byla to takzvaná "pustá hranice" (v originále "Ödgrenze" - pozn. překl.).
Když se nyní počalo s klučením tohoto hraničního lesa a kolonisté sem (Slované směrem na Gmünd od západu, Němci z Rakous směrem k lesu na hranici při Gmündu od východu) v 11. a zejména pak ve 12. století pronikli natolik, že na sebe narazili navzájem, tu docházelo i k prvním hraničním střetům. To, že se první známé hraniční vymezení vztahuje toliko k severní části dnešní hranice, dává nám domnívat se, že zde byly vzájemné srážky nejprudší (v originále "daß hier die Gegensätze am heftigsten aufeinander prallten" - pozn. překl.). V roce 1179 ukončil císař Friedrich I. Barbarossa na říšském sněmu v Chebu (Eger) spor mezi Leopoldem Rakouským a českým knížetem Fridrichem tím, že stanovil rozmezí jejich držav pevně stanovenou hraniční linií. Místo, které se toho v listině datované dnem 1. července 1179 týká, zní takto: " V horní části je oběma zemím, jmenovitě Rakousku a Čechám, hranicí hora, zvaná vysoká (mons, qui dicitur altus = Höhenberg). Od této hory jde hranice přímou čarou k soutoku dvou potoků, z nichž jeden má jméno Schremelize (= Skřemelice, Braunau), druhý Lunsenize (= Lužnice, Lainsitz). Odtud se hranice táhne až k dalšímu brodu, který se nachází u Segoru (= Krabonoš, Zuggers). Od onoho brodu jde hranice přímou linií k prameni řeky Gestize, od pramene této řeky ale až k Urgrube."
Tím se posunuje historická hranice naší země a tím i našeho okresu na severu hluboko do dnešních Čech; neboť Lampel (jde o státního archiváře Josefa Lampela a jeho pojednání Das Gemärke des Landbuches, zveřejněné 1908 v ročence Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, s. 1-234) doložil, že v případě "řeky 'Gestize'" jde o Koštěnický potok (v originále "Kastanitza" - pozn. překl.), pramenící při Vysokém kameni (v originále "am Marksteine" - pozn. překl.) jižně od Kužaku (Königseck). Potok plyne pod místním německým označením "Forellenbach" do Kačležského rybníka (v originále "in den Gatterschlager Teich" - pozn. překl.) a jako "Neumühlerbach" do Staňkovského rybníka (v originále "in den Stankauer Teich" - pozn. překl.). Dále dokládá Lampel, že místo s označením "Urgrube" by měl být kopec Grubberg (dnes zvaný Čtrnáctka - pozn. překl.) u Slavonic (v originále "bei Zlabings" - pozn. překl.), tj. že hranice probíhala tehdy tolik severněji nežli ta dnešní (Jan Bistřický dokonce v textu Nejstarší osídlení horního Podyjí /Acta Universitatis Palackianae Olomucensis - Facultas philospophica - Historica 31/2002/ "Urgrube" na rozdíl od starší literatury považuje rovněž za Vysoký kámen u Kunžaku - pozn. překl.). Skutečně je ještě v roce 1249 i Landštejn (Landstein) listinně doložen jako hrad na území rakouském. Také nacházíme kolem Nové Bystřice (v originále Neu-Bistritz - pozn. překl.) a zejména na východ od ní značný počet tzv. "genitivních" místních jmen (tj. odvozených od 2. pádu - pozn. překl.), pro naše území tak charakteristických, jako např. Artholz (dnešní Artoleč, část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Albern (dnešní Albeř, část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Konrads (Konrač, dnes část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Gebharz (dnešní Skalky /Kebharec/, část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Dietrichs (dnes zaniklá ves Dětříš, správní obec Kuní - pozn. překl.), Gottschallings (dnes zaniklá ves Košťálkov u Starého Města pod Landštejnem, viz k tomu i videodokument "Zaniklé vesnice nejsou němé" - pozn. překl.) atd., které dostatečně dokumentují německou kolonizaci tohoto kraje.
O území kolem Weitry se z hraničního vymezení datovaného rokem 1179 nedovídáme nic. Několik let nato, přesněji v roce 1185, uděluje český kníže Weitru v léno rodu Kuenringů. Z toho vyplývá předně, že území kolem Weitry až dotud, přinejmenším právně, náleželo k Čechám; dále pak podle všeho v Čechách začal převládat názor, že natrvalo je Čechám netřeba držet. V každém případě byla mlčky uznávaná příslušnost území při Weitře přerušena kolem roku 1251 českým králem Přemyslem Otakarem II., který nabyl (sňatkem s Markétou Babenberskou - pozn. překl.) dědictví babenberského. Léno Kuenringů zůstalo sice v platnosti, ale příslušnost území k Čechám došla nyní i navenek výrazu tím, že se teď ohlašuje jako česká župa (Burggrafschaft, purkrabství) a Kuenringové nosí titul županů z Weitry. Pád Přemysla Otakara II. měl pak za následek i pád Kuenringů a poté i definitivní obsazení Weitry rodem habsburským roku 1280.
Území kolem Landštejna a Nové Bystřice připadlo zdá se k Čechám podobným způsobem a asi i téměř v téže době. Habsburkové přenechali ten nepochybně pro ně to trochu odlehlý a značně izolovaný kraj českému rodu Vítkovců (Rožmberků), kteří jim v Čechách stranili.
Těmito procesy ovšem nebyl průběh hraniční čáry nijak stanoven s konečnou platností. Už v roce 1339 je tu však při práci jakási hraniční komise. Jde v tomto případě ovšem v prvé řadě o hranice panství Weitra na jedné straně, Nové Hrady (Gratzen) a Třeboň (Witingau) na straně druhé; tyto hranice však se zemskými splývají, podle příslušnosti ke každé ze zmíněných držav. Pochůzka po hranici zahájila komise v Nakolicích a došla směrem k severu až do okolí Tuště (v originále "bis in die Gegend von Schwarzbach" - pozn. překl.). Na této trase byla hranice vcelku stvrzena tak, jak coby zemská trvala až do roku 1919. Jen Tušť a Rapšach (v originále "Rottenschachen" - pozn. překl.) zdá se přinejmenším ještě krátký čas zůstaly v lénu rožmberském. Je jistě zajímavé, že už po 150 letech se hranice stanovená v roce 1179 posunula až do okolí Tuště a Suchdola nad Lužnicí (v originále "Suchenthal" - pozn. překl.).
O dalším vývoji průběhu hranic chybějí nám zevrubnější zprávy. Ještě skutečnost, že české osady Kösslersdorf (dnes zaniklá Nová Ves v okrese Jindřichův Hradec, založená ovšem až roku 1791 a nesoucí jméno po tehdejším správci panství Chlum u Třeboně Kösslerovi - pozn. překl.) a Františkov (v originále "Franzensthal", dnes část obce Suchdol nad Lužnicí - pozn. překl.) byly až do poloviny 19. století příslušné farností k tehdy rakouskému Rapšachu (až v roce 1920 se stal součástí tehdejšího okresu Třeboň - pozn. překl.), nám dovoluje dospět k závěru, že také na protějším břehu potoka Dračice (v originále "auch jenseits des Reisbaches" - pozn. překl.) máme před sebou původně rakouské území. Ba dokonce ještě roku 1541 patří Hamr (v originále "Hammerdorf", připomínaný ovšem podle https://de.wikipedia.org/wiki/Hammerdorf poprvé až k roku 1614 - pozn. překl.) blízko Chlumu u Třeboně (v originále "Chlumetz" - pozn. překl.) na jedné straně a Mnich (v originále "Münichschlag", ves, založená snad už k roku 1175, byla v roce 1952 zničena - pozn. překl.) jižně od Nové Bystřice na straně druhé k panství Litschau, a tím i k Rakousku. Teprve roku 1548 Volfgang Krajíř z Krajku (v originále "Wolfgang von Krayg" - pozn. překl.), který vlastnil zároveň Litschau i Novou Bystřici, připojil Hamr k Nové Bystřici a tím, jak také jinak ještě častěji (v originále "wie auch sonst noch öfter" - pozn. překl.), provedl ve prospěch české strany hraniční úpravu, jejíž výsledek se zhruba kryje s dnešní severní hranicí okresu. Lze jen považovat za dílo štěstěny, že město Litschau (dnes nejsevernější z rakouských měst vůbec - pozn. překl.) nezůstalo dlouho v rukou onoho příhraničního českého souseda; jinak by totiž mohl proces drolení pokračovat ještě dále. Úprava hranic z roku 1629 sotva už co důležitého změnila.
To je v krátkosti dějinný vývoj západní a severní hranice našeho okresu. Jedno se z něho dá vyvodit s jistotou: že totiž není v nijakém případě jednoduché "vyvolávat duchy minulosti a my se jich také nijak nemáme co bát" (Max Vancsa /1866-1947/, rakouský historik a spisovatel, od roku 1900 člen výboru, od roku 1906 tajemník a v letech 1919-1946 generální tajemník sdružení Verein für Landeskunde von Niederösterreich, to napsal v článku Geschichte der niederösterreichisch-böhmischen Grenze /vlastně šířeji pojednávajícím totéž téma jako Hauer/ v listu Reichspost ze dne 26. srpna roku 1920, kde zmiňuje v souvislosti s Weitrou i "Landbuch" /z té knihy vychází už zmiňovaný text Lampelův - Josef Lampel byl ostatně jejím novodobým editorem/ Janse Enikela, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).

Pověsti o kamenných mísách

Tak mnohde se u nás vyskytující kameny s miskovými prohlubněmi (v originále "die Schalensteine" - pozn. překl.) nabízejí lidové fantazii ten nejvhodnější objekt jejího rozvíjení a tak není divu, že se k těmto přírodním útvarům váží četné pověsti, které se ovšem velmi často ve svých vývodech opakují.
Na úpatí Nebelsteinu (v českých průvodcích nacházíme i označení "Nebešťan" - pozn. překl.) ležel kdysi tak řečený Wolfgangstein (tj. "kámen sv. Volfganga - pozn. překl.), který je zmiňován roku 1614 v jednom popisu hranic (rozuměj česko-rakouských - pozn. překl.). Měl na svém povrchu dvě prohlubně. Za své jméno vděčil podle lidové pověsti světci Volfgangovi, který tu odpočíval a modlil se, jeho klečící kolena pak zanechala v kameni dvojí stopu. Z tohoto kamene byl roku 1893 stesán podstavec Hamerlingova památníku (i Robert Hamerling má na webových své samostatné zastoupení - pozn. překl.) ve Waidhofen an der Thaya. Podobně se má věc (v originále "ähnlich verhält es sich" - pozn. překl.) s "Kolomanovým kamenem" (v originále "mit dem Colomanisteine" - pozn. překl.) u Eisgarn. Zde měl svatý Koloman (o Kolomanovi "rakouském" i "šumavském" viz rozsáhlý text Josefa Dichtla na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) odpočívat na své cestě do Svaté země. Voda, kterou prohlubeň téměř nepřetržitě uchovává, měla způsobovat tolik zázračných uzdravení, že v roce 1713 byla na kameni zbudována kaple. Vodě z tak řečeného Brünndlsteinu (tj. "studánkového kamene" - pozn. překl.) na vrchu Gelsenberg u vsi Breitensee (leží asi 3 km severně od Gmündu a 2 km na jihovýchod od zbytků české vsi Krabonoš, zlikvidované komunistickou Pohraniční stráží - pozn. překl.) se připisuje podobná účinnost. Tvář by si jí měla mýt také děvčata, aby nabyla zářivého vzhledu. Panna Maria prý koupila v té vodě Jezulátko. Říká se rovněž, že Matku Boží odtud vyhnalo práskání bičů zdejších pastevců a ona odtud s Jezulátkem doputovala na Dobrou Vodu u Nových Hradů (v originále "auf den Brünndlberg bei Gratzen" - pozn. překl.). Vody z prohlubně v kameni zvaném Christophistein (na Blockheide u Gmündu - pozn. překl.) měla dát Maria Ježíškovi napít. Voda z Bettlweibsteinu na vrchu Reinberg u Großpertholz (dnešní Bad Großpertholz s přírodním parkem Nordwald v oblasti Karlstift výslovně láká k pobytům "na výběžcích Šumavy" - pozn. překl.) a z Warzensteinu u Harmannschlagu prý zahání bradavice (v originále "soll die sogenannte Warzen vertreiben" - pozn. překl.). O kameni zvaném Liebfrauensitz na jednom návrší u Großpertholz vypráví pověst, že tu Matka Boží často sedávala. Když ji ale i tady pasáčci rušili o svatodušních svátcích práskáním biči a jiným hlukem, zřekla se prý svého místa a odputovala odtud do Mariazell.

Weitra

Weitra patří bezpochyby k nejstarším lidským sídlům okresu a byla dlouho kulturním středobodem okolního území. V letech 805 a 806 podrobil si Karel Veliký spolu s Čechami i krajinu kolem Weitry a učinil ji poplatnou franské říši. Brzy nato založil slovanský kníže Vitorad, od něhož třeba odvozovat i jméno místa, zdejší osídlení, snad nejprve na místě dnešní Staré Weitry (Alt-Weitra), jemuž zřejmě brzy následovalo zbudování hradu ve Weitře samé. V příštích staletích zřejmě území kolem Weitry sdílelo osud tolika jiných pomezních oblastí: měnilo pány, jimiž byli brzy Němci, brzy zase Slované. V hraničním vymezení z roku 1179 se o tom nedovídáme nic; Vitorazsko náleželo tehdy asi do pravomoci Čech, neboť jen tak lze porozumět tomu, že v roce 1185 je Hadmarovi z Kuenringu udělena "Weitra a les mezi Lužnicí a Stropnicí" (v originále "mit Weitra und dem Walde zwischen Lainsitz und Strobnitz" - pozn. překl.) v léno českým knížetem Fridrichem. Nad Zwettlem zbudoval sem pronikající Hadmar už předtím, jistě před rokem 1163 na vrchu Johannesberg hrad Harmannstein a tak uvedl pod svou pravomoc i Weitru. Pravděpodobně vlastnili Kuenringové už dříve toto české léno, poněvadž se roku 1197 uvádí, že Hadmar má patronát nad farou ve Weitře jako své zákonné dědictví. Zcela jasno ovšem o nejstarší historii Weitry nijak nemáme.
V roce 1230 povstali Hadmarovi synové, Hadmar III.na Dürrensteinu a Aggsteinu a Heinrich I. na Weitře, zvaní také "psi z Kuenringu" (v originále "die Hunde von Kuenring" - pozn. překl.), proti vévodovi Friedrichu Bojovnému (v originále "gegen Herzog Friedrich den Streitbaren" - pozn. překl.) a zpustošili větší část západního Waldviertelu. Vévoda Friedrich však roku 1231 vzpouru potlačil, dobyl Weitru a jiné hrady obou bratří a donutil je, aby se podrobili jeho moci. V roce 1278 stojí ovšem Kuenringové (jmenovitě Heinrich II. na Weitře znovu na straně českého krále Přemysla Otakara II. a když ten 26. srpna téhož roku padl v bitvě na Moravském poli (v originále "auf dem Marchfelde Schlacht und Leben verlor" - pozn. překl.), musel Heinrich císařským oddílům Weitru vydat a sám odejít do vyhnanství. Weitra se stala majetkem panovnickým (v originále "wurde landesfürstlich" - pozn. překl.). Z roku 1321 pochází nejstarší známé městské právo, které mimo jiné stanoví, že zemská silnice, která dosud Weitru míjela, má do budoucna vést skrze ně. V roce 1332 utrpělo město vpády Čechů. Už roku 1351 se ve Weitře zdržoval vévoda Albrecht II. Rakouský (zván i Moudrý nebo také Chromý, narodil se na švýcarském hradě Habsburg, žil v letech 1298-1358 - pozn. překl.); 1353 přijel pak do Weitry znovu se svým synem Rudolfem (jde o Rudolfa IV. Habsburského /1339-1365/, který měl podobně jako jeho bratr Albrecht III. nevěstu z rodu Lucemburků - pozn. překl.) a 700 jezdci, poněvadž král Karel IV. (císařem byl teprve od roku 1355 - pozn. překl.) konal tudy svou svatební cestu do Uher (sedmatřicetiletý Karel si tam bral čtrnáctiletou Annu Svídnickou dva měsíce poté, co mu zemřela druhá žena Anna Falcká - pozn. překl.) a došlo zde ke shromáždění knížat. Také později se rakouští vévodové častěji zdržovali ve Weitře.
Už koncem roku 1426 vpadly i do této oblasti Dolních Rakous husitské houfy, přenocovaly ve Staré Weitře a táhly dále na Zwettl. V následujících letech se musela Weitra opakovaně bránit témuž nepříteli. Zpráva o tom není k dispozici, stopy velkých opevňovacích prací z té doby dávají však soudit, že to byly časy pro město velmi zlé. Roku 1431 byly z Reinpolz dovezeny kameny, které měly být vrhány do řad husitských útočníků (v originále "in die 'Hussen'" - pozn. překl.). V roce 1478 vpadl z Čech do Rakous válečný lid Lea z Vronbrucku (Frohenbruck an der Lainsitz bylo mj. německé označení Veselí nad Lužnicí, používané alespoň na konci Protektorátu Čechy a Morava, tady jde ovšem, jak přátelsky zjistil bývalý knihovník českobudějovického biskupství a katolický disident za totalitního režimu pan Ing. Vladimír Feldmann, o historický "překlep": má být "Leo von Frauenberg" a nejde o nikoho jiného nežli o Lva z Rožmitálu "a na Hluboké" /stal se jejím majitelem v roce 1475/, jehož dobře známe z Jiráskova "cestopisu" Z Čech až na konec světa -- pozn. překl.), jakož i pánů z Rožmberka a ze Švamberka a zpustošil okolí Weitry. Roku 1486 drží Weitra v časech, kdy uherský král Matyáš Korvín obsadil četná místa v zemi, věrně při císaři. V roce 1566 získává město od císaře Maxmiliána II. nový znak. Roku 1577 vládne v okolí mor. Od 23. do 26. prosince 1596 bylo město, jemuž velel Georg Prunner von Emmersdorf, marně obléháno selskými povstalci, jejichž zášť se obracela zejména vůči panskému správci Schwarzmannovi. Někteří z povstaleckých vůdců byli po porážce vzpoury ve Weitře popraveni; jati byli v blízkosti Zwettlu. Počátek třicetileté války (1618) přinesl městu a jeho okolí těžké časy. Roku 1634 si chtěly vstup do města násilím vynutit dva chorvatské jezdecké útvary, byly však krvavě odraženy. V roce 1645 byla Weitra jedním z mála míst v celém Waldviertelu, které byly bezvýsledně obléhány Švédy; přesto však město v té době velice trpělo ubytováním vojáků a náklady na jejich stravu. Roku 1651 padlo 83 domů za oběť ničivému požáru. K podobnému neštěstí došlo v roce 1672, kdy lehlo popelem 24 domů. Během válek o rakouské dědictví táhly Weitrou koncem října 1741 nepřátelští Bavoři a Francouzi dál do Čech. Dne 1. listopadu šlo touže cestou celé bavorské vojsko a 14. listopadu obsadili město Francouzi, musili však 19. zase odtáhnout. Po bitvě u Čáslavi (v originále "bei Caslau" - pozn. překl.) bylo město přeplněno boje neschopnými raněnými vojáky, z nichž tu 1200 zemřelo. Roku 1748 byl na náměstí vztyčen sloup Nejsvětější Trojice. Rok nato (1749) bylo město postiženo prudkým zemětřesením. V roce 1792 byl postaven Castellihaus za použití stavebních částí pozdně gotického karneru (rozuměj kostnice - pozn. překl.). Roku 1809 utrpělo město opakovaným ubytováním vojáků a naturálními dávkami s tím spojenými velké škody; Rakušané, Bavoři, Württemberští a Francouzi tu střídali jedni druhé. Také arcivévoda Karl se tu na den zastavil při svém tažení na Moravské pole (Marchfeld). V roce 1832 byla založena promenáda podél městských hradeb a osazena květinami. Roku 1850 byl ve městě zřízen okresní soud. Dne 15. července 1851 padlo 35 domů za oběť požáru; podle císařského nařízení musely být stodoly přeloženy mimo město. V roce 1886 zavedlo město vodovod od Spitalu (v té vsi, jedné z nejstarších okolních vůbec, už někdy z 12. století, která byla kolem roku 1200 darována Hadmarem II. z Kuenringu maltézskému řádu v Praze /odtud místní jméno, znějící prý předtím "Schön Blumau"/, se narodila matka Adolfa Hitlera Klara Pölzlová, pocházeli odtud "Vůdcovi" prarodiče z matčiny /Johann Nepomuk Hüttler/ i otcovy /Johann Georg Hiedler/ strany /viz web Adolf Hitler's Family Tree, vyrůstal tu u svého strýce Hitlerův otec Alois a sám Adolf Hitler sem v dětství často jezdil na prázdniny ke své tetě Theresii - pozn. překl.) a dne 12. července 1892 byl položen základní kámen k nové radnici, dokončené pak na podzim roku 1893.

P.S. Ačkoli tu "dějiny" Weitry končí rokem 1893, je z připojené překladatelovy zmínky o Spitalu patrno, jak ještě zesílený vliv mělo mít nárokované "Vitorazsko" na své sousedy v neblahém století dvacátém s jeho dvěma světovými požáry.

Rupert Hauer, autor předchozích tří textů, které jsou všechny součástí jeho knihy "Landeskunde des Bezirkes Gmünd" (1. vydání 1924, z něhož jsou převzaty /knihu mi kdysi daroval Karel Pletzer/, obnovené vydání pod titulem "Heimatkunde des Bezirkes Gmünd" 1950, rozšířené a přepracované vydání 1986 /spoluautoři Walter Pongratz a Paula Tomascheková/), se narodil 14. září roku 1880 v malé vsi Groß-Gerharts (o genitivních" místních jménech píše i v jedné svrchu přeložené ukázce) blízko Waidhofen an der Thaya. Otec Leopold Hauer, jinak obchodník s prasaty, tu žil ve stavení čp. 29, kde mu jeho žena Maria v letech 1879-1892 porodila tři syny a jednu dceru. Rupert byl z dětí druhé nejstarší a po vychození obecné školy v Thaya a prvých dvou třídách reálky ve zmíněném Waidhofenu přešel do klášterního gymnázia řádu benediktinů v Seitenstetten. Poslední dvě třídy před maturitou absolvoval však z neznámých důvodů na zemském vyšším reálném gymnáziu v Sankt Pölten, snad už jako přípravu ke vstupu do alumnátu. Hned po maturitě v roce 1902 také opravdu začal studovat na sanktpöltenském kněžském semináři, než byl čtyři roky nato (1906) i vysvěcen. Už v březnu následujícího roku nastupuje pak jako na svou třetí štaci (předtím to byly Neupölla a Großgerungs) do Gmündu, kde vytrval šest let a od roku 1913 je ustaven farářem v Dietmanns. Zůstal tu pak 52 let až do své smrti 11. března 1965 v Gmündu na následky loupežného přepadení, jehož pachatel není vypátrán až dodnes. Obě světové války šíleného dvacátého století pohltily dietmannské zvony a jiné měděné devocionálie Hauerova farního kostela. Roku 1938 zapsal do pamětní knihy své farnosti: "Už brzy nastaly všemožné šikany, které nepřipouštěly nijakou pochybnost o tom, že vliv kléru je novým mocipánům trnem v oku. Bylo stále o to hůř, jak doba a události postupovaly." Coby vlastivědný badatel byl Hauer označen za "universitas scientiarum" svého oboru, poněvadž jeho práce se vyznačují co možno maximální šíří záběru od fyzického zeměpisu kraje pravěkem počínaje, přes právní historii a gmündskou vánoční hru až třeba k výkladu místních jmen. Za svého působení v Gmündu se poznal s katechetou Dwiřkou, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže. V letech 1931 a 1935 byl vždy na pět let pověřen péčí o archiválie okresů Gmünd a Zwettl a roku 1932 i funcí čestného korespondenta Spolkového památkového úřadu. Jeho zásluhy došly konečně ocenění v roce 1959, kdy byl poctěn Čestným křížem pro vědy a umění (Ehrenkreuz für Wissenschaft und Kunst). Ze stran církevních kruhů mu už roku 1947 bylo za jeho výsledky v duchovní péči i vědě propůjčeno právo nosit fialové cingulum (šňůra v pase) a kolárek. Tím největším uznáním Hauerovy práce je ovšem skutečnost, že se k ní musí vracet každý, kdo chce o dolnorakouském "šumavském" sousedství vědět něco víc.

- - - - -
* Groß-Gerharts (A) / Weitra / † † † Gmünd (A)