WILLIBALD HAUER

Sudetoněmecká májová pobožnost

Ctěné sestry a bratři ve víře, milí krajané!
Je za námi pohnutý rok. Mnohými z nás vyjádřené pochybnosti nad "Česko-německou deklarací" z ledna 1997, vzniklou bez sudetoněmecké účasti, se bohužel potvrdily. Dokonce i česká strana připouští, že její formulace jsou tak nepřesné, že mohou být vykládány jednou ze stran v neprospěch druhé. Prezident Václav Havel, jemuž přejeme dobré zdraví, nás želbohu rovněž těžce zklamal: lituje sice nyní excesů při vyhnání, vyhnání Němců jako takové však předmětem jeho lítosti není (v originále "aber nicht die Vertreibung der Deutschen an sich" - pozn. překl.). Přihodilo se mnohé, co nás může pohněvat, nad čím však můžeme především cítit smutek a zklamání.
Český parlamentní poslanec a předseda tzv. Republikánské strany (celý název zněl "Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa / SPR-RSČ" - pozn. překl.) se například vyjádřil v tom smyslu, že "kdybychom tehdy všechny sudetské Němce postříleli, byl by klid!" (na internetu výrok doložit nelze, v originále Hauerova kázání zní v německém překladu: "Wenn wir damals alle Sudetendeutsche erschossen hätten, wäre jetzt Ruhe!" - pozn. překl.) To kdyby u nás někdo řekl o Židech, byl by už dlouho za mřížemi. Soudkyně Radka Blažková odůvodnila zproštění obžaloby v procesu se Sládkem slovy: "Pan Sládek měl právo jako kterýkoli jiný občan vyjádřit se k obsahu česko- německé deklarace. Je pravda, že se v projevu objevily věty, které nejsou vhodné. Nebylo však prokázáno, že by směřovaly k podněcování nenávisti k určitému národu." (zpřesněno podle citace na webu Lidových novin - pozn. překl.). Až v poslední minutě doložil státní zástupce Václav Vítek své odvolání konstatací, že podle jeho názoru byl naopak skutek hanobení národa naplněn.
Dne 7. května 1998 se konalo "Jihlavské setkání" Ackermann Gemeinde (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) a české Nadace Bernarda Bolzana (viz po její likvidaci na ni navazující "Společnost Bernarda Bolzana" - pozn. překl.) před letošními Velikonocemi. Byl k němu pozván i korespondent listu "Sudetendeutsche Zeitung" Felix Seebauer (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Krátce před jeho odjezdem do Jihlavy zazvonil u něj telefon a energický hlas mu sdělil hospodskou češtinou: "Ty sudetoněmecká svině! Rozbijeme ti držku, jestli se tam v Jihlavě objevíš!" (v originále Hauerova kázání: "Du sudetendeutsche Sau! Wir werden die Schnauze zerschlagen, wenn du dich in Iglau blicken läßt!" - pozn. překl.) Jihlavské rozhovory měly podle hodnověrných zpráv proběhnout věcně. Při setkání křesťanů by nás to udivit nemělo. Jen předsednictvo obou zúčastněných stran by vědělo, zda se pan Seebauer dostavil.
Něco zvláštního jsme se museli dočíst o spolkovém shromáždění Zelených (v originále "von der Bundesversammlung der GRÜNEN" - pozn. překl.) v Kasselu. Dva sudetoněmečtí příslušníci Zelených chtěli rozdávat leták o nových dokumentech OSN o odsudku vyhnání a o právu všech lidí na domov. Jeden člen stranického prezidia se objevil se dvěma zřízenci pořádkové služby (v originále "mit zwei Ordnern" - pozn. překl.) a chtěl jim vyrvat z rukou to "svinstvo" (v originále "und wollte diesen 'Schweinekram' entreißen" - pozn. překl.). Ti sudetoněmečtí Zelení řekli pokojně, že ty kopie jsou jejich vlastnictvím a jen uvádějí ve známost právní pozici OSN. Přede dveřmi do sálu směli letáky rozdávat. Vedoucí diskuse v sále zvedla leták do výše a prohlásila, že se patří hodit ho do koše s odpadky. Brožura s emblémem teroristické organizace RAF (rozuměj "Rote Armee Fraktion" - pozn. překl.) přitom směla být v sále nabízena bez překážky. Naše poslankyně za Zelené ve Spolkovém sněmu se tohoto shromáždění neúčastnila. Slíbila mi věc objasnit. Dodnes jsem bohužel nijakou její odpověď nedostal. Mezitím komise OSN pro lidská práva zmíněný dokument potvrdila. Naše ministerstvo zahraničí je chytřejší než OSN a domnívá se, že tento dokument nemá nijaký zpětný účinek. Ve zprávě ovšem není žádná stopa omezení a připomíná se v ní dokonce Charta norimberského soudního dvora z roku 1946. Už tam byla závazně definováno právo na domov jako jedno z lidských práv a zároveň i odsouzeno vyhnání! (viz k tomu web Hospodářských novin, kde se naráží na samotné chápání německého výrazu "Heimat" pro významy "domov" i "vlast" v češtině - pozn. překl.)
Náš zahraniční ministr Kinkel (FdP) chce Čechy přijmout do Evropské unie "ohne Wenn und Aber" (jinými slovy "bezpodmínečně" - pozn. překl.). Rakouský ministr zahraničí Wolfgang Schüssel žádá předtím výslovné zrušení tzv. Benešových dekretů. Nebylo by úkolem i našeho zahraničního ministra zastupovat u Evropské unie zájmy svých krajanů včetně sudetských Němců (sudetští Němci jsou tu chápáni jako krajané Němců, Rakušanů i Čechů, což je opravdu způsobeno vyhnáním, pokud by ovšem bylo chápáno jen jako "československé" dílo - pozn. překl.)? Tady nejde jen o peníze či ekonomiku, nýbrž o jakési společenství hodnot, v němž se dodržují lidská práva (vstupem ČR do EU by paradoxně měl problém s "hodnotovým společenstvím" zmizet - pozn. překl.). Země, která osvobozuje vrahy a lupiče, by do tohoto společenství patřit neměla. Proč vlastně by Benešovy dekrety neměly být zrušeny? Také u nás (rozuměj v SRN - pozn. překl.) byly přece neblahé nacistické zákony proti Židům a jinak smýšlejícím zrušeny.
Naše vláda konečně nalezla odvahu a zásadovost a oproti českým přáním povolala i sudetské Němce do správní rady fondu budoucnosti (rozuměj "Česko-německý fond budoucnosti", blíže viz Wikipedia, celé problematice se věnují i Britské listy, kde je moderátorem diskuse i Peter Becher /zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Také Antje Vollmerová (viz o ní blíže Wikipedia - pozn. překl.) je členkou správní rady. Ta se přirozeně rovněž vyslovila proti účasti sudetských Němců. Bude českou stranu ve správní radě dobře zastupovat. Někdejší předseda sdružení Ackermann Gemeinde Herbert Werner (blíže o něm viz opět Wikipedia - pozn. překl.) byl dokonce jednohlasně povolán k funkci jednatele fondu budoucnosti se sídlem v Praze. Ve správní radě (po 20 členech na německé i české straně) se ocitli ze sudetských Němců mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení (v originále "der Sprecher der SL /tj. Sudetendeutsche Landsmannschaft/" - pozn. překl.) Franz Neubauer (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), zastupující předseda téhož sdružení Bernd Posselt (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), MdB (tj. člen německého Spolkového sněmu - pozn. překl.) Dr. Fritz Wittmann (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), někdejší prezident Bundesanstalt für Arbeit Josef Stingl (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), Volkmar Gabert (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) z SPD (tj. Sozialdemokratische Partei Deutschlands - pozn. překl.) a Johann Böhm (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), předseda bavorského zemského sněmu v Mnichově. Česká vláda jmenovala zatím jen 19 zástupců, poněvadž sociální demokraté, vedení Milošem Zemanem, na znamení protestu proti jmenování Franz Neubauera zástupce stáhli (drobná citace z blogu Milana Šmída: Do čela protestů proti Neubauerovi se postavil Miloš Zeman jako šéf nejsilnější opoziční politické strany. Zemanovy ostré výroky vyvolaly neméně ostrou reakci v Německu, zvláště když tehdejší předseda sněmovny přirovnal Franze Neubauera k českému Miroslavu Sládkovi: "Konstatuji, že bych protestoval stejně razantně, kdyby v diskusním fóru byl např. kolega Sládek, jako protestuji proti tomu, že v diskusním fóru je Franz Neubauer". Radikální Zemanova kritika do jisté míry pramenila z populistické předvolební kampaně ČSSD před červnovými předčasnými volbami, které následovaly po pádu Klausovy vlády v roce 1997. Teprve volby v červnu 1998 a vnitropolitické události spojené se vstupem ČSSD do Strakovy akademie odsunuly téma Česko-německé deklarace do pozadí zájmu. - pozn. překl.). Ačkoli Beneš slíbil českým obětem nacizmu (v originále "den Naziopfern in der Tschechei" - pozn. překl.) odškodnit je ze sudetoněmeckých majetků, dostaly se zřejmě ty peníze do falešných kapes (lépe řečeno do kapes udavačů) a nebyly poskytnuty ve prospěch skutečných obětí.
Odškodnění by se ovšem mělo dostat i sudetoněmeckým obětem nacistů, neboť jsou tisíce sudetských Němců, mezi nimi i stovky kněží, kteří byli pronásledováni, týráni v koncentračních táborech a nejednou tak přišli o život (v originále "und z.T. umgekommen sind" - pozn. překl.). Na nějaké alespoň symbolické odškodnění vyhnanců - jak k němu došlo v Maďarsku a v Rumunsku - se dosud marně čeká.
Milí krajané! Stále znovu slyšíme, že by se mělo zapomenout (v originále "das Wort vom Vergessen" - pozn. překl.). Slyšíme od politiků naší země, označujících nás výrazy jako "Unruhestifter" či "Störer" (tj. "podněcovatelé neklidu" či "narušitelé klidu" - pozn. překl.), že prostě nedokážeme zapomenout. Bohužel slýcháme ta slova i od spoluvyhnanců. Jednoduše už nechtějí vzpomínat na to hrozné, co je potkalo. V Bibli je však zapomenutí něčím, před čím by se měl člověk střehnout jako před trestem. (viz Deuteronomium 9: Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky. - viz také YouTube: Bůh často svému lidu připomíná, aby si pamatovali vše, co pro ně dělá, aby si pamatovali jeho milost a jeho dobrotu. Velkou část Starého zákona tvoří zapsaná poselství proroků, kteří připomínali Izraelcům, co pro ně Hospodin udělal. Neměli zapomenout ani na to, jak je Bůh povolal a jakým lidem se měli stát jako odpověď na toto povolání. Neplatí také pro nás jako církev i jako jednotlivce, že nemáme zapomínat na to, co pro nás Bůh udělal? Je velmi snadné zapomenout. - pozn. překl.) Je to jeden z nejhorších myslitelných trestů pro lid Izraele. A naopak vzpomínka, historická paměť, je jeden z nejvýznamnějších momentů ve vědomí Izraelitů, Židů jako národa.
Vzpomínka na Boha a na to, jak nás věrně vedl a provázel, by měla být předávána dětem a vnukům. Ještě dnes - po asi 3 tisících let, slaví Židé každoročně Pesach, vzpomínku na osvobození z egyptského otroctví. Také Ježíš při poslední večeři slavil nejprve Pesach, než ustanovil eucharistii. Co činíme my křesťané během církevního roku? Vzpomínáme velkých činů Božích. Slavíme Ježíšovo narození, utrpení a smrt, jeho zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého. "Čiňte to na mou památku!" říká Kristus po poslední večeři. Židé shrnuli slova Bible do jediné věty: Tajemstvím spásy je vzpomínka (viz k tomu křesťanský web Teologické texty: Na konci služby za mrtvé se v byzantském obřadu zpívá zemřelému "večnaja pamjať". Vzata v profánním smyslu se ta slova stávají banálními. Dostávají naopak hluboký význam v dogmatické a liturgické souvislosti. Když už v tomto životě spojuje paměť minulost s přítomným, tato spojitost se dokončí tehdy, když celý lidský život a celá historie světa vstoupí definitivně do Boží přítomnosti, do anamnéze Krista slavícího "nebeskou liturgii". - pozn. překl.). Proto si každým rokem připomínáme holocaust, nacistické vyvražďování Židů. 1880 let se nevzdali vzpomínky na svůj domov, než v něm pře 50 lety ustavili stát Izrael! Je jakýmsi pokušením moderního člověka zapomenout na to, co Bůh učinil, nevědět už, jaké závazné poslání nám zanechal.
Je-li řeč o vzájemném odpuštění a smíření mezi Čechy a Němci, pak je k tomu nezbytná živoucí vzpomínka, vědomí o tom, co se stalo. Beze vzpomínky není možné nijaké poctivé řešení, nijaké vysvobození. Pokud křesťané v kristově duchu usilují o smíření, pak je vzpomínka i cestou k politickému řešení. Křesťané v Čechách (v originále "die Christen in der Tschechei" - pozn. překl.) jsou v menšině. Bude trvat dlouho, než vzpomínka na to, co se skutečně událo po roce 1945, bude záležitostí většiny. 50 let komunismu zahubilo jakoukoli skutečnou kulturu, jakoukoli opravdovou historickou paměť. Nadávky nejsou žádným řešením. Množství lidí na mnoha místech na obou stranách usilují o cestu smíření: krajanské sdružení, Ackermann Gemeinde, Witikobund, Adalbert Stifter Verein, mnoho starostů a farářů z obou stran. Myslím na svého kněžského přítele Františka Kaplánka v Poběžovicích, jemuž je letos 50 let (narodil se 19. února 1948 ve Strakonicích - pozn. překl.). Vyhnanci pomohli obnovovat kříže, kaple, kostely a hřbitovy. Setkáváme se na různých poutních místech v Bavorsku, Rakousku i Čechách (v originále "in Bayern, Österreich und Böhmen" - pozn. překl.): v Altöttingu, v Mariazell, v Příbrami, v Kájově, v Bohosudově, ve Filipově, v Oseku, ve Vyšším Brodě, v Teplé u Mariánských Lázní (v originále "Přibram, Gojau, Mariaschein, Philippsdorf, Osseg, Hohenfurth, Tepl" - pozn. překl.). Na různých místech si můžeme podat ruce, dát prostor smíření. Mnoho našich krajanů poskytlo smysluplnou pomoc, aniž by očekávali materiální protislužbu. Jen tak máme alespoň malou šanci měnit lidi, měnit lidi tam i u nás. Jen tak můžeme stavět mosty přes propast zášti a nepřátelství.
MARIA, královna máje, PATRONA BAVARIAE i PATRONA BOHEMIAE", tj. ochranitelka bavorské země i zemí českých, má být naší přímluvkyní, abychom v duchu Kristově (v originále "im Geiste Jesu" - pozn. překl.) trpělivě pracovali na stavbě tohoto mostu smíření. Víme, že jsme tu na Zemi jen hosté. Bůh tomu však chce, abychom nejprve měli domov na tomto světě jako předtuchu domova věčného, který nám nemůže nikdo vzít, z něhož nás už nikdo nedokáže vyhnat. MARIA, pros za nás - nyní i v hodině smrti naší. AMEN.

Glaube und Heimat, 1998, č. 7, s. 4-5

P.S. Čteme-li po čtvrti století předchozí text, zdá se nám sotva hodno víry, že byly ony ostré vývody v roce 1998 obsahem mešního kázání katolického kněze. O to větší je jeho dokumentární hodnota. České "osmy" (1348, 1618, 1848, 1918, 1838, 1948, 1968, 1998) mají opravdu svou sílu!

Znamení proroka Jonáše

Když jsem před 18 lety přišel do Aldersbachu a tím na mne dolehla odpovědnost za "nejkrásnější mariánský kostel Bavorska", našel jsem v jedné odkládací místnosti (v originále "in einer Abstellkammer" - pozn. překl.) zcela zaprášenou ze dřeva vyřezanou velrybu s působivou hlavou proroka Jonáše v její tlamě. Dali jsme toto originální umělecké dílo z klášterních časů znovu zrestaurovat. Velryba s Jonášem (v originále "Jonafisch" - pozn. překl.) nalezla opět své čestné místo vedle Božího hrobu jako znamení života a zmrtvýchvstání. V pašijovém týdnu přichází množství návštěvníků zblízka i zdáli a všichni chtějí tu velrybu, chrlící vodu, v kapli Božího hrobu (v originále "den wasserspeiende Walfisch in Hl.-Grab-Kapelle" - pozn. překl.) spatřit. Mezitím byl už "Jonafisch" i na cestách a tvořil na velké cisterciácké výstavě v císařském sále v Cáchách (v originále "bei den großen Zisterzienser Ausstellung im Kaisersaal von Aachen" - pozn. překl.) středobod všech exponátů. Jeho Milost opat Dr. Norbert Mussbacher z cisterciáckého kláštera Lilienfeld v Dolních Rakousích (v originále "Lilienfeld/NÖ" - pozn. překl.) napsal dokonce báseň o "výstavní hvězdě" (v originále "über 'den Star der Ausstellung'" - pozn. překl.). V tomto roce bude náš "Jonafisch" k vidění v době od 15. srpna do 19. října na velké umělecké výstavě u příležitosti 300. výročí narození Cosmase Damiana Asama (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) v prostorách někdejšího kláštera Aldersbach. Jsou experti, kteří toto umělecké dílo připisují bratřím Asamovým.
Cisterciáci v Aldersbachu působili požehnaně od roku 1146 až do osudné sekularizace v roce 1803. Pěstovali víru a zbožnost, ale i zemědělství řemeslo, umění a vědu. Mezi 47 opaty kláštera se ostatně nachází jako 12. v pořadí jistý Konrad Schnabel z Českých Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Mezi mnichy bylo vždy několik těch, kdo pocházeli z Čech (v originále "aus Böhmen" - pozn. překl.) a zase pár jiných, kdo byli povolání jako opati do klášterů v Čechách. Po celá mnohá staletí především kláštery pěstovaly kulturu Západu (v originále "die Kultur des Abendlandes" - pozn. překl.). Byli to právě zejména cisterciáci, kteří podporovali lidovou zbožnost a často střízlivou latinskou liturgii činili srozumitelnou srdci a charakteru lidu - prostřednictvím obrazů a soch, poutí, procesů a pobožností, hudby a hereckých výstupů. Po koncilu existovalo nebezpečí, že budou obrazoborectvím a nerozumnými reformami zrušeny dobré tradice, aniž by byly nahrazeny něčím lepším.
Mnozí z nás si ještě vzpomínají na láskyhodné duchovní ve vlasti, kteří příkladně dokázali srdcím a povaze nás dětí přiblížit různými přitažlivými akcemi církevní liturgii - tenkrát často na základě průkopnických reformních prací pátera Parsche (viz blíže Kathpedia - pozn. překl.), augustiniánského kanovníka v klášteře Klosterneuburg (zemřel tam roku 1954 - pozn. překl.) původem z Olomoucka. S jakým jen nadšením jsme slavili jako ministranti liturgii pašijového týdne počínaje slavným procesím s "palmovými" ratolestmi až po stráž u slavnostně okrášleného Božího hrobu. Vrcholem všeho byl pak o neděli Vzkříšení nádherný průvod vesnicí za účasti veškerých jejích obyvatel. Ba, s jakou láskou a péčí utvářeli naši duchovní každoročně ten svatý týden. Ty slavnosti zůstaly pro nás něčím nezapomenutelným a dá se z nich čerpat po celý život. Ani když jsme byli jako malí povinně v Hitlerjugend (v originále "als Pimpfe der Hitlerjugend", jiný význam výrazu "Pimpfe" je ovšem i "fakan" či "usmrkanec" - pozn. překl.), nedokázal nás režim odtrhnout od našich kněží.
Vděčně vzpomínám na mého domovského faráře Andrease Maurera, který mne roku 1929 ve farním kostele sv. Václava v mém rodišti (autorova rodná obec má české jméno "Hora Svatého Václava", německy pak se nazývala "Berg" - pozn. překl.) a do roku 1943 byl tamním obezřetným duchovním pastýřem. Myslím na svého milého kněžského strýce Karla Dussla (*1909 v Hoře Svatého Václava, †1980 v Nammeringu, což je dnes jen místní obce Fürstenstein v bavorském zemském okrese Pasov /Passau/ - pozn. překl.), který byl farářem v Šenavě a v Kunžvartě (v originále "in Schönau und Kuschwarda", dnes mají obě obce česká jména Pěkná a Strážný - pozn. překl.). Myslím na hornovltavického faráře (v originále "Pfarrer in Obermoldau" - pozn. překl.), jímž byl vždy humornou letorou se vyznačující biskupský duchovní rada P. Pius Fischer, který mi byl v Německu po osm let milým spolubratrem jako beneficiát v Aldersbachu (*1889 v Těchoníně /Linsdorf/ na Královéhradecku, †1975 v Aldersbachu - pozn. překl.), Nezapomenutelnými pro mne zůstávají horliví duchovní pastýři vimperské farnosti (v originále "die eifrigen Seelsorger der Pfarrei Winterberg" - pozn. překl.), které jsem poznal v době, kdy jsem ve Vimperku chodil rok do měšťanské školy: prelát Dominik Brunner (*11. dubna 1869 v Novosedlech u Nemanic /Neubäu bei Wassersuppen, †8. září 1960 ve Vilshofen an der Donau - pozn. překl.), prelát Isidor Gabriel (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a tehdejší kaplani Ferdinand Deindl (pocházel z Isarhofen an der Donau, působil od 16. září 1941 do 31. října 1945 ve Vimperku, †ve věku 75 let 14. dubna 1980 v Eggingen /Bádensko-Württembersko/ - pozn. překl.) a Josef Peter († ve věku 59 let 13. února 1975 nemocnici v bavorském městysi Fürstenzell, pochován je v domovském bavorském městysi Hutthurm - pozn. překl.). Nejvíce mne formoval ve Skoroticích u Ústí nad Labem (tam měl snad, jak uvádí na webových stranách Kohoutího kříže Dr. Raimund Paleczek, někdy v letech 1906-1914 zemřít otec Hanse Watzlika Jan Vaclík - pozn. překl.) působící farář Erich Goldammer, který ve velké vážnosti skonal roku 1974 v mnichovském předměstí Karlsfeld. Za mnohé děkuji také svému biřmovacímu kmotrovi z roku 1942 v Horní Vltavici (v originále "verdanke ich meinem Firmpaten /Firmung 1942 in Obermoldau/" - pozn. překl.) faráři Hugo Rogmansovi, tehdejšímu administrátorovi (v originále "Pfarrverweser" - pozn. překl.) v Kunžvartě, který nyní tráví léta na odpočinku ve městě Emmerich am Rhein (diecéze Münster ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko - pozn. překl.), jeho lidé ze Šumavy však na něho neumějí zapomenout.
Nyní však nazpět k velrybě s Jonášem u Božího hrobu v Aldersbachu. Mnichové a umělci nevytvořili toto umělecké dílo jako nějakou zbytečnou hříčku (v originále "aus irgendeiner Spielerei" - pozn. překl.). Mohli se přitom opřít o slova samotného Ježíše Krista, neboť ten říká podle Matoušova evangelia (Mat 12, 39-41): "Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je více než Jonáš." (viz i Mat 16, 4 a Luk 11, 29).
Stejně jako farizeové a zákoníci žádáme i my často od Boha nové důkazy a zázraky. To nejdůležitější znamení nám však už bylo dáno: zmrtvýchvstání Ježíše Krista z hrobu. Prorok Jonáš, kterého Bůh osvobodil (v originále "zurückgeholt" - pozn. překl.) z břicha velryby, je toho předobrazem. Nepotřebujeme hledat nový zázrak, neměli bychom bažit po zázracích; neboť Bůh velký div překonání smrti už na Ježíši Kristu učinil. Svědkové zmrtvýchvstání nasadili pro tuto pravdu svůj život. Kdybychom hledali zázraky, pak bychom je měli spatřovat ve stvoření, v dějinách lidstva a ve vlastním životě a všude je tam nalezneme. Ježíš sám odkazuje na zázrak pšeničného zrna (Jan 12,24: "Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu." - pozn. překl.). Když toto zrno zemře, přinese stonásobný užite, tedy nový život. Pozorujme zdánlivě mrtvou larvu nějaké housenky. Vyvíjí se v ní nový život nějakého motýla. Zázrakem je pro mne i církev, která je vždy znovu prohlašována za mrtvou, přece se však zase probudí k novému životu: za dob římských císařů, za reformace, v časech sekularizace i národního socialismu. Můžeme jen žasnout, jak právě v zemích, kde je pronásledována, také v Čechách, na Moravě a na Slovensku (v originále "auch in Böhmen, Mähren und der Slowakei" - pozn. překl.), účinně projevuje svou působnost. Zažili jsme něco podobného, když můj kněžský strýc Karl Dussl byl o pašijovém týdnu roku 1942 propuštěn z vazby gestapa, ačkoli už bylo rozhodnuto o jeho transportu do koncentračního tábora v Dachau. Zažíváme teď v Aldersbachu "zmrtvýchvstání" kláštera cisterciáků v době, kdy to mnoho klášterů vzdává. Ano, Bůh nám dává dostatek znamení, že má moc ustanovit nový život. Nedejme se zmýlit mnoha módními novými učeními dovozem z Asie, např. o tzv. reinkarnaci. Jsme na tomto světě jen jednou. V určitý čas života se musíme osvědčit. V tento milostivý čas padá rozhodnutí pro zmrtvýchvstání s Kristem Ježíšem. Nemůžeme se utěšovat tím, že se snad lze na svět vrátit pro toto osvědčení. Ona falešná nauka vede i k falešnému přístupu k životu. Proč činí přívrženci těchto asiatských náboženství tak málo pro bližního? Utěšují se znovuzrozením v nějakém novém pozemském životě.
My křesťané víme o zúčtování, které musíme složit po našem jedinečném životě před Kristem, naším zachránce a soudcem. Víme, že bude soudcem milosrdným. Chce nám dát podíl na svém božském životě. Smíme doufat, že naši drazí zesnulí příbuzní a duchovní pastýři žijí s Kristem. Jsme zatím ještě na cestě k tomuto velikému cíli. Můžeme se modlit jako prorok Jonáš:

"Volal jsem ve své úzkosti
k Hospodinu, ať mi odpoví.
Křičel jsem z útrob záhrobí,
abys vyslyšel mé volání.
Tys mě však z propasti vyzvedl,
Hospodine, Bože můj!
Když už mě život opouštěl,
na Hospodina jsem se rozpomněl.
Má modlitba k tobě dolehla,
našla tvůj svatý chrám.
Ti, kdo marné nicotnosti ctí,
sami se zbavují věrnosti.
Já ti však s vděčným voláním
přinášet budu oběti.
Co slíbil jsem, to vyplním.
U Hospodina je spasení!" (Jon 2, 3)

Glaube und Heimat, 1986, č.3, s. 0-1

Willibald Hauer se narodil dne 8. července roku 1929 v obci Hora Svatého Václava, německy zvané Berg, odkud pocházela i jeho matka Anna, roz. Dusslová, a byl tu i pokřtěn. Otec Anton Hauer (*6. září 1904 v Semošicích /Semeschitz/ čp. 38, †28. července 1979 ve věku 75 let v hornobavorské obci Schwindegg) byl vyučený tesař, povoláním i šofér a později zaměstnanec Říšských a po vyhnání německých Spolkových drah. Matka Anna (*28. ledna 1908 v Hoře Svatého Václava čp. 9, † na Velký pátek 21. března roku 2008 v charitativním domově hornobavorského města Mühldorf am Inn pár týdnů poté, co se dožila 100 let a o 10 let téměř přežila i svého syna) roz, Dusslová, se za něho provdala v roce 1931. Willibaldův děd z matčiny strany Josef Dussl se narodil v Hoře Svatého Václava dne 20. listopadu roku 1880. V roce 1908 se oženil s Barbarou Kronhofmannovou z Meclova (Metzling) a měli spolu jednoho syna, pozdějšího faráře Karla Dussla a 4 dcery. Stavení čp. 9 v Hoře Svatého Václava, kde Josef Dussl, jinak i správce hřbitova, hrobník a varhaník hospodařil, bylo po druhé světové válce a vyhnání německých obyvatel strženo. Josefův otec Anton Dussl pocházel ze Šitboře (Schüttwa), matka Anna, roz. Vogelová, z Mnichova (Münchsdorf). Když Anton Dussl zemřel, odcestovala Anna se 3 dětmi (Marií, Georgem a Johannem) do Ameriky (ve státě Minnesota žije dnes více než sto potomků rodu Dusslova). Po měšťanské škole ve Vimperku se Willibald Hauer dostal v roce 1942 do chlapeckého semináře v bavorském Pasově. Poté, co byl 29. června roku 1956 vysvěcen na kněze, stal se kooperátorem ve Wegscheidu, což je dolnobavorský městys v zemském okrese Pasov Tři roky nato je ustanoven studijním prefektem v pasovském Pellianu, přichází jako kooperátor do města Simbach am Inn a v roce 1967 přebírá jako farář někdejší cisterciácké opatství Aldersbach, kde setrval až do svého nečekaného skonu 2. září 1998 ve věku 69 let. Stal se čestným členem cisterciáckého řádu, čestným aldersbašským občanem a nositelem Spolkového záslužného kříže. Na jeho smuteční mši se sešlo na tisíc věřících, což tu byl počet vyhrazený až dosud jen biskupům. Jeho kázání byla pověstná a dvě naše textové ukázky jsou toho i v českém přetlumočení dokladem.

- - - - -
* Hora Svatého Václava / Semošice / Vimperk / † † † Aldersbach (BY)