HUGO ROGMANS

Vánoční dopis Šumavanům z roku 1947*

Pozdrav Bůh (v originále "Grüß Gott!"), moji milí!
Je to teprve několik dnů, co mi jeden z Vašich řad napsal: "Chtěl bych, aby letos žádné Vánoce nebyly." Mohl jsem z toho opět vytušit, jakou bolest chovají v duši lidé, kteří se svým domovem tolik ztratili.
Vánoce však přicházejí! Stojí přede dveřmi. A já se domnívám, že právě pro Vaši bolest tu musejí být Vánoce, poněvadž v těch opravdových Vánocích spočívá útěcha.
Rád bych Vás proto jako v uplynulých letech vzal s sebou na cestu k chlévu s jesličkami a především k Božskému Dítěti tam v nich. Zvlášť blízce hovoří k nám dnes ten obraz. Mezi trámovím a zbytky zdí nalezla Svatá Rodina, vystavena veškeré nepohodě a veškeré nouzi, své osamělé útočiště. Jak opravdově se dá na tomto místě modlit, o tom svědčí verše jednoho z Vás, který jim dal nadpis

Heimatlose beim Krippenkind
Wir neigen uns dem Krippenkind!
Seit Monden sind wir auf den Flucht

man hatte uns schon abgebucht,
wir haben neuen Herd gesucht,
mit wunden Füßen, bloßen, im Winterwind.

Wir bitten dich, du Krippenkind:
Führ uns den Vater wieder zu
aus unbekanntem Lande!
Und gib uns eine Hütte Ruh,
ein brüderliches Du und Du
an einem Wiesenrande den Frühlingswind!

Lidé bez domova při Jezulátku v jesličkách
Skláníme se před jeslemi!
Už měsíce jsme zůstali
docela bez domova;
odepsáni jsme, zoufalí,
jako bychom krb hledali
do krve bosí na promrzlé zemi.

Prosíme tu před jeslemi,
Dítě, zas k Otci přiveď nás
ze země, která není
než v neznámu, dům dej nám zas,
bratrský vlídný, blízký hlas
na jarní louce ať zní mezi všemi!

To, co my všichni slyšíme z těchto slov a čemu Pán také jistě tak rozumí, je touha raněného srdce:

Dejte nám zase dojít domů!"

(v originále "Lasst uns doch wieder heim!" - pozn. překl.)

Tu prosbu připojím i já Vaším jménem ke své vánoční modlitbě, o níž vím, že u Pána nezazní nevyslyšena. Jako kněz bych ale udělal rád ještě víc a uvedl Vás všechny vánočním svatým přijímáním ke Kristu, abyste Vy všichni přese všechno u Něho a skrze Něho nalezli mír srdce, který nám dokáže darovat právě jen On. Věřím, že také pro Vás pak bude všechno snazší a do Nového roku nabudeme Jeho zásluhou i novou sílu, abychom se uměli osvědčit každý na svém místě a uchovat si přitom čisté, důvěřivé srdce.
Ačkoli se mé úkoly zde množí, trvám v naději, že se s mnohými z Vás v roce 1948 opět shledám při cestě na jih, neboť obráceným směrem se dodnes dosud jen jediný mezi Vámi odvážil učinit mi vždy vítanou návštěvu.
Do té doby kéž Vaše pozdravy a mé příležitostné okružní listy, ještě více ale naše vzájemná věrnost mysli udržují a pěstují pevný svazek našeho společenství. Za všechny dopisy a zprávy z Vaší strany upřímný dík.
S odporučením všech Šumavanů do přímluvy Madony (v originále "unsere Lb. Frau" - pozn. překl.) z Kašperských Hor (Bergreichenstein) a z mariánské kaple na Kamenném vrchu (v originále "von der Steinbergkapelle", rozuměj Kamenný vrch nad dnešním Strážným /Kuschwarda/ - pozn. překl.) zůstávám s nejsrdečnějšími pozdravy a přáními také od mé maminky Vám všem Váš

Hugo Rogmans.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2007, č. 12, s. 14-15

Paní Marie Bergerová zaslala tento dopis do redakce krajanského měsíčníku s poznámkou, že ho její rodiče uchovávali po šedesát let jako vzpomínku na nelehkou dobu po válce a také a především na kněze, který jim ji pomáhal unést. Říkali mu "Hugo Pfarrer", jmenoval se však Hugo Rogmans a přišel na Šumavu zdaleka. Narodil se 15. září 1910 v městě Kevelaer (už od roku 1642 je to i významné mariánské poutní místo) na "dolním Rýně" (Niederrhein) na západ od Düsseldorfu, hlavního města dnešní spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Když prý v letech inflace po první z obou světových válek používal Kevelaer vlastní nouzové bankovky, bylo na nich místním nářečím psáno: "Dor hör ek t'hüß" (tj. "Tam jsem doma"). Dvacáté století s tím mělo i v případě Rogmansově poněkud zamíchat. Po maturitě studoval teologii v Münsteru a v Tübingen, 21. prosince 1935 byl posléze vysvěcen na kněze. Čtyři roky působil v Duisburgu-Hambornu a roku 1939 odešel na Šumavu, kde po připojení k Říši a odchodu českých kněží došlo ke krizové situaci v obsazení farností. Kašperskohorský arciděkan Spannbauer požádal o pomoc münsterského biskupa hraběte von Galena a ten mu dal k dispozici osm duchovních tzv. schönstattského společenství, mezi nimi i tehdy ani ne devětadvacetiletého Hugona Rogmanse. Ten sloužil zprvu v letech 1939-1942 jako kaplan v Rejštejně (Unterreichenstein), poté od roku 1942 až do času vyhnání jako farář v Kunžvartě (Kuschwarda, dnešní Strážný). Poté, co musel spolu se svými farníky Šumavu opustit, organizoval jejich prvá rodácká setkání v Německu. Až do vysokého věku podstupoval s velkými nesnázemi dalekou cestu do příhraničního bavorského Bischosreuthu, kde je "Kuschwardští" mívali, jen aby mohl být mezi nimi. Upoután vposledku na kolečkové křeslo, stačil se dožít požehnané devadesátky věku a jak se praví v jeho nekrologu, "vrátil nazpět svůj bohatě naplněný život do rukou Stvořitelových" dne 10. dubna 2001 v Emmerichu (městě, kde byl roku 1957jmenován farářem u sv. Aldegundis) na dolním Rýně, jehož tok tu tvoří hranici se sousedním Nizozemím. Na závěr pohřební ceremonie zazněla i tady za zvuků trubky šumavská hymna, která spojuje, nikoli rozděluje ty, kdo ještě věří po pádu zhoubných totalitních režimů na křesťanskou Evropu, jarní louku s bratrsky vlídným hlasem vzájemné blízkosti, oním "brüderliches Du und Du", jak o něm snil ve verších jeden z někdejších vyhnanců ze Šumavy.

- - - - -
* Kevelaer (NRW) / Rejštejn / Strážný/ † † † Emmerich (NRW)