HANS HAUZENBERGER

Erinnerung an meine Heimat

Mein Heimatort im Böhmerwald
ist wohl nicht groß und weit,
doch hab ich ihn vom Herzen lieb
und sehn' mich allezeit.

Ein grüner Wald umkettet ihn,
ich kenn ihn ganz genau
hab hundertmal gespielet drin
und Vöglein oft gelauscht.

Ein klares Bächlein rauscht dahin
im hellen Sonnenglanz
und Fischlein spiegeln sich darin
als lernten sie den Tanz.

Und oft und oft denk ich zurück
an diesen heil'gen Ort,
wo ich verlebt mein erstes Glück
und nichts noch wusst' von Sorg.

Vzpomínka na můj domov

Můj domov tam na Šumavě
já ze srdce rád mám,
jakkoli neveliký je,
po něm vždy toužívám.

Zelené lesy v šíř i v dál
ho věnčí provždy tak,
vždyť stokrát snad jsem si v nich hrál,
slýchal, co zpívá pták.

Jasný potok tam šíří třpyt
ve slunci samý jas,
rybkám jej dává zrcadlit
v tanci po všechen čas.

Jak často ohlížím se zpět
do svatých pro mne míst,
kde jsem byl šťasten, kde byl svět
bezstarosten a čist.

Glaube und Heimat, 1995, č. 12, s. 95

Jak neumělé verše do památníku, ale nám všem, znějí ty čtyři sloky vojáka, narozeného dne 1. února 1923 a pohřešovaného od 23. března roku 1945, kdesi naposled u maďarského Balatonu (Blatenského jezera) spatřeného bratra té, kdo text padesát let nato do krajanského časopisu zaslala, totiž Luise, za svobodna Hauzenbergerové, ze dnes zcela zaniklé vsi Lopatné (Lopatne) nedaleko Vyššího Brodu (Hohenfurth), kde mívali oba na čp. 7 kdysi právo domovské.

- - - - -
Lopatné