HEINRICH VON FREIBERG

Z Rytířské jízdy Jana z Michalovic

zwelf kerzen grôz alsam die boln
die wurden vor im dô ze stunt
mit vûwers vlammen enzunt,
die sô schône brunnen,
daz si der liechten sunnen
nâhen benâmen iren glast.
Frankrîch, dâ reit dîn werder gast
in ritterlîchem schîne.
von einem baldikîne
wart im ein himel ertracht,
ûf vier schefte gemacht
gar schône zû den sîten.
dar under sach man rîten
den herren mûtes vrîen.
tambûren, schalmîen,
die gâben vor im sûzen schal,
hin reit der nûwe Parzival
ûf ritterlîcher eren phat.

Dvanáct mohutných svící
před ním hned, jak jich stálo,
plameny ohně vzplálo
září takových krás,
že i sám slunce jas
byl o třpyt obrán dost.
Jel tu, Francie, vzácný tvůj host,
kol něho rytířský svit se linul.
Nebesa z baldachýnu
mu byla zhotovena,
žerdě po čtyřech stranách,
pěkně, jak jen se svede.
Vidět, že pod tím jede
pán, jenž odvahy neztají.
Tamburín, šalmají
tón sladký se před ním bral,
jel tu nový Parzival
stezkou rytířské cti.

Přiznám se, že poprvé jsem se setkal s tím básníkem, jehož "von" neuvozuje šlechtický titul, nýbrž místo původu, tedy odkudže je, jako s Heinrichem "von Friedberg", tj. "z Frymburku". Tamní němečtí učitelé ho zřejmě svého času vydávali za rodáka, aby Stifterův "Pirling", jak šumavský klasik v díle domov své mladé lásky zvěčnil, ještě povýšili. Poněvadž se o minesengrovi ze 13. století vlastně téměř nic neví (tím víc se o něm psalo, píše a psát bude), lze o něm tvrdit, že pochází se saského Freibergu stejně jako třeba z Příboru (německy rovněž Freiberg), rodiště Sigmunda Freuda. Navíc např. germanista Carl von Kraus (1868-1952) mu právě "Ritterfahrt des Johann von Michelsberg", tj. "Rytířskou jízdu Jana z Michalovic" (český spisovatel, komunista a protiněmecky zaujatý panslavista Alexej Pludek /1923-2002/ tak mimochodem nazval svůj román pro mládež /vyšel roku 1987 v proslulé edici Knihy odvahy a dobrodružství a byl i jedním z důvodů, pro něž byla Pludkovi v devadesátých letech v italské Bologni udělena prestižní Evropská cena za historickou literaturu pro mládež/, volně pojednávající námět německé skladby) jako jeho dílo upírá (ve "válečném" ovšem sborníku Wissenschaft im Volkstumskampf /1941/ k poctě Ericha Gieracha), ačkoli v textu autor sám sebe jako Heinricha "von Vriberc" jmenuje. V novém vydání německého textu z knihy germanisty Arnošta Krause (1859-1943) "Jan z Michalovic" z roku 1888, jak ho v roce 2005 s nerýmovaným českým překladem Marie Ryantové (já si alespoň v krátké pasáži zarýmoval) pořídil s důkladnými komentáři Václav Bok, se dokonce připouští, že dílo bylo sepsáno "na jihočeském panství Michaloviců s centrem ve Velešíně". Ať tak či onak, bez Jana I. z Michalovic by dílo nevzniklo - je jakýmsi jeho "pramenem" a spoluautorem. Stať Johanna Märtena, sepsaná v jeho "Heimatkunde des Bezirkes Kaplitz"(1894) podle D. Mathias Klimesche, jak je v podtitulu výslovně zmíněno (Märten i Klimesch jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), tedy podle mého názoru představuje cenný a čtivý, byť ovšem dobově omezený i názorově sporný příspěvek (Klimesch se proti knize v 11. čísle XXXIII. ročníku /1895/ renomovaného periodika "Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen"/MVGDB/ zdrcujícím způsobem ohradil /mj. už proto, že Märten opřel svou stať o pánech z Michalovic o jeho více než stostránkový text "Die Herren von Michelsberg als Besitzer von Weleschin" v MVGDB, XXII, 1884, s. 185-220, s. 330-372 a XXIII, 1885, s. 105-138/ a vzešel z toho spor, poněvadž Märten nenechal kritiku své knihy bez odpovědi /připomněl v ní, že stať o pánech z Michalovic zůstala Klimeschem "unangefochten", tj. "nenapadena", jinými slovy zůstala "mimo spor") k místním především okolnostem významné středověké básni německého písemnictví, provázené i jinak tolika otazníky. Rozsah Klimeschova textu nedovoluje ho zde pro srovnání uvést, rád bych však citoval slova z jeho závěru, týkající se "našeho" rytíře Jana, která v českém překladu znějí: "Nezměněno nezůstalo nic, jen příroda, která na nás své dary v každém století stejně štědře setřásá. Slunce svítí v přítomnosti právě tak krásně, jako svítilo tehdy, když prvý známý pán z Michalovic dal své korouhvi poprvé vlát nad pyšným cimbuřím velešínského hradu."

Páni z Michalovic

Johann Märten

V někdejší doudlebské župě (v originále "Župa von Teindles" - pozn. překl.) ležel i hrad Velešín (zde "Burg Weleschin" - pozn. překl.), dnes osamělá pustá zřícenina. Na strmé skalní stěně při pravém břehu řeky Malše (Maltsch), malebně shlížejíc na okolní náhorní rovinu, tyčilo se to panské sídlo. Čéč z Budivojovic, později zvaný z Velešína (v originále "Tschetsch von Budweis, später von Weleschin genannt" - pozn. překl.), současník krále Přemysla Otakara II. a manžel jedné příslušnice rodu Kuenringů, dal ten hrad zbudovat. Čéč musil svou původní rodovou tvrz či hrádek na soutoku Malše s Vltavou s celým pozemkovým majetkem odstoupit králi, který tu chtěl jako protiváhu ziskuchtivosti a rozpínavosti Vítkovců (v originále "Witigonen" - pozn. překl.) založit na jihu Čech nové město. Čéč získal roku 1264 v náhradu neobydlené, ale větší lesnaté panství Velešín, královské zboží. Jižní Čechy sestávaly tehdy ze samých královských zboží (v originále "aus lauter Krongütern" - pozn. překl.). Korunní statek Boletice (v originále "Krongut Polletitz" - pozn. překl.) sloužil k výbavě a zásobování cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Korunní statek Žár (Sohors) byl poskytnut klášteru Zwettl a později Vítkovcům, kteří postavili hrad Třeboň (Wittingau). Hrad Velešín naproti slovanskému městysi téhož jména, byl zbudován velmi brzy, neboť už dne 26. července 1266 se jeho stavebník nazývá Čéčem z Velešína. Musil být jen nedlouho vlastníkem panství, neboť to je roku 1283 opět majetkem královým. Čéč měl za ně dostat statek Veliš u Jičína, náležející dříve Markvarticům (v originále "Marquarditzen" - pozn. překl.). Václav (v originále "Wenzel" - pozn. překl.), dvanáctiletý syn Přemysla Otakara II., rozděloval královské statky pod vlivem příslušníků české šlechty, mezi nimiž bychom našli i Jana z Michalovic (v originále "Johann von Michelsberg" - pozn. překl.) z rodu Markvarticů, který se štěpil na linie z Lemberka, ze Zvířetic, z Michalovic, z Vartenberka a z Valdštejna (v originále "von Löwenburg, Zwirschetitz, Michelsberg, Wartenberg und Waldstein" - pozn. překl.) Jan z Michalovic, zřejmě potomek vlastníků Veliše a Jičína, přiznává 28. srpna 1283, že dostal od krále darem vedle hradů Ostrý a Děvín (v originále "Scharfenstein a Djewin" - pozn. překl.) v severních Čechách také Velešín a ves Vitějovice (v originále "Dorf Witjejowitz" - pozn. překl.) na jihu země za úhradu 800 marek ve stříbře a za slib věrnosti. K tomuto darování došlo i proto, aby byli předstiženi králi nepřátelští Vítkovci, kteří si už přisvojili Nové Hrady (Gratzen) a s Velešínem by se pravděpodobně dělo nejinak. Velešínské panství přitom sahalo až k rakouské hranici, od Mikolského potoka (v originále "Miggolzer Bach" podle dnes zcela zaniklé vsi Mikoly /Miggolz/, na mapách nyní Mladoňovský potok podle ovšem dnes rovněž zaniklé vsi Mladoňov /Lodus/ - pozn. překl.) až k ústí Stropnice do Malše (v originále "bis zur Mündung des Strobnitzer Baches in die Maltsch" - pozn. překl.) a k Hojné Vodě (Heilbrunn). Severní část byla pokryta slovanskými osadami a oplývala množstvím mlýnů, jižní část byla krajem plným lesů (v originále "südliche Theil war Waldland" - pozn. překl.). Od Freistadtu šla přes Kerschbaumské sedlo (v originále "Kerschbaumer Paß", 25 km široké území v Rakousku mezi horou Sternstein /1122 metrů/ a horou Viehberg /1112 m/ u Sandlu, platící i za nejvýchodnější cíp Šumavy, přecházející tu do Novohradských hor /viz k tomu Wikipedia, kde je ovšem pro Novohradské hory a přilehlou oblast užíván v Rakousku obvyklý výraz "Freiwald" - pozn. překl.) cesta zbožími pánů z Rožmberka a z Pořešína (v originále "durch das Rosenbergische und das Poreschiner Gebiet" - pozn. překl.) do Velešína, kde se pravděpodobně nacházelo nějaké mýto, z dolních Rakous pak vedla soumarská stezka údolím říčky Černé (Schwarzau) do Kaplice. Obě ty cesty přinášely zřejmě pro obchod solí a obchod vínem významný celní zisk.
Michalovicové měli, jako všichni Markvartici, ve znaku štít s dvojocasým lvem (tady jde o zřejmý autorův omyl: dvojocasý lev se poprvé vyskytuje roku 1247 na pečetích kralevice Přemysla, syna Václava I. a Markvartici měli v erbu lva či lvici s jedním ocasem, viz k tomu blíže zde - pozn. překl.). Prvým známým Markvarticem je Markvart z Ralska (v originále "Marquard von Ralsko" - pozn. překl.) současník Vladislava I. (knížete a později druhého českého krále, známého mj. ze Stifterova románu Vítek /Witiko/ - pozn. překl.); stupeň příbuznosti mezi nimi oběma se nedá historicky určit.
Jan I. z Michalovic se stal po pádu Záviše z Falkenštejna nejvyšším číšníkem Království (v originále "Oberstmundschenk" - pozn. překl.), táhl na Rýn a do Paříže, kam ho provázelo 12 trabantů a kde porazil v jednom turnaji (souboji s dřevci na koních) rytíře Anchoranta z Belole a Grineta z Normandie. Daroval dne 18. prosince 1287 ženskému cisterciáckému klášteru Marienthal či Seifersdorf na Žitavsku (v originále "Cistercienser-Nonnenkloster Marienthal oder Seifersdorf im Zittauer Gebiete" - pozn. překl.) ves Schlegel a 6. května 1294 osvobodil od mýta všechny věci pro klášter Zlatá Koruna na Velešínsku (v originále "im Weleschiner Gebiete" - pozn. překl.). Zemřel kolem roku 1300 (dnes se uvádí rovnou rok 1306 - pozn. překl.). Jeho syn Beneš I. (Benedikt) obnovil dne 22. června 1306 toto osvobození od mýta. Bojoval roku 1304 proti králi Albrechtu I., který chtěl přes Velešínsko proniknout na Kutnou Horu. Beneš I. z Michalovic měl za ženu Johanku (†3. února 1317 - pozn. překl.), dceru Jindřicha I. z Rožmberka (/†4. července 1310/ a jeho ženy Elišky z Dobrušky /†22. ledna 1307/ - pozn. překl.), jejíž sestru Markétu (†14. června 1357 - pozn. překl.) pojal za manželku Bavor III. ze Strakonic (†1318 bez potomků - pozn. překl.). Beneš uzavřel dne 2. února 1312 smlouvu se svým rakouským příhraničním sousedem Eberhardem z Wallsee u vzájemné ochraně proti jakémukoli nepříteli, nakolik to bude dovolovat ohled na Benešova pána, tj. českého krále. Král Jan Lucemburský odměnil v roce 1315 věrné služby Michaloviců jmenováním za vrchního purkrabí království. Během vzpoury zemské šlechty proti králi Janovi zpustošil Velešínsko Vilém z Landštejna (†1356 - pozn. překl.), které i během léta 1316 utrpělo povodněmi. Hlad a morová rána zahubily tisíce lidí. Když Jindřich z Lipé ve spolčení s Berkou z Dubé, Jindřichem z Lichtenburka, Vilémem z Landštejna, Zdislavem ze Šternberka, Benešem z Vartenberka a Albertem ze Žeberka (v originále "mit Hynek Berka von Duba, Heinrich von Lichtenburg, Wilhelm von Landstein, Zdislaw von Sternberg, Benesch von Wartenberg und Albert von Seeberg" - pozn. překl.) v roce 1317 za královy nepřítomnosti osnoval vzpouru proti královně Elišce (jde samozřejmě o Elišku Přemyslovnu, matku císaře Karla IV. /1292-1330/ - pozn. překl.), přidal se Beneš z Michalovic, zproštěný už úřadu pražského purkrabí, ke straně vzbouřenců. Král Jan se vrátil s vojskem, přivedeným z Němec, aby pány ztrestal. Třeboňsko, Hlubocko, Novohradsko, Landštejnsko a Novobystřicko, nad nimiž panoval Vilém z Landštejna, a s nimi také Velešínsko (v originále "Güter Wittingau, Frauenberg, Gratzen, Landstein und Neubistritz, über die Wilhelm von Landstein gebot, und das Gut Weleschin" - pozn. překl.), bylo královskými voji strašlivě zpustošeno. Vzbouření páni se v té době nacházeli na habsburském vídeňském dvoře a uzavřeli s Habsburky spolek, k němuž se později připojil i Petr I. z Rožmberka (†14. října 1347 - pozn. překl.). Na zemském sněmu v Domažlicích (Taus) dne 24. dubna 1318 došlo nakonec ke smíření s králem. Beneš táhl později s královským vojskem do Lužice, aby pomohl tam vybojovat majetková práva v tamním sporu o dědictví. Dne 4. října roku 1320 byl jmenován přísedícím nejvyššího zemského soudu. Poslední léta života věnoval, jak se zdá, téměř výhradně péči o své těžce zpustlé statky. Povolával proto do svých lesů německé kolonisty, aby tu založili nové osady.
Dr. Mathias Klimesch píše: Když Slované uchvátili majetek na jihu Čech, původní německé obyvatelstvo těchto končin buď zcela vymizelo, nebo byl jejich počet tak mizivý, že se zakrátko a nepozorovaně vytratil také. Od konce stěhování národů (476) až do 13. století se také nedá objevit v jižních Čechách nijaká stopa nějakého německého osídlení. Naproti tomu vysvítá z nejstarších zpráv o doudlebské župě z osobních, pomístních i místních jmen, že tužili výlučně toliko Slované. Dokazují to jména jako Dudleb, Strobnitz, Borowani, Olesnichani, Nichowani, Moyrichani, Tornani, Sahar a Kochan. Slovanské osídlení překračovalo dokonce zemskou hranici, jak o tom svědčí jména Lädnitz (Mühlbach bei Haslach), Jowernitz, Flanitz, Longwitz, Trabessa, Dobra, Schremelize (vodní tok Braunau, na němž leží Schrems), Lumsenize (Lainsitz), Weitra a Zwettl (poněvadž jde o citaci, jsou jména ponechána beze změny a vysvětlivek - pozn. překl.). Slovanský kmen Doudlebů se usadil v ploché vrchovině prostřed Budějovického kraje a dřevěným pluhem tu obdělával zemi. Slované pronikli později podél vodních toků ještě dál na jih, odtud hustý řetěz slovanských osad od Budějovic ke Kaplici a množství jednotlivých sídel na březích Černé, Stropnice a Lužnice. Horské končiny zůstaly až do 13. století neobydleny a okolí Pohoří na Šumavě (Buchers) bylo kolonizováno až v 18. století hrabětem Buquoyem.
Ve 13. století Vítkovci založená sídla měla německá jména, často končící na -schlag, -reut nebo -stift. Mniši z Vyššího Brodu (Hohenfurt) a Zlaté Koruny podporovali usidlování Němců. Velešínsko zůstalo do roku 1283 Němci neosídleno, neboť jen jeho severní část byla hustě zalidněna slovanským živlem a ta jižní lesnatá ještě vůbec nijaké osídlení neměla. Benešov (rozuměj tu i všude v textu nadále Benešov nad Černou, dřívější Německý Benešov /Deutsch Beneschau/ - pozn. překl.), Valtéřov, Tichá a Bělá (v originále "Beneschau, Waldetschlag, Oppolz und Ziernetschlag" - pozn. překl.), kde byly ve 14. hrady či tvrze, z nichž vzešly pozdější osady, v době darování Velešínska Michalovicům ještě neexistovaly, neboť nejsou v listinách nikdy zmíněny, což by u hradů jinak musilo být jistě něčím obvyklým.
Na sever od hor Kohout a Hradiště (v originále "Kohout und Radischiner Berg" - pozn. překl.) bydlili Slované. Jižně odtud byl prales s několika mýtinami v údolí Černé a Malše. Soutěskou před ústím Černé (Sokolčí /v originále "Sokoltschje, Falkengegend" - pozn. překl./) dojdeme do kotliny se vsí Ličov (v originále "in der Litschauer Thalkessel mit dem Dorfe Litschau" - pozn. překl.) na soumarské cestě do Dolních Rakous. Daleké Popelice (v originále "Daleken /Popelice/" - pozn. překl.), Velké, Malé a Děkanské Skaliny (v originále "Groß- und Kleingallein /Skaliny/, ferner Dechant-Gallein" - pozn. překl.), pak Desky, Velíška, Lužnice (v originále "Brettern /Desky/, Wölschko /Wolyska/, Luschnitz /Luzec/" - pozn. překl.), konečně neexistující už vsi Piwowitz a Wisuka pustá (?) u Benešova byly tehdy jedněmi z mála slovanských osad na jih od Kohouta. Nahoru k Dobechovskému potoku a Kamenici (v originále "Dobichauer und Ziernetschlager Bach" - pozn. překl.) byly už živější vsi jako Mostky, Dobechov, Nižší Hodonice, Květoňov, Jaroměř a Bukovsko (v originále "Pernlesdorf /Moskow/, Dobichau /Dobechov/, Hodenitz /Hodonic/, Steinbach /Quietkow/, Jarmirn /Germir/ und Buggaus /Bukowsk/" - pozn. překl.), všechny slovanského původu. Beneš I. z Michalovic založil Benešov, on a jeho potomci založili početné osady kolem Benešova a Malont (v originále "im Beneschauer und Meinetschlager Gebiet" - pozn. překl.).
Ústní podání zpravuje o jedné kapli k poctě sv. Jakuba, která stála roku 1311 stála na místě pozdějšího Benešova a měla dát podnět k jeho založení. Jisto je, že Beneš I. založil německou osadu Benešov zbudováním hradu k opanování obchodní stezky, vedoucí kolem do Dolních Rakous. Tento hrad byl však už v roce 1397 zříceninou a jen jméno "Schloss", užívané pro dům čp. 116 v Benešově, ho ještě připomíná. Sklep tohoto domu skrývají staré základy.
Za pánů z Michalovic přicházeli z Mühlviertelu do Čech němečtí osadníci. Založili Cetviny (Zettwing), náležející zprvu k panství Freistadt, pak k Velešínu a mezi lety 1356 a 1379 nabyté Rožmberky. Dále Němci založili kolem roku 1360 Mladoňov, Byňov, Tichou s tvrzí, Horní a Dolní Příbrání, Rapotice, Bělou s tvrzí, Malonty (nazvané podle stavebníka Meinholda), Meziříčí (původně Uhretschlag z Ulrichschlag), Radčice, Polžov, Kuří, Jindřichov, Dluhoště, Valtéřov s tvrzí a Klení (v originále "Neustift, Böhmdorf, Oppolz mit einer Veste, Ober- und Untersinnetschlsg, Rappetschlag, Ziernetschlag mit einer Veste, Meinetschlag /Meynolthow, Mainholtschlag, vom Erbauer Meinhold benannt/, Uretschlag /Ulrichschlag/, Radinetschlag, Pilsenschlag, Hermannschlag /Kurzie/, Heinrichschlag, Ottenschlag, Waldetschlag /Waltherslag/ mit einer Veste, Gollnetschlag" - pozn. překl.). Michalovicové zbudovali i skalní hrad Sokolčí na pravém břehu Černé, nyní jako zřícenina německy zvaný také "Galleiner Schloss". Poslední zmínka o Benešovi je datována dnem 10. června 1322 a je jisto, že dne 24. listopadu roku 1327 už nežil, poněvadž u vlády byl už jeho syn Jan (Johann). Beneš zanechal tři děti: syny Jana II. a Jindřicha (Heinricha) I., jakož dceru Anežku (Agnes). Ta se provdala za Bočka III. z Perneku (jde o dolnorakouský Pernegg - pozn. překl.) a stala se pramáti Jiřího z Poděbrad (v originále "und wurde eine Ahnfrau Georgs von Podiebrad" - pozn. překl.). Jan II. (viz o něm webová adresa https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Ješek_z_Michalovic - pozn. překl.) zdědil velké majetky Michaloviců, zatímco Jindřich I. dostal Velešín. Jindřich II. se roku 1327 oženil s Elisabeth von Kapellen z Horních Rakous, dceru Johanna I. von Kapellen a získal 300 marek věna ve stříbře, které bylo zajištěno na hradě Kürnberg (u Lince, v originále "auf der Veste Kürnberg" - pozn. překl.). Jan II. z Michalovic byl jedním z ručitelů za sumu 40 tisíc marek ve stříbře, kterou musel vyplatit král Jan Lucemburský tyrolsko-korutanskému zeměpánovi, vévodovi Heinrichovi, když měl být uzavřen sňatek českého kralevice Jana Jindřicha s vévodovou dcerou Margaretou Maultaschovou (v Čechách zvanou Markéta Pyskatá, známou i jako hlavní postava románu Liona Feuchtwangera Ošklivá vévodkyně - pozn. překl.). Jinými ručiteli byli olomoucký biskup Jindřich (rozuměj Jindřich Berka z Dubé, zvaný Žák - pozn. překl.), vrchní purkrabí Hynek Berka z Dubé, Petr I. z Rožmberka, Vilém z Landštejna, Těma z Koldic (v originále "Thiemo von Kolditz" - pozn. překl.).
a další.
Jan II. z Michalovic také táhl s králem Janem Lucemburským proti pohanským Prusům a Litevcům, po návratu z tažení stal se pak přísedícím nejvyššího zemského soudu. Hojně se objevuje na listinách krále Jana a jeho syna Karla IV. v roli svědka. Jeho bratr Jindřich I. z Velešína (v originále "Heinrich I. von Weleschin" - pozn. překl.) žil od roku 1327 v ústraní na svém zboží. Uzavřel během bojů českého krále s Ludvíkem IV. Bavorským ve spolku s Petrem I. z Rožmberka s pasovským ministeriálem Chunradem von Tannberg a Chalhochem von Falkenstein roku 1347 (Petr I. z Rožmberka ještě v témže roce skonal - pozn. překl.)jistý druh mírové dohody, kterou byl nepřipravený vpád oboustranných sousedů prohlášen za nepatřičný. Jeho manželka Elisabeth von Kapellen (v českých pramenech "Eliška z Kapelu - pozn. překl.) darovala cisterciákům ve Zwettlu 200 liber feniků na 10 a půl lánu (v originále "auf eilfthalb Huben" - pozn. překl.) ve vsi Nesměň a pro Velešín osvobodila konvent od mýta. Jindřich I. dal mýtit rakousko-český hraniční les, založil Jindřichov u Benešova a daroval ho v roce 1352 benešovské faře. Zemřel pravděpodobně roku 1352 a zanechal tři syny jménem Beneš, Jan a Jindřich, jakož jednu dceru jménem Johanka (v originále "3 Söhne namens Benesch, Johann und Heinrich und eine Tochter Johanna" - pozn. překl.). Jeho vdova Eliška z Kapelu se podle 7. svazku listináře země nad Enží (v originále "Urkundenbuch des Landes ob der Enns" - pozn. překl.) už dne 22. listopadu roku 1354 znovu provdala, a to za pana Reinprechta I. von Wallsee-Enns. Děti byly dosud nezletilé a Jan II, z Michalovic vedl poručenství.
Krvavých střetů z let 1351 a 1352, které propukly mezi rakouskými a českými pány pro spory o hraniční lesy (v originále "wegen Grenzstreitigkeiten in den Wäldern" - pozn. překl.), se účasnili Jindřich II. z Hradce, Jan II. z Michalovic, Jošt I. z Rožmberka a Štěpán ze Šternberka (v originále "Heinrich 2. von Neuhaus, Johann 2. von Michelsberg, Jodok 1. von Rosenberg und Stephan von Sternberg" - pozn. překl.), a to proti rakouským pánům Eberhardovi III. von Wallsee-Linz, Heinrichovi von Wallsee a Adalbertovi von Puchheim. Vilém z Landštejna stál na straně Rakušanů. Během sporu byl Jindřich z Hradce jednou zajat a musel si vydobýt propuštění na svobodu vysokým výkupným. Karel IV. byl nucen vložit se do krvavých střetů zbrojnou mocí a zabránit jim do budoucna ustavením smírčího soudu. Když však Karel IV. odcestoval v roce 1353 do Německa, propukly střety znovu. Jindřich z Hradce bojoval proti Vilémovi z Landštejna na moravské hranici, páni z Rožmberka a z Michalovic proti rakouským pánům na hranici rakouské. Návratem Karla IV, do Čech roku 1354 spor skončil. Jan II. z Michalovic zemřel v létě 1354 a rožmberští bratři vedli poručenství nad jejich dětmi Petrem a Janem. Synové zesnulého Jindřicha I. z Velešína převzali nyní Velešín. Poněvadž Karel IV. nějakou újmu na zboží Petra z Michalovic ze strany rožmberských bratří nestrpěl, zvedli se 4 páni erbu červené růže proti němu, byli však brzy podrobeni (21. června 1356).
Synové Jindřicha I. z Michalovic Beneš II., Jan III. a Jindřich II. zdědili osady na jih od hory Kohout, městys Velešín, vsi Nesměň, Branišovice, Sedlo, Strádov, Kladiny, Lahuť, Mokrý Lom, Polžov, Nežetice, Březí, Todeň, Něchov, Sedlec, Taušovice (též Talíšovice či Tolišovice, nyní dvůr Svachov), Ločenice, Keblany, Lniště, Mohuřice, Chlum, Malče, Besednice, Dobrkov, Slavče, Záluží, Svachova Lhotka, Smrhov, Soběnov, Přísečno (v originále "Nesmen, Branschowitz, Sedlo, Stradow, Kladenin, Lahut, Lom, Polschow, Neschetitz, Birken, Todnje, Mechow, Selze, Talischowitz /jetzt Meierhof Swachhof/, Lotschenitz, Keblan, Elnischt, Mairitz, Chum, Maltsch, Besenitz, Dobrikau, Slapsch, Zaluschim Mehlhüttel, Smrhau, Ömau, Pfaffendorf" - pozn. překl.) a jeden dům v Praze, spravovali až do roku 1358 všechno společně a pak dělili. Společný zůstal velešínský hrad, Beneš dostal mj. Smrhov, Jan Nesměň a Jindřich Benešov včetně hradu, dále Velké Skaliny a Radčice vedle jiných vsí. Jan upsal dne 22. srpna 1358 zlatokorunským mnichům 33 marek, 21 grošů a 4 haléře velké pražské mince na 3 a půl lánu v Nesměni, Beneš jim upsal dne 22. února 1359 tolikéž na svou ves Smrhov a Jindřich stejně tolik na 3 a půl lánu ve Velkých Skalinách (v originále "in Jakobsgallein /Großgallein/" - pozn. překl.). Beneš si 7. května 1359 vypůjčil od Rožmberků 700 kop velkých feniků, aby pro sebe vykoupil podíly svých bratří na velešínský hrad. Rožmberkové rádi viděli, že je Beneš jejich dlužníkem, poněvadž chtěli později koupit Nové Hrady, ležící na druhé straně velešínského zboží, a získáním Velešína nabýt souvisejícího majetku.
Dne 26. července 1360 se Beneš II. a Jan III. z Velešína vedle svých vazalů Buška, Pátka a Filipa z Keblan sešli s Petrem II. a Joštem I. z Rožmberka spolu na jednom větrném návrší líbezně položené lesní vsi Malonty, kde byli prostřednictvím jedné latinské listiny oba Rožmberkové jmenováni správci zboží pánů z Michalovic a zplnomocněnci nad jejich dědici. Oba Michalovici zemřeli brzy nato.
Beneš II. zanechal nezletilou dceru Markétu z Velešína (v originále "Margaretha von Weleschin" - pozn. překl.), která s Petrem z Michalovic uzavřela majetkovou unii (v originále "Güterunion" - pozn. překl.), potvrzenou 5. března 1361 v Norimberku (Nürnberg) samotným císařem Karlem IV.. Rožmberkové jako správci přesto řádili na zbožích Michaloviců. Založili při farním kostele ve Velešíně druhé a třetí kaplanské místo a 3 místa oltářnická (tím ovšem jen plnili poslední přání Beneše II. a Jana III. z Velešína - pozn. překl.). Oltářníci při oltáři Blahoslavené Panny Marie, sv. Mikuláše a sv. Doroty získali vsi Dolní Příbrání (též Dolní Sýčkov /Siezkow/, v originále "Sinnetschlag /? Siczkow/" - pozn. překl.), Malče, Květoňov, Velíška a část Jaroměře. K udržování věčného světla před mariánským oltářem byl faře předán hospodářský dvůr ve Velešíně a poplatky dvou poddaných z Květoňova a mlynáře Kemuko (i Klimesch píše v MVGDB na s. 352 o mlynáři jménem "Kemuko" - pozn. překl.) pod vsí Bělá. Markéta z Velešína zemřela pravděpodobně dne 7. července 1362, aniž dosáhla plnoletosti. Její strýc Jindřich II. bytoval v roce 1359 na hradě v Benešově, neboť navrhl toho roku jako patron farního obročí při úmrtí benešovského faráře jako jeho nástupce Johanna z Hornu (jde o dolnorakouské město, kdysi také česky zvané "Rohy" - pozn. překl.). Dne 12. května 1361 dal zlatokorunskému klášteru do zástavy tři čtvrtě lánu ve Velkých Skalinách (v originále "in Groß-Gallein /Jacobz Galein/" - pozn. překl.) za 8 kop a 23 feniků velké pražské mince a přiznal se dne 25. července 1368 se 4 markami velkých pražských feniků za dlužníka kláštera. Dvě marky se zavázal splatit na den sv. Havla 1368 a dvě marky na den sv. Jiří 1369. Dne 11. dubna 1368 zřídil místo svého posledního odpočinku, kapli sv. Václava, a obdaroval přitom se souhlasem faráře Šimona kaplanské místo 6 kopami popatků poddaných v Radčicích. Prvním kaplanem tu byl Zdeněk, syn Vrcha z Kamenice (v originále "Zdenek, der Sohn Wrchs von Kamenitz" - pozn. překl.), který se v roce úmrtí faráře Šimona (1369) místa zřekl a stal se později farářem v Soběnově. Benešovským farářem se nyní stal Konrad "von Zelye" (ze Zelí? - pozn. překl.), kaplanem Jakub z Olešnice (v originále "Jakob von Oleschnitz" - pozn. překl.). Farář zesnul ještě téhož roku a nalezl nástupce v Matyášovi z Trhových Svinů (v originále "Mathias von Schweinitz" - pozn. překl.), zatímco o rok později následoval dne 1. srpna 1370 za kaplana Jakuba kaplan Jan, syn Vernéře z Pořešína (v originále "Johann, ein Sohn Wernhers von Poreschin" - pozn. překl.), poněvadž Jakub byl jmenován farářem v Kamenném Újezdě (Steinkirchen).
Jindřich II. zemřel bezdětný a roku 1383 se objevuje jeho bratranec Jan IV. z Michalovic, potomek Jana II., jako majitel Benešova, který velešínské zboží držel v jeho původní rozloze a jímž byl 1387 prodáno pánům erbu červené růže. Petr I. z Michalovic, v době smrti svého otce Jana II. dosud nezletilý, vyrůstal na vdovském sídle své matky Maruše, řečené Kunky (v originále "Maruscha Kunigunde", byla to už druhá manželka Jana II. a zemřela v roce 1343, první jeho manželkou byla Tymka /†1340/ - pozn. překl.) na hradě Michalovicích. Své poručníky Petra, Jakuba, Oldřicha a Jana z Rožmberka, kteří bažili po velešínském zboží, náležejícím Markétě z Velešína, pokusil se při dosažení vlastní plnoletosti roku 1361 zneškodnit v tomto ohledu majetkovou unií a dědickou smlouvou s Markétou. To se mu sice podařilo, musel však zboží přijmout od české Koruny jako léno, čímž přestalo být volným majetkem. Petr cestoval počátkem roku 1362 na Krumlov, aby Benešův dluh v částce 700 kop a další dluh 200 kop splatil odstoupením vsi Soběnov včetně patronátního práva, vsi Mladoňov včetně břehu Malše, vsi Bukovsko, dále odstoupením osmi lánů pozemků v Jaroměři, jejichž majitelé Mařík řečený Hrnček, od Hodík, Macek, Mařík Václav, Pešek, Běta Hodíkova, Jakub Mařík, Ondřej Zdeněk, Matěj Ducman, Ondřej pastýř a Mikuláš krejčí platí dohromady 10 kop grošů roční dávky, odstoupením potoka v Jaroměři (dnes na mapách zvaného Kamenice podle německého místního jména Steinbach, nahrazeného českým Květoňov pro ves toho jména od Jaroměře kus po vodě, dnes ovšem téměř zaniklé - pozn. překl.) od malého jezu při Staňkově mlýně až k ústí potoka do Malše, odstoupením poplatků selských hospodářství v Nižších Hodonicích, jejichž vlastníci Vaclin Blažej, Mařík Jakub, Pešek Mikuláš, Tomáš Martin, Weber a Vacek ročně odvádějí dohromady 7 kop a 15 grošů, konečně pak odstoupením Mikulovského a Jaroměřského lesa u Bukovska, jejichž rozloha činí čtyři lány pasovské míry. (latinský originál listiny publikuje Klimesch v MVGDB, XXIII, s. 124-127 s pozoruhodnými přepisy českých osobních i místních jmen - pozn. překl.).
Petr přenesl na svá zboží i vliv Rožmberků ohledně církevních záležitostí. Uplatnil bez okolků právo vlastního návrhu při ustavení Jakuba ze Soběslavě (v originále "Jakob von Sobieslau" - pozn. překl.) farářem v Malontech dne 4. dubna roku 1364 a Radslava z Bavorova (v originále "Radslaw von Barau" - pozn. překl.) dne 11. ledna 1367 oltářníkem ve Velešíně. Velešínsko v to počítaje majetek Jindřicha II. z Velešína a Benešova náležel v církevním ohledu k doudlebskému děkanství, jež představovalo prostředníka mezi arcibiskupem a místním duchovenstvem. Sídlem doudlebského děkana byl tenkrát Velešín, kde byl zároveň i farářem. Příkazy pražského arcibiskupa a bechyňského arciděkana byly naplňovány jím.
Papežský desátek, který bohatá církevní obročí platila v letech 1369, 1384, 1385 a 1399, obnášel ve Velešíně 24, v Soběnově 18, v Blansku 15 až 20, v Benešově 15, v Malontech 6 pražských grošů. Patrony kostela ve Velešíně byli až do roku 1387 Michalovicové, od té doby pak Rožmberkové. Soběnov stál do roku 1372 pod patronátem Michaloviců, odtud také Rožmberků. Faráři v Soběnově byli: Petr, zemřelý 1359, klerik Velislav, syn Řehoře z Heršláku, zemřelý 1369, kněz Zdeněk, syn Vrcha z Kamenice, předtím kaplan v Benešově, Litvín, syn Řehoře z Heršláku, později farář v Doudlebech, od 13. prosince 1375 farář v Malontech, kněz Petr z Milčína a Václav až do roku 1399. Kostel v Blansku (Pflanzen) sám stál 1361 pod patronátem Zdeňka ze Šternberka a na Konopišti. V letech 1361-1371 byl tu patronem rytíř Jan z Ledenic a od roku 1386 rytíři z Pořešína. Duchovními správci v Blansku byli: Petr, zemřel 1361, Petr z Divišova, zemřel 1369, Johlín do roku 1375, pak farář v Hořicích na Šumavě (Höritz), Přibík, předtím farář v Hořicích na Šumavě a pak v Přídolí (Priethal), Petr, předtím farář v Německém Rychnově (v originále "in Deutsch-Reichenau", tj. v Rychnově u Nových Hradů, poněvadž Rychnovu nad Malší se říkalo "Böhmisch-Reichenau" - pozn. překl.) a v Přídolí, Jan, Jan Komár a Václav do roku 1399. Benešovská fara s kostelem sv. Jakuba byla založena mezi lety 1306-1332 pány z Michalovic. Patrony byli tak do roku 1387 Michalovicové, potom Rožmberkové. Faráři byli: Jindřich (Heinrich) v letech 1332-1340, Oldřich (Ulrich), zemřelý 1359, Jan /Johann/, syn Ulricha z Hornu, Šimon (Simon), zemřelý 1369, Konrád "von Zelye", zemřelý před 5. říjnem 1369, už zmíněný Matyáš z Trhových Svinů do roku 1398, Zdeněk z Branišovic, Oldřich (Ulrich). Kaplany byli: Zdeněk, syn Vrcha z Kamenice do roku 1369, Jakub z Olešnice do 12. června 1370, Jan z Pořešína. Zánikem hradu v roce 1397 zanikla i kaple a a nadace byla za Jindřicha III. z Rožmberka přenesena na kapli sv. Jiří na krumlovském hradě. Zakladateli fary a kostela sv. Bartoloměje v Malontech jsou páni z Michalovic, kteří byli i jejich patrony až do roku 1387, po nich Rožmberkové. Faráři tam byli: Přibík, zemřelý 1364, Jakub ze Soběslavě do roku 1376, Johlín, zemřelý 1379, Mikuláš, syn Řehoře z Tečína (i Klimesch se ptá: "von Tetschen?", tj. "z Děčína?" - pozn. překl.), do roku 1383, Litvín, předtím farář v Doudlebech, zemřelý 1393, Václav z Bělé (v originále "Wenzel von Bela /Ziernetschlag?/" - pozn. překl.) do 18. srpna 1394, kdy přišel jako farář do Litoměřic, Jan z Čechtic a Matyáš kolem roku 1399.
Ve 14. století existovala už také kaple v Jaroměři. V každé farní vsi na Velešínsku byly faráři zřizovány školy, zdá se však, že trvalejší existence bylo dopřáno jen škole ve Velešíně a v Benešově. Vyučoval obvykle farář nebo nechal do školy přijít vandrovního žáka pražského vysokého učení, který ovšem musil být vydržován ze školného žáků, z peněz na kostelníka nebo z malých darů. Povinná školní docházka neexistovala, učební metody byly jen vzácně nějak jednotné a vyučovalo se náboženství, čtení, psaní a základům latiny.
V dubnu roku 1362 se Petr I. z Michalovic vrátil s Karlem IV. z Německa do Čech, byl od té doby ve styku s Rožmberky a uzavřel s nimi dědické ujednání (v originále "Erbeinigung" - pozn. překl.) ohledně svého zboží Úštěk (Auscha) a jejich zboží Nové Hrady. Nacházel se často v okolí Karla IV., tak např. za jeho pobytu v Krakově a v Pešti a na císařském vladařském sídle u Prahy (v originále "und am kaiserlichen Hoflager bei Prag" - pozn. překl.). Podílel se roku 1368 se svými vazaly a poddanými na císařově italském polním tažení. Kometa, zjevující se každé noci na temném nebi, naplňovala jeho manželku takou starostí, že vykonala pouť do Prahy. Tam se hodlala ve svatováclavské kapli svatovítského dómu modlit o přímluvu zemského patrona, ale zamřížovaný vstup do svatyně se nedal otevřít. To platilo za zlé znamení. Želbohu v téže době (1368) statečný pan Petr z Michalovic na italské půdě vydechl naposledy v náruči svého druha ve zbrani Těmy z Koldic, který se pak ujal poručnictví nad jeho nedospělými dětmi, z nichž je nám znám toliko Jan IV, který byl v roce 1378 prohlášen plnoletým, ačkoli mu bylo sotva 16 let. Jan IV. se roku 1380 oženil s Magdalenou z Koldic, dcerou svého poručníka, a namísto dvouocasého lva (zde se u Märtena i Klimesche znovu setkáváme s tvrzením, které odporuje většině heraldických pramenů o rodovém erbu lvice či lva s jedním ocasem - pozn. překl.) začal užívat kolmo děleného štítu. Vlastnil i statky v severních Čechách, nabyl v letech 1368-1378 feudálních majetků v Dolní Lužici a někdy mezi roky 1372 a 1383 se domohl i hradu v Benešově (v originále "gelangte in den Besitz der Burg Beneschau" - pozn. překl.). Upadl ovšem pro své velké výdaje na vedení domu a mnohé služby poskytnuté markrabatům, pozdějším králům a také císaři Zikmundovi do nemalé finanční tísně. Za peníze a vyšší poplatky udělil proto obcím Benešovu a České Kamenici (Böhmisch-Kamnitz) v severních Čechách nové svobody. Benešov obdržel dne 31. ledna 1383 latinskou listinou výsady a milosti, takže jeho obyvatelé měli nyní městská práva, svobody i chvalné a dobré zvyklosti jako město Mladá Boleslav Jung-Bunzlau). Zejména to platilo o vlastní jurisdikci a dědičné právo. Dne 24. března 1383 prodal Jan IV. zemanu Albertovi z Chodče část vsi Zvíkov (v originále "dem Edelmanne Albert von Chotsche einen Theil des Dorfes Zwickau" - pozn. překl.) u Velešína a zastavil brzy nato celé své panství Úštěk královskému hofmistrovi Hynku Škopkovi z Dubé. Stařičkému Oldřichu I. a jeho synovi Jindřichu III. z Rožmberka prodal v roce 1387 za tři tisíce kop dobrých pražských grošů velešínský hrad včetně části území k němu náležejícího. První splátku kupní ceny (v originále "die erste Rate des Kaufschillings" - pozn. překl.), sestávající z 1150 kop, obdržel dne 30. listopadu 1387 v hotovosti na pražském arcibiskupství, tu druhou v částce 1850 kop dne 29. prosince téhož roku na rožmberském hradě Příběnice.
Král Václav IV. prohlásil dne 1. prosince 1391 na hradě Žebrák s ohledem na služby, které mu pán z Michalovic a Jindřich III. z Rožmberka prokázali a ještě prokáží, prodané nemovitosti při hradě Velešín za trvale zbavené lenní povinnosti.
Michalovicové pobírali ode vsí zlatokorunského statku Černice (Tschernitz) poplatek 60 věder ovsa, jehož se pan Jan IV. dne 25. února 1390 v Praze zřekl ve prospěch kláštera. Namísto do té doby zastavených vsí Velké Skaliny a Smrhov dosáhli mniši roku 1392 bezpodmínečného vlastnictví Velkých Skalin, Raveně a Osova (spolu s pozdějším Osovským dvorem). Raveň a Osov (v originále "Rabus und Osow", Osovský dvůr v originále "Osowsky-Hof" - pozn. překl.) byly směněny za ves Smrhov a úhradu 33 marek, 21 grošů a 4 haléřů, kterou klášter musil vyplatit, se ctihodným rytířem Markvartem I. z Pořešína (v originále "Marquard I. von Poreschin" - pozn. překl.).
Jan IV. byl horlivým stoupencem uherského krále a pozdějšího německého císaře Zikmunda. Podílel se na prvém i druhém zatčení a uvěznění českého krále Václava IV., který byl Zikmundovým bratrem. Byl vášnivým odpůrcem husitů a zemřel asi někdy po roce 1432 (Zdeněk Beran ve své monografii "Poslední páni z Michalovic", vydané roku 2010 Univerzitou Hradec Králové v českobudějovickém nakladatelství Veduta, klade datum skonu Jana IV. z Michalovic, zvaného Kruhlata, na přelom let 1435/1436 - pozn. překl.) na svém oblíbeném hradě Bezděz severozápadně od Michalovic. Listinně doloženými pány z Michalovic po něm jsou Jan V., Petr II., Jindřich III., Markéta a Magdalena. Ti už nemají nijaký vztah k velešínskému zboží a vymírají roku 1468 Jindřichem III..
Po roce 1387 zůstalo velešínské zboží po dvě století majetkem pánů z Rožmberka, přešlo po jejich vymření roku 1611 do rukou pánů ze Švamberka a 1621 připadl hrabatům z Buquoyů. V roce 1487 (má být 1387 - pozn. překl.) bylo přivtěleno ke zboží novohradskému. Hrad v Benešově se dožil konce 14. století, hrad Sokolčí byl opuštěn v době husitských válek, takže zůstaly jen hrady ve Velešíně a v Tiché. Ten první byl roku 1487 v souvislosti se zrušením velešínského vrchnostenského úředního sídla zcela opuštěn a vydán svému rozpadu. Už v roce 1541 se o něm píše jako o zřícenině. Po hradu (spíše bychom asi měli hovořit o tvrzi - pozn. překl.) v Tiché se zve mezi lety 1433 a 1454 zeman a pravděpodobně rožmberský vazal Jan Práce z Tiché (v originále "Pratze von Ticha", u Klimesche "Jan Pratze von Ticha" - pozn. překl.). Jistý Ojíř (v originále "Oger" - pozn. překl.) se objevuje v roce 1412 na Tiché jako purkrabí (v originále "als Burggraf von Oppolz" - pozn. překl.) a Čáp z Radonic (v originále "Tschap von Radonitz" - pozn. překl.) je tam roku 1475 velitelem (v originále "Befehlshaber" - pozn. překl.) bez titulu, pravděpodobně rovněž purkrabím, zatímco jistý vojevoda zastával úřad hejtmana (v originále "ein gewisser Herzog das Amt eines Hauptmannes bekleidete" - pozn. překl.). Čáp vystupuje jako hejtman v roce 1478, Jan Hřebenář z Hřebene jako purkrabí roku 1486 a Čáp později také ještě jako purkrabí. Koncem 16. století hrad zpustl a zbývá z něho dnes toliko mohutná čtyřhranná věž. To je z příběhu pánů z Michalovic všechno, co se týká Velešínska. Pyšná sídla pánů z Michalovic dávno zmizela i s veškerou svou nádherou, osady jimi založené přetrvala však téměř všechna svízele časů a uhájila se proti nim až do dnešních dnů (kdyby tak Klimesch a Märten mohli jen tušit, co bude následovat půl století nato! - pozn. překl.).