VÁCLAV BOK

K osudu knihovny Theobalda Hocka

Dne 23. března roku 1618 byl Theobald Hock (jako Theobald Höck je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) odsouzen k smrti a veškerý jeho majetek propadl králi (v originále "verfiel dem König - pozn. překl.). Už necelý týden poté, dne 29. března 1618, byl jeho statek v Žumberku (v originále "sein Gut in Sonnberg" - pozn. překl.) včetně knihovny důkladně zinventarizován. Komise zaznamenala celkem 132 knih ve 193 svazcích. Mezi registrovanými knihami převládaly ty v latině, nikoli nepodstatný byl podíl knih francouzských a řeckých, němčina byla zastoupena mnohem vzácněji, čeština samozřejmě vůbec ne (v originále "gar nicht" - pozn. překl.). Ohledně tématiky vedly jednoznačně juristické a teologické spisy (zastoupeny jsou stejně tak evangelické a reformované jako i katolické), dále se tu nacházely historické, politické a zeměpisné knihy. Z beletrie tam byly především díla antická, jakož několik málo latinských humanistických skladeb. Od Theobalda Hocka samotného byla želbohu nalezena toliko jedna rukopisná práce v kvartovém formátu - Loci communes, což byl možná soubor biblických citátů, které Hock shromáždil snad jako podklad ke svým polemickým spisům. Je jistě pozoruhodné, že se v inventáři nevyskytují žádná jiná Hockova díla a také nijaká díla jeho přátel, ať už to byli Mathias Singer, Matthias Winkler či Johannes Ulrich. Zajímavá je oproti tomu položka: "Lobwaßer německý nevázaný exemplářů 4", kterou je podepřena odedávna literární vědou předpokládaná vazba mezi Lobwasserovým (Ambrosius Lobwasser /1515-1585/, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) přebásněním žalmů a Hockovým dílem Blumenfeld ("Schoenes Blumenfeldt", tj. "Krásná květnice", jak by titul zněl česky, viz blíže Opera Historica - pozn. překl.). Přesná identifikace mnoha knih je buď obtížná, anebo přímo nemožná, poněvadž inventář neuvádí místo a datum vydání, takže u mnoha knih by přicházela v úvahu různá jejich vydání, a také poněvadž mnohé záznamy jsou formulovány velmi všeobecně. Jako jednoznačná se však jeví skutečnost, že Theobald Hock nakupoval knihy i po svém přesídlení do Žumberka (1610/1611).
Knihy z Hockovy bibliotéky byly sotva už dohledatelně rozztráceny (v originále "wurden zerstreut" - pozn. překl.) nebo dokonce úplně zničeny, což v časech brzy nato propuknuvší třicetileté války jistě nebylo nijakou vzácností. Osud Hockovy knihovny je ovšem ještě komplikovanější. Až dosud byly zjištěny toliko čtyři svazky z Hockova vlastnictví. Na jejich vazbě jsou vidět iniciály T. H. A. Z., tedy: Theobald Hock a Zweibrücken, dále supralibros s Hockovým erbem a letopočet 1606. V onom roce pravděpodobně dal Theobald Hock své knihy jednotně svázat. Zda dal své po tomto roce získané knihy rovněž svázat či označit nějakým jiným způsobem, nelze zatím nijak zjistit. Ve čtyřech zmíněných knižních exemplářích nenalézáme na titulním listě ani Hockův podpis, ani žádnou vlastnickou poznámku jím pořízenou, což zvyšuje pravděpodobnost faktu, že i knihy, které získal po roce 1606, neměly nijakou jednotnou vazbu s jeho supralibros, a proto je nemůžeme jednoznačně považovat za Hockův majetek.
Je pozoruhodné, že žádná z oněch čtyř knih není zaregistrována v inventáři z roku 1618. Všechny mají na titulmím listu vlastnickou poznámku jihočeského cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Badatelé, kteří se zabývali dějinami tohoto kláštera resp. jeho knihovny, připomínají, že v březnu 1616 zlatokorunský opat Valentin August von Schönbeck, který by podezírán z protestantismu, se musel zříci svého úřadu. Schönbeck měl pak vzít s sebou na své cestě z kláštera do Zwettlu a na Moravu plno vozů naložených předměty a knihami, zastavit v Žumberku u Theobalda Hocka a darovat mu několik knih z klášterních fondů (viz k tomu i František Mareš: "Německý básník Theobald Hock ve službách rožmberských." In: Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 13 /1904/, pozn. 1, s. 249 a Jindřich Špinar: "Knihovna kláštera cisterciáků ve Zlaté Koruně", České Budějovice 1997, s. 32). Schönbeckův nástupce v úřadě v letech 1616-1623 Georg Huber měl knihy ze Žumberka dát přivézt do Zlaté Koruny nazpět, s nimi ovšem i několik knih z majetku Theobalda Hocka, charakterizovaných zčásti jako "ketzerische Bücher", tj. knihy kacířské (nečíslovaná poznámka v knize Josefa Braniše "Svatá Koruna, bývalý klášter cistercienský", Praha 1907, na s. 67 bohužel neuvádí nijaký svůj pramen). K tomu mělo s nejvyšší pravděpodobností dojít někdy mezi červencem roku 1617 a březnem roku 1618, tedy v době, kdy už byl Theobald Hock vězněn v Praze a s inventarizací jeho majetku nebylo ještě započato. Poté, co byl klášter Zlatá Koruna v říjnu roku 1785 zrušen, dostalo se množství jeho knih do tehdejší univerzitní knihovny (dnešní Národní knihovna) v Praze, jiné byly rozprodány v dražbě (viz Jindřich Špinar: "Knihovna kláštera cisterciáků ve Zlaté Koruně", České Budějovice 1997, pozn. 15, s. 43-45). Čtyři dosud zjištěné svazky z Hockovy knihovny mají dnes zcela rozdílná místa uložení. Práce Reiner Reinecci… Historia Orientalis, Helmstedt 1602 (VD17 7:704527H) se nyní nachází v pražské Národní knihovně, sign. 22 G 000297. Z trojsvazkové práce se spisy antických historiků, kdysi se nacházející v Hockově vlastnictví, jsou zachovány toliko dva svazky, k tomu ještě ve dvou různých knihovnách. První díl s titulem Historiae Romanae scriptores latini minores… opera Friderici Sylburgii. Tomus primus, Frankfurt a.M. 1588 (VD 16 S 10349) se dostal do fondu knihovny cisterciáckého kláštera v Oseku (Ossegg) v severních Čechách (sign.S II 14a/13), která se dnes nachází v Regionálním muzeu v Teplicích. Druhý díl této práce je nezvěstný, třetí díl s titulem Romanae historiae scriptores Graeci minores… Opera et studio Friderici Sylburgii veterensis. Tomus tertius, Frankfurt a.M. 1590 (VD 16 S 10351) je ve vlastnictví Moravské zemské knihovny v Brně, sign. ST4-0055.810.3 (viz Jindřich Špinar: "Knihovna kláštera cisterciáků ve Zlaté Koruně", České Budějovice 1997, pozn. 15, s. 32). Srdečně děkuji paní PhDr. Janě Perutz Michlové z Regionálního muzea v Teplicích za přátelské ověření a doplnění údajů Jindřicha Špinara. Zajímavé by musely být dosud bohužel neznámé cesty knihy o dějinách Sicílie od dominikána jménem Tommaso Fazello: Rerum Sicularum scriptores…, Frankfurt a.M. 1579 (VD 16 F 672). Lze si představit, že po zrušení zlatokorunského kláštera nějaký Ital, možná v Praze, tu knihu koupil a on nebo některý z jeho krajanů dopravil ji do regionu, o němž práce pojednává. Dnes se totiž ta kniha nachází v městské knihovně sicilského města Milazzo (na tuto skutečnost poukazuje jedna z obrazových příloh internetové publikace Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích pod souborným čtyřtitulem "Jan Mareš a Ivo Kareš: Kohoutí kříž - Šumavské ozvěny - 's Hohnakreiz - Des Waldes Widerhall", České Budějovice 2001 (po zařazení Václava Boka do tohoto internetového souboru jsme dotyčnou obrazovou přílohu převedli od Theobalda Hocka do příloh záznamu prof. Boka - pozn. překl.).

Glaube und Heimat, 2024, č, 1, s. 5-6

P.S. Dlužno se omluvit autorovi německého originálu předchozích řádek za to, že z jeho obsáhlého vědeckého díla citujeme v překladu zrovna jednu z drobných kapitol obsáhlejšího textu "Theobald Hock" na stránkách "diecézního" krajanského časopisu "Glaube und Heimat", který po svém "odsunu" založili šumavští němečtí katoličtí kněží českobudějovické diecéze v americké okupační zóně poraženého nacistického Německa, resp. v jeho bavorské části, roku 1949. Časopis vycházel i pro "přátele Šumavy" do konce roku 2024 a je podstatným pramenem i pro náplň internetového projektu Kohoutí kříž.

Václav Bok, s nímž (a s jeho dcerou Eliškou) měl překladatel tu čest spolupracovat na vydání dvojjazyčné publikace "Knížka rožmberská - Výběr z německy píšících autorů od 13. do počátku 20. století. Rosenberger Büchlein - Eine Auswahl deutschsprachiger Schriftsteller vom 13. bis zum beginnenden 20. Jahrhundert" (2011), která je výběrem z elektronické knihy Kohoutí kříž. Pro věhlasného germanistu se zaměřením na středověkou a barokní němčinu to byl ovšem pouhý malý odskok, krok pro lidstvo ovšem v ediční činnosti jihočeské kulturní instituce. Emeritní profesor PhDr. Václav Bok, CSc. se narodil v Praze dne 14. ledna roku 1939, tedy ještě před zřízením tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Jeho rodiče, oba středoškolští profesoři, působili do roku 1939 na Slovensku, kde se i vzali ve Zlatých Moravcích v Nitranském kraji. Německy psaná pražská policejní přihláška uvádí ke dni 20. května 1904 na adrese Alt Lieben, tj. Stará Libeň rodinu Josefa Boka, který je zde označen jako rodák (*1878) z obce Staré Čivice (na přihlášce "Civic, Bez. Pardubitz"), která je dnes součástí městského obvodu Pardubice VI., povoláním "Maschinemeister einer Buchdruckerei", jeho ženy "Elisabeth, geb. Wrba! (*1873), syna Václava (na přihlášce "Wenzel /*1902/ a dcery Heleny (na přihlášce "Helene /*1900/). Synův otec a jmenovec (Václav Bok "mladší" vyjádřil s údaji přihlášky souhlas s poznámkou, že "dědeček byl typografem v Chotěboři a krátce na začátku 20. století žil v Praze") se narodil dne 15. května 1902 v Praze (zemřel 24. dubna roku 1970 v Plzni), matka Marie, roz. Gotthardová, se narodila 8. srpna 1906 v Josefově (dnes Jaroměř), kde byl její otec Emanuel Gotthard c.k. účetnickým oficiálem vojenského zásobovacího sboru (zemřela 7. října 1985 v Plzni). Jejich syn maturoval na jedenáctileté střední škole v Plzni (původně od roku 1930 "Masarykovo české státní reálné gymnázium") roku 1956. V letech 1956-1961 vystudoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor historie-němčina-čeština a získal titul promovaný historik. V následných letech 1962-1965 po externím rozšíření oboru germanistika získal navíc titul promovaný filolog. To už v letech 1961-1963 absolvoval i základní vojenskou službu a od roku 1963 byl středoškolským profesorem na gymnáziu v Karlových Varech. V letech 1964-1975 působil jako asistent a později jako odborný asistent na katedře cizích jazyků a literatur na Pedagogické fakultě v Plzni, nato až do roku 2003 postupně jako odborný asistent, docent a profesor na katedře germanistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde byl emeritován ke dni 1. října 2003. Během studijních ročníků 1995/1996 až 1999/2000 konal externí výuku předmětu Německá středověká literatura na katedře germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a to vždy jeden semestr v roce po 3 hodinách týdně. Od 1. ledna roku 2005 přijal pracovní úvazek vědeckého pracovníka v rámci výchovného záměru MSM 6007665807 "Společnost českých zemí v raném novověku, struktury, individua, vztahy, instituce a moc" na Jihočeské univerzitě (vedoucí záměru prof.Dr. Václav Bůžek CSc.). Václav Bok se stal i šéfredaktorem renomované vědecké revue "Germanoslavica" a poté, co mu v březnu roku 2005 zemřela významná zdejší germanistka Hildegard Boková (je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže), stala se o několik let později jeho životní partnerkou jihočeská historička a archivářka Anna Kubíková (*17. srpna 1947 v Brně), která je i autorkou vstupní studie "pásma" o Theobaldu Hockovi (Höckovi) v krajanském měsíčníku "Glaube und Heimat". Roku 2016 vyšla roku 2016 k 75. narozeninám Bokovým publikace "Liber Amicorum", jejíž úvodní příspěvek, vyšlý rok předtím v revui "Germanoslavica", napsala Lenka Vodrážková pod názvem "Der Begründer der tschechischen Germanistik Václav Emanuel Mourek und Südböhmen". Zakladatel české vědecké germanistiky Václav Emanuel Mourek má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení.

P.S. Naprosto zásadním příspěvkem k poznání jihočeské účasti na středověkém panoramatu zdejší literární situace před husitskými bouřemi je úvodní Bokův německý text českobudějovické vědecké konference Svazu germanistů České republiky ze září roku 2014 pod názvem "Deutsch ohne Grenzen - Deutschsprachige Literatur im interkulturellen Kontext" jako sborník zachycené digitálně dostupnou publikací, vydanou následujícího roku Masarykovou univerzitou v Brně. Stává se nám nezbytným uceleným kompendiem našeho literárně historického tématu.

Středověká německá literatura jižních Čech jako součást trojjazyčné literární krajiny od půle 14. století do počátků následujícího 15. století

Jižní Čechy vystupují na světlo písemných památek a tím i na světlo dějin teprve koncem první třetiny 13. století. Je to dáno především tím, že šlo o území od středních Čech odlehlé a téměř ze všech stran obklopené hustými lesy. Ve středověku měly, jak známo, obchodní stezky důležitý význam nejen snad v hospodářském ohledu, nýbrž jako prostředek kulturní výměny. Jižními Čechami probíhaly tři významné obchodní stezky, spojující české vnitrozemí s podunajskou oblastí (v originále "mit dem Donaugebiet" - pozn. překl.). Na západě jižních Čech to byla tzv. Zlatá stezka (v originále "der sog. Goldene Steig" - pozn. překl.). která mířila ze Solné komory přes Pasov a Prachatice do Prahy (v originále "vom Salzkammergut über Passau und Prachatice / Prachatitz nach Prag" - pozn. překl.) a byla rozhodující pro zásobování Čech solí; středními Čechami procházela spojnice mezi Prahou, Podunajím a Itálií, která vedla přes Budějovice (v originále "über Budweis" - pozn. překl.); na jihovýchodě pak ležela třetí důležitá stezka, spojující Prahu přes Jindřichův Hradec (v originále "über Jindřichův Hradec / Neuhaus" - pozn. překl.) s Dolními Rakousy a dále buď s Vídní, anebo s Předalpím (v originále "mit Niederösterreich und weiter entweder mit Wien - oder aber mit dem Alpenvorland" - pozn. překl.).
Už na počátku písemné tradice před námi vystupují jako vlastníci větší části jižních Čech příslušníci pěti větví tak řečených Vítkovců (v originále "fünf Zweige der sog. Witigonen" - pozn. překl.), z nichž nejvýznamnější byli Rožmberkové a páni z Hradce (v originále "Herren von Rosenberg und die von Neuhaus" - pozn. překl.). Vlastnili rozlehlá kompaktní území (v originále "Ländereien" - pozn. překl.) a hráli proto ve středověkém českém státě také důležitou politickou roli. Jak to odpovídalo jejich vysoké společenské úrovni, byli jak Rožmberkové, tak i páni z Hradce spřízněni nejen s předními šlechtickými rody z Čech, ale i, a to především, s některými šlechtickými rody sousedního rakouského a bavorského Podunají. Pro Rožmberky bylo jak v politickém, tak i v kulturním ohledu významné, že byli držiteli některých majetků mimo Čechy jako leníci pasovského biskupství. Páni z Rožmberka založili roku 1259 jako svou domovskou instituci cisterciácký klášter Vyšší Brod (v originále "das Zisterzienserstift Vyšší Brod / Hohenfurt" - pozn. překl.), který se stal brzy významným centrem písemné kultury (viz k tomu Kateřina Charvátová: "Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 2. Kláštery založené ve 13. a 14. století", Praha 2002, s. 9-80). V dnešním Českém Krumlově (v originále "im heutigen Český Krumov / Krumau" - pozn. překl.), kam Rožmberkové přesídlili po vymření svých příbuzných, zbudovali významný hrad a město jakožto svou okázalou a mocnou rezidenci. Páni z Hradce zřídili ve svém jindřichohradeckém sídle už v prvé třetině 13. století jeden z nejstarších kamenných hradů v Čechách (viz Dobroslava Menclová: "České hrady I.", Praha, 1972, s. 181-189), na který navázalo prosperující město, v němž existoval rovněž minoritský klášter a při městském kostele komenda řádu Německých rytířů. Tak se vytvořily na území obou nejdůležitějších větví rodu Vítkovců dobré předpoklady pro písemnou kulturu. Proti rýsující se expanzi Rožmberků na sever do českého vnitrozemí založil český král (v originále "der böhmische König" - pozn. překl.) jako svou oporu roku 1263 cisterciácký klášter Zlatá Koruna (v originále "Zlatá Koruna / Goldenkron", viz k tomu Kateřina Charvátová: "Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 2. Kláštery založené ve 13. a 14. století", Praha 2002, s. 81-148) a roku 1265 město České Budějovice (v originále "die Stadt Budweis" viz k tomu Jiří Kuthan: "Gotická architektura v jižních Čechách. Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II.", Praha 1975, s. 158-180). Zlatokorunský klášter stejně jako se založením města vzniklý českobudějovický dominikánský klášter se staly v dalších časech centry písemné kultury v jižních Čechách. V severozápadní části jižních Čech asi od roku 1225 zbudován mohutný vodní hrad šlechtického rodu Bavorů ze Strakonic, který tvořil komplex s komendou řádu johanitů (k tomu viz Dobroslava Menclová: "České hrady I.", Praha, 1972, s. 82-85). Také zde mohly být dány předpoklady pro pěstování literatury, konkrétní doklady ovšem chybějí.
O národnostních poměrech v jižních Čechách před půlí 13. století se dá sotva co určitějšího říci, snad jen že původní obyvatelstvo země bylo ve většině částí regionu české, avšak v procesu jeho rozvoje rostl podíl německých obyvatel ve městech i na venkově (v originálš "in Stadt und Land" - pozn. překl.), přičemž nejspíš hrála svou roli i blízkost zemské hranice. Zakládací listina kláštera Zlatá Koruna z roku 1263 (český přepis viz obrazová příloha záznamu opata Rutgera na Kohoutím kříži - pozn. překl.) uvádí při určení hranic klášterního panství četná česká pomístní i místní jména, např.:
ad rivum Cesschin, inde per rivos Korenatetz et Klopotnji ad rivum Cremsschinj (...) ad montem Naklethi, ab hinc descendent per rivum Hůzzni et circucunt at includunt totum praediumCrenow, Zahorn et Kayow;
zatímco Vítek (v originále "Witiko" - pozn. překl.), nejstarší známý vlastník nedaleko ležícího Českého Krumlova deset let předtím (1253) ve svém predikátu de Chrumbenowe (viz Valentin Schmidt a Alois Picha: "Urkundenbuch der Stadt Krumau", Prag 1908, s. 1, Nr. 3) užívá místního jména jednoznačně německého. Za intenzívního zemského rozvoje ve druhé půli 13. století přišli do jižních Čech němečtí osídlenci z dnešního Rakouska a Bavorska. V jihočeských městech byla převážná část vůdčí horní vrstvy německá. Ke konci 14. století došlo v těchto městech - samozřejmě v rozdílné míře a s výjimkou Českých Budějovic - k posunu ve prospěch Čechů. Typický pro jazykově smíšený charakter jižních Čech je paralelní výskyt německých a českých označení téhož místa, např. Třeboň - Wittingau, Světlík - Kirchschlag, Stradonice - Rosenau (dnes Rožnov, městská část Českých Budějovic).
Nejstarším německým literárním dílem, které v jižních Čechách vzniklo, je soubor veršovaných legend, tzv. Buch der Märtyrer, resp. Märterbuch (viz Erich Gierach: "Das Märterbuch. Die Klosterneuburger Handschrift Hs. 713", Berlín 1928). Jeho zadavatelkou byla křestním jménem neoznačená gräfin von Rosenberch, která se dá identifikovat s manželkou Voka I. z Rožmberka Hedwig, pocházející z hornorakouské hraběcí rodiny von Schauenberg (viz Václav Bok: "Die Auftraggeberin des 'Märterbuches’" in: "Forschungen zur deutschen Literatur des Spätmittelalters. Festschrift für Johannes Janota", Tübingen 2003, s. 159-166). Obsáhlá skladba (28450 veršů) z poslední třetiny 13. století byla s nejvyšší pravděpodobností pořízena vyšebrodským mnichem podle latinské předlohy a šířila se pak především v Podunají.
O jihočeských světských centrech jsme nejlépe zpraveni ohledně pěstování literatury na dvoře pánů z Hradce (viz Václav Bok: "Zur mittelhochdeutschen Dichtung und den deutsch-tschechischen Literaturkontakten im südböhmischen Neuhaus" in: "Wissenschaftliche Beiträge der Ernst-Moritz-Arndt-Universität Greifswald. Deutsche Literatur des Mittelalters 3, Greifswald 1986, s. 74-86). Klíčovou roli tu hrála Maria von Playen-Hardegg († po roce 1299, zmíněna je i v textové ukázce "O Rožmbercích" z díla Aloise Bernta na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Pocházela z dolnorakouského hraběcího rodu a provdala se po půli 13. století za Oldřicha I. z Hradce (v originále "Ulrich I. von Neuhaus" - pozn. překl.). Maria vzbudila na jindřichohradeckém šlechtickém dvoře o literaturu zájem, trvající i za časů jejího syna Oldřicha II. a jejího vnuka Oldřicha III. Z řady svědectví v listinách pánů z Hradce, kde se vedle sebe vyskytují česká a německá jména, je zřejmé, že se na jindřichohradeckém dvoře zdržoval relativně stabilní okruh okolní šlechty, takže tu existovalo i odpovídající publikum pro přednášená literární díla. Na společenský život zdejšího dvora upomíná anonymní básník, který v roce 1301 sepsal ve Slezsku epos Die Kreuzfahrt des Landgrafen Ludwig des Frommen von Thüringen a jejich syna Oldřicha II. (viz Hans Naumann: "Die Kreuzfahrt des Landgrafen Ludwig des Frommen von Thüringen" in: "Monumenta Germaniae historica. Scriptorum, qui vernacula lingua usi sunt Tomi IV. Pars II., Berlin 1923, s. 217-218). Před svým pobytem v Jindřichově Hradci, který připadá na devadesátá léta 13. století, zdržoval se básník na pražském královském dvoře a mohl odtud zprostředkovat i některé literární impulsy právě do Jindřichova Hradce. Jeho báseň o křižáckém tažení obsahuje rovněž některé delší epizody o Lutoltovi von Playen, Mariině příbuzném (i zde viz textová ukázka "O Rožmbercích" z díla Aloise Bernta na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Básník se přitom odvolává na jistou knihu o Lutoltových činech, přičemž lze předpokládat, že tuto dnes nedochovanou práci poznal v Jindřichově Hradci. Maria pověřila asi krátce před rokem 1300 nějakého klerika veršovaným převodem adventní úvahy z díla Legenda aurea (viz Ute Schwabová: "Zum Thema des Jüngsten Gerichtes in der mittelhochdeutschen Literatur. I. - Die Reimübersetzung ‚Von der Zukunft Gottes' aus der Hs. Brixen A 22" in: "Annali dell’Istituto Universitario Orientale di Napoli, Sezione Germanica. II, Napoli 1959", s. 1-49). To svědčí o tom, že tento soubor legend italského dominikána Jacoba Voragine, vzniklý po půli šedesátých let 13. století, byl v Jindřichově Hradci znám docela brzy, což lze přičítat příznivé zeměpisné poloze tohoto jihočeského panského sídla. Pravděpodobně ještě před rokem 1305 byla v Jindřichově Hradci vyhotovena redakce krátce před rokem 1290 pro pražský královský dvůr dokončeného eposu Alexander Ulricha von Etzenbacha. Dvě ocenění krále Václava II. (v originále "König Wenzel II." - pozn. překl.) jsou v jindřichohradecké verzi (tzv. C) u příslušných pasáží nahrazeny v jednom případě chválou jindřichohradeckého pána Oldřicha, ve druhém případě chválou téhož vedle ponechání oslavy krále Václava (viz Wendelin Toischer: "Ulrich von Eschenbach Alexander", Tübingen 1888, s. 734 a 737, resp. 849). Zůstává ovšem nejasným, zda jde přitom o Oldřicha I. či o jeho syna Oldřicha II.. Jak dovozují četné rukopisy, šířil se Alexander Ulricha von Etzenbacha právě v jindřichohradecké verzi (viz Václav Bok: "Germanistické poznámky k alexandrovské látce v jižních Čechách na počátku 14. století. /Germanistische Bemerkungen zum Alexanderstoff in Südböhmen am Beginn des 14. Jahrhunderts", in: "Listy filologické, 104", Praha 1984). Rukopisy verze C jsou dochovány převážně v Rakousku a v jižním Německu, nejstarší je datován už rokem 1322. Z jižních Čech se dochovaly i mnohé zlomky staročeské Alexandreis, které se zakládají na latinské skladbě Walthera von Châtillon a některé detaily převzaly z díla Ulricha von Etzenbacha (viz Miloslav Šváb: "Zur alttschechischen Alexandreis: kritische Auseinandersetzung mit einigen Behauptungen über das Werk", in: Die Welt der Slawen, 27", München 1982, s. 382-421). Je zajímavé, že nejstarší, snad už ve dvacátých letech 14. století psaný fragment české Alexandreis byl nalezen právě v Jindřichově Hradci. Uchování zlomků staročeské Alexandreis se na jižní Čechy nápadně koncentruje. Pro případ, že by se tu dal předpokládat vznik eposu vůbec, považoval bych za příznivé místo vzniku buď Jindřichův Hradec, anebo Strakonice, kde v českojazyčném území koexistovala vysoce urozená šlechta s rytířským řádem johanitů. Tuto domněnku nelze ovšem doložit. Z roku 1338 pochází středohornoněmeckými texty opatřený cyklus fresek Svatojiřská legenda (německy Georgslegende - pozn. překl.) v rytířském sále jindřichohradeckého hradu (text i rozbor viz Hildegard Boková: "Zur Sprache der Bildunterschriften zur Georgslegende in der Burg von Jindrichuv Hradec", in: "Historizität und gesellschaftliche Bedingtheit der Sprache 2", Jena 1978, s.. 21-33). Z cyklu zůstalo zachováno 49 polí. Děj spojuje jinak separátně tradované události ze života světcova (v originále "um Georg" - pozn. překl.), tj. jeho boj s drakem a jeho martýrium. Takové propojení obou dějových rovin bylo až dosud zjištěno jen v jedné staročeské legendě (viz Jarmila Krčálová: "Svatojiřská legenda v Jindřichově Hradci", in: "Umění (4)," Praha 1956, s. 311-321), ačkoli to lze předpokládat i v nějaké latinské verzi. Cyklus fresek vznikl v kooperaci Oldřicha III. z Hradce s některým příslušníkem řádu Německých rytířů sídlícím v Jindřichově Hradci; Jiří byl na freskách zobrazován s erbem tohoto řádu černý kříž ve stříbrném poli). Pod legendou jsou zobrazeny erby několika českých šlechtických rodů. Pravděpodobná hypotéza vypovídá, že jde o erby oněch rodů, jejichž příslušníci se ve čtyřicátých letech 14. století podíleli na křížovém tažení proti německým valdenským na jindřichohradeckém panství (viz Rostislav Nový: "Jindřichohradecká znaková galerie z r. 1338", in: "Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 1971, 3-4," s. 179-197). Uvedené skutečnosti o pěstování literatury na jindřichohradeckém šlechtickém dvoře nás opravňují k tvrzení, že toto centrum nebylo jen literárně receptivní, nýbrž i produktivní a že sehrávalo důležitou zprostředkovatelskou roli mezi Čechami a Podunajím. Jindřichův Hradec byl v časech kolem roku 1300 a v první čtvrtině 14. století po Praze nepochybně druhým nejvýznamnějším literárním centrem celých Čech.
Z církevních institucí byl klášter Vyšší Brod, jehož rukopisy zůstaly z větší části zachovány, pro jihočeskou písemnou kulturu středověku tou nejvýznamnější (viz Raphael Pavel: "Beschreibung der im Stifte Hohenfurt befindlichen Handschriften", in: "Xenia Bernardina" (2), Wien 1891, s. 165-461; Václav Bok: "Literaturpflege in Kloster Vyšší Brod/Hohenfurt vom 13. bis zum 15. Jahrhundert", in: "Zisterzienser Schreiben im Mittelalter - Das Skriptorium der Reiner Mönche", Bern, Berlin, Bruxelles, Frankfurt am Main, New York, Oxford, Wien 2005, s. 179-191). K nejstarším zdejším rukopisným památkám náleží z mateřského kláštera Wilhering u Lince sem donesená benediktinská řehole/regule (viz Wilhelm Scherer: "Hohenfurter Benediktinerregel", in: "Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur" (16), Leipzig 1873, s. 224-279), která měla pro klášterní život podstatný význam. Většina vyšebrodských rukopisů je samozřejmě psána latinsky, některé ale německy a několik málo i česky. Už koncem 13. století je zdejší počet rukopisů pozoruhodný, jak ukazuje seznam knih z oné doby (viz Cod. LXXVII, f. 130v; viz Antonín Friedl: "Iluminované rukopisy vyšebrodské", České Budějovice 1965, s. 20-21), který registruje přes 40 svazků. Početné latinské rukopisy z druhé půle 14. století a počátku 15. století komplexně ilustrují teologické názory v tehdejší Evropě intenzívně diskutované. Velké zásluhy o produkci rukopisů si získal opat Otto IV., který stál klášteru v čele na přelomu 14. a 15. století téměř po 30 let. Rokem 1392 je datován vyšebrodský rukopis (Cod. 81) Hieronymus-Vita (tj. Život sv. Jeronýma - pozn. překl.) v německém překladu Jana ze Středy (v originále "Johannes von Neumarkt", viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.). Nedá se ovšem rozhodnout, zda tento raný rukopis díla byl napsán přímo ve Vyšším Brodě či zda byl pro klášter toliko získán. Text Jana ze Středy následuje německá báseň o nanebevzetí Panny Marie (v originále "ein deutsches Gedicht über Mariä Himmelfahrt" - pozn. překl.), která není odjinud známa. Z poslední čtvrtiny 14. století pochází německý žaltář (Cod. 27; viz Alois Bernt: "Der Hohenfurter deutsche Psalter des 14. Jahrhunderts", in: "Mittheilungen der Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (39), Prag 1901, s. 155-170), jehož vznik ve Vyšším Brodě je bádáním předpokládán. Jde o tzv. V. skupinu (v originále "um die sog. V. Gruppe" - pozn. překl.) německého překladu, která je doložena četnými rukopisy, přičemž vyšebrodský tvoří pravděpodobně základnu celé tradice (viz Kurt Erich Schöndorf: "Psalmenübersetzungen (spätmittelalterliche, deutsche und niederländische)", in: "Die deutsche Literatur des Mittelalters. Verfasserlexikon", 2. Aufů., Bd. 7, Berlin, New York 1989, Sp. 888). Text žalmů následuje v kodexu krátké poetické vzývání Ježíše na kříži, které je známo z četných rukopisů německého jazykového prostoru. Obzvláštní vzácností je papírový kodex Nr. 42 z roku 1410 (faksimile; viz Hans Rothe: "Die Hohenfurther Liederhandschrift (H 42) von 1410, Facsimileausgabe", Köln, Wien 1984). Obsahuje latinská čtení k církevním svátkům roku, mezi nimi i k těm, jež jsou věnována českým zemským patronům sv. Václavu, sv. Ludmile a sv. Zikmundovi (v originále "über die böhmischen Landespatrone Wenzel, Ludmila und Sigismund" - pozn. překl.). Tomu dalšímu je tu několik desítek latinských liturgických církevních zpěvů (v originále "mehrere Dutzend lateinische Gesänge" - pozn. překl.), opatřených notami. Nachází se mezi nimi jak množství velmi rozšířených latinských duchovních skladeb, tak mnohé unikáty (v originále "auch mehrere Unika" - pozn. překl.). Pro dějiny české literatury je tato rukopisná památka významná proto, že zahrnuje i sedm českých duchovních písní, mezi nimi také krátkou parafrázi Písně písní (v originále "eine kurze Paraphrase des Hohenliedes" - pozn. překl.), tj. píseň Otep myrry, náležející k uměleckým vrcholům staročeské lyriky.
O písemné kultuře kláštera Zlatá Koruna existují až do půle 15. století jen sporé doklady, poněvadž klášter byl na podzim roku 1420 vypálen husity. Ve druhé půli 15. století byla jeho knihovna obnovena soudobými německými a latinskými pracemi v podobě rukopisů a prvotisků (viz Jindřich Špinar: "Knihovna kláštera cisterciáků ve Zlaté Koruně. Nástin vývoje klášterní knihovny a pokus o její rekonstrukci", České Budějovice 1997).
Z literárních center rožmberské rezidence Český Krumlov (městský kostel, dvojitý klášter františkánů a klarisek, hrad) se dochovalo množství literárních dokumentů ve všech třech jazycích (viz Josef Tříška: "Středověký literární Krumlov", in: "Listy filologické, 84," Praha 1961, s. 85, 101; Václav Bok: "Příspěvky k literární kultuře Českého Krumlova ve 14. a 15. století se zvláštním zřetelem k německé literatuře", in: "Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví", České Budějovice 2010). Při českokrumlovském městském kostele sv. Víta působilo počátkem 15. století dokonce devět kněží, pro potřeby dvojjazyčného města tu existoval německý a český kazatel. V roce 1380 zřídily dvě ženy z rodiny rožmberské (byla to vdova po Joštovi z Rožmberka a manželka Jana z Rožmberka - pozn. překl.) místo pro českého oltářníka a obdařily ho základním majetkem a také knihami. Zřizovací listina stanoví pravidla pro opatrování a používání knih a platí tak za jeden z nejstarších dochovaných písemných knižních řádů v českých zemích (viz Valentin Schmidt a Alois Picha: "Urkundenbuch der Stadt Krumau", Prag 1908, s. 68-70).
Počátkem padesátých let 14. století byl na podnět vdovy po Petru I. z Rožmberka a jejích synů založen českokrumlovský klášter františkánů a klarisek (o vývoji minoritské knihovny až do konce 18. století na základě dochovaných knižních seznamů a katalogů viz Marta Hradilová: "K dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově", Praha 2014). Ze zprvu jen spoře dochovaných jmen řádových příslušníků vysvítá, že mezi nimi byli jak Němci, tak i Češi.
Vztah k českokrumlovskému klášteru františkánů má uměleckohistoricky významný kodex s četnými kresbami, které jsou provázeny krátkými latinskými texty. Tento tzv. Liber depictus (viz Gerhard Schmidt a Franz Unterkirchner: "Krumauer Bildercodex. Österreichische Nationalbibliothek Codex 370", Graz 1967), který je uchováván v Rakouské národní knihovně ve Vídni, býval většinou datován do šedesátých let 14. století. Je v něm obsažena tzv. Biblia pauperum, několik podobenství, jakož 22 legend, mezi nimi čtyři o českých zemských patronech sv. Václavovi, sv. Ludmile, sv. Vítu a sv. Prokopovi. Poněvadž kodex vznikl s nejvyšší pravděpodobností v Českém Krumlově, vyvstává bez bližšího zkoumání nesnadno zodpověditelná otázka, proč a odkud byly konkrétní legendy (mnohdy o zde jinak sotva známých svatých) pro kodex zvoleny a zpracovány. Pro znalost literární kultury jižních Čech je v každém případě důležitá skutečnost, že jejich předlohy musely být v jižních Čechách k dispozici. Ve františkánském klášteře byly zkoncipovány mnohé německé texty. Z roku 1388 pochází obsáhlý rukopisný soubor náboženských textů (viz Václav Emanuel Mourek: "Krumauer Papiercodex altdeutscher geistlicher Texte", in: "Sitzungsberichte der Königl. Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, philos.-hist.-philol. Classe, Jg. 1890", Prag 1891 a Václav Emanuel Mourek: "Krumauer altdeutsche Perikopen vom J. 1388", in: "Sitzungsberichte der Königl. Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, philos.-hist.-philol. Classe, Jg. 1892", Prag 1893), Vedle perikop pro nedělní a sváteční dny jsou tu různé teologické výklady a poučení, ale také několik duchovních básnických skladeb. Mezi nimi se nachází asi 700 veršů závěrečné pasáže nadmíru oblíbeného eposu Marienleben kartuziánského řádového bratra Filipa (v originále "700 Verse der Abschlusspassage des überaus beliebten Epos Marienleben des Kartäusers Bruder Philipp" - pozn. překl.) a německý překlad mariánské sekvence Mittit ad virginem, jejímž autorem je tak řečený Mnich salcburský (v originále "der sog. Mönch von Salzburg" - pozn. překl.). Její českokrumlovský zápis je třetím nejstarším záznamem písně tohoto vynikajícího umělce, jehož identita je stále ještě záhadou. O rychlé recepci této písně v Českém Krumlově svědčí rok, kdy kodex vznikl, totiž čtyři roky před nejmladší datovatelnou písní salcburského mnicha vůbec, tj. před rokem 1392.
Významným úkolem českokrumlovských františkánů byla spoluorganizace slavnosti ukazování posvátných ostatků (v originále "die Mitorganisation des Heiltumfestes" - pozn. překl.) početným poutníkům. Slavnost, konaná tu od půle padesátých let 14. století každoročně (viz Valentin Schmidt: "Das Krumauer Heilthumsfest", in: "Festschrift des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen", Prag 1902, s. 117-125), byla mj. výrazem horlivého soutěžení Rožmberků s královskou Prahou. Z konce 14. století se dochovalo cosi jako scénář této slavnosti. Vedle krátkého latinského popisu jejího průběhu pojmenovává (vždy nejprve česky a pak německy) předváděné relikvie a vybízí k jejich uctívání. Zde jeden příklad:
"Yuz mate widiety ten swati vbrus, nanyemzto Jhesus Christus nass hospodyn swym apostolom swe swate tyelo raczil daty, tehdy kdyz gest prony chtyel na smrt gity (...) Nun schult it zehen daz heylig tysslach, dar vff vnser herr Jhesus Christus zein heiligen leichnam gab den czwelfpoten (bavorský výraz pro 12 apoštolů /poslů/ - pozn. překl.) an dem abent, do er durch vns in den tot geen wolt." (viz Hildegard Boková: "Ein Denkmal kirchlicher Gebrauchsliteratur des 14. Jh. aus Krumau. Sprachanalyse" in: "Acta Universitatis Carolinae. Germanistica Pragensia (11)", Praha 1993, s. 36 a František Šmahel - Michal Dragoun - Hana Vlhová-Wörner: "Ordo ostendendarum reliquiarum Crumlovii: Zkoumání pod drobnohledem. František Šmahel; komentáři v přílohách přispěli Michal Dragoun a Hana Vlhová-Wörner", in: "Studia medievalia Bohemica", 6, č. 2, Praha 2014, s. 187-234).
Ve vlastnictví českokrumlovských klarisek se nacházel asi v prvních desetiletích 15. století vzniklý obsáhlý česky psaný rukopisný soubor náboženských textů s četnými vzácnými iluminacemi. V českých literárních dějinách je znám jako Krumlovský, resp. Musejní sborník
(viz Josef Truhlář: "Polozapomenutý rukopis" in: "Časopis Musea Království českého (58)", Praha 1884, s. 22-36). Většina jeho textů jsou překlady z latiny, dva jsou českého původu (v originále "zwei sind tschechischer Ursprung" - pozn. překl.). Překlady nevznikly v Českém Krumlově, jsou v téže době zastoupeny v podobných rukopisných souborech měnícího se složení (v originále "mit variierender Zusammensetzung" - pozn. překl.). Předpoklad, že kodex byl pořízen pro českokrumlovské klarisky, se zakládá na skutečnosti, že je tu zastoupen překlad latinského spisu De perfectione vitae ad sorores (vznikl v letech 1259-1260 a překlad názvu by česky zněl "Sestrám o dokonalosti života" - pozn. překl.) významného františkánského teologa sv. Bonaventury (†1274), přičemž se tu nachází překlad jeho velmi oblíbeného kontemplativního spisu Soliloquium animae ad Deum (i on vznikl v letech 1259-1260 a překlad názvu by česky zněl "Rozhovor duše s Bohem" či "Modlitba duše k Bohu", přičemž doslovný význam výrazu "soliloquium" je "samomluva" - pozn. překl.). Téměř celou čtvrtinu rukopisného souboru zaujímá český prozaický překlad anonymní latinské skladby Speculum humanae salvationis (v celé Evropě nesmírně rozšířené v originále i v překladech do národních jazyků - pozn. překl.) pod českým názvem Knihy, jenž slovú zrcadlo člověčieho spasenie. Mezi texty souboru se nachází i český překlad spisu Horologium sapientiae eternae jihoněmeckého mystika Heinricha Suso (†1366, v originále "Heinrich Seuse" - pozn. překl.), zde nazvaný Orloj věčné múdrosti.
Na přelomu 14. a 15. století vznikl v nějaké dosud neurčené českokrumlovské duchovní instituci opis části první redakce staročeského překladu Bible. Rukopis, označovaný jako Proroci rožmberští, obsahuje texty proroků Izaiáše, Jeremiáša a Daniela (viz Josef Truhlář: "Katalog českých rukopisů c.k. veřejné a universitní knihovny pražské", Praha 1906, s. 62-63).
Přibližně v téže době byl kaplanem na českokrumlovském hradě učený Johannes alias Hasco de Crumpnaw. Je zřejmě totožný s oním Johannesem de Krumpnaw, který se v letech 1386-1395 objevuje v matrikách pražské univerzity. Opsal přinejmenším dvě obsáhlá díla evropské homiletické literatury 13. a 14. století a opatřil je k potřebě kazatelů rejstříky témat v nich obsažených. Roku 1397 ukončil tuto práci na díle anglického dominikána Roberta Holkota (někde psán "Holcot", † 1349 - pozn. překl.) De sapientia Solomonis, roku 1409 na díle Summa collacionum (známo spíše pod titulem Communiloquium), jehož autorem byl františkán Johannes Guallensis, vyučujícího v Oxfordu a v Paříži (viz Valentin Schmidt a Alois Picha: "Urkundenbuch der Stadt Krumau", Prag 1908, s. 129, Nr. 432, resp. s. 151-152, Nr. 550).
Dnem 4. března 1418 je datován seznam vzácností uchovávaných na českokrumlovském hradě (viz Mathias Pangerl: "Urkundenbuch de ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen", Wien 1872, s. 380-404). Kromě jiných cenných předmětů nacházelo se tu 36 liturgických knih, jakož dalších 38 rukopisů většinou teologického obsahu. Uvedeny jsou však i dvě kroniky, z nichž jedna je označena jako cronica Boemiae, druhá jako cronica in latino de Boemia. Jejich identifikace není na základě tak všeobecných údajů možná, stejně jako je tomu u hromadné položky sex volumina Theutunicalia in pergameno.
Z listin, které se týkají dominikánského kláštera v Českých Budějovicích, vysvítá, že tento konvent, jak to odpovídá národnostnímu složení města, měl německé i české příslušníky, věc u řádu, jehož hlavním úkolem byla kazatelská činnost, jistě pochopitelná. Ze zkoumaného časového období je z kláštera uchován jeden jediný rukopis literárního charakteru (viz Praha, Národní knihovna V B 20; Josef Truhlář: "Catalogus codicum manu scriptorum latinorum in C.R. Biblioteca publica atque universitatis Pragensis asservantur. Pars prior", Praha 1905, s. 341-342). Obsahuje převážně latinské texty, kolofon (tj. krátký text na konci obsahující dataci nebo i jméno opisovače - pozn. překl.) druhého kusu, eucharistického traktátu, vypovídá, že byl sepsán roku 1419 jistým Heinrichem (následující zpřesňující jméno je vymazáno) v českobudějovickém kazatelském konventu. Na prvních deseti listech rukopisu jsou zapsány epištolní a evangelijní perikopy (tj. čtení - pozn. překl.) na neděle a sváteční dny od počátku církevního roku asi přibližně do půle postního období. Jazykem je bavorština, s nejvyšší pravděpodobností severobavorština (v originále "bairisch, höchstwahrscheinlich nordbairisch" - pozn. překl.). Kodex, jehož další kusy byly už zapsány někde mimo jižní Čechy, nacházel se později ve vlastnictví pražského arcibiskupa Albíka z Uničova (v originále "Siegmund Albich von Mährisch Neustadt /†1427/", arcibiskup pražský a pak probošt vyšehradský, oblíbenec a osobní lékař krále Václava IV., člen smírčí komise ve sporu mezi Janem Husem a jeho odpůrci, během husitských válek prchl ze země a zemřel asi v uherském Budíně ve službách krále Zikmunda Lucemburského, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Pro jazykovou situaci v Českých Budějovicích resp. v jižních Čechách je příznačné, že klášter, v němž byly zaznamenány tyto německé perikopy, asi v téže době, v roce 1414, vystavil pro jednoho drobného českého šlechtice jednu z nejstarších českých listin ve městě (viz František Beneš a Karel Beránek: "Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. Díl I., svazek 1/I", Praha 1974, s. 99, Nr. 346).
Husitské hnutí, které vypuklo v roce 1419, znamená také pro jižní Čechy jistý bod obratu, ne však tak hluboký přeryv, jakým se stal ve většině jiných českých regionů. Také v jižních Čechách bylo vypleněno a vypáleno několik klášterů, město České Budějovice ale zůstalo katolickým a největší část rožmberského dominia se stala opravdovou hrází vůči husitům. To mělo mj. za následek, že sem uprchlo množství duchovních z českého vnitrozemí, kteří s sebou přinesli i knihy. S některými změnami danými časem na rožmberském panství kontinuálně pokračoval kulturní vývoj, přičemž zde církevní architektura pozdní gotiky dosáhla zvláštního rozkvětu.
Jižní Čechy jsou v povědomí českých intelektuálů ukotveny jako region výsostného rozvoje středověké architektury a výtvarného umění. Jak prokázáno, byla zdejší středověká literární kultura v latině, němčině a češtině téže pozoruhodné kvantity a kvality.

P.S. Naštěstí mohl překladatel předložit český text autoru německého originálu v březnu roku 2024 k jeho laskavým a nedocenitelným korekturám, za něž je mu zavázán jednak omluvou za jím nalezené chyby, jednak srdečným díkem.

- - - - -
* Praha / České Budějovice / Žumberk