WILLIBALD JOSEF HERZIG

Z pozemských a nebeských dnů jednoho šumavského "originálu"

Ve Skelné Huti na Šumavě (v originále "Glashütten im Böhmerwald", rozuměj dnešní Skelnou Huť blízko Nýrska /Neuern/ - pozn. překl.) umřel před nedávnem ve svých třiadevadesáti letech někdejší majitel hospodářství a pozdější podomní obchodník, k posledku žebrák, prosící o almužnu (v originále "Amosenbitter" - pozn. překl.). Markantní, vysoce svérázný a samorostlý zjev, známý nejen široko daleko v šumavském okolí, nýbrž i po celém Tyrolsku, Korutansku a Štýrsku, ve všech údolích, kde mají útulnou hospodu, fešnou hostinskou, dobrý mošt a špek, tak s "gremiálním obchodníkem" (v originále "mit 'Gremienhändler'" - pozn. překl.) Hiermannem nadobro zmizel.
Téměř po pět desetiletí byl ten malý mužík s vlhkýma modrýma očičkama a kadeřavým plnovousem bez přestání na cestách a svým skvostně drsným humorem, svými písněmi a popěvky (v originále "mit seinen Liedern und Gstanzeln" - pozn. překl.) rozveselil srdce a mysl mnoha lidí. Peprná úsloví a mnohdy odvážná čtveráctví byla přitom třeba snést a dělo se tak rádo. Vedle jódlování a zpěvu byly potěšením tohoto originálního muže pivo, rum a v neposlední řadě šňupavý tabák. Také tanec měl rád a až do své pětaosmdesátky mu holdoval celé noci.
Když mu bylo 82 let, přepadla bujného dosud vdovce chuť zakotvit ještě jednou v přístavu manželství. Inzerát v novinách mu zprostředkoval známost s jednou počestnou vdovou, na jejíž příchod se v Schneebergerově hostinci svědomitě připravil konzumací značného množství alkoholu. Když se konečně ta rozšafná paní objevila ve dveřích, vyskočil rozjařený nápadník ze židle a počal juchat a tropit šprýmy, jak byl zvyklý. Zděšená žena neměla ovšem pro podivné přijetí nijaké pochopení, práskla dveřmi a zmizela do nenávratna. Na opuštěném kandidátovi ženitby nebylo znát nijaké roztrpčení. Když se však strojil k cestě domů, postrádal náhle svou podivnou, hroznovitými výrůstky pokrytou starou hůl. Přes usilovné hledání i za přispění hospodského i hostí zůstala věrná průvodkyně jeho cest nenalezena.
"Kreiz sakra, Manna (tj. 'Krajcsakra, chlapi,' - pozn. překl.)," řval Hiermann divoce a zuřivě, "mei Stecken hams ma gstohln! Kimm her, Wirt, und hilf ma... fluchen (tj. 'šlohli mě moji hůl! Poď sem, hospodo a pomož mě ... klejt!' - pozn. překl.)!" Přese všechno klení ale - a to ovládal starý Hiermann líp nežli čertova tchyně - nenašli nic.
Poněvadž "dělání obchodů" (v originále "Gschäftlmachen" - pozn. překl.) bylo na starocha už trochu moc, dal se na žebrotu. Na toho, komu se belhal vstříc cestou, pokřikoval (v originále "kreitschte er an" - pozn. překl.) zdaleka: "Dejte dvacetník! Může bejt i padesátník (v originále 'Gebts ma an Zwanziger! 's kann a Fufziger sei!'! - pozn. překl.)!" Když byla žízeň veliká a žebrácký výnos nepatrný, sáhl starý po lsti. Tu či onde zůstával stát skloněn na chodníku, jako by právě cosi úporně hledal a když se ho někdo zeptal, cože to chce najít, mohl čekat vždy stejně působící obrat: "Muj poslední padesátník jsem tu někde ztratil, pane... je to bída... pane...je to bída." A pán soucitného srdce předstíranou ztrátu většinou ze svého opravdu nahradil.
Do mnohého domu pronikl Hiermann bez nějakého bušení či dotazů, za rachotu a hřmotu o to většího. Náhle stál vprostřed světnice a prosil o milodar. Při jedné takové prosebné výpravě zabloudil ke sklepu, spadl ze schodů, převrátil hrnce s mlékem a plaval v bílé tekutině, aniž by přitom opomněl dosáhnout jedné z plných ještě nádob a do dna ji vyprázdnit. Přispěchavší hospodyně láteřila a běsnila, Hiermann se však nedal vyvést z mléčného klidu a přisadil se svou obvyklou chladnokrevností: "Dyž už jednou v tom mlíce ležim, můžu si ho snad dovolit cucnout (v originále: 'Wenn i scho in der Milli lieg, werd' ich mer doch noch derlauben kinna, Milli zu sausa.' - pozn. překl.)."
Mnohem raději ovšem si zavdal starý podivín chmeloviny (v originále "Gerstensaft", tj. doslova "šťáva z ječmene" - pozn. překl.), kterou snesl v neuvěřitelném množství. To tak jednou seděl u Fockenwirta a nasával a nasával... až nenadále, jak se zvedal z lavice, aby putoval dál, zaznamenal za sebou šum těžko popsatelný (rozuměj slušným výrazem - pozn. překl.). Rozšafně pokýval hlavou, otočil se dozadu a vypravil ze sebe: "Ty svině (v originále 'Saukerl' - pozn. překl.) zatracená, zpívat a chlastat se mnou umělas, ale teď, když tě mám zas nýst kupředu, vykrucuješ se (v originále 'weils zun trog'n kimmt, itzt verziehgst di!' - pozn. překl.)! Sekni mně sem ňákej brisil (rozuměj šňupavý tabák - pozn. překl.), hospodo, ať to můžu ucpat aspoň tady nahoře (v originále 'damit i da ubn wenigstens abdichten ko' - pozn. překl.)." A srkal pak dychtivě ten hnědý vonný "šmalcler" (totéž co "brisil" - pozn. překl.) přes kučeravý vous do obou nosních dírek.
Na cestě domů cítil Hiermann setsakra, že sotva už dosáhne svého tichého domečku (v originále "sein stilles 'Häusl'" - pozn. překl.) bez ohrožení kalhot a aniž by nějak příliš rozvažoval, rozrazil zahradní vrátka nejbližší vily, potácivě a v hlubokých vzdeších vnikl do domu a usadil se v klidu duše na onom místě, kde lidé trávívají chvíle ulehčení. Kdo však popíše zpěněnou zuřivost pána domu, když ten, hledaje spěšně totéž útočiště, nalezl tam bodrého Hiermanna pohříženého v tichém rozjímání?! "Nemušíte se nijak rozčilovat, pane... chci vám hnedka udělat místo (v originále 'ich moch Ihna glei Plotz' - pozn. překl.)," chlácholil jej vetřelec. "A když to nejde jináč...," radil přátelsky, "dá se zaběhnout do zahrady (v originále 'gengens in Gortn außi' - pozn. překl.)." Dvě minuty zdržení a běsnící domácí pán by musil skutečně vyhledat místo na zahrádce.
Když měl Hiermann po kapsách docela prázdno, býval mrzutý. "Byl sem ve válce se Španělskem i Portugalskem," vrčel pak a reptal. Každý věděl, co to má znamenat a... něco dal. Na znamení díku dal pak staroch k lepšímu nějaký ze svých originálních popěvků či zazpíval nějakou vroucí píseň z domoviny. Poněvadž zpíval rád a hlas mu docela zněl, lidová píseň dala za tuto lásku vejít jeho osobě do svého textu. Jedna taková začínala slokou:

"Vetter Hans, was trägt die Gans
am Schnabel und am Haxen?
Den alten Vota Hiermann tragt 's
und seine alte Kraxen." -

(tj. asi jako "Hansi, hle to, co nese to,
ta husa pod zobákem?
Hiermanna kraksny jak řešeto
haksnou rve coby hákem." - pozn. překl.) -

Na průčelí svého stavení ve Skelné Huti, které až do konce svého života jako hmotně zajištěný "výminkář" obýval, dal si velkými písmeny vymalovat citát z biblického Zjevení na cestě do Emaus (Lukášovo evangelium 24, 29 - pozn. překl.): "Herr, bleib bei uns, denn es will Abend werden. Der Tag hat sich geneigt (v Bibli Kralické "/Pane/, zůstaň s námi, nebo se již připozdívá, a den se nachýlil." - pozn. překl.)." Nyní se také tomu svéráznému prazvláštnímu starci nachýlil den ke svému konci. Se svými kraksnami stane teď před svatým Petrem a bude prosit o vstup do niv, náležejících blaženým. A jestli mu snad nebeský fortnýř bude chtít zabouchnout dveře před nosem, strčí náš milý Franzl mezi ně a veřeje svou hůl, jak to často činíval tu na zemi a pozvedne hlas:
"Chci jen jedno! A jestli nedáš ani dvacetník - moh' by to bejt i padesátník - pak povim tvýmu panu šéfovi, co za povětrnýho křesťana seš (v originále 'wosd' für a windiger Christenmensch bist' - pozn. překl.).A vůbec, ty, Petře, sekni mně něco brisilu... " A zatímco mu Petr s úsměvem podává dózu šňupavého tabáku (v originále "die Schmalzlerdose" - pozn. překl.)... sakra hrome, blažený Hiermann už mezitím vklouzne dveřmi dovnitř a rázuje si to rovnou k milému Pánu Bohu, aby mu ohlásil příchod:
"Já sem ten Biermann Franzl, Bože Otče, to se ví, ten gremiální obchodník ze Skelný Huti (v originále 'der Gremienhändler az Gloshüttn' - pozn. překl.). A když chceš bejt se mnou zadobře... dej sem jednoho ruma... nebo pívo... ale vychlazený, při tý cestě sem nahoru sem celej zpocenej (v originále 'die Roas da auffi hot mi in Schwitz brocht' - pozn. překl.). Zavolals mě k sobě moc brzo, Otče, mohs mě tam taky nechat aspoň jedno sto let dole u mejch Šumaváků (v originále 'bei meine Waldlersleut' - pozn. překl.). Inu, ty už mušíš vedít, co chceš! Nic ve zlym..." a pak přednese dobrotivému Otci na nebesích svoje opravdu poslední zastaveníčko (v originále "sein letztes Gstanzel" - pozn. překl.):

"Fost 100 Jahrl wor i of der Welt,
In meinem Sock wor nie viel Geld.
Zulitzt musst i no betteln geh.
Und doch, Herr Vota, mei Leb'n war schön.
Juchhei dulliö
Juchhei dulliö
Etzt kon i nimmer betteln geh."

(tj. "Na světě pobyl sem málem sto let,
nikdy moc peněz shrábnout nedoved'.
V konci sem mušel na žebrotu jít.
A přeci, Pane Bože, muj život pěknej byl.
Juchej dulijé
Juchej dulijé
Teď už nemůžu na žebrotu jít." - pozn. překl.)

Mein Böhmerwald, 1933, č. 11, s. 175-176

Když v pátek 10. června roku 2011 zavítal do regionální studovny Jihočeské vědecké knihovny pan Wolfgang Herzig z Ulmu, syn autora předchozího textu, jehož český překlad tu jistě poprvé podávám, nabídl jsem mu při hledání materiálů i torzo prvního ročníku prachatického časopisu Mein Böhmerwald z roku 1933. Tam pak našel i originál otcova vyprávění, pro svou ojedinělost v jinak výtvarné Herzigově pozůstalosti věc samu o sobě vzácnou. Syn mi pak poskytl o otci i základní data a dvě jeho podobenky z meziválečných let. Willibald Josef Herzig, jak byl pokřtěn, se narodil v Žatci (Saaz) dne 7. února roku 1892. V rodném městě vystudoval v letech 1903-1911 c.k. vyšší státní gymnázium císaře Františka Josefa, jehož secesní budova podle návrhu architekta pražského Národního divadla Josefa Zítka byla slavnostně otevřena právě roku 1903. Krátce se po maturitě učil na obchodníka, ale už v roce 1913 zahájil studia malířství ve Vídni, v Praze, Mnichově a v Berlíně. Znělo by to velkolepě, kdyby se už v létě roku následujícícho nerozhořel osudný světový konflikt, v němž mladý malířský adept musel vojákovat od počátku a odkud si z ruské Volyně přivezl i válečné zranění. V roce 1918 se usadil v šumavském Nýrsku (Neuern), po dvacet let od konce první světové války "československém". Tam se v roce 1925 Willy či také Willi Herzig oženil s Češkou Bohumilou Reichmannovou. Vedle vlastní malířské práce (v roce 1923 vyšla o jeho díle v drážďanské ročence Die Schönheit /ve stejnojmenném nakladatelství, věnujícím se zejména kultuře nahoty, publikoval tři roky předtím Erich Maria Remarque, tehdy ještě Erich Paul Remark, svou neúspěšnou prvotinu Die Traumbude/ stať Carla A. Hermanna s 10 reprodukcemi Herzigových obrazů, 4 jeho kresby najdeme i v publikaci Aus Hans Watzliks Land, vydané roku 1929 v Lipsku k padesátinám šumavského německého spisovatele a na webových stranách Kohoutího kříže figuruje český překlad textu Dr. Roberta Reinharda "Die Böhmerwaldlandschaft im Schaffen Willi Herzigs" z posledního ročníku českobudějovického časopisu Waldheimat /1933/) byl v roce 1935 pověřen restaurováním oltářního obrazu, zdobícího poutní kostel sv. Linharta v Uhlišti (Kohlheim) blízko Nýrska. Následujícího roku 1936 vstoupil Herzig s Ernou Schicktanzovou do nového manželského svazku, z něhož vzešli dva synové. Nadešla však co nevidět druhá z obou světových válek dvacátého století, do níž se narodilo tolik německých synů a která byla i dobovým pozadím skonu padesátiletého jen Willyho Herziga v Nýrsku 5. května roku 1942. Mohl říci jako starý Hiermann "A přeci, Pane Bože..."?

- - - - -
* Žatec / † † † Nýrsko