JOSEF VAN HEUKELUM

Auf Fahrt

Ihr Wolken seid Freunde der Sehnsucht! Und ihr,
Blumen, Frohboten der Wanderung mir,
Träufelt der Seele in dienender Handlung
Immer helle, heitere Wandlung
An jeglicher Wende von Kindheit auf.

Ständig von Neuem ersprießt euch der Segen,
Lichtwärts zu wachsen und Bänder zu legen,
Wo Gemäuer zerfiel, Kräuter und Gras!
Faule, was falle! Im selbigen Maß
Hebt das Vergehen die Hoffnung herauf.

Und eurer türmenden Wipfel Gesang,
Ihr Wälder, ist mir den Wegen entlang
Wie von Trostgesellen ein stilles Geleit,
Löst mich schon leise heraus aus dem Leid,
Lässt meine Hände ausbreitend offen.

Ihr alle, eher als Menschen erwacht,
Habt aus dem Wandel den Kranz gemacht
Jenen, die kamen, und heißet sie ziehn
Durch eure unsterblichen Liedmelodien.
Wohl denen, die demütig hoffen!

Na cestu

Oblaka, s touhou družte se! A vy,
květy, posli, co cestu připraví,
do duše kaňte a rozjasněte ji
k svitu každou svou vonnou krůpějí,
jak od dětství vždy činíte to zas.

Vždy nanovo vás žene požehnání,
ke světlu růst, hojit, když svět co raní,
kde padl dům, vy rašte, stonky trav!
Tlej, co je pod nimi! To na pozdrav
naději nové, které vzchází čas.

A co teprve vašich větví šum,
lesy! Díky vám, tichým průvodcům,
to za útěchu, již dokážete dát
i v bolesti, znající nepřestat,
rukám mým nechte nesevřít se v pěst.

Jste tu, dřív než kdo z lidí probuzen
ve věnci vašem vejde v nový den,
dřív než ti, kdo až časem objeví
ty vaše nesmrtelně čisté nápěvy,
v blahé pokoře jdou cestou cest.

Nachrichtenblatt Rheinische Adalbert-Stifter-Gemeinschaft (1997), č. 116, s. 42

Putování za Stifterem se stalo osudem mnoha pokorných vyznavačů. Ten, který je autorem veršů Na cestu, patří k těm nejobdivuhodnějším. Josef van Heukelum se narodil 8. září 1917 v porýnské obci Langenfeld, teprve v roce 1948 povýšené na město, jako třetí a nejmladší dítě matky, jejíž porod byl prý sice bez komplikací, přesto však díky tomu velkému "poslednímu chlapci" provázen bolestí. Jeho otec i děd byli učiteli a on se jím také stal. Už od svých čtrnácti let se věnoval hře na housle, asi v šestnácti poprvé prý vešel do světa Stifterova, rozuměj aniž jakkoli by jinak poznal šumavské končiny, a už jej neopustil nikdy. Maturoval roku 1936 na gymnáziu v Opladen, učitelský ústav absolvoval v Bonnu a v říjnu 1938 (jaké pro Stifterovu Šumavu a nás všechny osudové datum!) nastoupil své prvé místo na katolické obecné škole v Leichlingen. Tam po strašlivé válce, v níž byl v Normandii vzat do amerického zajetí (vrátil se domů do Porýní roku 1946 až z coloradského Denveru), byla jeho zásluhou v roce 1949 založeno Rýnské sdružení Adalberta Stiftera jistě i jako poučení z německých dějin. Ty skončily posléze jak známo šťastně sjednocením země válkou rozdělené a její rozhodnou poválečnou účastí na integraci Evropy nám už provždycky společné. Do zvláštního čísla k Heukelumovým osmdesátinám přispěl z Budějovic ("aus Budweis") i jeho obětavý průvodce Šumavou Ing. Antonín Nikendey, díky němuž znám jubilanta alespoň jménem už odedávna. Mohl jsem se dokonce podílet překladem Stifterovy bajky Chromý a slepý na slavnosti odhalení pamětní desky na staré hornoplánské škole, které Josef van Heukelum inicioval a při němž ty verše německy i česky zazněly. To zmíněné jubilejní číslo přináší na jeho počest i zajímavou studii svatovojtěšskou, jak ji s odkazy na souvislosti Stifterova i Heukelumova díla napsal berlínský botanik Arthur Brande (určil s láskyplnou invencí a vědeckou akribií zároveň mnohou květinu z básníkových próz), jubilantův nástupce právě v předsednictví Rýnského sdružení Adalberta Stiftera (to učinila ovšem Josefa van Heukeluma doživotně svým čestným předsedou) i v řízení "Nachrichtenblatt", tj. jeho spolkového zpravodaje, toho nevyčerpatelného zdroje detailních informací o milovaném šumavském klasikovi a vpravdě evropském a světovém dosahu jeho odkazu. Josef van Heukelum zemřel 30. dubna roku 2009 ve svých nedožitých dvaadevadesáti letech v Leverkusen, přístavním městě na řece Rýně, a na hřbitově Auf'm Berg městské části Steinbüchel byl tam i pochován.

Svatý Vojtěch jako Stifterův patron

Arthur Brande

Našemu vysoce váženému oslavenci, zakladateli a předsedoviRýnského sdružení Adalberta Stiftera, záleželo při všech jeho aktivitách spojených se stifterovským bádáním vždy zvláště na tom, aby nebyl opomenut jediný detail klasikova vztahu právě k Porýní (1). To se týká jak Stifterova literárního díla s trojicí prvních vydání jednotlivých jeho prací tady (Popsaná jedlička, Lesní studánka a Z Bavorského lesa), jakož i malířství Nizozemců a tzv. "düsseldorfské školy" (2) a ne naposledy také hudby (3). Těmto třem uměleckým oblastem platí ostatně i zcela osobní zájem Josefa van Heukeluma: provozování hudby už za studentských a školních let, ve vlastní rodině až dodnes, dále láska k malířství a výtvarnému umění vůbec stejně jako jedinečná Stifterova knihovna v jeho domě jsou toho nejvýmluvnějšími důkazy. Trvale veřejně viditelný důkaz nalezly tyto snahy v roku 1993 odhalené Stifterově pamětní desce (s citátem jednoho klasikova výroku: Kinder sind eine Gottesgabe, tj. "Děti jsou darem Božím" - pozn. překl.) na Katolické základní škole Kostelní ulice (Katolische Grundschule Kirchstraße) v Leichlingen (4).
Zde bychom chtěli poukázat na jednu z dalších, byť spíše nepřímých vazeb Stifterových k Porýní, která souvisí s jeho křestním jménem a jeho prostřednictvím i s dějinami středověku.
Jak známo, zní záznam o křtu prvorozeného dítěte manželů Johanna a Magdaleny Stifterových v kolonce "Jméno dítěte" na křestní jméno Albert, a sice po novorozencově kmotru, v témže dokumentu uvedeném hornoplánském tkalci Albertu Pranghoferovi (5). Nářeční podoby toho jména, jímž byl chlapec pokřtěn a kterým byl pak oslovován a přivoláván, sahají v jeho dětství od nejčastěji užívaného "Bertl" až k "Alweacht", "Weachtl" a "Weachtei" (6), odvozujícím se ovšem už spíše od vedlejší formy Albrecht. Adalbertus Stifter, tj. úplnou podobu jména, čteme vlastně teprve na vysvědčení gymnazistově, vystaveném v Kremsmünsteru dne 6. dubna 1819 (7), jakkoli ještě na konci téhož školního roku při udělení knižní odměny za výsledky žákovy se setkáváme s podobou Albertus Stifter. Mezi Stifterovými předky, nakolik jsou údaje o nich dostupné, se toto křestní jméno nevyskytuje, teprve snad už v souvislosti se slavným příbuzným v následujících generacích rodin spisovatelových příbuzných (8). Jméno samo se vztahuje k Vojtěchovi (956-997), druhému pražskému biskupovi, misionáři Prusů (Pruzzen, Preußen) při Baltském moři (Ostsee), jejichž rukou i zahynul jako mučedník, byl pochován v Hnězdně (dnes Gniezno, německy Gnesen) a roku 999 svatořečen (už na tomto místě třeba uvést, že spojitost německého Adalbert a českého Vojtěch je dána toliko faktem, že magdeburský arcibiskup a rovněž pozdější světec Adalbert /†981/ biřmoval našeho Vojtěcha /Slavníkovce/ na své jméno, ne významem jmen, mezi něž se pouze omylem klade rovnítko /Němci rozlišují "Adalbert von Prag" a "Adalbert von Magdeburg"/, jak lze číst v příručce Průvodce našimi jmény Františka Kopečného /Academia 1974/ - pozn. překl.).
Hluboce důsažného a dalekosáhlého působení svatého Vojtěcha bylo důstojně připomenuto v roce tisíciletého výročí jeho mučednické smrti, tj. 1997 v mnoha evropských zemích (9). Podtrhly to zejména obě pasorační cesty papeže Jana Pavla II. v dubnu toho roku do České republiky a začátkem června do Polska, kde došlo v Hnězdně, místě světcova hrobu, rovněž k setkání sedmi hlav evropských států.
Tady je namístě připomenout takříkajíc přímé spojení Vojtěchovy osobnosti s Porýním v osobě Richezy (v polštině psané Rycheza, asi 998-1063), dcery lotrinsko-rýnského falckraběte Erenrieda (Ezzona), vnučkou císaře Oty II. (953-983) a sestřenici (v originále omylem neteři! - pozn. překl.) císaře Oty III. (983-1002), který se cítil myšlenkou křesťanské obnovy své říše úzce spojen se svým přítelem Vojtěchem. V roce 1013 se Richeza stala ženou polského knížete a prvého z polských králů Mieszka II. (990-1034). Hrála v politice raného jedenáctého století významnou roli. Po Mieszkově smrti se vrátila do rodného Porýní a podporovala tu zejména rodičovský klášter Brauweiler u Kolína nad Rýnem (Köln am Rhein). Zesnula na svém durynském statku Saalfeld a je pochována v jedné z kaplí (Johanneskapelle) kolínského dómu (10).
Životní kariéra Richezina v roli polské královny byla niterně spjata s historií působení svatého Vojtěcha od roku 1000, kdy Ota III. tři roky po světcově smrti podnikl zbožnou pouť k Vojtěchově hrobu v Hnězdně. Tato císařova cesta se stala klíčovou událostí své doby (11). Bylo s ní totiž spojeno zřízení hnězdenského arcibiskupství a mrtvý světec se tak stal patronem polského piastovského státu. Kult svatého Vojtěcha je v Polsku živý dodnes: podle stavu z roku 1992 existuje tu 209 kostelů právě jemu zasvěcených. Centrem úcty světcovy je ovšem Hnězdno. Na dvou křídlech bronzových vrat tamějšího dómu z doby kolem roku 1175 je na 18 reliéfech znázorněna mučedníkova životní cesta. Výjevy se odehrávají v Čechách, Německu, Itálii a v Polsku. Světcovy ostatky uchovává stříbrná schrána z roku 1662 a v chrámovém pokladu je uložen i tzv. Adalbertkelch (Vojtěchův kalich), původem odkazující opět ke královně Richeze (12). V nejnovější době ostatně vyšla řada vědeckých, hagiografických a církevně historických prací o svatém Vojtěchu a celoevropských souvislostech jeho bohatého působení (13).
Jméno Adalbert ("urozeností zářící") přijal (jak už v poznámce pro českého čtenáře dříve uvedeno - pozn. překl.) syn českého knížecího rodu Slavníkovců Vojtěch (tj. "těšící v boji") od svého učitele a pěstouna, arcibiskupa Adalberta z Magdeburku, kde v letech 972-981 nabyl náročné výchovy a duchovního vzdělání. Už jeho matka Střezislava užívala zároveň jména Adelburc. Z úcty, prokazované světci v Čechách i v Polsku (zde "swiety Wojciech"), uchovalo se jeho původní jméno dodnes. Byl v Čechách pod tím jménem uctíván po celý středověk s výjimkou doby husitské (14). Mimoto ovšem užívaly ve středověku jména Adalbert / Adalbero i jiné významné církevní osobnosti jako např. arcibiskupové či biskupové z Hamburka a Brém, z Remeše, Laonu i Salcburku. Vedlejší forma Albrecht se objevuje spíše u příslušníků panovnických domů; zde uveďme alespoň Abrechta Medvěda (asi 1100-1170), kolonizátora Marky braniborské. Snad nejznámějším nositelem třetí z podob toho jména je ovšem v oné době scholastický učenec Albertus Magnus (1193-1280).
V Čechách ožil svatovojtěšský kult s novou silou od doby barokní. Adalbert jako německé křestní jméno bylo asi od roku 1800 dáváno stále častěji, nejprve v šlechtických kruzích pod vlivem rytířské poezie a romantické literatury (15), ale také z úcty k světci (16). Známá je např. postava Adalberta von Weislingen v Goethově hře "Götz von Berlichingen" (1773) či berlínský přírodovědec a významný autor německé romantiky Adelbert von Chamisso (1781-1838), vlastním jménem Louis Charles Adelaide de Chamisso de Boncourt, jenž přijal roku 1796 pseudonym, pod nímž se literárně proslavil.
Se Stifterem samým je jeho křestním jménem spřízněna autobiografická postava Albrechtova z jeho Polních květin, autor oněch 18 dopisů, které tvoří vyprávění, zároveň i ústřední charakter celé knihy. V Pozdním létě Stifter v kapitole Vnikám do souvislostí (v originále Einblick) zmiňuje slavného Albrechta Dürera (1471-1528), rovněž v dopise ze 7. července 1865 nakladateli Heckenastovi po svém pobytu v Norimberku: "Byl jsem jako nějaká postava z Dürerova obrazu." Lékaři, botanikovi a švýcarskému básníkovi Albrechtu von Hallerovi (1708-1777) platí (bez uvedení jeho křestního jména ovšem) jako "učenci v oboru farmacie" zájem Tiburiův v Lesní pěšině. Ten si tam čte a hloubá "v jednom spise starého a teď už dávno zesnulého Hallera".
Svého současníka, operního skladatele a divadelního kapelníka Alberta Lortzinga (1801-1851) Stifter jistě poznal během vídeňských let hudebníkových 1846-1849, kdy tu byly uvedeny v premiérách jeho opery Car a tesař, Zbrojíř (Waffenschmied) či Undina (17). A konečně nebyl Stifter za své návštěvy v Praze 14.-24. června 1865 jen hostem v domě svobodného pána Adalberta (Vojtěcha) z Lannů (von Lanna), nýbrž navštívil rovněž pražskou uměleckou výstavu, na níž byl svou olejomalbou zámku Konopiště zastoupen i malíř Vojtěch Berka (18). V těch dnech přišel přece do přímého styku i s doklady ze života svatého Vojtěcha, zejména jistě na Pražském hradě, ve svatovítském dómě a při studiu německy psaných dějin města Prahy (Geschichte der Stadt Prag) Vácslava Vladivoje Tomka (1. svazek 1856). Přitom stály ovšem zcela v popředí Stifterovy historické rešerše pro druhý a třetí díl jeho románu Vítek, tedy k událostem časů dobrých 150 let po smrti a působení svatého Vojtěcha, "Adalberta z Prahy".
Tento malý přehled by chtěl především ozřejmit, že jméno Adalberta Stiftera je neodlučně spojeno s velkou historickou osobností evropského středověku, která prostřednictvím císaře Oty III. a jeho sestřenice Richezy odkazuje i do Porýní, domova a působiště Josefa van Heukeluma.

Poznámky:

(1) Podrobně viz Josef van Heukelum: Adalbert Stifter und das Rheinland. In: Nachrichtenblatt Rheinische Adalbert-Stifter-Gesellschaft (dále jen NR) č. 101, 1993, s. 6-19 a č. 102, 1994, s. 2-15.

(2) Josef van Heukelum: Adalbert Stifter (1805-1868) und die holländische Malerie. In: Kalender für das Klever Land auf das Jahr 1988, roč. 38, 1987, s. 94-101. - Týž: Beziehungen des Dichters und Kunstfreundes Adalbert Stifter zu Düsseldorf. In: NR č. 93/94, 1991, s. 34-47.

(3) Josef van Heukelum: Das Künstlerehepaar Robert und Clara Schumann und der Dichter Adalbert Stifter. In: VASILO 34, 1985, s. 61-90. - Týž: Begegnungen Adalbert Stifters (1805-1868) mit der Musik. In: NR č. 67/68, 1985, s. 7-13 a č. 69/70, 1985, s. 23-35. - Týž: Robert Schumann über Adalbert Stifter in seinem letzten Brief (Mai 1855). In: NR č. 95/96, 1992, s. 18.

(4) Festschrift zur Enthüllung einer Gedenktafel zum 125. Todestag des Dichters und Erziehers Adalbert Stifter. = NR č. 101, 1993. - Josef van Heukelum: Adalbert Stifter-Gedenktafel feierlich enthüllt. In: NR č. 102, 1994, s. 19-20. Presse-Echo [k pamětní desce]. Tamtéž s. 20.
v (5) Reprodukce viz pasovské Böhmerwaldmuseum (Veste Oberhaus). Originál ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Srovnej i Karl Privat: Adalbert Stifter, sein Leben in Selbstzeugnissen, Briefen und Berichten. Berlin: Druckhaus Tempehof, 1947, 446 s., zde s. 17.

(6) Eduard Eisenmeier: Die Bedeutung des Namens Stifter und die Herkunft seiner Träger auf Grund archivalischer Studien. In: VASILO 4, 1955, s. 65-72, zde s. 66. - Urban Roedl: Adalbert Stifter. München, Berlin: Deutscher Kunstverlag, 1955, 38 s., 80 obr. Příl., zde s. 5-7. - Traudl Woldrich: Wie 's daheim war. Erinnerungen an Oberplan im Böhmerwald. Grafenau: Morsak, 1997, 122 s., zde s. 16, 49.

(7) Karl Privat (viz pozn. 5), s. 39,40. - Franz Fink: Stammtafel Adalbert Stifters. In: VASILO 4, 1955, s. 72-92, zde s. 79.

(8) Karl Privat (viz pozn. 5), "Ahnentafel" v příloze. - Franz Fink (viz pozn. 7).

(9) Stručný přehled podává dobře Gernot Facius: Ein Patron der geistigen Einheit Mitteleuropas. Als das Abendland noch im Dunkeln lag, begründete Adalbert von Prag die Identität des Kontinents. In: Die Welt, 19.4.1997, příloha Geistige Welt, s. 4.

(10) Peter Schreiner: Königin Richeza, Polen und das Rheinland. Historische Beziehungen zwischen Deutschen und Polen im 11. Jahrhundert. Posen (Poznan) und Pulheim bei Köln. Poznan: Druck Lawica, 1996, 156 s., polsky a německy.

(11) Gerd Althoff: Otto III. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996, 243 s.

(12) Peter Schreiner (viz pozn. 10), s. 99, 103.

(13) Jmenovat tu chceme jen podstatné práce jako Kazimierz Smigiel (red.): Swiety Wojciech w tradycji i kulturze europejskiej. Gniezno 1992, 207 s. (Sborník příspěvků 11 autorů a autorek sympozia v Hnězdně 1989). - Týž: Swiety Wojciech Slawnikowiec (†997). Poznan: Ksiegarnia Sw. Wojciecha, 1993, 1997 (2. vydání), 152 s. - Michal Machejek: Sladami Swietego Wojciecha na tysiaclecie meczenstwa (997-1997). Krakow: Karmelitow Bosych, 1995, 104 s., 90 il. na 48 obr. příl.

(14) Franz Machilek: Zur Verehrung des hl. Wojciech-Adalbert in Böhmen, insbesondere im 14. Jahrhundert. In: Kazimierz Smigiel (red.) 1992 (viz pozn. 13), s. 117-141.

(15) Hans Bahlow: Deutsches Namenlexikon. Frankfurt /M.: Suhrkamp, 1972, 589 s., zde s. 28 (Albrecht).

(16) Anneliese Triller: Interesse und Verehrung für Adalbert im Deutschland des 19. und 20. Jahrhunderts. In: Kazimierz Smigiel (red.) 1992 (pozn. 13), s. 177-190.

(17) Dietmar Grieser: Wiener Adressen. Franfurt/M.: Insel, 1989, 218 s., zde s. 87-91: Albert Lortzing, IV. Bezirk, Fleischmanngasse 1.

(18) Hugo Rokyta: Adalbert Stifter und Prag. Schriftenreihe des Adalbert Stifter-Institutes OÖ, sv. 24, Linz, 1965, 56 s., 11 obr. příl., zde s. 22n., 32, 52.

P.S. V roce 2005 upozornila na stifterovském sympoziu v Cáchách (Aachen) Dr. Ingeborg Stahlová z univerzity v Bratislavě na souvislosti světcova zjevu se Stifterovým Vítkem (Witiko), jehož titulní postavě učinil Stifter právě Vojtěcha vzorem.

- - - - -
* Langenfeld (NRW) / † † † Leverkusen (NRW)