ANTONÍN NIKENDEY
Devadesát let časopisu "Der Bayerwald"
V dobách nejhoršího kulturního temna padesátých let byly časopisy podané v "kapitalismu" u nás zabavovány a pošta je prostě nedodala. Jen výjimečně přivezl s sebou některý cizinec jednotlivé číslo časopisu "Der Bayerwald". Bylo to duševní osvěžení a mohl jsem jen závidět, že časopis tohoto druhu a úrovně nevychází u nás, ale v sousedním Bavorsku. Začátkem roku 1903 vyšel časopis poprvé a tak oslaví v příštím roce (psáno 1992 - pozn. překl.) devadesáté výročí narození. Devadesát let národopisného časopisu je dlouhá doba a proto neuškodí, podíváme-li se na osudy časopisu z historického pohledu. Časopis "Der Bayerwald" je spolkový časopis, vydávaný "Bavorským spolkem přátel lesa" (Bayerischer Waldverein). Spolek sám oslavil své stoleté jubileum založení v roce 1983. Spolkový časopis vyšel poprvé dne 1. ledna 1903. Tehdy se ještě jmenoval "Der Bayerische Wald" a byl to první kulturněhistorický časopis, který referoval o dění v Bavorském lese. Redaktor "Straubinger Tagblattu" Johann Baptist Regner byl jeho zakladatelem. Vycházel v nakladatelství Cl. Attenkofer'sche Buch- und Kunstdruckerei ve Straubingu. Původně to byl časopis spolku "Bayerwald", který v roce 1926 splynul s "Bavorským spolkem přátel lesa" (Bayerischer Waldverein).
Z finančních důvodů převzal v roce 1907 redakci pasovský knihkupec Franz Bieringer a časopis byl od 1. ledna 1908 do konce roku 1909 vydáván knihkupectvím Waldbauer v Pasově. Poněvadž docházelo k různým nedorozuměním s redaktorem Bieringerem, přešel časopis v roce 1910 opět do majetku spolku "Bayerwald". Předseda tohoto spolku, malíř Michael Hafner ze Straubingu, převzal funkci redaktora a od té doby časopis vychází pod titulem "Der Bayerwald". V roce 1921 předal Hafner redakci Ludwigu Proholdovi ze Straubingu. 1924 převzal předsednictví spolku prof.Dr. Hans Rohmayr a současně i redakci. Až do roku 1924 byl časopis vydáván ve velkém (A4) formátu. Dr. Rohmayr zvolil malý formát, který je zachován až dodnes. V roce 1930 převzal redakci Eugen Hubrich, který ji vedl až do roku 1942. Koncem tohoto roku musel být časopis z válečných důvodů zastaven.
Teprve 1. listopadu 1949 bylo opět vydáno první číslo časopisu "Der Bayerwald". Redakční radu tvořila trojice Dr. Norbert Fischer, Pieps Dengler a Dr. Hans Rohrmayr. V roce 1953 odešel z redakce Pieps Dengler a 1954 také Dr. Rohmayr. Místo Dr. Rohmayra převzal redakci Fritz Dengler ze Straubingu. Ještě v témže roce následoval Oskar Döring a po jeho odstoupení se stává dnem 1. dubna 1961 redaktorem Fritz Dengler. V roce 1968 musel po vydání 2. čísla ze zdravotních důvodů odstoupit a jeho velké zásluhy o spolkový časopis "Der Bayerwald" byly odměněny čestným členstvím "Bavorského spolku přátel lesa" (Bayerischer Waldverein). Jeho nástupcem se stal redaktor, fotograf a spisovatel Karl B. Krämer z Viechtachu. Po tragické nehodě zemřel Karl B. Krämer dne 18. června 1971. Redakci převzal Adalbert Pongratz ze Zwieselu, který časopisu vtiskl své dlouholeté zkušenosti ochránce přírody, spolkového pracovníka a redaktora. Adalbert Pongratz byl redaktorem časopisu plných dvacet let. Jeho nástupcem se stal od 1. ledna 1991 pracovník a dopisovatel "Kötztinger Zeitung" Haymo Richter, který řídí časopis až dosud. Tisk a vydávání časopisu "Der Bayerwald" zajišťovalo po léta nakladatelství Morsak, Grafenau, od 1. ledna 1992 zajišťuje tisk i vydávání nakladatelství Cl. Attenkofer'sche Buch- und Kunstdruckerei ve Straubingu, takže se opět po desítkách let vrátil tam, kde byl založen.
Pro léta 1903-1964 byla zpracována důkladná bibliografie časopisu "Der Bayerwald". Práce se ujal ředitel středních škol a archivář okresu Grafenau Hermann Neumann. Této obsáhlé práci věnoval několik let a zpracoval bibliografii po celou dobu vydávání časopisu. Poněvadž redakce neměla dostatek finančních prostředků, byla bibliografie pouze cyklostylována. Brožovaná kniha formátu A4 má celkem 96 stran pod titulem "Autoren- und Sachverzeichnis der Zeitschrift des Bayerischen Waldvereins 'Der Bayerwald' (1903-1964)". Na straně 1-3 je uvedena předmluva a krátké dějiny časopisu. Str. 3-34 jsou věnovány autorskému seznamu. Na str. 55-78 je místní seznam, str. 79-87 obsahuje jmenný seznam a konečně str. 88-96 seznam věcný.
Po prostudování bibliografie je možno konstatovat, že časopis "Der Bayerwald" velmi dobře a přehledně zachytil kulturní historii oblasti Bavorského lesa. Četné příspěvky jsou věnovány naší straně Šumavy a badatelé mohou četné údaje použít pro historické práce. Je celkem pochopitelné, že bibliografie nemohla podchytit všechny příspěvky a drobné zprávy, které byly během let uveřejněny. Přesto všechny závažné práce a příspěvky se podařilo do bibliografie zařadit. Dle vydavatelů má bibliografie sloužit především knihovnám a archivům, kde je časopis uložen, jako přehled jeho obsahu a přispět, eventuelně ulehčit vyhodnocování kulturní historie.
Bavorský spolek přátel lesa (Bayerischer Waldverein) vydává spolkový časopis "Der Bayerwald" jako čtvrtletník dosud. V posledních třech desetiletích je možno v časopise najít četné práce, týkající se jižních Čech nebo země české všeobecně. V knihovnách u nás není časopis "Der Bayerwald" téměř k nalezení. Pokud je mi známo, tak nejvíce kompletních ročníků je uloženo v knihovně Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Jde o některé ročníky z dvacátých a třicátých let, starší ročníky z doby před první světovou válkou zastoupeny nejsou.
Přejeme časopisu "Der Bayerwald" hodně úspěchů, redakci pak přejeme, aby za deset let oslavila sté výročí založení časopisu!
Česko-bavorské Výhledy, 1992, č. 51-52, s. 3
P.S. Německy vyšel týž text s německým podtitulem "Die Zeitschrift des Bayerischen Waldvereins ist wieder dort gelandet, wo sie zu erscheinen angefangen hat" v 1. čísle ročníku 1993 jubilujícího časopisu (s úvodní notickou Haymo Richtera Gruß aus Böhmen), mně však je o to milejší, že jeho česká podoba předcházela v listě, na němž jsme s autorem spolupracovali a který vydávalo totéž Cl. Attenkofer'sche Buch- und Kunstdruckerei ve Straubingu, kde "Der Bayerwald" začátkem už minulého století začal vycházet. Ten časopis jsem v jeho starších ročnících držel v ruce poprvé až za své studijní cesty do Bavorské státní knihovny v Mnichově v říjnu 2000, kdy jsem měl vedle bzučícího notebooku položeny na stole i právě od Ing. Nikendeye zapůjčené a v jeho článku zmíněné rejstříky. Má nejen jistě tím mnohou zásluhu na samém Kohoutím kříži, jehož myšlenka se rodila právě i v Česko-bavorských výhledech. Škoda jen, že ty naše Výhledy, které jsme oba ctili a milovali, vydržely tak krátce - jejich šéfredaktor neblaze na rozloučenou odkázal věci další politikům z obou stran hranice. Nejenom omylným lidem, jimž se tak přává, i časopisům by mělo být dopřáno vysokého věku.
Ke stému výročí narození básníka Johannese Urzidila
Zamyšlení a vzpomínky ohledně jeho vztahu k Adalbertu Stifterovi a k Šumavě
Tam však, kde bylo namístě mlčení, přenechal ve vší skromnosti vládu jemu. Tak s námi beze slova vstoupil do rodného domku Stifterova v jihočeském městečku Horní Planá a mlčky jsme odtud i odcházeli. Zavedl totiž paní Gertrudu a mne na místo, které ho plnilo posvátnou úctou a kde cítil zároveň cosi jako domovské právo.
Heinz Politzer (1)
Ve dnech 8.-10. března 1995 se k 25. výročí úmrtí (2. listopadu tr.) a k následnému 100. jubileu narození spisovatele Johannese Urzidila konalo v Praze na jeho počest sympozium, které podle informací v tisku (2) uspořádal Rakouský kulturní institut v Praze a filosofické fakulty pražské a olomoucké univerzity ve spolupráci s jinými vrcholnými rakouskými i českými kulturními institucemi. Zčásti se na akci podílela i česká sekce PEN-Clubu a mnichovské Collegium Carolinum. Sympozium neslo název Čechy jsou všude - Böhmen ist überall a vědci z Německa, Norska, Rakouska, USA i České republiky se na něm sešli, aby referovali o Urzidilově životě a díle. Setkání vzbudilo široký ohlas stejně jako pozdější oslavy stoletého jubilea básníkových narozenin, které připadlo na den 3. února 1996. Zprávy v tisku (3) i literární statě napsané k té příležitosti poukázaly i na úzký Urzidilův vztah k Šumavě a k osobnosti Adalberta Stiftera, zesíleně se projevující zvláště v letech 1933-1938, kdy spisovatel přímo žil v šumavském Josefodole (obec Zvonková), v krajině, která je i mně osobně od dětství důvěrně známá a která mě také vždy znovu a znovu láká k novým výpravám a objevům.
Johannes Urzidil se narodil v Praze 3. února 1896. Otec byl Němec ze západních Čech, matka byla židovského vyznání a macecha, kterou si otec přivedl, když mu první žena zemřela, byla Češka z Nymburka. Chlapec vyrůstal ve skromných, spíše nuzných poměrech. "Nám hochům," napsal později v knize Prager Triptychon (1960), 'patřily parky, náměstí a ulice, dvory, vltavské ostrovy a mosty..." (4) Po skončení obecné školy navštěvoval německé (humanitní) gymnázium Na Příkopech v Novém Městě Pražském. Když na něm složil maturitní zkoušku, následovala v letech 1914-1919 studia germanistiky, slavistiky a dějin umění na pražské německé univerzitě, přerušená ovšem válečným nasazením (1916-1918), které v rakouské uniformě mohl naštěstí povětšinou nakonec trávit v rodné Praze.
Během svých studií byl jedním "z oblíbených žáků Augusta Sauera..., stejně jako před ním Josef Nadler, Franz Hüller a Moriz Enzinger, ten hvězdný trojlístek stifterovských badatelů ze Sauerovy školy". (5) August Sauer to také byl, kdo ho odkázal na české vazby Goethovy, onen "další most k Adalbertu Stifterovi". (6)
Z těch dob, tj. před a poté, co se rozpoutala prvá světová válka, je třeba připomenout i tzv. ARCO-Kreis, okruh osobností pojmenovaný podle pražské Café Arco, kde se setkávali zdejší autoři německy píšící. Franz Werfel a jeho přátelé měli v té kavárně svůj "Stammtisch", tj. "stálý stůl". I Johannes Urzidil se mohl vedle Maxe Broda, Franze Kafky, slepého Oskara Bauma, Ernsta Polaka aj. počítat k oné "Tafelrunde", stolní společnosti tvořené převážně židovskými osobnostmi, "progresívnímu kroužku, který (i po odchodu Franze Werfela právě ve spojitosti s propuknutím války - pozn.aut.) náležel tradici expresionismu, spoluzaložené Werfelem". (7) Urzidilova básnická prvotina "Sturz der Verdammten" (Pád prokletých), vyšlá roku 1919 u lipského nakladatele Kurta Wolffa jako 65. svazek jeho edice "Der jüngste Tag" (Soudný den), je ještě tímto směrem zcela ovlivněn.
Po ukončení studií v témže roce 1919 "s absolutoriem" (8) pracoval nejprve jako překladatel pro německý generální konzulát v Praze, získal přitom "důvěru diplomatických kruhů" a stal se "jako československý občan roku 1922 (do roku 1933 - pozn.aut.) tiskovým atašé německého velvyslanectví v Praze". (9) Téhož roku (4. dubna 1922) se oženil s dcerou pražského rabína Gertrudou Thiebergerovou, která psala i lyrické básně. (10) Během své činnosti ve funkci tiskového poradce působil i jako pražský dopisovatel listu "Berliner Börsen Courier" a Wolffovy telegrafní kanceláře. (11)
Když roku 1933 převzal v Německu moc Adolf Hitler, usiloval Dr. Walter Koch, německý vyslanec v Praze a Urzidilův nadřízený, ve své náklonnosti k němu o to, aby ho udržel v diplomatické službě. Byla to ovšem snaha marná. Po propuštění z německé ambasády se stala Urzidilovi novinářská a spisovatelská práce tím jediným zdrojem obživy.
Johannes Urzidil nalezl se svou chotí Gertrudou azyl v šumavské domovině Stifterově, a to v Josefodole, místě tehdy už opuštěné sklárny v osadě příslušející jinak k obci Zvonková. Manželskému páru se podle mých osobních zjištění dostalo v Josefodole vlídného přijetí u posledního vedoucího už zmíněného sklářského provozu Heinricha Rodingera (1874-1938). Rodingerova rodina bydlela v někdejším "panském domě" této sklářské huti, který po jejím zrušení odkoupila a kde bylo i pro manžele Urzidilovy dostatek místa. Tady se cítili dobře, tady našli až do léta 1938 (kromě zimních měsíců trávených obvykle v Praze) příhodný útulek. K rodině Rodingerově patřil vedle jediné dcery i syn Guido, s nímž Urzidil podnikal časté výlety do okolí. Guido se projevil jako průvodce znalý a tak měl Urzidil možnost obeznámit se s krajinou Stifterova dětství a mládí opravdu zblízka. Právě kraj kolem Zvonkové si ho opravdu získal, jak to ostatně veřejně vyznal horoucím fejetonem, publikovaným na stránkách známého pražského německého listu Bohemia (č. 139 ze 14. června 1936). To líčení leží přede mnou a zaslouží si být čteno všemi, kdo se chtějí i dnes - jako kdysi Urzidil - vydat po stopách Stifterových.
I z výprav vlastních nám autor zanechal svědectví. Tak můžeme číst v jedné jeho pozdější vzpomínce: "Často jsem se na rozložitém hřbetu Smrčiny šplhával ke skalnímu výhledu zvanému tady Stingelfelsen, k místu, jehož stifterovská atmosféra patří na Šumavě k těm nejopojnějším. (...) Žádný (jiný výhled) bych nevyměnil za ten důvěrně známý, ne nepodobný milostnému objetí, (odtud) z rozeklaných šumavských skalin, na nichž jsem seděl naposledy roku 1937 v časném podzimu, sám v kosém odpoledním slunci, uprostřed těžké vůně stromů a vřesovišť..." (12) V roce 1936 byl do Jelení (Hirschbergen) přeložen vrchní lesní správce Wilhelm Hirsch (1887-1957) (13), osobnost výrazně antinacisticky zaměřená. Urzidil se s ním spřátelil a byl u něho v jelenské myslivně častým hostem. Později ho pod českým jménem "Jelen" zvěčnil v hlavní postavě své povídky "Wo das Tal endet" (Kde údolí končí). (14) Jeho pobyty a putování v milované domovině Stifterově nalezly svůj ohlas i v daleko pozdějších "šumavských povídkách" (viz Trapp), tak v oné s názvem "Grenzland" (U hranic) s ústřední figurou Ottilie Stifterové (15), dále v textu nazvaném "Der letzte Gast" (Poslední host) (16) a v rozsáhlejším stifterovském příběhu, který ostatně stále stojí za to číst, totiž povídce "Der Trauermantel" (Černopláštník), "koncipované už tenkrát tam na Šumavě" podle vlastních slov Urzidilových. (17) Právě ta povídka posledně jmenovaná svědčí jednoznačně o tom, jak důvěrně byl její autor obeznámen s osobností, životem a dílem Adalberta Stiftera.
I výtvarným uměním se zabýval Urzidil během svého šumavského pobytu. Tak vydal v roce 1936 knihu "Zeitgenössische Maler der Tschechen" (Soudobí čeští malíři) v bratislavském německém nakladatelství Forum (Preßburg : Forum-Verlag) a monografii "Wenceslaus Hollar, der Kupferstecher des Barock" (Barokní mědirytec Václav Hollar) u vídeňského vydavatele Rolfa Passera. Kniha o Hollarovi se rok nato objevila i v českém překladu.
V Josefodole Urzidilovy rádi navštěvovali přátelé z pražských literárních a uměleckých kruhů, mezi nimi i malíř Jan Zrzavý, který byl manželskému páru onehdy svatebním svědkem. Hovořilo se dokonce o "Josefodolské stolní společnosti" ("Josefsthaler Stammtisch") (18); jmenovitě k ní měli patřit mj. Hugo Steiner, Emil Utitz, Paul Kornfeld, Willy Haas, Rudolf Fuchs a také Franz Werfel.
Krásné časy ve Zvonkové skončily pozdního léta roku 1938. Následoval vstup německých vojenských jednotek, po obsazení Prahy 15. března 1939 byl pak ohrožen přímo život Urzidilův i život jeho paní Gertrudy, která byla přece židovského původu. Jediným východiskem se stala emigrace. Jejich pokus o získání amerického víza byl bezúspěšný. Musili prchnout. Dne 30. června 1939 opustili vlakem Prahu. Po dobrodružné pouti se dostali do italského Terstu, poté do Janova, kde se jim podařilo opatřit si vstupní vízum do Anglie. Poněvadž přes Švýcarsko a Franci se už cestovat nedalo, vydali se do Británie na lodi přes Gibraltar. Teprve z Anglie odešli pak roku 1941 do USA, kde jim bylo 1946 přiznáno i státní občanství. Do rodných Čech se už Urzidil nikdy nevrátil a vlast se mu stala provždy "ztracenou milenkou". Právě povídková kniha téhož německého názvu "Verlorene Geliebte" (první vydání 1956, další mj.1968, česky takto nikdy nevyšla - pozn. překl.) mu však otevřela jako spisovateli cestu ke světovému uznání. Následovaly četné další knižní tituly. (20)
V rámci své evropské cesty po Německu (poprvé tam byl po válce až roku 1953), do Švýcarska a Rakouska, provázené řadou autorských čtení a nejrůznějších poct a vyznamenání navštívil také Linec a klášter Schlägl (na samé české hranici - pozn. překl.) U příležitosti prvního lineckého pobytu v říjnu 1957 s návštěvou Stifterova domu podnikl totiž i cestu do Mühlviertelu. Aldemar Schiffkorn, někdejší vedoucí Institutu Adalberta Stiftera v Linci, o tom podává následující zprávu:
"Jednoho říjnového dne roku 1957 jsem stál s tou básnickou dvojicí a svými dětmi mlčky u hraničních sloupů, které nás dělily od blízké Horní Plané a Zvonkové, kde Johannes a Gertrude Urzidilovi kdysi trávili šťastné letní dny odpočinku a meditace. Z jedné výšiny jsme pak hleděli do onoho Stifterova domovského kouta. Ještě dnes slyším slova paní Gertrudy, která potom padla do ticha prvních stínů nadcházejícího soumraku, který se snášel nad Šumavou: 'Nevypadá teď Johannes zrovna jako Mojžíš, upírající svůj zrak do země zaslíbené?' ... Uvědomil jsem si v té chvíli jasně, že ten do dálky pátravě zahleděný básníkův zrak platí i oné krajině, odkud pocházel on sám a která nezná žádných zapovězených hranic." (21)
Dne 28. ledna 1958 jmenoval ho hornorakouský zemský hejtman Dr. Dr.h.c. Heinrich Gleißner na návrh konsilia Institutu Adalberta Stiftera dopisujícím členem tohoto lineckého badatelského ústavu. (22)
Druhá návštěva Lince následovala pak v listopadu roku 1962. U příležitosti zasedání Institutu 27. listopadu referoval Urzidil o své knize "Goethe in Böhmen" (Goethe v Čechách). (23) Předtím byl i v Pasově a znovu se odtud vydal k českým hranicí. Psal o tom ještě téhož dne Aldemaru Schiffkornovi:
"Po mém včerejším autorském čtení v Pasově nás dnes Monsignore Kocholaty vzal svým autem za nádherného počasí přelaskavě až do Schöneben, kde jsem - jako před pěti lety s Vámi - zase pil z chladivého kamenného koryta tu skvělou šumavskou horskou vodu (v originále Granitwasser - pozn. překl.). Pak jsme jeli přes Sonnwald na Moldaublick a pozorovali ne beze stesku kraj kolem Horní Plané a přehradního jezera.
Pak jsme vykonali návštěvu u pana preláta ve Schläglu." (24)
Den po zasedání Institutu a autorském čtení v radničním sále v Linci došlo ještě k delšímu zastavení v klášteře ve Schläglu (28. listopadu 1962). Urzidil zůstal klášteru zavázán vděčností. Hned 1. ledna 1963 tam poslal už z New Yorku exemplář své knihy "Goethe in Böhmen" s věnováním opatovi Florianu Pröllovi jako "dík za prokázanou pohostinskou vlídnost a k láskyplné upomínce". Roku 1966 následovala pak darem klášteru i práce "Literatur als schöpferische Verantwortung" (Literatura jako tvůrčí odpovědnost), v knihkupectví nedostupná tištěná promluva z 13. února 1965. (25)
Johannes Urzidil zemřel zcela nečekaně 2. listopadu 1970 v Římě. Podlehl tu v Rakouském kulturním institutu, kde přednášel jako host, záchvatu mrtvice. "Nalezl místo svého posledního odpočinku na Campo Santo Teutonico (tj. německém 'svatém poli' - pozn. překl.) v hrobce německé kněžské koleje Santa Maria dell' Anima, nedaleko hrobu spisovatele Stefana Andrese." (26)
Poznámky / Literatura:
(1) Heinz Politzer (1910-1978) popisuje v doslovu k Urzidilově povídkové knize "Morgen fahr' ich heim" (Zítra jedu domů), vydané v Mnichově posmrtně roku 1971, společná šumavská putování s Johannesem a Gertrudou Urzidilovými počátkem třicátých let minulého století. Citovaný úryvek byl otištěn ve stati Gerharda Trappa: Chronik und Menetekel. Zu Johannes Urzidils Erzählungen aus dem Böhmerwald, která je i součástí našeho souboru Kohoutí kříž.
(2) Viz Dr. Jan Polivka: Čechy jsou všude. Konference o J. Urzidilovi. = Českobudějovické listy 7. 3. 1995, s. 5 (s 1 vyobr.) - Jan Kamen: Podnět k inventuře české duše. Dnes končí konference o pražském spisovateli Johannesu Urzidilovi. = Lidové noviny 10.3.1995, s. 3 (s 1 vyobr.) - Antonín Měšťan: Johannes Urzidil viděl Čechy všude. = Lidové noviny 18.3.1995, s. 10.
(3) Viz mj. Rudolf Hemmerle: Johannes Urzidil. Bedeutender Dichter des Prager Kreises. = Sudetendeutsche Zeitung 3.11.1995, s. 7 - Hartmut Binder: Erinnerung an Prag. Zum 100. Geburtstag von Johannes Urzidil. = Neue Zürcher Zeitung 3./4.2.1996 příloha Literatur und Kunst, s. 50 (s 1 vyobr.).
(4) Z už cit. článku Hartmuta Bindera (pozn. 3), s. 50.
(5) Viz Aldemar Schiffkorn: Johannes Urzidil "Deo volente". = Vierteljahresschrift / Adalbert Stifter Institut des Landes Oberösterreich, 20, 1971, č. 3-4, s. 67.
(6) Jürgen Serke: Böhmische Dörfer. = Wien, Paul Zsolnay Verlag 1987, s. 190 (mezitím vyšel i český překlad knihy).
(7) Z už cit. článku Hartmuta Bindera (pozn. 3), s. 50.
(8) Citováno podle stati Isfrieda H. Pichlera: Im Geiste Stifters. Das Stift Schlägl im Werk von Dichtern und Schriftstellern nach Stifter. In: Schlägl in Dichtung und Literatur. (Schlägler Schriften, Bd. 7) = Linz, Oberösterreichischer Landesverlag 1981, s. 199.
(9) Viz už cit. Jürgen Serke (pozn. 6), s. 191.
(10) Tamtéž s. 184.
(11) Viz už cit. Isfried H. Pichler (pozn. 8), s. 199 dole.
(12) Tamtéž s. 206-207.
(13) Viz Antonín Nikendey: Wilhelm Hirsch (1887-1959). Tento životopisný nástin je v rkp. uložen v knihovně Rheinische Adalbert-Stifter-Gemeinschaft v Leverkusen.
(14) Viz Johannes Urzidil: Wo das Tal endet. In: Die verlorene Geliebte. Ein Prag-Roman. Mit einem Beitrag von Otto F. Beer. = München, Langen Müller 1996 (Neuausgabe anläßlich des 100. Geburtstages von Johannes Urzidil), s. 232-257.
(15) Johannes Urzidil: Grenzland. In: Die verlorene Geliebte (pozn. 14), s. 205-231.
(16) Johannes Urzidil: Der letzte Gast. In: Der Jahresring. = Stuttgart, Deutsche Verlagsanstalt 1956. Viz i už cit. Aldemar Schiffkorn (pozn. 5), s. 70: Widmungswerk Urzidils für das Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich: "Geschrieben in Josefsthal im Böhmerwald, 1938. Erschienen 1956..."
(17) Viz Christa Helling: Johannes Urzidil und Böhmen. In: Johannes Urzidil und der Prager Kreis. Vorträge des römischen Johannes-Urzidil-Symposions 1984. Herausgegeben von Johann Lachinger, Aldemar Schiffkorn, Walter Zettl. = Linz 1986 (Schriftenreihe des Adalbert-Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich, Folge 36), s. 25.
Viz i už cit. Gerhard Trapp (pozn. 1), s. 50: "...begonnen 1938 und in New York 1945 erstmalig veröffentlicht." (...započato roku 1938 a vydáno knižně poprvé až v New Yorku 1945)
(18) Tamtéž s. 24 (Christa Helling) a s. 53 (Gerhard Trapp).
(19) Viz už cit. Isfried H. Pichler (pozn. 8 a 12), s. 206.
(20) Tady lze poukázat na nové vydání "pražského románu" Die verlorene Geliebte (pozn. 14) s přehledem díla v doslovu pod titulem Johannes Urzidil - Leben und Werk (s. 347-350).
(21) Viz už cit. Aldemar Schiffkorn (pozn. 5), s. 64
(22) Tamtéž s. 74.
(23) Tamtéž s. 75.
(24) Cit. podle Aldemara Schiffkorna, tamtéž s. 74.
(25) Viz už cit. Isfried H. Pichler (pozn. 8), s. 205.
(26) Viz předmluva vydavatelova v už cit. sborníku Johannes Urzidil und der Prager Kreis (pozn. 17), s. 7.
Doplňující odkazy:
Johannes Urzidil: Goethe in Böhmen. = Zürich und Stuttgart, Artemis Verlag 1962. Zde o Stifterovi na s. 299-300, 463-472, 476 a 480.
Isfried H. Pichler: Im Geiste Stifters (viz pozn. 8). Zde na s. 203n.: Johannes Urzidil und Adalbert Stifter. S bibliografickými odkazy k Urzidilově recepci Stifterova díla.
Adalbert Stifter: Wien. Die Sonnenfinsternis. Mit einem Nachwort von Johannes Urzidil ... = Stuttgart, Reclam 1963 (Reclams Universal-Bibliothek 8850., (doslov): s. 83-91.
Alfred Doppler: Wie sieht Johannes Urzidil Adalbert Stifter? In: Johannes Urzidil und der Prager Kreis (viz pozn. 17), s. 107-112 (o Urzidilových "stifterovských" esejích a povídkách, též poznámky a prameny, týkající se Urzidilova vztahu ke Stifterovi vůbec).
Gerhard Trapp: Johannes Urzidil - Publizist zwischen den Nationen. In: Stifter-Jahrbuch. Neue Folge 4. = München, Adalbert-Stifter-Verein 1990, s. 41-52.
Rheinische Adalbert-Stifter-Gemeinschaft, 1996, č. 107, s. 1-14
P.S. I nad prací na překladech "šumavských" textů Urzidilových jsme se s Ing. Nikendeyem, který tu cituje z originálních pramenů a o českých pokusech o převod se nijak nezmiňuje, setkali a jeho znalosti mi byly často nenahraditelné. On nejlépe ví, že jsem kompletní převod měl připraven ke knižnímu vydání, z něhož sešlo záludností místních poměrů a k němuž poskytla možnost až tato internetová prezentace, která by ostatně mohla zahrnovat vedle jinde zveřejněných překladů povídek i stifterovský "miniromán" Černopláštník. Jeho česká podoba byla hotova dávno před hornoplánským zveřejněním, které to vědomě utajuje.
Na obou těch příspěvcích, vybraných z bohaté publicistické žně Nikendeyovy, je patrné, jak sympatie jejich českého autora, po matce ovšem rodu tehdy zemsky německy mluvícího, oscilují mezi sympatiemi k neoblomné bavorské poctivosti a zároveň lehce rakouským sentimentem, které patří k "naší" Šumavě měrou nerozdílnou. Měl jsem čest poznat zblízka, že je málo takových znalců té lesní pevniny, zvané někdy i "schwarzenberské království", jakým je předurčen být už svým rodem. Otec Antonín Nikendey starší (narozený v Dačicích 16. ledna 1887 a zesnulý v Písku 20. srpna 1961) byl schwarzenberským lesním ředitelem v Horní Plané (Oberplan) a ve svém oboru i publikoval (ve slavné schwarzenberské Tradici mj. pod šifrou -y-). Matka, rozená Stepanová, zesnulá 14. května 1975 v Českých Budějovicích, byla z rodu původně česky se i píšících Štěpánů, dědičných schwarzenberských "myslivců na Kleti" a také sestřenicí muže jedné z dcer zakladatele českobudějovického spolku Deutscher Böhmerwaldbund a německého (lépe řečeno posledního rakouského) starosty jihočeské metropole Josefa Tascheka. Mladý Antonín - narodil se 8. června 1920 v Českých Budějovicích - vyrůstal nějaký čas za jedněmi z oken vimperského zámku (po letech mi je kdysi zdola ukazoval) a v Horní Plané měl ve školních letech mezi vrstevníky a spolužáky spousty známých, mj. odsunutého autora významné knihy o obci a jejím okolí Ruperta Essla. On sám, inženýr vzděláním, po válce zůstal a prožil ta léta s námi všemi, stejně se v mých očích ale víc a víc ve věku požehnaném podobá šumavskému klasikovi, jehož dílo zná a uctívá. Psal česky a německy především z rodové věrnosti o nezapomenutelných zjevech schwarzenberského lesnictví, německy pak právě do časopisu Der Bayerwald v těžkých letech normalizace, kdy doma na samo téma nebylo ani pomyšlení, kryt pseudonymem Dipl. Ing. Oberplaner, do schwarzenberských Blau-Weisse Blätter v rakouském Murau zase jako Milli Schwarz. Kdo jiný by patřil mezi šumavské autory v té nezlomné věrnosti tématu, o to víc, že tak nenapodobitelně česky tvrdohlavé? Drž pevně, Čechu zarytý! - vzkazuje ostatně nám všem v básni o knížeti a patronovi země svatém Václavu ze svých Svatých obrázků z Čech, přeložených kdysi i naším Janem Čepem, francouzský básník Paul Claudel. Ing. Antonín Nikendey zemřel 14. dubna 2011 ráno v českokrumlovské nemocnici ve věku nedožitých 91 let. Vím dobře, že bez něho by ani projekt Kohoutího kříže zdaleka nebyl tím, čím se stal. Coby skromná odměna zazněl na Velký pátek 2011 nad jeho rakví v kapli sv. Otýlie v Českých Budějovicích můj překlad Stifterovy ódy Na domov v přednesu jedné z členek Historického spolku Schwarzenberg. Mně by jistě selhal hlas.
- - - - -
* České Budějovice / Vimperk / Horní Planá / † Český Krumlov / † † České Budějovice
