HUGO VON HOFMANNSTHAL
|
Wo kleine Felsen, Wo kleine Felsen, kleine Fichten Gegen freien Himmel stehen Könnt ihr kommen, könnt ihr sehen Wie wir trunken von Gedichten Kindlich schmale Pfade wandern Sind nicht wir vor allem andern Doch die unberührten Kinder? Sind es nicht die Knaben minder Und die Mädchen, jene andern? Sind sie wahr in ihren Spielen Jene andern, jene vielen? |
Náhle malé jsou smrky, Náhle malé jsou smrky, skály čnící tu pod nebeskou bání. K poslechu i k podívání vám jsme s verši putovali jimi zpiti sem pěšinami z dětství: nejsme my i vy sami především právě pouhé děti? Nejsme snad nikdy plnoletí chlapci a dívky? Ty, co mámí svou jinakostí, i když celá hra jiná je, než slova chtěla? |
|
P.S. Báseň devatenáctiletého "Lorise" (gymnazisté ve starém Rakousku nesměli publikovat pod vlastním jménem) zní jak rozpočitadlo, v němž smysl je zastíněn naléhavou radostí vjemu, zde lesa, mládí a dívek. |
|
|
Reiselied Wasser stürzt uns zu verschlingen, rollt der Fels uns zu erschlagen, kommen schon auf starken Schwingen Vögel her uns fortzutragen! Aber unten liegt ein Land spiegelnd Früchte ohne Ende in der alterslosen Seen, Marmorstirn und Brunnenrand, Steigt aus blumigen Gelände, Und die leichten Winde wehn! |
Píseň na cestu Vody pohltit nás mohou, rozdrtit nás hrozí skály, obří ptáci pod oblohou jak by s námi ulétali! Ale dole leží zem, zrcadlící svoje plody v bezevěkých jezerech, studna květům kolkolem podá vůni čisté vody ve vánku lehkém jak dech. |
|
Das erste Buch der Ernte aus acht Jahrhunderten deutscher Lyrik, s. 459 |
|
|
Vergänglichkeit Noch spür ich ihren Atem auf den Wangen: Wie kann das sein, dass diese nahen Tage Fort sind, für immer fort und ganz vergangen? Dies ist ein Ding, das keiner voll aussinnt, Und viel zu grauenvoll, als dass man klage: dass alles gleitet und vorüberrinnt Und dass mein eignes Ich, durch nichts gehemmt, Herüberglitt aus einem kleinen Kind, Mir wie ein Hund unheimlich stumm und fremd. Dann: dass ich auch vor hundert Jahren war, Und meine Ahnen, die im Totenhemd, Mit mir verwandt sind wie mein eignes Haar. So eins mit mir als wie mein eignes Haar. |
Pomíjení Jejich chuť na rtech ještě cítím hřát: jak možno, že ta řada dnů, tak blízká, je pryč, tak provždy pryč a napořád? To je ta věc, co nelze pochopit, hroznější nad úzkost, jež i tak stiská: že všechno uplynout má, mimo jít a že mé vlastní Já tak kolem mizí, z dítěte že se mohlo proměnit v něco jak pes, který se otře cizí. A pak: že jsem i před sto lety byl a mí předci, co je teď hroby sklízí, jsou se mnou navlas tíž, z krve mých žil, tak navlas jedna krev mých vlastních žil. |
|
Avenarius, Hausbuch deutscher Lyrik, s. 274 |
|
Zemřel na mozkovou mrtvici čtyři hodiny poté, co ho nad rakví syna, který sešel ze světa dobrovolnou smrtí, ranila ve Vídni-Rodaunu 15. července 1929. Na vlastní přání byl pochován ve františkánské kutně na kalksburském hřbitově na okraji dunajské metropole. Bylo mu 55 let a platil za nejpřednějšího z rakouských básníků. Připomeňme jen, že Max Brod dal jednomu ze svých románů, tomu s názvem Mira, podtitul "román kolem Hofmannsthala". Tak velký byl jeho vliv na celou jednu generaci. Z básní zde uvedených se ostatně o Píseň na cestu (či Píseň cestou?) nepokusil česky nikdo menší než Emanuel z Lešehradu a po něm i Josef Hora. Hofmannsthalův praděd, kvůli němuž tu figuruje jeho pravnuk se starošumavskými kořeny, jmenoval se ještě Isaak Löw a narodil se 10. června 1759 ve vsi Prostiboř, zdávna patřící slavnému kladrubskému klášteru, v selském okolí pošumavského Sedmihoří (Sieben Berge), jak o tom daleko podrobněji v článku o básníkových šumavských předcích píše pověstný českobudějovický měsíčník Waldheimat roku 1929 ve svém 10. čísle. Stal se ve starém mocnářství iniciátorem chovu bource morušového a za své zásluhy byl císařem Františkem I. povýšen do šlechtického stavu právě s predikátem "von Hofmannsthal". Zůstal prý prostým a obětavým mužem a obrázek rodné pošumavské vsi prý býval ukazován ve vídeňském paláci jako začátek cesty za společenským vzestupem. Zřídil ve Vídni židovskou školu, modlitebnu a špitál a zesnul tam v 92 letech 2. prosince 1849. Měl 13 dětí a vnukem jednoho ze synů, Augusta, který ovšem už přestoupil ke katolicismu, byl náš Hugo von Hofmannsthal mladší (jeho otec byl téhož jména), narozený ve Vídni 1. února 1874. Už jako gymnazista v krátkých kalhotách (píše o tom kouzelně Stefan Zweig ve svém Světě včerejška) vstoupil pod pseudonymy Theofil Morren a Loris na literární scénu. Nejznámější snad je jeho Jedermann (1912), uváděný v Salcburku pravidelně jako vrchol tamních festivalů (zpracování středověké anglické morality Everyman - česky Kdokoli - u nás překládáno i jako Hra o bohatci!), jichž byl ostatně iniciátorem, dále libreto k opeře Růžový kavalír (1911) Richarda Strausse, se kterým byl v bohatém písemném styku (jejich korespondence vyšla knižně 1926). Dočtete se o něm ostatně v každém literárním slovníku i česky. Tak Pavel Eisner charakterizuje ho v Československé vlastivědě, svazek Písemnictví, následujícími slovy: "poslední korunní princ rakouského genia, lyrik, dramatik a prosaik Hugo von Hofmannsthal, jehož předkem byl jihočeský Žid." Psal si s Otokarem Březinou, znal se s F.X. Šaldou, hluboký vliv měl na Karla Tomana, především však byl právě po předcích i dítětem té jediné země, kterou jsme po nich zdědili. Což to neslyšíte z jeho uhrančivých děl? O Nadlerových pověstných Dějinách literatury německých kmenů a krajin (poprvé vyšly ve 4 dílech 1912-1928), napsal kdysi slova, svědčící pro vše, co člověk vůbec kdy sepsal: "Tak se tu vracejí duševní výkony k tomu, co je koneckonců inspiruje, co přetrvává individuální bytí a co jakkoli historicky určené zůstává stejně nadčasově jistotné jako jsou třeba naše hory a řeky; říká se tomu mytologie - a fascinuje nás to a dodává odvahy nade všechno pomyšlení vůbec."
- - - - -
* Vídeň (A) / Prostiboř / † Vídeň-Rodaun (A) / † † Vídeň (A)
