LUDMILLA HONESOVÁ
Pohled na Kvildu a Vydří Most
Moje stavení (rozuměj čp. 52, kde se autorka textu narodila a kde žila bezdětná s bratrem Josefem - pozn. překl.) bylo první - když na to ještě dnes pomyslím, dokázala bych financovi Bojerovi stokrát oplatit každou ránu, kterou uděloval dílu celého mého dosavadního života a před mýma očima proměňoval mi domov kus po kuse v naprostou nicotu. Takto jsem ale musela jen bezmocně a nečinně přihlížet, jak krovy a trámy, dveře a okna nastupují cestu do Stachů, aby tam, zatíženy prokletím, daly vzniknout stavení "novému". Uměla jsem tomu nesmyslnému ničení ale rozumět ještě míň, když i tolik jiných ztratilo už navždy milovaný rodný kout.
Ba, milí spolurodáci z Vydřího Mostu (v originále "liebe Widrabruckler", osada, spíše samota náležející jinak ke Kvildě (Außergefild) a zvaná německy buď Widrabruck nebo Wiederbruck, je na webu Zaniklé obce prezentována pod místním jménem Vydra, také Vydří Most - pozn. překl.), vím, že užasnete, až vám povím, že také vaše domovské stavení už nelze najít, kde stávalo. Ať už je to čp. 98 Johanna a Franze Petraschky, čp. 74 Josefa Degnera, čp. 49 Wenzela Zoglauera (Kowenzel), čp. 96 Johanna Klostermanna (Odumhansl), chalupa bratří Adolfa a Johanna Petraschky, čp. 51 Ferdinanda Mandla (hostinec - pozn. překl.) a čp. 50 Andrease Petraschky. Ta řada není ještě u konce, taky usedlosti čp. 99 Josefa Luksche ("Stoahauerhaus" - pozn. překl.) a čp. 54 Gabriela a Anny Weishäuplových provždy zmizely. Eternitovou střechu stavení Stefana Honese si čeští rabovači odvezli dokonce až do Budějovic. Josef Hones sám byl ze své domovské chalupy násilím vyhnán a bez okolků strčen do stavení řečeného "Weberportelhaus" na Kvildě. Ba, sotva bych věřila tomu, že by nějaký spolurodák z Vydřího Mostu svou domovskou vísku, obklopenou nivami tmavého Kvildského potoka (v originále "Seebach", tj. "Jezerní potok", dnes na mapách jen Kvildský potok - pozn. překl.), ještě vůbec poznal. Z krásného rozlehlého shluku našich chalup je už jako jediné obydleno stavení řezníka Johanna Mandla (pokud jde o stavení čp. 129 jako tehdy, pak přestaveno stojí dodnes - pozn. překl.). Jen jeden hajný žne trávu na domovských lukách se zpustlými a často strašidelně vyhlížejícími vyloupenými chalupami krejčovského mistra Petera Veitha čp. 115, Johanna Degnera (Hosl) čp. 127, Franze Sittera čp. 116, Theresie Kochové, Karla Klostermanna čp. 167 a Wenzela Petraschky čp. 149.
To, co bylo vzdorující přírodě za celá léta vydobyto na nuzné hroudě prostřed slatí a čemu jsme říkali doma Pozdrav Pán Bůh (v originále "dem Daheim pfüat Gott zu sagen" - pozn. překl.), je teď zmařeno, rouhavou lidskou rukou a kořistnickým násilím obráceno v krátkém časovém období vniveč.
Teď vás chci ještě zavést do Kvildy. I tady se mnohé změnilo. Vzpomenete si ještě na to místo, kde nízký a jen ostýchavě a nuzně se zvedající selský les krátce před usedlostí u Trömlů dává volnost pohledu na "Gföig" (také "Gfölg", nářeční označení Kvildy - pozn. překl.) a při tom spatření donutí byť na okamžik zadržet dech, aby člověk přijal důvěrný pozdrav vysoko se tyčící kostelní věže nad houfcem šedavých domovních střech. Jak jen rychle se ten nádherný výhled proměnil! Stržená a obnažená fronta domů dává zraku bloudit do země nikoho a vysoké strážní věže varují před nepromyšlenou zvídavostí. Oči se raději skloní k zemi a člověk bezmyšlenkovitě obchází protitankový zátaras, který uvolňuje cestu do vsi. Tady u bývalé chalupy Paula Werbika stojí koňský povoz a jeho kočí, nějaký dělník, se snaží své kobyly přimět ke vstupu do stáje. Chůze je stále nejistější, poněvadž z tváří lidí při silnici a z očí hledících zpoza oken to zrovna čiší nedůvěrou. U Josefa Werbika se v okenním skle zrcadlí lovecká puška na znamení, že se tu místo někdejšího majitele usadil hajný. Rachot blízké pily Waltera Strunze oněměl. Písař z pily si našel útulek ve stavení Heinricha Petera (Ondre Heine) a v ubytovně zůstal jediný dělník. Domy Josefa Schustera (Bäcker Sepp), Matthiase Schustera (Bäcker Hiasl), Stephana Edenhofnera a Viktora Mandla jsou strženy. Také Wüstlů dům přišel o stáj.
Vcházím do vlastní vsi. Sotva překonám stoupání (v originále "kaum habe ich den Schestenberg überwunden" - pozn. překl.), dolehnou k mému sluchu nesrozumitelné věty nějaké Slovenky, která od zápraží stavení Stefana Samera (Schestn Schuster) volá s prudkou gestikulací přes ulici na finance, dlícího na zahradě domu Karla Schustera (Schuster Tant). To už zase upoutává mou pozornost bušení ze světnice Homolkových stavení, kde nějaký švec z Vimperka (Winterberg) opravuje na verpánku (v originále "am Dreifuß", tj. "na trojnožce" - pozn. překl.) rozbité vojenské holinky. A tam, kde chodíval dovnitř a ven Hanserl Schneider (Adolf Peter) a obecní hajný Johann Peter, slétli se k hromadě divoce zpřeházených klád jako supi vojáci, aby obstarali něco na topení do svých cimer. U někdejšího obydlí učitele Schmida právě vystupuje doktor, kterému je svěřena zdravotní péče o obec. Jednou týdně přijímá v pěkně zařízené ordinaci své zdejší pacienty. Tak, teď rychle kolem lesovny a ještě pohled k chalupě Adolfa Strunze (Schmiede). Vane z ní opuštěnost a prázdnota, kolny jsou strženy a odhalují i stržený štít stavení.
Teď stojím na plácku před kostelem a dávám zraku bloudit kolem dokola. Hřbitov, na kterém jsou uloženi naši blízcí, je naprosto zpustlý (a to byl na žádost obce později zcela zrušen, kovové kříže odvezeny do sběru a kamenné náhrobky do tehdy nepřístupné Hraběcí Huti směrem k hranici, odkud se až roku 2004 alespoň symbolicky některé vrátily na hřbitov, dnes upravený jako pietní místo s pamětní deskou - pozn. překl.). Několik ovcí a koz se pase mezi hroby a do rezava osrstěný kozlík usiluje urvat nějakou šťavnatou bylinu zpod padlého náhrobku. Věžní hodiny bijí zrovna dvanáctou a ostrý hvizd vojenské píšťalky mě vytrhne ze zadumání. Vojáci s řinčícími ešusy se řítí jeden přes druhého k výdeji jídla. V domě Gabriela Schustera (hostinec), na faře, v obecním úřadě, v domě Dr. Friedricha Kunze, u Wenzela Franze čp. 39 a na staré poště, je všude nakvartýrováno vojsko, ba i od někdejších Haidhäuser (také Hoidenhäuser či Hoina /Heide/, na mapě severovýchodně od Hraběcí Huti /Grafenhütte/ - pozn. překl.) sem byl přivelen jeden oddíl.
Rychle unikám nezvyklému rozruchu a uchyluji se do osamělého kostela. Jaká překvapivá radost mně tu očekává, když se ujistím, že se tu všechno uchovalo v nejlepším pořádku a čistotě! Také je mi hned dáno spatřit tichou a obětavě nezištnou služebnici domu Páně, paní Adelheid Hofbauerovou, která se nikým nepožádána ujala péče o farní svatyni. V krátkém rozhovoru se dovídám, že už se tu dlouho nijaká mše svatá neslouží. Do té doby sem vždycky jednou za čtrnáct dnů přijížděl kněz z Vimperka, který si s sebou bral i svého varhaníka a pár sborových zpěváků, aby tu konal bohoslužbu pro několik málo zdejších návštěvníků. "Jetzt ist es ganz still geworden," (tj. "teď už to tu osiřelo docela" - pozn. překl.) vzdychla paní Adelheid, " ich weiß nicht, ob noch einmal ein Geistlicher hierher findet." (tj. "nevím, zda si sem ještě někdy nějaký duchovní najde cestu" - pozn. překl.). S krátkým "pfüat Gott" jsem se rozloučila a scházela vsí dolů. (pokračování příště)
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2004, č. 4, s. 29
Na tom velmi autentickém textu z roku 1950 mě snad nejvíc dojímá to (pokračování příště) - Ludmilla Honesová, která jej napsala, totiž krátce před Vánocemi se svým sedmaosmdesátiletým bratrem Josefem byla z rodných, a jak její zpráva dosvědčuje, i patřičně "vylikvidovaných" míst, vysídlena do Bavorska. Narodila se 24. srpna roku 1887 (a ještě téhož dne byla páterem Gregorem Králíkem v kostele sv. Štěpána na Kvildě i pokřtěna) Karlu Honesovi (1836-1923), chalupníkovi ve Vydřím Mostě čp. 52, synu Johanna Honese, hospodařícího na témže stavení se svou ženou Theresií, roz. Klostermannovou (její otec Johann Nepomuk Klostermann z Horské Kvildy /Innergefild/ čp. 3 žil v letech 1765-1835 a měl se svou manželkou Marií Annou, roz. Fuchsovou (1775-1847) z Kvildy čp. 33 kromě Theresie ještě 9 dětí), a jeho ženě Theresii, roz. Wurmové (1840-1933), dceři Andrease Wurma z Dolních Dvorců (Unterhöfen), dnes části města Kašperské Hory (Bergreichenstein) a Elisabeth Zettlové z Dobronína (Nimpfergut). Ludmilla byla z 13 dětí Karla a Theresie Honesových to poslední (jedenáctým byla dcera pokřtěná rovněž jménem Ludmilla, která ovšem zemřela v březnu téhož roku, v němž se "naše" Ludmilla koncem srpna narodila). Neprovdala se a na rozdíl od zmíněného bratra Josefa (1864-1954), který byl ženat dokonce dvakrát (první žena mu zemřela dva roky po svatbě), se nedožila devadesátky a zemřela 10. července roku 1973 v Gautingu, dnes už spíše na předměstí bavorské metropole Mnichova, v nedožitých 86 letech svého věku. Ještě že se tenkrát 1950 ohlédla při odchodu a nezkameněla přitom jako žena Lotova.
- - - - -
* Vydří Most, Kvilda / Kvilda / † † † Gauting (BY)
