MICHAEL IRSIGLER
O sobě
Málem bych těch 102 taky ještě dokázal! Nějak jsem tu zbyl, takový Metuzalém. Přes některé hluboké rány v něm utrpěné jsem byl se svým životem uspokojen (v originále "mit meinem Leben zufrieden", snad by tu byl namístě i starší český význam "smířen" - pozn. překl.).
Má poslední léta byla zaplněna maličkostmi, které mi dopřávaly jistoty, že jsem něco dokázal. Psal jsem, třídil jsem různé své krabice a zásuvky a pravidelně jsem si vedl svůj kalendář. Nezapomněl jsem na žádné narozeniny. Svému synovi a mnoha jiným jsem byl po ruce radou i skutkem (v originále "mit Rat und Tat" - pozn. překl.). Opravdu dobře jsem se cítil v roli prarodiče. Konečně jsem měl čas věnovat se docela svým vnoučatům a být jim tak oním kouzelným dědečkem z pohádek. Až do konce jsem byl čilého ducha a bylo mi dopřáno i dobré paměti. Nejraději jsem vyprávěl něco z minulosti a míval jsem naštěstí vděčné a dychtivé posluchače. Jen nedoslýchavost mě omezovala rostoucím způsobem. Ztráta domova byla ranou, která se nikdy nedokázala skutečně zahojit. Až do konce jsem hledal stejně smýšlející, abych se mohl o své názory s někým podělit. Když jsem usedal ke svému psacímu stolu, rád jsem vyhlížel z okna. Pozoroval jsem plný štěstí ptáky, rostoucí zeleninu a pestré květiny mé ženy na zahrádce při domě. Často se mě ptali, proč jsem se zrovna já dožil tak vysokého věku. Poněvadž být tak stár s sebou nese i to, že člověka předejde mnoho přátel, příbuzných a dokonce i vlastní žena.
Všechno to začalo dne 6. září roku 1917 v Nebřehově (v originále "in Piesenreith", jde o zaniklou osadu, náležející od 13. století klášteru ve Vyšším Brodě, pak příslušející k obci Zahrádka /Haag/, naposledy pak k obci Rožmitál na Šumavě, jejíž místní myslivecké sdružení si Nebřehov zvolilo jako svůj název - pozn. překl.) u Rožmitálu na Šumavě, okr. Kaplice (v originále "bei Rosenthal, Kreis Kaplitz im Böhmerwald" - pozn. překl.). Po domě se u nás říkalo "Widihansl". V letech 1923-1929 jsem navštěvoval obecnou školu v Rožmitále na Šumavě, následně až do července roku 1931 měšťanku v Kaplici. Až k začlenění do Velkoněmecké říše jsem pracoval jako rolník na statku svých rodičů. V září 1939 jsem byl povolán na tři měsíce k wehrmachtu. Nejprve k pracovní službě do Krakova (v originále "nach Krakau" - pozn. překl.) a potom k vyklizovacím pracím do Poznaně (v originále "nach Posen" - pozn. překl.), poněvadž válka s Polskem byla u konce. Ve Štýrském Hradci započal můj výcvik na leteckého spojaře (v originále "Luft-Nachrichten.Berichterstatter" - pozn. překl.) a v roce 1940 následovalo nasazení ve Francii a Belgii, pak do východopruského tehdy města Königsberg (dnes Kaliningrad, česky i Královec - pozn. překl.). Vyhlášení války Rusku a její průběh (1941-1945) měly změnit můj další život. Moje polní tažení začalo v Litvě, přes Minsk a Orel až do města Kalinin (1990 došlo po přejmenování z roku 1931 k navrácení původního historického jména Tver /ženský rod/" - pozn. překl.) severně od Moskvy. Pro krutou zimu, která tu panovala, jsme byli staženi. Když jsem se v roce 1944 vrátil ze čtyřtýdenní dovolené zpátky ke svým kamarádům, už jsem se se žádným z nich nesetkal. Byli buď zraněni nebo padli. Po zranění hlavy jsem byl i já přeložen do Vratislavi (v originále "nach Breslau", jde o dnes polské město Wrocław - pozn. překl.). Odtud jsme Táhli nejprve do Myjavy (v originále "nach Mijawa" - pozn. překl.) na maďarské hranici, pak na ústupu do Brna (v originále "nach Brünn zurück" - pozn. překl.). Válka byla prohraná. Na cestě domů nás Češi sedesát kilometrů před Kaplicí vzali do zajetí. Všechno, co jsme měli při sobě, nám ovšem vzali. Hnali nás tak s rukama za hlavou z jednoho ruského zajateckého tábora do jiného. Poněvadž ten ve Stalingradu byl přeplněný, skončil jsem v lágru Turinsk (nacházel se v Uralském regionu na břehu řeky Tury a měl číslo 197 /viz o tom blíže Wikipedia, jednotlivých táborů bylo podle tohoto pramene 2454/ - pozn. překl.). Tady došlo k rozdělení na různé pracovní oblasti. Já musel do kamenolomu. Pro chybějící bezpečnostní zařízení se s úrazy samozřejmě počítalo. Po svém pobytu v lazaretu jsem, ještě ne zcela při silách, byl poslán do práce znovu. V roce 1946 jsme my zajatci dostali poprvé možnost poslat domů korespondenční lístek. Byl dvojitý a vešlo se na něj jen patnáct slov. Po třech měsících se stejně vrátil s odůvodněním, že v Československu nijaký poštovní provoz neexistuje. Ta nejistota byla hořká. Po četných žádostech a prosbách jsem směl lístek poslat znovu, adresovaný tentokrát mému strýci do Vídně. Uplynulo mnoho týdnů ve strachu, než konečně došla zpráva, že moje rodina byla vyhnána z domova a má teď pobývat v Bádensku-Württembersku. Po létech drancování mého těla jsem už nebyl schopen požadovaného pracovního výkonu a byl jsem s mnoha nemocnými a práce neschopnými přepraven do hlavního tábora ve Sverdlovsku (v originále "nach Zwetlowsk"/!/, od roku 1991 bylo městu po 67 letech navráceno historické jméno Jekatěrinburg - pozn. překl.). Odtud zamířil transport s nemocnými do Německa. Ve východoněmeckém městě Frankfurt an der Oder jsme byli převzati Američany a dopraveni do Ulmu na Dunaji. Vážil jsem tenkrát jen osmačtyřicet kilo, byl jsem odvšiven a podroben zdravotní prohlídce. Moje sestra mě vyzvedla a přivezla mě k mojí rodině do Rechberghausen (zemský okres Göppingen). Mým novým domovem byla místnost třikrát tři metry, ve které celá moje rodina bydlela a spala. Po devíti letech války a zajetí stál jsem na bodě nula (v originále "vor dem Nichts" - pozn. překl.). Nedal jsem se odradit a vzal jsem svůj nový život útokem. O šest měsíců později obdržel s měnovou reformou každý občan 40,00 DM (kurz vůči americkému dolaru byl tehdy 3,33 DM k 1 dolaru, v roce 1945 byl kurz 50 Kčs k 1 dolaru, po měnové reformě 1953 7,20 Kčs k 1 dolaru - pozn. překl.). Hledal jsem práci. Práce v zemědělství byla velice špatně placena, takže jsem si našel místo v göppingenské slévárně Boehringer s hodinovou mzdou 1,07 DM. Mohl jsem teď konečně pomýšlet na založení rodiny, jak jsem si přál. Abych si ovšem mohl přivést do Rechberghausen svou milovanou přítelkyni Mariechen, která se svou rodinou, kdysi bytem v Rychnově nad Malší (v originále "in Reichenau an der Maltsch" - pozn. překl.), vycestovala do Švédska, musel jsem se vykázat vlastním bytem. Když byly z cesty konečně odstraněny všechny překážky, mohl jsem 5. srpna 1950 vstoupit s Mariechen do manželského svazku. Abych našel v obci pevné místo, vstoupil jsem hned na začátku do zdejšího hasičského sboru a pěveckého sdružení. Brzy nato dne 7. července roku 1951spatřila světlo světa v našem bytě na Blumenstraße naše první dcera Monika. Když jsem se přestěhovali do vlastního domu (byl to tzv. "Landes-Siedlungshaus" a byl zatížen půjčkami a dluhy), následovala 21. srpna 1953 už dva roky nato naše druhá dcera Herlinde (ta krajanskému časopisu zaslala a možná i upravila německý originál tohoto textu - pozn. překl.). Naše rodinné štěstí zaokrouhlilo narození našeho syna Franze dne 30. listopadu 1957. Přešťastni jsme byli o to víc, když 15. května 1960 přišlo na svět třetí děvče, kterému jsme dali jméno Marianne. Tu nejmladší ratolest nám však nebylo dáno dlouho tisknout k srdci (v originále "lange zu herzen" - pozn. překl.). Zemřela půl roku po svém narození na původně pouhý zánět středního ucha, který si ovšem našel cestu k mozku. Bolest a smutek byly nevýslovné a pronásledovaly mou ženu a mě až do konce našich dnů. Roku 1963 jsme si koupili VW "brouka", kterého o devět let pozsději nahradil Opel Ascona. Naše dovolené se omezovaly na každoroční návštěvu manželčiných blízkých příbuzných v Rakousku. Operace dvanácterníku a žaludku, jakož otrava ochrannou barvou na dřevo, těžká ledvinová kolika a ledvinové kameny mi dopřály několik nemocničních pobytů. K vrcholným zážitkům mých zralých let patří kouzelné lodní cesty Středomořím v roce 1976 a Atlantickým oceánem 1977. Poprvé jsem spatřil země jako Itálii, Řecko, Egypt, Maroko, Francii, Španělsko a zejména Izrael. Roku 1982 jsme s obytným vozem procestovali Švédsko a Norsko. Následovaly poutě do Říma 1987 a do Severní Ameriky 1988.
Po dvaatřicet letech práce u Boehringera jsem mohl 31. prosince 1980 odejít do zaslouženého důchodu. Teď jsem si mohl konečně sám určovat svůj denní režim. Prioritu měla rodina, k tomu přibylo zpracování mojí minulosti a s tím spojené hledání informací o bývalých sousedech, přátelích a příbuzných z domova. Toto hledání kontaktů bylo velice časově náročné, ale krásné. Po dlouhá léta jsem se staral o včelín jednoho přítele a měl jsem vedle vlastní zeleninové zahrady v péči ještě dva separátní pozemky. Byly to desítky pokojných let. Byli jsme prarodiči čtyř půvabných děvčat, která nám až dosud darovala šest pravnoučat. V tomto případě to byli chlapci. Všechno se změnilo, když mě po dlouhé nemoci opustila 2. října roku 2009 moje vroucně milovaná manželka Mariechen. Z té rány jsem se už nikdy skutečně nezotavil, i když náš syn Franz byl od té doby mým věrným pomocníkem v domě i na zahradě. Svou poslední mimořádnou cestu jsem podnikl v únoru 2012. Jejím cílem byla svatba mojí vnučky Eleny v Berlíně. Užíval jsem si to, být důležitou osobou mezi všemi těmi mladými lidmi - osmadevadesátiletého dědečka nemá nakonec jen tak každý!
Své poslední týdny jsem směl strávit doma. Viděl jsem ještě zahradu celou v květech a dům, který nabízel mé rodině záštitu a soukromí. Zvlášť mě těšily početné návštěvy mých blízkých, sousedů a přátel. Byl jsem uprostřed nich středem, tak jak jsem to měl nejraději. posléze jsem 14. dubna 2019 odešel nebo konečně lépe řečeno právě došel.
Glaube und Heimat, 2019, č. 5, s. 43-45
Podle "rodového katastru" farní obce Rožmitál na Šumavě se narodil na rozlehlém statku čp. 1 v zaniklém Nebřehově svému otci a jmenovci Michaelu Irsiglerovi (*25. září 1880 tamtéž), synu (stejně jako jeho o pět let starší bratr a tedy strýc Michaela "mladšího", samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupený Franz Irsigler) předešlého hospodáře tamtéž Wenzla Irsiglera (1844-1926) a Johanny, roz. Zaunmüllerové (†1891), mlynářské dcery z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) čp. 4 (dům dosud stojí nedaleko tamního kostela), která se za svého muže provdala podle téhož "rodového katastru" ve Věžovaté Pláni (Turmpfandles), chlapcova matka Katharina (*23. dubna 1882 v Hradišti /Radischen/ čp. 5 /statek dodnes stojí/), psaná v oddací matrice na záznamu o svatbě s Michaelem Irsiglerem "starším", konané v Rychnově nad Malší (Reichenau an der Maltsch) 13. února roku 1912, jako "Bauerstochter aus Oppolz Nro. 11", tj. "selská dcera z Tiché čp. 11", byla nemanželským dítětem Theresie Wurzingerové, manželské dcery Wenzela Wurzingera, rolníka v Hradišti čp. 5 a Anny, roz. Pösingerové z Mostků (Pernlesdorf) čp. 1 (statek dodnes stojí). Michael "mladší" měl bratry Aloise (*1913) a Wilhelma (*1915), jakož i sestry Marii (*1920) a Katharinu (*1923). Ten stoletý muž s opravdu "německým" životopisem (jeho vrcholem se podle vlastních slov stala cesta do židovské "země zaslíbené") se měl i na Šumavě za čím ohlédnout!
- - - - -
* Nebřehov / Rožmitál na Šumavě / Kaplice / † † † Rechberghausen (BW)
