FRANZ JAKESCH

Z pamětní knihy pro vnuka Wolfganga

Příjmení Jakesch lze na stavení čp. 15 v Kovářově (v originále "in Schmiedhäuser", tehdy šlo o osadu obce Jánské Údolí (Johannesthal) - pozn. překl.) doložit od roku 1741. Měl jsem ještě jednoho bratra, který zemřel v sedmačtyřicátém roce života na zápal plic. Dokážu si dobře připomenout Silvestr roku 1899 a Nový rok následujícího letopočtu 1900. V Brloze (v originále "in Berlau" - pozn. překl.) byla při této příležitosti sloužena slavnostní půlnoční mše svatá. V roce 1910 jsem těžce onemocněl a byl jsem zaopatřen svátostí umírajících k odchodu z tohoto světa. Osud však tomu chtěl jinak. Během tohoto roku jsem byl povolán k odvodu, ale na základě své nemoci jsem byl vrácen a až do roku 1912 ponechán v civilu. Po novém odvodním řízení jsem byl uznán schopným vojenské služby a v září 1912 jsem musel narukovat k c.k. pěšímu pluku č. 91 do Budějovic (v originále "nach Budweis" - pozn. překl.) a později do Prahy, kde jsem se účastnil císařských manévrů pod vedením rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda (v originále "unter Leitung des österr. Thronfolgers Franz Ferdinand" - pozn. překl.).
Dne 28. července roku 1914 byla (měsíc po atentátu na právě zmíněného následníka císařského trůnu, k němuž došlo v Sarajevu 28. června téhož roku - pozn. překl.) vyhlášena všeobecná mobilizace a každý voják byl povinen dostavit se během 24 hodin ke své jednotce. Byl jsem právě doma na dovolené. Po příjezdu do Budějovic jsme byli hned vystrojeni a už 1. srpna 1914 jsem se ocitl na srbské hranici. Tři dny nato došlo k prvnímu střetu se Srby, při němž jsme oželeli i prvou ztrátu na naší straně. Ten padlý se jmenoval Franz Kerschbaum (narodil se roku 1889 ve Sklářích /Glashütte/ u Vimperka /Winterberg/, byl ovšem až 7. srpna údajně zasažen buď srbskými střelci nebo podle jiné verze vlastní hlídkou při nočním výkonu strážní služby v lokalitě Franz-Josefsfeld u bosenské Tuzly, když si z neopatrnosti zapálil ve tmě cigaretu - pozn. překl.). Pak jsme postupovali dál do Srbska. Dne 19. srpna jsme stanuli na nějaké vysoké hoře, kde jsem byl zasažen srbskou kulkou. Střela prošla knoflíkem mého pláště a mými plícemi, při čemž došlo i ke zlomenině jednoho žebra. Lékař na obvazišti odřízl z pláště prostřelený knoflík a já si ho vzal na památku. Doma jsem si dal ten knoflík zarámovat a opatroval jsem ho v našem hostinci (rozuměj ve Ktiši čp. 26 - pozn. překl.). My zranění jsme byli přepraveni koňským povozem po špatných cestách (v originále "über Stock und Stein" - pozn. překl.) k hranici na den jízdy vzdálené. Tam jsme byli umístěni v jednom sběrném lágru (v originále "in ein Sammellager" - pozn. překl.). V komisi, která nás tu registrovala, byl k mému štěstí Dr. Josef Wolf z Chvalšin (Kalsching), kterého jsem znal (je bohužel zaznamenán případ likvidace slabomyslného chlapce Aloise Herbingera, narozeného 4. dubna roku 1929 ve dnes zcela zaniklém Bezděkově /Pösigl/, který zahynul 24. července 1942 v "léčebném" ústavu Niedernhart u Lince, kam ho poslal jako "často plačícího" chvalšinský lékař Wolf, na zástavu srdce - jedna z mnoha obětí nacistického masového vraždění mentálně postižených dětí a mladistvých - pozn. překl.). Ten mě zbavil mých krvavých obvazů a dostal jsem novou košili. Na lékařský příkaz jsem byl pak vyslán do jednoho lazaretu v Budapešti. Později byli všichni vojáci s průstřelem plic přemístěni do jedné malé uherské nemocnice. Stravou tu byla výlučně jen paprika. Moje přeprava nazpátek domů skončila v Budějovicích. Tamní lazaret byl ale přeplněn, takže jsem byl přeložen do Kaplice (v originále "nach Kaplitz" - pozn. překl.). Napůl vyléčen a bez jakékoli dovolené jsem odtud putoval přes Budějovice rovnou na ruskou frontu do Lvova (v originále "nach Lemberg", dnes má město ukrajinské jméno Lviv - pozn. překl.) a 2. května roku 1915 jsem se tam ocitl už doslova uprostřed bojového střetu. Brzy nato mě postihlo nové zranění. Lehká střela mi zasáhla ohryzek. Raději nemyslet, co by se stalo, kdyby pronikla hlouběji. Dne 24. září 1915 padla naše jednotka u města Dubno (dnes leží na západní Ukrajině - pozn. překl.) do ruského zajetí. Tři dlouhé zimy jsme museli překonat v pracovním táboře za padesátistupňových mrazů a ve zcela nevyhovujícím oblečení. Rusové nám ukázali velké bedny od Červeného kříže s natištěným nápisem "Spende aus der Heimat" (tj. "Dar z domova" - pozn. překl.). Nedostalo se nám ale z nich ničehož nic (v originále "kein Stück" - pozn. překl.). My zajatci jsme budovali tunel pro železniční trať na Urale. Když byl její úsek hotový, bylo třeba jedné a půl hodiny k jeho projetí (v originále "zum Durchgehen" - pozn. překl.). Výška okolních skal činila přitom v průměru 30 metrů. Po dokončení stavby jsme byli přepraveni do lágru u Kaspického moře. Rudá armáda mezi námi chtěla získat posily proti bílým (v originále "gegen Weisse Armee" - pozn. překl.). Donutit nás k tomu zamýšlela hladem. My ale zůstali neoblomní a vydrželi jsme tři dny bez jídla. Dne 28. října 1918 jsme se plavili na jedné lodi den dlouho do Saratova (dnes město na pravém břehu Volgogradské přehradní nádrže na řece Volze 750 km jihovýchodně od Moskvy - pozn. překl.). Tam jsme byli umístěni v lágru, než nás měl vlak dopravit opět k nám domů. Jel přes Orjol (město v západním Rusku 350 km od Moskvy na řece Oka, přítoku Volhy - pozn. překl.), zastavil však a zamířil nazpátek. Měli jsme být donucením zařazeni do Rudé armády. S pěti jinými muži jsme si domluvili útěk a za ranního šera vyrazili (v originále "und sind im Morgengrauen abgehauen" - pozn. překl.). Zčásti pěšky a zčásti po železnici se odehrával náš návrat zpátky domů. Moc dobře bylo, že jsme uměli hovořit rusky. Dne 31. ledna 1919 kolem půlnoci jsem dorazil k nám do stavení (bydlili tam pisatelovi rodiče Andreas /*21. listopadu 1858/ a Katharina /9. července 1856/ a bratr Josef /*4. února 1884/ s chotí Marií /*5. září 1886/ a synem Josefem /*18. března 1909/, všichni podle archu sčítání lidu z roku 1921 narozeni v Jánském Údolí /psáno tu Johanestal/, obci, které byl Kovářov, jak už zmíněno, pouhou osadou - pozn. překl.). Nevěděl jsem, zda tu je vůbec ještě někdo naživu, poněvadž jsme byli tři roky bez pošty. Zatímco si mě mí nejbližší prohlíželi jako nějakého cizince, poznal jsem maminku alespoň po hlase. To bylo shledání! Dokonce i sousedé přišli tenkrát po půlnoci k nám.
(Následuje citace lístku s veršovanou modlitbou, vloženého do modlitební knížky a vytištěného v budějovické firmě "Buch- und Kunstdruckerei Josef Watzl" /náš překlad nahrazuje možná existující českou verzi textu/:

"Vor Deines Thrones Stufen,
o Königin wir flehn,
Indes zum Kampf gerufen,
im Feld die Männer stehn.
O sei im blut'gen Streite,
den Unsern treu zur Seite.
Mach Habsburgs Völker alle,
durch treue Einigkeit,
zu einem starkem Walle,
der uns der Sieg verleiht.
Sind wir ums Kreuz gescharet,
bleibt Österreichs Glück bewahret.
O Maria hilf!"
/tj. "Před trůnem Tvým s prosbou stojí,
Královno, každý z nás
teď povolaných k boji
v poli, ve války čas.
Buď v krvavé té řeži,
Tou, jež nás věrně střeží.
Kéž dál habsburská říše,
sjednocena se skví,
kéž val při rodné líše
dobude vítězství.
Sroceno kolem kříže
je Rakousko štěstí blíže.
Maria, pomoz!";

citace pak je zakončena konstatováním, že, jak známo, se po prohrané válce rakousko-uherská monarchie rozpadla - pozn. překl.)
Dne 19. srpna roku 1919 jsem se oženil s Mathilde Rosenauerovou, dcerou hostinského ve Ktiši čp. 26. Svatba se slavila v domě nevěstině a my v něm vedli odtud hostinec spolu. V roce 1921 se nám narodila dcera Marie a 1928 náš syn Franz. Deset let po naší svatbě jsme se rozhodli zřídit při hostinci taneční sál, který měl plochu 104 metrů čtverečních a přišel nás na 60 tisíc korun. Bylo v něm místo pro 500 osob. V říjnu 1930 se narodila naše dcera Hilde a v listopadu 1933 náš syn Johann (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Roku 1932 jsem byl jako "Zugezogener", tj. přistěhovalec ze Schmiedhäuser, zvolen na šest let ktišským starostou. V roce 1938 byla naše obec kvůli blížícímu se vstupu Němců (rozuměj zřejmě nacistický wehrmacht - pozn. překl.) obsazena Čechy (rozuměj československou armádu - pozn. překl.). Ti se nastěhovali do našeho hostinského sálu. Ve volbě starosty 1938 jsem byl potvrzen ve funkci na dalších šest let. V té době se hodila znalost češtiny i němčiny, poněvadž každý písemný styk musel být veden nejprve česky a pak německy. Ještě roku 1938 došlo však ke vstupu německých vojenských oddílů a nyní musel být každý starosta členem nacistické strany. Poněvadž jsem se jím stát nechtěl, musel jsem na svou funkci rezignovat. Vedle starostenského úřadu jsem byl ještě členem církevní rady (v originále "im Kirchenrat" - pozn. překl.), směl jsem vybírat církevní daň, měl jsem dohled nad hřbitovem (v originále "hatte die Friedhofsordnung über" - pozn. překl.), byl jsem zapisovatelem okresního svazu válečných veteránů (v originále "war Schriftführer des Kreiskriegerbundes" - pozn. překl.) a starostou hasičského sboru (v originále "Obmann der Feuerwehr" - pozn. překl.). Až do vyhnání z domova jsem musel převzít i funkci místního selského vedoucího (v originále "die Stelle des Ortsbauernführers" - pozn. překl.). Ke konci války k nám přibylo 20 tisíc uprchlíků, většinou s koňskými povozy. Jedni žádali krmení pro koně a jiným zvířata zdechla a musela být odklizena. Při pěkném počasí tábořili na venku, když se ovšem přihnal déšť, bylo nutno je přijmout do stavení. Náš sál, kolny, stodoly a každý z vozů byly plně obsazeny. K tomu ještě třeba připočíst 150 Jihotyrolanů, které Hitler usídlil v Čechách (v originále "in der Tschechei" - pozn. překl.) a kteří se teď měli znovu vrátit tam, odkud přišli. Ti tábořili tři měsíce na farním dvoře. Do května 1945, kdy uprchlíci odešli, bylo nutno vyčistit louky. Jenže pak bylo přes ně přehnáno třítisícové stádo ovcí až z Kufsteinu (město na severovýchodě Tyrolska - pozn. překl.) a nezůstalo k vidění jediné stéblo. V říjnu 1945 se u nás v sále přesto slavily dožínky. Hrála jedna česká a jedna německá kapela a nikdo nepomyslil na nějaké vyhnání z domova. Dne 15. ledna 1946 bylo oznámeno, že Němci musejí odevzdat všechny hudební nástroje. Náš syn Franz to nedokázal unést a rozbil svou kytaru o roh kamen. Když se rozneslo, že má být kvůli tomu uvězněn, uprchl přes hranice do Rakouska (zemřel v roce 2004 - pozn. překl.). 18. ledna 1946 nadešel den, kdy jsme musili i my ostatní opustit domov. Stačil jsem ještě předtím prodat dva tučné voly a peníze za ně jsem nosil při sobě. Čeští četníci na ně přišli a všechno mi sebrali, i s drobnými. Nákladním autem nás převezli do české vsi Milíkovice (blízko Kamenného Újezda - pozn. překl.) k jednomu sedlákovi příjmením Holý. Nejdřív jsme měli být ubytováni ve sklepě se řepou. Šofér nákladního auta, co nás sem dovezlo, řekl však tomu sedlákovi: "Já vím, odkud ti lidé pocházejí a ten sklep na řípu je pro ně zahanbující." Dali nám pak přece jen o něco lepší místnost. Museli jsme všichni pracovat v hospodářství a v zimě nám sedlák dal sotva trochu dříví na otop. Tak jsem jednou s koňským povozem dojel do Ktiše a přivezl jsem z našeho lesa čtyři metry dřeva. Když jsme pak místnost trochu vytopili, přišli k nám ostatní Němci se ohřát. Po osmi měsících dostal sedlák příkaz odvézt nás do krumlovského lágru (v originále "ins Lager Krummau" - pozn. překl.) k odsunu. Za naši práci jsme od sedláka nedostali ani peníze, ani něco k jídlu na cestu. Z lágru v Krumlově nás ještě vozili osm dní na žňové práce do Střemil (ze vsi dnes zůstaly jen dvě prázdné stodoly - pozn. překl.) a do Nové Pece. Tam mě kovář z Dobročkova (ze vsi dnes zůstala jen dvě původní stavení - pozn. překl.) přemlouval, abych utekl se dvěma českými koňmi. Odmítl jsem, poněvadž jsem v tom nechtěl nechat ostatní rodinu samu. Pak nadešlo vyhnání z domova vlakem do vybombardovaného Německa. Nejprve jsme dojeli do vyhnaneckého a uprchlického lágru v Malmsheimu (dnes část města Renningen v Bádensku-Württembersku - pozn. překl.) a odtud do podobného v Künzelsau (okresní město na severovýchodě Bádenska-Württemberska - pozn. překl.). Všichni členové rodiny museli za odporných podmínek pracovat u zdejších sedláků. Později jsme se přestěhovali k Maasovým na zámek Stetten, kde to bylo přece jen mnohem lepší. V roce 1953 jsme se rozhodli postavit si v Künzelsau vlastní domek a o 11 měsíců později jsme se do něho nastěhovali.

Glaube und Heimat, 2017, č. 3, s. 6-8

Předchozí text je v německém originále součástí rukopisné pamětní knihy, kterou věnoval její autor Franz Jakesch svému vnukovi Wolfgangu Jakeschovi, když ten roku 1983 nastupoval vojenskou službu jako horský myslivec (Gebirgsjäger) v hornobavorském městysi Mittenwald. Osud hostince "Matschi-Wirtshaus" a jeho majitelů je na stranách Kohoutího kříže popsán s několika odlišnostmi (stačí porovnat) také Antonem Geyerem, který tu má samostatné zastoupení. Pod následujícím nekrologem Franze Jakesche v krajanském "diecézním" časopise je podepsán "Euer Heimatpfarrer", tj. "Váš domovský farář". V případě ktišských krajanů to byl páter Johann Weiß, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Za panem Franzem Jakeschem ze Ktiše

Johann Weiß

Dne 23. září roku 1968 byl po dlouhé těžké nemoci (ledvinová choroba) pan Franz Jakesch ze Ktiše, zaopatřen svátostmi umírajících, povolán na Luitpoldově univerzitní klinice ve Würzburgu Pánem do jeho nebeské říše. Jako muž hluboce věřící měl tu milost opustit tento svět v modlitbách, odevzdán do nejposvátnější Boží vůle. Tak si to i přál v několika verších na rozloučenou, které si už delší dobu předem sám pro ten účel složil. Pohřeb na hřbitově v Künzelsau 26. září se stal výrazem ocenění jeho lidských hodnot. Množství příbuzných a známých ze Ktiše a někdejší domoviny, jakož i těch domácích ho tu naposledy vyprovodilo ke hrobu. Pan městský farář Sitka z Nagelsbergu jako duchovní pastýř zesnulého Franze Jakesche zdůraznil skromnost a hluboce opravdovou víru zesnulého, po celý život pevně zachovávajícího služebnou věrnost našemu Pánu. Nijaká cesta mu nepřipadala dlouhou a obtížnou, nijaké počasí tak zlé, aby každičkou neděli nedostál své křesťanské povinnosti. Jako domovský starosta i jako otec rodiny žil zcela oddán svému náboženskému přesvědčení, takže se mu Kristus skutečně stal životem a smrt ziskem (odkazu na biblický list Filipským 1, 21: "Život, to je pro mě Kristus, a smrt je pro mě zisk." - pozn. překl.). Delegace šumavského rodáckého sdružení (v originále "eine Abordnung des Heimatverbandes Böhmerwald" - pozn. překl.) uctila památku svého nejstaršího člena položením věnce u jeho hrobu, nad nímž vyslovil i Jakeschův domovský farář (rozuměj pisatel tohoto nekrologu - pozn. překl.) krátce poděkování v Pánu zesnulému jako věrnému a spravedlivému, vždy neohroženému služebníkovi Páně, své domovské národnosti i své rodiny. Když členové kapely města Künzelsau zdáli zahráli šumavskou hymnu, bylo ticho první hodiny rozloučení s dobrým člověkem přerušováno jen vzlyky smutečných hostí. Bůh mu odplať za všechno, co dobrého vykonal ve svém pozemském životě a zůstav mu svůj pokoj věčný!

Glaube und Heimat, 1968, s. 876-877

- - - - -
* Kovářov, Brloh / Brloh / České Budějovice / Kaplice / Ktiš / † Würzburg (BY) / † † Künzelsau (BW)