WILHELM JOHANNEK

In die Verbannung Ein Feldkreuz trauert grau am Wege Weist morschen Armes himmelwärts, Dran der Erlöser, wundzerrissen, Zerrissen wie mein eig'nes Herz. Der Abend lastet auf den Feldern, Totmüd' die roten Wolken zieh'n.. Ich halt' den Wanderstab in Händen - Die staub'ge Straße fragt: "Wohin?"	Do vyhnanství Polní kříž u cest truchlí šedý, trouchnivým kyne ramenem k nebi, kam rány Krista zejí jako v mém srdci raněném. Večer nad poli těžce klesá, já poutnickou hůl v ruce mám. Rudá oblaka k smrti plynou a prašná cesta ptá se: "Kam?"
Budweiser Zeitung, 1924, č. 31, s, 3
P.S. Věru už svým titulem báseň, pocitově zaznamenávající vykořenění a předznamenávající vyhnání.
Mondnacht in Hohenfurth Schwarz ragt des Stiftes Turm, Müd plaudert wo ein Born, Rieselnden Silbers Ströme Gießt aus des Mondes Horn. Aus dunklen Kirchenfenstern Geistert ein seltsamer Klang, Wie längstvermoderter Mönche Frommer Chorgesang.	Měsíčná noc ve Vyšším Brodě Černý stín kláštera v kamenném šumění kašny se v svitu luny na stříbro promění. A z temných oken chrámu zní podle divných not dávno už mrtvých mnichů tlumený chorovod.
Waldheimat, 1924, č. 2, s. 22
Tod im Feld Des Nachtriefen Schwert schlug die Sonne tot, Ihr Blut färbt den weiten Himmel rot. Der Feind haust im Dorf und jauchzt, dass es gellt, Und ich liege mit blutender Wunde im Feld. Das Korn hält Wache mit grünem Speer Wie eine Kriegsschar rings um mich her. Ich säte es selber, das Korn wird gut, Ich düng' es mit meinem roten Blut. Und aus den Nebeln ein Aar sich hebt In fürstlichem Flug. Zu den Sternen er schwebt. Nimm, Vogel, meine Seele mit dir, Geleite sie vor des Himmels Tür	Smrt v poli Meč noci slunce k smrti pobodal, krev barví dálku nebe do ruda. Nepřítel ve vsi huláká a hlaholí, já ležím s ranou v zádech na poli. Osení stojí špalír, zbrojný houf zelených kopí pod chladnou oblohou. Sám jsem je sil, než šel jsem do bitev, teď svlažuje ho moje mladá krev. A z oblak orlice se vynoří, vladařstvím křídel s duší hovoří. Vezmi ji na ně, rozestři je, vznosná, k nebi ji nes, tam, kde je mír, tam do sna...
P.S. Název jednoho z dalších šumavských časopisů, který dlouho po první světové válce vycházel v Českých Budějovicích stejně jako Waldheimat, zněl v českém překladu Synové Šumavy v poli. Vyjadřoval pocity rakouské věrnosti těch, kdo nosili c.k. stejnokroj hrdě a jimž rokem 1918 zanikl podstatný pocit domova - a byli mladí a neuměli bez něj žít.
Abend in Krummau Hinter die Wälder sank die Sonne matt. Nun ruht die Stadt. Der Fluss schwemmt Gold. Im Abendfrieden steht Der Dächer Wirrsal, leis vom Wind umweht. Schwarz zackt ins abendliche Himmelsblau Des Schlosses Bau. Vom schlanken Turm tropft der Glocke Klang Wie eines müden Vogels Schlummersang.	Večer v Krumlově Za lesy slunce tiše zapadá a v zahradách spí město. Řeka zlátne zvečera i shluky střech, když tonou do šera. Černá ční proti nebi, pod nímž jdeš, zámecká věž. Zvon vítské věže zmlká ve stráni a jen pták hlesne do usínání.
Waldheimat, 1926, č. 3, s. 36

Starobudějovická německá rodina Johanneků odvozuje svůj původ podle romanticky po generace udržované legendy od světce Jana Nepomuckého, respektive Johánka z Pomuku, ostatně německým příjmím Welfel, Welflin (tj. česky asi jako Vlček), který měl prý několikero bratří a ti před hněvem královým museli prchnout do Bavor. Prastará teta z české větve rodu prý Wilhelmu Johannekovi kdysi svým chodským nářečím vyprávěla, že "musíli hutíct do Babor". Po roce 1945 museli Johannekovi opustit Čechy znovu. Wilhelm se narodil 25. dubna 1905 v Písku, kde byl jeho otec c.k. rakouským důstojníkem z povolání. Rodina se usadila v Českých Budějovicích a Wilhelm Johannek se stal za druhé světové války dokonce zástupcem starosty města. Po válce našli všichni nový domov v německém Lemgo/Lippe v Severním Porýní-Vestfálsku. I žena, s níž spojil Wilhelm Johannek svůj život, totiž Hildfriede roz. Rittová, pocházela z rodiny, jejíž němečtí předci se dají v Budějovicích doložit až do 16. století. Ti dva měli spolu syna Petera a dceru Irmgard, později provd. Knorrovou a sklonek života strávili posléze v penzionu pro důchodce v Nottuln, od už zmíněného Lemgo/Lippe ještě dál směrem k Nizozemsku v té nejzápadnější ze spolkových zemí, kde Wilhelm Johannek i zesnul v požehnaném stáří 96 let 3. září 2001. Zabýval se po léta pozůstalostí posledního německého starosty budějovického Josefa Tascheka, s nímž byla Johannekova rodina úzce spřízněna. Básně Wilhelma Johanneka pocházejí ze tří prvních ročníků slavného šumavského německého časopisu Waldheimat, vycházejícího v letech 1924-1933 rovněž v Českých Budějovicích, kde byl ostatně právě Josef Taschek předsedou už roku 1884 zde založeného spolku Deutscher Böhmerwaldbund, existujícího v SRN dodnes.

- - - - -
* Písek / České Budějovice / Vyšší Brod / Český Krumlov / † Nottuln (NRW) / † † České Budějovice