FRANZ JUNGBAUER
Uvedení do problému sedmi dopisů církevním obcím ve Zjevení sv. Jana
Janovo Zjevení se zdá mnoha křesťanům knihou "zapečetěnou sedmi pečetěmi" (Zj 5,1), která je známa - pokud lze o tom vůbec mluvit - jen v několika málo citacích.
Tato poslední kniha Nového Zákona měla s Listem Židům, Listem Jakubovým a II. Listem Petrovým jisté těžkosti, aby byly vůbec pojaty do biblického kánonu. Teprve až ve 4. století bylo dosaženo jednoty v tom, přijmout je jako ostatní novozákonní knihy mezi Bohem inspirované.
A přece je Apokalypsa, i kdybychom ji neviděli jako poslední ve výčtu jen jako pouhý přídavek (v originále "als Appendix" - pozn. překl.), kontinuálním pokračováním výpovědí evangelií a apoštolských spisů, vedoucím věřícího dále staletími a zajišťujícím výhledy a náhledy do příštích věků světových dějin.
Mnozí komentátoři Bible dávají Apokalypse roli jakési "Trostbüchlein", útěšné knížky pro utiskované, Římem pronásledované křesťany. A zvláště tajemnému Zjevení předcházející listy sedmi církvím nepodávají exegetům nijakou pomocnou ruku, co se týče eschatologického aspektu.
Zjevení není, ostatně jako všechny ostatní novozákonní knihy, určeno středomořskému prostoru a Malé Asii, není myšleno jako nějaká "útěšná knížka pro pronásledované prvých staletí". Tato mohutná vidění vznášejí daleko větší nárok přes prostor a čas. Oslovují se jimi nejen prakřesťanské církevní obce, jak to komentátoři vždy znovu míní - to bych považoval za omezení přece jen trochu úzké.
Heinz Giesen (*1940) tu zastupuje jedno jiné čtení a výklad. V předmluvě ke své práci "Studien zur Johannesapokalypse" (Bibelwerk Stuttgart 2000) píše: "Aus der Sicht des Johannes bedürfen die Christen keines Trostes, sondern der Ermutigung. So ist die Botschaft des Sehers nicht auf seine Zeit begrenzt, sondern gilt für die Ganze Zeit der Kirche." (tj. "Z Janova hlediska nepotřebují křesťané nijakou útěchu, nýbrž vzpruhu. Tak se poselství novozákonního proroka neomezuje toliko na svou dobu, nýbrž je platné pro všechen čas církve." - pozn. překl.)
Apokalypse je předesláno sedm dopisů církevním obcím.
Zadání církevním obcím napsat odpovídá "Zjevení Ježíše Krista" (Zj 1,1), děje se tedy pro celé křesťanstvo (viz Biblia Online - pozn. překl.). Jakkoli jsou jmenovány jen relativně malé křesťanské komunity, nedá se vycházet z toho, že by Kristus každé z nich chtěl snad poskytnout jen nějaké privátní zjevení. A to ještě na nějaký relativně krátký čas jejich existence. Když také je oslovena nějaká jednotlivá obec přímo jménem, je oslovení i tak směřováno ke všem; neboť ta poselství jsou výrazem hlubinného pocitu odpovědnosti za církev jako celek. Na to poukazuje stereotypní formulace v závěrečné větě jednoho každého dopisu: "... Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím." Zde je vždy užito plurálu, množného čísla.
Předkládaná práce nechce být v nijakém případě vyčerpávající prezentací problému. Je přitom vzata v úvahu nová metoda, jak dopisy obcím řadit v dějinách církve a světa. Tím ovšem získávají i zcela nový význam.
F. Jungbauer, Die sieben Gemeindebriefe in der Apokalypse des Johannes
Když jsem na webových stránkách Oblátů sv. Františka Saleského četl kázání salesiánského provinciála pro Německo P. Thomase Vaneka, pronesené 13. července 2015 v Eichstättu při rekviem za P. Franze Jungbauera, upoutala mne v souvislosti s naší textovou ukázkou věta, kterou prý zesnulý uvedl na pozvánce k oslavě svého zlatého kněžského jubilea roku 2014 a která zní:
"Wer Gott in der Zeit nicht sucht, wird ihn in der Ewigkeit nicht finden."
(tj. "Ten, kdo Boha nehledá v čase, na věčnosti ho nenajde.") Na konci své jubilejní bohoslužby prý pak vyjádřil svou vděčnost za dar života takto:
"Als ich 1970 im Rosenheimer Krankenhaus den 2. Herzinfarkt erlitt, war mir klar, dass meine Lebenserwartung nach 6 Priesterjahren dem Ende zustrebt. Niemand konnte mir damals diese Denkweise ausreden. Nach 10 Wochen Krankenhausaufenthalt und weiteren Wochen der Erholung kam ich zusehends auf die Beine, so dass ich 1974 hierher nach Niederschönefeld versetzt werden konnte. Eine Reihe von Krankheiten waren die ständigen Begleiter meiner Jahre, von denen eine nach der anderen vergingen; allerdings immer im Bewusstdein meines lebensbedrohlichen Zustandes eines halben Herzens, der mich nie mehr verlassen hat. Der liebe Gott muss mich schon recht gern haben, weil er, nach Aussage der Hebräerbriefes DEN züchtigt, den er lieb hat."
(tj. "Když jsem v roce 1970 utrpěl v nemocnici města Rosenheim druhý infarkt, bylo mi jasné, že mé životní aspirace po 6 letech kněžství spějí ke konci. Nikdo mi tehdy nedokázal to pomyšlení vymluvit. Po 10 týdnech nemocničního pobytu a dalších týdnech zotavení se mi očividně podařilo takříkajíc postavit se znovu na nohy, takže jsem mohl být přeložen sem do Niederschönenfeldu. Řada nemocí byla stálým průvodcem mých let, z nichž uplývalo jedno po druhém; vždycky ovšem ve vědomí životu nebezpečného stavu srdce napůl fungujícího, vědomí, které mě nikdy neopouštělo. Milý Pán Bůh mě musí mít opravdu rád, poněvadž, jak vypovídá List Židům, kárá trestem TOHO, koho miluje.") Narodil se přitom dne 2. května 1931v bohaté selské rodině Johanna a Mathilde Jungbauerových na statku čp. 1 ve dnes zaniklé vsi Otice (Ottetstift). Rodiče oddával v Polné na Šumavě (Stein) 18. srpna roku 1925 delegovaný sem kaplan Johann Weiß (zastoupený i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže) - sedmadvacetiletý ženich Johann Jungbauer, narozený v Oticích čp. 1 dne 9. srpna roku 1898, byl synem Franze Jungbauera, hospodáře na rodném stavení, a jeho ženy Kathariny, roz. Weisové ze zaniklé dnes vsi Lomek (Haidl), jednadvacetiletá nevěsta Mathilde, narozená v Polné na Šumavě čp. 16, byla dcerou tamního rolníka a hostinského Adolfa Rienmüllera a Anny, roz. Dichtlové ze zaniklé dnes Polečnice (Neustift) čp. 1 "u Jousífů", odkud vzešlo katolické církvi tolik kněží a řádových sester. Franz Jungbauer "mladší", po rodném stavení čp. 1 řečený "Olln /Oln/ Franzl", (děd Franz Jungbauer "starší", syn Mathiase Jungbauera, hospodařícího kdysi v Oticích na stavení čp. 2 se svou ženou Franziskou, roz. Matuschkovou z Hodňova (Honetschlag) čp. 12, dědova manželka Katharina byla pak dcerou Franze Weise, jehož žena Josefa, roz. Dichtlová, byla rodem rovněž z Polečnice čp. 1) vychodil obecnou školu (Grundschule) v Hodňově, "Hauptschule" a "Oberschule", tj. měšťanku a gymnázium, jak byly přezvány v "Říši", navštěvoval nato až do roku 1945 v Českém Krumlově, v "Říši" zvaném Krummau an der Moldau. V roce 1945 byla rodina Jungbauerova vyhnána z otické usedlosti do Německa. Mladý Jungbauer (bylo mu na konci války 14 let) byl v letech 1951-1954 přijat do tzv. "Spätberufenenschule Sankt Josef" (tj. doslova "škola pozdě povolaných sv. Josefa"), zřízené roku 1946 v Eichstättu salesiánskými obláty především pro navrátilce z front světové války, aby jim umožnila složit maturitu a věnovat se studiu bohosloví a tři roky nato (1948) přeložené do Hirschbergu am Harsee. V roce 1951 se proslulá stigmatizovaná vizionářka Therese Neumannová (1898-1962) z Konnersreuthu sice zasloužila o získání zámku Fockenfeld blízko Konnersreuthu pro tuto školu, ta se tam však mohla definitivně usídlit teprve roku 1960, ale ještě za Theresina života, po nezbytných opravách celého objektu. Z Hirschbergu odešel Jungbauer do internátní školy Salesianum v Haßfurtu, kde maturoval. Rozhodl se nedlouho nato vstoupit do řádového společenství salesiánských oblátů a po roce noviciátu v Eichstättuskládal 17. září 1958 první profes, aby přesně tři rok poté se složením věčných slibů rozhodl s konečnou platností pro řádový život. V letech 1958-1964 vystudoval v Eichstättu vysokoškolský obor filosofie a bohosloví, 9. června 1963 přijal pak diakonské a 29. června 1964 kněžské svěcení. Jeho prvým úkolem na podzim 1964 byla správa řádové internátní školy a přilehlého zemědělského hospodářství v hornorakouském Dachsbergu (stejnojmenný zámek je součástí obce Prambachkirchen, politický okres Eferding). V letech 1966-1969 působil pak jako kaplan v dolnorakouské farnosti Artstetten, následně až do roku 1974 jako kaplan mnichovské katolické farnosti Sankt Matthäus. Po roce 1974 byl farářem v obci Niederschönenfeld a ve Feldheimu, její součásti. Obě farnosti leží na území bavorského zemského okresu Donau-Ries a jsou součástí augsburské diecéze. Od roku 2006 až do svého skonu byl jako duchovní v důchodu k dispozici farnímu společenství Rain an der Lech v témže okrese Donau-Ries. V roce 2014 oslavil ještě, jak už zmíněno, zlaté jubileum 50 let svého kněžství. Jako truchlící pozůstalé jmenuje nekrolog na stránkách krajanského časopisu zejména jeho sestry Hedwig Jungbauerovou a Magdalenu, provdanou Bozzaro, jakož bratra Ferdinanda Jungbauera, v neposlední řadě i farskou hospodyni P. Jungbauera Marianne Sedlmayerovou, která mu po mnoho let pomáhala snášet těžkosti života, oslabeného následky opakovaného srdečního infarktu. Je pochován na salesiánském řádovém hřbitově Rosental v Eichstättu. Rosental znamená tolik co údolí růží: Bůh chce, že ty pravé nejsou bez trnů.
- - - - -
* Otice / Hodňov / Český Krumlov / † Neuburg an der Donau (BY) / † † Salesianum Rosental, Eichstätt (BY)
