ANTON JUNGWIRTH

O ševci a krejčíkovi

Šelmovská pohádka z jižní Šumavy

Žili jednou v malém městě švec a krejčík, oba měli v hrdle napořád jakoby nějak sucho a vysedávali proto místo u pilné práce raději v šenku, vesele hasili svou žízeň a Pána Boha nedbali. Jejich ženy a děti ovšem musely třít bídu s nouzí.
Jakýpak div, že oba ti nezbední braši tonuli až po krk v samých dluzích a placení se dokázali vždycky nějak vyhnout. Časem to došlo tak daleko, že už jim nikdo v žádné hospodě nenalil.
Tu dali hlavy dohromady, co jako že s tím budou dělat, a dlouho nemohli nic kloudného vymyslet. Až přišel švec na spásný nápad a hned se s ním svěřil krejčíkovi: "Půjdeš teď pěkně domů, rozbiješ tam ženě všechny hrnce i sklenice a ty střepy mi doneseš. Já zatím ušiju kožený měšec a dál uvidíš!" Jak řečeno, tak i uděláno. Krejčík přinesl střepy, švec jimi naplnil měšec a vydali se zkusit znovu štěstí.
Objevili se v jednom ze svých stálých lokálů, kde už na ně hostinskému dávno nestačila křída a objednali si jakoby nic hojně jídla a pití. Šenkýř se na ně však obořil příkrými slovy: "Než byste něco dostali, koukejte nejdřív zapravit své dluhy, vy ničemové! Jinak se kliďte k čertu!"
V té chvíli vytáhl švec z kazajky měšec a se smíchem opáčil: "Myslíš si snad, že nejsme při penězích? V tomhle měšci je tolik lesklých tolárků, že bychom za ně koupili desetkrát celý tvůj šenk. Když nám nic nedáš, sebereme se a jdeme se najít i napít někam jinam." Jak to dořekl, uhodil měšcem do stolu, až to v něm zazvonilo.
Jak otec Kozibradka, tak se totiž ten hospodský jmenoval, uslyšel cinkot údajných tolárků a po chvástavé řeči ševcově, byl najednou samá roztomilost, vyptával se poníženě, cože by si panstvo přálo a snášel všechno, co měl v kuchyni a ve sklepě.
Mezitím se sešla hromada jiných hostů, kteří se dali ochotně přizvat k té hostině a brzy tu bylo náramně živo. Šenkýř se nestačil otáčet, aby nasytil všechna ta žíznivá hrdla a lačné žaludky. Mnul si už Kozibradka v duchu ruce nad hojným výdělkem a počítal předem, kolik že to tolarů přibude do jeho břichaté kasy.
V krejčíkovi, který byl v jádře přece jen řádný muž, toliko slepě následující vlivu ševcova, se ale pomalu probouzel strach a šeptal po straně kumpánovi, že se mu udělalo nějak zle a že by prý potřeboval na vzduch. Švec byl ale filuta, hned pojal podezření a povídá: "Já tě znám! Chtěl bys jen vyklouznout a mě tu nechat v bryndě. To pusť pěkně z hlavy! Jedeme v tom oba spolu!"
Krejčík se ovšem svatosvatě zaklínal a naříkal, že ho zachvátila opravdu hrozná nevolnost a na důkaz toho, že nenechá kamaráda ve štychu, je prý ochoten nechat tu coby zástavu svůj kabát i klobouk.
Ševce přešla zlost a nechal krejčíka jít. Ten, sotva se propletl spěšně ke dveřím, utíkal, co mu jen tenké nožky stačily, rovnou domů, natloukl tam ženě i dětem, až vřískaly jako o závod, načež se položil na lavici a nařídil, aby přes něj natáhly prostěradlo. Až prý přijde švec, mají dál plakat a říkat, že sotva jen došel domů, smrt ho sklátila.
Druhý ničema nejprve marně čekal na návrat nevěrného kumpána, potom i jemu vystoupil pot na čele a číhal jen zoufale na nějakou příležitost, jak by se i on mohl spasit útěkem.
Konečně se zdálo, že ta chvíle nadešla: šenkýř se právě vydal načepovat do sklepa nový džbánek a švec chtěl zmizet v prachu. Neměl ale nijaké štěstí. Hostinský se najednou otočil a uviděl, jak se švec potměšile krade ke dveřím a v jeho černé duši se rozhostilo těžké podezření.
Ještě než stačilo proradné švícko dosíci kýženého místa, kde nechal mistr tesař díru, dopadla na jeho rameno hostinského ruka a uslyšel mocný hlas téhož: "Hola, brachu, nejprve snad zaplatit!" Dychtivě sáhl šenkýř druhou rukou po naditém měšci za řemenem ševcových kalhot, roztrhl ho vejpůl a z prsou se mu vydral zuřivý výkřik. Místo zvonivých stříbrných tolarů se po podlaze válely bezcenné střepy!
A už řezal hlava nehlava mocným koženým měšcem nemilosrdně prohnaného šibala po shrbeném hřbetě a zle by ho s největší pravděpodobností zřídil, kdyby vděční spoluhosté nepřiskočili postiženému na pomoc. Zbitý švec s rostoucím vztekem vyrazil nejkratší cestou k domu krejčíkovu. "Kde je ten zlosyn! Zabiju ho!" S těmi slovy vtrhl do světnice, kde ho však čekal pohled na naříkající ženu a plačící děcka. Krejčík sám ležel na lavici coby mrtvola.
Ševcova zuřivost se pomalu utišovala a nastoupily sebetrýznivé výčitky, takže dokonce slíbil na místě pomoc pozůstalým po milém, dobrém příteli, jak domnělého nebožtíka označil a nabídl se, že ho taky sám pochová.
Následujícího dne ho také naložil do velkého pytle, vzal krumpáč a lopatu a vydal se cestou ke hřbitovu, který ležel dost daleko vzadu v lese.
Slunce připalovalo a švec jen hekal pod tíhou přítelíčka, který uvězněn v pytli a zalit potem jen zoufale lapal alespoň po doušku vzduchu a musel sebrat všechnu sílu, aby se snad neprozradil.
Švec si právě znovu v duchu vybavoval celou historii předešlého dne a měl ji živě před očima. Znovu ho popadl hněv nad krejčíkovou proradností a shodil pytel ze zad na hromadu kamení při cestě, takže ten podařený mrtvý uvnitř málem hlasitě vykřikl bolestí.
Po chvíli oddechu se švec zvedl k další chůzi a dorazil brzy k širokému potoku. Poslední velká voda ale strhla úzkou lávku přes něj a ševce nenapadlo nic lepšího než hodit pytel prostě do vody, počkat si kus po proudu na druhém břehu a vytáhnout ho zas na sucho. Krejčíkovi se už zdálo, že bídně utone a chybělo málo, aby o sobě dal znát. Opanoval se ještě včas a čerstvá voda mu nakonec i udělala dobře jako vítané ochlazení.
Tak to šlo dál. Slunce se už strojilo zmizet za zářivě zubatým obzorem lesa, když se konečně ocitli na osamělém hřbitově.
Švec ulehčeně vydechl a shodil těžký pytel k zemi, až krejčík tiše zasténal. Zaniklo to už proto, že švec se okamžitě pustil do kopání hrobu. Najednou uslyšel blížit se cizí hlasy a uviděl na okraji lesa bandu loupežníků, kteří se vzápětí jeden po druhém přehoupli pře hřbitovní zídku.
Zděšen vrazil do blízké márnice a přikrčil se klapaje zuby do nejtemnějšího kouta. Ubohý krejčík ležel ale nic netuše ve svém tísnivém vězení a vzýval jen všechny svaté, aby všechno dobře dopadlo a nedopadla na něho ruka hněvu přítelova.
Mezitím se lapkové usadili blízko čerstvě vykopaného rovu na jeden vyvrácený náhrobní kámen, vyhrabávali ze svých mošen peníze, zlato a drahocenné skvosty, které čerstvě nakradli a které teď dělili mezi sebe navzájem za drsného smíchu, při němž kuli zároveň své další temné plány.
Tu si jeden z loupežníků - byl to jejich hejtman - povšiml pytle s nehybným tělem, přistoupil k němu a zakřičel na ostatní: "Tady jsme asi vyděsili nějakého podivného ptáčka při zahrabávání mrtvoly; ukážeme mu aspoň, že loupežníci máme kus cti v těle. Sbalte všechno, dokopejte tu jámu, ať má nebožtík pokoj a nesežerou ho nakonec lišky.
Nejprve bych si ale na něm rád vyzkoušel svou novou šavli." Jak se nato napřáhl, že tne, krejčík, který všechno slyšel, ve smrtelné úzkosti ze všech sil zařval: "Všecky dušičky v očistci kýž mi přijdou na pomoc!"
Švec v blízké márnici zachytil zoufalý výkřik kamarádův, sebral všechnu odvahu, vyrazil - mezitím už padla pořádná tma - z komory a zavyl dutým hlasem, při čemž se rukama plácal do kožených nohavic svých kalhot, že to dusalo jako desítky chodidel: "Juž jsme tady! Juž jsme tady!"
Loupežníků se zmocnila panická hrůza. Jakoby je před sebou hnaly furie bičem, vzali nohy na ramena a rozprchli se do všech světa stran - na bohatou kořist přitom docela zapomněli.
Švec ale vysvobodil přítele z pytle ven a vyťal mu jako trest za jeho zradu kamarádsky nevinný políček. Potom se objali, bratrsky se rozdělili o kořist a ve vší přátelské blaženosti se obrátili na cestu k domovu.
Jednoho z následujících dnů zaplatili svoje dluhy, bohatě obdarovali ženy a děti a svatosvatě slíbili, že od nynějška z nich budou řádní a poctiví lidé.
Nadějeme se, že tu svou přísahu taky dodrželi.

Mein Böhmerwald, 1942, č. 9, s. 10-14

Anton Jungwirth proslul vedle naší ukázky především nářečními básněmi a také prý jako malíř svými akvarely. Narodil se v Perneku 8. června 1891 (jeho otec Jakob, po chalupě řečený "Pribil", měl stavení v místní zdejší části "Böhmhäusl" na svahu hory Hrad /Hausberg/) a zemřel po vyhnání ve Vídni 26. října 1955. Jeho rodná ves vyhořela už mezi válkami, co to bylo ale i se všemi loupežnickými příběhy proti tomu, co přišlo až potom v hlubokém míru! Pohádky se ovšem zakládají právě na té ševcovské a krejčovské víře v dobrý konec, který všechno posléze napraví.

P.S. A ještě jedna z těch nářečních básní "in Perneker Mundart":

Ma Hoamat Peneik is ma Hoamat, in Böhmerwold drin; eahm gült ma Verlianga, ma Herz und ma Sinn. Sa Bild steht vor mir, va da Früah bis af d Nocht Und hot mi ouft seeli und trauri aa gmocht. Peneik is ma Hoamat, am Hausberg hi gloant, wo da Seidlbast blüaht und aa s Maiglökerl groant. Do houn i zerst gwoat und do houn i zerst glocht, do houn i zerst gsunga und gjuhazt auf d Nocht. Peneik bleibt ma Hoamat, wia d Wölt si a draht, und wos ma die Freimd no ulls Guats und Scheis gat! Drum houn i am Herrgout nea grod mehr oa Bitt: vagiss, wounst ulls guat mocht, an Böhmerwold nit!	Pernek je muj domov Pernek je muj domov, na Šumavě tam; touhu po něm v mysli i na srdci mám. Před sebou ho vidim po všelikej čas, rozradostní mě i roztruchlí zas. Pernek je muj domov, tam pod vrchem Hrad, kde lejkovec kvete, konvalinek řad. Tady prvně sem plakal a prvně se smál, tady prvně sem zpíval i zajódloval. Pernek zvostane Pernek, ať točí se svět, ať cizina může co chce krásy mět, mě Pán Bůh kýž vyslyší to přání jen: "Pane, Šumavu v dobru svym nezapomeň!"
Glaube und Heimat, 1999,č. 9-10, s. 93
Ze stránek "Budweiser Zeitung" ještě před válkou (z února 1937) pak v jazyce spisovném verše, jejichž pětačtyřicetiletý tehdy autor označil za své bydliště "v cizině" Suché Kruty na řece Moravě a při hranici s dnes samostatným Slovenskem, místo proslavené 1278 bitvou mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským:
Ein Böhmerwäldler Wo sich die junge Moldau windet durch grüne Matten bergumsäumt, da hab' im dunklen Märchenwalde die Kinderzeit ich einst verträumt. Und als ich von ihm scheiden mußte mein Brot zu suchen in der Welt, drangs traurig aus dem jungen Herzen hinauf zum klaren Himmelszelt: "Behüt' mir, Herr, mit treuer Hand den Böhmerwald, mein Heimatland!" Was mir die Fremde auch geboten an Großem, Schönen, Geld und Gut, an selig-sorgenlosen Stunden im Freundeskreis beim Rebenblut: ich habe deiner nie vergessen du deutscher Wald, von Gott geweiht, im Glück und auch in bangen Stunden klang oft mein Lied voll Innigkeit: "Behüt' mir, Herr, mit treuer Hand den Böhmerwald, mein Heimatland!" Nun webt der Herbst schon Silberfäden in großer Zahl ins dunkle Haar und nach der Heimat muss ich wallen, Erholung suchend Jahr für Jahr. In ihrem Schoße will ich ruhen wenn einst die Seele von flieht, dass über meinem Grabe rausche der dunkle Tanne als Schlummerlied "Es schirmt der Herr mit treuer Hand den Böhmerwald, mein Heimatland!"	Šumavan v cizině Kde mladá Vltava se vine lukami v svazích věnčena, jsem prožil v pohádkovém lese dětství, ta léta prosněná! Když jsem pak rozloučit se musil a za chlebem jít v širý svět, z mladého srdce vydralo se to slovo stesku k nebi v let: "Chraň, Pane, věrnou rukou svou tu Šumavěnku předrahou!" Co cizina mi nabízela krás, peněz, všeho dosyta, kde v bezstarostném kruhu přátel je bolest révou zapita: nikdy jsem nezapomněl tebe, německý lese, požehnán jsi Bohem, vroucí moje píseň zní ti, štěstí dech, smutku van: "Chraň, Pane, věrnou rukou svou tu Šumavěnku předrahou!" Podzim stříbrná vlákna přede bezpočtem v kdysi temný vlas a k domovu mé kroky míří oddech tam hledat v každý čas. Spát bych chtěl jednou ve tvém klínu, až duše vzlétne k oblakům, kéž slyšet je pak nad mým rovem šepot tvých jedlí, tichý šum: "Střeží Pán věrnou rukou svou tu Šumavěnku předrahou!"
Budweiser Zeitung, 1937, č. 15, s. 4