HANS KAISER
Den svatého Václava v Praze
Proslulý svatováclavský pomník v Praze (sochařské dílo Josefa Václava Myslbeka /1848-1922/ odhaleno ne zcela dokončené /socha sv. Vojtěcha osazena až roku 1924/ v roce 1913 na Václavském náměstí - pozn. překl.) byl 26. září roku 1966, tj. dva dny před svátkem zemského patrona, obehnán prkenným plotem a dřevěným lešením s tím, že přístup ke staveništi se trestá (Praha byla tehdy pod lešením na mnoha místech, viz kniha spisovatele Bohumila Hrabala a fotografa Miroslava Peterky "Toto město je ve společné péči obyvatel" /1967/ - pozn. překl.). Zákaz je odůvodňován renovací monumentu a záminkou k započetí prací je přirozeně skutečnost, že den kdysi velice slavený byl vždy příležitostí k tomu, aby Pražané kladli na stupně a u paty pomníku květiny a věnce.
V noci z 27. na 28. září byly přes uzávěru a tabule se zákazem stupně a okolí sousoší zasypány jako dříve, ba mnohem více: světec na koni stanul v moři květů. Největší pozornost v celé výzdobě vzbuzoval obrovitý věnec z chmelových ratolestí se dvěma dlouhými stuhami v národních barvách. Položili ho sem mladí lidé, navracející se z nařízených chmelových brigád na Žatecku (v originále "aus dem Saazer Lande" - pozn. překl.) do Prahy.
České obyvatelstvo tak demonstrovalo (lze připomenout, že dva roky předtím byl na plátna kin uveden kultovní muzikál Starci na chmelu /jeho autor Oldřich Blažek zemřel později v západoněmeckém exilu/ a ani ne dva roky poté vypuklo "pražské jaro", převálcované v srpnu 1968 sovětskými tanky - pozn. překl.) svůj odpor proti komunistické a ateistické vládě na Pražském hradě a v nouzi se znovu obrátilo ke svatému Václavu o podporu a pomoc, o světcovu přímluvu přímo u Boha. Je to každoroční protestní akce proti zvůli a útlaku, tichá a němá, která tady navzdory zákazům má zvěstovat celému světu, jaká nespokojenost panuje s režimem, dosazeným z milosti Moskvy (v originále "mit dem von Moskaus Gnaden eingesetzten Regime" - pozn. překl.). Tato skutečnost vyžaduje i od nás úctu a porozumění. Je k tomu ovšem nutno poznamenat, že české obyvatelstvo země a zejména Prahy považuje svatého Václava nejen za zemského patrona, nýbrž uctívá ho i jako národního hrdinu. V církevních i světských písních byl vždy představován jako fanatický Čech (tady není úplně jasné, jaké písně může mít autor textu na mysli - pozn. překl.). Ve svatováclavském chorálu, zpívaném i v kostelích, je slyšet osudově vážně míněná výzva: "Nedej zahynouti nám ni budoucím...!" (v textu následuje její německé přetlumočení - pozn. překl.).
A přece byl ten svatý kníže vším jiným než národním hrdinou. Svou víru stavěl vždy nad vyhrocené city a přání svých poddaných, svůj život naplnil zbožností, pokorou a láskou k bližnímu. Přál si vždycky jen mír a nikoli krvavou válku jako jiná česká knížata včetně jeho matky a bratra. Proto také byl ve Staré Boleslavi zavražděn. Poněvadž toužil po míru, ne po zkáze svého národa, musil zemřít!
Hoam!, 1966, s. 378
P.S. Uplynulo mnoho let od časů, kdy svatý Vojtěch, jeden ze čtveřice světců, doprovázejících knížecího jezdce na Václavském náměstí, obracel na víru pohanské Prusy (kteří mu nakonec usekli hlavu). Nezapomínejme, že byl kvůli vyvraždění Slavníkovců (údajně měli v erbu růži jako později Rožmberkové, podle jedné renesanční tradice jejich následovníci) Přemyslovci (Václavovými vrahy z vlastního jeho rodu) uprchlíkem z vlastní země, jako jimi byli později Čeští bratři právě do evangelického Pruska a ve dvacátém století po komunistickém puči z roku 1948 a srpnové sovětské invazi z roku 1968 tisíce a desetitisíce emigrantů do poválečného demokratického západního Německa. Odtud k nám od roku 1953 vysílala z Mnichova Svobodná Evropa a od roku 1962 česky a slovensky z Kolína nad Rýnem i rozhlasová stanice Deutsche Welle. To jen na okraj předchozího textu.
Selský kroj německého jazykového ostrova kolem Budějovic
K mnoha nenahraditelným kulturním statkům, které po vyhnání Němců ze země podlehly zkáze, je bohužel nutno připočíst budějovický selský kroj (v originále "die Budweiser Bauerntracht" - pozn. překl.).
Kroj budějovického německého jazykového ostrova náležel sice k nejnesnadněji popsatelným, ale také nejkrásnějším a nejbohatším krojům nejen snad v Čechách, nýbrž v celé německé jazykové oblasti. Člověk se jen musí v myšlenkách přenést do oněch dnů, kdy naši předkové ještě vcelku nosili toto nádherné ošacení. Jak jedinečný byl asi v neděli či ve svátek pohled na prostor před budějovickou katedrálou sv. Mikuláše nebo v podloubí zvaném "Gesindellaube" (tj. doslova "plebejské podloubí" - pozn. překl.) a před ním na proslulém budějovickém náměstí (v originále "auf dem berühmten Ringplatz" - pozn. překl.), jak barvitě a živě se tu rojili němečtí sedláci a zejména selská mládež v nesrovnatelně pestrém kroji. Škoda, že tenkrát ještě neexistovala ve větší míře barevná fotografie, aby zachytila tu velkolepou věrnost zvyku a mravu, ale i doklad zřejmé zámožnosti a dědičné selské pýchy pro svět potomstva.
Už mužský kroj byl majestátní a důstojný. Černé kožené, jelenicové kalhoty, často vyšívané bílými ornamenty, s bílými střižnými plochami na švech, ručně pletené bílé či modrošedé podkolenky se zajímavými a mnohočetnými vzory, pevné polobotky ruční výroby (druh obuvi s přehnutým jazykem, zvané "Haferlschuhe" - pozn. překl.), masívní, ale tak praktické. Bílá košile se širokými škrobenými rukávy a s vyšívaným límcem, který byl ohrnut přes sametovou vestu, zapnutou až ke krku. Vesta byla většinou ze sametu, jednobarevná či s drobným květinovým vzorem. Červený nebo modrý šátek na krk z těžkého hedvábí byl svázán v uzel a provlečen mezi prvým a druhým z mnoha knoflíků na zmíněné vestě. Knoflíky byly buď bílé, nebo kovové s porcelánovými vložkami. K tomu všemu patřil ještě široký opasek z černé kůže, zdobený pavím brkem vyšívanými ornamenty, monogramy či letopočty. Jako pokrývka hlavy se dříve nosívala proslulá čepice s dlouhým hedvábným střapcem (zvaná i "michlovská čepice" či "michlovka" - pozn. překl.), který visel přehozen přes pravé rameno dopředu. Sedláci mívali na hlavě přes ni tuhý klobouk s úzkým okrajem, při slavnostních příležitostech nějakou mnoha vzory vyšívanou kulatou čepičku. V létě se nosila modře či zeleně károvaná krojová kazajka (v originále "ein blau- oder grünkarierter Trachtenjanker" - pozn. překl.) s bílými knoflíky, v zimě často ovčí kůží podšitý modrý plášť, zvaný "Bobr" ("Bobr" i v německém originálním textu - pozn. překl.), jehož límec a často i hořejšek rukávu a záda byly vyšívány ornamenty.
Ovšem teprve oděv žen a dívek, co jen to bylo za nádheru! Tak jako dnes "petticoats" se nosilo dříve množství (někdy až osm) spodniček, širokých a škrobených, a sice vždy ty delší přes ty kratší. Aby se váha trochu zmenšila, byla prvá ze spodniček velice krátká, přes ni vždy delší a delší. A navrch pak přišla známá, nesčetnými "faldy" (v originále "mit unzähligen Falten" - pozn. překl.) opatřená svrchní sukně, tak řečená "Scherkorock" (tj. "šerková sukně" či také "šerka" tkaniny, z níž byla ušita - pozn. překl.), utkaná ze lněného a bavlněného vlákna (v originále "aus Leinen und Baumwollfäden" - pozn. překl.) a nošená ve všech možných barvách vůbec. Čím širší nějaká taková sukně byla, tím krásnější byl celý kroj. Podobala se spíše ve městě nošené krinolíně. Mladá děvčata a také mladší ženy nosily bílé, ručně pletené punčochy s mnoha krásnými vzory. (Ty vzory ze selských punčoch byly pak později a dodnes jsou užívány na pulovrech a svetrech.) Jako obuv byly většinou k vidění vysoké šněrovací boty s vyššími podpatky. Horní část bot bývala ze sametu. Košile bývala podobně jako u mužů velice široká a opatřená mnoha skládanými záhyby, rukávy široce nadýchané a škrobené, okruží kolem krku (v originále "die Halskrause", v "české" terminologii i "krajzl" - pozn. překl.) hustě nabírané. Přes košili se nosil "lajblík" (v originále "das 'Leibl'" - pozn. překl.), šněrovačka většinou ze sametu, jednobarevná nebo květovaná, ale také z hedvábí. Přes lajblík přišel krásný hedvábný šátek s vytkanými, a to i zlatými nitěmi, velkými květy růží na červeném, modrém nebo i zeleném barevném podkladě. Šátek býval vepředu zastrčen do živůtku (šněrovačky), vzadu ale sahal v podobě trojúhelníku hluboko přes záda dolů. Jako pokrývka hlavy se dříve nosily známé "Windeln" (tj. pleny - pozn. překl.), nadmíru velké vzorované a květované šátky s hedvábnými třásněmi, v trojúhelníkovém tvaru formované kolem hlavy, načež se jejich dva cípy pod pažemi stáhly na záda, kde se svázaly dohromady. V létě se se nosily lehčí hedvábné, v zimě vlněné, vždy ale s už zmíněnými pestrými hedvábnými třásněmi. Jen o svatbách a zvláště slavnostních příležitostech, tanečních zábavách apod. chodily dívky a ženy s "lajblíky" a košilemi, do kostela a jinak nosily tak řečený "špencr" (v originále "Spenzer" - pozn. překl.), jako kroj vyšívaný, krátký sametový kabátek opatřený "šůsky" (v originále "Schößln'" - pozn. překl.), u krku čtverhranný výstřih, pod ním se nacházející hedvábný šátek byl spuštěn přes kabátek, krásné košilové okruží tvořilo úhledný závěr. Později ovšem byl "špencr" nošen až ke krku upjatý, takže vyčnívalo nahoře jen ono bílé okruží a hedvábný šátek odpadl.
Při svatbách a tanečních zábavách byly nošeny velké černé hedvábné šátky, v jejichž čtyřech rozích byl vždy vyšit velký, pestrý, zlatými nitěmi protkaný ornament růže. Cípy (v originále "die 'Zipfeln'" - pozn. překl.) tohoto obšírného šátku na hlavu visely vpředu spuštěny dolů přes pravé rameno.
Korunou kroje byly však nadmíru skvostné a barevně přebohaté "fěrtochy" (v originále "Füarter" - pozn. překl.) z těžkého hedvábí, pestře pruhované a v každém pruhu hojně protkané barevnými vzory a motivy růží. Tyto překrásné široké zástěry byly dokola obšity černou hedvábnou krajkou a pokrývaly šerkovou sukni více než z poloviny. K vidění byly i jiné hedvábné zástěry, které nebyly zdobeny v pruzích, nýbrž byly celé květované. Ty pruhované však, zvané i "Brautfüarter" (tj. "nevěstiny fěrtochy" - pozn. překl.), byly z nich nejnádhernější a nosily se jen o svatbách, o největších svátcích a při obzvláštních příležitostech. Pleny a obvyklé šátky na hlavu, jakož i "špencry" a krojové blůzy ze sametu se nosily jen do kostela; k taneční zábavě a podobným slavnostem mívala děvčata jen "lajblík" a pod ním v rukávcích široce nabíranou bílou košili a pěkný šátek ke krku. Také nosila k tanečním zábavám bílé, květované či vzorované zástěry, obšité bílou krajkou.
Vdané ženy nosily dříve jako pokrývku hlavy tak řečené "Frauenhauben" (tj. "ženské čepce", doslova vlastně "ženské přilby" či "ženské chocholky" - pozn. překl.), které byly podobně jako "zlaté čepce" měšťanek v rakouském Linci (v originále "Linzer Goldhäubchen" - pozn. překl.) pestře vyšívané květinovými ornamenty a zlatými nitěmi. Vzadu z nich visely dlouhé červené stuhy dolů až na konec zad. Zvláště o svatbách se nosily tyto krásné čepce a také nevěstě byla ve svatební den po půlnoci nasazena tato pokrývka hlavy jako zářivý symbol toho, že je nyní vdanou paní a že už není pannou. K tomu sametový "špencr" se čtyřhranným výstřihem, takže v něm vynikl sametový šátek a kolem krku bílé okruží. Sametové kabátky bývaly velice, zejména pak vepředu, zdobeny černými skleněnými perlami. Ve dnech smutku, jako v den pohřbu a v čase vyhrazeném vzpomínce na zesnulé, v období půstu, adventu apod., se nosívaly tmavomodré nebo fialové šerkové sukně s černou sametovou zástěrou.
V den svatby nosily nevěsta a družičky (v originále "und die Brautjungfern" - pozn. překl.) na hlavě tak řečené "hnízdečko" (v originále "das sogenannte 'Nest'" - pozn. překl.), výtvor z drátu ve tvaru koruny, na němž byly konce drátů opatřeny připevněným k nim hřebíčkovým kořením (v originále "mit 'Nelken' (Gewürznelken)" - pozn. překl.), vydávajícím vždy silnou vůni. "Hnízdečko" tvořilo hustou rozetu a bylo celé postříbřeno. K tomu už způsobilý vesnický holič je upevnil na zvláštní slavnostní účes vpletením do vlasů (v originále "durch besonderes Flechten der Haare" - pozn. překl.). Dokola byla ovinuta 4 až 5 centimetrů široká, rybí kostí vyztužená stuha, posetá všude skleněnými perlami a dozadu z ní visely dlouhé červené stuhy až do konce zad. K tomu shora už popsaný sametový kabátek, resp. otevřený "špencr" se sametovým šátkem kolem krku. Nesměly samozřejmě chybět snítky rozmarýny, které se vplétaly i kolem "hnízdečka" na hlavě. V rukou měla nevěsta bílý, krajkou zdobený kapesník a modlitební knížku opatřenou bílými deskami ze slonoviny.
Ženich a mládenci (v originále "und die 'Kranzelherrn'" - pozn. překl.) vedle už popsaného kroje (v originále "nebst der schon beschriebenen Kluft" - pozn. překl.) měli tuhý, nízký klobouk zdobený kolem dokola umělými květinami, na klopě kazajky nebo (v zimě) pláště vínek rozmarýnu.
Ten kroj se přirozeně později v jednotlivých částech měnil. Tak od přelomu devatenáctého a dvacátého století až do první světové války nebyly už u mužů k vidění jelenicové kalhoty, nýbrž prosté černé látkové kalhoty a k tomu černý kabát, vestička (v originále "das 'Westl'" - pozn. překl.) byla však stále ještě tady. Také při tanečních zábavách se sice vedle krásné vesty a bílé škrobené košile dal dosud stále vidět zdobný opasek, k němu však už jen černé látkové kalhoty nebo jezdecké kalhoty s holínkami.
U žen zmizely pleny a objevily se místo nich bílé nebo také černé šátky na hlavu s pestrým okrajem, tak řečené "tibetské šátky" (v originále "Tibettücher", také "tibeťáčky" podle kašmírské vlny, zvané i "tibetská" - pozn. překl.). Starší selky nosily i červené punčochy a bez výjimky černé šátky, jako obuv pak pěkné sametové pantofle.
Postupně se ovšem kroj šířícím se městským způsobem života i co do oblečení vytrácel, stále však byly ve vsích německého jazykového ostrova k vidění zejména selky ve svém starém kroji.
Jen jedinkrát v roce o selském bále v prostorách Německého domu (v originále "im 'Deutschen Hause", rozuměj po roce 1945 "Stalinův dům" v Českých Budějovicích, zvaný později i "Armádní dům" a "Kulturní dům Slavie" - pozn. překl.) se sešla německá selská mládež v krásných starých krojích pěkně pohromadě. Zejména asi poslední velká ukázka krojů při selském bále v roce 1928, která se konala pod patronací Jeho Jasnosti knížete Adolfa Schwarzenberga (15. vévoda krumlovský, narodil se roku 1890 v Hluboké nad Vltavou, zemřel v roce 1950 v italském exilu - pozn. překl.), hraběte Karla Georga Buquoye de Longueval (15. hrabě z Buquoyů, narodil se roku 1885 ve Vídni, zemřel v roce 1952 ve vězeňské nemocnici v Brně - pozn. překl.), poslance Leonharda Kaisera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, zemřel v roce 1956 v dolnobavorské obci Altfraunhofen - pozn. překl.), poslance Johanna Platzera (narodil se roku 1880 v Brně, jako poslanec předválečného československého parlamentu za českobudějovický volební kraj směl sice zůstat po roce 1945 v zemi, musel však svůj statek ve Velkém Ratmírově, německy Groß Rammerschlag, na části Jindřichohradecka připadlé po roce 1938 k Říši, opustit a zemřel nemocný bez lékařské pomoci 19. července 1946 - pozn. překl.), pánů z nakladatelského domu "Moldavia" (za války zčásti vybombardovaný dům naproti českobudějovickému autobusovému nádraží, umístěnému na střeše obchodního domu Mercury - pozn. překl.) atd., byla omračující scenerií. Dalo se tu vidět potomstvo prastarých selských rodů v krojích předků, jak slaví v jistém smyslu nejkrásnější vrchol plesové sezóny, svůj "Bauernball". Tady opět zavířily široké sukně a nádherné krojové fěrtochy v celé své barevné nádheře a rozmanitosti. Všichni, kdo ten ples navštívili, budou se asi po něm se steskem ohlížet nazpět a s velkou lítostí provždy želet té nenahraditelné ztráty. Byl to zážitek, který nebude nikdy zapomenut těmi, kdo ho ponesou v sobě až do skonání. Nejkrásnější z krojů byly tehdy odměněny hodnotnými cenami, při čemž byl obzvláštní důraz kladen na pravost a původní ryzost exempláře. Snad došlo i předtím a potom až do počátku druhé světové války k podobným akcím alespoň jednou do roka, ale ta z roku 1928 byla poslední přehlídkou tak velkého rozsahu.
K tomu by se dalo připomenout, že v roce 1908 se vedle mnoha kmenů a národností rakousko-uherské říše i němečtí sedláci z Budějovicka a především zdejší selská mládež v opravdu značném počtu podílela na vídeňských oslavách 60. jubilea nástupu Františka Josefa I. na císařský trůn, spojených i s velkou přehlídkou krojů. Budějovičtí byli ze strany nejvyšších míst i samého císaře předmětem výjimečného obdivu a uznání. Právě budějovický selský kroj byl podle zpráv očitých svědků i hodnocení odborné kritiky řazen mezi ty nejkrásnější a barevně nejbohatší vůbec.
Je zajímavé, že se této snad největší slavnosti císařské Vídně a starého Rakouska vůbec účastnily všechny kmeny a národnosti monarchie, toliko Češi z Čech nikoli (v originále "nur die Tschechen aus Böhmen nicht" - pozn. překl.). Češi z Moravy a Slezska však účast neodmítli a přijeli.
Také zemědělské výstavy v Lipsku (DLG/Deutsche Landwirtschafts-Gesellschaft) se účastnil značný počet selské mládeže z budějovického jazykového ostrova ve svých půvabných krojích a také zde byl bouřlivě zdraven a obdivován stejně jako v roce 1908 ve Vídni, kde sotva dokázal vyváznout z nadšeného přijetí místních.
Tato zpráva je "labutí písní" za selským krojem, který už naši lidé na sobě nikdy více neměli. Češi totiž při vysídlení kladli zvláštní důraz na to, aby ani jediný exemplář onoho starobylého
oděvu nepronikl přes hranici. Přitom neměli Češi z Budějovic a okolí vůbec nijaký vlastní kroj a většinou kroj německých sedláků toliko napodobovali.
Velice cenná součást německého kulturního dědictví je provždy ztracena, zachráněny z ní mohly být pouhé zlomky, nic víc. Jen ve vzpomínkách zůstávají jedinečné obrazy a chvíle někdejších slavností a zábav na "Střelnici" a později v "Německém domě" (v originále "in der 'Schießstätte' und später im 'Deutschen Haus'" - pozn. překl.), jakož i markantní postavy a zjevy německého selství, které bylo lze potkat o svátcích před katedrálou a o nedělních korzech kus dál při "Gesindellaube" na prosluněném budějovickém rynku. Teď je to všechno pryč, pryč provždy. Trvá jen tichá a teskná rozpomínka na dávno zašlé časy!
Hoam!, 1963, s. 225-229
Budweis: Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 426-431
P.S. Historie jde věru podivnými cestami. Dnes žije kroj, popsaný v předchozích řádcích mnohdy jen s nepatrnou obměnou v tzv. doudlebském folkloru, který z něho mnohé převzal. Jen ten jazyk někdejšího budějovického či strýčického německého "ostrova" v poválečném vyhnanství sotva může žít dál jako samostatný dialekt, což ovšem o "doudlebštině" platí v rámci obecné a spisovné češtiny do značné míry také.
Podle křestní matriky farní obce Dobrá Voda u Českých Budějovic (Gutwasser) narodil se Johann (Hans) Kaiser dne 16. září roku 1905 v Suchém Vrbném (Dürrnfellern) čp. 10 tamnímu rolníku Johannu Kaiserovi (i jeho otec Jakob Kaiser na tom stavení sedlačil se svou manželkou Teresií, roz. Bauerovou z Rožnova (Strodenitz) čp. 4) a jeho ženou Marií roz. Schaffelhoferovou ze Čtyřech Dvorů (Vierhöf) čp. 11, kde sedlačil její otec Johann Schaffelhofer s manželkou Marií, roz. Erhartovou ze Suchého Vrbného čp. 2. Dva dny po narození (v archu sčítání lidu z roku 1910 má Johann Kaiser "mladší" jako rodiště uvedeny Čtyři Dvory) byl chlapec farářem Eduardem Hoffmannem v dobrovodském poutním kostele Panny Marie Bolestné i pokřtěn. V Suchém Vrbném, vsi původně zvané Německé Vrbné podle převažující národnosti jejích obyvatel, tehdy ještě nijaký kostel nebyl. Rodný statek měl podle sčítání lidu z roku 1910 českého čeledína jménem Jakub Poustevník, českého pacholka jménem František Hruška a českou děvečku jménem Rosa Dvořáková. Johann a Maria Kaiserovi měli vedle Johanna dcery Marii (*1904), Rosinu (*1908), Annu (*1910) a Theresii (*1917), jakož další syny Franze (*1907), Josefa (*1911), Karla (*1912), Ernsta (*1914) a Friedricha (*1920), pokud se jim ovšem po roce 1920 nenarodily k těm deseti ratolesti další. Syn Johann absolvoval v Českých Budějovicích obchodní školu a stal se civilním zaměstnancem u vojska, než byl posléze sám odveden, za války ovšem k německému wehrmachtu. Z anglického zajetí se k rodičům vrátil už po jejich vysídlení do Německa. U svého švagra Rudolfa Sulzbachera pracoval od roku 1950 na vybudování papírnického velkoobchodu. V důchodovém věku se pak intenzívně věnoval vlastivědné práci, jako hluboce věřící člověk byl spolupracovníkem "diecézního" krajanského časopisu "Glaube und Heimat", podílel se i na vydání budějovického "heimatbuchu" z roku 1979, kde vyšla podruhé jeho stať o selském budějovickém kroji, původně otištěná v krajanském měsíčníku "Hoam!". Hans Kaiser zemřel v okresním městě Nördlingen na území bavorského Švábska (zemský okres Donau-Ries). Suché, kdysi "Německé" Vrbné, dnes integrální součást krajského města České Budějovice, by ho nemělo zcela "odsunout" ze své paměti.
- - - - -
* Suché Vrbné, České Budějovice / České Budějovice / Český Krumlov / † † † Nördlingen (BY)
