BENNO KARLEZ
Ferdinand I. a náboženské poměry v Čechách za jeho vlády
Žalostnou porážkou u Moháče (29. srpna 1526), v níž mladý Ludvík Jagellonský, král uherský a český, švagr Ferdinandův, nalezl svou smrt (ilustrace Karla Vítka, datovaná rokem 1942, kdy mi za Protektorátu byly dva roky a teprve v šesti, kdy jsem po válce začal chodit do školy, byla i nejčastěji mnou vídaným obrázkem v knize, vyšlé až tenkrát /1946/ pod názvem "Stručné dějiny československé v slově i obrazech", zachycuje Ludvíka, jak při útěku z boje tone v bahnitém potoce pod tělem svého koně, který se na obrněného jezdce zvrátil hřbetem - pozn. překl.), otevřela se Ferdinandovi vyhlídka na oba trůny, dosud náležející právě Ludvíkovi. Ferdinandovy "české" nároky spočívaly především a zejména v tom, že jeho manželka (Anna "Jagellovna" - pozn. překl.) byla samojedinou dědičkou svého bratra, právě zahynulého krále Ludvíka; vzdáleněji se však opíraly o staré dědické smlouvy, k nimž nyní musila přistoupit volba, aby oněm nárokům zajistila plnou a nespornou platnost. Už dne 14. října 1526 byl Ferdinand ve Svatováclavské kapli na Hradě pražském zvolen za českého krále, jeho korunovace pak proběhla s veškerou okázalostí a nádherou až 24. února 1527 z rukou biskupa olomouckého ve svatovítské katedrále.
K velkému církevnímu rozkolu, který tehdy z Německa dál a dál rozděloval celou Evropu, odehrál se prolog v Čechách. Schisma husitství tu nejen více či méně zpochybnilo papežskou moc, nýbrž otřáslo celou budovou samé církve. Papežové Pius II. (1458-1464) a Pavel II. (1464-1471) usilovali také stále o obnovu boje s husitstvím a o konečnou jeho porážku. To se sice udržovalo, byť částečně modifikováno do podoby utrakvismu, i nadále, někdejší jeho zásadovost byla ovšem tatam. Obcování s Bohem a vědění o božských věcech, které dotud příslušela toliko kněžstvu, byla nyní záležitostí přístupnou všem stavům. Rytíři se na svých hradech bavili zkoumáním otázek víry, posuzovali je se svými či také nad svými faráři a vůči náboženským fanatikům a blouznivcům postupovali s nikoli snad zvláště dalekosáhlou, přece však patrnou tolerancí. Městské rady vykonávaly kontrolu nad svými duchovními pastýři, kteří byli sami daleko vzdáleni někdejší pokory a povinné duchovní poslušnosti. Způsoba pod jednou (sub una) i pod obojí (sub utraque) byly si zákonem postaveny na roveň, měly však každá svou oddělenou duchovní správu. Neurčitost a neuspořádanost náboženských poměrů byla patrná už v tom, že přívrženci utrakvismu se prohlašovali za neodtržené od Říma a odvolávali se přitom na kompaktáta, která už Řím dávno za platná nepokládal a svého administrátora u pražského biskupství neuznával jako fungujícího podle kanonického (církevního) práva. Dogmatická konstrukce utrakvismu nedocházela za stálých útoků ze strany Říma a za pochybovačného váhání vlastních svých přívrženců k nijakým pevným závěrům, mnohé vysoce důležité otázky byly zodpovídány jakkoli jinak spíše nežli jednomyslně. Kromě toho se v zemi nacházely zbytky někdejších sekt, které mohly být chápány jako pokračování mystických bludů středověku (zde autor bezpochyby naznačuje, že se ocitáme potlačováním husitství a jeho zbytků na prahu novověku - pozn. překl.). Do tohoto kvasu neuměl nikdo zasáhnout tak, aby nebyl přerušen přirozený proces vývoje.
(...) Ferdinand (...) nemohl a nechtěl zprvu zasahovat silou už proto, že znepřátelit si hned zprvu své mocné poddané (v originále "die Verfeindung mit mächtigen Unterthanen" - pozn. překl.) se mu nejevilo správným prostředkem, jak posílit svou novou dynastii. A tak nedošlo během časového úseku let 1526-1543 (17. srpna 1543 rozhodl zemský sněm za přítomnosti Ferdinandovy znovuzřídit pražský arcibiskupský stolec a obsadit ho arcibiskupem, který by světil jak katolické, tak i utrakvistické kněze) snad k jedinému kroku, který by měl spojit utrakvismus s luterstvím (Lutherovo učení je předtím autorem vylíčeno jako bezprostřední nebezpečí, ohrožující ze sousedního Německa české země - pozn. překl.). Když Ferdinand v roce 1528 přijel do Prahy k nezvykle delšímu pobytu (podle Gévayova itineráře /Antal Gévay žil v letech 1796-1845 a byl archivářem vídeňského císařského dvora - pozn. překl./ se tu zdržel od 7. dubna do 23. září tr.), ustanovil po marných pokusech o smíření stranických sporů čtyři komisaře, kteří měli působit jako zprostředkovatelé. Když se však Pražané projevili i v dalších jednáních jako neoblomní, obnovil Ferdinand někdejší rozdělení na Staré a Nové Město (1518 obě zásluhou "starohusity" Paška z Vratu splynula - pozn.) a 5. září 1528 přiřkl oběma magistrátům samostatnou správu ("jakož prve vždy bývalo" - píše starý kronikář - pozn. překl.). Nato dosadil konšely do nových rad Starého i Nového Města a dal oběma nově jmenovaným senátům složit slib věrnosti do rukou Adama z Hradce, nejvyššího kancléře. Kromě toho nařídil tehdy Ferdinand, že v zemi nemají být trpěni příslušníci jiných náboženských vyznání než římští katolíci a utrakvisté, žijící podle kompaktát (ačkoli Ferdinand luterány nenáviděl, byly mu násilnosti páchané na nich "starokališníky" i katolíky proti mysli a luteránským měšťanům z Prahy ještě před jeho nařízením vypuzeným musily být jejich živnosti a domy vráceny, naopak vůdcové starokališníků Pašek a Cahera byli vypovězeni z Prahy, Cahera pak i ze země: vrátil se k luterství, jehož se předtím zřekl, oženil a žil jako hostinský v bavorském Ansbachu, kde zemřel roku 1545, viz o tom jezuita Blažej Ráček v knize Československé dějiny /1948/ - pozn. překl.). Restituce svévolně vyhnaných (luteránů) se však přitom uskutečnila teprve v roce 1530. V tomto roce přijel Ferdinand opětovně do Čech a účastnil se během svého pobytu v Budějovicích od 10. do 28. ledna tu konaného generálního sněmu Koruny české.
Programm des k.k. Deutschen Staats-Gymnasiums in Budweis, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1873, s. 20-23
P.S. Řivnáčův průvodce po Království českém /1882/ píše: "Roku 1547 Budějovice odměněny Ferdinandem za věrnost jemu osvědčenou tím, že dáno jim bylo po Praze a Plzni první místo mezi městy českými na sněmech zemských, ano i samy nejednou místem sněmů zemských byly (podle Ottova slovníku naučného tu sám Ferdinand 'několikráte sněmy konal'). Po čas třicetileté války stály Budějovice při Ferdinandovi (rozuměj už Ferdinandovi II., který vládl v letech 1619-1637 a III., vládnoucím 1637-1657) a roku 1631 převezeny sem královská koruna a zemské desky. Po bitvě bělohorské daroval Ferdinand (rozuměj Ferdinand II. a stalo se tak 10. prosince 1620 - pozn. překl.) Budějovicům báňské městečko Rudolfov a potvrdil jim všecky staré výsady, jmenovitě tu, že měšťané zemské deskové statky držeti smějí."
Benno Karlez měl k Budějovicím zvláštní vztah. Jeho jediná práce vydaná tiskem, uvedená i v bibliografii pramenů k osobě Ferdinanda I. na webových stranách renomovaného Kirchenlexikonu, vyšla jen ve dvou ročnících programu zdejšího německého gymnázia (z roku 1873 a 1874), na kterém nejprve studoval a pak od roku 1865 i vyučoval (doktorem filosofie se stal v roce 1872). Narodil se ve Veselí nad Lužnicí (za druhé světové války si německé okupační úřady vymyslily pro to ryze jazykově české souměstí Veselí-Mezimostí na řekách Lužnici a Nežárce alespoň pro potřebu poštovních razítek i "svižnou" německou slovní složeninu Frohenbruck!) 18. října 1836. Podle listu Budivoj (ze 4. prosince 1903, s. 2) jeho původní příjmení znělo Kadlec (a je tu tedy zároveň označen za renegáta). Po absolvování budějovického gymnázia vstoupil ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) do cisterciáckého řádu, 5. dubna 1858 složil klášterní slib (profess) a rok nato byl i vysvěcen na kněze. Působil pak jako kaplan v Hořicích na Šumavě (Höritz) a ve Střížově (Driesendorf) blízko Budějovic. Po své učitelské kariéře budějovické (v letech 1865-1880) stal se roku 1880 farářem v Přídolí (Priethal) a 1884 pak v Horní Stropnici (Strobnitz), kde 11. ledna 1910 také skonal.
- - - - -
* Veselí nad Lužnicí / České Budějovice / Hořice na Šumavě / Střížov / Přídolí / † Horní Stropnice / † † Vyšší Brod
