logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS KASTL

Jak byl dopaden lupič Kopecký

Pokud bychom za večera, když odlehly strasti a starosti dne (v originále "des Tages Mühen und Sorgen" - pozn. překl.), zavítali do nějaké z dřevorubeckých či selských jizeb jihozápadní části Čech nebo hraničícího s ní oblasti Horního Rakouska, dolehlo by k našemu sluchu vedle strašidelných a duchařských historek, žertů a šprýmů nejrůznějšího druhu nikoli ojediněle i vyprávění o skutečných událostech uplynulých dnů a let.
Rvačky velkého rozsahu, případy vražd, vloupání, neštěstí a povětrnostních katastrof, povodní a množství podobných témat byly začasté předmětem živé zábavy a nekonečných hovorů. Čím děsivější a napínavější byl jejich námět, tím lépe ovšem se dal rozebírat a poslouchat. Příběh dopadení lupiče Kopeckého (v originále "von der Gefangennahme des Räuberhauptmann Josef Kopetzky" - pozn. překl.) patřil ve zdejším kraji k nejoblíbenějším. Poněvadž souvisel s naší rodinou a neměl by být uniknout ani zájmu širší veřejnosti, chci ho tu dát k lepšímu, než i poslední z těch, kdo se na něm podíleli, zavře oči k věčnému spánku.
Bylo to 5. května roku 1897, když se v malé, lesy kolem dokola obklopené vesničce Leopoldov v okrese Kaplice (v originále "in dem kleinen waldumrandeten Dörflein Leopolddorf im Bezirk Kaplitz" - pozn. překl.) objevil člověk v místě cizí, oblečený v hornorakouském selském kroji i s opaskem postaru vyšívaným rozštěpenými pavími brky (v originále "und auch noch dazu den alten federkielbestickten Bauerngürtel trug" - ten opasek mimochodem náleží i k "doudlebskému" mužskému selskému kroji - pozn. překl.). V té době ovšem muž takto oděný nebyl nijakou zvláštností, k tomu se vydával za rakouského obchodníka dobytkem. Přesto vzbudil příchod onoho člověka do osamělé lesní vsi (výraz "Walddorf" by se dal přeložit do češtiny i "šumavská ves" - pozn. překl.) pozornost, s jakou by se bezpochyby každý cizinec v takovém odlehlém místě setkal i dnes.
Lupič Kopecký, neboť nikdo jiný nebyl ten dvaapadesátiletý podsaditý muž s nápadně dlouhými opuchlými prsty, byl ovšem podezřelý už tím, že nezašel jako jiní obchodníci s dobytkem do zdejší hospody, nýbrž do bezprostředně k ní přiléhajícímu dřevorubeckému stavení, odkud si dal poslat vedle pro dvě lahve piva. Nato dal dřevorubcovým dětem bílý výražkový chleba, který údajně koupil dva dny předtím, než se objevil tady, v Kaplici (v originále "in Kaplitz" - pozn. překl.), kde se v sobotu 3. května 1897 za jeho tamního pobytu konal velký dobytčí trh.
Když ale obě donesené lahve vypil, zvedl se a zamířil do přilehlé hospody mého zesnulého dědečka Josefa Marko (*24. června 1853 v Terčí Vsi /Theresiendorf/ čp. 20 - pozn. překl.) a objednal si další láhev pěnivého moku. Vybral si židli u stolu hned při dveřích, aby snadno dosáhl rukou na kliku. Dědeček zbledl, když cizince spatřil, ve kterém okamžitě poznal lupiče, jehož podobenku mu několik dnů předtím ukázal vedoucí pošty v Pohoří na Šumavě (v originále "der Postenführer von Buchers" - pozn. překl.). Poněvadž o zločincově totožnosti nebylo pro dědečka nijaké pochyby, rozhodl se opatrně konat.
V hospodské místnosti byla kromě prarodičů moje matka (rozuměj Katharina Marko, *24. října 1877 v Leopoldově čp. 11 - pozn. překl.), tehdy devatenáctileté děvče, povozník se dřevem Matthias Schmied (*10. února 1867 v Horním Příbraní /Obersinnetschlag/ čp. 9, v matrice příjmení psáno "Schmid" - pozn. překl.) a ještě pánové Grohmeier a Steinecker. Dědeček pokynul rolníku Schmiedovi, babičce a mamince, aby ho následovali do kuchyně a tam se jim svěřil se svým podezřením. Schmied okamžitě vyslovil svůj záměr lupiče zadržet. Varován od dědečka před jakýmkoli spěchem, vešel zpátky do lokálu, opřel se o dveře a hovořil s maminkou, která se u jiného stolu, rovněž blízko dveří, zabývala šitím.
Babička (Maria, roz. Weilgunyová, *7. listopadu 1861 v Lužnici /Luschnitz/ čp. 23 - pozn. překl.), která se sama cítila jako Rakušanka (v originále "welche selber Österreicherin ist" /!/ - pozn. překl.), se cizince dotázala, z jakých končin pochází, načež ten označil za své domovské místo osadu Holzschlag. Toto vyjádření ho učinilo ještě podezřelejším, poněvadž tu o takovém místě nikdo nikdy neslyšel a nijaký handlíř odtud sem ještě nikdy předtím nepřišel. Nato babička záměrně nechala z ruky sklouznout náprstek tak, aby se zakutálel pod stůl lupičův.
Ten se sklonil, aby náprstek zvedl, přičemž mu z okraje kabátu vyhlédla hlaveň těžkého revolveru. Teď bylo jisté, že jde o pověstného lupiče. Schmied se už nehnul ode dveří. Dědeček už zamířil z hospody k náplavce vorů, kde uvědomil tam pracující voraře o svém podezření a požádal je, aby byli nápomocni při lupičově zadržení. Ozbrojeni svými sekerami, šli s ním k hospodě, obsadili kuchyni i předsíň a dva z nich vstoupili přímo do hostinské místnosti.
Když Kopecký spatřil ty umouněné tovaryše, nezdálo se mu tu bezpečno a sáhl po klice dveří, které byly nyní volné, poněvadž vstupující voraři Schmieda zatlačili stranou.
Ve chvíli, kdy lupič jednou rukou držel kliku a ve druhé měl sklenici, ze které dopíjel poslední pivo, zvolala moje matka: "Schmied, schnell!" (tj. "Schmiede, rychle!" - pozn. překl.) Matthias Schmied přiskočil, uchopil Kopeckého za trup takovou silou, že ruce, které mu k němu od ramenou přitiskl, nemohl už napadený použít. Zařval přitom lupiči do ucha: "Gelt, Lump, hiazt hab'n ma di!" (tj. "Tak, lumpe, teď tě máme!" - pozn. překl.) Za pomoci vorařů byl Kopecký rychle odzbrojen a přes úpěnlivé prosby už nenabyl volnosti.
Jeho zbraní byl těžký bubínkový revolver s 23 rezervními patronami, velký kapesní nůž s pevnou čepelí, svazek klíčů a paklíčů, jakož lahvičku s jedem, zřejmě cyankalim.
Krom toho měl u sebe kus mýdla, 60 krejcarů peněz a jeden potrhaný deštník.
Kopecký uprchl dne 26. října 1896 z trestnice v Garsten u města Steyr v Horních Rakousích, kde si měl odsedět 15 let vězení, z čehož si už půldruhého roku odpykal. Unikl celou jiného těžkého zločince, jednoho zedníka z Vídně, skočil z druhého patra dolů do kolem tekoucí řeky Enže (v originále "in die unten vorbeifließende Enns" - snad třeba poznamenat, že ten tok dělíval arcivévodství rakouské na část "nad Enží" /ob der Enns/ a "pod Enží" /unter der Enns/ - pozn. překl.) a prchal dál. Jeho druh na útěku byl den nato chycen ve vězeňském munduru, jehož se Kopecký na útěku dokázal zbavit, v osamělém mlýně, kam se nahý uchýlil, pak udal, že mu někdo ukradl šaty při koupání. Mlynář měl s ním soucit a nechal ho u sebe přenocovat. Ještě téže noci zločinec svého hostitele oloupil a potloukal se až do svého dopadení krajem kolem Freistadtu a Kaplice (v originále "in der Gegend der Bezirke Kaplitz und Freistadt" - pozn. překl.), kde mu rozlehlé lesy poskytovaly dostatek ochrany.
Četná vloupání, kterých se tu dopustil, mu mohly být přičteny k tíži, kdyby se mu ovšem daly prokázat. U městyse Sankt Oswald bei Freistadt zastřelil četníka. I on sám utrpěl zranění. Jeho levé stehno neslo stopy nezhojeného šikmého průstřelu, který však nezasáhl kost.
Poté, co byl Kopecký odzbrojen, byly vyrozuměny četnické stanice v Německém Benešově a v Pohoří na Šumavě (v originále "die Gendarmerieposten von Deutsch Beneschau und Buchers" - pozn. překl.), které sem brzy vyslaly své příslušníky.
Kopecký se nyní podrobil nevyhnutelné situaci, poctivě se přiznal k úhradě vypitého piva a živě vyprávěl o tom, co všechno zažil. Pocházel z Jílového u Prahy (v originále "aus Eule bei Prag" - pozn. překl.), hovořil ale německy ryzím šumavským nářečím (v originále "sprach aber reinen Böhmerwalddialekt" - pozn. překl.) a Bůh ví, jak se to dítě dobrých rodičů octlo vůbec na scestí.
V 9 hodin večer řekl: "Nun wissen meine Kameraden, dass es um mich geschehen!" (tj. "Teď už moji kamarádi vědí, co se se mnou stalo!" - pozn. překl.) Z toho vyjádření by se dalo usuzovat na nějaké komplice, odepřel však dodat jakoukoli informaci o nich. Po jeho vydání spravedlnosti vloupání v každém případě ustala.
Mému dědečkovi, který měl toho dne doma pět set zlatých (tady je třeba poznamenat, že měnovou reformou z roku 1892 byl zlatý /Gulden/ nahrazen korunou, v oběhu však byly bankovky s označením "Gulden" /mince měly vyraženo označení "Florin", zkratkou "fl."/ až do roku 1900 - pozn. překl.) na výplatu povozníkům, se Kopecký nepokrytě doznal, že by ho o ty peníze připravil, kdyby mu ti "hloupý dřevařský pacholci" (v originále "die dummen Holzknechte" - pozn. překl.), jak nazýval své přemožitele, neudělali škrt přes rozpočet (v originále "einen Strich durch die Rechnung" - pozn. překl.). Poněvadž se tvrdošíjně zdráhal jít s četníky, poněvadž je zraněn, dala obec Dolní Příbraní (v originále "die Gemeinde Unter Sinnetschlag" - pozn. překl.) k dispozici vůz, který ovšem odmítl, když byl obstarán.
Ve 4 hodiny ráno, právě svítalo na 6. května, prohlásil, že je hotov k odchodu a byl pod ochranou tří četníků v poutech odveden.
Sběh lidu z okolí byl tak mohutný, že ho tu dědeček sotva kdy viděl. Všichni, ať už velcí či malí, bohatí či chudí sem přispěchali jen proto, aby spatřili obávaného lupiče.
Jeho vlastní přemožitel, pan Matthias Schmied, tehdy třicetiletý, sloužil v letech 1889-1893 u 7. dragounského regimentu (v Brandýse nad Labem byl jeho důstojníkem i arcivévoda Karel I. /1887-1922/, v letech 1916-1918 poslední rakouský císař a český král - pozn. překl.) a vládl tehdy nadmíru výjimečnou silou. Jako odškodnění obdržel 20 zlatých desetikorunových mincí (viz web Zlatnictví.net - dnes má každá hodnotu přes 4 tisíce Kč a je přitom nejlevnější zlatou mincí na trhu - pozn. překl.) a pochvalný dekret od Vrchního zemského soudu ve Vídni (v originále "vom Oberlandesgericht in Wien" - pozn. překl.). Schmied žije toho času v Horním Příbraní na svém hospodářství a vykonává vedle toho funkci jednatele obecního úřadu v Dolním Příbraní (pod jeho kompetenci spadalo i Horní Příbraní - pozn. překl.).
Kopecký se oběsil 14 dnů po svém vydání českobudějovickému krajskému soudu v tamní cele (úmrtní matrika uvádí v českém záznamu kaplana Martina Šrámka místo skonu adresou "Náměstí č. 1" - pozn. překl.) na lemu lněného šátku (v originále "mit dem Saum eines Leintuches" - pozn. překl.). V ústech lidu se však během 32 let (psáno tudíž v roce 1929 - pozn. překl.) stala lupičova osoba tématem celé řady bájných podání a kdo je chce vyslechnout, ať vyhledá tu krásnou lesní končinu kolem Leopoldova a obrátí se na zdejší voraře, dřevorubce a rolníky; ti mu budou umět jistě povědět víc, než je tu možné mně.


Buchers im Böhmerwald - Eine Dorfchronik (2009), s. 155-157

P.S. Vlastně trochu tklivá loupežnická historie nestačí nám o Josefu Kopeckém (psán je na rozdíl od německého originálu v překladu s českým příjmením, jak ho uvádí českobudějovická úmrtní matrika) říci všechno. Na webu Heimatgeschichte Rainbach lze najít rakouský pramen, jehož autorka se podepisuje jako Notburga Panholzerová, roz. Ruckendorferová (*1949 v Grottenthalu, obec Rainbach im Mühlkreis čp. 75) a který se sice odvolává na Hanse Kastla z Pohoří na Šumavě, jinak se však v podání liší a také mýlí v datu zadržení a sebevraždy lupiče. Přesto je jeho překlad součástí samostatného zastoupení autorčina na webových stranách Kohoutího kříže.

Od slov "Bylo to 5. května 1897..." jako by šlo o jiného vypravěče, "Rakušana" jako jeho babička, než toho, který text krátce uvádí. I tak by šlo o časové rozmezí 80 let (1929-2009) mezi vlastní datací vypravěčovou a publikací textu v krajanské pamětní knize. V kronice vsi Pohoří na Šumavě je to ostatně zvýrazněno uvozovkami a jiným typem písma. Kdo je tedy Hans Kastl, onen uvaděč či onen vlastní vypravěč? Pokud by šlo o tu druhou z možností, prozrazuje nám dotyčný o sobě, že jeho matkou byla dcera hostinského Josefa Marko. Katharina, roz. Marko, bylo roku 1897 skutečně 19 let (matrika farní obce Terčí Ves je, jak patrno z mých poznámek v závorce, dodaných do předchozí textové ukázky, opravdu nedocenitelným pramenem) a dva roky nato se provdala v Terčí Vsi za Wenzla Kastla. Ženichovo jméno se objevuje na "pohořském" seznamu padlých během první světové války. Ovšem Kastlů (příjmení odkazuje na latinské "Castullus", německy "Kastl", česky spíše v minulosti užívané křestní jméno "Haštal" ve významu "čistý, nevinný" /"castus"/) bylo v této šumavské končině habaděj, zato o Josefu Kopeckém víme jistojistě, že svou sebevraždou zážitku první světové války ušel. O mocnářství a jeho válečné sebevraždě se to povědět nedá. Vraťme se však ještě k už chvalně zmíněné matrice a také k archům sčítání lidu a školním kronikám, abychom zvěděli o Johannu (Hansi) Kastlovi cosi více. Podle záznamu křestní matriky farní obce Terčí Ves, pořízeném místním farářem Wenzlem Ketzerem, se narodil 19. října roku 1900 ve stavení čp. 53 v nedaleké Lužnici (Luschnitz), kde měl jeho otec Wenzl Kastl (*28. července 1875 v Lužnici), syn rolníka v Lužnici čp. 8 Johanna Kastla a jeho ženy Anny Marie, roz. Hauslové ze zaniklého dnes Polžova (Pilsenschlag), hostinec a řeznictví. Vedl obojí se svou ženou a Hansovou matkou Katharinou, roz. Marko (*24. října 1877 v Leopoldově), dcerou hostinského v Leopoldově čp. 11 Josefa Marko a Marie, roz. Weilguniové z Leopoldova čp. 7. Chlapcovi rodiče se brali 5. září roku 1899. Podle přípisu na křestním záznamu odešel Hans 14. září roku 1914 (v prvním roce "velké války" naštěstí nezletilý) do rakouského Kremsu, aby tam navštěvoval tzv. Vorbereitungsschule, tj. přípravnou školu. Z výkazu učitelstva německých obecných a měšťanských škol v Čechách ("Standesausweis der Lehrerschaft an den deutschen Volks- und Bürgerschulen Böhmens") z roku 1933 se dovídáme, že už za "první republiky" dokončil německý učitelský ústav v Českých Budějovicích a nastoupil pedagogickou dráhu. Působil na obecných školách v Kuří (Hermannschlag), Bukovsku (Buggaus), Dolním Příbraní (Untersinnetschlag), Vyšším Brodě (Hohenfurth), Deskách (Brettern), Velkých Skalinách (Groß-Gallein) a znovu v Kuří, než nastoupil ve školním roce 1928/1929 na obecnou školu ve dnes zcela zaniklém Rychnůvku (tehdy se jmenoval Německý Rychnov u Frymburku, německy Deutsch Reichenau bei Friedberg), kde se stala od 19. srpna 1929 výpomocnou učitelkou jeho budoucí žena Martha Trnková a od 1. září 1929 "definitivním" učitelem i on. V místním kostele sv. Václava, dnes srovnaném se zemí, měli 9. prosince roku 1930 svatbu. Od 1. února 1933 byl Hans Kastl přeložen do Liběšic (německy Libeschitz, také Liebeschitz) v tehdejším okrese Žatec (Saaz), dnes okr. Louny, kam s ním odeška i jeho žena. Ještě jako učitel v Rychnůvku zveřejnil Hans Kastl v květnové příloze českobudějovického německého týdeníku "Der Handwerker" (vycházel v témže nakladatelství "Moldavia" jako proslulý "Waldheimat", kde Kastl rovněž publikoval) z roku 1931, která měla titul "Gesundheitspflege", článek "Wie ein angebliches Lungenheilmittel entdeckt wurde", který tu následně uvádíme v českém překladu i pod změněným názvem.

Na plíce hadí sádlo

Tu zvláštní historiku o objevu údajného léčebného prostředku na plicní choroby jsem mohl vyslechnout od jednoho voraře, kterému se tu na Šumavě (jak dále patrno, šlo sice o okolí Pohoří na Šumavě /Buchers/, ale někdo by hovořil spíše o Novohradských horách – pozn. překl.) přezdívalo Berghiasl Vinzenz.
Jednoho dne za mnou ten muž přišel s dotazem, zda bych mu byl radou a doporučením, aby si mazal jídlo hadím sádlem a vyvázl tak z plicní nemoci, která si s ním zle zahrávala.
Na mou užaslou otázku, co ho k tomu přivedlo, podal mi následující vysvětlení:
Bylo to prý před dlouhým časem, kdy naše končina byla ještě spoře osídlena a kdy žila v okolí dnešního Pohořského rybníka (německy Bucherser Teich, dnes známější pod jménem Jiřická nádrž - pozn. překl.) poustevnickým způsobem existence rodina, která z nedostatku jiného tuku (v originále "mangels an sonstigen Fette" – pozn. překl.) připravovala své pokrmy na hadím sádle.
Jednoho dne vstoupil do onoho stavení cizí pán a prosil o možnost přespání (v originále "und bat um Nachtherberge" – pozn. překl.). Poustevník nejprve nechtěl vznešeného cizince, který přijel koňmo, nijak zdržet už proto, že mu nemohl nabídnout nijaké lože. Poutník byl však spokojen s přenocováním na lavici u kamen a tak zůstal.
Pán se nyní rozpovídal, že má choré plíce a nikdo v jeho vlasti mu nedokáže pomoci. Chce se proto dostat k jednomu proslulému lékaři, který měl prý kdysi přebývat v dolnorakouském Waldviertelu (v originále "im Waldviertel Niederösterreichs" – pozn. překl.).
Když byla v chýši přinesena na stůl večeře, sestávající z chlebové polévky, byla nabídnuta i cizinci s ostýchavým podotknutím, že je omaštěna hadím sádlem (v originále "mit Schlangenfett /Natternfettn/ geschmalzen" – pozn. překl.).
Cizinec, jemuž byly nápadné svalnaté údy členů poustevníkovy familie, opáčil v tom smyslu, že když hostitelům nevadí něco podobného denně jíst, pro jednou to nemůže uškodit ani jemu. Nato se pustil do polévky a unaven se natáhl na tvrdou lavici.
Když následujícího jitra procitl, cítil přes nepohodlný nocleh nezvyklou tělesnou svěžest a musel si přiznat, že už celé měsíce se nevyspal tak dobře a vydatně.
Připisoval to chutné polévce na hadím omastku a poprosil proto hostitele (v originále "und bat den Herbergsvater" – pozn. překl.), zda by u nich snad nemohl ještě nějaký čas zůstat.
Za peníze a dobré slovo se dal poustevník pohnout k souhlasu s cizincovým přáním a světe div se, ten po pár týdnech doslova kypěl zdravím. Bohatě odměněni hleděli obyvatelé poustky za odjíždějícím cizincem, mířícím ke svému domovu, a byli si jisti tím, že to jejich hadí sádlo je oním zaručeně zázračným lékem na choré plíce.
Vinzenz zakončil své vyprávění údivem, že už se toho požehnání zapomnětliví lidé zřekli a rád by vyslechl můj názor na celou věc.


Gesundheitspflege, 1931, č. 20, s. 3

Největší můj zážitek ze zajetí

Nikdy jsem ho předtím neviděl, ani dnes neznám jeho jméno, ale stále musím na toho člověka myslet.
Na dunajském ostrově Smederevska Ada (v originále "auf der Donauinsel Adda bei Smeterejevo in Serbien", správné označení blízkého srbského města Smederevo /latinsky i německy Semendria/ viz web Smederevska ada a Wikipedia - pozn. překl.) bylo od června 1945 do ledna 1946 umístěno tak řečené "Holzkommando" (tj. zajatecká skupina na povel pro práci v lese – pozn. překl.), sestávající ze tří set německých válečných zajatců ze sudetských území, ze Slezska, z Východního Pruska a Rumunska (v originále "aus den Sudetengebieten, aus Schlesien, Westpreußen und Rumänien" – pozn. překl.).
Ten ztracený houfec vděčil za své zabezpečení spíše jen sám sobě. Sám si z rákosu zařídil chatrná přístřeší, připomínající tak sotva dobu kamennou, nebyl mu dopřán nijaký lazaret, lékař ani farmaka, která by ulehčila těm s krví ve stolici, s otoky z hladu a s horečkou, což všechno tu bylo trvale s námi. Smrt stála každému po boku a protivit se jí dalo jen vůlí k životu. Také onoho červencového večera jsem se neschopen chůze plazil k latríně a poté třikrát, čtyřikrát i častěji za noc. Nedaleko zařízení seděl v podřepu, svíraje kolena oběma pažemi, jeden z druhů v neštěstí na rozpadajícím se vrbovém pařezu, vychrtlý jako většina z nás.
Kolem půlnoci jsem tím směrem lezl po čtyřech znovu, za tmy už podruhé. On se malátně belhal rovněž ke svému místu na sezení. Na zpáteční cestě jsem ho oslovil: "Geh schlafen und hock nicht in der Nacht herum!" (tj. "Jdi spát a neposedávej tu po nocích!" – pozn. překl.) "Ich kann nicht," opáčil, "kaum bin ich im Lager, muss ich wieder heraus – acht volle Tage schon. (tj. "Nemůžu, sotva jsem v lágru, musím zase sem – už to trvá osm dní." – pozn. překl.) Já nato: "Du musst ruhen, musst Kräfte sammeln, nur Lebenswille muss dich retten!" (tj. "Musíš odpočívat a šetřit síly, zachránit tě může jen to, že chceš žít!" – pozn. překl.) "Mich nicht mehr," (tj. "Mě už ne." – pozn. překl.) odpověděl zdráhavě. Naštvalo mě to a plazil jsem se dál.
Asi ve tři hodiny v noci mě to stejným směrem donutilo znovu. Jeho tělo se otřásalo přerývaným pláčem.
Donutil jsem ho přestat a upomněl opakovaně: "Geh schlafen, gib dich nicht selber auf!" (tj. "Jdi spát, nevzdávej to!" – pozn. překl.) Docela klidně opáčil: "Gut, dass du kommst!" (tj. "Dobře, žes přišel!" – pozn. překl.) "Grüß mir die Heimat, mein Weib und meine vier Kinder!" (tj. "Pozdravuj u nás doma mou ženu a čtyři moje děti!" – pozn. překl.) Vztekle jsem ho okřikl: "Wehre dich lieber gegen den Tod!" (tj. "Braň se radši umřít!" – pozn. překl.) a nechal jsem ho tam samotného.
Slunce darovalo zemi první svit. Rozpomněl jsem se na noční setkání s tím člověkem a chtěl jsem s ním ještě promluvit. Když jsem došel na místo, našel jsem ho mrtvého. Na rtech měl zbytky rozžvýkaných vrbových listů. Zatlačil jsem mu oči (v originále "ich schloss ihm die Lider" – pozn. překl.) a dovlekl jsem se do lágru.
Frekvence uživatelů té "úlevné" cesty nebyla nízká. Z jedné rákosové chatrče jsem zaslechl své jméno. Někdo tam zřetelně pronesl větu: "Der wird wohl der nächste sein." (tj. "Ten bude asi další na řadě." – pozn. překl.). Zvolal jsem tím směrem: "Begrabt erst den anderen, den, der beim Weidenstock vor der Latrine liegt!" (tj. "Pochovejte nejdřív toho, co leží při tom vrbovém pařezu před latrínou!" – pozn. překl.)
V otvoru pro dveře se objevilo několik hlav. Jeden z mužů mi podával v hrsti několik kukuřičných zrnek, které měl nejspíš darem od jednoho z místních srbských pastevců. Během následujících týdnů a měsíců jsem se zabýval zápasem s pověstným mužem s kosou přes rameno natolik, že poselství toho mrtvého ustoupilo v mé mysli do pozadí; přesto tam zůstalo tkvět. Když moje vůle žít slavila vítězství, byl jeho hrob kdesi daleko na jednom z dunajských ostrovů.
Pro jednu ženu to byl milovaný manžel, pro čtyři děti starostlivý otec a pro domov je to jeden z jeho mrtvých. Své poslední slzy prolil ten muž nad osudem domova, nikoli nad vlastní bídou.
Jeho přání, počínající slovy: "Pozdravuj u nás doma…" zůstalo nevyplněno. Dá-li Bůh, vyplním je.
Tak zemřeli všichni, ať už přišli odkudkoli, všichni s jedinou společnou myšlenkou na domov, zpečetěnou umírajícími rty. A budou s ní umírat i nadále, byť byl domov sebedál.

Hans Kastl, Kittersburg v jižním Bádensku (Jižní Bádensko /v originále "Südbaden"/ byla od prosince 1945 spolková země v Německu. Byla vytvořena v rámci Francouzské okupační zóny z jižní poloviny předešlé země Bádenska. V roce 1952 bylo (Jižní) Bádensko sloučeno s Württembersko-Bádenskem a Württembersko-Hohenzollernskem a vytvořily tak dnešní německou spolkovou zem Bádensko-Württembersko. – pozn. překl.), původně Terčí Ves u Nových Hradů (v originále "Theresiendorf bei Gratzen", rozuměj dnešní Pohorskou Ves – pozn. překl.).


Hoam!, 1953, s. 8-9

P.S. Předchozí text dokazuje, že Hans Kastl přežil druhou světovou válku a bydlel po ní, alespoň v roce 1953 tomu tak jistě podle údaje na konci při jeho autorském podpisu bylo, v obci Kittersburg. Kittersburg leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko při samé německo-francouzské hranici nedaleko už francouzského města Štrasburk (Strasbourg), ve kterém dnes sídlí Rada Evropy, Evropský parlament a Evropský soud pro lidská práva. Snad ta válka měla přece jen jistý, konec konců blahodárný smysl. Ale zpět v Hansi Kastlovi: Genealogický web Ancestry.de uvádí data narození a úmrtí jeho ženy Marthy (*19. května 1906 - †23. března 1961), data skonu otce (4. března 1958) a matky (2. března 1969) a nakonec i datum jeho úmrtí. Zemřel 29. srpna 1976. Bohužel ani v jednom případě neudává místo. U rodičů pomohl časopis Hoam!, žili a jsou pochováni ve městě Isny im Allgäu v Badensko-Württembersku. Úmrtí Hanse a Marthy časopis kupodivu nezaznamenal, v roce 1961 nicméně na jeho vydávání přispěl Hans Kastl, s bydlištěm ve Schwäbisch Gmünd ve stejné spolkové zemi.

- - - - -
* Lužnice, Pohorská Ves / Leopoldov, Pohorská Ves / Pohorská Ves / Pohoří na Šumavě / České Budějovice / Kuří / Bukovsko / Dolní Příbraní / Vyšší Brod / Desky / Velké Skaliny / Rychnůvek

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho povídka, otištěná v časopise Waldheimat
Parte otcovo...
... a nekrolog matčin
Někdejší německá škola ve Velkých Skalinách, jedna z jeho učitelských štací

zobrazit všechny přílohy

TOPlist