JOSEF KASTL
My, zestárlé děti z oné války
Druhá světová válka leží už přes 60 let za námi. Dvě generace, které jí nejvíc utrpěly, byly generace našich rodičů a prarodičů. Zvládnout život za oněch časů nebylo právě lehké. Dlouholeté válečné nasazení a pak zajetí otcovo, jeho zranění a jeho nepřítomnost vůbec, hlad a strádání musilo však snášet i třetí pokolení, my děti.
Druhá světová válka zanechala po sobě jen v Evropě 1,8 milionu vdov a 2,5 milionu polovičních sirotků. Otcové se vraceli domů buď válkou těžce poškození, anebo v ní padli či byli většinou trvale pohřešováni. Přibližně 20 až 25 procent tehdejších dětí, narozených mezi roky 1920 a 1945, vyrůstalo za dlouhodobě narušených rodinných, společenských a materiálních poměrů. K tomu třeba připočíst letecké poplachy a nálety bombardérů, evakuace a devastovaný samotný základ budoucího života a vývoje. Následkem muselo být hluboké trauma. Zůstával smutek ze smrti blízkých, zlost a zoufalství ze ztráty domova. Dostavovaly se deprese, úzkost z dalších ztrát (v originále "Verlustängste" - pozn. překl.), nedůvěra v politiku, nesobecká ochota pomoci, touha po bezpečí a lásce, po otcovské ochraně, jakož i naděje na nějaký nový domov. Ty psychologické následky, které v nás zanechalo dětství, prožité ve druhé světové válce a za vyhnání z domova nebyly po dlouhý čas politikou a tiskem brány v úvahu či byly rovnou tabuizovány. Dnes už rozumíme tomu, že noviny a časopisy musily nejprve podat světu zprávu o historii holocaustu a o tom, co se vlastně dělo v koncentračních táborech. Co teprve s dětmi, které byly při tom. Dnes už jsou ve světě zase nové války z náboženských a ekonomických důvodů. Vzniká dojem, jako by druhá světová válka a vyhnání jako události předešlého století neměly už nijaký význam pro dnešek a postižení přece už dávno nežijí. To není pravda. Násilný odchod z domova naše rodiče naplnil hlubokým steskem. Zachovali se však statečně a v novém domově si velice úspěšně vybudovali novou existenci. Prvé nouzové bydlení musili snášet za ne vždy přátelského naladění okolí a za mnoha hmotných omezení. Domácí obyvatelstvo nás přijímalo se smíšenými pocity. Zčásti se sice pokoušelo naši situaci chápat, zčásti neskrývalo nedůvěru. Mnohdy tu chyběly jakékoli znalosti o našem původu a o historických souvislostech společného životního prostoru (v originále "über unsere Herkunft und die historischen Zusammenhänge des gemeinsamen Siedlungsraumes" - pozn. překl.). Společenská vážnost, kterou jsme tenkrát měli, byla opravdu nepatrná. Často z toho plynula společenská izolace s příhanou "utečenců". Stará pravidla hry, počítající se vztahy sousedství a příslušnosti k jednomu společenství rovných (v originále "die Zugehörigkeit zu einer Gemeinschaft von gleichen" - pozn. překl.), na jaké jsme byli zvyklí z našeho starého domova, kde každý měl i svůj úkol (v originále "die aufgaben, die jeder darin hatte" - pozn. překl.), byla zničena. Bylo pochopitelné, že počáteční pocit bezmoci a vyčerpání byl vystřídán přáním pokud možno co nejdřív zlepšit naše životní poměry a podílet se na všeobecném hospodářském vzestupu.
Zpočátku bylo nutno přijmout práci, která se právě nabízela, byť se dalece lišila od znalostí a kvalifikace v oboru. S návratem normálních poměrů mohli vyhnanci cíleně uplatnit své věcné schopnosti. S úporností Šumavanům vlastní, která dokázala na lese vydobýt pole a města, se dali i tady do práce. Svým dobrým školním vzděláním a odbornou kvalifikací, svou činorodostí a skromností si znovuzískali uznání, společenské postavení a bezpečný domov. Navíc měli štěstí na rozumné politické uspořádání, technický pokrok (i oni se domohli automobilu, pračky atd.), na jistou míru blahobytu a osobního uplatnění, což by ve staré vlasti za daných poměrů jistě nebylo možné. Příznivá pro naše znovuzačlenění byla i jazyková totožnost, náboženská výchova a podobnost kulturních zvyklostí se zemí, která nás přijala a kterou jsme se za mnohá léta naučili mít rádi. Poněvadž jsme se zřekli jakéhokoli revanšismu, získali jsme si u politiků přízeň a záštitu. S vděčností se těšíme z dobrodiní podané ruky našich patronátních měst, která nám umožňují setkání se spolurodáky a krajany. Vede se nám ve stáří dobře, byť i tak mnohého trápí nějaká nemoc. Náš krajanský tisk nám zprostředkovává pocit vzájemné spolupatřičnosti. Zůstáváme v bezpečí, poněvadž jsme vložili svůj osud do dobrotivých rukou Božích, které nedají nikomu nezaslouženě padnout. Našim prarodičům a rodičům jsme povinni za to, co pro nás dokázali vykonat v okolnostech války a vyhnání, vysokým respektem. Na náš šumavský domov nezapomeneme, co budeme živi.
Glaube und Heimat, 2011, č. 3, s. 48-49
P.S. Text byl shodou okolností vytištěn pro březnové číslo časopisu právě v době, kdy jeho autor počátkem února skonal. Stal se tedy jakýmsi jeho odkazem, k němuž lze sotva co dodat.
Vzpomínky na ves jménem Lužnice
Psal se rok 1939, když jednoho dne dorazili poštovním vozem od Benešova (rozuměj Německý Benešov (Deutsch Beneschau), dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.) do Lužnice (Luschnitz) dva kulturologové (v originále "zwei Kulturforscher" - pozn. překl.). Vydali se za starostou Grundlem a chtěli se od něho dovědět, jak je možné, že tak malá osada, jako je Lužnice, má už moderní vodovod. Chtěli o tom zřejmě zjistit nějaké podrobnosti. Poněvadž mlynář Grundl nebyl starostou ještě nijak dlouho, nebyl ochoten těm dvěma pánům ani poskytnout žádané informace, ani umožnit jim prohlídku technického zařízení. Obou se nakonec ujala tehdejší obecní poselkyně (v originále "Gemeindepotin" /!/ - pozn. překl.) paní Marie Grillová, která je i s tím, co měli za krámy s sebou (v originále "zwei Kulturforscher und ihren Krempel" - pozn. překl.), nasměrovala k bývalému starostovi Oppenauerovi ("po chalupě" Wostl). Představili se mu a poprosili ho, zda by jim bylpři prohlídce zařízení nápomocen. Byli celí užaslí nad tím, jakého pokroku bylo v celém kaplickém okrese ohledně podobných zařízení vykonáno. Bývalý starosta Oppenauer dal pánům vědět, že vodovod byl zbudován už v roce 1912 a rok nato došlo k jeho vysvěcení. Několik domů, které stály mimo osadu, zůstaly při svých domácích studnách, poněvadž položení vodovodu by je vyšlo příliš draho. Příklad: Rupp ("po chalupě" Hofbauer) by musil vodovod vést přes svou velkou louku a ještě si to sám zaplatit. V té době měla být také se souhlasem zmíněného už majitele Grundlova mlýna instalována turbina pro rozvod elektrického osvětlení. Tento záměr byl ovšem hlasy dvou obecních radních při hlasování zamítnut. Byli to spolu navzájem sešvagření radní Rupp (Hofbauer) a Reichenauer (Altrichter).
Bývalý starosta poslal jako nosiče a průvodce se dvěma pány svého syna Hansiho. Malý nosič měl s nákladem hodně co dělat, poněvadž pánové měli fotoaparáty, dalekohled, trojnožku a všelijaké další harampádí (v originále "allerhand Krempel" - pozn. překl.). První pochůzka vedla k vodojemu a k pramenům, přikrytým ovšem těžkými kovovými poklopy. Byla postavena trojnožka, měřilo se, fotografovalo a zapisovalo. Hlasité šumění vodní spousty ve vodojemu by rádi viděli zblízka, železné dveře budovy byly ovšem na zámek.
Oba pánové si vychutnali rozhled po krajině kolem až k Certlovu (německy Zartlesdorf, dnes Rybník - pozn. překl.), kde bylo možno až odtud spatřit kouř od lokomotivy. Pak se šlo zpátky dolů k hasičské zbrojnici. Hansi sem měl donést klíč od náčelníka zdejších hasičů Strabergera ("po chalupě" Daumein). Ten z nedůvěry přišel otevřít sám. Oba kulturologové všechno zachytili svými fotoaparáty, poznamenali si i počet hadic. Také čtyři hydranty, rozdělené po vsi, byly odborně posouzeny. Následně se šlo ke kapli, kde se opět pilně fotografovalo. Jak už byli zvědaví, chtěli vidět i lesovnu. Lesní Rohler dlel náhodou doma a ukázal jim své působiště zevně i zevnitř. Teď už toho oba badatelé spatřili v Lužnici dost. Unavení a hladoví vraceli se nazpátek k bývalému starostovi Wostlovi. V tu dobu zapadalo zrovna nad vrchem Hradiště (Radischberg) slunko. Ani tohle si nechtěli nechat ujít a vypravili se k Wostlangerovi ("po chalupě" Buid). Jeden z obou užasl, kolik vsí je odtud k vidění.
Když byli nazpátek u Wostla, poprosili matku, aby jim udělala k jídlu nějakou maličkost, Hansi k tomu musil dojít pro dva litry piva. Příštího dne otec Wostl vypravil se dvěma kulturology a Hansim žebřiňák k zámečku Žofín (Sophienschloss). Lesmistr Schwalb se ujal průvodcovství a prošel s nimi zámeckou budovu. Byli okolím i místem samým viditelně překvapeni. Jen se uvnitř nesmělo fotografovat. Od zámečku se šlo do pralesa. Se svými dlouhými měřicími pásmy zaznamenávali obvod některých lesních velikánů. Žofín a blízký prales byly asi vrcholem jejich návštěvy. Pak poprosili otce Wostla, aby je se vší jejich výbavou odvezl do Německého Benešova. Tam se rozloučili pevným stiskem ruky, skoupým spropitným a slibem, že za veškerou pomoc jistě zašlou pořízené fotografie.
Mezitím jsou všichni aktéři téhle vzpomínky po smrti. Těch fotografií z celé záležitosti se u Oppenauerů nikdy nedočkali. Zůstalo jen u toho slibu na rozloučenou.
Glaube und Heimat, 2011, č. 1, s. 53-54
P.S. I tento příspěvek do krajanského časopisu spatřil v něm světlo světa těsně kolem data úmrtí svého autora. Měl jistě v zásobě lecjaké další "vzpomínky na Lužnici".
Nebyl vlastně rodem odtud. Přišel na svět 27. března roku 1934 v Liberci (Reichenberg), ale své dětství až do vyhnání prožil v Lužnici nedaleko Terčí Vsi (Theresiendorf, dnešní Pohorská Ves). Než o něm předám slovo svědkyni povolanější, chtěl bych ještě poznamenat, že 14. května roku 2005 oslavil Josef Kastl, pro přátele a krajany Sepp Kastl, v severobavorském Schwabachu se svou ženou Theresií, roz. Weberovou, zlatou svatbu. Resi Weberová se narodila v bavorské metropoli Mnichově a strávila své dětství v Eschenbachu a Weiherhammeru v Horní Falci, zemský okres Neustadt an der Walnaab. V listopadovém čísle "diecézního" krajanského měsíčníku Glaube und Heimat roku 2009 stačil Sepp Kastl ještě převzít od Marie Hochreiterové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) post rodáckého zpravodaje, který bohužel mohl vykonávat jen něco málo přes rok do svého náhlého skonu 5. února 2011 v nemocnici města Schwabach. Od otevření hranic v roce 1990 navštívil krajinu svého dětství mnohokráte. Zpočátku se smíšenými pocity, poněvadž z někdejší Lužnice toho příliš nezbylo. I Herterhaus byl srovnán se zemí. Od toho jsou ale vzpomínky, ty snímky třeba i zesnulé paměti, došlé k nám po letech jako lahvová pošta v proudu času.
Odešel od nás jeden "stavitel mostů"
Dne 5. února 2011 skonal ve Schwabachu Josef Kastl, který by se 27. března téhož roku dožil 77 let. Pocházel z Lužnice u Terčí (dnes Pohorské) Vsi (kde ovšem jen prožil dětství, narodil se jinak v Liberci - pozn. překl.) a byl díky tomu pravým "šumavským" dítětem (v originále "ein echtes Waldlerkind" - pozn. překl.). Uměl kouzelně vyprávět o životě v odlehlých vesnicích Novohradských hor, o jejich obyvatelích a o celé té lesnaté šumavské končině. Z těchto vyprávění bylo znát, že rozhodující postavou jeho dětských let byl "lužnický" dědeček. Další pro něho výsostně důležitou osobností byl hrabě Karl Buquoy, o kterém vždy hovořil s velkou sympatií a úctou (v originále "mit großer Wärme und Hochachtung" - pozn. překl.). Ten bystrého chlapce opakovaně potkával před svým loveckým zámečkem na Žofíně nebo za kontrolních pochůzek v lese. Mnohdy ho chlapec kus cesty doprovázel a kladl mu spoustu otázek a hrabě musil vysvětlovat, co je to právě za strom, lesní rostlinu či zvíře. Při honech směl chlapec příležitostně dělat nadháněče. Konečně mu hrabě Buquoy umožnil chodit na měšťanskou školu, a to s ohledem na chlapcův bytostný zájem o les také s vyhlídkou budoucího zaměstnání v buquoyských lesích (v originále "im Buquoyschen Forst" - pozn. překl.). Vyhnání učinilo ovšem konec všem podobným plánům.
V roce 1946 nebyla rodina v jednom z dobytčích vagonů posledního vyhnaneckého transportu z Kaplice (rozuměj poslední kaplický vlak tzv. "odsunu" - pozn. překl.) ušetřena návratu ze Západu ještě jednou zpátky do Československa, poněvadž Američané se zhrozili ve vlaku se nacházejících bývalých vojáků německého wehrmachtu, zedraných natolik, že byli téměř doslova nazí, načež americká vojenská kontrola je odmítla v tom stavu převzít. Ten vysídlenecký zážitek se do paměti Josefa Kastla (bylo mu tehdy dvanáct let - pozn. překl.) vryl dost hluboko.
Byla to asi vděčnost vůči mému strýci (rozuměj Karlu Buquoyovi /1885-1952/ - pozn. překl.), která pohnula Josefa Kastla navázat se mnou kontakt. Učinil mi následně jedinečnou nabídku, že mne provede buquoyskými lesy po cestách svého dětství. Byla jsem si vědoma, jaký dar to pro mě je a s radostí jsem jej přijala zejména proto, že v mých historických zkoumáních sociálních reforem hraběte Johanna Buquoye (knihu "Johann Graf von Buquoy - ein Sozialreformer im Zeitalter der Aufklärung", která na základě těchto studií vznikla, vydala autorka vlastním nákladem roku 2004 - pozn. překl.) z 18. století jsem se v mnoha ohledech tak řečeným "Horním hvozdem" (v originále "mit den sogenannten 'Oberen Forst'" - pozn. překl.) obírala. A tak jsme putovali celý jeden den po stopách plavebních nádrží, skláren a lesních kolonizačních osad, které Johann Buquoy (žil v letech 1741-1803 - pozn. překl.) založil. Nádrže byly následkem nedávných záplav poničeny a vypuštěny. Na jejich dně se díky tomu vynořily na denní světlo pařezy lesních velikánů poražených tu někdy před 230 lety. Bylo znát, čím je Josefu Kastlovi ticho těchto lesů, krása zdejší krajiny a především ojedinělý výhled, naskýtající se od "jeho" Lužnice.
Nesmlčel však ani vzpomínky na mnoho zlého, co se v krásném lese kolem kdysi odehrálo. Zavedl mne za Pohorskou Vsí ke stromu, u něhož byl českým pohraničníkem zezadu zastřelen bratr Wenzela Jaksche (Wenzel Jaksch, významný německý sociálnědemokratický politik, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) poté, co jím byl řádně odbaven a poučen o cestě na rakouskou stranu hranice. Ukázal mi na okraji vsi Lužnice v lese jedno místo se slovy: "Hier war ein Haus." (tj. "Tady býval jeden dům." - pozn. překl.) Jen s námahou se daly odhalit zbytky základů a zahradní zdi v lesní půdě. Tady žilo se svými rodiči duševně narušené dítě, chlapec jménem Seppi, než ho odtud odvezli. Padl za oběť nacistickému programu eutanazie. Kousek opodál jsem byla upozorněna na osamělé stavení vprostřed louky. Žila v něm na konci války mladá žena s malými dětmi. Byla šesti Rusy, kteří se podhrabali do domu jámou, již vyhloubili pod dveřním prahem, znásilněna a zavražděna. Tolik bezedné lidské zloby se soustředilo v krátkém časovém úseku a na úzkém prostoru nádherné lesní končiny při dnešní Pohorské Vsi!
Prakticky myslící Josef Kastl se chopil z pověření jejích někdejších obyvatel díla hned, jakmile to bylo možno, přímo na místě: obílil hřbitovní zeď a hřbitovní domek (prý používaný i jako kaple: byly tu údajně pokřtěny už tři děti, viz Glaube und Heimat, 2009, č. 12, s. 52 - pozn. překl.) a postaral se o to, aby tráva mezi hroby a na nich byla jedním zdejším obyvatelem sečena. V krajanském měsíčníku Glaube und Heimat uveřejnil texty o někdejší Terčí Vsi a o dnešním životě v ní. Svým otevřeným komunikativním způsobem chování se stal ve zvláštní míře člověkem, jemuž se dá říkat "stavitel mostů". Aniž by uměl česky, podařilo se mu dosáhnout toho, že dnešní obyvatelé Pohorské Vsi, zejména členové místního okrašlovacího spolku, scházejí se tu opakovaně spolu s odtud vyhnanými Němci, se sousedními Rakušany a Pražany, kteří mají v místě i okolí rekreační chalupy, o posvícení ke kolektivní vesnické slavnosti. Spřátelil se s dnešními obyvateli Lužnice, kteří mu věnovali takovou důvěru, že mu přenechali svou rekreační chalupu po dobu jeho dovolené. Sedával tu na louce a dlouho hledíval na hvězdné nebe nad lesem. Tady si uměl oddechnout.
Poslední léta trvale zápasil s nemocí. Přese všechno bolestné, co mu bylo dáno zažít už jako děcku, stal se mužem plným pokoje a míru. Vdově po něm, jeho synovi, jeho vnukům i malému pravnoučeti patří výraz hluboké soustrasti ode všech těch, kdo ho znali. Na hřbitově v Pohorské Vsi se konala 27. února 2011 z iniciativy jeho českých a rakouských přátel smuteční slavnost za "Seppa Kastla".
Glaube und Heimat, 2011, č. 4, s. 55
- - - - -
* Liberec / Lužnice, Pohorská Ves / † † † Schwabach (BY)
