MARIA HOCHREITEROVÁ

Es war einmal im Mai

Wenn in der Heimat Knospen springen,
die Lerche trillert ihrn Gesang,
der Kirschbaum sich mit Blüten schmückt,
wird 's wieder Mai in Dorf und Land.

Vom Kirchturm dann die Glocke ruft,
es wird geschmückt der Maialtar
in schönster Pracht die Gottesbraut,
sie sah auf uns die Beterschar.

1946 sind wir zum letzten Male,
vor ihrem reinen Bild gekniet,
"O Königin bitt für uns alle,
begleit uns auf dem weiten Weg."

Damals schien 's als wollt sie weinen,
Wie sie uns ins Herz geschaut,
Doch keinen hat sie je verlassen
der sich ihr hat anvertraut.

Unter unbekannten Sternen,
hat sie immer uns beschützt
und besonders im schönen Maien,
hat ihr Bild mich stets beglückt!

Bylo to jednou v máji

Když doma pupeny zas pučí
a skřivan zpívá pod nebem,
třešeň se přiodívá květem,
májem zas voní rodná zem.

Ve vsi se rozhlaholí zvony,
oltář je samý vonný květ
a z něho oči Božské Paní
zdály se nám všem rozumět.

Před vyhnáním jsme naposledy
klekli před Její obličej:
"Královno, dál oroduj za nás,
cestou odsud nás provázej!"

Jako by chtěla plakat s námi,
když v srdcích nahlédla ten žal,
my věděli, že neopustí
toho, kdo se jí odevzdal.

I pod hvězdami jiných končin
chránila nás pak tajemně.
Vždy v máji ta tvář Mariina
až dodnes obšťastňuje mě!

Glaube und Heimat, 1987, č. 5, s. 53

Dvě stě let od vysvěcení našeho kostela

Už v sobotu se toho zářijového odpoledne shromáždilo přes čtyřicet rodáků a přátel s našimi milými čestnými hosty, hrabětem Rudolfem Buquoyem (1927-1995, syn a dědic posledního Buquoye v Čechách Karla Jiřího /1885-1952/ pozn. překl.) a jeho sestřenicí hraběnkou Margarete Buquoyovou (je samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v hostinci "Rose" v Deggingen (bydlišti autorky textu - pozn. překl.). Večer uběhl až příliš rychle při vzájemném sdělování rodáckých vzpomínek a promítání pohlednic, fotografií a diapozitivů z domova. To, že se obec Deggingen (ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.) stala centrem našeho farního setkání, ukázala pak zejména neděle, kdy počet účastníků vzrostl na 150 slavnostních hostí. Při nádherném počasí, jaké umí vyčarovat jen den pozdního léta, sešli se sem ze všech stran, dokonce i z východní části rozděleného Německa (den 3. října 1990 tři roky nato, kdy bývalá "DDR" přistoupila ke Spolkové republice Německo /BRD/, je ve sjednocené zemi od té doby státním svátkem - pozn. překl.), aby oslavili jubileum farního kostela v našem domovské vsi Theresiendorf (i česky tehdy Terčí Ves, až po válce a vyhnání dnešní Pohorská Ves, v letech 1960-1990 jen část obce Benešov nad Černou /někdejší Německý Benešov/, nyní znovu samostatná obec - pozn. překl.). Slavnostní mši sloužil místní duchovní, páter Ehrenfried, který nám v kázání přiblížil životní příběh patrona našeho kostela, svatého Linharta (v originále "Sankt Leonhard" - pozn. překl.). Vybráno bylo 360,- DM, z čehož polovina byla věnována kostelu v Deggingen, polovina šumavské misii ("Böhmerwald-Mission") "Glaube und Heimat". Naše farní korouhev dostala jubilejní stuhu s motivem bočního pohledu na náš kostel a s nápisem:

1787-1987
200 Jahre
Pfarrkirche
St. Leonhard
Theresiendorf
Zum Gedenken
an unsere Heimat
20. 9. 1987
Deggingen

Na závěr v kostele spustil Mathias Zeuka, syn Marie Schönauerové, na trubku šumavskou hymnu (Böhmerwaldlied) Andrease Hartauera, kterou všichni zpívali spolu a jediné oko nezůstalo suché (v originále "kein Auge blieb trocken" - pozn. překl.). Ty slzy tryskaly za náš zhanobený kostel, hroby a vsi. Podle jedné fotografie z roku 1986 (40 let po odsunu - pozn. překl.) je hlavní oltář jen hromadou trosek, obraz na něm je vyříznut a jeho prázdný rám visí na stěně.
K obědu jsme byli dobře a hbitě obslouženi. Pozdravné slovo ke slavnostním a čestným hostům pronesl Otto Steidl, rovněž tak i poděkování. Já se obrátila s nejupřímnějšími díky ke všem, a to i těm, kdo mi jen napsali, že nemohou přijet. Srdečný pozdrav nám přednesla i uznávaná autorka prací o historii našeho domova hraběnka Buquoyová, v nichž mohla zaznamenat i nejtěsnější spojení naší farnosti s hraběcím rodem Buquoyů po téměř celá dvě staletí. Děkujeme jí i my z celého srdce za její neúnavné úsilí; stejně tak i hraběti Rudolfovi za jeho milá slova. Přála bych si, aby toto naše setkání zůstalo v trvalé paměti a počet účastníků byl v budoucnu ještě vyšší. Bohužel byly ty krásné hodiny brzy za námi a mladším se zdála i taneční zábava, kterou si od nich nelze odmyslet, až příliš krátká.

Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 56-57

Za maminkou

Dne 18. listopadu léta Páně 2006 zemřela po čtrnáctidenním pobytu v nemocnici naše milovaná maminka Marie Iraschková, roz. Dölplová, zaopatřena svatými svátostmi. Posledních pět dnů v nemocnici byla už v bezvědomí, jen dech dosud neustával. Tak nám usnula navždycky. Maminka se narodila se 2. října 1904 ve Všeměřicích (Schömersdorf) u Rychnova nad Malší (Reichenau an der Maltsch). V roce 1932 přišla jako hospodyně k Josefu Schimanimu do Hartunkova (Hardetschlag) a deset let nato se roku 1942 Marie Dölplová posléze provdala za vdovce Josefa Iraschka z Lužnice (Luschnitz).
Ten byl na samém konci války odveden v lednu roku 1945 k vojsku a už se z války nikdy nevrátil.
V květnu 1946 byla Marie Iraschková i se svými pěti dětmi zbavena majetku a vyhnána z domova. Pevné kořeny rodné země a křesťanské víry jí pomohly s nekonečnou pílí a v důvěře v Boží ochranu vytvořit pro sebe a děti nový domov v Bindsachsen-Büdingen (spolková země Hesensko - pozn. překl.).
Rozloučili jsme se s ní na hřbitově i hrstí rodné země. Truchlí za ní dál její děti se svými rodinami, vnuci, pravnuci a jeden prapravnuk.

Glaube und Heimat, 2007, č. 1, s. 54

Zázraky se dějí

Před šedesáti lety u nás doma, jak se válka blížila stále víc a víc i sem k nám, už naší mamince starosti nedopřály klidu. Myslila bez ustání na ty tři syny někde na frontách. Syn Franz zmizel beze stopy někde u Stalingradu a začátkem května 1945 ruská fronta dorazila vlastně až téměř k nám. Obyvatelstvo opanovával stále rostoucí strach a žila už jen jediná naděje, že totiž Američané (v originále "Amis" - pozn. překl.) k nám stihnout přijít dřív nežli Rusové. Dne 5. května 1945 probíhal ústup německých jednotek v plném rozsahu. Jednotlivě zbloudilí Bělorusové a Chorvati, kteří bojovali po boku Němců, žebrali po celý den o kus jídla. Večer, když se setmělo a maminka otevřela domovní dveře, padl jí syn Anton do náruče. Bylo to něco jako zázrak! Jak k tomu došlo: při ústupu před ruskými oddíly v dolnorakouském Waldviertelu řekl můj bratr Anton svému kapitánovi (v originále "zu seinem Hauptmann" - pozn. překl.), že by mohl být ve dvou hodinách doma a překvapit rodiče, aniž by skrýval, jak na to myslí a jak si to představuje. Kapitán měl dobré srdce a napsal bratru rozkaz k "přesunu pro obvazový materiál" do záložního lazaretu v Benešově (v originále "Beneschau", rozuměj Deutsch Beneschau - až po válce se z Německého Benešova, což bylo i před ní úřední české pojmenování, stal Benešov nad Černou - pozn. překl.). Bratr měl opravdové štěstí. Dne 8. května došlo ke kapitulaci, válka skončila a pro něho i povinnost vrátit se k jednotce. Byl ušetřen i zajetí, poněvadž než přišli Rusové a okupovali nás, vyhledal stejně jako já a jiná děvčata a mladé ženy, vyzbrojen jako my jen vlněnou dekou, ochranu a úkryt v rozlehlém blízkém lese. Dnem i nocí jsme tam tábořili na studené a vlhké zemi, poněvadž po deset dnů panovalo ještě válečné právo a my Němci jsme byli vydáni zvůli vítězů. Nejhorším nebezpečím pro nás byli však čeští partyzáni, podněcovaní k pomstě Benešem. Díky Bohu, Matka Boží rozestřela nad námi svůj plášť.

Glaube und Heimat, 2006, č. 7, s. 58

Maria Hochreiterová, roz. Iraschko, žijící v bádensko-württemberské obci Deggingen, Bronnwiesenstraße 10 (na stránkách Kohoutího kříže je samostatně zastoupen i Mariin manžel Willi /1920-1985/), už od počátku osmdesátých let plnila na stránkách krajanského měsíčníku Glaube und Heimat roli "Heimatbetreuerin", tj. rodácké pověřenkyně pro obec Pohorská Ves, jak se dnes říká jejímu Theresiendorfu (narodila se tam 20. března roku 1920 v čp. 10 jako jedno z pěti dětí, z nichž nejmenší spatřilo světlo světa v roce 1933, kdy se v Německu ujal moci Adolf Hitler - to v jeho armádě zmizel kdesi u Stalingradu i její bratr Franz, vedle kterého rodiče kromě ní měli ještě syny Antona, Ludwiga a nejmladšího už zmíněného Josefa), do jejího vyhnání i česky zvané Terčí Ves podle Terezie hraběnky Buquoyové, roz. Paarové (1746-1818), po níž dodnes nese jméno i Terčino či také Tereziino či Terezino údolí u Nových Hradů (Gratzen), Terčí Dvůr (Theresienhof), kdysi před svým zánikem pak i zaniklá Terčí Huť (Theresienhütte). Ženské srdce hraběnčino a nejen její drží nad krajem stráž lepší, než to dokázala ta mužská. Maria Hochreiterová zemřela v Deggingen 1. září 2013.

- - - - -
* Pohorská Ves / † † † Deggingen (BW)