EMIL KECK
Z dějin Grünbergerhütten
V malé knihovně naší obecné školy v Grünbergerhütten (osada zanikla pod českým jménem Zelenohorská Huť - pozn. překl.) byla i kniha Josefa Blaua (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) "Die Künischen Freibauern". V této knize popisuje autor území od Svaté Kateřiny (v originále "das Gebiet von Santa Katharina" - pozn. překl.), přibližně šest kilometrů jihozápadně od Nýrska (v originále "von Neuern" - pozn. překl.) počínaje až ke Stachům (v originále "bis Stachau" - pozn. překl.). Když jsem tuto knihu v roce 1933 četl, bylo mi jedenáct let. Přesto mi z ní zůstalo v paměti ledacos uchováno, třeba ono proroctví:
"Künisch wird leer,
ohne Krieg und Sterb!"
(tj. volně do češtiny přetlumočeno: "Královácko zpustne vylidněno,
aniž válka, smrtě zdejší měly být snad za tou změnou!" - pozn. překl.)
V příhraničí nejen s Bavorskem se stalo toto proroctví následkem poválečného vyhnání původních německých obyvatel truchlivou skutečností. Mnoho osad bylo vypáleno a do základů srovnáno se zemí. Tím byla vymýcena i jejich německá místní jména. Jména jako Grünbergerhof, Seckerberg, Obergrünberg, Grünbergerhütten či Kaltenbrunn jsou mnoha Čechům, žijícím dnes v okolí Rehberka (i ta obec se jmenuje česky Srní - pozn. překl.), vlastně už neznámá. Znají to území, kdysi plné dnes zaniklých osad, pod českým jménem Zelená Hora.
Po vůli někdejších československých ministrů vnitra měla zřejmě všechna místa, kde na Šumavě žili němečtí lidé, zarůst kopřivami (i navzdory velkolepým poválečným plánům osídlení novými obyvateli před spuštěním "železné opony" - pozn. překl.). Já jsem se v roce 1922 narodil a až do svých dvanácti let jsem tam se svými rodiči i bydlel. Tímto příspěvkem bych rád zabránil tomu, aby moje rodiště a mnoho jiných míst kolem na témže území postupně upadlo docela v zapomnění.
O vzniku Grünbergerhütten a životě dřevorubců (v originále "und das Leben der Holzhauerleut" - pozn. překl.), kteří tu na "Holzhauern", jak se Grünbergerhütten podle jeho obyvatel také říkalo, bych rád podal zprávu, pokud je mi co známo z vlastní zkušenosti, z ústního podání či ze záznamů církevních kronik (i německy psaná obecní kronika Srní z pera Ludwiga Haranta, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, se opírá o církevní zdroje - pozn. překl.). V kronice je zmíněno hraniční pohoří směrem k Bavorsku a označované "Grünberg" snad kvůli množství vegetace, jež je pokrývá. Podle měření astronoma Davida (Alois Martin David má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) leží toto pohoří 550 až 600 sáhů nad mořem, tj. 1042 až 1137 metrů, bereme-li za základ rakouský sáh (v originále "wenn österreichische Klafter zu Grunde gelegt worden" - pozn. překl.). Pro Grünbergerhütten je tento údaj alespoň přibližně přesný, hora Poledník (v originále "der Mittagsberg" - pozn. překl.) leží však v nadmořské výšce 1315 metrů.
V roce 1782 tady vzniká první huť na výrobu dutého skla (v originále "die erste Hohlglashütte" - pozn. překl.), zvaná "Bartelhütte". Také v Nové Studnici (v originále "in Neubrunn" - pozn. překl.) a v Kaltenbrunnu (osada neměla české jméno - pozn. překl.) byly zbudovány sklářské hutě. Místní jméno "Grünbergerhütten" má v nich zřejmě svůj původ. Tyto hutě kolem roku 1840 zase zanikly. Zbytky základů "Bartelhütte" lze najít ještě dnes. Stála mezi stavením zvaným "Kerschbaum Haus (Emmerich Haslinger)" a později zbudovaný hostincem, jehož posledním majitelem byl Georg Oswald (jde o čp. 115/31/Oswald/ a čp. 116/33 /Haslinger/ podle webu /Zaniklé obce). Volné místo mezi Ederovým hostincem a školou bylo místními zváno "Hüttenplatz", stavení Haslingerovo, Oswaldovo, Hacklovo (čp. 117/ 34 - pozn. překl.) a škola (čp. 217/54 - pozn. překl.) pak "Hüttenhäuser".
Poněvadž tato stavení se nacházela relativně v samém středu osady, říkalo se místu, kde zdejší bydleli "af d’Hüttn oi". Tak tomu bylo až do vyhnání. Ti, co u nás chodili do zdejší školy, si jistě ještě vzpomenou, že na prostranství zvaném "Hüttenplatz" se daly najít úlomky barevného skla z někdejších hutí.
Asi 80 metrů od nich byl pro skláře zbudován i hostinec "Bartl Wirtshaus", který byl provozován Johannem Hacklem až do roku 1900 a patřil v Grünbergerhütten k nejstarším stavením. Stejně jako všechna ostatní byl i on do základů zničen. Zbytky pivního sklepa, resp. ledárny (v originále "Reste vom Bier- bzw. Eiskeller" - pozn. překl.), na nichž metím stojí vzrostlé stromy, jsou dosud k rozeznání.
V roce 1798 započal kníže Schwarzenberg s výstavbou plavebního kanálu a ve Vchynicích-Tetově, Schätzově Mýti (v originále "in Chinitz-Tetau, Schätzenreuth" - pozn. překl.) a u nás v Grünbergerhütten bylo osídleno asi 70 dřevorubců. Ti si tady u nás postupně vybudovali 46 domů. Osada Grünbergerhütten náležela ke správní obci Prášily (v originále "zur Verwaltungsgemeinde Stubenbach" - pozn. překl.), přifařena však byla k Rehnerku (v originále "aber zur Pfarrgemeinde Rehberg" - pozn. překl.). Výjimku tvořilo stavení řečené "Kolasch Haus", které zbudoval Franz Oswald. Posledním majitelem byl Johann Schwed. Stálo jen 60 metrů pod domem mého dědečka Karla Kecka (čp. 114/29 - pozn. překl.), patřilo však k osadě Grünberg a ke správní obci Rehberk.
Půda tady na "Holzhauern" byla chudá a kamenitá, klima drsné a život lidí tvrdý a bohatý tak leda na odříkání. Přesto lpěl každý celým srdcem na tomto krásném kousku země. O životě dřevorubců na "Holzhauern" (v originále "über das Leben der ,Holzhauer auf den Holzhauern‘" - pozn. překl.) chci vyprávět někdy příště.
Hoam!, 1993, s. 12-13
Glaube und Heimat, 1994, č. 3, s. 16-17
Z kroniky farnosti Rehberk
Koncem 17. století byla ještě celá rozloha farnosti Rehberk pokryta lesem - Královský Hvozd, území svobodných královských rychet se táhlo od Svaté Kateřiny po Stachy (v originále "von St. Katharina bis Stachau" - pozn. překl.). Základem byl majetek zemského panovníka (v originále "Grund war landesfürstlich" - pozn. překl.). Jeho část, dnešní Prášily (v originále "der gegenwärtig Stubenbach heißt" - pozn. překl.), měla být darována španělskému důstojníkovi jménem "Donda Tourta" (zkomolený překlep, Ludwig Harant píše v rehberské kronice jméno zřejmě správněji "Don de Fourta" (viz kronika obce Srní 1929-1974 - pozn. překl.)
Kolem roku 1710 (tehdy měl onen Španěl prodat Prášily podle záznamu Ludwiga Haranta v kronice Srní hraběti Kolowratovi - pozn. překl.) byla zbudována (v originále "umgebaut /erbaut/" - pozn. překl.) osada Sattelberg (dnes česky Sedlo - pozn. překl.). pojmenovaná tak podle dvou vrchů, připomínajících dohromady sedlo. Původně sestávala z osmi stavení, dnes je jich padesát. Pro potřeby sklářských hutí se v lesích začalo hodně kácet (v originále "fing man an, die Wälder zu lichten" - pozn. překl.). Koupí se stal majitelem baron "Schmiedel" (Karl Richars Ritter von Schmidel podle Wikipedie - pozn. překl.) a Rehberk byl přebudován (v originále "wurde umgebaut" - pozn. překl.). Původně měl sedm domů, v současnosti (v originále "gegenwärtig", publikováno 1993 - pozn. překl.) 37. Zdržovalo se tu mnoho srnčí zvěře (v originále "viele Rehe" - pozn. překl.), odtud i jméno této končiny (i "česky" dříve "Rehberk", nynější Srní - pozn. překl.). Rehberk přešel prodejem do vlastnictví Eleonory von Mansfeld (blíže o ní viz genealogický web Geni.com - pozn. překl.). V roce 1733 ho získal dědickým právem její syn Heinrich von Mansfeld (viz opět Geni.comh - pozn. překl.). Poté byl zbudován Grünberg, nesoucí jméno (v českém významu "Zelená hora" - pozn. překl.) podle zdejší vegetace, Schlösselwald (dnešní Hrádky - pozn. překl.) podle skalnatého okolí, Kaltenbrunn, Antigl a Modrava (u ní v originále "Mader" - pozn. překl.). Prosvětlování lesů pokračovalo i nadále, až ke Vchynicím-Tetovu se stávaly dominikálními (v originále "wurden zu Dominikalissen umgebaut" - pozn. překl.).
Kníže Schwarzenberg započal v roce 1798 se stavbou plavebního kanálu, dokončenou už toku 1800. Kanál začínal rechlovým mostem (v originále "bei den Rechenbrücke", přičemž "Rechen" znamená počítání - pozn. překl.) na horním toku Vydry (v originále "Oberlauf der Wydra" - pozn. překl.) u Vchynic- Tetova a ústí mezi Spáleným vrchem a Seckerbergem (osada zanikla pod českým jménem Horky - pozn. překl.) do Sekerského potoka a Křemelné (v originále "in den Seckerbach und Kießlinger" - pozn. překl.). Délka obnášela asi 16 kilometrů. Zároveň bylo ve Vchynicích-Tetově osídleno 70 dřevorubců.
V roce 1788 byla na náklady osad zbudována dřevěná kaple s přilehlým hřbitovem. Ten byl roku 1800 rozšířen a byla na něm postavena i hřbitovní kaple. K jejímu vysvěcení došlo dne 11. října 1801. Počet věřících duší (v originále "die Seelenzahl" - pozn. překl.) činil původně asi 800 osob. Rehberk a Sattelberg byly přifařeny k Rejštejnu (v originále "nach Unterreichenstein" - pozn. překl.), Grünberg, Schlösselwald, Antigl a Modrava k Dobré Vodě u Hartmanic (v originále "nach Gutwasser" - pozn. překl.). Když ale v roce 1803 byly přifařeny i Grünbergerhütten, Neubrunn (osada zaniklá jako Nová Studnice - pozn. překl.) a Vchynice-Tetov, vzrostl počet věřících na 1600 a lokálie Rehberk byla povýšena na farnost s kooperátorem. Místo, kde stál kostel a byt duchovního, leží podle měření astronoma Davida v nadmořské výšce 424 sáhů. Olověná koule zalitá v horním stupni vchodu do kostela tuto výšku označuje.
Poněvadž osadami zřízený dřevěný kostelík byl už notně zchátralý, schválilo 20. října roku 1803 Jeho Veličenstvo císař František I. (v originále "von Seiner Majestät Franz I." - pozn. překl.) částku 5443 zlatých 39 krejcarů na stavbu kamenného kostela. Jako přídavek ke stavbě bylo v následujícím roce milostivě schváleno 701 zlatých.
Dne 1. května 1804 byly vyhloubeny základy kostela a 3. května byl do nich vložen základní kámen. Ačkoli zdražování základních životních potřeb bylo značné, takže měřice žita stála 14 zlatých, libra hovězího masa 12 krejcarů, požehnal přece Všemohoucí dílu našich rukou, takže 5., 6. a 7. září tohoto roku bylo sneseno staré a zároveň ke stavbě připraveno všechnnové dřevo. Zednickým mistrem byl Ferdinand Gruber z Rehberka.
Během výstavby musel duchovní správce s několika farníky (v originále "mit einígen Kirchenkinder" - pozn. překl.) zajet do Pasova (v originále "nach Passau" - pozn. překl.) a koupit tam v dražbě ve františkánském klášteře jedny varhany, velkou monstranci, mešní roucha, oltářní svícny, lampy, mešní knihy a obrazy.
Dobrotiví farníci vypůjčili 800 zlatých, které z církevních příjmů byly postupně spláceny. Jen poznámka: tyto v Pasově nabyté předměty, a to včetně varhan, byly zmíněnými farníky dopraveny do Rehberka na zádech pěšky (v originále "auf dem Rücken und zu Fuß" - pozn. překl.).
Dne 7. března roku 1806 byly do věže vytaženy a zavěšeny z Bavorska zakoupené zvony, ten větší o váze 510 liber, ten menší o váze 442 liber. Ve svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1806 se za velké účasti věřících konalo vysvěcení kostela. Dne 6. září 1846 zemřel o deváté hodině dopolední veledůstojný pan farář Wenzel Prinz (bylo mu 74 let a sloužil v Rehberku 44 let - pozn. překl.).
Oprava: K vysvěcení farního kostela v Rehberku došlo 15. srpna roku 1907 a nikoli, jak mylně uvedeno, "1806".
Zvony rehberského kostela byly sňaty a zabaveny dne 23. listopadu válečného roku 1916. Počet zvonů: dva - váha 264 kg a 243 kg. Jednotná cena obnáší 4 koruny za 1 kilogram.
V roce 1917 byla zakoupena nová socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Je vysoká 86 cm a stála 60 korun. Socha sv. Alžběty je rovněž 86 cm vysoká a stála také 60 korun.
Od roku 1918 jsou záznamy kroniky psány výhradně v češtině.
Mnoho listů chybí.
V letech 1935-1938 učinil do kroniky několik záznamů kaplan a pozdější farář Johanm Grill (ten zemřel sedmatřicetiletý v únoru roku 1946 i následkem pobytu v českém vězení a je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Dne 14. června 1936 byly vysvěceny nové věžní hodiny, pořízené hlavně z finančních darů farního společenství (v originále "von Spenden der Kirchengemeinde" - pozn. překl.).
Farář Grill si stěžoval na biskupství, že obětní peníze (v originále "die Opfergelder" - pozn. překl.) z Hauswaldské kaple (byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.) jsou majiteli používány na cizí účely.
Po roce 1938 chybějí všechny záznamy. Listy byly z kroniky vyříznuty. Následné záznamy jsou pak do kroniky vloženy na volných listech.
Výňatky ze záznamů faráře Grilla z října 1938:
"Alles Neue leuchtet anfangs gewöhnlich in lichten Farben! Die Schatten bemerkt man erst später! Was uns die Zukunft bringen wird, wissen wir freilich nicht! Wird es eine angenehme, überraschende Operette sein? Oder ein düsteres Drama? Jedenfalls das eine ist erreicht, wir haben unsere nationale Freiheit wieder! Die Sehnsucht von 31/2 Millionen Menschen ist gestillt worden, der grimmige, oft bittere Kampf ist siegreich beendet. Wir gehen in Gottes Namen heim ins Reich." (tj. "Všechno nové svítí zpočátku obvykle v jasně zářivých barvách! Stíny člověk zaznamená teprve později. Co nám přinese budoucnost, to ovšem nevíme. Bude to příjemná překvapivá opereta? Anebo temné drama? V každém případě je dosaženo jednoho: máme znovu nacionální volnost! Touha tři a půl milionu lidí je utišena, ten zuřivý, často trpký boj je vítězně ukončen. Jdeme ve jménu Božím do Říše." Tolik poslední záznamy faráře Grilla (to ony se mu možná později staly osudnými - pozn. překl.).
V červenci 1939 opouští administrátor Grill Rehberk a ujímá se farnosti Děpoltice (v originále "Depoldowitz" - pozn. překl.) u Nýrska (v originále "bei Neuern" - pozn. překl.). Farářem v Rehberku se stává Johann Landwehr.
V jeho záznamech se píše mj.: "Meinen ersten Besuch machte ich in Rehberg am Peter und Paul-Fest, der erste Eindruck war allerdings nicht besonders günstig, zumal an diesem Tage in der Hauswaldkapelle die Opferstöcke erbrochen waren." (tj. "Poprvé jsem navětívil Rehberk na svátek sv, Petra a Pavla, první dojem ovšem nijak zvlášť příznivý nebyl, poněvadž právě toho dne byla vypáčena v Hauswaldské kapli pokladnička na milodary." - pozn. překl.)
Zabavení zvonů v Rehberku. Dne 26. února roku 1842 byly dva v roce 1922 farní obcí pořízené zvony zabaveny pro válečné účely. Kolem půl jedenácté dopoledne (v originále "gegen 10.30 Uhr" - pozn. překl.) sem dorazili řemeslnickou komorou určení pracovníci se silnými lany a montážními klíči. Poněvadž však se toho dne konal pohřeb pana Isidora Kiesenbauera ze Seckerbergu, byly zvony sňaty teprve po pohřbu. Byly odvezeny do Dlouhé Vsi (v originále "nach Langendorf" - pozn. překl.) a odtud do Plzně (v originále "nach Pilsen" - pozn. překl.) k rozlití.
V jednotlivých osadách byly zabaveny i ze soukromých stavení následující zvony: zvon z Hauswaldské kaple, ze stavení Benno Grubera v Rehberg-Dorf (dnes Staré Srní - pozn. překl.), Wenzela Haranta (usedlostním jménem "Kasperl Bauer"), Oswaldů v Grünbergerhütten, Hofmanů v Sattelbergu, Tremlů v Schätzenwaldu (dnes Schätzův Les - pozn. překl.) a Karla Grubera ve Vchynicích- Tetově.
Následující zvony, které nevážily ani 10 kilogramů, mohly zůstat: u Schulhauserů ve Schlösselwaldu, Zelesnych v Grünbergerhofu a u Scheinostů v Talhäuser (osada, uváděná dříve i jako "Talhäuser/Bruckmühle" je v serveru "Zaniklé obce" zastoupena blízko Srní jen jako "Brückmühle/Mostecký mlýn" - pozn. překl.).
K odškodnění za zabavené zvony mělo dojít teprve po válce. "Darauf Arden wir wohl lange warten müssen!" (tj. "To si asi počkáme!" - pozn. překl.) Jakou pravdu měl farář Langwehr s tímto svým povzdechem a obavou!
Nové zvony: v listopadu roku 1943 obdržel pan Karl Gruber ve Vchynicích-Tetově zprostředkováním zdejšího kooperátora ze slévárny Anny Bauerové v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn, překl.) nový zvon z ocele s reliéfem Ukřižovaného na jedné straně zvonu a Matky Boží na straně druhé. Zvon byl věnován kooperátorem obci Vchynice-Tetov (v originále "der Gemeinde Wchynitz-Tettau geschenkt" - pozn, překl.). K jeho zavěšení ovšem nedošlo, poněvadž věžička na střeše byla přílíš malá.
O Vánocích 1943 zazněl poprvé i nový ocelový zvonek i na střeše stavení sourozenců Anny a Josefa Tremlových ve Schätzenwaldu.
Podobně jako tam dostali pak takový zvonek na Hromnice (v originále "zu Mariä Lichtmeß" - pozn, překl.) i v Grünbergerhütte a na Velikonoce i v Schätzereuthu (dnes Schätzova Mýť - pozn. překl.). Vše zprostředkoval kooperátor u zmíněné už norimberské firmy.
Zvon pro Grünberhgerhütte získala jako dar osadě rodina Karla Kecka (tj. dědečka pisarele textu v německém originále Emila Kecka - pozn. překl.). V Schätzenreuthu to byla rodina Schmidova, která měla také věžičku na střeše.
Kde skončily ty nové zvony po roce 1945, už asi nikdo neví (v originále "ist nicht in Erfahrung zu bringen" - pozn, překl.).
Hoam!, 1993, s. 695-696
P.S. Předchozí text je zakončen tehdejší adresou Emila Kecka, tj. Emil Keck, Friedrich-Engels-Ring 14, 39418 Staßfurt v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko (vzniklé po německém sjednocení roku 1990), předtím na území východního Německa, tj. někdejší sovětské okupační zóny.
Zázrak z Hauswaldu
V únorovém čísle krajanského časopisu "Glaube und Heimat" z roku 1977 referoval náš bohužel tak předčasně zemřelý vlastivědný badatel Heinz Günther Zettl (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn, překl.) podrobně o historii naší Hauswaldské kaple. Na závěr své zprávy uvedl, že při vyhození kaple do povětří československým armádním komandem (v originále "durch ein tschechisches Kommando" - pozn. překl.) zůstala soška Matky Boží (v originále "die Muttergottes-Statue" - pozn, překl.) téměř nepoškozena. Jaký zázrak! Když jsem v létě roku 1966 poprvé od vyhnání poprvé znovu přijel do dnes českého Srní, dověděl jsem se od Františka Březiny (v originále "von Franz Březina", dotyčný žil v Srní v letech 1915-1996 a Keck u něho v roce 1966 bydlel, psal o tom i v časopise "Hoam!" roku 1997, s. 190 /příspěvek měl titul "Marienstatue lag in einer Fichtenschonung" a odvolával se na tento čtyři léta starý text / - pozn. překl.) o tomto zázraku podrobnosti.
Dne 14. září 1957 kolem tři čtvrtě na šest odpoledne uslyšeli obyvatelé Srní mohutný výbuch a nad lesem v místě, kde stála Hauswaldská kaple, se objevil oblak prachu a kouře. Pan Březina se k večeru vydal oklikou do blízkosti místa detonace a s hrůzou zjistil, že komando odvedlo důkladnou práci. Z kaple zůstala jen hromada kamení a suti. Kusy obrazových rámů a útržky obrazů uvízly rozptýleny široko kolem ve větvích lesních stromů. Asi deset až patnáct metrů od místa, kde v kapli stál mariánský oltář, našel v mladém smrčí sošku Matky Boží (šlo o známou podobu zázračné uzdravitelky z Lurd a kapli se prý také proto říkalo "malé šumavské Lurdy" - pozn. překl.). Chyběly jí sepjaté ruce a tenké dřevo na zádech bylo roztříštěno (v originále "und das dünne Holz an der Rückseite war zersplittert" - pozn, překl.). Most přes plavební kanál a cesta podél kanálu byly střeženy vojáky. Pan Březina ukryl sošku v lese při kanále (stromy mohly být tehdy docela nízké - pozn. překl.) a teprve po dvou dnech se pod ochranou tmy vrátil domů.
Je nutno vzít v úvahu, že církev a věřící byli tehdy vystaveni silnému pronásledování ze strany komunistického režimu. Proto farář Novák (v originále "Pfarrer Nowak, kněz Franišek Novák /1920-1985/ působil v Kašperských Horách v letech 1951-1985 témšř 34 let až do své náhlé smrti - pozn. překl.) z Kašperských Hor rozhodl, aby soška zůstala zatím pod Březinovou ochranou, než nastane možnost dát ji citlivě restaurovat. Vyhození kaple do vzduchu vyvolávalo diskuse i mezi Čechy. Mluvilo se mj. o tom, že odstřel provedli opilí civilisté. Nepřipouštělo se, že zločin mohl být vykonán pouze na rozkaz vysokých armádních důstojníků. Když se později stalo známým, že mariánská soška přestála výbuch téměř neporušena, tvrdilo se, že byla vynesena z kaple už před ním. Vandalové, kteří ničili kříže při cestách, hanobili hřbitovy a vyhazovali do vzduchu kostely a kaple, by si však asi sotva dali práci zachránit ji před zničením. Proti tomuto tvrzení ostatně hovoří i to, jak byla soška poškozena.
František Březina opakovaně prohledával okolí zničené kaple, odtržené ruce Madoniny se mu však najít nepodařilo. Roztříštění dřeva na zádech sošky mohlo být způsobeno jen tlakovou vlnou detonace. Koncem roku 1960 přenesl Březina sošku do Plzně, kde byla restaurována a našla místo na mariánském bočním oltáři našeho farního kostela (rozuměj kostel Nejsvětější Trojice v Srní - pozn, překl.). Od té doby, co byl turistům znovu zpřístupněn bývalý zapovězený vojenský prostor, je návštěva našeho bývalého poutního místa opět možná. Mnoho krajanů, kteří sem zavítali, považuje skutečnost, že mariánská soška neskončila pod troskami kaple, za učiněný zázrak.
Glaube und Heimat, 1993, s. 18-19
Emil Keck přišel na svět 28. ledna roku 1922 jako dítě svobodné matky Emmy Hruschkaové (*1. prosince 1896 v Grünbergerhütte čp. 45, na archu sčítání lidu z roku 1921 je na rozdíl od oddací matriky uvedeno datum 11. dubna 1896, což potvrzuje záznam matriky křestní, podle níž se narodila jako dcera dřevorubce Johanna Hruschky a Pauliny, roz. Puchingerové ze Seckerbergu čp. 1) v Grünbergerhütte čp. 29 a byl legitimizován teprve jejím sňatkem s Karlem Keckem (*3. prosince 1903 v Grünbergerhütte čp. 48 jako syn Karla Kecka "staršího"), který působil jako dřevorubec dlouho na bavorské straně hranice (říkalo se jim tu "Bojergeher" a bylo jich opravdu nemálo). Ve svém rodišti navštěvoval tamní jednotřídku, roku 1933 se s rodiči a sestrou přestěhoval do Rehberku, tehdy označovaném už i českým místním jménem Srní. Ačkoli tam školní docházku skončil roku 1936 s vynikajícím prospěchen, na další vzdělání nemohl pomýšlet. U české firmy Jelínek se stal pomocným dělníkem při hloubení šachet pro přehradní nádrž v Sedle (Sattelberg) v rámci výstavby elektrárny na Čeňkově Pile (Vinzenzsäge). Po záboru území nacistickou Říší byl nuceně začleněn do zbrojního průmyslu a dostal se tak do Noimberku, resp. do tamní firmy "Aluminiumwerke", naštěstí se pak naskytla možnost, aby se vyučil kameníkem u Aloise Dichtla, který se od řeky Vydry, jejíž údolí bylo vyhlášeno přírodní rezervací, musel přesunout na Dolní Hrádky (Unter Schlösselwald) východně od Srní, kde Keck mohl pracovat u hamerníka Häuslera na Hrádeckém potoce (Stillseifenbach). Tovaryšské zkoušky musel ovšem odložit, poněvadž byl v říjnu roku 1941 povolán k wehrmachtu do Řezna (Regensburg). Prodělal pak nasazení na ruské a italské frontě, kde bojoval i na Monte Cassino. V Nizozemsku utrpěl v roce 1944 těžké zranění úlomkem miny. Když přišli Rusové, ležel a příčným ochrnutím v lazaretu ve Staßfurtu blízko Magdeburku. Soucitná zdravotní sestra, která ho vzala k sobě domů, se stala později jeho ženou. Na levou nohu zůstal ochrnut už natrvalo. Mohl se schopen práce vsedě ve východním Německu vyučit brusičem drahokamů, Stasi ho však registrovala jako návštěvníka kostela. Roku 1965 podlehla manželka a matka jediného jejich syna krvácení do mozku. Teprve rok nato mu bylo dopřáno navštívit milovanou rodnou Šumavu. Miloval hudbu a hru na citeru. Se svou druhou ženou Annelies strávil ještě několik šťastných let, ale když mu na těžkou chorobu skonal už zmíněný jediný syn, opustila ho radost ze života. Zesnul pokojně ve svých 90 letech 16. dubna 2012 v Brémách, kde je i pochován. Roku 2007 se podílel na vídeňských oslavách výročí narození i úmrtí šumavského nářečního klasika Zephyrina Zettla vydáním CD s 50 jeho básněmi, z nichž některé zhudebnil a za doprovodu citery i nazpíval. Na svém vlastním pohřbu si přál zahrát "Ave Maria" a zpívaný Otčenáš. To hudba ho bezesporu spojuje s rodnou Šumavou i s námi láskou společnou.
- - - - -
* Zelenohorská Huť / Prášily / Srní /† † † Brémy (BRE)
