KARL KEUSCH
"Bouřka"
"Karli, deš se mnou dneska 'dělat bouřku'? (v originále nářečně 'Weda macha'? - pozn. překl.)" optal se mě jednou Otto, náš pasáček (v originále "unser Hütenbub" - pozn. překl.).
Byl jsem samozřejmě hned pro, poněvadž bouřku jsem zatím nikdy nedělal. To bylo něco zatraceně nového, co jsem ještě neznal.
Když se setmělo, vydali jsme se do blízkého sousedství. "Na vejminku" při severní straně domu tam bydlili dva staří lidé, "Seppei" (něco jako české "Pepíček" - pozn. překl.) se svou ženou. Stavení stálo v mírném svahu. Okno z výminkářské světnice bylo takřka ve stejné výši s přilehlou loukou. Za oknem, které bylo lehce pootevřeno, panovalo šero a my mohli právě tak zaznamenat, že Seppei se ženou sedí spolu na pelesti postele.
Tu mi Otto přistrčil kapesní baterku s pokynem: "Musíš krátce posvítit tam dovnitř a zmizet na stranu, aby tě nebylo vidět." Vrhl jsem do okna bez záclon první "šajn" (v originále "Lichtschein" - pozn. překl.), co říkám: první "blesk", Otto pak zabušil na přinesený s sebou kus plechu.
Pootevřeným oknem jsme zaslechli dvojhlasné: "Hee..iif uns Goood - blitzn duats!" (tj. "Poo..máheej Pááánbu - tam blejská!" - pozn. překl.)
Tu jsem tak ještě třikrát "blejsknul", poněvadž to byla opravdová krása. Po dvaceti asi bleskech a hromech se vším všudy, tedy i s tím "Hee..iif uns Goood!" jsme s "děláním bouřky" přestali.
P.S. V rámečcích doprovází Keuschovu obrazovou knihu "Damals in der Heimat im Böhmerwald" (1992) řada "žertovných" vzpomínek z dětství na Knížecích Pláních a text, který jste právě dočetli, je jednou z nich.
Osídlení Knížecích Plání
Podrobnější vylíčení tématu, které je tu podáno jen ve stručném náčrtu, by překračovalo rámec této obrazové knihy. Až do 17. a 18. století byl les pro panské pozemkové vlastníky čímsi bezcenným. Nevedly tu nijaké cesty, po nichž by mohlo být vymýcené dřevo z něho případně někam dopravováno k dalšímu využití.
Říkalo se: "Všecko dřevo, co tu vyroste, musí po čase padnout a shnít."
Jednotlivými majiteli panství bylo osidlování Šumavy od 17. století podřizováno nějakému jejich určitému záměru a plánu. Pánem "Schön Ebene", tj. "krásné (náhorní) roviny" byl kníže Schwarzenberg a dal si se svými záměry opravdu na čas. Na západě a na jihu při Čertově vodě (Teufelsbach) a Červeném potoce (Rotbach) hraničilo s knížecími majetky říšské arcibiskupství pasovské (v originále "das reichsunmittelbare Hochstift Passau", tj. arcibiskupství podřízené přímo císaři říše - pozn. překl.). Od severu a zčásti i od západu zabíhal sem kus panství Velký Zdíkov (Großzdikau).
Na přelomu 17. a 18. století založili pasovští "Fürstenbischöfe" (tj. knížata-biskupové) při hranicích osady Zwölfhäuser, Höhenbrunn, Heinrichsbrunn a Finsterau. Na panství zdíkovském vznikla ve druhé půli 18. století osada Buchwald (česky později až k zániku Bučina - pozn. překl.) a na úzkém pásu území mezi pasovským a vimperským zbožím malá osada Hüttl (česky později až k zániku Chaloupky - pozn. překl.). Byly to "dominikální vsi" (tj. na pozemcích náležejících vrchnosti, na rozdíl od vsí na pozemcích poddanských, selských čili "vsí rustikálních" - ozn. překl.), což mělo později nabýt velkého významu.
O vzniku a osídlení osad Buchwald a Hüttl v tomto textu nebude pojednáno. Učinil tak podrobně a srozumitelně Herbert Fastner ve svém životním díle "Erinnerungen an Buchwald", které lze každému příteli Šumavy vřele doporučit (i Herbert Fastner je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Vyšla v nakladatelství Morsak v Grafenau a je tam i k dostání.
"Na knížecím" se tedy započalo i zde s osidlováním. Probíhalo pomalu a pod nátlakem (v originále "in Zugzwang" - pozn. překl.). Kolem poloviny 18. století vznikly na knížecích pozemcích osady Ferchenhaid (dnes Borová Lada) a při ní Neubusk (Nová Boubská), dále Birkenhaid (dnes zaniklá Březová Lada), Elendbachl (dnes zaniklá Polka) a v roce 1775 i prvních šest domů osady Scheureck (dnes zaniklý Žďárek, což je nověji užívané označení někdejší osada Stodůlky, jejíž dvě části německy zvané "Vorder-Scheureck" a "Hinter-Scheureck" se česky nazývaly i Přední Stodůlky a Zadní Žďárek! - pozn. překl.).
Knížeti nyní rok co rok docházely prosebné listy ze sousedství "man möge ihnen gestatten und geruhen an der Passauer und Zdikauer Grenzen auf der Schön Ebene ein Dorf zu errichten" (tj."zda by jim dovolil a ráčil na pasovských a zdíkovských hranicích na 'Schön Ebene' dát zřídit nějakou ves" - pozn. překl.). Prosebníci byli utěšováni odkazem na očekávanou daňovou úpravu Marie Terezie a Josefa II., tzv. "Steuerregulierungsgeschäft" (z roku 1790, kdy císař Josef II. umírá - pozn. překl.).
Nejkrásnější les knížete stál právě tam na "Schön Ebene" a stále ještě čekal na své využití a zhodnocení. Poněvadž o cestách se tu nedalo v té době hovořit, přicházela v úvahu jen doprava po vodě.
Pasovská dvorní komora byla ve zřizování plavebních zařízení před českým sousedstvím daleko v předstihu. Nabídla proto knížeti, že koupí dřevo na "Schön Ebene" pro plavení na Červeném potoce a Čertově vodě (a dál do Bavor - pozn. překl.).
Poté, co se neshodli na ceně - Pasovští chtěli zaplatit za sáh dřeva jen 3-6 krejcarů - rozvažoval kníže o tom, zda by nemohl dřevo z lesa "na svém" dopravovat sám. To byl pravděpodobně i konečný impuls, aby se na "Schön Ebene" začalo osidlovat.
Z Ferchenhaid (tj. z dnešních Borových Lad - pozn. překl.) se už po roce 1790 začalo s plavením dřeva po Vltavě (Moldau).
Teď se dalo pomýšlet i na to, aby se ze "Schön Ebene", osidlované dřevorubci, plavilo. Osidlování se rozbíhalo jen pomalu. Šlo přitom o jednu z posledních, ale také jednu z největších dřevorubeckých vsí.
Od lesního revíru Ferchenhaid bylo v roce 1792 odtrženo území, na němž byl ustaven nový hraniční revír "Schön Ebene", z něhož by mohlo být provozováno plavení dřeva po potoce Moldaubach (dnes Vltavský potok, také Malá Vltava či Vltávka - pozn. překl.).
Byla tu zřízena myslivna a hájovna. Dostaly jméno "Fürstenhut", jako "knížecí stráž", "knížecí ochrana" na hranicích s pasovským biskupstvím a s panstvím Zdíkov.
K jihu na Červeném potoce stála už vprostřed pralesa usedlost zvaná "Reifmühle", zřízená v roce 1750 svým majitelem, který se jmenoval Reif, jako pila s obytným stavením. Pilu poháněla voda Červeného potoka.
Proti osadě Buchwald vznikly v devadesátých letech (rozuměj 18. století - pozn. překl.) se zmíněnou myslivnou a hájovnou i dvě dřevorubecké chalupy. První zdejší dřevorubci se jmenovali Josef Rothbauer a Peter Harant. Nyní se začalo na "Schön Ebene" s porážením dřeva. Už do roku 1800 se ho splavilo po Vltavském potoce mnoho tisíc sáhů.
V roce 1799 koupil kníže na druhé straně zabíhajícího až sem pásu zboží zdíkovského rozsáhlé panství Stubenbach (Prášily) s obrovskými lesními majetky. Dal tam zbudovat velký plavební kanál, po němž mohlo být dřevo plaveno dál po Otavě (Wottawa) a po Vltavě až do Prahy.
Teď potřeboval kníže dostatek dřevorubců. Roku 1800 schválil konečně založení dřevorubecké osady při myslivně Fürstenhut a na "Schön Ebene" pro 48 dřevorubeckých rodin. Mnohé stavební parcely byly postoupeny uchazečům z královácké svobodné rychty stašské (Freigericht Stachau). Se svým předákem Johannem Kortusem přivedli s sebou do lesa hned celé rodiny.
Podmínky byly pro nové osídlence opravdu drsné. Proto adresoval Kortus knížeti prosebný list, aby v něčem jejich osud trochu ulehčil. Jako protislužbu nabízel: "Mit Weib und Kind täglich Gott den Allmächtigen für das hohe Wohl Seiner Fürstlichen Durchlaucht um himmlischen Segen anzuflehen" (tj.: "i se ženou a dítětem den co den snažně vyprošovat u Boha Všemohoucího nebeské požehnání pro nejvyšší blaho Jeho Knížecí Jasnosti" - pozn. překl.). Poté, co zbylí dřevorubci vyjádřili srozumění "s obvyklými podmínkami" (v originále "mit gewöhnlichen Bedingungen" - pozn. překl.) a mnoho uchazečů ještě čekalo v řadě o přijetí, kníže zamítl prosebnému dopisu vyhovět. Kortus nato se svými "Stašskými" (v originále "Stachauern", což by se dalo přeložit i jako "Stachováky" - pozn. překl.) zase odtáhl, aby se poohlédl jinde, poněvadž v té době vznikaly dřevorubecké osady po celém území. Jen osm uchazečů z Kortusových lidí zůstalo, aby se usídlilo v části osady zvané "Böhmseitn" (tj. "české straně" - pozn. překl.).
Bylo tak místo pro jiné zájemce. Přicházeli z panství prášilského, vimperského, ze zboží zdíkovského i z "biskupství" ("Bistum"), jak se říkalo pasovskému "Hochstiftu" (tj. arcibiskupství - pozn. překl.).
Ti z "biskupství" se pak usazovali na "Bojerseitn" (tj. na "bavorské straně" - pozn. překl.), ti ze Stašska na už zmíněné "české straně" a zbylí na "Interseitn" (tj. na "mezistraně" - pozn. překl.) a při "Dreihäusern" (tj. "Třídomí" - pozn. překl.). Smlouvy s osídlenci pocházejí z let 1802 a 1803.
Osídlenci nejprve vymýtili pozemky, určené jim pro stavbu, pak na nich na vlastní náklady zbudovali své domy. Jen stavební dřevo jim příslušelo bezplatně.
Kníže určoval všechny náležitosti i co do vzhledu jednotlivých stavení: směla sestávat jen z jedné světnice, jedné komory a jedné stáje, přičemž základy domů a přízemní část musely být z kamene. Osídlenci byli na rozdíl od lesních dělníků, kteří se dali najmout na práci dobrovolně, "verpflichtete" (tj. "závazní" - pozn. překl.) dřevorubci, což byla nejtvrdší forma osidlování.
Každému z osídlenců bylo pocítit opravdu doslova na vlastní kůži podmínky, jimž tu byl vystaven.
Za dům vlastními silami takto zbudovaný byl navíc uložen každému z dřevorubců roční nájem ze stavení a z pozemku ve výši jednoho zlatého a 20 krejcarů.
Vrchnost si vyhrazovala i právo kdykoli si domy za odškodné "anheimzuziehen" (tj. "dát připadnout" - pozn. překl.).
Každý dřevorubec se za sebe i své potomky smluvně zavázal "in der obrigkeitlichen Wäldern einhundert Klafter Scheitholz zu einem Lohn von 15 bis 23 Kreuzer je Klafter zu schlagen" (tj. "v panských lesích porazit 100 sáhů polenového dřeva při mzdě 15 až 23 krejcarů za jeden sáh" - pozn. překl.). Každý mohl být zavázán i k dalším pracem. Po celý rok chodili mnozí zdejší přes lesy při hoře Luzný (Lusen) přes Pürstling (Březník) do prášilského panství "zum Scheidahaun" (tj. "rubat polena" - pozn. překl.) či zum "Gramamocha" (tj. "dělat si zle" - pozn. překl.), jak se také říkalo, zůstávali tam přes celý týden a přenocovávali v "Holzhauer- bzw. in Rindenhüttn" (tj. v "dřevorubeckých chatrčích či v přístřešcích pro dobytek" - pozn. překl.).
K tomu ještě připadala roční povinnost 26 dní roboty. Pokud dřevorubci pracovali v prášilských lesích při Luzném a Roklanu (Rachel), bylo jim za cestu tam a nazpět odpočítáváno 16 robotních dnů.
Na živobytí bylo každému dřevorubci přiděleno devět korců (tj. asi 28 arů) lesní plochy. Tu si musel každý sám vyklučit, ovšem jen pokud jim to dovolovala dřevorubecká povinnost ("Holzhauerpflicht"). Dva korce z přidělené plochy směly se stát ornou půdou, sedm korců muselo zůstat lukami. Všechny pozemky zůstávaly ovšem i tak nadále majetkem vrchnosti a musil za ně být placen nájem ("Pachtzinn").
Jako dobytek si mohl každý jednotlivě držet toliko dvě krávy na mléko. Ani pěstovat si při krávě tele nebylo doboleno. Stejně tak chov kozy či ovce byl "bey Strafe der Confiskation des mehr befundenen Viehs" (tj. "pod trestem zabavení nalezeného zvířete" - pozn. překl.) zapovězen. Různé dodatečné klauzule tvrdé podmínky doplňovaly.
Závazky "Fürstenhutských" nebyly ovšem ani přísnější ani mírnější než ty, které platily pro všechny "povinované" dřevorubce po celé Šumavě. Panské vrchnosti musila být slíbena "dlužná poslušnost a věrnost" (v originále "schuldigen Gehorsam und Treue" - pozn. překl.). Tu nakonec zajišťoval a také ztělesňoval všudypřítomný knížecí lesní perzonál. V právě vylíčených poměrech nastal posun až příchodem roku 1848. Patentem císaře Ferdinanda (snad i proto se mu říkalo "Dobrotivý" - pozn. překl.) ze 7. září 1848 byly poddanství a vrchnostenská ochrana zrušeny. Ubohý poddaný se stal svobodným.
To se ovšem týkalo v prvé řadě rustikálních sedláků. U dominikálních vsí bylo prosazení patentu už trochu nesnadnější, poněvadž "dominikalisté" měli pozemky zčásti propachtovány, zčásti pak v dědičném vlastnictví. Vůbec nejméně pak z celé věci profitovali "závazní dřevorubci", k nimž právě "Fürtstenhutští" náleželi. Jim bylo např. bezúplatně zrušeno 26 dnů roboty. Za úplatu jim byl zrušen poplatek z domu, tj. za obnos sedm zlatých a pěti krejcarů už ho nemuseli odvádět.
Rozpršely se následovně prosebné žádosti "povinovaných" dřevorubců, především odtud z Fürstenhutu, na knížete i na císaře ve Vídni. V jednom takovém prosebném přípise stojí, že jsou "postaveni níže nežli lovecký pes nejvyšší vrchnosti" (v originále "sie niedriger gestellt seien als ein hochobrigkeitlicher Jagdhund" - pozn. překl.).
Fürstenhut i jiné obce požadovaly, zda by jim kníže mohl (v originále "der Fürst verhalten werden möchte" - pozn. překl.) pozemky v nájmu za přiměřený jednorázový obnos či za nízký a upravitelný případně poplatek postoupit do vlastnictví. "Nazi-Wenzei" se vydal s jedním průvodcem pěšky k císaři do Vídně, aby tam hledal pomoc - bohužel marně. Právo bylo podle smluv jasně na straně knížete. Prosby a stížnosti "povinovaných" dřevorubců byly marné a bezúspěšné. Obavy knížete, že poté, co by pozemky přešly do vlastnictví dřevorubců, neměl by už nijakého dřevorubce, zůstaly neopodstatněnými.
Po celá desetiletí neustával proud prosebných žádostí a stížností k němu se obracejících, až konečně v roce 1913 dosáhli Fürstenhutští částečného úspěchu. Více než sto let po založení osady mohly být vyplaceny alespoň nájemné dosud pozemky uvnitř obvodu obce.
Stejně teprve až zákon z 27. května 1919 o zajištění půdy drobným pachtýřům učinil z "povinovaných" dřevorubců svobodné nezávislé lidi. Ten zákon jim umožňoval vykoupit (a to s předkupním právem) pozemky od schwarzenberského rodu do svého osobního vlastnictví.
Dr. Rudolf Kubitschek uvádí, že to bylo zejména pět srdnatých obyvatel Fürstenhutu, kteří se zasadili o "bezodkladné" (v originále "ohne Rast und Ruh" - pozn. překl.) "vyvázání z nájmu" (v originále "Grundeinlösung" - pozn. překl.) a dovedli jednání o něm k úspěchu. Byli to Franz Treml, Johann Strunz, Michael Razisberger, Wilhelm Neubauer a Josef Seewald.
Stejně jako předtím si vydělávali Fürstenhutští oproti knížecím obavám, že nebude mít nikoho na práci, i nadále na denní chléb jako stálí lesní dělníci ve schwarzenberských službách. Rodiny byly z velké míry opravdu bohaté na děti. Les a chudá půda nemohly všechny uživit. Mnozí se musili vydat za živobytím do ciziny. Velký byl počet těch, kdo odcestovali do Ameriky. Opravdu platí, že ve všech světadílech najdeš někoho z Fürstenhutu.
Jako jediné zdejší "ovoce" rostly tu na stromech rudé jeřabiny, které na podzim lákaly k sobě celá hejna kvíčal (i v originále "Ouitschei", nářeční výraz nahrazující spisovné označení "Wacholderdrossel" - pozn. překl.). Na chudé půdě rostly brambory, zelí, řepa a oves tu v poli stačil tak tak dozrát. A přece byl Fürstenhutským ať už doma nebo v cizině rodný kout, ten jejich "Hoamat" - asi právě proto, že spolykal tolik lidské krve a potu - tím nejmilovanějším a nejkrásnějším místem na celém světě.
Pouhých 33 let po "vyvázání z nájmu" byli Němci ze Šumavy vyhnáni. Miliony lidí byly zbaveny svých domovů. Ta těžká osudová rána postihla i obyvatele farní obce Fürstenhut. Ponižujícím způsobem musili opustit svůj těžce vybojovaný, vroucně milovaný domov a vítr je rozesel do všech světa stran. Dolehla na ně těžká léta té nejtrpčí nouze. Svou zdatností a pílí dokázali si však zbudovat opět nový život jinde a dosáhnout v něm blahobytu, o němž by se osudového roku 1945 neodvážili ani snít.
Knižní titul "Damals in der Heimat im Böhmerwald" (1992), jehož hlavním autorem je právě Karl Keusch a jehož úvod tvoří v překladu i naši textovou ukázku, upoutává v regionální studovně Jihočeské vědecké knihovny už svou obrazovou náplní. Je opravdu názorným svědectvím o výjimečné horské končině na česko-bavorském pomezí, jíž se v monografii Fürstenhut věnoval podrobně už nezapomenutelný Rudolf Kubitschek, zastoupený ovšem také samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Když Karl Keusch 6. října 2008 v hornobavorském Oberaudorfu zemřel, ozdobila jeho parte věta: "Es schien so, als spanne seine Seele weit die Flügel aus, um endlich in die Heimat zu fliegen." (tj. "Zdálo se, jako by jeho duše široce rozprostřela křídla, aby konečně mohla vzlétnout tam domů.") Je nebeský domov a domov pozemský. Tady na zemi byly rodným koutem "Karliho" Keusche Knížecí Pláně, kde přišel na svět 19. srpna roku 1926 jako druhé dítě manželů Karla Keusche staršího a jeho ženy Marie, roz. Tremlové. Šťastné dětství prožil na Tremlově pile (Treml-Säge), kam se otec přiženil a která kdysi kypěla činorodým životem. V rodných Knížecích Pláních navštěvoval i obecnou školu, následně pak obchodní školu ve Vimperku (Winterberg). Bezstarostný čas skončil narukováním do války. Po ní se ocitl v ruském zajetí, z něhož nakonec dobytčím vagonem ze Sibiře zamířil přece jen nazpátek domů. Návratu do rodných končin zabránilo ovšem vyhnání - i ta pila a stavení při něm neušly pak zkáze, stržení a srovnání se zemí. Našel přechodný domov ve Spiegelau v Bavorském lese, poznal tam svou ženu Waltraut, roz. Roblovou, z jejich manželství pak vzešly tři děti, dcery Elve a Yvonne, jakož syn Roderich. V roce 1964, po několika letech samostatné obchodní činnosti, fotografické živnosti a vedení obecního dopravního úřadu ve Spiegelau změnil bydliště i zaměstnání a stal se vedoucím lázeňského a dopravního úřadu v Oberaudorfu (to místo je mimochodem i rodištěm významného bavorského politika Edmunda Stoibera). Věnoval se při svém povolání vždy i největší osobní zálibě - totiž krajinářské fotografii, zejména pak zaměřené na povodí řeky Innu. V letech 1972-2000 tak vzniklo hned několik obrazových i textových knih o jeho novém, ale i tom starém domově. Jeho snacha Lorraine, roz. Fraserová, zakončila Keuschův nekrolog v krajanském měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief známým citátem z Jeana Paula (1763-1825): "Vzpomínka je ten jediný ráj, z něhož nemůžeme být vyhnáni.".
- - - - -
* Knížecí Pláně / † † † Oberaudorf (BY)
