FRITZ KITZINGER

Solang der alte Steffel...

Solang der alte Steffel
Am Stephansplatz noch steht;
Solang die blaue Donau
Durch d' Weanastadt noch geht;
Solang an feschen Walzer
Noch spielt der Johann Strauß:
Solang stirbt d' alte Gmüatlichkeit
In der Weanastadt net aus.

Dokud ve Vídni Steffl...

Dokud ve Vídni Steffl
na placu stojí dál
a modrej Dunaj městem
jít eště nepřestal;
pokavád švarnej valčík
sám Johann Strauss nám hrá:
starý dobrý srdce města
ménem Vídeň neskoná.

V prvním díle osmisvazkového slovníku s názvem "Österreicher aus sudetendeutschem Stammen" (tj. "Rakušané sudetoněmeckého původu") od krnovského rodáka Hugona Partische (1886-1969), díle vycházejícím od roku 1961 a dokončeném sedmým a osmým svazkem (1970 a 1979) až po autorově smrti, nacházíme mezi literáty osobnost, kterou Partisch charakterizuje doslova takto: "Fritz Kitzinger, truhlářský tovaryš ze šumavských Prášil (v originále 'aus Stubenbach im Böhmerwald'), nebyl nijakým básníkem světově proslulým, ale patřil spíše k doprovodnému múzickému hejnu (v originále 'zählt mehr zum Schwarm des musischen Gefolges'). Přesto daroval Vídeňanům píseň, která znívala se zvučným zápalem všude tam, kde šraml vábil k 'letošnímu vínu' (v originále 'zum Heurigen') a lidoví zpěváci stoupají na prkenné pódium." Až sem by nebylo pochyb, že z obce, o které se v padesátých letech dvacátého století, kdy už byla jako součást vojenského újezdu Dobrá Voda (zrušen byl až v letech devadesátých) zcela veřejnosti nepřístupná, zpíval zlidovělý "hit" Na silnici do Prášil, přišel někdy ve století devatenáctém do metropole na Dunaji nářeční bard, jehož text vešel do dějin města. Jenže webová encyklopedie AEIOU uvádí jako autora textu písně známého Karla (Carla) Lorense (1851-1909) a jiný webový pramen Kulturethologie in Matrei dodává: "Písně mohou putovat! Mohou být předělány či v lidovém podání zaznít v té zarušeně 'správné' verzi, která se podle místa svého "pobytu" proměňuje. Lze to doložit na příkladu starého vídeňského kupletu 'Himmel voller Sterne' (tj. 'Nebe plné hvězd') od Wilhelma Wiesberga (vl. jm. Wilhelm Bergamenter, 1856-1890) někdy z roku 1880, ceněného zejména dámským publikem, poněvadž pojednává o oficírech s hrudí plnou řádů a vyznamenání. Kuplet ztratil brzy po svém vzniku svůj původní text, nový byl Vídeňany (v originále 'von den Wienern') naroubován na starou melodii a ten někdejší propadl zapomnění. Kuplet teď nesl název "Solang der alte Steffel (či "Steffl", rozuměj svatoštěpánský dóm) am Stephansplatz noch steht" a putoval v této podobě prostřednictvím hudebních bacilonosičů vídeňské nákazy dál západním směrem na mnichovský "Oktoberfest", kde jeho text doznal nové proměny a stal se známým pod jménem "Solang der alte Peter am Petersberg noch steht" jakousi hymnou pivního srdce Mnichova, po dlouhá léta i stálou melodií, označující přestávky (Pausenzeichen) bavorského rozhlasu (Bayerischer Rundfunk)." Když se mi během jinak běžné, aktuálně však nedobrovolné práce z domova (home-office) koncem října roku 2020 za koronavirové krize dostaly do rukou dva prameny, byť se rozcházející v celkovém duchu i jednotlivých detailech, domníval jsem se, že moje přání dojde splnění. Nestalo se tak. Ani křestní, ani úmrtní matriky nepodávají jednoznačně platná data, navozená v obou textech, pokud na ně reflektují vůbec. Zbývá doufat v další pátrání a spokojit se prozatím s dohledaným. V prášilské křestní matrice jsem dohledal jediného Friedricha (Fritze) Kitzingera (zvaného "Fritzn-Fritzl"), a to 7. května 1826 narozený syn Friedricha Kitzingera, hostinského v Prášilech čp. 28, syna (Johanna) Georga Kitzingera, hostinského z Eberhardsreuth v Bavorsku a jeho ženy Marie Anny, dcery Wenzela Hopfnera, sklářského dělníka ve dnes zcela zaniklém Scherlově dvoře v c.k. Waldhvozdu (Scherlhof des k.k. Waldhwozd) čp. 20 a Elisabeth, roz. Schedelbauerové. Chlapcova matka Anna Maria, roz. Kurtzová, byla dcerou tkalce (v matrice "Leinweber") Thaddäuse Kurtze (Kurze) z Außerriedu v Bavorsku ("Regner Landgericht") a jeho ženy Magdaleny, roz. Kruißové. Za otce dne 11. prosince roku 1827 narozeného nemanželského syna Theresie Kitzingerové, sestry Friedricha Kitzingera "staršího" (to nemanželské děcko jsem nejprve omylem považoval za "našeho" Fritzla, česky by se řeklo Bedříška), se za účasti dvou svědků prohlásil Wenzel Schwagerka (tj. Václav Švagerka), svobodník c.k. hraničního kordonu ("Gefreyter bey den k.k. Grenzkordon"), po otci Janu Švagerkovi z Pardubic (kněz to místní jméno ani nedokázal zapsat) v Chrudimském kraji (Václavova matka Magdalena, roz. Netušilová byla z blízkých Němčic). Horší je, že dvojí údaj o skonu šumavského poety v dobřanském blázinci v roce 1906 (podle Zettla, jak se v jednom z následujících textů dočtete, tam byl nebožtík i nesen ke hrobu) nelze doložit v jinak velice podrobném výčtu úmrtí tamních pacientů. Co vlastně zbývá z historie lidového barda? Místní jména Stubenbach i Prášily se odvozují od slova prach. Byť byl zlatý, prachem zůstane. A práší a práší... se za kočárem i od úst vypravěčů. Jen si poslechněte...

Zapomenutý šumavský lidový básník

Anonym

Šumava byla za starých časů bohatá na rázovité lidové typy. Chtělo by to nějakého Roseggera (Peter Rosegger je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který uměl pro všechny časy uchovat nenahraditelnou svébytnost těchto obzvláštních individuí (v originále "das Tun und Treiben dieser sonderbaren Menschen" - pozn. překl.). Snad nejoriginálnější ze všech zdejších rarit (v originále "der originellste Kauz von allen" - pozn. překl.) byl ale "Fritzl" z Prášil. Když na svých putováních krajem zavítal do nějakého šumavského šenku a dal k dobru své veselé popěvky, ztichlo všechno kolem jako v kostele, sedláci i čeledíni, dělníci, dřevorubci i formani se seskupili blíž a naslouchali verši za veršem. Fritzl byl v té chvíli roven středověkým potulným pěvcům. Nechyběl při žádném posvícení, při žádné svatbě, při žádné tancovačce, při žádném pohřbu. V celé královácké hornatině a v kašperskohorské zemičce (v originále "im ganzen künischen Hochlande und im Bergreichensteiner Ländchen" - pozn. překl.) znalo každé děcko tohoto lidového zpěváka, rozeného básníka a muzikanta, kterého snad neopouštěla dobrá nálada. Fritzl pocházel z pěkné farní vsi Prášily u Kašperských Hor (v originále "aus schmucken Kirchdorf Stubenbach bei Bergreichenstein" - pozn. překl.). Jmenoval se vlastně Friedrich Kitzinger a byl povoláním truhlář. Dostal se daleko od rodných míst, zvláště ve Vídni prováděl leckterý veselý kousek a ze své počestné živnost neměl nijakou opravdovou radost. Byl živého temperamentu (v originále "war ein lebhafter Geist" - pozn. překl.) a vyhledával veselou společnost. Ve Vídni si osvojil jemné mravy a stalo se právě tam, že se do originálního Šumavana zamilovala jedna starší slečna. A to byl Fritzlův nejkrásnější a nejlepší čas. Nijaký div, že v tom opojení své řemeslo pověsil na hřebíček. Po smrti své příznivkyně se objevil v Prášilech, své lesní domovině, jako elegantní městský pán. Nikdo, ani jeho otec, nepoznal v něm truhlářského tovaryše z "anno dazumal", tj. ze starých časů. Jednomu sedlákovi na samotě Fritzl sehrál roli zámožného handlíře se dřevem, do kterého se sedlákova dcera v mžiku zamilovala. Lásce byl však stejně rychle konec, když se vyjevilo, že kýžený ženich je pouhý chuďas. Nějaká dáma z města by v té chvíli váhala, zda ho má utopit nebo otrávit.¨Šumavanky jsou ale založeny mnohem prozaičtěji; jdou na takové věci s humorem.

"Für dö Zeit, döst mi gliabt host,
für dö dank i dir schön;
für dö Zeit, döst mi betrogen host,
für dö loss i di stehn."
(tj. "Za čas, co jsi mě miloval,
děkuju nastokrát;
za čas, co jsi mě oklamal,
chci rázem tě nechat." - pozn. překl.)

To si děvče tady z lesů taky pomyslelo a dalo milému Fritzlovi kvinde (v originále "und gab dem Fritzl den Laufpass" - pozn. překl.). Místní lidé i ti ze širšího králováckého šumavského okolí měli aspoň čemu se zasmát a co probírat. Od té doby vedl Fritzl na střední a horní Šumavě neklidný a nuzný tulácký život. S koženým rancem, s housličkami pod paží a se sukovicí v ruce táhl ode vsi ke vsi. V jeho větrem ošlehaných lících s huňatým obočím se blýskaly malé, pronikavé oči, mezi nimiž čněl mohutný zahnutý nos. Jeho lepší šat z městských časů byl neudržovaný a zašlý, na hlavě měl usazen rozložitý plstěný klobouk. Fritzl měl nekonfliktní duši (v originále "war eine grundehrliche Seele - pozn. překl.) a každý ho musel mít rád. Jeho veršování žijí až dosud mezi šumavskými venkovany (v originále "unter den Waldbauern" - pozn. překl.) a stálo by za to je shromáždit už proto, že se v nich zrcadlí vlastnosti a nefalšovaný svéráz pravého zdejšího rodáka (v originále "sie spiegeln die Eigenarten eines rechten Böhmerwäldlers" - pozn. překl.). Prášilského Fritzla, tohoto prapůvodního šumavského lidového básníka, který se stal jakýmsi symbolem domovské končiny (v originále "der seiner Heimat zum Wahrzeichen geworden ist" - pozn. překl.), čekal věru truchlivý konec. Skonal v březnu roku 1906 ve zdech ústavu pro duševně choré v v západočeských Dobřanech (oficiální české označení tehdy znělo "Královský český zemský ústav pro choromyslné v Dobřanech" podrobnou úmrtní matriku pro rok 1906 známe ovšem bohužel toliko z opisu a skoro všichni zemřelí jsou věkem mladší než 70 let - pozn. překl.). Šumavský lid (v originále "der Waldvolk" - pozn. překl.) ho nezapomene nikdy a na žádný způsob, jakživ (v originále "nie und nimmer", "nimmer" se dá přeložit i "jakživ" - pozn. překl.). Domovský básník Zephyrin Zettl (v originále chybně "Zepherin", má ovšem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zachytil vnímavě a trefně (v originále "eingehend und trefflich" - pozn. překl.) Fritzlův osud v jednoaktovce "Der Fritzl" (nebo jen "Fritzl"? - pozn. překl.), která byla uvedena a odměněna velkým diváckým potleskem (v originále "mit großem Beifalle" - pozn. překl.) na mnoha místech Šumavy.

Pilsner Tagblatt, 1927, č. 56, s. 2

P.S. Zdá se, že předchozí text čerpá z následujícího Zettlova (ten zemřel v roce 1935), zřejmě poprvé publikovaného časově dřív, než ho krajanské periodikum přetisklo po více než třiceti letech znovu.

Poeta Fritzl z Prášil

Zephyrin Zettl

Fritz von Stubenbach, der Naturdichter aus dem Böhmerwald (tj. "Fric z Prášil, básník-samouk ze Šumavy", ruština má pro takové umělecké talenty výraz "naturščik" - pozn. překl.), tak sám sebe nazýval s jistým hrdým sebevědomím. Poeta a svobodný pán z Boží milosti, lidový bard v plném významu tohoto slova. Byl jednou z oněch svérázných postav, na které je Šumava tak bohatá.
Starší lidé, kteří se vyznají v práiském a v králováckém okolí (v originále "im Stubenbacher und im künischen Gebiete" - pozn. překl.), znali i starého "Fritzla", který se stal ve své užší domovině takřka symbolem. Avšak i na těch, kdo ho neznali, může náhled do života tohoto potulného tovaryše a básníka popěvků (v originále "in das Leben dieses fahrenden Gesellen und Gsangldichters" - pozn. překl.) vynutit přece jen trochu účasti.
A stane-li se nám pochopitelným bolestný cit, který zachvacuje mnohého přítele toho krásného pomezního lesa (v originále "das manchen Freund des schönen Markwaldes erfasst" - pozn. překl.), když se setká se zmínkou o pádu tisícileté jedle u Železné Rudy (v originále "wenn der Tausendjährigen Tanne bei Eisenstein Erwähnung geschieht" - pozn. překl.), historického pralesního velikána, který musel zahynout a zřítit se teprve za našich dnů (jedli, nejvyšší na celé Šumavě, zapálil v roce 1917 blesk a hořela údajně plných 24 hodin - o dataci Zettlova příspěvku to ovšem nic přesnějšího nevypovídá /jeho autor skonal, jak už zmíněno, v roce 1935/" - pozn. překl.), bude nám snad i srozumitelnějším, když tu bude několik slov vzpomínky věnováno básníku Fritzovi, tomu starému, sukovitému tovaryši, tomuto prapůvodnímu šumavskému člověku, který po pohnuté, přes 75 let trvající pozemské pouti byl v březnu 1906 v Dobřanech (v originále "in Dobrzan", chybí o tom bohužel jakýkoli tamní digitálně přístupný písemný doklad - pozn. překl.) nesen ke hrobu.
Fritzn-Fritzl, jak se mu mezi lidem říkalo, se psal úředním jménem (v originále "sein Schreibname war" - pozn. překl.) Friedrich Kitzinger, byl rodem z Prášil a jako jeho otec Fritz byl povoláním truhlář (v prášilské matrice je ovšem Friedrich Kitzinger "starší" uveden jako hostinský z Bavor, kde byl hostinským i jeho otec - pozn. překl.).
Jako truhlářský tovaryš se vydal Fritzl na obvyklý tehdy vandr (v originále "auf die Wanderschaft" - pozn. překl.) poohlédnout se po světě. I Vídeň mu byla po několik let dočasným domovem (v originále "beherbergte ihn einige Jahre" - pozn. překl.).
Poněvadž jeho živý, neklidný duch ho stále více přitahoval k veselé společnosti a k šelmovským kouskům nežli k pracovní činnosti v potu tváře na poli poctivého řemesla, vycházel občas s penězi jen tak tak. Jeho nezdolný optimismus mu však pomáhal přenést se přes mnohé trpké chvíle.
V době jeho vídeňského pobytu vznikl, jak mi sdělil, velký počet písní, z nichž mimo jiné "Lied vom alten Steffel" dosáhla svého času značné obliby a ohlasu.
Mnohé z těch nápěvů a slov dávno zapadly v zapomnění. Ta či ona píseň však žije dál a zpívá se, ačkoli autora už nikdo nezná; žije dál jako majetek lidu často i v obměnách, neboť nezapsána v různém provedení měnívá stále svou podobu; zůstává však živoucím a nepomíjivým památníkem na pozemskou pouť dobrého muže zvláštního druhu, opravdového básníka.
Jednou z takových písní, tou snad nejvíce zlidovělou, kterou nám Fritz zanechal, je "Lied vom armen Waselbuabn" (tj. " Píseň o ubohém sirotečkovi", jedna z jejích podob viz webové stránky Deutsche Volkslieder - pozn. překl.).
Jak mi Fritz vyprávěl, bydlel na Komödiengasse (v originále "im Komödiengassel" - pozn. překl.) ve vídeňské městské čtvrti Leopoldstadt, kde v těch nejskromnějších poměrech sdílel jednu komůrku s lidovým básníkem Friedrichem Kaiserem, narozeným v roce 1814 v Biberachu a zemřelým roku 1874 ve věku 60 let ve Vídni, autorem na půl stovky divadelních kusů, od roku 1835 až do sedmdesátých let devatenáctého století uváděných na vídeňských scénách. Tam spřádali oba Fritzové o závod plány na nové divadelní hry, po které náš Fritz dodával zpěvní vložky.
Šťastná náhoda ho měla záhy alespoň na nějaký čas vytrhnout z beznadějné chudoby.
Když jednou jako truhlářský tovaryš jak se říká "melouchařil" (v originále "'auf der Stör' arbeitete" - pozn. překl.) v domácnosti jedné vznešené dámy, našla jeho zákaznice v čiperném čtverákovi ze Šumavy takové zalíbení, že ho chtěla mít při sobě trvale nablízku.
S radostí se Fritz, jehož dobrodružné povaze něco takového zcela vyhovovalo, zřekl svého počestného řemesla, v němž nikdy neshledával nic sympatického a které mu zlaté dno věru nenabízelo.
Teď si mohl hrát na "kavalíra" (v originále "konnte er 'Gawlier' spielen" - pozn. překl.).
Konal cesty se svou milostpaní a osvojil si brzy takovou uhlazenost, že byl příležitostně považován za manžela dotyčné.
Zákeřná choroba vrhla náhle ženu na lože nemocných a než mohla podle vlastního slibu zajistit ještě svému oblíbenci nějaké zabezpečení, skonala.
Krátký, ale krásný sen o štěstí se rozplynul.
Po celá léta byl Fritz vzdálen šumavskému domovu. Tu ho přemohla touha vrátit se k němu nazpět. Náhle byl znovu tam, odkud vzešel. Namísto otrhaného, nuzného a venkovanského truhlářského tovaryše se v Prášilech objevil pohledný mladý švihák (v originále "schmucker, junger Kavalier" - pozn. překl.). Jeho nejlepší přátelé z někdejška ho sotva poznávali. To ho stimulovalo k tomu, jak vypráví jedna veselá fáma, aby vyvedl pěkně šelmovský kousek.
Jeho otec tenkrát vyjednal s jedním bohatým sedlákem v okolí koupi hodně pěkného bukového dřeva a smrkových kmenů, při čemž projevoval prostoduchý majetník nezvyklou lakotu při stanovení úhrady. Tomu by se hodilo provést nějakou čertovinu! Náš Fritz se u sedláka ohlásil jako vídeňský obchodník se dřevem. Šel se starým do lesa, obhlédl jako znalec porost, přičemž mu přišly vhod odborné vědomosti vyučeného truhláře, oceňoval a smlouval, ačkoli neměl v kapse už ani haléř. Dal se co nejznamenitěji pohostit a přisadil jen tak spatra skvělé ohodnocení uzavřeného obchodu, aby si nádavkem nenechal ujít pohled na spanilou sedlákovu dcerku a důkladné poznání, že je zatím zcela nezadaná a nezkušená. Když po několika dnech nedorazil z Vídně údajně najisto očekávaný poštovní dostavník s doklady a penězi, poněvadž se postilion podle Fritze musel jistě omeškat v nějaké hospodě při cestě, cítil se dřevařský interesent nucen zařídit se podomácku pod sedlákovou střechou. Nepokrytě se přitom dvořil pěknému a ne zrovna příliš podezíravému selskému děvčátku (v originále "machte er dem sauberen, wenn auch nicht allzusehr mit Klugheit begabten Bauernmägdlein heftig den Hof" - pozn. překl.), které se do protřelého handlíře zamilovala až po uši. Důvěřivý tatík hleděl na vývoj věcí s uspokojením. Mladý párek však náhle zmizel, aniž by vyčkal očekávaných dokladů a peněz z Vídně. Když ovšem dívce vzešlo poznání, že ten, komu darovala své srdce, není nijaký bohatý obchodník se dřevem, nýbrž pouhý ubožák a pijan k tomu (v originále "nur ein armer Schlucker" - pozn. překl.), vypověděla mu bez okolků přízeň a vrátila se včas do otcovského domu. - Mezi lidmi bylo zase jednou o čem mluvit a čemu se smát.
Fritz uměl v každý čas ty posměváčky přitáhnout na svou stranu. A kdykoli, když byl později pozván k nějaké svatbě, na nějaké posvícení ať už do hospody nebo do selského stavení, aby přednesl své popěvky, museli přítomní zpytovat svědomí, zda nejsou naopak právě oni, kdo si z něho kdysi tropili žerty, nyní vysmátým terčem jeho ne zrovna příliš ohleduplné múzy (v originále "nun zur Zielscheibe des Spottes seiner eben nicht sehr rücksichtvollen Muse zu werden" - pozn. překl.).
Celkem vzato byl ale Fritz v jádru věrná, od základu počestná duše (v originále "eine treue, grundehrliche Seele" - pozn. překl.). Ty, kdo mu byli příznivě nakloněni, kdo mu tu a tam v jeho stálé potřebnosti poskytli podporu, a on uměl žít skromně a bez nároků, ty pojal do svého srdce a pro ty by šel do ohně. Pýchu hlupáků, závist a faleš však nenáviděl, dokázal se jim vysmát a tepat celou drsnou silou svých nestrojených rýmů.
Ve vesnickém šenku byl Fritz vítaným hostem. Když se objevil ve svém šedém opotřebovaném oděvu, se svým koženým rancem, na hlavě starý zvětralý klobouk nemožného tvaru, pevnou sukovici z bukového dřeva v rukou, když upoutal své posluchače pronikavým, ale uklidňujícím pohledem svých malých šedých očí, které zableskly z hnědé větrem ošlehané tváře zdobené orlím nosem a když se řádně napil ze sklenice nejblíže sedícího - sám si zásadně nalít neobjednával - tu se dalo čekat, že spustí nějaký nový popěvek. A sedláci i čeledíni, formani a dřevorubci, kdo tu právě byl, všichni se shlukli blíž a naslouchali veršům, které Fritz přednášel svým svérázným, zpěvným tónem. Když pak hlasitě zazněly aklamace upřímného, byť prostého uznání, když zahalasil smích, probuzený trefným slovním vtipem, když se zvedly holby k přípitkům, tu přelétl záblesk rozmyslného hrdého uspokojení veršovcovou ošlehanou vousatou tváří. Připil si nabízeným truňkem, nabral si pro posilu šňupec voňavého "brisilu" (v originále "Brasiltabake" - pozn. překl.), utřel si rozvážně košatý vous a zpaměti na znamení díku přednesl ještě pár veršů, z nichž dnes většina zašla spolu se svým básníkem do zapomnění.
Ty nenáročné písně a šprýmy (v originále "Lieder und Schwänke" - pozn. překl.), které vydumal, dýchají vrozenými rysy pravého Šumavana: prapůvodní silou přirozeného vtipu a drsné jízlivosti, ale i pohodového, opravdového citu.
Fritz vedl nadále tuláckou existenci. Soumrak jeho živorta byl skutečně bědný a strastiplný. Krejcárek mu až příliš rychle protékal nezi prsty do nenávratna. Byl teď starý a neduživý a přece si musel den ze dne těžce vydobývat chléb vezdejší. Obchodem s vejci a drůbeží se on i jeho životní družka Josefine, které říkal "Päpal" (tj. něco jako "Pepička" - pozn. překl.), ideálu múzy ve všem ohledu nepodobná ženská bytost, protloukali, jak jen to šlo. Mnohdy se to dělo jako jeho ubohému sirotečkovi: "Ka Stückerl Brot, kan Kreuzer Geld." (viz, jak už zmíněno, Deutsche Volkslieder - pozn. překl.).
Arcišprýmař a bavič nakonec truchlivě ztroskotal. Už několik let před jeho smrtí se u něho projevily příznaky stihomamu. Byl dopraven do českého zemského ústavu pro choromyslné v Dobřanech. Brzy se odtud údajně vyléčený vrátil.
Když ho ovšem popadl chorobný stihomam podruhé, zesláblé tělo už nedokázalo klást odpor a dalo neklidné duši volnost.