WENZEL KLEINER
Zítra jedeme domů!
"Morgen fahren wir nach Hause!" (tj. "Zítra jedeme domů!" - pozn. překl.)
Böhmerwäldler Heimatbrief, č. 40 (1951), s. 212-213
Tak zněla věta, řečená Wenzelem Kleinerem jeho synovi v roce 1923 při návštěvě svých rodných míst, a když ten opáčil, že doma přece je otec tady na německém Českolipsku, kde se narodil, následovala odpověď: "Nein, nein, das ist nicht mehr meine Heimat, hier bin ich fremd, wir fahren morgen zu Muttern!" (tj. "Ne, ne, to už není můj domov, tady jsem cizí, zítra jedeme k matkám!" Citace se stala součástí životopisné črty, která vyšla ve vánočním čísle krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" u příležitosti 100. výročí narození této šumavské osobnosti, aby bylo jasné, že taková připomínka se nedostává právě každému. Wenzel Kleiner přišel na svět 7. prosince roku 1851 ve dnes zaniklé vsi Jezová (Jesowei), náležející k obci Ralsko (Roll), kde už za druhé světové války vznikl vojenský výcvikový prostor wehrmachtu a po válce československý vojenský prostor, využívaný v letech 1968-1991 okupační sovětskou armádou. Ralsko zdědilo v roce 2006 status města, náležející v minulosti jeho dnešní (sídelní) části Kuřívody. Německé místní jméno Kuřívod, tj. Hühnerwasser. se na archu sčítání lidu z roku 1921 objevuje jako Kleinerovo rodiště, což neodpovídá pravdě (bylo to ale sídlo farnosti). Jezová měla v roce 1921 309 německy mluvících obyvatel a 71 domů. Ze záznamu kuřívodské křestní matriky vysvítá, že se narodil o půl šesté ráno 7. prosince roku 1851 v Jezové čp. 19 a den nato ho pokřtil v kuřívodském farním kostele sv. Havla kooperátor Johann Kubath křestním jménem Wenceslaus. Chlapcův otec a jmenovec Wenzel Kleiner byl v Jezové rolníkem na zdejším stavení čp. 19, kde předtím hospodařili jeho rodiče Anton Kleiner a Barbara, roz. Hölzelová ze dnes zaniklého Židlova (Schiedl) čp. 24, matka Rosina byla pak dcerou chalupníka v Jezové čp. 9 Antona Ullmanna a Kathariny, roz. Heilekové z rovněž dnes zcela zaniklé Křídy (Křidai) čp. 16. Z finančních (měl 3 sestry, které se chtěly v té době vdát) zanechal Wenzel po 3 letech studií na gymnáziu a navštěvoval německou obchodní školu (Handelsschule) v České Lípě (Böhmisch Leipa), aby mohl nastoupit kariéru účetního. Dne 1. září roku 1870 se devatenáctiletý mladík objevuje ve Vimperku (Winterberg), kde firma Johanna Steinbrenera potřebuje právě někoho podobného. Už 8 let nato vládne obchodním zplnomocněním pro nákup a prodej jako mladík, požívající plné důvěry šéfovy. "Fabrikant" Johann Steibrener, jak se podepisuje v oddací matrice na česky psaném záznamu o Kleinerově svatbě 4. května 1881 ve Volyni (Wolin), je na ní svému podřízenému svědkem. Nevěsta Albertine (Berta) (*1, dubna 1857 ve Volyni čp. 141 /ten dům tam dodnes stojí/) byla dcerou kancelisty při zdejším c.k. okresním úřadě Ignáce Höfnera (jeho otec Václav Höfner je v českém záznamu křestní matriky uveden jako "Rubinfabrikant ve Vimperce" čp. 72, matka Anna byla rozená "Gegnerová z Puhoře", tj. z Pohoří na Šumavě) a Františky Mannové, dcery Antonína Manna, měšťana v Lovosicích (Lobositz) a Barbory, roz. Fiedlerové rovněž z Lovosic. na archu sčítání lidu z roku 1921 je už Wenzel Kleiner uveden jako vdovec. Měl se ženou. pokud víme, 4 děti: syna Richarda (*1883), dceru Franzisku (*1888), syna Alfreda (*1891) a Ignaze (*1896). V roce 1921 mu bylo v prosinci právě 70 let. To už měl ovšem za sebou u Steinbrenera velkou pracovní kariéru za sebou. V roce 1900 se stal prokuristou, tj. obchodním zplnomocněncem pro celý podnik včetně inzerce a zasilatelství do celého světa. Nedodržoval prý úřední hodiny, pracoval pro růst firmy bez únavy. V roce 1870 měl k ruce 5 pomocníků a 6 učňů, nyní se kolem něho pracovní síly počítaly na stovky. Nakupovaly se domy ve městě, stavěly se nové, zajišťovala se vodní energie. Pracoval pro firmu málem 55 let a žil přitom úsporně a nenáročně. Vedle toho se věnoval spolkové a veřejné činnosti, založil dobrovolnou hasičskou jednotu, spoluzaložil mužský pěvecký sbor, turnerské sdružení, spolek katolických tovaryšů, kterému i po léta předsedal, stejně jako spolku "St. Vinzenzverein". Zmírňoval nouzi bližních a zažil přitom vděk i nevděk. Podle svědectví těch, kdo ho znali, to byl bystrý, sečtělý a inteligentní člověk, hluboce nábožensky založený. Miloval přírodu, tu šumavskou zejména. V roce 1924 odešel do důchodu, i nadále však působil v charitativním ohledu. Zemřel za druhé světové války, přesněji vzato dne 8. ledna roku 1944 "mittags", tj. "o polednách", stejně chudý na pozemské statky, jako když tu ve Vimperku začínal. Zanechal po sobě dceru, která o něho na sklonku života oddaně pečovala. Jeden ze synů padl za první světové války, stopu druhého po vyhnání zachytil krajanský časopis "Böhmerwäldler Heimatbrief roku 1951 jako správce adresáře vyhnaných vimperských krajanů a roku 1960 připomněl tam v hornohesenském Kirtorfu i jeho devětašedesátiny . Snad je to on, jemuž tehdy za "první republiky" otec sdělil, že zítra jedou domů do Vimperka.
- - - - -
* Jezová, Ralsko / † † † Vimperk
