ANTON KLEMENT
Dopis šumavským krajanům
Milí krajané! Šumavané!
Jmenován roku 1919 rakouskou vládou generálním zplnomocněncem Šumavské župy (v originále "zum Generalbevollmächtigen des Böhmerwaldgaues" - pozn. překl.) a poté obeslán i jako její zástupce v rakouské mírové delegaci k jednání do Saint Germain, pokládal jsem od té doby za svou obzvláštní povinnost prezentovat při každé příležitosti osud svého domova před světovým fórem.
Je mi 83 let a stává se mi to zatěžko. Bojím se, že budu musit přenechat svůj úkol nevyplněn. Komu?
Pán Bůh dal nyní Šumavě v blahoslaveném biskupu Johannu Nepomuku Neumannovi (k blahořečení došlo - viz k tomu na webových stranách Kohoutího kříže text P. Johanna Weisse - v říjnu roku 1963 - pozn. překl.) obzvláštního patrona a ochránce, jemuž svou misi svěřuji (v originále "dem ich meinen Auftrag überantworte" - pozn. překl.). Jemu jako přímluvci od Boha zvolenému mohou a mají Šumavané přednášet své žádosti a prosby. Z toho důvodu (v originále "hiefür", což je rakouská varianta německého příslovce "hierfür" - pozn. překl.) jsem věnoval krajanům sošku blahoslaveného a s tímto přáním uzavírám svou obětiplnou práci pro domov, jenž nyní smí očekávat o to více, oč hlouběji otevřou Šumavané svá srdce uctívání svého patrona, blahoslaveného Johanna Nepomuka Neumanna.
Vídeň, dne 24. listopadu 1963
Anton Klement
Pisatel tohoto dopisu krajanům zemřel brzy nato, co jej datoval, dne 10. března následujícího roku 1964 rovněž v dunajské metropoli a je tam na inzersdorfském hřbitově pochován. Narodil se 2. srpna roku 1880 ve vsi Borová (Mistelholz), která je dnes částí obce Chvalšiny (Kalsching)na usedlosti čp. 7 zvané "Hödl-Hof" jako syn rolníka Johanna Klementa a jeho ženy Marie, roz. Maurerové z blízké samoty Borovští Uhlíři (Mistelholz-Kollern) čp. 10. Anton byl nejmladší z jejich šesti dětí. Navštěvoval školu ve Chvalšinách a po ní humanistické gymnázium v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), kde byl jeho učitelem mj. profesor Josef Johann Ammann (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), autor dvousvazkové práce o šumavském lidovém divadle. Jako jednoroční dobrovolník sloužil Klement u pražského praporu 73. pěšího pluku, odkud odešel jako poručík v záloze. Na vídeňské univerzitě studoval germanistiku a klasickou filologii a stal se profesorem němčiny, latiny a řečtiny a také úředním přednostou (Amtsleiter) na exkluzivní vídeňské c.k. Tereziánské akademii (Theresianum). Jako domácí učitel působil v rodině knížete Starhemberga, na jehož doporučení se na podzim 1914 měl stát tajemníkem následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Všechno ovšem změnil sarajevský atentát. Následnou první světovou válku prožil Anton Klement od samého jejího počátku jako voják: nejprve na srbské, pak na haličské frontě. Byl několikrát jako frontový důstojník raněn a sloužil poté na vrchní komandatuře v Bielitz (dnes Bielsko-Biała) v těšínském Slezsku, jakož i u hraběte Bodmera při německé jižní armádě. Přežil 11. a 12. bitvu na řece Soči (Isonzo) a držel se svými "Egerländery" jako záložní kapitán (Hauptmann i.Res.) ústí řeky Piávy u Zensonu. V roce 1918 působil v Badenu u Vídně na armádním vrchním velitelství, které pak dostal se záložním kapitánem Camillo Ziampim za úkol zlikvidovat. Dne 8. a 9. prosince 1918 došlo ve Vídni ke shromáždění sem uprchlých Šumavanů a k ustavení organizace pod názvem "Hilfsverenigung für Südböhmen und den Böhmerwaldgau". Jako ručitele navrhl Klement své důvěrně po léta mu známé krajany Eduarda Bauera a faráře Raimunda Jungbauera. Hned 9. prosince odjel pak vybaven československým pasem na Šumavu. U Kaplice československá armáda donutila obranu města k ústupu. V Krumlově se utvořil nadstranický "Nationalausschuss". Na 22. leden 1919 byla do Budějovic (Budweis) svolána porada důvěrníků, kam se z Vídně za už zmíněný "Hilfsvereinigung" dostavil Hans Petrou, který na Klementův pokyn donesl už rozmnoženou protestní nótu všech šumavských obcí. Na požádání vedoucího menšinového ústředí při kancléřství státu Deutschösterreich Dr. Augusta Rittera sepsal Klement spěšně brožuru "Zur deutschtschechischen Front" a dne 4. března 1919 se sešel se státním kancléřem Dr. Karlem Rennerem, který brzy nato vyjádřil přání, aby právě on jako znalec německo-českých vztahů zastupoval Šumavu na pařížské mírové konferenci. Klement přeložil tehdy poté, co "německorakouská" delegace nebyla k jednáním ani připuštěna, do němčiny dobový panslavistický spisek Hanuše Kuffnera "Náš stát a světový mír". Kuffner žil v letech 1861-1929, byl rodák z jihočeských Mirovic a z c.k. rakouského důstojníka se stal bojovným novinářem, znalcem husitského válečnictví (vypracoval např. Atlas husitských válek a vydal knihu Husitské vojny v obrazech) a také zastáncem pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Byl důvěrníkem Dr. Edvarda Beneše a text svého spisku o kýžené budoucí podobě českého státu už v roce 1914 poskytl ruskému ministru zahraničí (!), v roce 1917 vládám Trojdohody a v roce 1919 delegacím mírových jednání v Paříži. Z Německa se v Kuffnerově vizi stává jakási okleštěná rezervace, Čechy (nazývané jím Obec Českého Národa), rozšířené o zábor pruského Slezska, obou Lužic a velkých částí Bavorska (mj. tu k Šumavě připadá celý Bavorský les, nazývaný Kuffnerem "Bajařským", který ostatně zastával názor, že Slované vládli střední Evropě už za dob antického Říma, kterým byli jen omylem pokládáni za Germány), mají být ovšem důsledně "odněmčeny". Až druhá světová válka umožnila Dr. Benešovi podobné řešení, které ovšem svedl na "spojence" v Postupimi. Ve spisku "Pan-slavistische Bewegung und die Tschechen" a v textu "Deutschland und der tschechische Imperialismus", který Klement zveřejnil v časopise "Zeitschrift des Hilfsvereines für Deutschböhmen und die Sudetenländer", se poukazuje na české plány a jejich rozpor se zásadou sebeurčení národů. Po rozpuštění sudetoněmeckých zemských a krajských zastupitelstev 24. září 1919 považoval Klement svůj mandát generálního zplnomocněnce Šumavské župy (Böhmerwaldgau) za vyhaslý. "Deutschböhmische Landesregierung" stačila jako politický orgán v dohodě s rakouskou vládou zřídit ještě vědecký institut pro kulturu a dějiny sudetských Němců (Wissenschaftliches Institut für Kultur und Geschichte des Sudetendeutschtums) za předsednictví Dr. Augusta von Wottawy, jehož tajemníkem se Klement stal. Institut se sám rozpustil až na podzim roku 1938 s vysvětlením, že jeho cílů bylo vlastně dosaženo. Klement přenesl písemné materiály ústavu, mezi nimiž důležitou část tvořila jím osobně získaná "sudetika" (přes 3 000 knih, letáků a map), do vlastního bytu ve Vídni X, Quellenstraße 154. Stal se za války nežádoucím a nesměl publikovat, byl jen bez vlastního přičinění služebně zařazen do sdružení pro Němce v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland). Krátce před koncem války a po něm byl Klement doma na Šumavě a zažil vyhnání. Po opravdu nedlouhém pobytu v Mühlviertelu bydlil v letech 1945-1955 v hornorakouském městysi Aschach an der Donau. Jeho byt a zmíněný archiv v něm byl roku 1945 vyrabován, jen zlomek se zachoval v bedně na uhlí jedné z domovních partají. Od prosince 1955 až do své smrti žil Anton Klement ve Vídni stranou veřejnosti a psal tam osobní vzpomínky, z nichž čerpá i tento text o něm (snad by se ještě slušelo dodat, že už 20. prosince 1920 se ve Vídni oženil s Bertou Weberovou a jejich dcerou je významná sochařka Berta Klementová, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Už od časů první světové války byl nemocen se srdcem a ačkoli zesnul svátostně zaopatřen a při plném vědomí, zlomené srdce podepsalo účet zmarněného životního úsilí. Odkázal je takříkajíc k božskému úradku.
- - - - -
* Borová, Chvalšiny / Chvalšiny / Český Krumlov / † † † Vídeň (A)
