HEINRICH KLIMA
Z deníku feldkuráta
Není pro mladého nezkušeného duchovního nijak snadné vyměnit svou černou sutanu za důstojnický stejnokroj (v originále "wenn er seinen schwarzen Rock mit der Offiziersuniform vertauscht" - pozn. překl.) a hrát si na oficíra. Feldkurát náleží do 9. hodnostní třídy, což odpovídá důstojnické hodnosti hejtmana (tj. kapitána v dnešní podobě - pozn. překl.) a jako takový musí i umět vystupovat. Mohu čtenáře ujistit, že v tomto ohledu jsem nikdy nějaké úrovně nedosáhl (v originále "dass in dieser Hinsicht nirgends einer Anstand hatte" - pozn. překl.). Přirozený takt považuji za nejlepšího průvodce a plachost způsobuje jistě menší škody než drzé nafoukané chování. Měl jsem dlouhý černý kabát s vysokým stojatým límcem, u krku upjatý, na rukávech distinkce feldkuráta, tj. tři zlaté proužky; dále černé kalhoty, důstojnický plášť barvy polní šedi se zlatými knoflíky a černými sametovými manžetami, jakož i čapku rovněž v barvě polní šedi s rozetou. Jistou dávku hrdosti z mé strany nedokážu upřít, ano, byl jsem vlastně hrdý na císařský kabát (v originále "auf des Kaisers Rock" - pozn. překl.).
Zaslouží si ještě zmínky, že nám důstojnický sluha polního superiora (byl v hodnosti podplukovníka, viz k tomu web Virtuální muzeum Jaroslava Haška a Josefa Švejka - pozn. překl.) udělil povinnou instrukci ohledně salutování. Bylo zábavné přihlížet tomu, jak si ten prosťáček dá nastoupit tři nadřízené a hlasitě jim velí: "Salutiert!" a my v pozoru naznačujeme prsty a rukou příslušné pohyby. To se dělo v předpokoji superiorovy kanceláře. I každý jiný gážista (v originále "jeder andere Gagist" - pozn. překl.), ať lékař či úředník, musel absolvovat tuto instruktáž, feldkurát byl však do jisté míry přece jen kryt svou uniformou a ponechán také svému osudu.
Při odchodu nám poskytl polní superior dobře míněné rady v tom smyslu, že nemáme zapomenout na své duchovní poslání a že nás má láska k těžce zkoušeným vojákům inspirovat k snášení těch nejvyšších zátěží, jimž je polní kurát na frontě podroben. Nečekejte - řekl - na pozdrav nějakého toho poručíka nebo nadporučíka (v originále "auf den Gruss eines Leutnants oder Oberleutnants" - pozn. překl.), ale pozdravte sami, neučiní-li tak on. Pak přinesl krucifix, zapálil svíce a my zvedli prsty k přísaze: "Ich schwöre bei Gott, dem Allmächtigen..." (tj. "Přísahám při Bohu Všemohoucím…" - pozn. překl.) Pak jsme ještě přednesli své prosby o krátkou dovolenou, abychom se mohli rozloučit se svými drahými, v čemž nám bylo vyhověno. Na nádraží se objevila slečna Wenischová a postarala se o mne jako pravá biblická Marta. Byl už večer, když jsem opouštěl Prahu. Melancholicky jsem hleděl na mizející světla velkoměsta.
* * *
Z Blížejova (v originále "von Blisowa" - pozn. překl.) jsem se ještě v nočních hodinách vydal do Horšovského Týna (v originále "nach Bischofteinitz" - pozn. překl.). Když jsem rámo kolem čtvrt na osm vstoupil do kuchyně arciděkanství, byla maminka (v originále "Mütterchen" - pozn. překl.)uvnitř a hned mě neviděla, poněvadž si myslela, že jde o nějakého vojáka z tamní záložní nemocnice (v originále "aus dem dortigen Reservespitale" - pozn. překl.). Povídám: "Grüß Gott, Mutter!" Tu strnula překvapením. Chtěl jsem jí svůj krok utajit, aby v případě, že bych nebyl povolán, nebyla zbytečně znepokojována. Neučinila mi ani tu nejmenší výčitku a mlčky schválila moje rozhodnutí (rozuměj rozhodnutí jít do války - pozn. překl.), poněvadž byla opravdovou rakouskou patriotkou skrz naskrz (v originále "sie war ja eine Patriotin durch und durch" - pozn. překl.).
Když jsem odpoledne nahlédl ze spižírny do kuchyně, seděla maminka na stoličce, hluboce ustaranou tvář v dlaních. Ten pohled mě zasáhl rovnou do srdce. A když se jsem následujícího rána přišel rozloučit, klesl jsem před ní na kolena, abych od ní přijal mateřské požehnání. Zůstali jsme oba němí bolestí z rozchodu. Rychle nadejeli koně s kočárem, s očima zvlhlýma slzami hleděli pak oba mí sourozenci, bratr Leopold (Leopold Klima má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) i sestra Marie, na nádraží za odjíždějícím vlakem.
* * *
V Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) jsem potkal kolegu Rausche (Ottomar Rausch je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), hruď i čapku měl bohatě ozdobeny květinami a celý zářil samou radostí ze svého nového poslání. Důstojníci nastoupili do oddělení k nám a hned se představovali. Když se dověděli, že jsme nováčci, poskytli nám cenné rady ohledně doplnění naší výstroje. Bylo pro mne něčím zcela novým, že se hned začalo s tykáním, což jsme opětovali navzájem.
Následkem byla jistá nenucenost a pocit bezpečí v našem hovoru. Z Vídně (v originále "aus Wien" - pozn. překl.) mne rychlík rychle vytrhl z iluzí metropole a kolem už byly patrny stopy rychle se blížící válečné fronty. Krajinou se táhly pásy zákopů a ostnatého drátu. Rus stál už tehdy na uherské hranici, a kdyby se mu podařilo překročit karpatský val, byla by pro něj cesta na Vídeň otevřena. Aby nebylo císařské město vydáno všanc osudu, proto ty zátarasy na jeho periferii.
Glaube und Heimat, 1935, č. 8, s. 2 (příloha)
P.S. Český čtenář a divák je obeznámen s postavou c.k. feldkuráta prostřednictvím hrubě karikujícího podání herce Miloše Kopeckého ve filmu "Dobrý voják Švejk" (1956), které nepostrádá ani rysy českého antisemitismu, ačkoli je prý Katz z české strany chápán v podstatě jako bytost kladná. To asi cizinec nepochopí: Heinrich Klima však by nám cizincem být neměl... Ta válka se stala naším společným osudem a zásadně předznamenala tu následující.
Smutná zpráva
Anonym
Ta smutná zpráva, která naplnila celou farní obec hlubokým steskem, dorazila k nám v úterý (tj. dne 5. prosince 1933 - pozn. překl.). Pan děkan Heinrich Klima ze Všerub u Domažlic (v originále "aus Neumark bei Taus" - pozn. překl.) zemřel po těžké nemoci ve věku 47 let v Horšovském Týně. Už po mnoho měsíců nebyl schopen vykonávat svoje kněžské povolání a žil proto u svého bratra Leopolda, pana arciděkana v Horšovském Týně, kde ho i stařičká matka a také jeho sestra obklopovaly veškerou láskyplnou péčí. I tato péče byla však marnou. Válkou zdravotně zesláblý a úkoly svého povolání zavalený kněz už vytouženého uzdravení nedosáhl; dne 2. prosince zemřel, den nato byl pak ve své farní obci Všeruby uložen k věčnému odpočinku. Nás obyvatele Nové Bystřice (v originále "uns Neubistritzern" - pozn. překl.) zasáhl tento truchlivý osud tak blízce proto, poněvadž jsme drahého zesnulého měli ještě z dob, kdy u nás působil jako mladý kaplan, v té neporušeně krásné upomínce (v originále "noch aus seiner Kaplanzeit in ehrenvollster Erinnerung" - pozn. překl.). Pocházel ze staré, vážené učitelské rodiny z Červeného Dřeva (v originále "Rothenbaumer Lehrerfamilie" - pozn. překl.), studoval v Českých Budějovicích a po vysvěcení na kněze v létě roku 1910 přišel sem k nám jako kaplan, ustanovaný tu až do roku 1919 (během války konal vojenskou službu jako polní kurát). Mladý kněz požíval jako svědomitý a horlivý duchovní a jeho laskavá, skromná a všeho mimosvětského svatouškovství prostá osobnost ho už tehdy pojila s mnohým vážně založeným příslušníkem zdejšího mužského pokolení pouty trvalého a srdečného přátelství. Jeho hodiny na zotavenou patřily výhradně pěstování hudby. V pěveckých a hudebních spolcích náležel k nejhorlivějším a nejpilnějším členům. Nezanedbal jedinou orchestrální zkoušku a pěveckému sdružení se stal jako sbormistr vůdcem znalým věci. Všude ho viděli loučit se s těžkým srdcem, když se mu naskytlo krásnější místo tam, kde byl doma, ale nikdy nezůstal zapomenut a křesťanská solidarita se osvědčila a nesla plody i v tomto případě. O to bolestněji se nás nyní dotkla zpráva o tak předčasném skonu našeho nezapomenutelného Heinze Klimy. V opravdovém smutku přijímáme v duchu toto rozloučení s tímto ušlechtilým kněžským životem, s tímto věrným německým srdcem. Naše vzpomínka nikdy nevyhasne a Pán ať dá svému horlivému služebníku věčnou blaženost!
Budweiser Zeitung, 1933, č. 95, s. 8
Narodil se 29. dubna roku 1886 v zaniklém dnes Červeném Dřevě čp. 3 jako jeden z téměř deseti potomků Johanna Baptista (tj. Křtitele) Klimy, narozeného 24. června 1838 v Červeném Dřevě, tamního řídícího učitele, zemřelého tamtéž 1. května roku 1891 v 52 letech. To bylo synu Heinrichovi pět let. Matka Maria, roz. Multererová (*24. dubna 1844 ve dnes zcela zaniklých Srubech /Heuhof/), zemřela 2. května 1934 v Horšovském Týně /Bischofteinitz/, Velké předměstí, na stařeckou slabost brzy poté, co se dožila 90 let. To už byl její syn půl roku mrtev, když skonal 2. prosince roku 1933 jako ona v Horšovském Týně ve vysokých horečkách na maligní hypertermii. Bylo mu 47 let, 7 měsíců a 3 dny. Pochován byl však na hřbitově ve Všerubech (Neumark), kde kněžsky působil jako farář a posléze jako děkan. Svou smrtí unikl náboženské perzekuci katolických kněží, kteří se dokázali vzepřít nastupujícímu nacizmu v Německu.
- - - - -
* Červené Dřevo / České Budějovice / Nová Bystřice / † Horšovský Týn / † † Všeruby
