logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN KNIESCHEK

Z pojednání na okraj edice díla Jana ze Šitboře "Ackermann aus Böhmen"

Pojednání
Prameny, na nichž mé vydání "Ackermanna" spočívá, jsem mohl využít zde v Praze, za což vyslovuji i jménem svého učitele prof.Dr. E. Martina (1841-1910, blíže viz Wikipedia – pozn. překl.) pánům představeným knihoven ve Stuttgartu, v Heidelbergu, ve Wolfenbüttelu a v Drážďanech (v originále "und Dresden" – pozn. překl.) svůj nejsrdečnější dík, kterým jsem jim povinován.

Co se nám dochovalo (v originále "Die Überlieferung" – pozn. překl.)
"Der Ackermann aus Böhmen" (teprve roku 1938 dílo přetlumočil do češtiny Pavel Eisner pro nakladatelství Toužimský a Moravec a jeho edici "Kořeny" pod titulem "Oráč a Smrt", překlad Jaromíra Povejšila z roku 1985 /nakladatelství Vyšehrad/ užívá pak názvu "Oráč z Čech" – pozn. překl.) se nám dochoval ve čtyřech papírových rukopisech a dvanácti tiscích, z nichž ovšem jen obě nejstarší vydání mají kritickou hodnotu (následně je z německého pojednání přeložena pro Kohoutí kříž pouze pasáž o rukopisech – pozn. překl.).
Rukopisy (dále jen Rkp., resp. rkp. – pozn. překl.), všechny pocházející z půle 15. století (sám autor skladby Jan ze Šitboře /na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupen pod jménem Johannes von Tepl/ zemřel ovšem už někdy po roce 1414 (roku 1411, kdy se do Prahy přestěhoval, kupuje tam Jan "de Sitbor" dům ve Spálené ulici /Brennte Gasse/ čp. 93 a my víme, že čtyři roky nato, tedy před pořízením všech 4 rkp., už není naživu, poněvadž 18. listopadu 1415 prohlašuje jeho syn Georg - původní význam toho řeckého slova je "oráč, rolník", že od své matky přijal díl dědictví po otci, který mu náleží – pozn. překl.), jsou následující:

  1. Rkp. královské příruční knihovny ve Stuttgartu (blíže viz web Hofbibliothek Stuttgart - pozn. překl.) cod. phil. 23 in folio (folio nebo in folio, zkráceně také 2° nebo fo, je označení pro největší formát knih, který vzniká jedním přeložením archu papíru; foliový formát má obvykle výšku 380 mm nebo větší a kniha tohoto formátu se nazývala foliant – pozn. překl.). Je psán dvojí rukou. Z té prvé pocházejí části: "der ackerman aus beheim", "der tewtsch katho", "der facetus moralis zu tewtsche" a "Belial" . Na konci posledně zmíněné části se nachází letopočet xlix, takže tento "Ackermann" mohl být psán roku 1449. Druhá ruka psala zbytek rkp., množství rýmovaných fabulí (v originále "eine Anzahl gereimter Fabeln" – pozn. překl.). Na vnitřní straně zadních desek vazby se nachází následující poznámka: "1566 (za tím letopočtem následuje list jetele) "H. M. Andreas Venatorius, Canzleyschreiber" . Vepředu a vzadu je na dřevěných deskách vazby vyryt kříž. "Der Ackermann", prvá část, zabírá 16 listů, 2 sloupce na každé ze stran, a ještě jeden sloupec nakonec. Na každé ze stran se nachází 32 řádků. Nadpisy jednotlivých kapitol jsou psány červeným inkoustem, stejně tak iniciály jedné každé z kapitol, každá z iniciál dosahuje pak výšky 2-3 řádků. Zvláště velká a znamenitá mezi iniciálami je ta zpodobující písmeno "J", tj. na straně 2b, 11a a 17a.
  2. Rkp. z Heidelbergu Cod. Pal. Germ. 76. in folio, bez letopočtu, obsahuje 31 listů, na každé ze stran stojí psáno 28 řádků. Nachází se v něm toliko "Ackermann". Je zdoben 35 kolorovanými obrázky. Na každém z nich jsou zachyceny dvě figury: rolník s atributy svého stavu a Smrt v podobě muže (ona "Smrt" je tu v němčině mužského rodu, tj. "Smrťák" – pozn. překl.) s vysušenou kůží (nikoli tedy kostra, jak je Smrt zpodobována teprve od 16. století; všude jen zhroucená svraštělá mrtvola nikoli s obnaženými, nýbrž jen se silně pod kůží vystupujícími kostmi; mělo to vzor v pozdním řeckém a římském výtvarném umění – pozn. překl.), s korunou na hlavě, žezlo či hůl v ruce. Scéna se s každým obrázkem mění: jednou se obě postavy vyskytují na venkovním prostranství, jindy v místnosti. Barvy jsou velice dobře zachovány. Nadpisy kapitol s výjimkou první z nich chybějí, stejně tak iniciály: poslední by snad mohly být dokresleny (v originále "letztere sollten wol nachgezeichnet werden" – pozn. překl.). Na prvním volném listě se nacházejí dva znaky: tři černé parohy ve žlutém poli a a bílý kříž v červeném poli. Jsou to znaky Württemberska a Savojska a majitelem rkp. byl tudíž asi hrabě Ulrich, který se v roce 1453 oženil s Margarethou, dcerou Amedea VIII.: viz Stälin (Christoph Friedrich von Stälin/1805-1873/ byl ředitelem královské knihovny ve Stuttgartu, blíže o něm viz Wikipedia – pozn. překl.), Wirtembergische Gesch. III, 500. Ulrich zemřel roku 1480, Margaretha roku 1479: ebd. (tj. "tamtéž" – pozn. překl.) III, 597.
    Jde snad o tentýž rkp., který je v jednom jiném heidelberském papírovém rkp. Zmíněn na 1. listě slovy: Item zu Hagenow py Dypold läber schreyber lert die kinder sind die bücher tütsch: (…) item der ackermann vnd belyal gemalt. viz Gesch. der Bildung, Beraubung und Vernichtung der alten Heidelbergischen Büchersammlungen von Friedrich Wilken, Heidekberg 1817, s. 406, č. 314.
  3. Rkp. královské příruční knihovny ve Stuttgartu cod. philos. 22 malé 4o z roku 1470. " Ackermann" je v tomto rkp. poslední položkou a stojí psán na 26 listech, každá ze stran po 24 řádcích. Konec je defektní, chybějí asi 4 listy. Předtím obsahuje rkp. příběh pod názvem "Melibeus", na jehož konci se nachází letopočet lxx, následují romány o sedmi moudrých mistrech a o Alexandru Velikém. Nadpisy kapitol jsou tu rovněž odlišeny červenou barvou, stejně tak iniciály o výši tří řádek.
  4. Rkp. z Wolfenbüttelu signován 75. 10 Aug. in folio z roku 1468, psán Konradem von Öttingen. "Ackermann" je tu čtvrtou položkou na 24 listech po 33 lomených řádcích (v originále "zu je 33 gebrochenen Zeilen" – pozn. překl.). Předchází mu texty "Doctor Gottfrids von Witterben: Apollony strengez leben", "die liepliche hystory von Grysel" a "Gwistardi und Sigismunda". Nadpisy v "Ackermannovi" jsou psány hnědým inkoustem, iniciály mají rozličnou velikost a barvu. Na konci se nachází letopočet1468 a jméno písařovo. Tento rkp. Je zmiňován i u Gottholda Ephraima Lessinga; viz vydání jeho spisů od Karla Lachmanna a Wendelina von Maltzahna.

Der Ackermann aus Boehmen/herausgegeben und mit dem tschechischen Gegensück Tkadleček verglichen von Johann Knieschek (1877), s. 67-69

Z digitálně dostupného původního vydání, datovaného rokem 1877 a prezentovaného jako druhý svazek edice "Bibliothek der mittelhochdeutschen Litteratur", vydávané s podporou sdružení "Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (VGDB), tj. "Sdružením pro dějiny Němců v Čechách" je v předchozích řádcích přeložen do češtiny pouhý úvod pojednání (Abhandlung), věnovaného převážně (na více než 70 stranách!) srovnání německého "Oráče z Čech" se staročeskou prózou "Tkadleček", kterou Johann Knieschek, editor středověkého německého skvostu, pokládal za pouhou parodii německého díla Jana ze Šitboře (Johannes von Schüttwa). Právě "šumavský" původ autora proslulé skladby, dokazující podle některých pramenů, že "z Čech vzešel jazyk, jímž psali a tvořili Lessing, Goethe či Schiller", je hlavní příčinou zařazení Kniescheka mezi autory Kohoutího kříže. Vždyť jeho rodné Litice (Littitz), dnes jen část města Plzně, ležely podle autora Knieschekova nekrologu v "Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (dále jen MVGDB) Wendelina Toischera (1855-1922) na samém národnostním rozhraní českého vnitrozemí a převážně německy hovořící Šumavy (Böhmerwald). Přišel na svět dne 29. února roku 1856 v Liticích čp. 72 a kaplan Friedrich Král ho v kostele sv. Petra a Pavla pokřtil jménem Johann Baptist (tj. Jan Křtitel) Knieschek. Otec Friedrich Knieschek, syn panského kočího na zámku Chrančovice (německy Chrentschowitz či Chräntschowitz) čp. 1 Petera Kniescheka, rodáka z Boříkov (v líšťanské křestní matrice u záznamu o Friedrichově narození psáno "Poržikau", Boříkovy jsou dnes částí městyse Kolinec v okr. Klatovy), jehož otec Josef, rodák z Jindřichovic (i v matrice "aus Jindřichowitz"!, dnes rovněž jen část městyse Kolinec kus na sever od Velhartic), se ještě psal příjmením Knížek, a Barbary, roz. Jank (tak je příjmení v matrice psáno) z Chrančovic čp. 5 (malá ves se zámkem, příslušející k farnosti Líšťany /Lichtenstetin/, kde česká národnost tvořila výraznou menšinu, připadla na podzim 1938 k nacistické "Říši"), byl učitelem na litické farní škole (to je ono čp. 72), matka Anna byla nemanželskou dcerou Marie Pecherové, dcery rolníka z Litic čp. 11 Christiana Pechera a Anny, roz. Denkové ze Štíchova (Stich) čp. 13. Dejme však v překladu slovo německému nekrologu z MVGDB, ve kterém ostatně zazní zmínka o Šumavě, a je to jako u Oráče z Čech vlastně během žalobného dialogu s nelítostnou Smrtí.

Za přítelem

Wendelin Toischer

Media vita in morte sumus – tj. "Prostřed života jsme objati smrtí!" (latinská citace je počátkem proslulé středověké templářské písně, hudební video viz YouTube – pozn. překl.). Ta pravda starého verše nás nejstrašlivěji zasáhla, když nám byl nečekaně a náhle smrtí vyrván drahý přítel, navíc když tento mladý člověk byl v plné síle života, doslova kypěl zdravím a neměl jakéhokoli tušení, že by se snad blížil svému konci! Jmenoval se Johann Knieschek. Náhle, zcela nepřipravené, zasáhla nás zpráva o jeho odchodu jako blesk z čistého nebe. Ve 36 letech věku ho dostihla ráno dne 22. prosince 1891 předčasná smrt.
Narodil se 29. února 1856 v Liticch u Plzně, vsi těsně na jazykové hranici. Jeho otec tam byl učitelem, který se pro své znalosti a poctivý charakter těšil všeobecné vážnosti a sluší se podotknout, že tento venkovský kantor nejenže dopřál všem svým osmi dětem znamenité vzdělání, nýbrž si mohl na sklonku života dát postavit vlastní domek. Tři jeho synové si zvolili jako otec učitelské povolání; nejstarší působí na škole v Dolním Rakousku, Johanna a jeho mladší bratr Wenzel se přiklonili k univerzitnímu studiu.
Ještě než Johann nastoupil do gymnázia, byl už rok z domova; aby se naučil důkladně česky, poslal ho otec "na výměnu" (v originále "auf Tausch" – pozn. překl.) do vsi Skvrňany (v originále "in das Dorf Skurnian", dnes jde o část města Plzně – pozn. překl.). Gymnaziální studia pak zahájil v Plzni, pokračoval v nich na pražské Malé Straně (v originále "in Prag /Kleinseite/" – pozn. překl.) a ukončil v Chebu (v originále "in Eger" – pozn. překl.), kde se roku 1874 podrobil maturitní zkoušce. Už v Praze bydlel u svého strýce, profesora Grubera, s nímž se pak také přestěhoval do Chebu.
Univerzitní studia mu bylo konat v Praze. Zvolil si jako studijní obor německý jazyk ve spojení s klasickou filologií a věnoval se mu s velkou horlivostí a se šťastným úspěchem. Určující pro směr a průběh jeho studia byly přednášky prof. Ernsta Martina, který ve svém semináři kolem sebe soustředil okruh vědychtivých žáků, s nimiž vstoupil i mimo posluchárnu do osobního kontaktu. Dokázal je svým slovem a příkladem pobídnout, vést, nadchnout a strhnout k nejvyššímu úsilí. Knieschek byl v tomto okruhu jedním z nejschopnějších a nejhorlivějších. Byl asi nucen obětovat nikoli nevýznamnou část svého času soukromému vyučování, aby si vydělal na skromné, přesto si však dokázal hbitě osvojit množství znalostí. Ernst Martin se zasloužil o založení edice "Bibliothek der mittelhochdeutschen Litteratur", jejíž jednotlivé svazky měli pod jeho vedením postupně zpracovávat jeho žáci, a Knieschek byl už ve čtvrtém roce svých univerzitních studií pověřen zpracováním II. svazku této edice, tj. kritickým vydáním díla "Ackermann aus Böhmen".
Pustil se do té práce s velikým zápalem a výsledek lze označit za skvělý. Nejenže jsme obdrželi nádherné dílo v očištěné textové podobě, ale Němci ho tak spatřili zcela poprvé, přičemž bylo nad veškerou pochybnost dovozeno, že zatímco "Ackermann" je originálem, jeho český protějšek "Tkadleček" je toliko jeho zparodovanou nápodobou. Zasvěcenou zprávu o Knieschekově práci podal v literární příloze XVI. ročníku tohoto periodika (rozuměj MVGDB – pozn. překl.) , s. 25n. prof. Lambel (rozuměj Hans Lambel /1842-1921/, blíže viz Österreichisches Biographisches Lexikon - pozn. překl.). Je-li tu jako Knieschekova zásluha oslavně konstatováno, že "/er/ unberechtigte Ansprüche auf unser Eigenthum geprüft und zurückgewiesen" (tj. "přezkoumal údajnou neoprávněnost našeho nároku na původní vlastnictví a odmítl uznat jeji důvody" – pozn. překl.), lze dovodit, že na Knieschekovu argumentaci museli přistoupit i čeští vědci. Hledali ovšem jiná východiska. Dříve tolik vychvalovaný "Tkadleček", jevící se nyní v novém světle tak žalostně, už nemohl platit jako předloha "Ackermanna", ale obě díla měla být nadále považována za závislá na nějakém třetím vzoru, aby snad Němci nezísakali před Čechy přednost. Něčí živá obrazotvornost zrodila dokonce fámu, že "kdosi" měl spatřit v "nějaké" knihovně "dílo", které bylo údajnou předlohou jak pro "Ackermanna", tak pro "Tkadlečka". Knieschek se proti tomuto fantazírování postavil v článku, publikovaném v MVGDB XVI., s. 302n., přičemž ostře vymezil jednotlivé body své argumentace. Nic nevzal zpět; chyby mu nikdo neprokázal, jen prof. Gebauer (rozuměj Jan Gebauer /1838-1907/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) mu v českém díle navrhl malé zlepšení textu, přičemž v argumentaci odstranil jednu jedinou drobnost zcela podřízeného významu. Údajnou originální předlohu společnou "Ackermannovi" i "Tkadlečkovi" dodnes nikdo znovu nespatřil, aniž by ji vynesl na světlo.
Mezitím Knieschek ukončil svá akademická studia zkouškou učitelské způsobilosti a nastoupil hned do školských služeb, nejprve jako suplent v gymnáziu Na Příkopech na pražském Novém Městě (v originále "am Gymnasium Prag-Neustadt-Graben" – pozn. překl.), kde působil ve školních rocích 1878/1879 a 1879/1880 a dne 13. července 1880 byl pak jmenován skutečným gymnaziálním učitelem na státní střední škole v Liberci (v originále "zum wirklichen Gymnasiallehrer an der Staatsmittelschule in Reichenberg" – pozn. překl.), kteroužto funkci zastával až do své smrti. Jako obvykle mu byl při potvrzení v učitelském úřadě propůjčen i profesorský titul (v originále "wurde ihm bei der Bestätigung im Lehramt der Titel ´Professor‘ verliehen" – pozn. překl.).
Předtím už byl promován na doktora filosofie. Prof. Martin zamýšlel jako jeden ze závěrečných svazků "své" edice "Bibliothek der mittelhochdeutschen Litteratur" nějaké dějiny německé literatury v Čechách, mající stálý ohled na vzájemné působení německých a českých literárních děl. Po prvním velkém Knieschekově úspěchu bylo docela přirozené, že si jako své pracovní pole vyvolil oblast, po Feifalikově (Julius Feifalik /1833-1862/, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) předčasném skonu z německé strany nadále nijak, a když už, tak velice skrovně obdělávanou. Nejprve podrobil opravdu důkladnému zkoumání českého Tristrama (o rytířském eposu z 15. století, psaném česky, blíže viz web Český-jazyk.cz – pozn. překl.), jehož pramenem byly německé skladby. Právě se objevilo nové vydání Eilhartova Tristana (o Eilhartovi von Oberg viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) a zároveň vyvolalo prudký střet mezi germanisty; Knieschek zjistil, že v prvém dílu českého Tristrama je k dispozici významný pomocný nástroj k rozhodnutí tohoto střetu. Provedl srovnání prvního dílu Tristrama s jeho pramenem, totiž Eilhartovou básní v původní podobě, a to nejprve ve své doktorské disertaci, vydané později s několika přepracováními pod názvem "Der tschechische Tristram und Eilhart von Oberge" v tiskových zprávách ze zasedání vídeňské Akademie (v originále "in den Sitzungsberichten der Wiener Akademie" – pozn. překl.) phil. Hist. 101, s. 102nn.. Také o této práci referoval podrobně prof. Lambel v literární příloze MVGDB XXI., 49. ročník 1883. Hlavní rezultáty spadají do dějin německé literatury 12. století. Knieschekovou prací je mj. prokázáno, že Eilhart je starší než Heinrich von Veldeke (blíže o něm viz Wikipedia – pozn. překl.), což bývalo předmětem ostrých sporů; tím bylo významně obohaceno poznání Eilhartova díla. Lichtensteinovo (Franz Lichtenstein /1852-1884/, blíže o něm viz webová adresa Wikipedia - pozn. překl.) vydání Eilharta bylo prokázáno jako zcela pochybné – sám Lichtenstein, oblíbený žák Schererův, utonul brzy nato při koupání v Baltském moři (v originále "in der Ostsee" – pozn. překl.) a část českého Tristrama, který je z Eilharta přeložen, se stala najednou germanistům tak významnou, že Knieschek, aby vyhověl mnoha žádostem a dotazům, se považoval za nucena zveřejnit věrný doslovný překlad českého díla (s vyznačením jeho doplňků k veršovému průběhu), a to v "Zeitschrift für deutsches Alterthum 28, s. 261nn.. Při těchto pracích vynašel však leccos nového i pro české literární dějiny, a tak napsal ještě i článek (MVGDB XXII., s. 226n.) pod titulem "Der tschechische Tristram und seine deutsche Vorlagen", v němž ukazuje, že toto dílo pochází ode dvou básníků, které od sebe navzájem dělí jedno století, zpracovávali různé předlohy a i jinak vykazují významné rozdíly. Vedle toho se Knieschekovi v tomto článku podařilo bezpečně určit dobu vzniku české Alexandreis (s. 246), o čemž bylo až dosud vyjádřeno množství rozporných názorů.
Tak se ocitl zcela v oblasti českých literárních dějin. Jak důkladně se tomuto tématu věnoval, dokazuje i jeho pronikavá, velice obsažná recenze II. dílu dějin slovanských literatur (v originále "Geschichte der slavischen Literaturen", německy 1880 a 1884, česky vyšly 2 svazky v letech 1880 a 1882 – pozn. překl.) od A.N. Pypina a V.D. Spasoviče v literární příloze MVGDB XXIII., s. 65-74. Je to jediná recenze, kterou Knieschek kdy napsal; jenom pár kratších referátů bylo jinak publikováno jeho jménem (literární příloha MVGDB XXI., s. 25-27 a XXV., s. 26 a dva jiné v cizích časopisech). Nenáležel nijaké literární skupině a to, co napsal jeho, není také nikde oceněno chválou přátel, očekávajících totéž od něho. Nezveřejnil však ale už nijakou knihu, jen menší pojednání. V MVGDB XXI., 95nn. jsou otištěny vánoční písně, které sbíral v Liberci. O českých mariánských planktech (existují i magdalénské plankty, tj. vedle "Pláčů Panny Marie" i "Pláče svaté Maří Magdaleny", určené za lucemburské doby v obou případech k teatrálnímu provedení v kostelích – pozn. překl.) pojednává jeho článek v časopise Archiv für slawische Philologie IX. Bd., s. 36nn., o básni Ludiše a Lubor v Rukopise královédvorském v MVGDB XXV., s. 137nn.. V prvém z obou článků dokazuje závislost českých mariánských planktů na německých skladbách, ve druhém přináší úderné důkazy pro skutečnost, že tato báseň mohla vzniknout teprve začátkem našeho století (rozuměj devatenáctého století – pozn. překl.). Říká ovšem úvodem, že chce postavit tvrzení Feifalikovo do ostřejšího světla – ten český básník neměl zejména nijaký pojem o tom, jak to probíhalo při nějakém turnaji, a toho si všiml už Feifalik – ale Knieschek přidává navíc ještě důležitá vysvětlení jednotlivých staročeských výrazů, které editor básně "Ludiše a Lubor" správně nerozpoznává. Jagić považuje ten malý článek za natolik cenný, že na to v časopise Archiv für slawische Philologie výrazně poukázal. Později se Knieschek ještě pokusil určit, co by bylo ohledně sporu o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (nadále jen RKZ – pozn. překl.), vedeného v české řeči formou ostrých výpadů pro a proti žádoucí, totiž v nějakém široce rozšířeném německém sborníku za tu či onu stranu takříkajíc v boji zlomit kopí. Velmi přehledné, jasné a vyčerpávající, tiskem vyšlé sdělení o tomto "problému" s přihlédnutím ke všem věcem, přicházejícím ohledně něho v úvahu, poskytuje v edici Vorträge Nr. 125-127, vydávané německým sdružením pro šíření všeobecně prospěšných znalostí (v originále "Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse" – pozn. překl.). – Tak tedy po vědeckých pracích následuje sdělení pro široké čtenářské kruhy a Knieschek se začíná věnovat i tvorbě učebnic. Při jeho znalosti druhého zemského jazyka nemohl být opomenut, když šlo o pověření výukou v něm. Projevil brzy svou nespokojenost s úrovní učebnic, s nimiž musel pracovat. Nezbytnost změny je od té doby uznávána i na těch nejvyšších místech, Knieschek se ale hbitě pustil do díla, aby vytvořil lepší učební pomůcku vlastním úsilím. V jeho pozůstalosti se nachází rukopis "Uebungsbuch und Grammatik zur Erlernung der tschechischen Sprache zum Gebrauche an deutschen Mittelschulen". Pracoval na této cvičebnici a mluvnici pro výuku českého jazyka k potřebě německých středních škol horlivě po mnoho let, hotové knihy se však už nedožil.
Také zlepšením a zdokonalením výuky němčiny na gymnáziích se Knieschek mnohostranně zabýval, což se dá v jeho postavení jistě očekávat. Mohu snad říci, že to nejlepší, co bylo hned po zveřejnění nových "Instructionen" k výuce němčiny vůbec napsáno, byly Knieschekovy "Bemerkungen" (tj. připomínky – pozn. překl.) v "Supplementheft zur Zeitschrift für die österreichischen Gymnasien" z roku 1886. Názory, které tu Knieschek zastupoval, jsou od té doby novými nařízeními obecně prosazeny a uváděny v život. V programu liberecké "Staatsmittelschule" z posledního roku (1891) ukazuje Knieschek v ostrém světle průběh výuky poetiky v páté třídě střední školy. V posledním dopise, který mi poslal krátce před svou smrtí, projevuje úmysl, že se metodikou německého jazyka hodlá zabývat nadále v takovém rozsahu, že mu na jinou vědeckou práci nezbude čas, ačkoli se nevzdává jejího pokračování.
Náhle měl však jeho životu nadejít konec. Bylo to při tělocviku. Při jednom skoku dopadl tak nešťastně, že si zcela rozdrtil loketní kloub levé ruky. Paže nebyla bohužel v pravý čas odňata, předloktí pod obvazy odumřelo; tu teprve mu prof. Gussenbauer amputoval celou levou paži, pozdě ovšem! V noci po operaci praskla jedna z podvázaných hlavních cév a nebyla hned po ruce lékařská pomoc, takže Knieschek skonal za velkých bolestí, kterými trpěl téměř celý týden. Mírnící útěchou v trpké sudbě jeho posledních dnů mu byla láska a sebeobětování jeho ženy, s níž si mohl užít jen krátkého domácího štěstí. V roce 1883 se oženil s Annou Schöllerovou, dcerou továrníka v Habendorfu (dnes Stráž nad Nisou – pozn. překl.), kterou mu po jen o něco málo více než třech letech vyrvala nelítostná smrt. V červenci 1890 se oženil podruhé s Franziskou, vdovou po obchodníkovi Eugenu Karasekovi. Z prvního manželství zanechává po sobě zesnulý šestiletou dcerku Friedu, které nyní otec i matka odpočívají v rodinném hrobě v Habendorfu.
Truchlí po něm i množství přátel. Byl horlivým podporovatelem nacionálních snah a o německý Schulverein a německý Sprachverein si vydobyl osobní zásluhy. Sdružení "Verein der alten deutschen Studenten in Reichenberg" se rozhodlo na trvalou upomínku zesnulého vyvěsit jeho podobiznu ve spolkovém lokále. V turnerské jednotě patřil k předcvičitelům a jako horlivý turner byl i turistou, který neznal únavy. Já sám jsem s ním putoval po Jizerských horách a po Krkonoších, po Šumavě i po Alpách (v originále "im Isergebirge und Riesengebirge, im Böhmerwald und in den Alpen" – pozn. překl.): Knieschek nebýval vyčerpán ani po jedenáctihodinových obtížných denních pochodech a po krátkém nočním oddechu stanul vždy obrněn k nové silné denní partii.
Na vědeckém poli dosáhl toho, co zůstává (v originále "hat er Bleibendes geleistet" – pozn. překl.). Směli jsme ovšem od něho nadto očekávat ještě víc. – O jeho učitelském působení mi nepřísluší nijaký soud, mohu se však odvolat na svědectví ředitele libereckých středních škol Dr. Josefa Muhra, který Kniescheka nazývá vynikajícím učitelem (v originále "der Knieschek einen ‘ausgezeichneten Lehrer‘ nennt" – pozn. překl.) a vedle jeho bohatých odborných znalostí a jeho vážného úsilí o stálé rozšiřování a prohlubování svého vědění velebí i jeho svědomitou snahu zprostředkovat svým žákům znalosti podstatné a zásadní; po pečlivé přípravě a uspořádání učebné látky docházelo k jejímu zprostředkování podle přísných metodických pravidel. A více než to. Knieschek byl učitelem, který působil vychovatelsky. Vychovatelské působení výuky nespočívá však ani v samotné učebné látce, ani v učebné metodě, ale v samotné osobnosti učitelově. Knieschek žil radostně oddán svému povolání, byl pevným, ušlechtilým charakterem, pravým mužem na svém místě.
Čest jeho památce!.


Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB), 1891-1892, č. 2-3, s. 297-302


- - - - -
* Litice, Plzeň / Šitboř / † Liberec / † † Stráž nad Nisou

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v litické křestní matrice
Záznam o jeho úmrtí v liberecké knize zemřelých
Titulní list jeho práce
Obálka reprintu (‎ ‎ Kessinger Publishing 2010)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist