HERBERT KNITTLER

Z úvodu ke knize o řece Lužnici

Lainsitz (v originále je toto označení používáno takříkajíc "s přednostním právem", český překlad textové ukázky dává ovšem přednost českému místnímu jménu - pozn. překl.), také Luschnitz, či svým českým jménem Lužnice, je dolnorakouská a česká řeka. Pramení u obce Karlstift, teče pak krátký úsek na české straně a vrací se u samoty Joachimsthal (v katastru osady Harmannschlag, která je částí dolnorakouského městyse Sankt Martin; Joachimsthal je dnes i poslední rakouskou příhraniční osadou na někdejší okresní silnici /dnes Nordwaldkammweg V13/, která spojovala rakouskou stranu s dnes zcela zaniklými Stříbrnými Hutěmi /Silberberg/ na české straně, kde dnes neexistuje nijaký hraniční přechod - pozn. překl.) do Rakouska nazpět, tvoří před městem Gmünd hranici s Českou republikou, sytí velké rybniční soustavy kolem Třeboně a ústí po velké zákrutě, nad níž leží město Tábor (podle některých českých vyjádření se "mu obloukem vyhýbá" - pozn. překl.), severně od Týna nad Vltavou do řeky Vltavy (v originále "in die Moldau" - pozn. překl.). Údolí řeky Lužnice je přírodním a sídelním prostorem, kulturním, hospodářským a rekreačním fenoménem zároveň (v originále "Kultur-, Wirtschafts- und Erholunsraum zugleich" - pozn. překl.).
Z hydrologického hlediska patří Lužnice se svými přítoky Braunau (česky Skřemelice, viz blíže německy nebo česky Wikipedia - pozn. překl.), Romaubach (česky Romavský potok, viz blíže opět německy německy nebo česky česky Wikipedia - pozn. překl.) a Kastanitzerbach/Reißbach (česky Koštěnický potok/Dračice, viz blíže, v obou případech ovšem samostatně /jde tedy o přítoky dva/, v tom prvním případě Koštěnický potok (německy a česky - pozn. překl.), jakož ve druhém případě Dračice (německy a česky - pozn. překl.) k onomu říčnímu systému, který proudí k Severnímu moři. Od jejích vodních kolegyň ve Waldviertelu - řek Kamp, Zwettl a Thaya (ta poslední z nich má i české jméno Dyje - pozn. překl.) ji dělí evropské rozvodí, které neustále probíhá v bezprostředním sousedství hranice mezi Rakouskem, Čechami a Moravou, ba částečně se s ní i kryje.
Svým tokem orientovaným směrem k severu symbolizuje Lužnice spojení horního Waldviertelu s jižními Čechami. V roli poutnice podél hranice (v originále "eine Grenzgängerin" - pozn. překl.) se krátkodobě pojí s nějakým sídelním celkem, brzy ho však opět opouští. Historie vykazuje četné pokusy majitelů přilehlých panství, zemských panovníků a státníků se Lužnice zmocnit a přivtělit co možno největší oblast při jejích březích ke svému vlastnímu teritoriu. Zejména horní tok Lužnice nabízel stále znovu podněty k hraničním konfliktům.
Záležitostí vyšší diplomacie se stal hraniční spor o Lužnici, provázející vojenská střetnutí dvou členů rodu Přemyslovců (v originále omylem "Přemyslidenbrüder" - pozn. překl.), Fridricha (viz blíže https://cs.wikipedia.org/wiki/Bedřich_(kníže) - pozn. překl.) a Soběslava (viz blíže https://cs.wikipedia.org/wiki/Soběslav_II. - pozn. překl.) v roce 1176, v němž babenberská strana (v originále "Babenberger Partei" - pozn. překl.) zasáhla ve prospěch prvního z nich, tj. Fridricha. Císař Friedrich Barbarossa listinou nato roku 1179 vydanou stvrdil průběh hranice mezi osadou Höhenberg a soutokem Schremelize a Lunsenize (v latinsky psané listině, datované dnem 1. července 1179 týká, to zní v českém překladu takto: "V horní části je oběma zemím, jmenovitě Rakousku a Čechám, hranicí hora, zvaná vysoká (mons, qui dicitur altus = Höhenberg). Od této hory jde hranice přímou čarou k soutoku dvou potoků, z nichž jeden má jméno Schremelize (= Skřemelice, Braunau), druhý Lunsenize (= Lužnice, Lainsitz). Odtud se hranice táhne až k dalšímu brodu, který se nachází u Segoru (= Krabonoš, Zuggers). Od onoho brodu jde hranice přímou linií k prameni řeky Gestize, od pramene této řeky ale až k Urgrube." - pozn. překl.). Na jih odtud, jak patrno, ovšem zůstal okraj hranice nadále vágní a neurčitý.
Aristokratická loajalita nevyžadovala ve vrcholném středověku ani uzavřená říšská teritoria ani lineární zemské hranice. Kuenringové, majitelé panství Weitra, nespatřovali nijaký rozpor v tom, přijmout od českého knížete či krále mimo své rakouské majetky v léno nějaký kus země. V roce 1185 udělil zmíněný už český kníže Fridrich Hadmarovi von Kuenring v léno (namísto německé citace uvádíme přetlumočení do češtiny - pozn. překl.) "jednu část naší země, která hraničí s Rakouskem, jmenovitě je to Weitra (Vitoraz) s lesem od řeky Lužnice až k řece Stropnici". Také jihočeští Rožmberci disponovali panstvími na území Bavor, Horních i Dolních Rakous. Teprve s konsolidací panovnické moci se staly panujícím knížatům, resp. králům majetky jejich šlechtických leníků přesahující zemské hranice trnem v oku. To, že se "vitorazští" Kuenringové ve střetu mezi Přemyslem Otakarem II, jemuž rakouské stavy po vymření rodu babenberského postoupily panovnickou hodnost, a Rudolfem Habsburským přidaly na Přemyslovu stranu, jim ovšem po vítězství Habsburků nemohlo být přičteno k dobru. Když se v roce 1296 postavili znovu do čela stavovského povstání, ztratili zemi i úřady. Ono kuenringské teritorium, které do roku 1296 mohlo být částí Čech a které česká historiografie definuje jako část vcelku k Čechám náležejícího "vitorazského" území, připadlo ztrátou moci Kuenringů v každém případě definitivně vévodství pod Enží (v originále "an das Herzogtum unter der Enns", tj. pozdější "dolní" Rakousy - pozn. překl.).
Hraniční konflikt v údolí Lužnice tím nebyl v žádném případě vyřízen. Po mnoho staletí existovaly mezi panstvím Nové Hrady (Gratzen) na české a Großpertholzem a Weitrou na rakouské straně na mnoha místech závažné názorové rozdíly ohledně průběhu hranice v oblasti tzv. "Freiwaldu" (tj. rakouské části Novohradských hor - pozn. překl.) a hory Nebelstein (ve starších českých turistických průvodcích zvané "Nebešťan" - pozn. překl.). Jeden pramen nedorozumění představovala skutečnost, že jak tok dnešní Lužnice - v prvních kilometrech od jejího pramene -, tak i východně od něho paralelně s ním tekoucí a později do něho ústící potok jménem Einsiedelbach byly označovány jako "Lainsitz", jmenovitě jako "junge Lainsitz" a "alte Lainsitz" (tj. "mladá a stará Lužnice" - pozn. překl.). To poskytlo novohradskému panství důvod, aby v roce 1670 území ležící mezi potokem a řekou reklamovalo pro sebe s tvrzením, že Einsiedelbach má být - stvrzený jako hraniční tok - řekou Lužnicí. Mezi Novými Hrady a Großpertholzem kulminoval roku 1751 konflikt ozbrojenou rvačkou. Teprve následně se určení zemské hranice sjednotilo do své dnešní podoby.
Obnoveným orientačním bodem mezinárodní diplomacie se stala Lužnice v roce 1919, kdy československá delegace dokázala na mírových jednáních v Saint-Germain prosadit připojení pásu dolnorakouského území na sever a na západ od města Gmünd k ČSR. Ačkoli rozhodující byly momenty dopravně zeměpisné, v období vzepětí nacionálních nálad nechyběly historicko-státoprávní pohnutky je legitimovat. Československé územní nároky, které ve své dále jdoucí podobě, v Saint-Germain ovšem nepřijaté, sahaly až k čáře Großpertholz-Heidenreichstein - a orientovaly se tak na evropské rozvodí - byly ovšem založeny právě i na historické příslušnost tzv. Vitorazska k Čechám (v originále "auch mit der historischen Zugehörigkeit des sogenannten Weitraer Gebiets zu Böhmen" - pozn. překl.).
Úsek řeky Lužnice, který zůstal v Rakousku, se následkem odtržení zmíněného zázemí města Gmünd (v originále "durch die Abtrennung des Gmünder Hinterlandes" - pozn. překl.) zmenšil ze 68 na 43 kilometrů. V letech 1938-1945 se sice - přechodně ovšem - stala "gmündská" končina až k osadě Schwarzbach (česky Tušť) "německou", od té doby je však průběh hranice nesporný (v originále "ist der Grenzverlauf seither unumstritten" - pozn. překl.). Daleko kratší úsek Lužnice se nachází na rakouské straně, větší část leží v jižních Čechách. kde je Lužnice vedle Vltavy jedním z nejvýznamnějších vůbec vodních toků (v originále "neben der Moldau das wichtigste fließende Gewässer" - pozn. překl.).

Die Lainsitz - Natur- und Kulturgeschichte einer Region (1997), s. 9-12

Textová ukázka z úvodu knihy, vyšlé jako 28. svazek edice "Forschungen zur Landeskunde von Niederösterreich", věnované zkoumání dolnorakouské vlastivědy, má v německém originále vlastně dva autory, v abecedním pořadí svých příjmení Herberta Knittlera a Andreu Komlosyovou. Ta je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupena rozsáhlou ukázkou i samostatně, a tak nám zbývá věnovat se druhému z obou jmen jako tomu hlavnímu. Vlastně jsem se s ním v "jihočeských", a tedy i "šumavských" souvislostech setkal nejprve v poznámkovém aparátu studie Mgr. Jiřího Oesterreichera s názvem "Tannenbruck - Trpnouze: Geneze nazírání okrajové lokality (Příspěvek k dějinám "Vitorazska" a Novohradska), která se stala součástí sborníku "Regiony - časoprostorové průsečíky", vydaného roku 2008 pražským Historickým ústavem. Herbert Knittler je rodákem z Brna. Narodil se tam 7. května válečného roku 1942. Dva roky poté, co přišel na svět, padl jeho otec na frontě a on byl s maminkou po následujících dvou letech vysídlen z obnoveného Československa do tehdejší sovětské zóny Rakouska, kde prožil v dolnorakouském městě Weitra dětství a mládí. Stal se z něho tedy opravdový "Weitraer", česky bychom mohli říci i "Vitorazan". Po maturitě v roce 1961(to už bylo Rakousko 6 let samostatným neutrálním státem), kterou absolvoval s vyznamenáním, dal se zapsat na filosofickou fakultu vídeňské univerzity a promoval na ní roku 1966 na doktora filosofie v oboru hospodářských a sociálních dějin ve spojitosti s dějinami umění. Svou profesní dráhu započal v roce 1966 jako vědecký pracovník komise pro hospodářské a sociální dějiny Rakouské akademie věd, kde byl pověřen redakcí tzv. Knihy rakouských měst (Österreichisches Städtebuch). Poté, co absolvoval vojenskou prezenční službu u rakouského bundesheeru, stal se roku 1971 vědeckým asistentem Ústavu pro hospodářské a sociální dějiny vídeňské univerzity, po své habilitaci tři roky nato pak vrchním asistentem a univerzitním docentem. V roce 1979 došlo k jeho jmenování profesorem hospodářských a sociálních dějin, v kteréžto funkci působil až do odchodu na penzi roku 2003. Dějiny měst byly centrem jeho bádání i výkladů. Projekt výzkumu šlechtické ekonomické praxe se stal základem dolnorakouské zemské výstavy na téma "Adel im Wandel" (tj. Šlechta v proměnách), jejímž byl kurátorem a která se konala v roce 1990 na zámku Rosenburg u města Horn nad údolím řeky Kamp. V letech 1995-2004 zastával funkci předsedy Rakouské společnosti pro středověkou archeologii, z čehož vyplynul i jeho zájem o dějiny hmotné kultury, zejména o dějiny výroby skla. Jeho soukromá sbírka sklářských forem byla vydáním katalogu zpřístupněna širší veřejnosti. "Vitorazanův" zájem o řeku Lužnici mne jako soběslavského rodáka s ním přímo, byť na dálku, spojuje nelíčeným obdivem lokálního patriota.

- - - - -
* Brno / Weitra (A) / řeka Lužnice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy