ANDREA KOMLOSYOVÁ
Meziprostor
Jižní Čechy na přechodu
Havran sedí na sťaté lebce Turkově a vyklovává z ní jedno jeho oko: tak se to alespoň ukazuje na erbu knížat ze Schwarzenberka, pyšných na výkony svých předků ve velkém obranném střetu západní civilizace vůči osmanskému nebezpečí. Pod vrchním velením Adolfa ze Schwarzenberka vypudilo císařské vojsko v roce 1598 Turky z uherského města Rábu. S tou schwarzenberskou erbovní trofejí z tureckých válek se setkává návštěvník zámku v Českém Krumlově, trůnícího na skále vysoko nad řekou Vltavou, doslova na každém kroku.
Za války třicetileté, onoho velkého vypořádání se stavů s ústřední císařskou mocí, zahrnujícího v sobě i konflikt protestantství a katolicismu, jenž zůstal císaři věrným, stál franský šlechtický rod Schwarzenbergů vždy oddaně při domě habsburském. Za tuto svou loajalitu a tuhou disciplínu při prosazování protireformace získaly císaři věrné katolické rody majetky oné protestantské šlechty, vypovězené ze země po porážce českého stavovského povstání. Tak se stalo s panstvími Nové Hrady (Gratzen), Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) a Žumberk (Sonnberg), které připadly císařskému vojevůdci Buquoyovi za jeho finanční a vojenské výkony; Český Krumlov (Krumau), někdy centrum sebevědomé moci rožmberské, stal se stejnou cestou majetkem císaři věrných Eggenberků a roku 1719 cestou dědickou oněch už zmíněných Schwarzenberků, kteří byli už předtím obdařeni kvetoucím panstvím třeboňským (Wittingau).
Nejvýznamnější části jižních Čech ocitly se tak soustředěny v rukou schwarzenberských. Od pramenů Vltavy v západní (?) části Šumavy přes Český Krumlov a za Josefa II. zrušený klášter Zlatá Koruna (Goldenkron), zámek Hlubokou nad Vltavou (Frauenberg) blízko Budějovic (Budweis) až k rybniční pánvi třeboňské rozkládala se panská doména s dohromady 176 000 hektary orné půdy a přes 40 000 hektarů lesa. Panská půda byla obdělávána poddanými a po zrušení poddanství pak zemědělskými dělníky, kteří měli k nízké mzdě vyměřen k vlastnímu užívání ještě malý kousek země. Na konci 19. století robotovaly (v originále "roboteten" - pozn. překl.) tyto námezdné síly na 150 hospodářských dvorech, patřících krumlovské větvi schwarzenberské, pečovaly o 96 panských lesních revírů, pracovaly v knížecích pivovarech, cukrovarech, kamenolomech, mlékárnách, mlýnech i pilách - dohromady to bylo na 30 000 lidí. Šlo o agrárně kapitalistický velkopodnik, mohutně investující do zpracujícího průmyslu a nijak se nevyhýbající ani modernizaci zemědělství - okolnost, která způsobila i masový únik mnoha malorolníků a zemědělských dělníků do měst a průmyslových regionů.
V roce 1848 to byl opět Schwarzenberg, kdo převzal odpovědnost za zdolání buržoazní revoluce. Jako jeho předek proti Turkům, získal si i kníže Felix pocty v bitvě u Rábu, tentokrát však proti revolučním Uhrám, které poté ztratily ústavnost a staly se přímo podřízenými vídeňské vládě. Felix Schwarzenberg vyřkl drakonické tresty vůči vůdcům buržoazní revoluce; havranu klovajícímu oči na rodovém erbu dělal věru všechnu čest.
* * *
Jednoznačným centrem habsburské monarchie byla Vídeň; hlavní i sídelní město, na jihu obklopené řadou manufaktur, jejichž výroba sloužila potřebám prudce se rozvíjející metropole. Území, na kterém působily, proměnilo se během 19. století v regulérní průmyslovou oblast. Druhou pozici mezi habsburskými městy zaujala - vedle Budapešti - také Praha. Na českém severu vyvinula se už předtím průmyslová odvětví nadregionálního významu. Branou monarchie ke světovému obchodu, na němž by se prosadila průmyslovými výrobky a levně tu naopak získala potřebné suroviny, byl Terst - dostupný z Čech přes Linec (Linz) a Pyhrnský průsmyk, jakož i přes samotnou Vídeň. Mezi tím ležely jižní Čechy jako tranzitní prostor.
Oním zbožím, na jehož dovoz byly právě Čechy odkázány jako málokterá ze zemí monarchie, byla sůl. Byla sem dopravována zprvu soumary od Pasova (Passau) po Zlaté stezce či via Mauthausen, respektive Linec přes Budějovice do Prahy, brzy však bylo třeba pomýšlet vážně na usnadnění přepravy. Od doby kolem roku 1550 byla Vltava mezi Budějovicemi a Prahou učiněna splavnou. Jak ale překonat prostor mezi Dunajem a Vltavou? Na jižním okraji Čech probíhá evropské rozvodí; všechno, co vyvěrá na sever odtud, odvádí své vody do Severního moře, zatímco na jihu plynoucí toky ústí prostřednictvím Dunaje do moře Černého. Vodní propojení mezi jižními Čechami a sousedním Rakouskem, které by mohlo využít voroplavby, říční vodní dopravy či prostého plavení dřeva, vůbec neexistovalo. O to intenzívnější byly snahy, vytvořit pomocí plavebních kanálů vodní cestu mezi Vltavou a Dunajem a tím i spojení mezi severozápadní Evropou a Balkánem.
Záměr, vycházející jak řečeno z problémů přepravy soli, neskončil nakonec použitím vodní, nýbrž kupodivu koňské síly. Pověřen českou hydrotechnickou společností vytyčením trasy kanálu, navrhl ředitel pražského technického ústavu Franz Joseph von Gerstner v roce 1807 stavbu koněspřežné dráhy - dopravní prostředek, nemající tehdy na evropském kontinentě nijaké obdoby. V roce 1832 byla už "železná dráha" mezi Budějovicemi a Lincem v délce 129 km celá průjezdná, o čtyři roky později dosahovala "Salzbahn", jak se koněspřežce také někdy říkalo, až ke Gmundenu, tedy do bezprostřední blízkosti hornorakouských solných ložisek. To, co muselo být zprvu považováno za průkopnický výkon, jevilo se už brzy po svém dokončení ve světle rychlého nástupu parní energie jako konkurenční slabina. Vagony - střídavě pro přepravu zboží a osob - pohybovaly se po dřevěných kládách, jejichž vnitřní hrany byly pobity železnými pásy. Mezi nimi byla pískem vysypaná jízdní dráha pro koňská spřežení, vyměňovaná každých 20 kilometrů na přepřahacích stanicích. Osobní vlaky byly vypravovány denně v obou směrech a potřebovaly k absolvování trasy Budějovice - Linec 14 hodin. Náklady přepravované drahou byly v Budějovicích překládány na říční plavidla a dopravovány po Vltavě dál na sever.
Ve druhé polovině 19. století se pohonné síly i dopravní prostředky proměnily: České Budějovice ležely nyní na železniční trati nesoucí jméno císaře Františka Josefa a spojující Vídeň s Plzní, resp. Prahou, koně na někdejší trati do Lince nahradily parní lokomotivy. To, co zůstalo, byla poloha jihočeského prostoru mezi Vídní, Lincem a Prahou, mezi českými a hornorakouskými i štýrskými důlními, resp. průmyslovými oblastmi, mezi rostoucím obchodním přístavem severoněmeckého Hamburku a ze slávy ustupujícím, dosud stále ještě rakouským Terstem na Jadranu.
Budějovicím nabízela jejich role opěrného bodu této obchodní trasy na soutoku Malše a Vltavy, kde se železniční náklad mohl překládat na říční plavidla a z nich zase na železnici, dobré předpoklady vzestupu k regionálnímu centru. Ten se zakládal na hospodářském dopravním faktoru už proto, že město "in puncto" industrializace daleko zaostávalo za průmyslově rozvinutým severem Čech. Exemplárně to lze ostatně dokumentovat na příkladu budějovického dopravního podnikatele Adalberta Lanny, který dokázal vytlouci opravdový kapitál právě ze všech do města se sbíhajících dopravních systémů.
Lannův příběh je - jako u všech strmých kariér - stejně fascinující jako netypický. Narodil se roku 1805 (tím letopočtem je vlastně vrstevník Stifterův - pozn. překl.) jako syn budějovického loďaře, studia konal v Praze na Polytechnickém stavovském institutu. Loďařem se v otcově podniku vyučil doslova od píky. Pobyt v Hamburku, kam přímo po řece provázel náklad jedlového dřeva, mu přinesl dobrý náhled do mezinárodních zvyklostí obchodního života. Po smrti otcově pak šlo všechno ráz naráz: převzal loděnice, vyráběl říční čluny a získal monopol k dopravě soli po Vltavě. Druhým důležitým transportním artiklem, žádaným v neustále rostoucích městských zástavbách, bylo dřevo. Lanna je dal z nepřístupných lesních končin dopravit po vodě či formanskými povozy k Vltavě a po ní pak dál do Německa. Dokázal získat koněspřežnou dráhu do vlastního nájmu a dal její kolejnice protáhnout až ke svým skladovým budovám na vltavském břehu. Dalšími oblastmi Lannových aktivit byly práce na regulaci řeky, výstavba mostů a železničních tratí. I při stavbě dráhy Františka Josefa, která přinesla Budějovicím dokonalejší spojení s hlavním městem Vídní, měl dopravní podnikatel prsty ve hře. Pro dnešního Budějovičana je Lanna postavou, kterou při veškeré snaze o identifikaci s ní sotva může nějak následovat. Přesto po něm nové vedení města pojmenovalo (spíše obnovilo staré a nikdy v ústech veřejnosti nezaniklé pojmenování - pozn. překl.) hlavní obchodní třídu mezi nádražím a centrem, předtím (rozuměj za poválečného komunistického režimu - pozn. překl.) zvanou třídou maršála Malinovského po sovětském vojevůdci, který jako velitel 2. ukrajinského frontu Rudé armády spoluosvobozoval jižní Čechy v roce 1945.
* * *
"Ještě dnes jsou kolem prameniště Vltavy rozsáhlé lesy a hvozdy, že tam medvěd není zvláštností, a snad i rysa je tam možno potkat: ale v době, do níž spadá naše vyprávění, pokrývaly tyto lesy všechny ty horské kraje, na nichž je teď les vykácen." Adalbert Stifter, syn domáckého tkalce z Horní Plané (Oberplan) na úpatí šumavských hřebenů, popsal nesčíslněkrát s posvátnou bázní ty obrovité lesní končiny na rozmezí Čech, Horních Rakous a Bavor v hojivém světě svých literárních děl. Ačkoli uprostřed 19. století, kdy vznikl jeho slavný Hvozd, charakterizuje v něm osadu Jelení (Hirschbergen) jako "dřevařskou vesnici, která své malebné dřevěné lesní domky rozsela na svahy po obou stranách potoka", vrací se následným dějem do dob, kdy Šumava byla ještě neproniknutelnou divočinou: "Tenkrát tam však nebyla ani ves, ani cesta, jenom údolí a potok, ale ještě krásnější, ještě svěžejší, ještě panenštější než dnes, porostlé vysokými stromy nejrozmanitějších druhů." (citace z Hvozdu v překladu Anny Siebenscheinové převzaty ze s. 52-53 vydání v českobudějovické Růži /1968/).
Osada Jelení leží dnes uprostřed Národního parku Šumava a ačkoli je dosažitelná pouze pěšky, skutečně se vyplatí podniknout tam výlet. Nejenže tu alespoň na pohled vládne téměř táž idyla jako za Stifterových časů, ale blízké okolí nabízí i skvostnou technickou památku. Nad osadou ležící vrch Plešivec (Flößlberg) proráží totiž tunel v délce 400 metrů, jímž vede kanál asi 60 centimetrů široký. Začátek i konec tunelu je zdoben klasicistními žulovými portály. Po výstupu z tunelu kanál spadá dlouhým příkrým skluzem zvaným "Wasserriese" až ke konci osady. Úkolem plavebního kanálu, který se dnes opět stal turistickým lákadlem, bylo zpřístupnit dosud nedostupné bohatství dřeva ve schwarzenberských lesních majetcích na Šumavě dopravě a tím i výhodnému zpeněžení. Před rokem 1789, kdy panský lesní inženýr Josef Rosenauer zahájil stavební práce na jím projektovaném kanále, byly hvozdy na horním toku Vltavy neprostupným pralesem bez lidského osídlení, který, což bylo šlechtickým agropodnikatelům zejména trnem v oku, nemohl být nijak zužitkován.
Jedinou možností přepravy zvláště polenového dřeva tu bylo využití spádu i menších vodních toků k jeho plavení. Lesy dřevem nejbohatší ležely ovšem velice daleko od míst, kde už byla Vltava splavnou řekou. Největší poptávka po palivovém dříví přicházela navíc z Vídně, která měla kolem roku 1770 téměř 200 000 obyvatel. Rosenauerův geniální plán směřoval tudíž k překonání rozvodí s cílem vytvořit umělé vodní spojení Šumavy s Dunajem, které by se sytilo jezery a potoky, odvodňovanými do té doby jen Vltavou.
Roku 1791 bylo dílo dokončeno, zamýšlené spojení uskutečněno. Koryto kanálu, vyložené kamennými deskami, umožňovalo přepravu dřeva napříč Šumavou až k řece Mihele (Großer Mühl), po níž měla plavba pokračovat až do Dunaje. Přes tisíc pracovníků bylo v době tání sněhu, což byl časový bod pro plavení dřeva ideální, bez přestání zaměstnáno jednotlivými činnostmi od vhazování polen do kanálu na každé ze "zastávek", přes množství pomocníků zajišťujících dozor nad plynulostí přepravy, vybavených plavebními háky na uvolňování v proudu nahromaděných polen a rozmístěných podél asi 50 kilometrů délky kanálu až k asi 300 až 350 sezónním silám, majících za úkol zajištění konce celé dřevoplavby při ústí Mihely do Dunaje. Byli vesměs z jižních Čech a říkalo se jim tu proto "cizinci" ("Ausländer").
Ponechme stranou, zda Schwarzenberský plavební kanál "smí být směle staven vedle kanálu Suezského i Panamského", jak se nedávno v jedné brožuře hrdě vyslovil prachatický Okresní úřad. Stavebně technickým vrcholem kanálové trasy zůstává bezpochyby tunel u Jelení. První plavení dřeva tunelem se plavebnímu řediteli Mayerovi jevilo jako "hrůzu nahánějící hukot, způsobovaný nárazy šumící vodní spousty pod tím dlouhým klenutím, ještě více pak tisícinásobnou ozvěnou znělých úderů dřevěných polen, nesených proudem, o kamenné stěny". Hlavně pracovníky ovšem ochromoval opravdový úděs a neodvažovali se zprvu "uprostřed toho neustávajícího dunění setrvávat tu ani za dvojitou mzdu, poněvadž se obávali, že při rostoucím nahromadění a navršení polen dojde nakonec k nevyhnutelné zácpě výstupu z tunelu a tím i ke smrtelnému ohrožení všech, kdo jsou nablízku".
Tehdy jako dnes prezentují obdivovatelé kanálu jeho stavbu jako příklad vpádu civilizace do dotud nedotčené takřka divočiny. "Šumavské pralesy - to jsou dnešní zlatodoly Čech", konstatuje jedna cestovní zpráva z roku 1855. Přístup k cenným zásobám dřeva - každoročně jich byla zbavena lesní plocha rozměrů kolem 1 kilometru čtverečního - si žádal osídlence, poněvadž do té doby sem člověk mnohdy nezavítal. "Musily být proto vytvořeny vlastní dřevorubecké kolonie, jejichž obyvatelé se neměli zabývat ničím jiným než těžbou, odvozem či plavením dřeva z určených míst" - jinak by ztratili svůj dům, jim za to poskytnutý, dodejme k citaci ze zprávy plavebního ředitele Mayera z roku 1830. Vedle kácení stromů a dopravy kmenů k plavebnímu kanálu přivydělávaly si rodiny dřevorubců výrobou různých dřevěných předmětů. Kalifornský hospodářský zázrak se přesto nedostavil.
Dnes vyhlíží plavební kanál, který ztratil na významu rozvojem železnice a rozšířením uhlí jako základního paliva, na mnoha místech spíše jako zarostlý příkop než jako grandiózní technická památka. Nehledě na to prožívá od otevření hranic netušenou vlnu oživeného zájmu. Některé jeho úseky byly restaurovány, jeho stavitelům i šlechtickým mecenášům jsou instalovány pamětní desky jako těm, kdo dokázali svým průkopnickým duchem překročit meze dané přírodou. Ve veškeré té chvále zaniká ovšem prostá skutečnost, že celému jejich dílu byl za kmotra jeden jediný účel: totiž oloupit Šumavu o její přírodní bohatství.
* * *
Hranice mezi Čechami a přilehlým Rakouskem "nad i pod Enží" hrály ve století rozvoje manufaktur sotva nějakou podstatnou roli. Snad ve vytváření prostorových odlišností mezi centrálními oblastmi, které raní podnikatelé využili jako působiště prvých manufaktur, a oněmi venkovskými územími, v nichž byly v této první fázi industrializace vytvořeny vlastní pracovní postupy v selských a domkářských hospodářstvích. Jižní Čechy ležely v těchto vstupních zónách, v nichž linecké a vídeňské textilní manufaktury zadávaly za nízké mzdy domácí práci. Český Krumlov, Kaplice (Kaplitz) a Nové Hrady (Gratzen) patřily tu k revíru monstrózní linecké vlnařské fabriky stejně jako dále na východ položené okolí takové Nové Bystřice (Neubistritz) či Slavonic (Zlabings) k onomu, který zase náležel bavlnářské manufaktuře schwechatské. Potud se k periferní roli odsouzené jižní Čechy nijak neliší od sousedního rakouského Waldviertelu či Mühlviertelu: i tyto regiony byly vykázány "na okraj" a jako takové je přitahoval daleko více jejich aktuální ústřední prostor než podobnou závislostí ovládaný region sousední. Vzájemné kontakty těchto sousedů, jejich provázanost a spolupráce bez ohledu na nějaké hranice, jak se o tom ještě ne tak dávno neustále snilo za časů "železné opony" a dnes by byl jistě z mnoha stran očekáván plný rozkvět podobného sousedského sbližování, to všechno ovšem už tu kdysi v hospodářském životě, v umění i náboženství, v osobních stycích existovalo. Čím více však zmíněné už vytěsňování na okraj omezovalo tvůrčí potenci každého z těchto regionů, tím menší byl i efektivní význam takového "malého pohraničního styku".
Jakousi protiváhu periferní role jižních Čech, které vedle své závislosti na Vídni i daleko zaostávaly svým hospodářským a politickým významem za Prahou a severočeskými průmyslovými oblastmi, představovala už rovněž zmíněná poloha Českých Budějovic na dopravním uzlu stále houstnoucí sítě tranzitních cest. Město mohlo ve druhé polovině 19. století nabídnout alespoň části venkovského obyvatelstva, přicházejícího sem za prací, řadu možností v tom směru. Naopak dostatek levných pracovních sil spolu s příhodnou polohou to byl, co činil z Budějovic atraktivní místo pro zakládání nových podniků.
Tužkařská firma Hardtmuth je považována za druhý velký příklad úspěšné budějovické průmyslové "story", na rozdíl od místního dopravního podnikatele Lanny má však svůj původ a počátek ve Vídni. Hardtmuthova tužkárna leží při soutoku Vltavy a Malše hned vedle městského centra, cestou k němuž protíná soubor jejích budov Gerstnerova ulice, jako by snad měla připomínat, že tudy kdysi vedly koleje legendární koněspřežky. Firma nese vlastně i dnes jméno Koh-i-noor podle ochranné značky používané od roku 1889 Hardtmuthy pro tužky vyráběné tady v Budějovicích. Historické jádro podniku přeneseného sem v roce 1847 a rozrostlého takřka na jednu městskou část, je dosud v dobrém stavu, stejně jako rodinná vila původních majitelů, ze které se po roce 1945 stal Dům dětí a mládeže.
Vraťme se však nazpět do roku 1790. Tehdy založil knížecí lichtenštejnský stavební ředitel Josef Hardtmuth ve Vídni továrnu na kameninu. Vedle kameninového nádobí se v ní vyráběly zejména tužky. Tuha, kterou se psalo, sestávala ze směsi grafitu a jílu a císařské "privilegium exclusivum" zajišťovalo vlastně Hardtmuthovi pro výrobu tužek monopol. Jeho syn Carl, který mezitím převzal vedení otcova podniku, rozhodl se v roce 1846 k přemístění produkce do Českých Budějovic. Motivem mu byly vysoké pracovní i výrobní náklady v hlavním městě monarchie, což postupně donutilo vídeňské podnikatele ohlížet se po výhodnějších místech právě z hlediska těchto nákladů a vedlo k zakládání podniků s nízkými mzdami na venkovské periferii. Budějovice se navíc vyznačovaly, jak už řečeno, příhodnou dopravní polohou na Vltavě a koněspřežkou přímo propojenou jak s řekou, tak právě i s Hardtmuthovým areálem. Byl tu zajištěn přísun grafitu ze schwarzenberských dolů, jakož dřeva ze schwarzenberských lesů.
Budějovické Hardtmuthovy podniky zaznamenaly opravdu strmý vzestup. V roce 1890, kdy firma oslavila své stoleté jubileum pochodňovým průvodem, plesy a mnohými projevy blahopřání Franzi Hardtmuthovi, vnuku zakladatelovu, čerstvě povýšenému do šlechtického stavu, zaměstnávala přes 800 osob. V roce 1913 jich už bylo 1 500. Zatímco se oslavné publikace firmy a dobový tisk předháněly ve chvále otcovské velkorysosti majitele, pohled na úroveň mezd nás vrací realitě. Denní mzdou 1, 20 korun mladistvým a ženám, stejně jako 2-2,50 korunami za den pro muže se dostávalo Hardtmuthovým dělníkům v roce 1907 jen o málo víc než činila pouhá polovina mzdy jejich vídeňského kolegy za srovnatelnou práci. Tváří v tvář této křivdě se v prvém desetiletí 20. století lokální politika dopracovala k postoji, který se dá nazvat jihočeským regionalismem a který se vymezoval stejnou měrou vůči Vídni jako vůči Praze.
Ve srovnání s dnešním poměrem mezd mezi Budějovicemi a Vídní, činícím 1:10, zdá se ovšem rozdíl z roku 1907 spíše pominutelným. Firma Koh-i-noor, která se po listopadu 1989 přeměnila v akciovou společnost a získala následkem kuponové privatizace i nové vlastníky, zaměstnává dnes kolem 1 000 pracovníků, největší měrou žen. Vedle nejrůznějších druhů tuh a tužek produkuje i kancelářské gumy, pastelky, kartonáž a předměty z umělých hmot, dokonce celé stroje sloužící k výrobě kolíků ze dřeva i umělé hmoty.
Mezi rokem 1945, kdy byl majetek Hardtmuthů jako německý zkonfiskován a následně "znárodněn", a koncem roku 1989 prošla renomovaná firma řadou strukturálních reforem v rámci komunisty plánovaného hospodářství. Tu byl samostatným podnikem, tu se stal posléze součástí obrovského koncernu všech československých výrobců tužek a kancelářských potřeb se 20 závody a více než 10 000 zaměstnanci.
Vysídlení Hardtmuthovi dědici pokračovali po roce 1945 v podnikání nejprve v hospodářsky bezpečnější západní zóně, později v burgenlandském Hirmu poblíž Eisenstadtu. Překvapuje skutečnost, že československý "národní podnik" Koh-i-noor od přeměny rakouského podniku v akciovou společnost v roce 1966 má v rukou 80 procent jejích akcií, což učinilo z rakouské firmy vlastně dceřinnou společnost státní firmy československé.
* * *
Město České Budějovice se ve druhé polovině 19. století postupně víc a více proměňovalo svým nesporným vzestupem na regionální hospodářské centrum. Vedle Hardtmuthovy firmy Koh-i-noor tu vyrostly světoznámé pivovary, jeden cukrovar a jedna tabáková továrna, podniky na výrobu smaltovaného a kovového zboží, také jedna sirkárna. Roku 1914 tu existovalo 94 továrních provozů s asi 8 000 zaměstnanci. Příliv obyvatelstva z venkovského okolí uvedl do pohybu i jazykově-etnické vztahy. Z přibližně 8 000 obyvatel v roce 1800 vzrostl jejich počet roku 1880 na téměř 27 000. Poměr německy a česky mluvícího obyvatelstva se začínal postupně vyrovnávat a roku 1910 už byly dvě třetiny obyvatel města jazykově české, což ovšem nijak nestačilo k tomu, aby nabyli většiny v městském zastupitelstvu, voleném dosud podle tradičních kurií a volebního cenzu. Rozhodné slovo měla ve městě i nadále německá menšina, poněvadž hradila pro politickou reprezentaci určující vyšší podíl daní.
Zánik německých jazykových ostrovů je fenoménem, který můžeme - s výjimkou uzavřených jazykově německých sídelních oblastí na severních a jižních okrajích země - pozorovat během druhé poloviny 19. století v celých Čechách. Jak postupovala industrializace a narůstalo obyvatelstvo měst, tento proces sílil. Odliv německých venkovanů do německočeských průmyslových území na severu na něm nic neměnil, zatímco ostatní menší města přílivem českých pracovních a služebných sil ztrácela valem svou německou většinu. Česká většina, do roku 1880 do značné míry bez národních práv, začala nyní prosazovat české školství včetně univerzitního, užívání češtiny jako úředního jazyka a politické zastoupení a poněvadž vláda byla vždy znovu odkázána na podporu jazykově slovanských politických sil, dokázali Češi své požadavky krok za krokem také realizovat. Němci, uvyklí po staletí své mocenské převaze, cítili se ovšem víc a víc ohroženi a zbrojili k ochraně svých dosavadních privilegií; s oblibou k tomu užívali vědecky se tvářícího rasismu, který měl ideologicky ospravedlnit jejich údajnou nadřazenost. K dohodě německých a stále sebevědoměji vystupujících českých politických stran, ať už to byli konzervativní staročeši či národně demokratičtí mladočeši, nemohlo za těchto okolností nikdy dojít. V Praze panoval tváří v tvář permanentnímu nebezpečí nacionálních excesů výjimečný stav.
Zápalnou jiskru k hrozícímu výbuchu obstaral ministerský předseda Badeni svými jazykovými nařízeními pro Čechy a Moravu z dubna 1897, jimiž se stavěla čeština na roveň němčině jako zemský jazyk a v důsledku toho požadovala na každém úředníkovi něco, co mělo být vlastně už dávno samozřejmostí: totiž ovládat jazyky oba. Od radikálních německých nacionálů až k německé sociální demokracii sahala jednotná fronta odmítavé reakce, která s jazykovými nařízeními smetla i Badeniho vládu. Stejně jako němečtí poslanci ochromovali pravidelně svými obstrukcemi převážně Čechy obeslanou českou zemskou radu, bojkotovali nyní zástupci českých politických stran řadu říšskou ve Vídni. Vedení státu v těch výbušných časech by bez užití nouzových zákonných opatření nebylo vůbec možné.
Čím méně se dalo bránit národním nárokům a požadavkům českého obyvatelstva, tím víc trvali němečtí politikové na administrativním dělení českých zemí. Na územích, kde měli Němci většinu, nehodlali se podrobit nijakým nařízením o dvojjazyčnosti. Doufalo se i v to, že zmíněné rozčlenění by mohlo zabránit odtoku Němci nahospodařených daní do českých oblastí země. Ty německé politické strany, které se zřekly zemského patriotismu ve prospěch německých nacionálních představ, získávaly koncem 19. století stále větší váhu. Žádaly nové vytyčení hranic politických okresů podle etnicko-jazykových hledisek, aby bylo možno stále se zmenšující německá území vyčlenit jako privilegované národnostní ostrovy z jejich méně rozvinutého českého okolí. To bylo ovšem v diametrálním rozporu s teorií českého státního práva, jak ji zastávali čeští politikové napříč celým stranickým spektrem. Myšlenka českého státního práva vycházela z představy o historické jednotě českých zemí, která - chápána především politicky - získala v průběhu stále se vyostřujících národnostních konfliktů rostoucí měrou nacionálně český charakter a měla za svůj prvořadý cíl potlačit nadřazenost německého živlu v českých zemích, přetrvávající až do samého konce rakousko-uherské monarchie.
Českému přání po zemské svrchovanosti, které zastávala i větší část zemsky české a nadnárodně založené šlechty, byla však ještě před konečným pádem dualistického mocnářství vzata v červnu 1913 suspendováním české ústavy a tím i zemské autonomie takříkajíc půda pod nohama.
Napříč jižními Čechami probíhala jazyková hranice mezi Němci a Čechy. Zatímco obyvatelé Šumavy a Novobystřicka kolem roku 1900 hovořili převážně německou řečí, byla celá téměř třeboňská a budějovická pánev jakož i území k nim od severu přiléhající, územím ryze českým. V převážně zemědělských jižních Čechách, odkázaných navíc na spolupráci se sousedícími rakouskými oblastmi, byly národnostní protiklady zprvu daleko méně výrazné než na industrializovaném severu. Samo město Budějovice, jehož německý živel značně poklesl přílivem českých obyvatel, je známo snahami zdejších německých a českých komunálních politiků nalézt dohodu mezi oběma soupeřícími národnostmi. Vyostření národnostního konfliktu, způsobené pádem Badeniho jazykových nařízení o dvojjazyčnosti, nevyhnulo se ovšem ani jižním Čechám.
Srpen 1909: 2 000 zúčastněných se shromáždilo v Českých Budějovicích k oslavě 25. výročí spolku Deutscher Böhmerwaldbund. Ten viděl svůj úkol v podpoře národně německého (měl rovnou ve znaku černorudozlatou německou národní trikoloru z roku 1848 - pozn. překl.) kulturního a hospodářského života v jižních Čechách: a to jak tam, kde měli Němci bezpečnou většinu, tak i tam, kde se obávali ohrožení ze strany rostoucího českého obyvatelstva na okrajích svého jazykového území. Německé nacionální písně, prapory a jiná národnostní symbolika, jak byla demonstrativně stavěna na odiv při podobných příležitostech, se ani tady nemíjela účinkem. 200 aktivistů Národní jednoty pošumavské (v originále mylně "des Tschechischen Böhmerwaldbundes"! - pozn. překl.), založené v témže roce jako kdysi DBB (tj. 1884), vytýčilo si při podobném srazu úkol podobný - jmenovitě péči o český kulturní život na okraji německé sídelní jazykové oblasti - a na německy bojovnou píseň Wacht am Rhein (Stráž na Rýně) odpovídali stejně údernou Hej Slované (v originále mylně "My slovane" - "Wir Slaven" - pozn. překl.). Střet se dal očekávat a končil jako obvykle vzájemnými rvačkami.
* * *
Přelomem se stal rok 1918. Vyhlášením nezávislosti Československé republiky 28. října 1918 se staly staré zemské hranice mezi Čechami a Horním i Dolním Rakouskem hranicemi státními. Nejprve vypukl ostrý konflikt o samotný průběh těchto hranic mezi právě vzniklým Československem a republikou Deutsch-Österreich, která se ve svém ustavujícím prohlášení definovala jako součást Německé říše.
Ve vídeňském parlamentu byli na výletě i němečtí poslanci říšské rady z Čech, Moravy a rakouského Slezska, kteří česká a moravská území s převahou německých obyvatel prohlásili za samostatné provincie a vyslovili se pro jejich vstup do svazku právě zmíněné republiky Deutsch-Österreich. A skutečně: vídeňské "národní shromáždění" rozhodlo, že severočeský Sudetenland, dále tzv. "šumavská župa" (Böhmerwaldgau) i jihovýchodní Čechy spolu s německou jižní Moravou (Südmähren) připadnou k tomuto "Německému Rakousku". Nejednalo jinak než zcela v tradici těch sil, které už za časů monarchie viděly řešení českoněmecké otázky v odtržení etnicky "čistých" německých okrsků od českého "zbytku" Čech. Deutsch-Österreich se ostatně ve svých nárocích na česká a moravská území s německou většinou cítila posílena výroky amerického prezidenta Wilsona pronesenými ještě za války o právu národů na sebeurčení až do odtržení.
Na totéž sebeurčovací právo se samozřejmě odvolávali i politici nového Československa, pro něž ovšem toto právo, opírající se o staré představy české zemské svrchovanosti, zahrnovalo ponechání historických zemských hranic vůči Rakousku.
Zatímco Spojenci - zejména pak Francie, mající velký zájem na oslabení Německa, jakož i na znemožnění "anšlusu" Rakouska k němu - už v předvečer pařížské mírové konference vyjádřili svůj souhlas s představami Československa, trvala republika Deutsch-Österreich zprvu pevně na svém: měla rozmístěny v Čechách i na Moravě své vojenské jednotky a započala v listopadu 1918 s administrativním začleňováním zmíněných už českých a moravských oblastí s německou většinou. Československá vláda dokázala proti tomu své nároky na sporná území prosadit vojenským nátlakem. Jižní Čechy byly koncem listopadu a začátkem prosince obsazeny československým vojskem a v jihočeské Kaplici (Kaplitz) došlo dokonce ke krvavým srážkám s rakouskými jednotkami. Ještě silnější boje propukly na německy hovořící jižní Moravě.
To, že se Československo nakonec dokázalo prosadit v otázce hranic, nemělo však s jeho vojenskou silou nic společného. Jeho národní armáda byla tehdy teprve budována s výraznou francouzskou pomocí. A tak to byla především Francie, jejíž trikolora se objevila i v barvách vlajky nového státu a která byla i jinak jakýmsi kmotrem při jeho založení, kdo spolu s Velkou Británií a USA napomohly prosazení československých nároků v Saint Germain. Československu byly při této příležitosti dokonce přiřčeny i dvě rakouské příhraniční oblasti s převážně německy hovořícím obyvatelstvem, což už nemělo nic společného ani s argumenty o právu na sebeurčení, ani s oněmi o integritě historických zemských hranic. Rozhodující byl československý zájem na dopravně technických zařízeních, jmenovitě na nádraží a velkých železničních dílnách při dráze císaře Františka Josefa v obcích Böhmzeil a Unterwielands srostlých v jedno městské území s dolnorakouským Gmündem, po jejich odtržení však roku 1919 přejmenovaných na České Velenice (jeden z původních návrhů požadoval dokonce zavedení nového jména Masarykov! - pozn. překl.). Protest Karla Rennera a Otto Bauera, rakouských zástupců v Saint Germain, byl málo platný. Požadovaný "anšlus" k Německu byl zapovězen, návrh na lidové hlasování o příslušnosti německy hovořících území zůstal ignorován; naopak došlo k dalším, byť i menším územním ústupkům ve prospěch Československa. Zatímco Německo a Rakousko bylo tak zbrzděno ve svých možnostech expanze, vytvořily si vítězné mocnosti z nového státu na nich závislého jakýsi odrazový můstek ke svému vlastnímu pronikání na trhy evropského jihovýchodu. Takzvané nostrifikace, rozuměj majetkové převody na československý stát, v nichž se mohla uplatnit česká nacionální hrdost vůči německým a rakouským kapitálovým podílům, byly vzhledem k nedostatku domácí kapitálové základny prováděny s francouzskou a anglickou pomocí. Západoevropské kapitálové skupiny - jako třeba Schneider-Creusot se svým podílem v renomovaných Škodových závodech - získaly tím způsobem veliký vliv na podnikání průmyslově vysoce rozvinutého malého středoevropského státu.
* * *
"Krize versailleského systému se týká i československého státu, který na základě mírových smluv utlačuje osm milionů lidí pěti různých národností. (...) Československo je horším žalářem národů než bylo staré Rakousko." Tato slova nezaznívají z úst nějakého radikálního sudetského Němce, ale pocházejí z materiálů stranického sjezdu československých komunistů v roce 1931. Závěry z jednání delegátů KSČ, která jako vůbec jediná strana ze všech ve státě sjednocovala v nadnárodním celku Čechy, Slováky, Němce, Maďary a Poláky, znějí dnes opravdu poněkud překvapivě: "Proti obsazení německých částí Čech, Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny a Těšínska imperialistickou českou buržoazií a za jejich vyklizení orgány československé okupační moci! Za sebeurčení národů až k odtržení od státu!"
Postoj československé vlády k národnostním menšinám, jejichž celkový podíl na počtu obyvatel státu tvořil přece jen sotva zanedbatelných 37 procent, nabízel skutečně mnohý důvod ke kritice. Nevznikl tu stát rovnoprávných národů po švýcarském vzoru, jak ho Beneš načrtával kdysi na pařížské mírové konferenci, nýbrž národní stát Čechů a Slováků, který nebyl ochoten ani akceptovat ostatní národní skupiny - zejména 3,5 milionu Němců - jako státní národ, ani jim snad jako menšině alespoň přiznat právo autonomie. Následkem toho zaujala většina německých politických stran vůči československému státu odmítavý postoj, který však v polovině dvacátých let u sociálních demokratů, křesťanských sociálů a agrárníků vystřídala spolupráce sahající až k účasti ve vládě. V důsledku hospodářské krize, jež postihla zvláště tvrdě průmyslové oblasti s německým osídlením, získal však znovu na vlivu sudetoněmecký "negativismus", protivící se jakékoli spolupráci s československým státem. Radikální německonacionální strany, které se nikdy nedokázaly smířit s příslušností sudetských území k ČSR, sympatizovaly s říšskoněmeckou NSDAP a byly poté, co převzala v Německu moc, na československém území zakázány. Odpovědí na to se stalo utvoření tzv. "Sudetendeutsche Heimatfront", v níž zprvu ještě ohledně otázky připojení sudetoněmeckých území k Německu panovaly názorové rozdíly. Ve volbách roku 1935 dosáhla ovšem Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina naráz 70 procent německých hlasů. Zatímco kruhy kolem organizací jako "Kameradschaftsbund" a "Deutscher Turnverein" usilovaly o jakousi sudetoněmeckou "státnost" v rámci ČSR, sledovaly radikální proudy SdP už jen jediný cíl, totiž sjednocení s Říší. Masívním nátlakem učinil si Hitler konečně SdP zcela povolnou; byla mu pouhým nástrojem, který měl německému postupu na východ uvolnit cestu. Puč, jímž chtěl Henlein, zahnaný zmíněným Hitlerovým nátlakem do úzkých, způsobit odtržení německých jazykových oblastí od ČSR, nalezl však u sudetských Němců sotva nějaký ohlas. "Tento Henleinův puč, podporovaný všemi prostředky z Německa, však na celé čáře zkrachoval, a to ne tak pro odpor československého státního aparátu, jako proto, že Henleinových výzev neuposlechla převážná část německého obyvatelstva, čítaje v to Henleinovy straníky. A teprve potom, po tomto zkrachovaném Henleinově puči, když se ukázalo, že převážná většina sudetských Němců nechce dobrovolně k Hitlerově říši, čili - jak tomu henleinovci říkali - "Heim ins Reich", teprve potom mohl přijít Mnichov a následující kapitulace pražské vlády. Tak tomu ve skutečnosti je s historií tak zvaných sudetských Němců." Nikdo menší než vůdce KSČ Klement Gottwald to nebyl, kdo vydal toto prohlášení na podzim roku 1943 (námi citováno z článku v moskevské "Pravdě" ze dne 26. října 1943, jak byl roku 1948 přetištěn v českém originále ve sborníku Gottwaldových statí a projevů 1936-1946 pod názvem Deset let na s. 216-223 - pozn. překl.) a ocitl se tím ve zřejmém protikladu k tezi o kolektivní vině, zastávané tehdy širokými kruhy domácího českého odporu stejně jako exilovou vládou kolem prezidenta Beneše a po druhé světové válce vedoucí k masovému vysídlení Němců z Československa.
* * *
Gmünd, Dolní Rakousko, říjen 1938: paže nadšeně vztyčeny k Hitlerovu nacistickému pozdravu, lemuje dav silnici, po níž vojáci wehrmachtu překračují hranice ČSR. Obce Böhmzeil a Wielands, na jejichž území se nacházejí nádraží a dílny někdejší dráhy Františka Josefa a které byly mírovou smlouvou ze Saint Germain přiřčeny Československu, ocitají se znovu v Rakousku. Nebo lépe řečeno: v Německé říši, k níž tzv. "Ostmark" od března 1938 náleží. Poté, co Chamberlain, Daladier a Mussolini dali v Mnichově Hitlerovi volnou ruku, jsou nyní i Sudety přivtělovány k Říši. Gmündští oslavují a docela nic jim nevadí, že spolu s hranicemi "hanebného míru", na jehož základě roku 1919 musilo Rakousko postoupit několik obcí Československu, koriguje se nyní ve prospěch Hitlerův celé pohraniční území tohoto sousedního státu s německy mluvící většinou. Jde přece o ono území, myslí si asi, které "nám" vlastně mělo být přiřčeno na základě práva o sebeurčení už roku 1918.
Češi, Židé, němečtí sociální demokraté a komunisté - ti všichni opouštěli anektované Sudety směrem do okleštěného Československa nebo rovnou do exilu. Poněvadž i to, co z Československé republiky ještě zbylo, bylo připojeno bez většího odporu k Říši jako "Protektorát Čechy a Morava". Agrárně konzervativní Slovensko, jehož zvláštní zájmy se nepodařilo první republice vpravit do společné politiky, využilo naproti tomu šanci dějinné chvíle, aby jako "stát pod ochranou Německé říše" ("Schutzstaat des Deutschen Reiches") vyhlásilo vlastní samostatnost.
Jižní Čechy byly mezi rokem 1938 a 1945 rozdělenou zemí. Jižněji položené okresy s německou většinou byly přivtěleny k nově utvořeným zemským krajům Niederdonau, Oberdonau a k Bavorsku a "očištěny" ("gesäubert") od Čechů. Severní část patřila k Protektorátu a byla rovněž rozdělena: na Němce, kteří se nyní stali státními občany Německé říše a na Slovany, lidi "druhé kategorie": "české dělníky", jak se ráčil proklamativně vyjádřit říšský protektor Heydrich ve svém nástupním projevu, které německé válečné hospodářství potřebuje (doslovný překlad údajného originálu zní: "aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu" - pozn. překl.) a kterým se "přirozeně musí dát tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci". V pozadí ovšem se rýsoval pro Heydricha stejně jako pro Vůdce "konečný cíl", kdy "Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat" (český překlad pořízen z údajného stenografického záznamu Heydrichova projevu v Černínském paláci 2. října 1941 - viz sborník Chtěli nás vyhubit, 2. vydání 1961, s. 125-137) .
Následky jsou známy. Během německé okupace zrála v kruzích českého hnutí odporu stejně jako v exilu představa o vysídlení Němců po válce. Nejprve bylo chystané opatření chápáno jako trest pro funkcionáře a aktivisty NSDAP, postupně však nabývaly rostoucí váhy hlasy přímluvců transferu obyvatel, vycházející z myšlenky kolektivní viny všech Němců na rozbití Československa. Už v roce 1943 dosáhl exilový prezident Beneš zásadního souhlasu Sovětů, Britů i USA s plány na "odsun". Sovětská podpora způsobila, že i čeští komunisté, počítající zprvu s budoucím soužitím Čechů a Němců, přijali násilné vysídlení mezi své programové požadavky.
Při sčítání lidu v roce 1930 bylo v Jihočeském kraji zjištěno na 350 000 obyvatel, z nichž se 120 000 přihlásilo k německé, 230 000 pak k české národnosti. Po odsunu Němců, který byl na postupimské konferenci v srpnu 1945 s konečnou platností sankcionován ze strany spojenců a fakticky dokonán v posledních měsících roku 1946, poklesl celkový počet obyvatel na 250 000. V okresech a obcích s dříve německým osídlením mělo vyhnání katastrofální následky, z nichž se oblast tzv. "pohraničí" nevzpamatovala dodnes. Celé vsi byly vydány napospas zániku. Mnohé kdysi německy mluvící menší jihočeské město nevykazuje dnes ani polovinu počtu obyvatel z roku 1930. Domy městských center stojí prázdné, zdobné fasády se postupně rozpadají vniveč.
* * *
Záznam v kronice okresního četnického velitelství v dolnorakouském Gmündu z 8. května 1945: "Rudá armáda zřídila komandaturu v budově okresního hejtmanství." V celém Dolním Rakousku zahnaly útvary Rudé armády wehrmacht na útěk.
V západní části sousedních jižních Čech stály jednotky amerického generála Pattona. Jen s nejvyšším odporem se podrobil dohodě, kterou uzavřel jeho prezident se Stalinem o průběhu demarkační čáry mezi americkou a sovětskou armádou. Území na východ od linie Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice bylo revírem, který si nárokovali Sověti. Proto jim, ačkoli s tím Churchill naprosto nebyl srozuměn, zůstalo vyhrazeno právo vzít vojensky pod ochranu pražské povstání, které vypuklo 5. května 1945 a 7. května byly už západní Čechy osvobozeny Američany (autorka mylně uvádí 7. květen jako den, kdy povstání začalo, nezmiňuje se však vůbec o tom, že Rudá armáda "osvobodila" Prahu, kde už wehrmacht kapituloval 8. května v 16 hodin před zástupci České národní rady, až 9. května 1945 - pozn. překl.).
Geopolitický zmatek v jihočeském pohraničí trval ovšem jen krátce. V souvislosti se stabilizací prozatímní vlády (autorka ji opět mylně nazývá Benešovou, ačkoli šlo o tzv. "košickou" vládu Fierlingerovu - pozn. překl.) stáhla se sovětská i americká vojska z československého území. Československo, v tom se shodovaly všechny zúčastněné strany, spadalo podle spojenecké dohody v Jaltě do sovětské sféry vlivu. Dokud západní spojenci nevypověděli válečnou koalici se Sovětským svazem, nestálo zdánlivě parlamentní demokracii v obnovené ČSR nic v cestě. Československá vláda, na níž se podíleli také komunisté jako vůbec nejsilnější z politických stran poté, co získali ve volbách v květnu 1946 plných 38 procent hlasů, projevovala velký zájem na úzké hospodářské spolupráci se Západem, jak to bylo charakteristické už pro meziválečnou dobu (následuje popis okolností, za nichž byla ČSR donucena vzdát se účasti na tzv. Marshallově plánu - pozn. překl.). (...)
Odmítnutí Marshallova plánu ovšem znamenalo, zvláště po následném spuštění "železné opony", nemilosrdný škrt přes jakékoli plány na rozvoj jižních Čech, které byly ostatně už v meziválečné době jako tranzitní prostor odkázaný tradičně na styk se sousedními rakouskými regiony, odsouzeny k roli okrajového regionu, zbaveného své síly a hospodářského významu. I v rozvoji zemědělství byly předstiženy Slovenskem, které dokázalo, v neposlední řadě pro svou strategicky tak nevysunutou polohu dál na Východ, soustředit na svém území rozvojové programy a přednostní investice. V průmyslových odvětvích pak nemohly jižní Čechy soutěžit s oblastmi na severu země, jejichž poválečná obnova (také v souvislosti s volnými pracovními místy po odchodu německého obyvatelstva - pozn. překl.) byla rovněž celostátně prvořadá. Tak se stalo, že jižní Čechy s vysokým podílem zemědělského obyvatelstva, chudé na suroviny a takřka zcela bez průmyslových center, staly se co do hospodářského rozvoje i přírůstku obyvatel regionem zaostalejším než Slovensko. V roce 1980 vykazovaly s pouhými 60 obyvateli na kilometr čtvereční jako jediné ze všech československých krajů vůbec nižší hustotu zalidnění, než tu byla před sto lety.
Jen ve zdánlivém rozporu s tímto trendem došlo k "plánovitému" rozvoji města České Budějovice jako regionálního centra, které mělo v sobě soustředit jak rostoucí průmyslové podniky, tak výzkumné i vzdělávací instituce. V roce 1990 dosáhl počet jeho obyvatel hranice 100 000. Podniky jako Škoda, Sfinx, Motor, Igla, Tesla aj. (autorka neuvádí kupodivu vůbec JE Temelín, jejíž vliv na vzrůst počtu obyvatel byl plánovaný a bezprostředně patrný - pozn. překl.), každý více než se 2 000 pracovníků, představovaly i co do kvalifikace svých lidí enormní výrobní potenciál, závislý ovšem na bezpečném závětří, které poskytovala orientace na RVHP a východní blok. Rozpad této "jistoty" jako by učinil rázem nejasným i další vývoj a perspektivy celého regionu.
* * *
Zhruba dvacet kilometrů na jih obtáčí Vltava jako had malebné město Český Krumlov. Tady leží budoucnost a perspektiva jižních Čech: orientace na turistickou image, servírovanou cizincům chtivým idyly neporušené minulosti jako na podnose. Vysoko nahoře na skále zámek a při jeho úpatí klenot gotických, renesančních i barokních měšťanských domů, tyčících se svými štíty plnými malovaných sgrafit nad úzkými klikatými uličkami, po roky neudržovanými a nezasaženými komerčním využitím, renovovanými nyní spolu s ostatními výtvarnými díly (včetně krajinného rámce - pozn. překl.) k obrazu pohádkově vypulírovaných památkových měst západního typu. Už před několika lety zařadilo UNESCO Český Krumlov hned po Benátkách jako jednu z nejvýznamnějších evropských památkových rezervací na svůj seznam světového kulturního dědictví.
Nad rodovým sídlem kdysi snad nejmocnějšího zemsky českého šlechtického rodu Schwarzenbergů bdí přes razantně postupující privatizaci stále zámecký správce, dosazený státem jako vlastníkem památkového objektu. Zámek Orlík, rezidence druhé rodové větve, je naproti tomu od roku 1992 opět v osobním držení jejího příslušníka, který byl v exilu adoptován posledním z potomků schwarzenberské primogenitury. Projev úzkostlivé péče o následnictví jako by nechával otevřenou i budoucnost ostatních dosud ještě nerestituovaných schwarzenberských majetků. Jak dlouho ještě? Z obrazu Krumlova si lze ten šlechtický rod rozhodně sotva odmyslet. I tady nás všude potkává erb s uťatou hlavou Turka a havranem, který z ní musulmanovi vyklovává oko.
Celé město se proměnilo na objekt tržní spekulace. To, co domácím majitelům připadá jako vhodné zpeněžení historického klenotu, musí západnímu návštěvníkovi ovšem připadat místy jako pěst na oko: snackbary s levným plastikovým nábytkem pod gotickými klenbami, pizzerie a bufety pod sochami a obrazy svatých. Skutečnému vzestupu, které město očekává od zahraničních investorů s jejich tržním podílem na jihočeském turistickém eldorádu, už asistují prudké konkurenční boje. Město Český Krumlov počátkem devadesátých let uzavřelo dohodu s britskou Barclay Bank, která založila v Londýně rozvojový fond, zaměřený k využití starých českokrumlovských domů, ulic a náměstí. Byli povoláni investoři, jejichž kapitál namísto do nafty či špičkové technologie plyne do tržního využití jihočeské historie. Sehnalo se tak asi půl miliardy dolarů na sanaci a využití historických pokladů - samozřejmě se zajištěním náležitých úroků. Samo město přispělo fondu z nedostatku hotovosti 53, slovy padesáti třemi renesančními a barokními domy. Stálá komise Barclay Bank už otevřela své sídlo při březích Vltavy. Bezprostředním následkem bylo ovšem pěti- až desetinásobné zvýšení nájemného v městském centru. Domácí - zejména pak Romové, kteří až dosud substandardní byty v historickém centru města obývali - museli zmizet ze scény, která se stala takříkajíc kulisou určenou na prodej západoevropským a americkým turistům.
Správa státního zámku jedná s touž britskou bankou o vlastní spoluúčasti. Ve dvou letech (řeč je tu o perspektivě roku 1995 - pozn. překl.) má být bez ohledu na to, zda bude zámek poté i nadále ve státním či schwarzenberském vlastnictví, renovované šlechtické sídlo znovu zpřístupněno jako historický Disneyland. Připravuje se "autentická prezentace", jak tomu říká ředitel zámecké správy Pavel Slavko. Na 35 000 kusů nábytku a zařízení z depozitářů musí být do té doby ještě instalováno v interiérech prohlídkové trasy. Maškarní sál, barokní divadlo, koncertní sály a otáčivé hlediště se stanou dějišti divadelních i koncertních vystoupení - ta posledně jmenovaná často i v dobových kostýmech a s dobovými nástroji. Na zámeckých nádvořích plánuje ředitel předvádění ukázek středověkých řemesel včetně ražení mincí, kovářství a pekařské výroby. Hospodářské budovy kolem prvního z nádvoří se stanou sídlem turistických informačních služeb. Hotely nejrůznějších stylů nabízejí ubytování majetným západním návštěvníkům, starožitnou atmosférou láká hosty na sta restaurací. Namísto masové turistiky sázejí zdejší manažeři cestovního ruchu na zámožnější typ zákazníka. Na něho směřuje nabídka víkendu v historicky malebném prostředí města nad Vltavou: obklopen hávem renesance a baroka se tu má dobře najíst, pobavit i zazpívat si jako annodazumal šlechtická společnost knížecího rodu Schwarzenberků v oněch časech, kterým se v Čechách dodnes říká "za Rakouska" (v originále "damals, als Böhmen noch bei Österreich war" - pozn. překl.).
Forum, 1993, č. 1, s. 54-60
Ten název Meziprostor mi nutkavě připomíná jeden z nejvýznamnějších titulů pozdější českobudějovické Růže (tenkrát ještě Nakladatelství České Budějovice), totiž Meziprůzkum nejblíž uplynulého od Věry Linhartové, působící tenkrát v hlubocké Alšově jihočeské galerii a žijící nyní už po léta v Paříži. Jako by schwarzenberský erb oba ty jinak daleko obecnější tituly podivně propojoval. U Linhartové šlo ovšem o krásnou literaturu, ba o výsostný literární experiment, na rozdíl od textu, bezpochyby mimořádně přitom kvalitního a kritického, na téma hospodářských a sociálních dějin, podstatně se ovšem týkajicího při veškerém svém nadhledu zejména Šumavy. Jeho překlad tu rádi uvádíme už proto, že jeho autorkou je rovněž žena. Univ.prof. Dr.phil. Andrea Komlosyová se narodila 24. srpna 1957 ve Vídni. Vychodila obecnou školu v Ober Sankt Veit, maturovala na spolkovém gymnáziu XIII ve Vídni-Hietzingu a studovala pak "lettres modernes" ve francouzském Brestu na Université de Bretagne Occidentale. V letech 1976-1986 absolvovala obor historie a politických věd na vídeňské univerzitě a dva roky poté působila ve Weitře blízko českých hranic v tamním muzeu Alte Textilfabrik. Zabývala se dějinami regionální průmyslové výroby především rakouského Waldviertelu a v letech, kdy psala text Meziprostor, byla přímo pověřena vědeckým vedením projektu "Průmyslová stezka Mühlviertel - Waldviertel - jižní Čechy" (tehdy uveřejnila v časopise Das Waldviertel i "sociální a hospodářsko-historický popis" regionu Gmünd-České Velenice). Jedním z jeho konečných výsledků byl i dvojjazyčný sborník Kultury na hranici / Kulturen an der Grenze, vzniklý ve spolupráci s Jihočeskou univerzitou ke stejnojmenné výstavě, instalované v Jihočeském muzeu i dalších muzeích jihočeských měst, paralelně také v muzeích a výstavních síních měst rakouského příhraničí. V úvodu ke sborníku, který napsala, věnuje se už tehdy i perspektivě členství v Evropské unii (Rakousko tam vstoupilo roku 1995, Česká republika o devět let později). Nato až do roku 1998 vědecky vedla vzdělávací a kulturní sdružení zvané Waldviertel Akademie. V lednu 2002 jí byla posléze propůjčena "venia docendi", tj. dovolení přednášet, pro obor hospodářských a sociálních dějin na univerzitě ve Vídni. Zvláštní pozornost jihočeskému "meziprostoru" a tedy jmenovitě Šumavě je věnována také v její nejnovější práci v Promedia Verlag (Edition Forschung) nazvané Grenze und ungleiche regionale Entwicklung (Binnenmarkt und Migration in der Habsburgermonarchie).
- - - - -
* Vídeň (A) / Weitra (A)
