MARGARETE KNOFOVÁ
"Odsun": první transport z ledna 1946
Ten transport z Budějovic (Budweis) do Würzburgu byl opravdu vůbec nejprvnější z těch dohromady 1112 vlakových jízd, organizovaných pro německé vyhnance přes Šumavu do Bavorska. Dorazil v pátek 25. ledna 1946 v 10,30 dopoledne do pohraničního tranzitního tábora ve Furth im Wald a vytvářel novou situaci, která byla velkou výzvou pro všechny, kdo byli zodpovědni za další osud přepravovaných.
Ve vlakové soupravě se nacházelo 1197 osob. Pocházely z Budějovic a z německého budějovického a strýčického jazykového ostrova (Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel). Cílovou stanicí po odjezdu z Furth im Wald v 16,20 toho dne byl bavorský Würzburg.
Už v sobotu 19. ledna došla 225 obyvatelům strýčického jazykového ostrova jmenovitá předvolání od české komise, nařizující jim, aby se následujícího dne ráno v 7 hodin dostavili na určená místa připraveni k odjezdu. Z předvolaných osob jich bylo 88 ze vsi Záboří (Saborsch), 76 z Lipanovic (Linden), 51 z Holašovic (Hollschowitz), 5 z Dobčic (Dobschitz) a 5 ze Strýčic (Stritschitz). Na osobu bylo povoleno jedno zavazadlo o váze 30 kilogramů.
Následujícího dne časně ráno byly tyto skromné osobní cennosti ještě před odjezdem Čechy prohledány a dražší předměty zabaveny. Věci zabalené na cestu byly často zvoleny vysídlenými značně dobrodružně. Někdo bral s sebou zinkovou vanu, jiní velké proutěné koše, nůše na záda (říkalo se jim tu "Nuschker") či dětské kočárky po vrch naložené. Z mnoha našich většinou podomácku utkaných lněných lůžkovin ze svatební výbavy hospodyniny byly sešity pytle a batohy k cestě. Každý měl pod paží svůj naditý péřový polštář, v této chladné roční době pravý poklad. Bylo přece ostatně už delší dobu známo, že s vysídlením je nutno počítat.
V 11 hodin té zimní neděle vyjelo od shromaždiště první naložené nákladní auto a ve 22 hodin večer pak i poslední dorazilo do budějovického sběrného tábora (Sammellager). Bylo opravdu chladno a ležel sníh.
V budějovickém lágru jsme měli setrvat až do 24. ledna. Všichni sem dopravení prošli povinnou lékařskou prohlídkou a byli podrobeni odvšivení. Nemocní byli z další přepravy vyloučeni. Byla sepsána jmenovitá evidence a vyhotoveny seznamy osob pro jednotlivé nákladní vagony. Převážně se přitom dbalo o to, aby rodiny zůstaly pohromadě. Při této dokumentaci spolupůsobili zřejmě Američané a z papírů je patrno, jak většina křestních jmen, označení profese a pohlaví je přeloženo do angličtiny, i když se vyskytují i české výrazy.
Co do složení osob k transportu šlo z větší míry o ženy, děti a z mužů jen o ty starší 60 let, poněvadž mladší byli vesměs povoláni k wehrmachtu, padli ve válce či byli dosud v zajetí. Někteří, jako i můj otec, se octli v českých vězeních. Mnozí muži se probili už během roku 1945 z války sami přes hranice do Německa, kde hledali záchranu. Česká půda se pro ně jevila natolik nebezpečnou, že se sem v uniformě už nevraceli.
Za připomínku ještě stojí, že moje nejstarší sestra Marie přišla s příbuznými ze Záboří do lágru už před námi. My Dobčičtí jsme sice měli být také připraveni k odvozu, ale příkaz byl zase stažen. Mamince se podařilo dosáhnout toho, že s námi zbylými třemi dětmi směla jako jediná z Dobčic dorazit až k tomu prvnímu z transportů den předtím. Ve středu 23. ledna nás odvezl Čech, který se usadil na našem statku, koňským povozem do sběrného tábora v Budějovicích.
Také náš děkan Eberhard Winter (ročník 1874) musil do lágru s ostatními. V předvečer "odsunu" (i v originále "der Abschub" - pozn. překl.) sloužil s námi v táborovém sále krátkou pobožnost, modlil se s námi růženec, vyprovodil nás Božím požehnáním a rozloučil se s farníky, kteří byli svěřeni do jeho duchovní péče od roku 1918. On sám byl dopraven nákladním autem, které pro něj přijelo z Rakouska, do kláštera Heiligenkreuz u Vídně.
Druhého dne ve čtvrtek 24. ledna jsme byli ráno rozděleni do už připravených dobytčích vagonů, zralých tak nejspíš do šrotu. Odpoledne se vlak s 1197 vysídlenci naměstnanými do 40 dobytčáků vydal na cestu. My ze strýčického jazykového ostrova jsme byli ve 12 z vagónů dlouhé nákladní soupravy smíšeni s některými obyvateli Budějovic, Dobré Vody (Gutwasser), Hodějovic (Hodowitz) a jiných dalších obcí. Zatímco všichni za značného pozdvižení s balíky zavazadel hledali svůj určený vagon, vzala mě maminka pod paží a naléhavě mě prosila, abych zůstala stát tady u jednoho z nádražních domků a držela pevně za ruku malého bratříčka Williho (4 roky), že jen s Marií (té bylo už 17) a Anni (12) donesou věci do vlaku a vrátí se pro nás. Mně bylo skoro 9 let a byla jsem poslušné děvče. Maminka se brzy vrátila, chytila nás za ruce a šli jsme zpátky k nádražnímu vchodu. Rozhlížela se všude kolem, pak se dala do pláče a povídá nářečím: "Unsern Voder houms nit rauslossen." ("Tak našeho tatínka nepustili.")
Pomalu jsme šli mlčky nazpět k našemu dobytčáku, ve kterém už seděly na našich zavazadlech moje sestry a čekaly na nás. Naše maminka věřila předtím pevně, že otec bude vysídlen spolu s námi. Teta Anni (říkali jsme jí "Anni-Moam"), která uměla dobře česky, se s mou nejstarší sestrou Marií pokusily v prvý den táborového pobytu tatínka navštívit v budějovické věznici. Aby se rodina dostala dohromady, živili jsme stálou naději, že by ho mohli eventuelně ještě přece jen propustit a on by mohl vycestovat s námi. Bohužel ho obě neuviděly a nemohly vzít s sebou. Žádné vysvětlení jim přitom vedení věznice nepodalo.
Když se vrata vagónu pevně zavřela, bylo definitivně jasné, že musíme domov opustit bez našeho milovaného tatínka. My děti jsme ho neviděly už půl roku. Během cesty do nejisté budoucnosti kroužily naše myšlenky kolem otcova osudu, vystaveného nadále vězeňské šikaně. Kdy se s ním zase shledáme? Bylo nám útěchou, že ve vagónu bylo s námi tolik příbuzných. Tatínka jsme naštěstí uviděly už v srpnu toho roku 1946.
Když se mi teď po 60 letech dostaly do rukou jmenné soupisy z archivu ve Furth im Wald, byla jsem trochu zmatena, když tam na konci seznamu lidí v našem vagóně jako číslo 30 figuruje ručně připsané otcovo jméno připojeno k výčtu členů jeho rodiny. Jeho záznam je ovšem zase přeškrtnut dlouhou vodorovnou čarou, stejně jako některá jména na jiných listech. Tak je nám i dnes záhadou, co se tenkrát vlastně přihodilo.
Čekala nás v téměř úplné tmě vagónů opravdová štrapáce, cesta plná nesnází (v originále "strapaziöse Fahrt" - pozn. překl.). Kam vlastně vede? ptali jsme se s úzkostí. Nevzali nakonec Češi vážně své výhrůžky a neposílají nás do ruské zóny nebo dokonce na Sibiř? Byli jsme přece prvním transportem vůbec a jeli jsme do neznáma. Vlak zůstával často stát a když znovu zabral, skončili jsme na podlaze vagónu na jedné hromadě. I malá kamínka, která nám sem dovnitř postavili, čadila tak silně, že jsme v nich uhasili oheň a byli raději o zimě. V sousedním vagóně dokonce od poražených kamen hořelo. Zachumlali jsme se raději do našich naditých polštářů. Starý kbelík v rohu sloužil nutné potřebě. Po použití byl vyprazdňován jedním z obou průduchů na boku vagónu ven na železniční násep.
V pátek dne 25. ledna 1946 v 10,30 hodin jsme konečně dorazili do Furth im Wald a směli jsme náš vagón opustit. Všichni byli rádi, že už jsme v Bavorsku a můžeme volně vydechnout. Bylo zřejmé, že Furth im Wald není ještě na prvý transport zcela připraven. Tranzitní lágr nebyl dosud hotov a nemohl zvládnout takové množství lidí najednou. Jak jsem později četla, péče o ně a jejich odbavení probíhala tu na velmi provizorní úrovni. K výdeji jídla jsme klopýtali přes zmrzlé koleje a výhybky, což bylo zejména pro ty starší docela obtížné. Obyčejná teplá polévka byla ovšem pro nás všechny pravou vzácností.
Kbelík ve vlaku jsme mohli konečně vystřídat latrínou na volném vzduchu. Mnozí použili horkou vodu, vypouštěnou z parní lokomotivy, aby si v ní opláchli alespoň ruce. Sanitární zařízení v táboře nebyla ještě dohotovena. Pro transporty, které měly po tom našem následovat, tu mělo fungovat šedesát toalet, umývárny a možnost vykoupání pro malé děti. Jaký komfort ve srovnání s tím, co jsme tu zatím mohli spatřit! To, že dosud nebyl v provozu motorem poháněný odvšivovací stroj, nám ovšem nevadilo opravdu ani v tom nejmenším.
S našimi věcmi jsme přestoupili z českých dobytčáků do sanitního vlaku wehrmachtu. Měli jsme teď každý své místo k sezení a ještě okno k výhledu do krajiny. Těch 1197 nás vyhnanců bylo teď rozděleno do tří podobných vlakových souprav po 400 osobách do každé z nich a s udáním cílových stanic. Vlak nám určený vyjel po přibližně sedmihodinovém zastavení ve Furth im Wald v 16,20 směr Würzburg. V Řezně (Regensburg) vlak zastavil a my dostali od Červeného kříže otevřenými okny teplou polévku.
V noci na sobotu a pak téměř po celou sobotu nás nechali stát na otevřené trati bez topení a v ostrém mrazu. Snad se teprve jednalo o našich budoucích bydlištích. V sobotu večer se dal vlak znovu do pohybu. Přes Norimberk jsme dojeli do Würzburgu. Tam jsme měli delší zastavení. Snad tu vystupovali i někteří z budějovického jazykového ostrova, to si už nedokážu v paměti vybavit.
Mezitím už po půlnoci nadešla neděle 27. ledna. Ze strýčického jazykového ostrova vystoupili pak první v Karlstadtu, další v Gemünden. Museli ovšem čekat na nádraží v mrazu a větru až do následujícího dne, kdy je rozvezli traktory a koňskými povozy do okolních vsí.
Dál jel vlak směrem na Bad Kissingen. Tak mezi čtvrtou a pátou hodinou jsme zastavili v Diebachu u Hammelburgu. Diebach byla ta konečná stanice pro ty ještě zbylé ze strýčického jazykového ostrova. V mrazivém vzduchu táhla karavana se svými ranci tmou přes dlouhou ves, alespoň se nám taková zdála, až na sám její konec do hostince u Remlingů. Ve velkém tanečním sále si hledal každý místo pro sebe i svoje zavazadla. V neděli odpoledne dorazily i sem traktory, koňské povozy a jedno nákladní auto z obcí okolního hammelburského kraje. Byli jsme rozděleni do mnoha z nich a naše dlouhá lopotná cesta byla tím u konce. Teď musela každá rodina vzít svůj osud do vlastních rukou a začít jakoby od nového počátku všeho. Nebylo to pro leckoho z nás právě jednoduché. Němečtí Šumavané (v originále jen "Böhmerwäldler" - pozn. překl.) si ale nakonec dokázali vybudovat novou existenci.
Hoam!, 2006, č. 15-19
Strýčická hra o narození Jezulátka*
Brzy po vyhnání německých obyvatel někdejšího jazykového ostrova (v originále jsou zváni "Sprachinslern"! - pozn. překl.) byla strýčická vánoční hra (zaznamenal ji celou ve zvláštní odborné práci Alois Ernst Milz, zastoupený jinak rovněž na těchto internetových stranách - pozn. překl.) v letech 1947 a 1948 poprvé a nadlouho i naposledy hrána v Německu.
Chtěla bych o ni něco poznamenat už proto, že po celé generace předtím byla tradice jejího uvádění živá v našem domově v Čechách ("in unserer böhmischen Heimat").
Hra o Jezulátku má následující části:
"Zvěstování" (Die Verkündigung") - "Hledání noclehu" ("Die Herbergsuche") - "Pastýřská hra" ("Das Hirtenspiel") - "Hra o Třech králích" ("Dreikönigsspiel") - "Hra o králi Herodovi" ("Herodesspiel").
K provedení je žádoucích 18 herců:
Maria, Josef, anděl, Kaifáš, vypravěč, 3 pastýři, 1 sedlák, 3 králové, prvý a druhý hospodský, čert, Herodes, voják (drabant), 2 Židé.
Při nedostatku herců či místa některé postavy odpadají či je jich hned několik obsazeno jediným hercem. Všichni představitelé jednotlivých rolí postupně vcházejí jeden po druhém a usedají na připravených židlích.
Strýčická vánoční hra o Jezulátku není nijaké opravdové divadlo s okázalou výpravou. Jde spíše o zbožnou hodinku (Andachtsstunde) s mnoha humornými vložkami.
Obzvláštní dojem na mě kdysi učinila "pastýřská hra", když jsem v roce 1947 směla tenkrát desetiletá zažít její provedení. Franz Blahusch ("po chalupě" Unterbeck) ze Záboří hrál pastýře a taky sedláka, abych jmenovala jen jediného z účinkujících. Oběma rolím dal nelíčenou živost. Zejména sedlák se povedl natolik, že obecenstvo nejednou propukalo ve smích, neberoucí konce. Náš krajan si posloužil nejen mnoha českými výrazy a úslovími, nýbrž dal na sobě znát i vliv nově osvojeného prastarého nářečí svého čerstvě nabytého domova v severobavorských Dolních Frankách. Tak si Šumavané dokázali získat srdce obyvatel Spessartu a Rhönu (nízká pohoří severního Bavorska - pozn. překl.). Ještě dnes vyprávějí mnozí., když přijdu tam, kde jsme tenkrát bydleli: "Jak jen to bylo pěkné, když Tvůj tatínek a všichni ti tenkrát zrovna vyhnaní o Vánocích spolu hrávali!"
Nakonec malý úryvek ze zmíněné "pastýřské hry":
Dva pastýři se pokoušejí třetího probudit a tančí k tomu šlapák na notu písně, jejíž text následuje, holemi přitom bušíce do taktu. Potom strčí své hole tomu třetími do podpaží a zvednou ho nahoru.
|
Lous, lous, liaber Hiasl und loß dir wos sogn wos sich hot do drunten für Wunder zuatrogn dort drunten im Feldla bei meiniger Herd habns pfiffen, habns gsungen hob d' Heibam schlogn ghört do bin i holt gstondn und hab so a gschaut do kam halt a Schlaferl, dos hätt mir schier taugt do geh i hult eini ein Stündlein zuadeckt do kam hult der Engel und hätt mi afgweckt do kam hult der Engel sprach: Hirt auf, auf tuat euch nicht verweilen, nach Bthlehem lauf Jesus ist geboren, das liebreiche Kind tuat die Straf nachlassen, verzeiht uns die Sünd. Und ei du mei Hiasl wei stehst denn nit auf Liegst drin in der Kammer und schlofst hult, drauf, drauf Ei host denn kann Koupf nit, dass thuast so hort hörn wort, wort, i werd schauen werd nehma d' Latern und ei du mei Friedrich, jetzt loß ehm an Fried er is voller schlafri, zum gehen is er nit. Er is voller schlafri, voll Schlof is sei Koupf koann Stecka nit nehma, weil er hot koan Knoupf Jetzt geh nur mei Jogl und wem mrn aufheben s' Nachbaurn sei Steafl der geht uns scho gegn jetzt geh nur mei Jogl und Hiasl all zwei jetzt wer mr gonz longsoum in Stoll einigehn derfst nit long umgoffen, fallst nieder auf d' Erd Der liebreiche Jesu is olles wohl wert |
Hej, Matěji, nech si co povědět, div stal se tam dole, co neviděl svět, tam dole v poli, kde stádo mý je, se píská a zpívá, do bubnů bije, tak stojim a co můj zrak to shlíží, najednou málem sen ho klíží, hodinku přikryt tam si sním v tý zimě, až přiletí anděl a probudí mě, anděl, co poví: Pastýři, vstát máte, spěšně se k Betlému dát: Dítě se zrodilo, sám Boží Syn, odpustí hříchy nám, zbaví nás vin. A ty tu, Matěji, ležíš a spíš, v komoře nic tak neuslyšíš, když nezvedneš hlavu, nemůžeš jít na cestu se mnou lucernu vzít. Bedřichu, nech jej tak v tom lebedění, jen spal by a spal, vůbec k cestě není. Jen spal by a spal, hlavu položenu, ani hůl vzít nemá tu žádnou cenu. Kubo, ty pojď, už zvedneme se, Štefl naproti nám tam se nese, Kubo, ty pojď a s ním teď i Matěji, k tý stáji kýž nám nohy spějí, padni k zemi tam, nevokouněj, Jezulátku všecku poklonu vzdej. |
|
Glaube und Heimat, 2003, č. 1, s. 48-49 |
|
P.S. Ano, to oni sami, to oni všichni se zvedli k Betlému, stali se součástí té hry a jsou jí dál. V roce 2003 uspořádala 55 let poté, co farář Josef Ryba (i on byl mezi německými vyhnanci) a její otec Jakob Seemann (ročník 1901) naposledy už po odsunu uvedli strýčickou hru, jak ji podle zápisu Franze Woitsche ze Záboří s doplňky Johanna Reicharta a Franze Böhma z Lipanovic v roce 1939 i knižně vydal Alois Ernst Milz (podle jeho transkripce byly provedeny i v našem textu drobné opravy), Margarete Knofová v Bad Kissingen výstavu o ní, doprovozenou dvěma brožurami, mší s kázáním duchovního poradce Ackermann Gemeinde a besedou se dvěma dosud žijícími herci zmíněné inscenace z roku 1948.
Záboří a Holašovice
Holašovice nebyly nikdy samostatnou obcí - patřily od svého založení 1292 (to je ovšem letopočet, kdy byly spolu s Dobčicemi, Lipanovicemi, Radošovicemi (Roschowitz) a Zábořím věnovány králem Václavem II. vyšebrodskému klášteru - pozn. překl.) k obci Záboří (to je poprvé připomínáno už k roku 1263, kdy je Čéč z Budějovic prodal klášteru ve Vyšším Brodě poprvé, než Přemysl Otakar II. nedlouho poté ves vykoupil a připojil k Budějovicím - pozn. překl.). K Záboří patřily ještě Lipanovice, Dobčice a Strýčice (ve Strýčicích byl ovšem kostel a fara všech jmenovaných - pozn. překl.). Ostatní vsi zdejšího tzv. strýčického jazykového ostrova byly obcemi samostatnými.
Mnozí z těch, kdo v posledních letech někdejší jazykový ostrov navštívili, si jistě zakoupili v holašovickém informačním centru publikaci o zdejším selském baroku. Český autor ji vybavil mnoha obrázky, které potěší. Probouzejí vzpomínky na starý domov - jak krásně teď zase vyhlíží, když je o něj řádná péče, a jak teprve vypadal předtím!
Autor zpracoval mnoho historických pramenů, ať už z vyšebrodského opatství či z archivů v Třeboni, Českém Krumlově, Českých Budějovicích a v Praze. Několik dat týkajících se složení obyvatel vsi (památková hodnota Holašovic je natolik známa, že se jí autorka podrobněji nevěnuje - pozn. překl.), chci odtud uvést:
V roce 1869 měly Holašovice 195 německy mluvících obyvatel, 1880 klesl jejich počet na 185 a o 20 let později, na prahu dvacátého století, tu žilo 164 lidí německého jazyka. Ještě v roce 1910 se za posledního sčítání lidu v rakousko-uherské monarchii přihlásili všichni Holašovičtí k německé národnosti. Při prvém sčítání lidu, provedeném už po převratu za Československé republiky roku 1921, měla ves 211 obyvatel, z nichž se uvádí už jen 146 Němců a zbytek mají být Češi. Dnes jich žije v Holašovicích dohromady 130, obecní úřad sídlí však v Jankově.
Následující seznam obyvatel Holašovic v roce 1945 (tehdy ovšem patřily k tzv. Velkoněmecké říši, župa Horní Dunaj /Gau Oberdonau/ a nebyly součástí Protektorátu Čechy a Morava jako třeba blízké Budějovice - pozn. překl.) prozrazuje, že po první světové válce tu stále častěji docházelo k uzavírání smíšených manželství, což upřednostňovaly okolní české vsi. V takových rodinách se mluvilo německy i česky, německá tradice však zůstávala a český partner se jí přizpůsoboval, navíc byla smíšená manželství úřady po roce 1918 vítána a podporována.
Seznam obyvatel Holašovic v roce 1945:
|
Čp.
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23/24 25 26 27-39 40 41 42 43-53 A B C D E F G H S |
Ferchenbauer dtto Schäffelhofer/Mican Kroneisl/Anderle Mathias Stropek Johann Seemann Böhm Bauer Stropek/Brabetz Rosenfelder Johann Binder Schimetschek Sippl Weber dtto Rotschädl Mühlpeck Anton Stropek Johann Stropek Linhart/Mühlpeck Borovka Eibel Thomas Stropek Kroneisl Jakob Mühlpeck výměnky v jednotlivých statcích Franz Binder Mathias Stropek Puffer domkářské novostavby Langweber Samer Ferchenbauer Rosenfelder Klimesch Sykora Reidinger Pilmeyer česká škola postavená 1927/1928 |
"po chalupě"
Henrich Henrich Stübl Fenzla Schoffa Steffaln Stürmla Haisla Fitzla Philipen Hansen Schusta Weber Ferabaum Viehspek Stübl Viehspek Pfleger Tomandla Wirt Banka Linhartn Gali Blosl Schmied Koschper Gloser Baur Barak Puffer |
D D D/CZ, neodsunut D/CZ, neodsunut D D D/CZ, neodsunut D D/CZ, neodsunut D D/CZ, neodsunut D D D D D D D D D/CZ, neodsunut CZ, neodsunut D D D D D D D D D D, neodsunut D D/CZ, neodsunut D CZ, neodsunut D |
Ke školám v Holašovicích a okolí pár poznámek:
Holašovické děti chodily od poloviny 17. století do německé školy ve Strýčicích, které byly jak už řečeno sídlem fary. Po změnách farních oblastí 1784 za Josefa II. navštěvovaly pak blíže položenou českou ves Čakov (Groß-Tschekau), kde byla ovšem i pro německy mluvící děti výuka dvojjazyčná. Od roku 1873 navštěvovaly všechny školou povinné děti z Holašovic tehdy nově zřízenou německou školu v sousedních Lipanovicích.
Po první světové válce byla přes bouřlivý odpor německy mluvících obcí vybudována v letech 1927/1928 česká škola v Holašovicích, která fungovala až do roku 1938. Tam se učilo nejen těch několik málo dětí ze zdejších smíšených rodin, nýbrž i děti ze sousedního českého Jankova. Mnohých výhod, jako byly školní obědy, příděly oblečení atd., tam ovšem využívaly i děti z rodin německy hovořících. Svého času školu navštěvovalo 25 českých a také německých dětí.
Přes obtížnost školní docházky chodily však mnohé německé děti do roku 1945 nejprve do německé školy v Lipanovicích a později také do měšťanské školy ve Strýčicích (postavené také "za republiky" - pozn. překl.).
Při dnešní návštěvě někdejšího jazykového ostrova se setkáváme stále i tady v Holašovicích s potomky smíšených německo-českých rodin, kteří nás oslovují německy. Po listopadu 1989 se také stále více mladých učí německy už s ohledem na profesní kariéru.
Ve druhé světové válce padlo i 10 mužů z Holašovic, mezi nimi i muži ze smíšených manželství - jejich české ženy a děti pak nepodléhaly odsunu, který jinak postihl všechny zdejší Němce. V lednu a březnu 1946 byli převezeni do sběrného lágru v Budějovicích a odtud v dobytčích vagonech "odsunuti" do Německa. Prvý transport směřoval do severního Bavorska (Dolní Franky), druhý do jihobavorského Švábska.
Glaube und Heimat, 2004, č. 3, s. 34-35
Záboří, vesnická památková rezervace se zvláštním stupněm ochrany zejména u statků čp. 1, 2, 3 a 27, 5 a 33, 6 a 34, 10, 12, 13, statku čp. 15 s kaplí v ohradní zdi, dále statky čp. 16, 17 a 38, 18, 20 a 40, někdejší kovárna a obecní dům čp. 22 a 24, statky čp. 25 a 41, 29 a 43, kaple na návsi a 2 výklenkové kaple. K uvedeným usedlostem chci tu doplnit jejich označení "po chalupě" a jména jejich majitelů do roku 1946.
Čp. 1 Putschögl - Puffer Jakob, čp. 2 Külbl - Puffer, čp. 3 a 27 Faux a Fauxn Stübl - Johann Kubo, čp. 5 a 33 Jogl a Jogl Stübl - Franz Doschko, čp. 6 a 34 Stini a Stini Stübl - Anna Woitschová, čp. 10 Bounaschn - Johann Rotschedl, čp. 12 Oltrichter - Franz Doschko, čp. 13 Habli - Adalbert Lindauer, čp. 15 Deitsch se sochou sv. Jana Nepomuckého ve výklenkové kapli v ohradní zdi, čp. 16 Wulf - Franz Seemann, čp. 17 a 38 Ferabauer a Ferabauer Stübl - Mathias Böhm, čp. 22 a 24 - Schmied (kovář) - Johann Bumba, čp. 25 a 41 Birabauern a Birabauern Stübl - Eva Seemannová, čp. 29 a 43 - Weilbauer a Weilbauer Stübl - Thomas Doschko. V knize Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979) je i kresba Jakoba Seemanna, zachycující náves v Záboří jako doprovod úplného seznamu všech zdejších usedlostí a jejich majitelů v roce 1945.
Záboří je hned po Holašovicích, které získaly široký věhlas svým zápisem do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, z obcí bývalého německého jazykového ostrova tou nejbohatší na památkově chráněné selské usedlosti vůbec. Má podobný půdorys jako Holašovice s jejich velkou návsí a požární nádrží (Feuerlöschteich), kaplí a kovárnou na ní.
Jednotlivé statky návsi v Záboří nejsou ovšem zachovány v takové slohové jednotě jako je tomu v případě Holašovic. Středověký vesnický útvar byl tu na rozdíl od nich prolomen v devatenáctém století několika novými selskými usedlostmi vně jádra obce, jako např. domy čp. 25 a 41 (Birabauern) a domy čp. 29 a 43 (Weilbauern) - dnes se jim říká "vystěhované" statky. Ne všechny domy byly také v devatenáctém století zbudovány už ve slohu selského baroka. Některé byly rozšířeny či zvýšeny o jedno patro (např. Bounaschn či v roce 1902 pak Wulfn).
Stejně jako v Holašovicích jsou mnohé statky v dobrém stavu. Zejména v posledních letech došlo k mnoha renovacím. Stát poskytuje na údržbu památkově chráněných objektů dotace. I velký, okázalý statek zvaný za nás "Bounaschn" tak pomalu dostává vzhled, na který jsme byli zvyklí. Poněvadž Češi velké statky neradi obývají pro nedostatek peněz, nutných k jejich opravám, zdál se už být odsouzen k zániku. Teď se našel kupec, který chce dům užívat. Budeme tedy letos 2005 zvědavi, v jakém stavu se nachází pět let od naší poslední návštěvy v roce 2000 (i v roce 2006 se k lepšímu bohužel na započaté přestavbě nic nezměnilo - pozn. překl.). Některé domy se ovšem mezitím opravdu rozpadly a nebyly už nikým renovovány.
Vedle velké návsi se nachází tu v Záboří, protékán idylickým potokem (Zábořský potok i na plánku Jakoba Seemanna má jenom označení "Bach", tj. "potok" - pozn. překl.) velký prostor se vzrostlými stromy, někdejšími obyvateli označovaný také jako "Kaiserpark". Po převratu 1918 byla odtud jednou za noci a mlhy odstraněna bysta císařova, podle vyprávění mého otce (ročník 1901) ovšem nešlo - jak se mnozí domnívají - o bystu císaře Františka Josefa I. (1830-1916), nýbrž o tu, která i v mnoha jiných nejen šumavských obcích a městech (v Budějovicích stávala v parku Na Sadech rovněž - pozn. překl.) zpodobovala "selského" císaře Josefa II. (1741-1790), syna Marie Terezie. Proslul reformami ve prospěch obyvatelstva, zejména ovšem zrušením nevolnictví, péčí o rozvoj školství a zdravotní péče a v neposlední řadě i svou reformní církevní politikou (josefinismus).
Podstavec z černého broušeného kamene, na němž byla bysta umístěna, byl vysoký jeden a půl až dva metry a až do vysídlení německých obyvatel stával právě v "císařském parku". Snad tam stojí ještě dnes - musím to zjistit při naší cestě do starého domova (v originále "in die alte Heimat" - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 2005, č. 5, s. 31-33
Jako by se vyplnila jejich temná proroctví, došli "Šumavané" z okolí Budějovic v tom prvním z transportů "odsunu", popsaném tu v úvodním z textů už s klidem historického odstupu šedesátiletého jubilea, jako za časů stěhování národů do svých nových domovů. Mezi nimi i téměř osmiletá tenkrát v roce 1946 Margarete Seemannová ("po chalupě" se u nich v čp. 12 a 13 v Dobčicích říkalo "Janka" či "Janker") s křestním jménem jako ta Markétka z Goethova Fausta (starý Goethe popsal osud uprchlíků, tenkrát ovšem ze západu, ve svém "časoměrném" eposu Hermann und Dorothea, tj. Heřman a Dorota) z Dobčic pod Vysokou Bětou (Hohe Liesel), jedné z těch krásných vsí Blanského lesa (Plansker Wald), který ovšem byl pro ně a také pro nás vlastně už Šumavou a "českým lesem". Ano, stejně jako blízké Záboří, které tak podrobně popisuje Margarete Knofová (měla tam strýce Seemanna) v roli zpravodajky těch z někdejšího strýčického jazykového ostrova v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat, kde uvádí i své dnešní bydliště v dolnofranckém Hösbachu blízko Aschaffenburgu, je to všechno Böhmerwald a bude provždycky nás obou, dědiců jedné země.
- - - - -
* Dobčice, Záboří / Strýčice / Holašovice / České Budějovice
