ARNO KNY

Z Pečkovského mlýna do dalekého Chile

Nejprve bych se rád představil: jsem Dipl.-Ing. Arno Kny a narodil jsem se v úřednickém domě čp. 101 v Pečkách (německy Pötschmühle, dnes jen místní část obce Větřní - pozn. překl.) jako syn Dipl.-Ing. Reinharda Knye a jeho ženy Elisabeth.
Můj otec Dipl-Ing. Reinhard Kny nastoupil v roce 1923 do papíren Pečkovský mlýn firmy Ignaz Spiro & synové jako elektroinženýr a energetik, do závodu, který jako ředitel předával v květnu 1945, na konci neblahé druhé světové války, do rukou přijíždějících Američanů.
V rozmezí let 1926 a 1943, než jsem byl i já povolán k pomocnému oddílu luftwaffe do Plzně (Pilsen), poté k Říšské pracovní službě (RAD) a konečně do řad wehrmachtu jako příslušník 133. pěšího pluku v Linci (Linz) na Dunaji, leží téměř nerušené hájemství mých mladých let. Nejprve školní léta v mateřské a obecné škole ve Větřní (Wettern), následně pak 6 let gymnázia v Krumlově (za války přezvaného na Krummau an der Moldau - pozn. překl.).
Po roce 1945 jsem se z amerického zajetí domů do Peček nevrátil, ale absolvoval jsem závěrečný učební běh pro účastníky války při státním akademickém gymnáziu v Linci (Abschlußlehrgang für Kriegsteilnehmer am Akademischen Staatsgymnasium in Linz a.d. Donau), kde jsem po roce studia v červenci 1946 i maturoval. Pak jsem odešel do Vídně (Wien), vystudoval na tamním vysokém učení technickém (Technische Hochschule) technickou fyziku a získal dne 11. října roku 1951 svůj inženýrský diplom.
Mému otci byl jako osobě pro Čechy zpočátku nepostradatelné doručen příkaz k odsunu teprve v srpnu 1946. Přes sběrný tábor při českokrumlovském nádraží a pak i ve Furth im Wald se dostal posléze vlakem až do záchytného tábora pro běžence v Kirchheim an der Teck ve Württembersku. Po měsících táborového života dosáhl můj otec provizorní funkce přidělovače energetických zdrojů na ministerstvu hospodářství pro Bádensko-Württembersko ve Stuttgartu a malého bytu v obci Mettingen u města Esslingen am Neckar.
Vraťme se teď ale v čase nazpět do Pečkovského mlýna.
Technickým vedoucím výroby papíru v tamní Spirově firmě byl pan inženýr Richard Ornstein, který byl ženat s paní Lies (tj. Elisabeth - pozn. překl.), jednou z dcer českokrumlovské rodiny Peroutkovy (podle chilského webu Genealog.cl se jim v roce 1932 narodil ve Vídni syn Tomás Ornstein Peroutka, pozdější viceprezident firmy Coca Cola International, ženatý s Paulinou Leterier Gomez - pozn. překl.). Pan inženýr Ornstein a můj otec spolu vždycky v práci dobře vycházeli, než se v roce 1938 Ornsteinovi rozhodli Krumlov a Pečkovský mlýn opustit a odjet do Anglie. Odtud se jim podařilo konvojem, který byl cestou po moři cílem útoků německých ponorek, dosáhnout břehů USA a odtud pak i území republiky Chile.
V Chile založili už roku 1900 dva podnikatelé německého původu Luis Matte a Germán Ebbinghaus oba první malé papírenské závody v Puente-Alto (tj. "vysoký most" - pozn. překl.) poblíž hlavního města země Santiago de Chile, z jejichž spojení pak vznikl roku 1920 tehdy jediný velký chilský papírenský koncern, totiž Compania Manufacturera de Papeles y Cartones s kmenovým závodem právě v Puente-Alto, 25 kilometrů na jihovýchod od chilské metropole. Jejím technickým ředitelem se nyní stal pan inženýr Ricardo Ornstein.
Když se v roce 1950 potvrdilo, že Chile získá od Mezinárodní světové banky kredit 25 milionů dolarů za účelem vybudování moderního závodu na výrobu novinového papíru při řece Bio-Bio u města Concepción, 500 kilometrů na jih od Santiago de Chile s roční produkcí 60 tisíc tun novinového papíru, stejně jako sulfátové celulózky v Laja 75 kilometrů jihovýchodně od Concepción s roční produkcí 50 tisíc tun sulfátové celulózy, byl tím odstartován velkorysý rozvoj chilského papírenského průmyslu. Tady byl v papíru a celulóze nalezen i nový zdroj chilského exportu po poklesu vývozu ledku a mědi z této jihoamerické země.
V této situaci hledal Ing. Ornstein jako odpovědný technický ředitel po celém světě odborníky pro plánování a provoz obou nových továren. Vzpomněl si přitom i na svého bývalého kolegu z Pečkovského mlýna a po mnoha marných pokusech byl ve válkou rozvráceném Německu Ing. Reinhard Kny opravdu vypátrán. Podobně nalezl Ornstein i někdejšího svého vedoucího linky papírenských strojů a pozdějšího dílovedoucího Josefa Müllera a oba pány dokázal nakonec přesvědčit, aby za ním přijeli do Chile pomoci svými zkušenostmi místnímu hospodářství.
Můj otec dal panu řediteli Ornsteinovi příslib, že se vydá do Chile i se svou paní, když mu téhož dne, co obdržel od okupační správy výjezdní víza, došlo i rozhodnutí o definitivním pracovním poměru ve službách zemského ministerstva hospodářství ve Stuttgartu. Dostál však svému slovu a tak mí rodiče opravdu odletěli roku 1950 daleko za moře a já je po skončení svých studií následoval rok nato.
Otec převzal hned po svém příletu v plánovacím úřadu kmenového závodu v Puente-Alto pracovní úkoly v přípravě obou nových projektů.
Já ale váhal mezi zajímavou, ovšem pro člověka, který dosud nebyl chilským občanem, nevalně placenou prací technického fyzika v jedné státní instituci a lákavou nabídkou pana ředitele Ornsteina, abych nastoupil do papírny v Puente-Alto a po získání zkušeností ve výrobě dosáhl vedoucí technické funkce v nové továrně na novinový papír Bio-Bio. Rozhodl jsem se pro to druhé a stal jsem se první "akademickou" obsluhou jednoho papírenského stroje s inženýrským platem. Následující tři roky jsem se zaučil na všech činnostech až k postavení dílovedoucího.
V Puente-Alto běželo 7 papírenských strojů, které produkovaly snad všechny myslitelné druhy papíru a kartonu. K dispozici byla i brusírna dřeva se 3 kontinuálními brusy a také celulózka.
Pro mladého pracovníka v oboru tu tedy byly ty nejlepší předpoklady k seznámení se s papírenskou praxí. Pan vrchní dílovedoucí Josef Müller z Pečkovského mlýna, papírenský praktik na slovo vzatý, byl mně vynikajícím učitelem, kterému za velice mnoho vděčím. Při práci na směny jsem se zdokonalil ve španělštině a studoval jsem teorii výroby novinového a knižního papíru. Můj pracovní den i noc byly teď více než naplněny. Jen o těch několika málo volných víkendech a o dovolené se naskytovala možnost poznávat fantastický horský svět vysokých Kordiller za turistických putování či holdování lyžařskému sportu.
V lednu 1955 jsem měl v Santiago de Chile svatbu se svou manželkou Magdou, Rakušankou rodem, kterou jsem znal už od studentských let a která mě do Chile následovala.
V měsíci únoru toho roku zemřel náhle můj otec na mozkovou mrtvici. Nikdy nezapomenu jeho příkladu a bezpočtu vzácných znalostí, které mi z oboru energetiky papírenského průmyslu dokázal předat.
Od té doby mne pan ředitel Ornstein pověřoval plánovacími úkoly ohledně nových papírenských závodů a pokusy s odkorňováním a broušením chilské borovice Pinus insignis, rychle rostoucího stromu jižního zeměpásu, který měl poskytovat dřevěnou štěpku pro novou papírnu Bio-Bio na jihu Chile.
Na podzim roku 1956 jsem působil jako vedoucí skupiny a tlumočník při sedmitýdenním školení devíti vybraných chilských papírníků na obsluhu vysokorychlostních papírenských strojů v koncernu Haindl v bavorském Schongau am Lech.
V březnu 1957 jsme pak společně s německými kolegy ze Schongau uvedli do provozu nový, vysoce moderní stroj na výrobu novinového papíru z produkce firmy J.M. Voith v Heidenheim an der Brenz. Díky vzorné spolupráci mohl už po 14 dnech fungovat tisíce kilometrů od německých dodavatelů (byly jimi i firmy Escher-Wyss, MIAG, AEG či Siemens) v jihoamerických lesích k naprosté spokojenosti a po několika měsících i ve zvýšeném výkonu 500 metrů papíru za minutu (ta prvotní rychlost výroby pásu novinového papíru o šířce 4,6 metru na dovezeném stroji byla 350 metrů za minutu).
Čtenář si jistě dovede představit, že nešlo o akci nijak snadnou a že její provedení bylo spojeno s nesčetnými problémy.
Byl jsem nyní zodpovědný za přípravu a brusné zpracování dřeva jako zástupce vedoucího provozu nové papírny Bio-Bio.
Dalo by se tolik vyprávět o podivuhodné zemi, jíž je Chile se svými pěti klimatickými zónami a celkovou délkou 4 500 kilometrů od severu k jihu při průměrné šířce jen kolem 180 kilometrů, o všech jejích bizarních až přírodních krásách.
Musilo by se blíže hovořit o vysokohorské říši Kordiller s vrcholy až šesti- a sedmitisícovými, o strmě do moře (hloubek rovněž šesti- až sedmitisícových) spadajícím pásu kontinentálního pobřeží.
Praobyvatelé z indiánského kmene Mapuchů (čti Mapučů - pozn. překl.) dali své vlasti jméno "Chilli", což znamená tolik jako "tam, kde země končí".
Řeč by musila být i o mnoha sněhem pokrytých sopkách, o stále se vracejících zemětřeseních, jež Chile potkávají následkem geologického mládí horského pásu jeho Kordiller, o nesčetných přírodních pokladech, jaké například představuje nepřeberné přímo nerostné jeho bohatství, o obrovitých chilských jezerech, o "rasově pravých" Chilankách, té šťastné směsici indiánské krve s evropanskou rasou nordickou a románskou, o zdejší německé kolonii, po španělské druhé největší co do počtu, jejíž příslušníci se sami označují za "Deutschchilenen" a o mnoha jiných věcech ještě. To by ovšem rámec zprávy o kusu mého života pro tuto rodáckou knihu významně přesáhlo.
Konec mého pobytu v Chile se dá odbýt rychle. Moje maminka se po otcově smrti rozhodla v dubnu 1958 vrátit se nazpátek do Evropy. Po nejrůznějších úvahách jsme se i má žena a já přiklonili ještě v srpnu téhož roku 1958 k návratu s ní.
V letech 1958-1965 jsem pak působil jako vedoucí provozu papírny Carl Schweizer AG ve městě Frohnleiten v údolí řeky Mur, 30 kilometrů na sever od Štýrského Hradce (Graz).
Počínaje rokem 1965 jsem až do roku 1986 byl vedoucím výuky na rakouské papírenské škole (Österreichische Papiermacherschule) v Steyrermühl u hornorakouského Gmundenu na Travenském jezeře (Traunsee).
Nyní trávím svůj důchod v Altmünster am Traunsee.

W. Jungwirth, Heimat im Böhmerwald - Wettern-Pötschmühle - Ein deutscher Ort in seiner Geschichte (1995), s. 193-199

Víc nám toho někdejší "pečkovský" rodák už v knize říci nestačil. Dopovíme, že po židovském exodu někdy až za moře (Felice Knyová, židovská manželka jednoho z Arnových bratří uprchnout nestačila a stala se obětí holocaustu) následovala válka a po ní vyhnání "němců" (tak se s malým písmenem na začátku prý tenkrát "po česku" psali) z Větřní a z českých zemí vůbec. Majetky přešly revoluční mocí z rukou nacistů do těch komunistických a tak se ze Spirových papíren v Pečkovském mlýně staly na mnoho let "závody Rudého práva", bez nichž by režimní lži ztratily "šumavskou" půdu pod nohama stejně jako ti, co odtud byli nuceni odejít. Už navždy budu mít cestou kolem těch obřích budov Jihočeských papíren pocit odporný jako někdejší páchnoucí pěna na vltavské vodě, kterou ji zamořovalo to podivné lidské dílo. Na jeho konci je bílý pás, který "snese všechno", jak se říká. Jak tomu asi bylo a je tam kdesi daleko v Bio-Bio? Já jenom vím a opravdu to nemám z novin, že Arno Kny zemřel krátce před svými osmasedmdesátinami v nemocnici hornorakouského města Wels dne 9. prosince roku 2003 a je pochován na hřbitově městyse Altmünster při březích Travenského jezera (Traunsee) v rovněž hornorakouském okrese Gmunden. Když to bývala jedna podunajská monarchie, končila jak známo v Gmundenu koněspřežka z Českých Budějovic, prvá železnice na evropské pevnině.

P.S. V roce 2014 se přihlásila z Prahy paní Lea Vávrová, dcera Volkharda a Jany Knyových (její otec odešel v roce 1938, kdy jí bylo 6 let, do Indie, kde se mu s jeho druhou německou manželkou narodila dcera Victoria), jejíž milé pozvání (původně jsem paní Leu zval i já k sobě do Českých Budějovic) jsem přijal a na její narozeniny dne 12. srpna téhož letopočtu se šoférkou Jihočeské vědecké knihovny i navštívil v kouzelném bytě na pražském Pohořelci, kde žije sama po smrti svého muže Zdeňka Vávry. Předala mi tam svůj text, který přetiskuji s mírnými "redakčními" úpravami vlastně toliko jazykovými a zejména s velkou vděčností za setkání s osobností tak výjimečnou, jakou ve svém věku nesporně je, s noblesní a nadto hluboce věřící dámou, vládnoucí erudicí, rovnající se snad jen její naprosto fenomenální paměti na lidi a dobu. kdy lidé o sobě neměli navzájem vědět. Snad je už za námi. V následujícím česky psaném textu je kurzívou odlišen do češtiny paní Leou přeložený a v originále ovšem německy psaný dopis jejího bratrance Arna (celým jménem Arno Ernst Werner Reinhard Kny), v němž ovšem místy opakuje údaje z úvodní textové ukázky. Biebrovi ve Waidhofen an der Ybbs, v textu zmínění, jsou příbuzní druhé ženy vídeňského profesora Richarda Knye, jehož první žena Felice zahynula jako oběť holocaustu a on si vzal učitelku Annu Marii Bieberovou (obě ta manželství zůstala ovšem bezdětná). A ještě jedna poznámka na vysvětlenou: Lein bratr Rio byl pro účast na třetím odboji vězněm komunistického režimu na Borech a v uranových dolech. Zemřel těsně předtím, než Arno Kny, nevěda o tom, začal sestřenici Lee Vávrové psát svůj první dopis.

Jak to bylo s mým bratránkem Arnem

Lea Vávrová

Za poslední mé a Zdeňkovy návštěvy u Bieberů ve Waidhofen an der Ybbs se zmínila Hermína o tom, že mám sestru. Tvrdila jsem, že to tak není, že mám bratra (tehdy byl ještě Rio živ), ale ona řekla, že můj bratranec Arno - syn Reinhardův (bratr mého otce) je o mé sestře informován, spojila se s ním a Arno napsal mé polosestře Vicky do Bayreuthu. Ta nás pak brzy pozvala. Mezitím jsem napsala Arnovi a on mi poslal dopis už po naší návštěvě u Vicky. Začal ho psát 23. února 1994 a dokončil a poslal 26. února toho roku (Rio zemřel 20. února 1994 !!!).
A nyní obsah Arnova prvního dopisu:

Milá Leo,
promiň prosím to oslovení, ale jsme přece příbuzní! Srdečně Ti děkuji za Tvůj milý dopis z 20. ledna, který jsme obdrželi 9. února a který nás velmi, velmi potěšil, i když Tvé zprávy měly smutný nádech.
Když jde život zvláštními cestami v životních příbězích Knyů, jsou mnohokrát komplikované! Tím více nás těší, že jsme sestřenice a bratranci, čímž míním Tebe, Ria, Vicky a mne. Jen všichni naši rodiče jsou již zemřelí. Nesmí se ale proto hloubat, proč všechno tak přišlo a proč to všechno bylo tak spletité! Proč si má běh dějin a především ta nesmyslná druhá světová válka tak zle s námi zahrát a proč to měli především naši rodiče všechno tak těžké???
Náš dědeček Anton Kny zemřel dne 7. září roku 1939, od něhož počínaje je dnem 24. prosince 1889 datována rodinná kronika, kterou mám ve svých rukou a která je připravena více než před půlstoletím ze zpřetrhaných nitek znovu se navázat.
Nejprve Ti ale musím pravdivě vypsat svůj život od roku 1926, kdy jsem se 25. prosince ve Větřní / Pečkův Mlýn u Českého Krumlova narodil, tak jak byl mnou prožit. Než tak učiním, chtěl bych Ti jen říci, že jsem s Vicky 9. února telefonicky hovořil o obsahu Tvého dopisu a ona potvrdila, že je s Tebou ve spojení a že Singhovi Vás v neděli 13. února chtějí v Praze navštívit, pokud bude dobré počasí. Tedy že obě polosestry jsou připraveny se obejmout. - Pan Harald Bieber mně dal Tvoji adresu, fotografie a fotokopie a já jsem to dál postoupil Vicky, aby s Tebou vešla ve spojení, což se i stalo. Já jsem jen Tvůj bratránek, ale Vicky je Tvá poloviční sestra a jste si tedy navzájem příbuzné blíže.
Můj života běh vypíšu "telegraficky", aby ty záležitosti nebyly přespříliš dlouhé.
Návštěva obecné školy ve Větřní v letech 1932-1937, pak gymnázium v Českém Krumlově 1937-1943. Protileteckým pomocníkem v Plzni (ochrana Škodových závodů) a pracovní služba (RAD) v Altmünsteru (náhoda?) 1943-1944, vojenská služba u pěchoty 1944-1945 a válečné zajetí Američany.
Návštěva státního gymnázia v Linci (Linz) 1945-1946 se 7. a 8. třídou v jednom roce a s maturitou 10. července 1946. Vysokoškolské studium ve Vídni, obor technická fyzika v letech 1946-1951 s odložením druhé státní zkoušky a s dosažením titulu diplomovaného inženýra dne 11. října roku 1951(těch pět let jsem bydlil u svého strýce Richarda Knye ve Vídni, který mi jako profesor matematiky a fyziky velmi pomohl).
Moji rodiče byli teprve v říjnu 1946 vysídleni do Německa, poněvadž můj otec, před rokem 1945 ředitel velké papírny Spiro v Pečkovském Mlýně (Pötschmühle), byl po válce jako technický odborník zpočátku prostě nepostradatelný. Prostřednictvím jednoho dřívějšího pracovního kolegy z Pečkova mlýna se rodiče v roce 1950 dostali do Chile, kde otec pracoval jako projektový vedoucí ve velkém papírenském koncernu Compania manufacturea de papeles y cartones až do své smrti na mozkovou mrtvici 23. února 1955.
Po své státní zkoušce na podzim roku 1951 jsem své rodiče do Chile následoval a v únoru 1952 jsem nastoupil jako odborný inženýr do velké papírny Puente Alto u Santiago de Chile, kde jsem pracoval až do roku 1956.
Dne 21. ledna 1955 jsem se v Chile oženil s Rakušankou Marií Magdalenou (Magdou), kterou jsem poznal v Rakousku ještě za svých studií a která pochází z Gaflenz nedaleko Waidhofen an der Ybbs.
Když můj otec Reinhard Kny dne 23. února 1955 v Chile zemřel, byl tam i pochován. Už v roce 1957 se má matka rozhodla vrátit se zpět do Evropy.
Já ovšem v letech 1957-1958 působil ještě jako podnikový vedoucí v nové velké továrně na novinový papír Bio-Bio v jižním Chile u Concepcion asi 450 km na jih od Santiago de Chile.
V roce 1958 jsme se i Magda a já vypravili nazpátek do Evropy, a sice do Rakouska, kde jsem byl v letech 1958-1965 podnikovým vedoucím papírny Carl Schweizer AG u Štýrského Hradce a matka bydlila opět v naší blízkosti, stejně jako když jsem pak v letech 1965-1986 vedl odbornou školu ve Steyrermühl u Gmundenu asi 75 km jižně od Lince.
Matka zemřela v Altmünsteru 16. února 1976 ve věku 82 let.
Já 31. prosince 1986 odešel do důchodu a od té doby jsme (nemáme děti) bydlili v Altmünsteru. Těšíme se z krásného Solnohradska i ze svého bydlení. Magda trpí řidnutím kostí (osteoporózou) a i já mám neduhy náležející ke stáří, nechceme si však nijak naříkat. Tolik k mému života běhu.
A nyní ke Tvým otázkám, týkajícím se ostatních Knyových z našeho příbuzenstva, potomků zvěrolékaře Antona Knye (ten zemřel v Praze po svém penzionování 7. září 1939 ve stáří 78 let na mozkovou mrtvici) a jeho ženy Marie, roz. Lumpeové (zesnulé 22. března 1932 v Krásné Lípě /Schönlinde/ ve svých 63 letech).
Nejstarší bratr Erhard (*1886) byl ženat s Angličankou Feo Gilpinovou, jejich bezdětné manželství skončilo rozvodem a on zemřel na srdeční infarkt v 62 letech věku dne 21. září roku 1948. Feo je už také mrtvá, ale nevím jistě, kdy zemřela.
Druhý nejstarší z bratří Richard (zemřel v 96 letech věku dne 26. prosince roku 1983) byl dvakrát bezdětně ženatý. První manželství uzavřel se středoškolskou profesorkou, která byla jako Židovka 9. června 1942 transportována na východ a tam (snad v Osvětimi) zahynula. Do druhého manželství vstoupil 22. dubna roku 1965 s odbornou učitelkou Marií Annou Bieberovou ve Waidhofen an der Ybbs (zemřela 19. srpna 1986 ve věku 89 let).
Třetí z bratří v pořadí co do stáří je můj otec Reinhard, o kterém jsem už psal výše, stejně jako o mé matce Elisabeth (Lisl). Jsem jediné jejich dítě. Oba mí rodiče byli při pohřbu dědečka v září 1939 v Praze (nevím, zda tam skutečně byla moje matka, ale otec tam byl zcela určitě). Píšeš mi, že Tvá maminka i Ty s Tvým bratrem Riem jste tam tehdy také byli, Tobě tehdy bylo 7 let, Riovi 9 let, já byl tenkrát 13 let stár.
Ten nejmladší ze čtyř bratří byl Tvůj otec Volkhard, který v roce 1938 - alespoň podle sdělení jeho mladší sestry jménem Ria - odešel do Indie a podle sdělení Tvé polosestry Vicky byl v témže čase rozveden. Proto Ti více může říci Vicky, než dokážu já. Tvůj otec byl během druhé světové války Angličany v Indii internován a poslední zpráva o něm ho považovala za nezvěstného. Kdy se oženil se svou druhou ženou Idou Hornovou a kdy se narodila Vicky, Ti říci nemohu, poněvadž to nevím. To se ale jistě dozvíš od Vicky. Ta se provdala v srpnu 1964, a její nynější muž je Ind Ajay a mají spolu tři děti jmény Arun, Anya a Achim. Volkhard se vrátil v listopadu roku 1964 z Indie do Německa. Dlouhý čas jsme nebyli ve spojení v Volkhardem, Idou a Vicky, až jsme teprve 24. listopadu 1989 od Vicky obdrželi z Bayreuthu zprávu, že strýc Volkhard zemřel ve věku 88 let dne 18. listopadu 1989 a tam byl také pochován. Jeho druhá žena Ida zemřela brzy po něm 27. července roku 1990. Všechno bližší Ti bude vypravovat Tvoje sestra Vicky.
Mladší než všichni bratři byla jejich sestra Ria (Maria Julia). Narodila se dědečkovi a babičce 28. prosince 1909 jako poslední z jejich dětí. Těch bylo ovšem celkem osm, dva chlapci a jedno děvče zemřeli již krátce po svém narození.
Ria předešla do Indie Volkharda (vlastně ho tam zlákala za dobrým výdělkem). Vdala se poprvé za podstatně staršího muže jménem Stoiber, s nímž se ale rozvedla a pak se znovu provdala za Francouze, který se jmenoval Jacques Pollard. Z tohoto manželství pocházejí obě její děti Peter a Michele. Syn Peter zemřel v červnu 1973 na tumor v oblasti zad, jeho sestra Michele se provdala za jednoho německého diplomata. Ria žila dlouhá léta v Indii a pak se svým druhým manželem Jacquesem Pollardem dlouhá léta v Indočíně. Poslední zprávu jsem od Rii dostal v prosinci 1964, pak byla zdá se uražená, případně rozladěná, poněvadž jsem při jedné příležitosti hájil tetu Marii Annu Knyovou. Ani Vicky není tč. s Riou ve spojení. Pokusila se vejít s ní do styku v Paříži, avšak marně. Ria žila v Neuilly-sur-Seine u Paříže a v Paříži, neodpověděla však na zprávu o smrti strýce Richarda, ani na zprávu o úmrtí Volkhardově. Je jí nyní 85 let. Také o její dceři Michele jsme nic neslyšeli. Tím jsem Ti sdělil všechny informace ohledně příbuzenstva, které jsou mně známy.
Knyovi byli a jsou rodina doslova "mezinárodní" a mohla bys mé líčení pojmout i tak, že se prošli skoro po celém světě!
Ještě k několika otázkám z Tvého milého dopisu:
K tomu, proč náš strýc Richard při Tvé návštěvě ve Waidhofen an der Ybbs roku 1979 nechtěl mluvit ani o Tvém otci, ani o mých rodičích a o mně, ani o tetě Rie, asi měl tenkrát své důvody. Já je neznám, ale mohu si je domýšlet. To, co jsi Ty sama, Tvůj bratr Rio a Tvoje maminka v tom strašném válečném a později komunistickém čase musila prožít, nás činí velmi smutnými, stejně jako bylo hrozné ono násilné vysídlení mých rodičů, kteří všechno ztratili a stanuli jako žebráci ve vysidlovacím táboře. To nejhorší potkalo Ria, který nechal své zdraví ve vězení a v uranových dolech, poněvadž odmítl vládnoucí režim. Cítíme s Vámi, že máte nyní těžké starosti s Riovým zdravím a modlíme se k našemu Pánu Bohu, aby Riovi pomohl a dobře to s ním uměl učinit!!!
Naše myšlenky jsou při Vás a při Riovi. Také Tvůj syn Dan a Tvoje snacha Jája jsou zahrnuti do našich myšlenek a proseb, stejně tak jako Tvůj vnuk Marek. O Markovi mi vyprávěl pan Harald (Bieber), že je to velmi milý, čilý chlapec. Strýc Richard, který byl velkým přítelem dětí, by z něj jistě měl velikou radost. Přirozeně znám strýce Richarda velice dobře. Byl pro mě během mých (vídeňských) studií někdo jako můj otec a i po našem návratu z Chile, tedy v roce 1959, jsem byl až do jeho smrti (roku 1983) stále návštěvou v tom starém waidhofenském domě, poněvadž blízko Waidhofen an der Ybbs má moje žena Magda svůj rodný dům. I my jsme si městečko, kde žil, zcela zamilovali a strýcův hrob od roku 1984 navštěvujeme a zdobíme květinami. Strýc Richard měl také velice, velice rád mou Magdu. Při této příležitosti Ti mohu sdělit, že urnu s ostatky strýce Richarda přemístím v dubnu do našeho rodinného hrobu v Altmünsteru. Jednak vyprší povolení strýcovy hrobky, jednak budeme i my rok od roku starší, cesta do Waidhofen by nemusela být v našich možnostech. Na zdejší hřbitov to přitom máme čtvrt hodinky, takže tam můžeme pravidelně docházet. V našem altmünsterském hrobě je pochována také moje matka a strýc, kterému byla tak příbuzensky blízká, alespoň nebude v hrobě sám.
Těší nás, že jste také Vy věřící křesťané. Náš úsudek je s naším Pánem Bohem snazší, než by byl bez Něho! K Tvému dopisu, tj. k jeho slohu a ke Tvé němčině gratulujeme!!! Já také někdy píšu dopisy ve španělštině, a proto vím, jak velký je rozdíl mezi jedním a druhým jazykem a co to obnáší psát dopis v cizí řeči. Tak jen doufám, že nebudeš mít s přečtením mého psaní nijaké těžkosti a Tvému milému muži Zdeňkovi přeložíš do češtiny ty zamotané dějiny Knyových, které jsou vším jiným, než aby byly snad něčím jednoduchým.
V důchodu se obírám historií a uměním, ale i matematikou a fyzikou. Vlastním obsáhlou, skutečně obsáhlou knihovnu, ještě s mnohem větším počtem svazků, než měla velká knihovna strýcova v Hintergasse 31 ve Waidhofenu. Strýcova manželka mi po jeho smrti věnovala všechny jeho knihy o matematice a fyzice a já je chovám ve stálé úctě! Také vandruji sám nebo také s Magdou naším nádherným hornatým světem.
Za Tvé milé pozvání, abychom Vás jednou v Praze navštívili, srdečně děkujeme! Byli jsme po roce 1945 v Čechách, konkrétně i v Českém Krumlově a v Pečkovském Mlýně, vícekrát, a to:
v srpnu 1975 v Praze u příležitosti cesty do Polska, v červnu 1987 v Praze při cestě Čechami a Moravou, v říjnu 1988 v Krumlově a dva roky nato v září 1990 znovu v Krumlově na setkání se spolužáky z gymnázia, v říjnu téhož roku i v Praze při cestě po severu Čech, v březnu 1991 na základě pozvání opět v papírně v Pečkovském Mlýně, dříve Spiro, v dubnu téhož roku ještě jízda jihem Čech.
V současné době nemáme chuť Českou republiku navštívit, protože tu a tam se vyskytne loupeživá banda! Navrhl jsem Vicky, že by se rodiny Vávrovy, Singhovy a Knyovy mohly někde v Bavorsku či v Rakousku sejít. Ty bys ale nejprve, Leo, chtěla navštívit hrob svého otce v Bayreuthu, čemuž rozumíme. Tento rok máme už cestovní plán a mnohé jiné termíny (návštěvu přátel, setkání spolužáků atd.) ale pro rok 1995, pokud zůstaneme zdrávi, zveme Tebe, Tvého milého manžela a také Tvého vnuka Marka srdečně na návštěvu k nám do Altmünsteru! Máme jako důchodci jen malý byt a proto Vás musíme nechat ubytovat mimo něj, ale přirozeně všechno zaplatíme a Vám se bude naše Solnohradsko určitě velice líbit i jízdy po našem krásném okolí, kam bychom pochopitelně s Vámi dělali výlety. Tedy snad přijedete dříve Vy k nám, než my do Prahy. Musíme také vzít v úvahu, jaké plány bude mít Vicky. Nadevše důležité ovšem je, abychom naše totálně rozbité spojení mezi námi třemi, mnou bratrancem a Vámi dvěma sestřenicemi opět navázali!!!!!!!
Mluvil jsem telefonicky s Vicky, že jí pošlu fotokopii Tvého i mého dopisu, aby o našem spojení byla informována. Děkuji srdečně také za krásné poštovní známky na Tvém dopise, které jsi tak vhodně vybrala k této příležitosti. Na jedné byl Český Krumlov, na té druhé České Budějovice! Já nenalepím dnes na tento dopis nijaké obzvláštní známky a nepřiložím dnes ani nijaké fotografie od nás, protože mám strach, že by mohl být dopis ukraden, jak se i ukázalo, když první dopis, který Ti Vicky poslala, byl i s fotografiemi ukraden. Psal jsem tento dopis úzkými řádky, abych Vás mohl pořádně a obsáhle informovat. Tak jen chovám naději, že jsem nic opravdu podstatného nezapomněl a že jsem všechno, nač ses tázala, zodpověděl do té míry, jak je to jen písemně možno.
Pro dnešek končím s nejlepším přáním všeho zdraví a všeho dobrého i pro Ria a my oba Vás co nejsrdečněji pozdravujeme.

Vaši Arno a Magda

Naše přání a pozdravy platí samozřejmě také Tvému milému manželovi Zdeňkovi!
P.S. Vicky mi slíbila, že je docela jistě na naše setkání s Vámi připravena..

A jak to bylo dál? - Mezi námi nastala čilá korespondence a krásné vztahy. Návštěva Altmünsteru se uskutečnila dvakrát. Poprvé jsme tam byli s vnukem Markem, po druhé jen já se Zdeňkem. Podvakrát jsme bydlili v hotelu Hocheck, luxusní ubytování i se stravováním. Za obou těchto našich návštěv v Altmünsteru nás Arno s Magdou vozil svým autem po nádherné krajině Solnohradska a ukazoval nám všechna ta úžasná jezera, pamětihodnosti a kostely, ovšem i hřbitov a hrob, kde je uložen i strýc Richard. Při první naší návštěvě došlo u Salzburgu v krásné restauraci "U rytíře" i k setkání našich rodin a navštívili jsme též Freilassing s bytem Arunovým. Byl to krásný, vzácný čas, za který jsem Bohu vroucně vděčna. Nikdy jsem si nedovedla představit, že by k něčemu takovému v mém životě mohlo dojít, ani ve snu!!! Arno nás odvezl až do Horního Dvořiště na vlak a daroval mi obnos (tehdy v šilincích), který nám finančně velmi pomohl, takže dodnes nejsem v nouzi...
Je úžasné, jak se Bůh opravdu stará o ty, kteří mají v Něho důvěru. Nikdy mě nenechal padnout do neskutečných problémů!!! Jsem vděčná, jak jen dovedu.
Arno bohužel k lítosti nás všech odešel do ráje nebeského po asi půlroční těžké nemoci. Zemřel na rakovinu slinivky břišní ve 22 hodin večer dne 9. prosince roku 2003 ve věku 77 let.
Magda je s námi dosud ve spojení, nyní již jen telefonicky, neboť po smrti Arnově velmi zdravotně chátrala. Po mrtvici, která ji postihla, přijala pobyt v domově pro seniory v Altmünsteru a byt přenechala své neteři, která se ze Steyru přestěhovala sem a o Magdu pečuje návštěvami u ní, obstaráváním potřebných záležitostí a podobně.

- - - - -
* Pečky, Větřní / Vyšší Brod / Český Krumlov / † Wels (A) / † † Altmünster (A)