GOTTLOB (KARL MARIA) KRALIK VON MEYRSWALDEN
O mé matce
Moje matka Agnes Wlcek se narodila 4. února roku 1859 v hornorakouské osadě Untermühl (dnes patří k obci Sankt Martin im Mühlkreis - pozn. překl.) na Dunaji (Donau). Dědeček Karl Wlcek byl v té době důchodním u knížete Schwarzenberga a měl na starost vyúčtování dřeva, plaveného schwarzenberským kanálem ze Šumavy. Když byla maminka ještě v dívčím věku, tančil s ní na jednom plese knížecích schwarzenberských úředníků můj otec tak často, že ho můj dědeček Wilhelm von Kralik neopomněl varovat slovy: "Das ist keine Braut für dich, die hat ja kein Geld (tj. "To není nevěsta pro tebe, ta nemá žádné peníze." - pozn. překl.)." Svatba se konala v Třeboni (Wittingau) 7. ledna 1878 za velké účasti obyvatel, poněvadž se rozšířila zvěst, že se v kostele během obřadu bude hrát na skleněné nástroje. Cesta do Lenory (Eleonorenhain) se udála koňskými povozy. Od Budějovic (Budweis) jel náš kočí Josef Niebauer přes Netolice a Prachatice; mělo prý být tenkrát 30 stupňů mrazu.
Maminka byla velice pečlivou hospodyní. Nám dětem sama šila šaty a stříhala vlasy. Na nějaké lhaní byla u nás velice přísná. Vzpomínám si ještě, jak se mne coby chlapce ptala, zda jsem se už myl a když po suchém ručníku poznala, že jsem nedopověděl pravdu, přivázala mě, ačkoli jsem měla toho dne svátek, na několik hodin k tělocvičným bradlům. Byla často velmi nelítostná, rozdělovala nespočet záhlavců nám dětem a vzápětí hned prokazovala dobrotivou tvář, zatímco otec nás nikdy nebil, ale často po celý den k nám nepronesl jediné slovo, což bylo opravdu nepříjemné. V matce měl velikou oporu, poněvadž s ním byla vždycky zajedno a velení v tom opravdovém smyslu měl on. Dcery Hilde a Henriette musily v domácnosti hodně pomáhat, učily se pořádně vařit, šít a zejména také pěstovat hudbu (hrát na klavír), což potom velmi dobře ovládaly. Maminka se v prvých dobách svého manželství hodně věnovala jezdeckému sportu. Strýc Franz Kralik, někdejší "Militärkurschmied" (vojenský zvěrolékař) jí doprovázíval. Když jednou v roce 1882 spadla na křižovatce mezi Houžnou (Hüblern) a Vlčími Jamami (Wolfsgrub) z koně a byla poté nějaký čas upoutána na lůžko, zakázal jí otec ježdění na koni jednou provždy.
Z jejích naspořených peněz byl v roce 1890 zbudován Německý turistický dům (v originále "das Deutsche Touristenhaus" - pozn. překl.), který jí přinesl mnoho radostných hodin, ale i spoustu práce a starostí. Zároveň byla při turistickém domě znovuotevřena pila, která byla už ve vlastnictví prarodičů. Pomocí turbíny na pile mohl být vybaven i turistický dům elektrickým osvětlením. Poněvadž bylo toto zařízení prvním svého druhu v celém okolí, vzbuzovalo u místních lidí veliký obdiv.
Velký důraz kladla na chov dobytka, to bylo její tak řečené "jehelné" (v originále "ihr sogenanntes Nadelgeld" - "jehelné" či také "kapesné" byla peněžní hotovost, kterou manžel podle obecného německého práva vyplácel v určitých pravidelných lhůtách své ženě na její osobní potřeby, např. oblečení apod. - pozn. překl.). Kolem roku 1890 pošly téměř celé stavy dobytka vlivem otravy arsenem, který se dostal s popelem ze sklárny na luka kolem. Mršiny se zahrabávaly na pozemcích zvaných "in Wirten".
Zvláštní zálibu měla maminka v "pašířství" (v originále "als 'Pascherin'" - pozn. překl.). Každý výlet k Bayerisch Häusl, což byla hospoda u Philippsreutu, byl jí dobrý k tomu, aby dopravila na saních nebo povozem balíky z Německa sem zasílané beze cla k nám domů. Dokonce i sudy s dobrým bavorským pivem byly tak "pašovány".
Během léta jsme konávali výlety k pramenům Vltavy (Moldau), na Boubín (Kubani) a Bobík (Schreiner) a každoročně i na Jakobifest na temeni Třístoličníku (Dreisesselberg).
Bylo nás šest dětí: Gottlob, Hildegarde, Constance, Alfons, Henriette a Siegfried. Já, Gottlob, jsem se 7. září roku 1903 oženil s Clarou Welzovou. Hosty na naší svatbě byli: lesmistři Nedobity z Vimperka (Winterberg), Schönauer z Kunžvartu (v originále "Kuschwarda", dnes Strážný - pozn. překl.), Amort ze Zátoně (Schattawa), Lenz z Kubovy Huti (Kubohütten), Gschirrhackl z Pumperle (dnes Řasnice - pozn. překl.), jakož i lesní adjunkti Pichler, Almesberger, Kroh, Steinocher, Lenz, Slavinger, Gürtler a Tuma ze Zátoně, dále advokát Dr. Ehrendorfer z Budějovic, školní inspektor Ladenburger z Prachatic, Dr. Herle z Horní Plané (Oberplan) a mnozí jiní.
Za mého přesídlení do Fürstenberg an der Oder v roce 1910 jsem navštívil rodiče v Lenoře se svým tehdy rok starým synem Josefem (vzpomínka Josefa Kralika von Mayerswalden tvoří na stránkách Kohoutího kříže doprovod otcových textů - pozn. překl.). Bylo to jednou jedinkrát, co vůbec kdy můj otec uviděl svého vnuka. Stejně jako v hornouherském Zay-Ugrocz (dnes slovenský Uhrovec, mj. rodiště Ludevíta Štúra i Alexandra Dubčeka - pozn. překl.) zvláště při synově narození, tak i ve Fürstenbergu nás maminka často navštěvovala, zejména pak v době, kdy u mě byl v podniku na praxi bratr Siegfried.
V roce 1913 přestěhovala se maminka do nového panského domu. Žila v novém bytě velice skromně. Za jedné návštěvy koncem června roku 1914 jsem ji viděl naposledy. Zemřela v poměrně nízkém věku 57 let dne 29. června 1917 po dlouhé bolestné nemoci na rakovinu slinivky a byla pochována do rodinné hrobky v Horní Vltavici. Bohužel mi pro válečné události nebylo dopřáno provázet ji tam na poslední cestě. Můj odchod z Lenory v roce 1904 mi nepřinesl v dalším životě nijaké štěstí.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 4, s. 164-165
První umělecká sklárna Evropy v Adolfově u Vimperka
...že sklářské umění by mělo být tím vůbec posledním mezi všemi uměními celého světa; neboť až Bůh zničí celou tuto budovu světa ohněm, stane se přece všechno sklem.
Johannes Kunckel von Löwenstern (1630-1703), "Ars vitraria"
Dědic Johanna Meyra, jímž byl Wilhelm Kralik, měl pověst Meyrových sklářských hutí, v jižních Čechách, které platily za prvé "Kunstglashütten" vůbec, ještě více rozvinout a upevnit, takže v sedmdesátých letech devatenáctého století zaměstnával už 730 pracovníků. Výrobky firmy šly do celého světa a zdobily tabule mnoha panovnických a knížecích domů. Na všech světových výstavách dosahovaly těch nejvyšších ocenění. Po tomto oslnivém období následovala ovšem pověstná katastrofa v podobě hospodářské krize, která ochromila množství průmyslových podniků a stovky zejména právě sklářských dělníků donutila k vystěhování. Tak se i stalo, že poté, co Wilhelm Kralik von Meyrswalden roku 1877 zemřel, byl majetek rozdělen mezi jeho čtyři syny a tak rozsahem umenšen. Heinrich zdědil sklárny v Lenoře a v Arnoštově (Ernstbrunn) pod firemním označením "Wilhelm Kralik & Sohn", Karl sklárnu "Adolf" (česky také Adolfov - pozn. překl.) u Vimperka pod starou firmou "Meyr's Neffe". Zbylé hutě v Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě - pozn. překl.) a Františkově (Franzensthal) byly dílem prodány, dílem vyhašeny. Dědic sklárny "Adolf", sestávající ze "staré hutě", dále z mladší Idiny hutě (Idahütte) a Luisiny hutě (Luisenhütte), tedy Karl Kralik von Meyrswalden, dal svému podniku ještě modernější tvář. V roce 1880 zřídil pro své dělníky soukromou školu, kterou vedl první vimperský místní kronikář a pozdější ředitel měšťanské školy v Železné Rudě Josef Walter. Tato škola existovala do roku 1893.
Karl Kralik byl i spoluzakladatelem, členem výboru a podporovatelem Německé řemeslnické a obchodnické pokračovací školy (Deutsche gewerbliche und kaufmännische Fortbildungsschule), místním školním inspektorem, vůbec pak mecenášem veškerých obecně prospěšných a kulurních snah a institucí. Svým synům Albertu a Rudolfovi zanechal stále ještě 300 dělníků (bez rytců a malířů). Různé neshody, světová válka z let 1914-1918 a následně pak i druhá hospodářská krize odzvonily umíráček slavné sklářské huti, existující už od roku 1816. V roce 1922 přešla do židovských a deset let nato do českých rukou. Této klice se po stálém oklešťování a rušení provozů a pracovních příležitostí, provázeném nesmyslnými nákupy zařízení postupně podařilo zasadit podniku smrtelnou ránu. Albert Kralik rytíř von Meyrswalden jako poslední z "Meyrs Neffen" se jeho poslední hodiny dožít nestačil. Také po zcela změněné situaci v letech po podzimu 1938 se přes úsilí ze strany vládních úřadů nepodařilo už sklářskou výrobu obnovit. Hned v roce 1938 probíhala jednání s panem Rolfem Seyfangem z Göppingen, který si chtěl vimperskou sklárnu "Adolf" buď pronajmout nebo koupit. Druhá světová válka učinila všem plánům konec. Zachovaný sklad sklářských vzorků byl energickým zásahem příslušného landráta zachráněn. Byl za významného přispění vedoucího civilní správy (v originále "Zuschuß des Regierungspräsidenten" - pozn. překl.) a z prostředků landrátu jako i města Vimperk získán nákupem. Unikáty by měly uchovány v muzejmích sbírkách svědčit budoucím generacím o starém domácím umění. Bohužel je jich už v rozličných depozitářích i tak jen vzácně málo.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 5, s. 214-215
Ze vzpomínek na domov
Narodil jsem se 22. října 1878 v panském domě v Lenoře a tam v domácí kapli jsem byl také 30. října toho roku farářem z Horní Vltavice (Obermoldau) i pokřtěn. Mám na čas svého mládí ty nejlepší vzpomínky. Ta nejranější ovšem k nim nenáleží: je to smrt mé sestry Constanze v roce 1882. Vím také ještě, že se za mého raného dětství konávaly opětovně velké hony na srnčí zvěř v Zátoni (Schattawa) a ve Včelné (Kellne). Jako chlapec jsem běhával tam do Zátoně a zpátky jsem se pak mohl svézt domů do Lenory s knížecím kočím a schwarzenberským čtyřspřežím. K mým rodičům často zavítávali vznešení hosté, kromě knížete Schwarzenberga na lovu také celá česká aristokracie jako Liechtensteini, Lobkowitzové či Thurnové. Jednou přijel pražský arcibiskup hrabě Schoenborn a já klečel se svou sestrou Hilde před vchodem, abychom přijali svaté požehnání. Bylo mi tehdy kolem osmi let a mému dovádění po dvoře, v zahradě a ve stájích nebylo konce. Jako náš perzonál působili v té době sluha Dwořak, zvaný "Fámulus", zahradník Safranek, kuchařka Hanni, později v téže roli Pauli Weissová, kočí Girgel, Niebauer Josef, Töpfl Isidor (d'Elias) a Hudler Engelbert, domovník (v originále "Hausmeister" - pozn. překl.) Tobisch, později Höllinger. Moje kojná a chůva se jmenovala Zoglauerová (Zoglauerin) a byla později ženou podnikového kováře Zoglauera. Už jako za vdanou, chodíval jsem stále ještě za ní do kovárny; uměla dělat ty nejlepší chlupaté knedlíky (také "drbáky" zvané, v originále "Reiberknödel" - pozn. překl.).
Než jsem začal chodit do školy, měli jsme s mou sestrou Hildou za vychovatelku slečnu Mittagovou. Školu v Lenoře mám ještě v dobré paměti. Pan řídící Laurenz Neugebauer a učitel Wlcek byli velice přísní. Když jsem zůstal po škole, dával mi řídící často klečet na loučích nebo na hrachu. Mými obzvláštními školními kamarády byli Adolf Böhm a Julius Pankratz. Z výjimečně starých lidí jsem znal vedoucího sklářského taviče (v originále "Ofenleiter" - pozn. překl.) Karpfa, skláře Hansla Pankratze, Hansl Fuchse, Franze Urmanna, malíře Sieberta a Schlingera, zedníka Kohlenbergera a dva nádeníky řečené Lorenzei a Hiasei.
Po třech letech obecné školy v Lenoře jsem navštěvoval měšťanskou školu ve Vimperku a gymnázium v Třeboni. Později mne rodiče dali na jedno soukromé učiliště do Drážďan (Dreseden). Když jsem tam strávil tři čtvrtě roku, jel jsem za strýcem a tetou Paldovými do Vídně, kde jsem se stal studentem Spenederovy reálky v sedmém městském okrese. Po dvou letech jsem se přestěhoval k policejnímu detektivoci Karpisekovi a zůstal jsem u něho do roku 1893. Ve Vídni tou dobou fungovala ještě koňská dráha. Policejní rada Reif, rodem z Kunžvartu, mi často poskytoval "volňáska" do první řady přízemí nově založeného Německého lidového divadla (Deutsches Volkstheater). Hrála tam Adele Sandrocková, známí byli tehdy i další jeho herci Tyrolt a Tewles.
Častokrát jsem býval zván i ke strýci Rochardu von Kralikovi, který bydlil ve vídeňském Döblingu a byl silně klerikálním básníkem a hudebním skladatelem. V roce 1893 jsem šel k biřmování do svatoštěpánského dómu a biřmovacím kmotrem (v originále "mein Firmpate" - pozn. překl.) mi byl strýc Richard. Po cestě fiakrem do Prátru jsem dostal jako dárek ke svému biřmování zlaté hodinky. U strýčka Richarda jsem poznal i vrchního inženýra Flatticha, který pocházel z Württemberska a stavěl Jižní dráhu přes Semmering.
V letech 1894-1896 jsem studoval na obchodní akademii v Praze. V červnu roku 1896 pak následoval návrat do Lenory a nástup do otcovy továrny.
Za časů mého dětství, asi tak do roku 1888, ožívala ještě tak dvakrát třikrát do měsíce střelnice na Ptačím vrchu (v originále "am Vogelberg" - pozn. překl.). Střelmistrem (v originále "Schießmeister" - pozn. překl.) byl bednář (v originále "Kistentischler" - pozn. překl.) Stadler (říkalo se mu starý Mikschl). Scházeli se tu střelci z celého okolí, zejména také z Bavor. Rovněž aristokrati, pokud se nacházeli někde nablízku.
V huťské (v originále "Hüttenwirtshaus", rozuměj ovšem sklářskou huť - pozn. překl.) hospodě "Zum Böhmerwald" byl hostinským pan Bernkopf, později pan Vilim s číšníkem Janim, který pak převzal jako pan vrchní lenorský turistický dům (v originále "das Touristenhaus als Oberkellner übernahm" - pozn. překl.). Ještě později byl hostinským a řezníkem v huťské hospodě Thomas, švagr Karla Paldy z Vídně. A poté Neubauer se svým "železným" šimlem (v originále "mit seinem eisernen Schimmel /Rotschimmel/, česky se takovému koni říká i "tis" či "tisek", ve slovnících figuruje i pojem "červený bělouš" - pozn. překl.). "Semmel-Fanny", která nás zásobovala denně výtečnými rohlíky (v originále "mit ausgezeichneten Kipferln" - pozn. překl.) z Volar (Wallern), působila i jinak jako veřejný poslíček mezi Volary a Lenorou.
Opravdovým originálem byl "Postseppl" (tj. asi jako "pošťák Pepa" - pozn. překl.), který s poštovním vozem putoval denně z Kunžvartu do Prachatic a nazpátek (80 km!). Každá hospoda při cesta byla takříkajíc poštovní stanicí a koně při ní stavěli už sami od sebe. Vždy v náladě a se zpěvem předjel před naši lenorskou poštu a potáceje se v alkoholovém opojení začal vykládat své balíkové i listovní zásilky. Lenorská pošta byla umístěna v přízemí našeho panského domu směrem do zahrady a vládl tam se vší důstojností svého úřadu poštmistr Thier. Později byla pošta přemístěna k silnici přestavbou části seníku. Tady už působila v hlavní roli "slečna od pošty" příjmením Sedlnitzky.
V roce 1890 dala moje matka Agnes von Kralik (v německém záznamu hornovltavické křestní matriky o narození syna prvým křestním jménem "(Bohuslav) Gottlob" je její rodné příjmení psáno "Wlček" - pozn. překl.) podle plánů svého bratra, stavebního rady Wlčka (v originále "Baurat Wlcek" - pozn. překl.), postavit v Lenoře Německý turistický dům. Byli v něm častokrát hosty známí aristokraté, herci, zpěváci a podnikatelé. Vedení turistického domu se ujal strýc Hans; byl hudebním skladatelem a velmi dobrým klavíristou. Jedna opereta, kterou zkomponoval, byla uvedena městským divadlem v Českých Budějovicích (v originále "im Stadttheater in Budweis" - pozn. překl.). Mí rodiče a my dospělé děti jsme chodívali v létě každý večer do turistického domu. Konalo se tam mnoho plesů a kostýmních slavností.
Velmi zajímavá byla "ostrovní slavnost" na tak řečeném Koláčovém ostrově (v originále "das Inselfest auf der Kolatscheninsel" - pozn. překl.), což byl luční pozemek na Vltavě poblíž rechlí u Ptačího vrchu (v originále "ein Wiesengrundstück in der Nähe des Vogelberg-Rechens" - pozn. překl.). Pořádal ji Turnverein a scházeli se k ní lidé z celého okolí. V panském domě se téměř každého odpoledne muzicírovalo. Otec hrál na cello, matka na harmonium, kapelník Kiesling nebo učitel Wlcek na housle, později pak mé sestry Hilde a Henriette střídavě na klavír.
Velice často bývali v panském domě návštěvou pan lesní správce Laad ze Stožce (Tusset) a pan starosta Rak z Kunžvartu. Také se u nás mnohdy stavíval vrchní hraniční kontrolor Stadler z bavorského Bischofsreutu. Když se v Lenoře něco dělo, stačilo vyvěsit na turistickém domě bílý prapor. Pan Stadler ho uviděl z okna svého bytu v Bischofsreutu a brzy přijel povozem či v zimě pak na saních. V létě nás často navštěvovala rodina advokáta Vaniceka z Vimperka. Bydleli tam ve vile Wurm. V devadesátých letech přišel do lenorské sklárny jako malíř skla a vrchní tavič také náš příbuzný Fritz Rulf, syn vrchního lesního Rulfa z Křišťanova (Christianberg). Můj otec hradil náklady jeho vzdělání na vídeňské umělecké akademii (Kunstakademie Wien).
Velký rozruch vzbudila v naší rodině zpráva, že se můj strýc Karl Von Kralik, sklářský podnikatel ve Vimperku, dne 22. listopadu roku 1889 ve své kanceláři zastřelil.
Se strýcem Wilhelmem z Harrachova (Harrachsdorf), bratrancem mého otce, který vstoupil do lenorské sklárny v roce 1881 jako společník (v originále "als Kompagnon" - pozn. překl.), přišli i bratři Alexander, Franz a Alois, stejně jako švagři Bohuslav Beran a Max Tischer. I úředníci Franz a Valentin Meerwaldovi se objevili spolu s nimi. Rodiče strýce Wilhelma Johann a Mathilde Kralikovi už v té době byli v Lenoře usedlí. Beran odešel pak roku 1890 do Arnoštova jako nástupce tamního správce Fuchse, který později v Lenoře zemřel.
Dne 28. ledna 1892 zemřela paní Schmidová, roz. Kraliková, sestra mého otce. Strýček Schmid, sklářský podnikatel v Anníně (Annatal) a Vogelsangu (dnes zaniklé Podlesí - pozn. překl.), byl přesvědčeným spiritistou. Když se otec jednou vrátil z návštěvy Annína. Vyprávěl o spiritistických seancích a sám se o ně pokoušel.
Poté, co jsem v roce 1896 absolvoval pražskou obchodní akademii, vstoupil jsem do otcovy sklárny a pod vedením Fritze Rulfa jsem se zprvu učil kresbě a vystřihování papírových šablon (v originále "lernte zuerst Zeichnen und Papierschnitte machen" - pozn. překl.). Musil jsem se seznámit se všemi provozy podniku, častokrát jsem přebíral i post vrchního taviče. Mým nejlepším učitelem byl strýc Wilhelm Kralik. Pravidelně jsem navštěvoval lipský veletrh (Leipziger Messe) a poznával při té příležitosti ony zákazníky, kteří jinak do naší sklárny nezavítali. Roku 1898 jsem odešel na roční praxi do Londýna k našim tamním zástupcům, jimiž byli pánové Krause a Auerbach.
Strýc Karl Palda byl otcem i strýcem Wilhelmem obchodně velice podporován. Přijížděl častokrát v roce z Vídně, aby zadal nové vzory. Jeho hlavním artiklem krakelované (krakelovací technika zajistí efektní popraskání, dávající povrchu předmětů starobylý vzhled - pozn. překl.) poháry a láhve.
Po smrti strýce Karla von Kralika v roce 1898 byly finanční poměry firmy "Meyr's Neffe" ve sklárně "Adolf" velice neutěšené. O narovnání těchto záležitostí se velice zasloužil strýc Dr. Vanicek. Zakrátko se podařilo firmu sanovat a jít dál kupředu.
Jako mladý člověk jsem se přirozeně účastnil veškeré společenské zábavy v Lenoře i okolí. Hodně se chodívalo do huťského kasina (malý sál huťského hostince), zvláště když se zkoušela nějaká hudební produkce. Nejednou jsem přispěl na mou útratu čtvrthektolitrem piva, čímž se zkouška většinou protáhla. Hojně se podnikaly výlety, téměř každou neděli, když nikam jinam, tak alespoň do nejbližší vsi, např. do Vlčích Jam "zur Pletschen" (Welleků hostinec), kam pak dorazila i "dvorní kapela" (osmičlenná dechovka). O jednom výletě do Bayerisch Häusl (zmíněný už v jednom z předchozích textů hostinec u bavorského Philippsreutu - pozn. překl.) jsme šli přes Pumperle a byli jsme tam pozváni na svatbu skláře Wienera. Na zpáteční cestě domů se vůz na vršku u Vlčích Jam, říkalo se mu Wolfgrubenberg či také Pumperberg, i s muzikou a taky s jejími inštrumenty převrátil. Běžel jsem rychle domů a poslal kočího Josefa, aby věci od vršku přepravil. Když moje matka příštího rána viděla rozbitý vůz na dvoře a mě ještě s kocovinou v posteli, strhla ze mě peřinu a hnala mne do sklárny. To strýc Wilhelm měl přece jen víc porozumění pro můj stav a poslal mě domů se vyspat.
Masopust se většinou slavíval v turistickém domě po tři dny. Rok co rok se pořádal hasičský bál a také okresní sraz hasičů, ten ovšem každým rokem na jiném místě. O hasičstvo jsem jevil trvalý zájem. Poté, co skonal Alfred von Kralik, velitel zdejšího sboru, převzal jsem velení po něm. Ještě si vzpomínám na požár malírny Wittwer, kde hasiči prostě z dílenských oken v prvním poschodí vyhazovali sklo rovnou na ulici.
Slavnosti slunovratu byly vždy velice národně motivovány, stejně tak první máje, které vždy časně ráno zahajoval budíček obcházející hudební kapely. Když ovšem nabylo síly sociálně demokratické hnutí, stal se prvomájový svátek dnem boje proti všemu stávajícímu pořádku. Sociální demokracie začátkem devadesátých let devatenáctého století získávalo mezi dělnictvem opravdu rostoucí pozice. I menší stávky se počaly ohlašovat, které byly ovšem vždy vyřízeny v dobrosrdečném duchu (v originále "immer gemütlich erledigt wurden" - pozn. překl.). Schůze se konávaly v hostinci u Baldů v Houžné.
Velice se holdovalo lovu. Se strýcem Wilhelmem jsem vždycky s podzimem jezdíval do Vlachova Březí (Wallischbirken), stejně jako na knížecí hony do Včelné pod Boubínem, do Husince, do Přečína (v originále "nach Prcin" - pozn. překl.) atd. Během lovecké sezóny se v Lenoře každou neděli už časně zrána vyráželo na hon. K tetřevímu honu jsem býval oficiálně zván knížetem Schwarzenbergem. Střelil jsem si každým rokem své dva tři tetřevy na Chlustově (Krustelberg), Radvanovickém vrchu (Schillerberg) a také na bavorském Frauenbergu, kam jsem byl pozván jednou a střelil jsem hned jednoho kohouta (rozuměj tetřevího kohouta - pozn. překl.). S Albertem a Rudolfem von Kralikovými (synové Karla von Kralik z Vimperka/sklárna Adolf) jsem se často účastnil honů společně.
Tetřívčí tok jsem měl možnost zažít na zvláštních čekaných (v originále je každá z nich, zvaných tu "die eigene Jagd", topograficky určena třemi německými pomístními jmény "in der Fischerau, in den Wirten und Wolfsgrübler Au", jimž zřejmě chybějí české protějšky - pozn. překl.). Velmi zajímavé byly hony na tetřívčí zvěř (v originále "die Treibjagden auf Birkwild" - pozn. překl.), konané tehdy ve velké míře. Pořádal je i revírník Walter Schönauer v Kunžvartu (v originále je topografické určení "in der Toten Au in Kuschwarda", kde pomístnímu jménu ve významu "Mrtvý luh" v tomto případě zřejmě chybí český protějšek - pozn. překl.).
Hony na Šancích a Volarském luhu (v originále pomístní jména "in der Schanz und Wallerer Au", jimž nejspíš chybějí české protějšky - pozn. překl.) byly vedeny velmi nemysliveckým způsobem. Všechna zvěř byla lovena s pomocí honicích psů, jezevčíků a vysokonohých bastardů (v originále "durch Brackierer, Dackeln und hochstämmige Bastarde" - pozn. překl.). Mými loveckými kolegy byli Puchinger, Adolf Karpf, Fritz Rulf, honci byli Mathias Dietl, Leo Fastner, Stadler a mnozí jiní. Volarskými jsem býval na hony často zván. Dodnes je před sebou vidím s rezivými puškami, v dřevácích, s honicím psem na špagátě - vyhlíželi mnozí opravdu velmi divoce. I jinak jsem často sedal pospolu o slavnostech nad koláči (německý výraz "Lebzelter" je odvozen z latinského "libum", tj. koláč - pozn. překl.) se starostou Schramlem a poštmistrem Pinskerem.
Rok co rok jsem na jaře jezdíval k přejímce dřeva v různých lesních revírech knížete Schwarzenberga, výpravy často spojené s obtížnou pěší túrou stranou sjízdných cest. Pokaždé šlo o 20 000 metrů palivového dříví, které se plavilo v měsíci dubnu. Práci na složištích obstarávali odjakživa Hausl-Seppovi z Dobré na Šumavě (Guthausen). Zejména statná děvčata vozila na trakařích dřevo od kanálu ke složišti. Jen cizinci a rovnači (v originále "die Ausländer und Schlichter" - pozn. překl.) byli muži. Rovnat se musilo správně tak, aby nezůstaly žádné velké mezery. Po "huťském plavení" přišlo "Porákovo plavení" (v originále "nach der Hüttenschwemme kam die Porakschwemme" - pozn. překl.), při němž se plavilo nejkrásnější brusné dříví (kulatina) k výrobě papíru do Loučovic (Kienberg). Dělníci se přitom celou zimu zabývali odvětveným Porákovým dřevem.
Postupně jsem se už docela dobře vpravil do obchodu a když strýc Wilhelm dne 8. prosince roku 1899 zemřel, mohl jsem převzít odpovědné místo v podniku. Každým rokem na podzim přijížděl pan Cars z Londýna dát si zhotovit nové vzory pro petrolejové nádržky a stínítka a podat nové velké zakázky. Malíři museli představovat stále nové vzory se zlatým dekorem. Malba na skle byla velice žádaná a vzpomenu jen několik mistrů v oboru, kteří byli ovšem obklopeni množstvím pomocníků: z malířů to byli zejména Pochmann, Wittwer, Puchinger, Alex Kralik, z rytců pak bych k nim přiřadil jména Görner a Stadler. Zvláště bohatě dekorované velké mísy z atlasového skla s bohatým emailema zlatým dekorem byly často dílem Pochmannovým.
Když se objevila Auerova punčoška, pojmenovaná po svém vynálezci (v originále "als das Auerlicht auskam /benannt nach dem Erfinder/ - pozn. překl.) Karlu Auerovi von Welsbach (rakouský chemik a vynálezce, žil v letech 1858-1929 a jedním ze svých objevů prodloužil život plynovému osvětlení - pozn. překl.), byly velice žádány "Auerovy tulipány" z ledového skla (v originále "Eisglasauertulpen", přičemž "ledové sklo" je značení jednostranně plošně leptaného skla, které je neprůhledné, ale průsvitné - pozn. překl.), které se vyráběly po desetitisících. Z Ameriky přijížděl pan Meisel, pamatuji si jména firem Borgfeld & Co. či L. Strauß & Sons z Ovingtonu. Množství pohárového skla, tzv. "porter", také poháry na whisky tam byly zasílány ve velkém. Pan Meisel zůstal vždycky delší čas a s Endlerem a Höllingerem se pilně účastnil tetřevích honů. Vídeňská firma Lobmeyr měla vždy požadavek, aby zboží mohlo vyluzovat i všechny hudební kusy (tzv. skleněná harfa /Glas-Harfe/, sklenkohra).
Větším odběratelem byl pan Moser z Karlových Varů (Karlsbad), který na základě zkušeností, jež si u nás osvojil, zbudoval ve Dvorech (Maierhöfen) u Karlových Varů vlastní sklářský podnik.
V roce 1900 jsem odjel na Světovou výstavu do Paříže. Na zpáteční cestě odtud jsem navštívil svého bratrance Eduarda von Kralika, ředitele sklárny v Kolíně nad Rýnem-Ehrenfeld (v originále Köln-Ehrenfeld - pozn. překl.). Tam jsem poznal Mizzi de Haasovou a byl jsem, vlastně beze svého přičinění, s ní i zasnouben. Brzy nato jela Mizzi se mnou do Lenory, pobyla tu několik týdnů a poté bylo zasnoubení ve vší tichosti zrušeno.
V říjnu téhož roku jsem musel nastoupit do Budějovic k vojsku. Poněvadž však mému otci bylo už šedesát let, dosáhli mí rodiče, že jsem byl podroben toliko osmitýdennímu výcviku náhradního rezervisty. V roce 1902 bylo strženo staré vodní kolo na brusírně a vestavěna turbína; roku 1904 bylo zavedeno do sklárny i zdejších bytů eletrické osvětlení.
Bohužel byla úmrtnost mezi brusiči velice značná a sice na tuberkulózu plic, vyvolanou při olamování skla kleštěmi či při práci s brusným kotoučem. Také stupaři (rozuměj pracovníci stoupy na mletí křemene - pozn. překl.) nežili dlouho, následkem práce v křemenném prachu. Křemen byl ve velkých kusech nejprve pálen, pak prudce ochlazen a mlet. Teprve později byl v pytlích dodáván písek z Hohenbocka ve Spreewaldu (srbskolužicky Bukow v dnešní spolkové zemi Braniborsko).
Oba panské domy zásoboval pstruhy a štikami noční hlídač Brei. Často chytal do želez i vydry říční (mluvilo se o 36 takových exemplářích). Já sám jsem střelil vydru v lese pod silnicí na revíru Šance (v originále "im Schanzrevier" - pozn. překl.). Často v době tření připlouvali i velcí lososi až k drahám u Lenory. S regulací Vltavy při Praze nastal však i tahu lososů konec.
Odpadními vodami papírny ve Františkově velmi utrpěly stavy rybí populace v řece Vltavě (Moldau). Její hladina byla často zcela rudě zbarvena. Nájemci vodních ploch řeky tu byli nejprve Reitberger z Pasova (Passau), pak Eder z Horní Vltavice (Obermoldau) a po jeho smrti následkem nehody Hanny, který si vzal Ederovu vdovu. Bohaté stavy raků byly řáděním račího moru, který kolem roku 1890 postihl celou střední Evropu, zcela zničeny. Ještě jako chlapec jsem na kanále nacházel raků velké množství.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 2, s. 62-64 a č. 3, s. 116-118
Na starém záznamu hornovltavické matriky čteme při datu jeho narození a křtu jméno (Bohuslav) Gottlob Maria Karl Kralik rytíř von Meyrswalden. Zápis je sice jinak německý, to první křestní jméno, byť v závorce česky uvedené, má zřejmě svůj důvod v rodném příjmení matčině, které tu je psáno rovněž česky Vlček. Jinak nám o sobě jako autor vzpomínkových črt, zveřejněných v krajanském časopise zásluhou Fritze Hudlera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a se svolením Dipl.-Ing. Rochuse Kralika von Meyrswalden z Krefeldu ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, zanechal sdostatek svědectví. Je ovšem třeba doplnit je daty pozdějšími. V roce 1910, jak už v jednom z jeho textů zmíněno, přesídlil po svatbě s Clarou, roz. Welzovou, do její sklárny ve Fürstenbergu nad Odrou a byl tam po dlouhá léta ředitelem (jak dosvědčuje Wikipedia, pochází z této sklárny podle výpovědí mnoha starých sklářů, kteří sem s Kralikem přišli rovněž ze Šumavy, i nádherný lustr v Bílém domě ve Washingtonu). Později žil Gottlob von Kralik v Praze, odkud byl po roce 1945 vysídlen. Před dalším pronásledováním Němců unikl z Československa do dolnolužického Fürstenbergu (lužickosrbsky Pśibrjog, není snad od věci zmínit tu i někdejší neúspěšné československé snahy o připojení Lužice, náležející kdysi k českému království), kde ovšem jeho žena 30. ledna spáchala sebevraždu. Až roku 1955 se Gottlobu Kralikovi podařil z východního Německa útěk na Západ (roku 1961 byl pak Fürstenberg sloučen s městem nazvaným Stalinstadt na novou sídelní jednotku jménem Eisenhüttenstadt, čímž Fürstenberg zmizel z mapy). Gottlob von Kralik zemřel v bádensko-württemberském Heilbronnu 6. dubna roku 1964. Po jeho někdejším odchodu z Lenory převzali sklárnu Alfons a Siegfried Kralikové. Alfons von Kralik se dostal po vyhnání z domova v roce 1946 do bavorského Frauenau blízko české hranice. V tamních sklárnách barona von Poschingera byl rád přijat jako poradce. Siegfried von Kralik se vrátil z válečného zajetí rovněž do Frauenau. Byl tam potom dlouhá léta v Poschingerových sklárnách ředitelem. Oba bratři jsou pochováni ve Frauenau na místním hřbitově, dá se říci že v šumavské zemi. Jména jich obou jsou i tak uvedena na černé mramorové desce umístěné nad hornovltavickou rodinnou hrobkou. Jakže zní ty závěrečné verše Seifertovy básně Hřbitov v Horní Vltavici?
A co je smutnějšího nežli hrob,
který je hrobem hrobu?
Mí rodiče
Josef Kralik von Meyrswalden
Můj otec Gottlob von Kralik prožil svá mladá léta v panském domě v Lenoře se svými rodiči Heinrichem von Kralikem a jeho ženou Agnes, roz. Wlcekovou, po studiích se pak ve zdejším otcově podniku i zaučoval ve sklářském oboru. Vzdáleným příbuzným rodiny byl svobodný pán Spens-Boden, kanovník při katedrále sv. Štěpána ve Vídni a papežský nuncius, příslušný pro manželské rozvody v Rakousku. Za svých návštěv v Lenoře choval ve svých zavazadlech domácí oltářík a sloužíval před ním v malé domácí kapli panského domu mši svatou. K hostům patříval mezi jinými i Bedřich (v originále "Friedrich" - pozn. překl.) Smetana. Říkalo se, že tu někde čerpal i dojmy ke svým skladbám "Má vlast" a "Vltava" (v originále ",Mein Vaterland' und die 'Moldau'", "Vltava" je ovšem jen jednou ze šesti "symfonických básní" tvořících "Mou vlast" a komponovaných v letech 1874-1879 skladatelem již zcela neslyšícím - pozn. překl.).
Po několika letech se Gottlob ve vedoucím postavení lenorské sklárny rozhodl své rodiště opustit. Soudním procesem, který musela firma Kralik vést s jedním svým konkurentem a v němž byl pověřen jejím zastupováním v jednání právě on, byl jeho odchod v roce 1904 uveden.
Firma Welz v městě Hrob (Klostergrab) vlastnila patent, podle něhož se dalo tavit rubínové sklo se selenem na tzv. selenový rubín (Selenrubin). Firma Kralik používala naproti tomu zlato, což bylo mnohem nákladnější, k výrobě tzv. zlatého rubínu (Goldrubin). Při jednáních s konkurenční firmou se můj otec seznámil s dcerou Franze Welze Clarou a našli v sobě navzájem zalíbení.
Po několika měsících navštívil Franz Welz Lenoru, aby skutečně věcně posoudil poměry možného zetě a jeho rodičů. Jeho rešerše vyzněly ovšem negativně. S požadavky, které vznesl Heinrich von Kralik, nebyl Franz Welz nijak srozuměn. Motivací Welzova byl ještě jiný faktor: Lenora byla odkázána na topení dřevem. Tavení skla padla za oběť celá rozsáhlá polesí. Welzova sklárna v podkrušnohorském Hrobu (okres Teplice) naproti tomu využívala tamních zásob uhlí. Ke sklárně náležel uhelný důl v její bezprostřední blízkosti. Pece byly zbudovány na principu regenerativního spalování, vynalezeného Siemensem, a dosahovaly vysokých teplot. Franz Welz i jinak zařídil svou sklářskou huť velice moderně. Vedle ní byl i majitelem velkých zemědělských statků v Podbořanech (Podboran), Jindicích (Inditz) a v hornorakouském Gutenbrunnu. Pozemkový majetek obnášel 5 000 hektarů lesa a dva velkostatkářské zámky. Franz Welz nadirigoval mého otce jako dílovedoucího do sklárny v Zay-Ugrocz, patřící firmě Schreiber, tj. příbuzenstvu jeho ženy.
Mladá rodina mých rodičů byla navštívena prvním dítětem v roce 1906, ale dcera Klara Kraliková zemřela už po 14 dnech. Teprve tři léta nato, dne 3. března 1909 jsem se v Zay-Ugrocz narodil já, Josef Kralik. Kmotrem mi byl Josef Schreiber, hlavní akcionář Schreiberových skláren se sedmi podniky. Podnik v Zay-Ugrocz produkoval broušené sklo, také ryté. Sklářskými dělníky byli většinou Slováci, velice pilní a zruční. Nevýhodou byla odlehlost místa, postrádajícícho železniční spojení. Uhlí muselo být dopravováno z deset kilometrů vzdáleného nádraží, hotové zboží v bednách zase ze sklárny k železnici. Ve vsi Zay-Ugrocz se dalo sotva mluvit o nějaké možnosti něco nakoupit v obchodě, nezbytné záležitosti obstarával místní Žid, který hovořil německy. Ke sklárně náležel i hostinec a ke vsi navíc starý lovecký zámek, který vlastnila hraběnka Zayová. Můj otec často zavítával do hraběcích revírů, kde měl nemomezené právo lovu, svým vlastním loveckým povozem. V roce 1905 koupil otec první svůj automobil, francouzský vůz značky Brasier. Zadní osa měla řetězový pohon. Okolí bylo velice hornaté, příkré cesty musely být zdolávány zpáteční rychlostí a slabý motor je tak jako tak nestačil zvládat. Za jedné návštěvy tchána Franze Welze muselo být auto ukryto do hasičské kolny, jinak by byl tchán pro otcovu marnivost - automobil byl tenkrát záležitostí velice drahou - ztropil jistě výstup a následkem by byly jistě i další vážné konflikty.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 4, s. 165-166
- - - - -
* Lenora / † † † Heilbronn (BW)
