MATTHÄUS KRAUPATZ

Jak krátce vyslovit dlouhý život?

Jak krátce vyslovit dlouhý život? Od mého narození v den 16. září 1906 v Radošovicích (Roschowitz), tom nejsevernějším místě strýčického jazykového ostrova (Stritschitzer Sprachinsel), uběhlo právě 80 let. 80 let, to je málem třicet tisíc dnů, bohatých na události.
Během toho času jsem postupně náležel třem navzájem zcela odlišným domovinám (v originále "Väterländer" - pozn. překl.). Dvě světové války jsem musel spoluprožít, resp. spoluprohrát (v originále "mitverlieren" - pozn. překl.). Dvěma armádám mi bylo sloužit jako důstojníkovi. Na dvou rozličných školách jsem musil maturovat, abych si zajistil denní chleba, poněvadž panovala světová hospodářská krize. Pro dvě povolání jsem byl kvalifikován svým vzděláním a přece tu byla léta nezaměstnanosti beze stopy jakékoli péče o nezaměstnané. Být Němcem mi bylo přisouzeno od kolébky - zůstat Němcem chtělo hladovět a bojovat.
Jako inženýr jsem pracoval na dolech a podnicích v Čechách, na Moravě a v Bavorsku, jako učitel pak na obecných, měšťanských a odborných školách v Čechách a v Bavorsku ve všech snad myslitelných funkcích, naposledy jako ředitel jedné bavorské reálky.
Ačkoli jsem byl po dvanátém roce svého věku vlastně jen příležitostně nazpět doma, domov jsem miloval. V boji o jeho němectví jsem utrpěl mnohou ránu (v originále "Blesure" - pozn. překl.) a snesl mnohou nepříjemnost.
Podařilo se mi snést všechna pomístní jména celého německého jazykového ostrova a zachytit na mapě. Mnohé z dějin jazykového ostrova jsem prozkoumal, stačil zveřejnit a také uložit do fondů Sudetoněmeckého archivu (Sudetendeutsches Archiv) v Mnichově (München), Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Pasově (Passau) a v Rakousku (Böhmerwaldmuseum existuje i ve Vídni /Wien/). Stopu mého příjmení a mnohých jiných jsem sledoval 400 let nazpět a zaznamenal téměř všechny jeho a jejich nositele do historie našeho rodu. Se svou ženou rodem z Chebska (v originále "Egerländerin" - pozn. překl.), svou dcerou a její rodinou žiju teď v našem domě v Řezně (Regensburg). Novému domovu děkuji za to, že mohu své staré dny prožívat v zajištěném klidu.

Glaube und Heimat, 1986, č. 9-10, s. 45

P.S. Fanny Lindauerová, žijící v Kempten, si tento Kraupatzův "vlastní životopis" vyžádala od něho samého.

O rybníku Dehtář

1. Něco ze zeměpisu
Severovýchodní svah Blanského lesa (Plansker Wald) lemuje jižní okraj strýčického německého jazykového ostrova do podoby rozlehlé otevřené kotliny (v originále "zu einer weiten Mulde" - pozn. překl.). Téměř všechny potoky a stružky tohoto téměř 75 čtverečních kilometrů zasahujícího území se sbírají a ústí do rybníka Dehtář (Dechternteich), v jižních Čechách jednoho z těch největších vůbec. Jeho rozloha obnáší bezmála 3 kilometry čtvereční, největší délka 2, 25 km, šířka až 1, 5 km. Na stavidlech dosahuje voda hloubky 7 metrů. Rybniční hladina má při úplném napuštění 205 metrů, koruna hráze 207 metrů nadmořské výšky.

2. Něco z historie
Rybník Dehtář je starý 503 let. Poprvé napuštěn byl v roce 1484, už dlouho předtím však bylo na příkaz Voka (rozuměj Voka II., který převzal rodový majetek roku 1479 - pozn. překl.) z Rožmberka započato s vysypáváním mohutné rybniční hráze. Ves Humno, která ležela západně od nynějšího zalesněného ostrova (s chovem kachen - pozn. překl.) vprostřed hladiny rybníka a měla 6 lánů vlastních pozemků, byla v roce 1479 vylidněna. Ves Radošovice musela bezúplatně postoupit celou čtvrtinu své pozemkové výměry, jmenovitě 5, 25 lánu, pouze za procentuální snížení ročního platu (Grundzins), a to ačkoli Oldřich z Rožmberka /Ulrich von Rosenberg) vsím Radošovice a Dehtáře (Dechtern) milostivě přiznal už roku 1418 volné dispoziční a dědické právo (Verfügungs- und Erbrecht), tj. osvobození od odúmrti. Také vsi Záboří (Saborsch), Dehtáře a Čakov (Tschekau) se musely vzdát velkých ploch svých úrodných polí. Určení vlastnického a užívacího práva bylo prováděno jen do té míry, nakolik jeho důsledky prospívaly rožmberskému rodu. Sedláci se museli svého práva dovolávat vždy znovu soudní cestou.

3. Něco z ekonomiky
Rybník byl obhospodařován v tříročním hospodářském cyklu. Radošovičtí a Zábořští směli pást na nezaplavených okrajových plochách svých někdejších pozemkových majetků a ostatní plochy v prvém roce, zvaném také "Hitzjahr", osévat ovsem, nakolik jim byly přiděleny. V listopadu každého třetího roku se rybník lovil. Každý sedlák musel dříve konat odvoz několika for ryb jako robotní povinnost ("als Fron"). Pro nás mladší byl výlov rybníka vždycky velkým zážitkem, ba doslova svátkem. Sta for s velkými káděmi a bezpočtem ryb v nich, pěkně roztříděných na mlíčňáky (tj. kapří samce - pozn. překl.) a jikrnáče (tj. kapří samice - pozn. překl.), na násadové a tržní ryby (Brut- und Handelsfischen) byly po zvážení nakládány a vypravovány na cestu, nato pak zbylé ryby volně ponechány každému k chycení a odnesení, což ovšem způsobilo v rozbahněném terénu vypuštěného rybníka nepopsatelný davový shon a zmatek.

4. Něco z přírody a světa klukovských snů
Ta obrovitá klidná vodní plocha, dlouhé rybniční břehy a jejich okolí lákaly k pobytu nejrozmanitější druhy zvěře hmyzem počínaje a liškou i mořským orlem konče, jimž všem dohromady nabízely místo k pobytu a k obživě. Jen kachen tu bývalo až na 14 druhů, na 6 druhů divokých husí v mnoha tisících exemplářů, množství druhů sluk, potápek a roháčů, šedých volavek i bukačů nočních, zajíců a jiné lovné i škodné zvěře, ale také sem za nimi se vydávajících myslivců a přátel přírody, pěstitelů vodních sportů a večerního koupání, jakož i pytláků a zlodějů ryb. Celé klukovské generace pasáčků tu prováděly svá uličnictví a obchody a spřádaly naživo své sny o jiném životě, o nekonečném dobrodružství, ne-li rovnou o nebi na zemi.

5. Něco ze světa bájí
Když se prý jeden z rožmberských velmožů přechodně spolčil s husity, měl hrozit klášterním poddaným v okolí Dehtáře (vsi Dobčice /Dobschitz/, Holašovice /Hollschowitz/, Lipanovice /Linden/, Strýčice, Záboří a jiné další, některé už dnes zaniklé, patřily klášteru ve Vyšším Brodě /Hohenfurth/, což zčásti vysvětluje jejich jazykově německý ráz, doložitelný třeba faktem, že v Záboří zůstaly po odsunu 1946 jen tři rodiny a zbylé chalupy musely být "dosídleny" - pozn. překl.), kteří vytrvali v katolické víře, že zvýší rybniční hráz natolik, že voda jí zadržovaná by stačila dosáhnout až k okraji pláště Matky Boží na hlavním oltáři strýčického kostela. Poté, co husitské houfy táhly krajem, ničily a loupily, v Záboří dokonce prorazily hráz rybníka zvaného Kamenný (Steinteich) a způsobily tak strašlivou záplavu, co dal Žižka severovýchodně od Netolic vyvraždit a vypálit rožmberský dvůr v Poděhúsích, vrátil se však i onen pán z Růže ke katolictví. Teprve nedávno mi František Reitinger z mlynářského rodu ve Strýčicích (Radošovice ke Strýčicím zdávna náležely farou - pozn. překl.) vyprávěl česky pověst, kterou o Dehtáři našel (v odlišné podobě je pod titulem "O třech princeznách" už součástí knihy Karla Pince "Kytička pověstí jihočeských" z roku 1945 - pozn. překl.) a zaznamenal a kterou tu zkráceně podávám.
Na východním okraji rybníka Dehtář stával prý (před vesnicí Dehtáře, jak píše Pinc - pozn. překl.) nádherný zámek, který obývaly tři dcery mocného rytíře. Pro větší svou kratochvíli a koupání chtěly mít při zámku hodně vody. Daly svolat své robotné poddané a nařídily jim navršit a zpevnit hráz, která by vodní spoustu dokázala zadržet. Jenže voda za hrází stoupala stále výš a výš. Ve své pýše však bezbožné princezny přikázaly, aby se stavba ukončila teprve poté, co svatému Petru na hlavním oltáři strýčického kostela voda zaplaví oči. K tomu ovšem nedošlo, poněvadž té chvíle to ony ztratily zrak. Strhla se obrovská bouře s průtrží mračen a strašlivou vichřicí a nedala osleplým a k smrti vyděšeným třem rytířovým dcerám uniknout. Stále mocněji dorážely vlny rozbouřených vod, pobořily zdi zámku a podemlely jeho základy, až se konečně celý zřítil a ty hříšné princezny pohřbil pod sebou ve vodních hlubinách.

Glaube und Heimat, 1990, č. 8, s. 21-22

O strýčickém kostele

Už v docela dávných časech chtěli obyvatelé našich domovských míst zbudovat nějaký kostel. Navozili už za tím účelem na návrší mezi vesnicemi Strýčice a Záboří, zvané až do našich časů "Kirabühl" (tj. "Kostelní vršek", 454 m, na českých mapách figuruje se jménem "Zádušní vrch" - pozn. překl.), spoustu kamení i dřeva a vyhloubili pevné základy.
Tu se stalo, že se jednomu zbožnému pasáku krav, který při kopci nocoval, zjevila ve snu sama Matka Boží. Sestoupila s ním v tom zjevení níž do údolí a ukázala mu místo, kde má skutečně být jí ke cti vystavěn dům Boží. "Tady hrabej!" zvolala ještě k pastuškovi a zmizela.
Ještě za jitřního šera vydal se pastucha na cestu, rychle našel místo, které mu bylo ve snu připovězeno a začal hrabat rukama v zemi. Brzy jimi pod marastem a pískem narazil na sochu Panny Marie s korunou na hlavě a s Jezulátkem v náručí, velikosti téměř jako dospělý člověk.
Touto událostí, zvláště pak nálezem zázračné sochy, byli budovatelé kostela zasaženi natolik, že se vzdali záměru pokračovat v už započaté stavbě na "Kostelním vršku" a nový dům Boží zvedli podle tajemného pokynu Madonina v údolí pod ním, aby tak její soška stanula právě nad místem, kde ležela v zemi, na hlavním oltáři strýčické svatyně. Tam ji ostatně lze obdivovat až dodnes.
Kolem tohoto kostela zřídili naši předkové i svůj hřbitov, vystavěli faru, školu, mlýn, hostinec, selská obytná i hospodářská stavení, se vším všudy malou ves, plnou života, která od prvé písemné zmínky v jedné listině z roku 1292 přečkala zdárně celá další staletí. Až po druhé světové válce byli obyvatelé vsi a celého okolního německého jazykového ostrova (Stritschitzer Sprachinsel) donuceni opustit svůj domov s takřka prázdnýma rukama. Češi si přivlastnili nejen půdu, stavení a majetky vyhnanců, nýbrž i tuto právě dovyprávěnou pověst.

Glaube und Heimat, 1990, č. 6, s. 27-28

P.S. Původně románský kostel apoštolů sv. Petra a Pavla (má stejné zasvěcení jako ten v mé rodné Soběslavi) byl postaven ve 13. století a na jeho oltáři se nacházela pozdně gotická soška Madony z počátku 16. věku, v roce 2011 vrácená do sbírek vyšebrodského kláštera.

Padesát čísel popisných z Radošovic

Seznam německých obyvatel obce v roce 1945

Čp.

1
2
3
4
5
7
8
9
10
12
13
14
15
18
19
20
21
22
23
25
26
28
29
30
31
32
33
34
35
36
49
50

Označení "po chalupě"

Hounaßn
Sautreiba
Behm
Ihra
Mertaln
Eisnbaurn
Baurn
Bejka
Kraupatzn
Guwa
Schestauba
Schoffa
Borowka
Schleha
Nuibaurn
Woratschka
Krumandla
Fleischhocka
Tuschla
Streinzn
Warta
Finstri
Grejga
Oldrichta
Stejfaln
Sejmaln
Schmied
Herta, Hejga
Steßla
Wirtshaus
Wogna
Zimmermou

Jméno majitele

Anna Schimetschek
Johann Reindl
Laurenz Brabetz
Franz Eibl
Franz Klima
Mathias Reidinger
Johann Bezdeka
Adalbert Gubo
Adalbert Böhm
Rosa Rotschädl
Adalbert Grabenbauer
Johann Bezdeka
Franz Borovka
Jakob Stropek
Johann Sturma
Franz Kraupatz
Martin Woratschek
Franz Trinkl
Johann Woratschek
Anton Klima
Josefine Rotschädl
Josef Woratschek
Johann Reidinger
Anna Woratschek
Wenzl Postl
Franz Schwetz
obecní kovárna
obecní chudobinec
Thomas Reidinger
obecní hostinec
Franz Trinkl
Franz Gubo

Poznámka: Zde neuvedená čísla pod 50 se vztahují k výměnkům (Ausgedingerhäuser, Ausgedingerwohnungen) při statcích a chalupách.

Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 465

Nedocenitelná novější budějovická "Heimatbuch" z roku 1979, vydaná především zásluhou Karla Adalberta Sedlmeyera, uvádí v seznamu literatury také rukopis práce Gedenkbuch der Gemeinde Roschowitz (1976). Z ní nejspíš pochází také zde uvedený seznam. V čp. 20, kde se po chalupě říkalo Woratschka (téměř totéž co "u Voračků") se na velkém statku jako poslední ze sedmi dětí (pěti chlapců a dvou děvčat, bratr Josef je také zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže) narodil 16. září 1906 syn Matthäus, po našem Matouš. Poněvadž byl nejmladší, nebylo mu souzeno zdědit rodné stavení. Ve dvaceti letech zato v rakouském Linci absolvoval inženýrská studia, vzápětí však byl v Československu nucen narukovat k vojenské službě na Slovensko do Žiliny (nekrolog ji píše Sillein! - pozn. překl.), odkud se do zálohy vrátil jako důstojník, ovšem v letech nezaměstnanosti musel vzít stejně zavděk prací v jedné jihomoravské úpravně uhlí. Onemocněl z toho natolik vážně, že se musel vrátit domů a zkusit štěstí při externím studiu na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Čekaly jej výpomocné učitelské štace bez výslužného v Kaplici (Kaplitz), v Loučovicích (Kienberg) a posléze v Bukovsku (Buggaus) kus na jih od Malont (Meinetschlag). Tam už byl provizorním školním správcem, jenže přišel rok 1938, s ním mobilizace, před níž jako Němec, který měl s republikou zkušenosti spíše neblahé, prchnul do Rakouska a vrátil se v řadách freikorpsů. Nastal pomnichovský zábor, po němž se součástí Říše stala blízko rybníka Dehtáře mimochodem i jeho rodná ves (však se tam dodnes říká "v rajchu"!). On sám začal učit na měšťanské škole v Nových Hradech (Gratzen), oženil se v únoru 1939 s Theresií Neumannovou z Vysokého Jamného (Hohen-Jamny), dnes části obce Lestkov (Leskau) nedaleko Konstantinových Lázní (Constantinsbad). Stačil sotva zažít radost z narození dcerky Herty, když byl povolán k wehrmachtu, zažil celé ruské tažení až na daleký Kavkaz, přes Krym se dostal na dosah domova do Horních Rakous, tam po kapitulaci upadl do amerického zajetí, z něho po návratu do rodných míst pak navíc do nelaskavých rukou českých revolučních gard. Byl mučen a rozhodl se ještě před odsunem prchnout do Bavorska. Začal tam po čase opět učit na reálce ve Furth im Wald, v Řezně a poté v Neufahrn u Landshutu, kde byl až do důchodového věku, tj. do roku 1970, ředitelem. Žil až do posledních let života s dceřinou rodinou ve vlastním domě v Řezně, zaznamenával a publikoval šumavské pověsti a legendy, psal rodinnou kroniku, už v úvodu zmíněnou pamětní knihu rodné obce a zpracoval i školní historii celého někdejšího strýčického německého jazykového ostrova, jehož byly rodné Radošovice tím nejsevernějším výběžkem. 20. října 2002 v něm odešel na věčnost nejen nejstarší "strýčický ostrovan", nýbrž i jeden ze vzácných pamětníků a znalců každého kouta a pomístního jména této někdejší nejzazší výspy německy hovořící Šumavy. To její pohnutý osud jako by sám naznačil pestrým příběhem svého vlastního, téměř celé století dlouhého života.

- - - - -
* Radošovice / Strýčice / České Budějovice / Kaplice / Loučovice / Bukovsko / † Řezno (BY)