KARL ADALBERT SEDLMEYER

Budějovické vyrovnání

Uherské vyrovnání s rakouskou monarchií
Téměř dvacet let po revoluci z roku 1848 dosáhly Uhry v roce 1867 politického vyrovnání s Rakouskem. Byla jím vytvořena jakási malá obdoba rakousko-uherského mocnářství vcelku, v němž byly sjednoceny v jedné z jeho částí (tj. v zemích koruny Uherské v "jediný a nerozborný" ovšem uherský národ, jak se psalo v národnostním zákoně, přijatém uherským parlamentem hned rok nato /1868/ - pozn. překl.) království uherské, velkovévodství sedmihradské, království chorvatské, někdejší (chorvatsko-slavonská a srbsko-uherská - pozn. překl.) vojenská hranice vůči Turecku a království slavonské, to vše s Němci, Maďary, Rumuny, Srby a Slovinci pod jednou střechou.
Tato fikce jediného politického národa uherského byla výsledkem politického úsilí, které se pod týmž aspektem projevilo o 70 let později v nově vzniklém mnohonárodním státním útvaru s označením Československo (v předchozím odstavci autor jaksi pominul Slováky, kteří se po roce 1918 měli stát součástí státního "československého národa" - pozn. překl.).
V roce 1867 nastolený rakousko-uherský dualismus byl z hlediska velmocenského postavení monarchie všeobecně odsuzován. Historické události následujících desetiletí zřetelně vyjevily trhliny ve zdánlivé jednotě habsburského mocnářství, než rok 1918 přinesl jeho rozpad.
Rakouští Slované se chopili téhož požadavku. Nejprve to byli Češi, kteří se už v roce 1871 v českém zemském sněmu usnesli na přizpůsobení německému právu, především ve právu jazykovém. Roku 1880 došlo za vlády hraběte Eduarda Taaffeho (1879-1893) ve vídeňském říšském sněmu k odmítnutí těchto českých usnesení německými poslanci pod vedením Dr. Franze Schmeykala (žil v letech 1826-1894 - pozn. překl.). Dílčí vyrovnání z let 1890-1891 označil Joseph M. Baernreither (žil v letech 1845-1925 - pozn. překl.) za chybný krok. Tento významný sociální politik vyzdvihoval zejména na příkladu jižních Čech, že při postupném počešťování Budějovického kraje by nemělo být tomuto vývoji vydáno město Budějovice (v originále "Stadt Budweis", přívlastek "Böhmisch" byl v němčině považován za nadbytečný, jelikož Moravské Budějovice měly německou podobu místního jména "Mährisch Budwitz" - pozn. překl.).
Smiřovací politika hraběte Taaffeho, která se jevila vůči slovanským požadavkům velice vstřícnou, měla v roce 1890 dojít naplnění úpravou německo-českých vztahů. Řešení mělo spočívat v tom, že zemská školní rada v Čechách měla být rozdělena do dvou částí, jedné německé německé a jedné české. Školský menšinový problém měl být řešen tak, že školní obec s více než 40 dětmi menšiny měla pro ni vystavět menšinovou školu. Landeskulturrat (česky "Zemědělská rada" - pozn. překl.), vzniklá roku 1880 namísto zrušené organizace "Patriotisch-ökonomische Gesellschaft" (česky "Vlastenecká hospodářská společnost" - pozn. překl.), měla být rovněž rozdělena na dvě národnostně odlišné sekce. Okresní a krajské soudy měly být národnostně vymezeny. Ze 41 radovství (Ratstellen) při Nejvyšším zemském soudu v Praze mělo být 26 vyhrazeno pro uchazeče, ovládající oba zemské jazyky, 15 pak pro Němce, kteří nebyli znalí češtiny. Volebním právem zemského sněmu měla být zřízena jedna německá a jedna česká národní kurie s právem veta. Této dohody bylo dosaženo vyjednáváními mezi německo-českými poslanci a Staročechy. Mladočeši nebyli k těmto zasedáním přizváni, poněvadž jejich cílem byl stát Koruny české s českou nadvládou, tedy jakýsi stát uherské provenience (v originále "ein Staat ungarischer Provenienz" - pozn. překl.).
Volby do říšské rady v roce 1891 učinily tuto snahu zjevnou, když bylo zvoleno 37 českých radikálů a jen 12 Staročechů. Tím ztroskotala Taaffeho smiřovací politika v Rakousku, jejíž osud měl následky i pro politiku říšskou. Taaffemu bylo předhazováno, že vyostřil národnostní střety v monarchii. Tato výtka přicházela z liberální strany, která přece právě požadovala ony ústavní paragrafy, jež měly zrovnoprávněním vyrovnat tyto rozpory a chtěla je přednést Taaffemu k prosazení. On, který si tak zakládal na své věrnosti císaři a na své křesťanské víře, který se přímo označoval za "císařova ministra" (v originále "als 'Kaiserminister'" - pozn. překl.), chtěl koruně dopřát zabezpečeného míru. Tedy nikoli konzervativci ani velkostatek nebyli těmi, kdo by stavěli do popředí národní zájem, nýbrž byli to liberálové radikálního ražení obou zemských národů v Čechách. Když Taaffe přišel k vládě, bylo až dosud trvající osamělé panství liberalismu u konce. Jeho "styl se svým životním a ekonomickým optimismem, zároveň výraz rozervanosti století nespojeného už nijakým jednotným životním zákonem, byl vlastně stylem stylové absence", jak charakterizoval (v originále ovšem německy - pozn. překl.) tuto epochu Heinrich Benedikt (rakouský historik, žil v letech 1886-1981 - pozn. překl.).
Zničené dílo národnostního smíření mělo být znovuobnoveno vídeňskou vládou hraběte Kasimira Badeniho, místodržícího z Haliče, kde měli Poláci nadvládu takřka absolutní. Jeho jazyková nařízení byla po léta probírána v nekonečných a také neplodných debatách. Den 5. dubna 1887 byl oním významuplným datem, kdy národnostní boje dostaly přednost přede všemi jinými státními zájmy. Dva požadavky byly v nařízeních těmi nejpodstatnějšími. Za prvé šlo o povinnost, aby všechny úřady a soudy vládly oběma zemskými jazyky. Za druhé měli ovládat oba zemské jazyky i všichni úředníci vůbec. Nařízení se tak vztahovala toliko na dvojjazyčné země. Hrabě Oswald Thun-Salm (žil v letech 1849-1913, jeho ženou byla Christine von Waldstein /1895-1935/, která byla i literárně činná - pozn. překl.) si tehdy postěžoval, že těmito juristickými spory dochází k naprostému ochromení samostatné akceschopnosti umírněných stran. Poněvadž na české straně nepopiratelným úspěchem a vyhlídkou na budoucnost, kde i největší iluze dosáhne naplnění byly cíle národnostního zápasu na dosah, byla pokojná vyjednávání čímsi nemožným. Tato situace se odráží i ve výroku hraběte Thuna: "Wenn es so fortgeht, führt uns Badeni zur Revolution." (tj. "Půjde-li to takto dál, vede nás Badeni k revoluci." - pozn. překl.). V následující době došlo skutečně k bouřlivým scénám ve vídeňském parlamentu. Roku 1897 byl Badeni svržen. Dva roky nato navrhl sociální demokrat Karl Renner (v letech 1918-1920 první kancléř první Rakouské republiky, v letech 1945-1950 prvý spolkový prezident druhé Rakouské republiky - pozn. překl.) v návaznosti na myšlenky, přednesené už na říšském sněmu v Kroměříži v roce 1849, německé, české a jihoslovanské pospolitosti tzv. trias monarchie, tj. rozdělení na tři části. Tento návrh splnil svůj účel potud, že se různé národní strany spojily dohromady.
Už roku 1861 nevyvolaly národnostní snahy Čechů u Moravanů nijaké sympatie, jak vyznívá např. z této citace z listu "Brünner Nachrichten" (německý originál ani sám titul listu se nepodařilo ověřit - pozn. překl.): "Wir Mährer wollen für uns bleiben und von einer Vereinigung mit den Tschechen in Böhmen nichts wissen; wir Mährer leben, Deutschen und Slawen miteinander vereint, seit zweitausend Jahren friedlich und ruhig... wir wollen von Feindseligkeiten und Aufhetzereien untereinander nichts hören. Gott hat uns beiden, Deutschen und Slawen, das Land gegeben. Wir haben beide Plätze darin, wir wollen darin als freie Brüder leben, aber nicht unsere Kraft in widrigen Nationalitäteneifersüchtereien zersplittern... Die tschechische Partei mag sich um anderen Freunden umsehen, um uns aber nicht." (tj. " My Moravané chceme zůstat pro sebe a o nějakém sjednocení s Čechy nechceme nic vědět; my Moravané, Němci i Slované, žijeme už po dvě tisíciletí navzájem spojeni v klidu a pokojně... nechceme nic slyšet o vzájemném nepřátelství a rozeštvávání. Bůh nám dal tu zemi oběma, Němcům i Slovanům. Máme v ní místo jedni jako druzí, chceme v ní žít jako svobodní bratři a netříštit své síly v odporných národnostních žárlivostech... Česká strana ať se ohlédne po jiných přátelích, po nás však nikoli." - pozn. překl.) Z toho lze usoudit, že Moravané o českých právních nárocích. V roce 1899 byl v českém zemském sněmu navržen zákon, který měl ustanovit úřední jazyk autonomních úřadů, ale nebyl schválen. Došlo dokonce k ustavení samostatné moravské sekce na zasedáních, které se, když byly na základě sčítání lidu 1900 nově určovány jazykové hranice, zabývaly organizací krajů v českých zemích. K jazykové otázce přibyl během času i problém volební reformy a všeobecného volebního práva.

Moravské vyrovnání
Roku 1905 projednávali moravští poslanci zemského sněmu v Brně za silné vojenské ostrahy dva návrhy zákonů. Jeden se týkal změny zemského zřízení, druhý nového volebního řádu do zemského sněmu. Oba návrhy náležely k souboru čtyř zákonů, které se zabývaly politickými a národnostními poměry země a měly tvořit základ vyrovnání (tj. nastolení rovnoprávného postavení Čechů a Němců a dosažení národnostního smíru na Moravě - pozn. překl.).
O návrzích těchto zákonů jednali němečtí a čeští poslanci zemského sněmu téměř devět let, přičemž ti němečtí měli v odpovídajících výborech absolutní většinu, ačkoli podíl německého obyvatelstva činil na Moravě jen 27 procent celkového počtu. Utajený průběh jednání byl žádoucí, aby nebyl narušován radikálními uskupeními obou národností a také sociální demokracií. Sociální demokraté vehementně prosazovali zavedení všeobecného, rovného a tajného volebního práva, tj. svobodných voleb v monarchii. Stejný cíl sledovali Mladočeši vedle zavedení většinového systému. Radikální moravští Němci viděli v těchto zákonech ztrátu svých dosavadních většinových práv a žádali zachování okamžitého stavu, ne-li dokonce jeho posílení ve svůj prospěch.
Na tomto zasedání zemského sněmu podal nejprve baron von Skene (Alfred von Skene (moravský velkostatkář a politik, žil v letech 1849-1917 - pozn. překl.) o průběhu projednávání a o cíli těchto zákonů, které ještě nezohledňovaly všeobecné hlasovací právo. Česká menšina zastupovaná svým mluvčím Stránským (jde o Adolfa Stránského /1855-1931/, novináře a politika, zakladatele listu Lidové noviny - pozn. překl.) z důvodu posledně zmíněného hlasovala proti reformě. Oba zákony byly přesto většinou hlasů schváleny. Několik dnů nato byl přijat také školský zákon (tzv. Lex Perek - pozn. překl.) a aplikace jazykových nařízení při autonomních úřadech zemského sněmu (tzv. lex Parma - pozn. překl.) proti hlasům českých měšťanských stran. Je pozoruhodné, že extrémně nacionální uskupení obou národností, ačkoli tvořily více než jednu čtvrtinu z celkového počtu poslanců, projevila svou nepřítomností vůli tyto zákony tolerovat. Počet poslanců zemského sněmu se zvětšil ze 100 na 150. Volební právo do kurií bylo ponecháno beze změny, aleke 3 kuriím (velkostatkáři, města a obchodní komory, venkovské obce) přibyla čtvrtá všeobecná s 20 poslanci, kam směli volit všichni státní občané, kteří dosáhli 25 let svého věku. Prvá kurie byla nyní zastoupena 32 (dříve 31) poslanci Ve druhé a třetí kurii byly zřízeny národnostně oddělené volební obvody. Ve školské správě byl převzat na nátlak německých zástupců systém Království českého. se dvěma oddělenými národními sekcemi. Tvoření školských okresů bylo zvláště v případě národnostních menšin komplikované, což už před 15 lety za téže situace v Čechách bylo těžkostí, s níž si lámali hlavu mnozí.
Také zřízení dvou národnostních katastrů s sebou přineslo mnoho obtíží. Volební obvody byly přizpůsobeny ploše osídlení každé z obou národností, takže v nich každé město nebo každý soudní okres tvořil zároveň jeden volební obvod obou národností, čímž odpadl národnostní zápas o mandáty. Nejistota se projevila v tom, podle jakých kritérií má být určena národnost nějakého voliče. Podle nového volebního řádu do zemského sněmu se volby uskutečnily ve třech kuriích: prvá kurie velkostatkářů měla dvě podskupiny. Ta druhá zahrnovala české poslance vně velkostatku a třetí ty německé poslance vně velkostatkářské kurie.
Zatímco tito poslanci byli volbou přiřazeni jedné z těchto kurií, zůstávalo šest nevolených poslanců obchodní a živnostenské komory bez povinnosti připojit se k některé z těchto národnostních kurií. Plné autonomie by bylo dosaženo, kdyby národnostní kurie nabyly práva zdaňovacího (v originále "das Besteuerungsrecht" - pozn. překl.), jak to žádal už Karl Renner. Tím by se předešlo mnohému konfliktu hrozícímu v případě, kdy musel nějaký německý či český obecní radní rozhodnout o finanční podpoře určené usedlíkům druhé národnostní skupiny. Také nový školský zákon byl s několika kompromisy přijat. Čtvrtý zákon týkající se užívání jazyka obsahoval dvanáct paragrafů. Rozlišoval se jazyk jednací (eine Geschäftssprache), jazyk místně obvyklý (eine ortsübliche Sprache) a jazyk úřední (eine Amtssprache). Oba úřední jazyky byly na zemském sněmu zrovnoprávněny. Toto moravské vyrovnání bylo přese své slabiny až do první světové války vzorem pro jiné předlitavské korunní země mocnářství, především pro vévodství Bukovinské (1910), pro říšské země Bosnu a Hercegovinu (1912) a pro království Haličské (1914). Po první světové válce převzalo Československo oddělenou školskou správu pro Čechy a Moravu, národnostní katastr převzala východní Halič, Řecko a Estonsko.

Budějovické vyrovnání
V roce 1860 započal v Budějovicích národnostní zápas, když biskup Jirsík (Jan Valerián Jirsík /1798-1883/ vykonával biskupský úřad v letech 1851-1883 - pozn. překl.) inicioval rozvoj tehdy ovšem dosud slabé české menšiny tím, že položil základy českého školství a v nacionálně vychovaném kněžském stavu poskytl českému živlu čilý průkopnický útvar (v originále "ein rühriges Pionierkorps" - pozn. překl.). Nikoli neprávem byl tento biskup ctěn českým obyvatelstvem nejen snad jižních Čech jako národní světec. Německé měšťanstvo, prodchnuto liberalismem, se dokonce za purkmistra Klavíka (Franz Josef Klawik, česky psán František Josef Klavík /1798-1878/ byl budějovickým purkmistrem v letech 1848-1865 - pozn. překl.) zasadilo za výuku češtiny na německých obecných školách. V obecních volbách roku 1861 bylo zvoleno dohromady 30 městských zastupitelů, z toho sedm Čechů, mezi nimi i jejich vůdce Hynek Zátka (v originále "Ignaz Zatka", v křestní matrice města Velešín je v českém záznamu o jeho narození psán skutečně "Ignatz Zatka", žil v letech 1808-1886, jeho synem byl August Zátka /1847-1935/ - pozn. překl.).
Následkem této nacionální vlažnosti a lhostejnosti Němců se Čechům v roce 1863 podařilo drobnou národnostní prací prosadit na německém gymnáziu čtyři paralelní třídy. Roku 1865 vyklidili Němci na své volební listině Čechům znovu několik míst, takže těm se podařilo opanovat třetí voličský sbor (v originále "den dritten Wahlkörper zu erobern" - pozn. překl.), místa městských radních zůstala ovšem v německých rukou. Pro Čechy to tak zůstalo Pyrrhovým vítězstvím, které mělo jen za následek politické probuzení Němců. Už v roce 1874 se Češi u vědomí své slabosti voleb neúčastnili, ačkoli se tehdy už v Budějovicích a v okolních vsích mohli těšit početnému přílivu dělníků, služebných sil a živnostníků. Tento příliv byl rozhodujícím způsobem podporován českými peněžními ústavy. neboť česká záložna byla vyvolána s pomocí biskupa Jirsíka v život už deset let předtím roku 1864. Přecházel tak do českých rukou i německý domovní majetek. V roce 1880 se co do počtu poměr Čechů a Němců vyrovnal (v originále "hielten sich zahlenmäßig Deutsche und Tschechen die Waage" - pozn. překl.). Před obecními volbami téhož roku došlo mezi oběma národnostnímu skupinami ke kompromisu. Ve třetím voličském sboru bylo zvoleno šest Čechů, ve druhém prvním po jednom Čechovi, proti nimž stálo celkem 27 německých mandátů. Poprvé byl tehdy oficiálně připuštěn v městské radě český jazyk. Odtud se rozputal ostrý národnostní boj. Němci se počali horečně organizovat. Bouřlivá zasedání městské rady byla doslova na denním pořádku. Ukázalo se, že volební dohoda z roku 1880 není zachovávána. O čtyři roky později se konaly další volby do obecního zastupitelstva. V témže roce 1884 založil Josef Taschek (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ochranné sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (vzniklo v dubnu, načež v červnu byla odezvou založena Národní jednota pošumavská - pozn. překl.). Jak smířlivě (v originále "friedfertig" - pozn. překl.) se dědičně tu usedlí budějovičtí měšťané chovali vůči útočně dravému živlu českých přistěhovalců (v originále "gegenüber den stürmisch vordingenden, eingewanderten Tschechen" - pozn. překl.), dokazuje tehdejší volební provolání německého volebního komitétu. Stojí v něm psáno: "Die Erfahrung lehrte uns, dass der bei letzten Gemeindewahl (1880) geschlossene Kompromiss den erhofften Frieden und ein einträchtiges Zusammenwirken der Gemeindevertreter nicht im Gefolge hat und vielmehr die leidige Sprachenfrage benutzt wurde, um störend auf die Tätigkeit der Gemeindevertretung einzuwirken. Deshalb erscheint es dringend geboten, einerseits auf den Umstand, dass beide Nationalitäten in der Einwohnerschaft vertreten sind, gebührend Rücksicht zu nehmen, andrererseits aber nur Männer zu wählen, welche den Nationalitätenstreit beiseite sitzend, einzig und allein das Wohl der Stadt im Auge haben." (tj. 'Zkušenost nás poučila, že kompromis, uzavřený při posledních obecních volbách, neměl za následek vytoužený mír a svornou spolupráci zastupitelů města, nýbrž byl spíše využit k nešťastné otázce jazykové, aby tak rušivě působil na činnost městského zastupitelstva. Proto se jeví naléhavě žádoucím, brát na jedné straně patřičný ohled na okolnost, že v obyvatelstvu jsou zastoupeny obě národnosti, na straně druhé je potřebí volit toliko muže, kteří dávajíce stranou národnostní střet, mají na zřeteli jen a jedině blaho města." - pozn. překl.) Němci za tohoto zřetele také opět nasadili pět Čechů na svou volební listinu 3. voličského sboru. Ve všech třech voličských sborech slavili Němci úspěch. Josef Taschek se dostal do městské rady. Koncem osmdesátých let se utvořila proti liberálnímu zaměření Taschekovu stejně jako vůči jeho protihráči Dr. Zátkovi (tady už jde o Dr. Augusta Zátku - pozn. překl.) v městské radě opozice. Proti Taschekovi byli němečtí nacionálové a křesťanští sociálové, proti Dr. Zátkovi mladočeši, radikální "národní" strana (celým názvem "Národní strana svobodomyslná" - pozn. překl.). V roce 1890 byl Němcům z české strany navržen pozoruhodný kompromis. Němci by jim mohli vyhradit přinejmenším třetinu křesel v městské radě a za to by jim byl týž podíl připsán v Obchodní a živnostenské komoře (v originále "in der Handels- und Gewerbekammer" - pozn. překl.). Tento kompromis byl ovšem od samého počátku založen na pouhé mlhavé domněnce, poněvadž budějovičtí Češi nemohli za voliče v Táboře a v jiných českých místech poskytnout nijakou záruku.
Český návrh měl svůj důvod ve výsledcích sčítání lidu z roku 1890, podle něhož žilo ve městě Budějovicích 11 117 Němců a 16 271 Čechů. V tomto výsledku se už projevují plody industrializace města, pronikání českých dělníků s celou rodinou a příbuzenstvem (v originále "das Eindringen der tschechischen Arbeiter mit Kind und Kegel" - pozn. překl.). Sociální demokraté sjednocovali tehdy dělníky národnostních skupin, i když ta "internacionální" strana nenacházela odpovídající ohlas, poněvadž mnozí čeští dělníci zamířili brzy do tábora českých národních socialistů.
Přes to všechno dokázali Němci po tvrdém volebním boji (1890) pro svou volební listinu, dokonce s pěti Čechy, shromáždit 1205 hlasů, zatímco Češi se museli spokojit s 821 hlasy.
Po osmileté přestávce se roku 1898 znovu volilo do obecního zastupitelstva. V mezidobí se Češi nekonečnými rekursy (tj. stížnostmi - pozn. překl.) pokoušeli proti volbě protestovat. Po třídenním bouřlivém volebním boji získali Němci ve 3. voličském sboru opětovně většinu, 1182 německých proti 1065 českým hlasům.
Češi dali své nespokojenosti pouličními kravály výraz takovou měrou, že byl dokonce nezbytný vojenský zásah (jak uvádí Jiří Chvojka ve své knize "Město pod Černou věží" /1992/ "... po vítězství Němců vytloukli rozvášnění Češi okna židovským voličům, kteří vesmě podpořili německé kandidáty. 24 rozbíječů oken bylo tehdy zatčeno." - pozn. překl.). Od roku 1905 existovala už jen jedna jediná uzavřená německá strana, v jejímž čele stál Josef Taschek. Německý živel ve městě posílil a zdálo se, jako by byl český nápor odražen. Politické poměry se bohužel v následujících letech změnily. Křesťansko-sociální hnutí pod vedením Dr. Luegera (Karl Lueger /1844-1910/, rakouský politik a vídeňský starosta, proslul svým antisemitismem - pozn. překl.), který zavítal i do Budějovice, nalezlo tu mluvčího v obchodníku Leopoldu Schweighoferovi (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a tak započal "bratrský rozkol" uvnitř německé strany. Tím nabyli svými neúspěchy pokoření Češi pod vedením Dr. Augusta Zátky opětovné důvěry ve vlastní potickou sílu.
Stranicko-politické spory budějovických Němců vedly k jejich porážce v následujících volbách do obecního zastupitelstva roku 1906, ve kterých Češi znovudobyli 3. voličský sbor (2018 českých proti 1914 německým hlasům). V těchto volbách v žádném případě nešlo o nějakou událost lokálního významu, naopak se udála za bezprostřední účasti českého živlu v celém mocnářství, poněvadž šlo o prestižní záležitost. Němci v Budějovicích byli zato odkázáni jen sami na sebe. Všechno volání o pomoc, které se zvedlo za zachování německého živlu v Budějovicích a v jižních Čechách, odeznělo bezvýsledně a ani v poslaneckých kruzích nebyl rozpoznán rozsah politického ohrožení. Tak se staly státní úřady v Budějovicích doménou Čechů. Národně uvědomělý český zemský živel shromáždil miliony, aby s jejich pomocí podnítil v jižních Čechách rozvoj průmyslového podnikání a zajistil zdejším firmám příliv pracovních sil zejména z českého vnitrozemí.
Vůdčí čeští předáci přesto věděli, že boj o budějovickou městskou správu není ještě u konce, poněvadž podle volebního zákona měli Němci k dispozici ještě leckteré prostředky, aby uhájili svou donedávna vedoucí pozici. K tomu nadešel i potěšitelný přílov Němců z Rakouska a ze Šumavy.
Politické argumenty soupeřů nezůstaly Dr. Zátkovi a Dr. Hromadovi (v originále mylně "Dr. Hromádka"/!/, předák budějovických Čechů, žil v letech 1857-1934, tajemník Obchodní a živnostenské komory, starosta Sokola a iniciátor vzniku českých firem ve městě - pozn. překl.) skryty, především také sílící vliv sociální demokracie, což Dr. Zátka musil těžce nést. Po volbách 1906 se oba jmenovaní objevili u purkmistra Tascheka a předestřeli mu návrh na zprostředkování ohledně politického života obou národnostních skupin ve městě.
Jeden zákon, podnícený Dr. Zátkou v zemském sněmu ohledně změny řádu obecního zastupitelstva nedošel souhlasu. Už v roce 1903 probíhaly rozhovory mezi zástupci národnostních skupin se záměrem nějakého vyrovnání, neboť roku 1871 bylo už mezi oběma tábory na českém zemském sněmu něčeho takového docíleno.
Volby do obecních zastupitelstev roku 1906 byla posledními před první světovou válkou 1914-1918. V prvním a druhém voličském sboru se obhájili Němci, třetí voličský sbor, jak už připomenuto, připadl Čechům. Ti se nepodíleli na volbě druhého voličského sboru. Z německé strany byli zvoleni: Jakob von Herminenthal, Dr. Israel Kohn, Karl Leimbigler (mj. vydal roku 1908 nákladem sdružení Deutscher Böhmerwaldbund brožuru pod titulem "Der Böhmerwald und das Höritzer Passionsspiel" - pozn. překl.), Johann Löwenhöfer, Hans Machon, Leopold Maural, Dr. Wilhelm Miegl, Dr. Philipp Schneider, Jakob Stabernak, Josef Taschek, Adalbert Wunderlich a Franz Zink. Také na volbách 1. voličského sboru se česká národnostní skupina nepodílela, podpořila však německou opozici proti purkmistru Taschekovi, která však s 53 hlasy podlehla. V prvém voličském sboru byli zvoleni: Josef Hauptvogel, Dr. Anton Jaksch, prof. Franz Kocian, Olivier hrabě Lamezan-Salins, Johan Nagel, Heinrich Nerad, Leopold Popovic, Franz Engelbert Vollgruber, Mathias Wonesch, Dr. Sigmund Wotitzky (řada ze zmíněných osobností je samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Po obecních volbách v roce 1906 předal už Dr. Zátka purkmistru Taschekovi pamětní spis, týkající se úpravy politického poměru mezi oběma národnostními skupinami. Vešlo se v jednání, která pokračovala i v následujícím roce 1907. K úspěšnému jejich dovršení byli po volbách do říšského sněmu 1907 do Vídně povoláni zvolený český říšský poslanec Josef Brdlík (podnikatel v textilním a chemickém průmyslu, prezident budějovické Obchodní a živnostenské komory, žil v letech 1848-1932 - pozn. překl.), jakož i mluvčí obou národnostních skupin dne 28. května 1907 k předsedovi vlády baronu Beckovi (Max Wladimir von Beck /1854-1943/, jehož otec Anton rytíř von Beck je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a sjednotili se tam na následujících šesti bodech:

Bude vytvořen osmý mandát, který bude přenechán Čechovi. Obdržel ho Dr. František Dlouhý.
Do české místní školní rady mají být voleni jen delegáti, navržení českou národnostní skupinou.
Všechny až dosud podané rekursy (do 28. května 1907) proti volbě budou staženy.
Do obecních komisí bude volen přiměřený počet českých zastupitelů.
Město bude do obecního rozpočtu vkládat příspěvek na české mateřské školy.
Pozvánky na zasedání městské rady a informace o jeho jednáních budou vydávány v obou jazycích.

Po oboustranné dohodě byl 11. května 1907 zvolen purkmistrem Josef Taschek. Dr. August Zátka získal mandát ve finančním výboru městské správy. Městská rada byla ze dvou třetin německá.
Po sčítání lidu v roce 1910 bylo v Budějovicích usedlých 16 903 Němců a 27 309 Čechů.
Obě národnostní skupiny naléhaly na ukončení národnostního rozkolu, neboť jím vyvolané bojkotové hnutí dokázalo zničit mnohou hospodářskou existenci a brzdilo tak v mnoha oblastech žádoucí rozvoj města.
Návrh politického vyrovnání, který jednoznačně prozrazuje rukopis Dr. Zátky, obsahuje následujících 12 bodů:

Utvoření národního katastru, tj. vedle německého bude založen český s vlastním úřadem, přičemž každý občan zápisem do některého z obou katastrů rozhoduje o tom, ke kterému náleží.
Rozdělení mandátů obecního výboru (zástupce v městské radě, v komisích, v obecních zařízeních atd., také na oba katastry podle poměru počtu voličů v jednotlivých voličských sborech).
Vyhrazení po jednom mandátu v zemském sněmu (v plánovaném novém řádu voleb do zemského sněmu) německému a českému katastru, neboť až dosud bylo město v zemském sněmu zastoupeno jedním Němcem. Namísto staročechů zasedali od roku l895 na všech místech toliko mladočeši.
Začlenění německého katastru do německého volebního okresu. V roce 1907 se už volil vídeňský parlament podle všeobecného a rovného volebního práva. Z německé strany byla tato volba bojkotována. Zvolen byl jak už zmíněno český kandidát do říšského sněmu Brdlík. Sociálně demokratická listina nedoznala nijakého úspěchu.
Rozdělení mandátů oktesní správy se děje analogicky obci.
Utvoření menšinového zastoupení Němců v obchodní a živnostenské komoře s právem ustanovení o odpovídající kvótě Němci poskytnutého příspěvku komoře.
Úprava užívání jazyka v úřadech (vyřízení děje se v jazyce podání - pozn. překl.).
Obecní správa. Dosazení přiměřeného počtu českých úředníků. Při zadávání prací a dodávek pro obec je třeba zohlednit i české firmy.
Řád obecních voleb. Proti manipulaci s voliči třeba zasáhnout tvrdými opatřeními.
Obecní hospodaření. Podpory národnostním účelům z majetku obce jsou vyloučeny. Národnostním kuriím se vyhrazuje právo vybírat k tomuto účelu mírné dávky od příslušníků svého katastru (součet všech nesměl však přesahovat 10 % přímých daní - pozn. překl.).
Obecné školství.
1. Principiálně budou děti přijímány do oné školy, jejíž vyučovací jazyk ovládají.
2. Národnostní autonomie si žádá volby obecních zastupitelů do místních a okresních školních rad příslušnou kurií. Přidělování českých škol českému školnímu okresu.
3. Co do školních výdajů přebírá každá z kurií odpovědnost za své školy. Méně majetným (méně daňově silným) bude poskytnuta pomoc ze strany okresu, eventuelně země.
Zavedení rozhodčího soudu pro urovnání sporů.

Tento dvanáctibodový program byl přezkoumán zplnomocněnými osobami. Konaly se společné porady z obou táborů utvořené tzv. "katasterní komise", která dosáhla shody ve všech bodech.
V září 1910 proběhly ve Vídni za přítomnosti předsedy vlády Předlitavska barona von Bienertha (od roku 1915 hrabě Richard von Bienerth-Schmerling /1863-1918/, po matce vnuk rakouského politika Antona von Schmerlinga - pozn. překl.) stejně jako Josefa Tascheka a Dr. Augusta Zátky rozhovory o celé věci, a poněvadž se o ní dal informovat také ministerský předseda baron Gautsch von Frankenthurn (Paul Gautsch von Frankenthurn /1851-1918/ byl nástupcem von Bienerthovým - pozn- překl.), byl na základě výsledků těchto porad vypracován obsáhlý návrh zákona, který měl za základ jen budějovické obecní a okresní záležitosti. Tento návrh zákona měl mít také platnost jen pro město Budějovice. Různé pochyby a námitk, které vláda přednesla k mnohým bodům, byly vzaty v potaz. Přesné znění zákona mělo být předloženo po volbách do říšského sněmu 1911 oběma stranám v Budějovicích k přijetí. Potřebná volební shromáždění měla se konat už v září roku 1911 a voličstvo mělo mít v otázce vyrovnání poslední slovo. Až dosud byly rozhovory o vyrovnání konány interně, teprve v roce 1911 se staly prostřednictvím tisku předmětem předběžné veřejné známosti. V následujících letech se stalo vyrovnání častým tématem novinových komentářů. Zejména obchodní a živnostenské kruhy obou národností podporovaly tento projekt. Navrhovaný zákon by byl přímo školským příkladem národnostního zápasu na úrovni městské, resp. okresní správy v monarchii, kterému by předcházelo už zmíněné vyrovnání uherské na úrovni říšské a moravské na úrovni zemské. Jen menšina jak v německém, tak v českém táboře byla proti vyrovnání zaujata. V českém táboře proti němu bojovali národní socialisté a křesťanští sociálové, v německém to byly listy Všeněmců (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.).
Přes to všechno dne 26. února 1914 městská obec budějovická německo-české vyrovnání jednohlasně schválila. Purkmistr Taschek dal podnět k tomu, aby byl návrh zákona přijat a Dr. August Zátka ho doporučil jménem Čechů. V okresním zastupitelstvu byly zákonná předloha přijata na podnět Dr. Kohna dne 25. května 1914. Zákonem se ovšem tato předloha nestala. Pracovní neschopnost českého zemského sněmu a vypuknutí první světové války 1914 tomu zabránily. Po válce dne 30. října 1918 se konalo poslední zasedání městské rady, na němž vystoupil purkmistr Taschek, v jehož německém proslovu se dostalo i na vyrovnání. Za průtahy učinil odpovědnými nejen Němce, nýbrž i Čechy. Na závěr tohoto zasedání ohlásil Taschek svůj odchod z funkce primátora. Dr. Zátka podal ve výhledu ujištění, že také na základě nadcházejícího demokratického systému bude existence Němců plně zajištěna. Dne 15. června 1919 se konaly prvé popřevratové obecní volby, v nichž Němci získali 8 a Češi 34 mandátů. Purkmistrem byl zvolen český národní socialista Otakar Svoboda (žil v letech 1880-1930, funkci zastával do roku 1923 - pozn. překl.), zatímco Dr. Zátka dostal nejmenší počet hlasů a Národní rada Čechů českobudějovických, za kterou kandidoval (Sedlmeyer mylně uvádí, že jeho stranou byla "Tschechische Volkspartei", tj. Československá strana lidová, vzniklá v lednu roku 1919 - pozn. překl.), získala toliko dva mandáty. V následující době už nedokázala německá národnostní skupina postavit žádného zvoleného purkmistra.

Literatura:
Bachmann, Harald: Joseph M. Baerenreither. Neustadt/Aisch 1977.
Franz, Georg: Liberalismus. München 1955.
Franzel, Emil: Sudtetendeutsche Geschichte. Augsburg 1958.
Glassl, Horst: Der Mährische Ausgleich. München 1967.
Hanisch, Hugo: Die Nationalitätenfrage im Alten Österreich. Wien 1953.
Hanisch, Hugo: Die Geschichte Österreichs. Graz 1962.
Hassinger, Hugo: Die Tschechoslowakei. Leipzig 1925.
Rothenberg, E. Günther: Die österreichische Militärgrenze. Wien 1970.
Sedlmeyer, Karl Adalbert: Budweis. Miesbach 1979.
Sedlmeyer, Karl Adalbert: JohannValerian Jirsik, Glaube und Heimat 1984.
Neue Freie Presse. Wien 1911.

Glaube und Heimat, 1984, č. 4, s. 15-20

Johann Wolfgang Goethe a jeho úcta mariánská

V naší současnosti klika druhořadých literátů a filmových tvůrců (nejspíš je tu míněn případ románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Poslední pokušení /1952/, daného Vatikánem na index už v roce 1954, a jeho později zfilmované americké podoby v režii Martina Scorsese /1988/ - pozn. překl.) odpudivým způsobem hanobí Boží Matku a činí z ní postavu morálně pochybnou. Je čas připomenout, jakou úctu prokazoval i jako protestant vůči Marii Panně Johann Wolfgang Goethe, snad náš největší německý básník vůbec.
Roku 1787 během Goethovy italské cesty ocitla se za plavby ze Sicílie do Neapole plachetnice s mnoha cestujícími na palubě před ostrovem Capri v bezvětří a uchopena mořským proudem byla hnána na skalnatý ostrov, kde jí hrozilo úplné ztroskotání. Na lodi zavládla mezi pasažéry pochopitelná panika. Hněv davu se obracel proti kapitánovi a lodní posádce s hořkými výčitkami. V nastalé vřavě a vzrušených nářcích vystoupil Goethe a zvolal: "Pokud jde o vás, měli byste se obrátit do sebe a nejvroucnější modlitbou žádat Matku Boží, na které to všechno jedině závisí, aby přímluvou u svého Syna dokázala přimět jej, aby učinil pro vás totéž, co kdysi učinil pro své apoštoly, když na rozbouřené hladině jezera Tiberias vlny už hrozily rozdrtit loď a Pán usnul, probuzen však bezradnými a bezmocnými, poručil rázem větru utichnout, jako i teď jej naopak dokáže oživit, bude-li to jeho svatá vůle." (viz Italienische Reise /1829/, kapitola Unheil von Capri) Goethova slova se neminula účinkem. Zástup začal vroucně odříkávat litanie a po čase nadešel opravdu vítr, který loď vysvobodil z její nebezpečné situace. Díky ústnímu podání o této události byl vrchol Monte Tiberio (tj. hory Tiberias) na ostrově Capri opatřen sochou Madony Pomocné. Tak tehdy osmatřicetiletý Goethe osvědčil v osvícenském století svou mariánskou úctu. Snad i ve vzpomínce na tuto událost dal velký autor v závěrečném sboru svého "Fausta" zaznít snad nejmonumentálnějšímu mariánskému hymnu, jaký byl podle Huberta prince zu Löwenstein (Hubertus Friedrich princ zu Löwenstein-Wertheim-Freudenberg /1906-1984/, konzervativní katolický šlechtic, emigroval z Německa po nástupu nacismu v roce 1933, v USA založil 1936 "American Guild for German Cultural Freedom" a snažil se v exilu i o ustavení Německé akademie věd a umění - pozn. překl.) kdy vůbec napsán. On, protestant, jehož zvou také "Olympanem", tu dává zástupci božské duchovní lásky Mariiny, zvanému Doctoru Marianus, pronést tato slova (český překlad je dílem Jaroslava Vrchlického):

Hier ist Aussicht frei Der Geist erhoben. Dort ziehen Fraun vorbei, Schwebend nach oben. Die Herrliche mitteninn, Im Sternenkranze, Die Himmelskönigin: Ich seh 's am Glanze. (Entzückt) Höchste Herrscherin der Welt, Lasse mich im blauen, Ausgespannten Himmelszelt Dein Geheimnis schauen! Billige, was des Mannes Brust Ernst und zart beweget. Und mit heiliger Liebeslust Dir entgegenträget! Unbezwinglich unser Mut, Wenn du hehr gebietest; Plötzlich mildert sich die Glut, Wie du uns befriedest. Jungfrau, rein im schönsten Sinn, Mutter, Ehren würdig, Uns erwählte Königin, Göttern ebenbürtig. Um sie verschlingen Sich leichte Wölkchen: Sind Büßerinnen, Ein zartes Völkchen, Um ihre Kniee Den Äther schlürfend, Gnade bedürfend. Dir, den Unberührbaren, Ist es nicht benommen, Dass die leicht Verführbaren, traulich zu dir kommen. In die Schwachheit hingerafft, Sind sie schwer zu retten: Wer zerreißt aus eigner Kraft Der Gelüste Ketten? Wie entgleitet schnell der Fuß Schiefem, glattem Boden! Wen betört nicht Blick und Gruß, Schmeichelhafter Odem?	Volný zde rozhled mám, duch můj se šíří. Hle, svaté ženy tam Ku výši míří. Věncem hvězd probleská, v středu se sklání, královna nebeská; znám toto plání. (U vytržení.) Paní, světa vládkyně, kde tvůj azur svítí, dej mi v jeho hlubině tajemství tvé zříti. Schval, co mužným výbuchem hne mým srdcem v plese. svaté lásky rozruchem Tobě vstříc mne nese. Mysl naše nezkrotná na tvé přikázání mírnit se, je ochotna, zkojíš-li to plání. Panno, čistá nad všemi, kdo tě nevelebí? Královno nám na zemi, Bohům rovna v nebi! -- Mráčků se rojí kol tíseň sněžná, kajícnic stojí obec tam něžná, u jejích nohou éter tam pijí, v prosbách se svíjí. Ty, kteréž se nelze tknout žádná vina v zlobě, snadno zavedených proud smí se blížit k tobě? Slabosti jen klesly v plen, kdo je osvobodí? Kdo ta pouta serve jen, jež chtíč vilný rodí? Snadno noha klesne v pád na podlaze hladké, pozdravu jak odolat? a jak tužbě sladké?
V samotném závěru pátého aktu II. dílu "Fausta" (Gustav Mahler dal předchozí i této pasáži ve své 8. symfonii i hudební tvar - pozn. překl.) dává Goethe promluvit téže postavě ještě jednou takto:
Blicket auf zum Retterblick, Alle reuig Zarten, Euch zu seligem Geschick Dankend umzuarten! Werde jeder bessre Sinn Dir zum Dienst erbötig! Jungfrau, Mutter, Königin, Göttin bleibe gnädig!	V zrak jí něžné, kající, pohlédněte s díkem, v lepší osud zářící proměnit se mžikem. Každá mysl účinně buď tvé služby chtivá; Panno, matko, bohyně, Buď nám milostivá!
Goethe se tu jeví jako velký mariánský ctitel. Jak směšně působí zpitvořený obraz Matky Boží oněch pisálků naší doby vedle jeho velkých veršů! Glaube und Heimat, 1985, č. 9-10, s. 49-50

P.S. Jistě nikoli náhodou objevil se tento text autorův v dvojčísle krajanského měsíčníku, věnovaného 200. jubileu českobudějovické diecéze. Město a kraj s tolikerou tradicí mariánskou spojuje s "protestantem" Goethem ale ještě nesmrtelná báseň o "diecézním patronovi" Janu Nepomuckém, datovaná v podtitulu "Karlsbad, 15. Mai 1820" a nazvaná "Sankt Nepomuks Vorabend" (zhudebnil ji později Hugo Wolf a zní i bez hudby jako dětská píseň):

Lichtlein schwimmen auf dem Strome,
Kinder singen auf den Brücken,
Glocke, Glöckchen, fügt vom Dome
Sich der Andacht, dem Entzücken.

Lichtlein schwinden, Sterne schwinden;
Also löste sich die Seele
Unsres Heil'gen, nicht verkünden
Durft er anvertraute Fehle.

Lichtlein, schwimmet! Spielt, ihr Kinder!
Kinderchor, o! Singe, singe!
Und verkündiget nicht minder,
Was den Stern zu Sternen bringe.

Světýlka po proudech plovou,
na mostech zpívají děti --
zvony, zvonky písní novou
zbožně slavný svátek světí.

Světla mizí, hvězdy mizí --
tak náš světec k nebi letí,
že svěřené hříchy cizí
hříšným nechtěl pověděti.

Sbore dětský, zpívej, jásej --
plujte světla, hrajte děti --
přitom pověz světu, hlásej,
proč ta hvězda k hvězdám letí.

S lítostí musím dodat, že autor tohoto krásného českého překladu Goethovy básně mi zůstal dodnes utajen. Ať už tak či onak, hlavní roli v ní zprostředkovaně hraje řeka Vltava a nebe nad ní je jistě i to šumavské.

Vltava - studie geopolitická

Už Hérodotos píše o řekách, že utvářejí Zemi; jejich působení je podle něho zřetelné a tajemné zároveň. Nic nesjednocuje tolik co voda, praví Hegel ve své filosofii dějin. "Zemské útvary nejsou nic než povodí řek." Definujeme-li ovšem řeku jako plynoucí vodu, je třeba uvést přece jen jisté výjimky, poněvadž v různých klimatických pásmech mění i voda své skupenství: v polárních oblastech se stává ledovcem, v zemích extrémně suchého podnebí se vypaří a zanechá svou stopu jen v podobě suchých říčních údolí. V našich krajinách mění voda své skupenství podle ročních období: v zimě se stává sněhem a ledem, umělou cestou se může stát dokonce plazmatem, v létě je kapalná jako déšť i živý říční proud. To je i případ Vltavy, té řeky středu.

I.
Budiž tu krátce připomenuto, co ohledně jména Vltava zmiňuje Ernst Schwarz: "Měla jistě své keltské a předkeltské jméno už před příchodem germánských kmenů, poněvadž na jejím horním toku v budějovické pánvi a také kolem Prahy bylo učiněno mnoho prehistorických nálezů. Zdá se, že ta někdejší označení už vyhasla. Německé Moldau se dá sledovat jen do časů germánských. České jméno Vltava se objevuje poprvé roku 872 ve Fuldských análech, psáno tam Fuldaha, při čemž se dá myslet právě kvůli tomu f na spodobu vlivem právě oné hesenské Fuldy. Kosmas píše Wlitaua, řečeno tedy Vltava, Bavoři znali ve 12. století ten tok pod jménem Wulta. To bavorské znění se pro horní tok udrželo a souzní s českým..." Důkazem je německá podoba místního jména Dolní Vltavice, totiž Unterwuldau (úředně Untermoldau). Ve středu země však už ve 13. století došlo v němčině disimilací k přeměně na Molda, Multawe, Multen, jak můžeme číst už v německém Dalimilovi. Naopak germánské Walthaha, Waldache vedlo k české podobě Vltava. V základě může ležet jen ještě starší germánské Wilthaha, Wildache. Jako česká forma pochází z germánské, německá se odvozuje už z té české.
To české jméno řeky oslavil především Bedřich Smetana (1824-1884) svou symfonickou básní téhož názvu z roku 1874. Smetanův otec, litomyšlský sládek, byl sám vášnivý hudebník a melodie Pleyelovy i Jírovcovy (Adalbert Gyrowetz byl budějovický Němec) znívaly prý často nad Smetanovou kolébkou. Šumavští němečtí krajané opěvují svou horní Vltavu v písni zvané Wuldalied.
Vltava je nejvýznamnějším přítokem Labe, mohla by být dokonce nazvána i původním labským ramenem. Podle Antona Gnirse (*1929) považovala antická geografie (Ptolemaios) "správněji než časy pozdější Vltavu za hlavní článek systému horního Labe..." Teprve s ohledem na tento Ptolemaiův názor se vyjasňuje řada zdánlivých nesrovnalostí v údajích starověkých autorů, jako třeba u Tacita v jeho Germanii, u Veleia a Strabona, týkajících se národů a krajin v labském povodí a odkazujících přitom k jižním Čechám.

II.
V následujících údajích se zračí přírodní poměry vltavského toku. Celková plocha povodí Vltavy činí 28 090 čtverečních kilometrů. Jejími nejvýznamnějšími přítoky jsou postupně Malše, Lužnice, Otava, Sázava a Berounka. Povodí lze rozčlenit na 3 úseky: tj. pramennou oblast Vltavy až k jejímu soutoku s Malší, střední Vltavu od ústí Malše až do Kralup nad Vltavou severně od Prahy a konečně dolní úsek toku až k jeho vústění do Labe u Mělníka.

: A. Z jednotlivých pramenných potoků ve výšce 1 172 metrů nad mořem, kde na Šumavě známe i "Malou", "Studenou", "Travnatou" a "Teplou" Vltavu, vzniká při Mrtvém luhu u Chlumu (Humwald) "horní" Vltava. Asi 28 procent této vstupní oblasti tvoří močály a slatě, jejichž hloubka se pohybuje v rozmezí od jednoho až do šesti metrů. Horský úsek horního toku je ze 60-70 procent pokryt lesem a jeho celková délka činí 95 kilometrů s průměným sklonem 4,86 o/oo při výškovém rozdílu 462 metrů. Je tu řada kratších přítoků. Střední část horního toku od Frymburka až k Poříčí (392 metrů nad mořem) u Budějovic prošla ve 20. století řadou stavebně technických úprav, a to nejen v podobě náhonů a umělých kanálů pro potřeby papírenských závodů, nýbrž i vybudováním velkého přehradního díla. Tato střední část má délku 86 kilometrů s průměrným sklonem 3,7 o/oo při výškovém rozdílu 318 metrů. Dolní část horního toku Vltavy od Poříčí až k ústí Malše v Budějovicích (385 m n.m.) je nejkratší. Její délka obnáší jen 8 kilometrů, průměrný sklon pak činí 0,88 o/oo při výškovém rozdílu 7 metrů.
Celkem je horní tok Vltavy dlouhý 189 kilometrů a jeho celkový výškový rozdíl při průměrném sklonu 4 o/oo se uvádí 787 metrů. Ačkoli vzdálenost pramene od soutoku s Malší je vzdušnou čarou pouhých 98,4 kilometrů, dá se rozvoj toku vyjádřit číslem 185 procent. Průměrná šířka horního toku kolísá mezi 25 a 35 metry při průměrném stavu říční hladiny.; B. Od ústí Malše protéká Vltava budějovickou pánví v délce 13 kilometrů plochou krajinou plnou rybníků, z nichž k ní své vody přivádějí například Dehtář a Bezdrev. Za Hlubokou nabírá řeka opět svůj původní horský ráz se strmými říčními stěnami rulového složení, s krátkými, ale silně svažitými přítoky. Teprve při Týnu nad Vltavou se údolí rozevírá k východu, aby odtud přijalo Lužnici, přivádějící sem vody třeboňské pánve. Odtud protéká Vltava středočeským žulovým masívem s jeho kopcovitým, řídce osídleným povrchem. Té krajině náleží i dolní tok Otavy, která do Vltavy ústí pod hradem Zvíkovem, když jako její levostranný přítok má svůj původ rovněž v šumavských horách. I po vstupu do zóny kambrických břidlic se řadou do nich zakleslých meandrů si Vltava dále uchovává svůj charakter původně horské řeky. Při pravostranném ústí Sázavy proráží její nápor strmě k ní spadající pásma porfyru a ocitá se pak od někdejších Svatojánských proudů ve středočeské silurové kotlině. Od západu ústí do Vltavy už pod Zbraslaví Berounka. V pražské kotlině je řeka donucena geologickou deformací změnit dosavadní severní směr. Poté co projde smyčkou otevřenou k západu, vrací se ovšem v prohloubeném nyní říčním údolí k severnímu směru nazpět. U Kralup klesá pak do severočeské křídové kotliny, aby se u Mělníka sešla konečně s Labem.
Délka úseku středního toku od ústí Malše k Hluboké činí 13, vzdušnou čarou pouhých 9 kilometrů. Od Hluboké do Kralup obnáší délka středního toku 211 kilometrů, vzdušnou čarou 140 kilometrů. Od ústí Otavy až k ústí Sázavy je průměrná šířka vltavského říčního koryta 75 metrů, od ústí Sázavy k ústí Berounky 85 metrů. Celková délka středního toku řeky činí 224 kilometrů. Výškový rozdíl celého tohoto úseku je 218 metrů a průměrný sklon 0,93 o/oo. Šířka toku kolísá za průměrného stavu hladiny mezi 75 a 95 metry.; C. Od Kralup až k ústí do Labe u Mělníka se vltavské břehy snižují a oboustranně ustupují od říční brázdy. Řeka nabírá charakteru rovinného toku. Délka tohoto úseku je 23 kilometrů, vzdušnou čarou pouhých 17 kilometrů, výškový rozdíl činí jen 12 metrů a průměrný sklon 0,5 o/oo. Šířka toku kolísá mezi 85 a 94 metry.

Shrňme tedy: Plocha vltavského povodí obnáší celkem 28.090 čtverečních kilometrů, celková délka toku je 436 kilometrů s výškovým rozdílem celkem 1.017 metrů. Srovnatelná s délkou Vltavy je například cestovní vzdálenost z Mnichova do Frankfurtu nad Mohanem (405 km) či z Mnichova do Vídně (470 kilometrů).

III a
Geologicko-morfologické dějiny Vltavy vykazují mnohé zvláštnosti. Ve svém horním toku plyne širokým mokřinným luhem ve směru od severozápadu k jihovýchodu až do oblasti Loučovic (Kienberg) a Vyššího Brodu (Hohenfurth). Tam ji skalní soutěska u Čertovy stěny promění v bystřinu plnou peřejí a slapů a pod Vyšším Brodem se náhle její tok obrací prudce k severu.
Vynořuje se otázka: jaké síly vytvořily to široké horské údolí, jaké síly obrátily řeku k severu?
Údolí v nadmořské výšce kolem 700 metrů a široké 25 až 35 metrů je nyní naplněno vodou přehradního jezera do hloubky až 21 metrů. Dávná rozlitá ledovcová rýha je jako jeho předchůdce sotva myslitelná, poněvadž Šumava ležela jen v periglaciální oblasti mezi Alpami a severoevropským zaledněním a sama měla jen nepatrné ledovcové útvary, jak to vykazuje několik málo karových jezer a nepatrné pozůstatky morén; jen kamenná moře, tvořící se na trvale promrzlých půdách, jsou tu početná. Maximální hloubka přehradního jezera by mohla poukazovat na zasypané údolí, pozůstatek předchozí eroze. Tento problém měl být objasněn 13 půdními vrty provedenými v budějovické pánvi v roce 1960. Jeden z těchto vrtů dosáhl krystalinika v 337 metrech hloubky a nad ním ležela 18 metrů silná vrstva křídy. Tím se potvrdil předpoklad L. Puffera a L. Reutera, že křídové moře pokrývá šumavský prostor a byla potvrzena i spojitost mezi křídovými sedimenty severočeskými a týmiž z předhůří Bavorského lesa. Po transgresi křídového moře nastala zpětná fáze, v níž došlo i ke specifické tvorbě říční sítě, která byla pak znovu přetvořena alpským vrásněním a jako konečný rezultát zůstalo ono dnešní široké údolí horní Vltavy, jehož odtokem k Dunaji byla zpočátku řeka Feldaist, stejně jako tomu bylo i u horní Malše. Teprve v třetihorách, kdy se vytvořilo středoevropské rozvodí, a to právě v jižních Čechách, kde povodí Severního a Černého moře dělí sotva 20 kilometrů, došlo zpětnou erozí ke změně kurzu vltavského toku směrem k severu. Přesunem erozní báze se měnil v průběhu geologického vývoje charakter Vltavy v rozkyvu mezi povahou horského toku a řekou plynoucí v rovinách. Podle všeho nemá Vltava převahu jednotících prvků v tomto svém charakteru, který se naopak skládá z jednotlivých částí rozdílné provenience.

III b
Vltava protéká z větší části lesnatým územím a je tak od prehistorických dob především dopravní cestou. Po přírodní katastrofě doby ledové nabízí pak oblast, v níž se setkávají řeky Labe, Vltava a Ohře s jejich sprašově hlinitými půdami, ideální předpoklady pro lidské osídlení. Odtud se pak obracejí další vlny osídlení k jihu právě podél vltavského toku. V časovém rozmezí mezi letopočty 4500 a 2000 před Kristem dosahuje toto osídlení oblasti soutoku Vltavy a Otavy, od roku 1300 až 600 před Kristem už osidluje člověk budějovickou pánev a v dobách mezi 1. stoletím před Kristem a 4. stoletím po Kristu pokrývá významnou část jižních Čech. Už v keltském období se tak dá v jižních Čechách hovořit o kulturní krajině, a to nikoli snad jen ve smyslu kultury hmotné, nýbrž i s ohledem na náboženský prvek. Za keltských časů měli obyvatelé jižních Čech živý styk s osídlenci sousedních podunajských krajů, jak dokazují keltská oppida na té i oné straně a jak nám dovolují předpokládat samotné půdorysy Rožmberku nad Vltavou a Krumlova. Vltava byla až do středověku řekou hraniční. V jedné stvrzující listině pasovského biskupa Ulricha z roku 1111 je Vltava označena jako hranice oblasti lesa. V každém případě neležel tehdy Vítkův Kámen (Wittinghausen) v Čechách, jak vyplývá i z jedné darovací listiny císaře Jindřicha II. z roku 1010. Ve středověku historický význam Vltavy pohasíná a její povodí se stává bitevním polem náboženských rozbrojů. Oba cisterciácké kláštery jihočeské, Vyšší Brod i Zlatá Koruna, leží na Vltavě. Stačí pomyslet na valdenské, na husity, na náboženské boje války třicetileté, všechno to se povětšinou odehrávalo v krajinách kolem vltavského toku.

III c
Vodní dopravní spojení Čech s Podunajím bylo ovšem dávným naléhavým přáním českých panovníků; tak už císař Karel IV. (1347-1378) ho chtěl uskutečnit. Dal vyměřit svými geometry (říkalo se jim "libratores") krajinu mezi Vltavou a Dunajem za účelem zbudování kanálu, v projektech údajně podzemního. Místní obyvatele uvádělo jejich počínání v úděs: domnívali se totiž, že má být nějak odkloněn tok Dunaje. Podobný plán předestřel i Albrecht z Valdštejna císaři Ferdinandu III. (1619-1637), s ohledem na splavnění českých řek. Projekt se následkem Valdštejnovy smrti (1634) neuskutečnil. Roku 1692 přišel jeden lotrinský duchovní jménem Lothar Vogemont do Vídně, aby vyjasnil státoprávní otázky kolem záměru. Splavnění českých řek, respektive vzájemné spojení dědičných zemí mělo posílit jejich výkonnost a tím i finanční užitkovost. Valdštejnovy plány se dožily znovuvzkříšení. Vogemont své myšlenky zveřejnil ve třech spisech: roku 1700 latinsky, 1706 italsky a 1712 německy. Roku 1696 procestoval horní Vltavu, aby zkoumal možnosti spojení s Dunajem, později jej zajímaly i Odra a Váh. Zdá se, že u císaře Josefa I. (1705-1711) nalezl značné pochopení. Navrhl tehdy tři možnosti, jak spojit Vltavu s Dunajem. Ta prvá vodní cesta měla mít východisko v Pasově a byla by ze všech nejnesnadnější. Druhá měla vést z Lince do Budějovic prostřednictvím řeky Aist a pak Malše. Třetí možností bylo spojení mezi dolnorakouskou řekou Kamp a Lužnicí, která u Týna nad Vltavou ústí do řeky figurující v samém jméně toho města. I druhou z těch tří variant označil Vogemont za velmi nesnadnou, zatímco od té třetí si sliboval určité možnosti. Žádný z Vogemontových plánů se alespoň za jeho života nesetkal s kladnou odezvou. Pozdější doba ovšem se k nim přece zčásti vrátila. Za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) byla v Praze založena stavební správa pro říční dopravu, tzv. Navigations-Baudirektion, jejímž vedením byl pověřen baron von Tom. Po skončení sedmileté války se započalo s podporou prací na přípravě budoucího dunajsko-vltavského kanálu mezi Pasovem a Frymburkem. Ve stejné době se pokusilo krumlovské panství o realizaci plavby dřeva na horní Vltavě až ke Krumlovu. Tato snaha ovšem ztroskotala a s tím bylo upuštěno i od projektu předtím zmíněného. Zároveň zpracoval baron von Sterndahl jiný plán téhož záměru. Roku 1768 zveřejnil mapu, na níž byla zakreslena trasa budoucího kanálu od Greinu na Dunaji s využitím toku řeky Aist až do Freistadtu. Odtud mělo být pak zboží dopravováno po zemské silnici k Vltavě. Tento projekt došel souhlasu císařovny Marie Terezie, která naň byla ochotna uvolnit 20 miliónů zlatých. I on však nakonec vyzněl do prázdna. Ve spise Dr. Johanna Tadeáše Peithnera, "c.k. horního rady a veřejného učitele veškerých horních věd na vysokém učení pražském", jak ho roku 1771 vydal pod titulem Beschreibung der böhmischen Flüsse (Popis českých řek), čteme:
"... je tu namístě před slovutným publikem vyzdvihnout chvályhodné úsilí, horlivě nyní vyvíjené pod nejvyšším dohledem Jeho Excelence pana hraběte von Pachty, totiž učinit řeku Vltavu splavnou a tím dosáhnout jejího účinného spojení s Dunajem. Každý rakouský patriot hledí s vděčnou úctou vstříc naplnění tohoto velkého záměru, který by tak silně přispěl obecnému blahu království a je proto skutečně hoden vznešeného podporovatele věd, umění i obchodu ... Poté co se i na těch nejvyšších místech tyto plány setkaly s nejmilostivější pozorností, byly předány k dalšímu provedení zdejší ctěné navigační komisi a také zásluhou bdělé péče vysokomyslné Jeho Excelence pokročily už natolik, že se vkrátku dá s plnou důvěrou očekávat zdárné dokončení celé záležitosti."
Potomek J.T. Peithnera, Dr. med. Johann Peithner, rytíř z Lichtenfelsu, stal se tchánem Adalberta Lanny, o němž tu ještě bude řeč. Roku 1773 byl bývalý jezuita Walcher, který se stal známým svými přednáškami o mechanice, pověřen vedením navigačního úřadu ve Vídni. I on se věnoval problému spojení Vltavy s Dunajem. Řeka Rodel, jeden z vedlejších přítoků Dunaje, měla být ve své pramenné oblasti u Leonfeldenu spojena kotlinou Haselgraben s Vltavou pod Vyšším Brodem. Zdá se, že plán zůstal pouhým návrhem. Další ze zamýšlených spojnic obou řek, kterou odkázal do říše fantazie starší z obou Gerstnerů Franz Anton, nastínil Le Maire, autor hydrografické mapy rakouských dědičných zemí. Podle něho to měl bý kanál spojující Grein na Dunaji s Vyšším Brodem. Skutečností učinil všechny plány až schwarzenberský inženýr Josef Rosenauer (1735-1804), který jako znalec daného území přistoupil k problému z hospodářského hlediska, totiž podřídil ho toliko účelu plavby šumavského dřeva. Aby mohl dřevo z knížecích lesů na horní Vltavě plavit dále Velkou Mihelou (Große Mühl) od Haslachu až k Dunaji, zbudoval roku 1789 kanál, vylepšený pak roku 1821 i jedním tunelem. Zpočátku měl kanál pro velkou dopravu začínat už u Pasova a přes Haslach a Vyšší Brod vést k Vltavě. Roku 1804 předložil baron von Sterndahl další návrh spojení Vltavy s Dunajem. Kanál měl vést z Budějovic přes Kaplici a Freistadt do Mathausenu. Projekt byl postoupen k projednání komisi, která ho však neakceptovala.
Až dotud ztroskotaly všechny zmíněné plány na otázce nákladů, s výjimkou projektu Vogemontova. Jeho autor vždy zdůrazňoval nepatrné náklady s ním spojené, takže "pánové v Praze by se měli alespoň podivit nad tím, že takové dílo, které by jinde stálo milióny, by tady mohlo být vyřízeno archem papíru."
V roce 1807 byla založena soukromá společnost, která si vytkla za cíl výstavbu kanálu mezi Vltavou a Dunajem. Podnětem k tomu byl snad právě projekt Sterndahlův. 15. března 1807 požádala dvorská kancelář ve Vídni pražské královské gubernium o spěšné dobrozdání na návrh anonymního autora týkajícího se vltavsko-dunajského kanálu. Gubernium skutečně zaslalo už 21. března do Vídně své obsáhlé vyjádření v té věci. Posudek vyzníval kladně a odvolával se na už osvědčený Františkův kanál mezi Tisou a Dunajem v Uhrách, při čemž byly zvláště zdůrazněny nízké náklady vodní přepravy oproti pozemskému transportu zboží. Příkladem pro nově ustavenou společnost byly už existující podobné vzory v Anglii, ve Švédsku a v Uhrách. Vedení společnosti se ujal Johann Jonak von Freyenwalde. Byl dvorním agentem a ředitelem královské uherské společnosti pro plavební kanály a lodní dopravu. V dobrozdání bylo poukázáno nejen na výhody z ohledů hospodářských, ale zmíněno bylo i hledisko obrany země jakož i rozvoje hydrotechnického poznání. Císař František I. (1792-1835) se dvorským dekretem ze 6. srpna 1807 vyslovil pro vytvoření právě takové Hydrotechnické společnosti, která byla také následujícího roku 1808 opravdu založena. Vedle Johanna Jonaka von Freyenwalde byl sem jako technický odborník povolán přednosta úřadu pro vodní stavitelství (Wasser-Bauamt) svobodný pán von Pacassi. Společnost stála pod ochranou císařovou a byla podporována knížetem Josefem Schwarzenbergem, hrabětem Jiřím Buquoyem a městem Budějovicemi. Prezidentem byl kníže Isidor Lobkovic, členy výboru byli hrabata František Šternberk, Franz Klebelsberg, Bedřich Nostic, Jiři Buquoy, dále hrabata Jan Lažanský, František z Vrtby, Christian Clam-Gallas, František Kolovrat-Libštejnský a tajemník, guberniální koncipient Josef Johann Peche. Jako reprezentanti ve Vídni měli fungovat kníže Josef Schwarzenberg, hrabata Rudolf z Vrbna, Rudolf Czernin, Jan Rudolf Chotek a konečně také už zmíněnou uherskou společnost pro plavební kanály a lodní dopravu tu měl zastupovat dvorní komisař hrabě Anton Appony. Počet členů mezitím vzrostl na 46 s kapitálem na 28 000 zlatých. Rektorovi pražské techniky Gerstnerovi byly svěřeny nivelizační práce. Při takovém perzonálním vybavení a podpoře z těch nejvyšších míst by se právě v té chvíli dal očekávat intenzívní pokrok v pracích na stavbě budoucího kanálu. Nestalo se tak.
Už po roce byla Společnost zrušena. Zpočátku se dala spatřovat příčina v napoleonských válkách, respektive v konci jedné z nich roku 1809, kdy byl uzavřen nešťastný mír v Schönbrunnu, dále pak ve smrti knížete Isidora Lobkovice a hraběte Nostice. Ti dva ovšem zemřeli teprve v roce 1819, respektive 1816. Skutečný důvod byl jinde. Už v prosinci 1807 pronesl prof. Franz Josef rytíř von Gerstner na jednom ze zasedání Společnosti zásadní referát. Poukázal v něm na skutečnost, že výškové rozdíly, které by při zamýšlené stavbě bylo nutno překonat výškový rozdíl 200 až 300 sáhů (tj. 400 až 600 metrů). Tehdy žádný kanál podobné výškové poměry zvládnout ještě nedokázal. Bylo by třeba 310 propustí, aby se tak stalo. Gerstner vypočítal stavební náklady kanálu na částku 5 miliónů zlatých. Přeprava soli mezi Lincem a Budějovicemi obnášela roku 1806 na 300 000 metrických centů; ostatní zboží vydalo jen na zbylých 20 000 metrických centů. Za míli pozemní přepravy činily náklady 4-5 krejcarů, po vodě by to byl trojnásobek. Už jen kvůli těmto dopravním nákladům se jevil projekt nerentabilní. Pro uvedený počet nezbytných plavebních propustí by vodní transport trval 5 a půl dne, zatímco povoz by za stejnou dobu stihl cestu tam i zpět.
Poněvadž se ukázalo, že výstavba kanálu má za těchto podmínek sotva nějakou vyhlídku na úspěch, začal se Gerstner zasazovat o daleko účelnější spojení po železnici, které by si vyžádalo pouhou třetinu nákladů potřebných k výstavbě plavebního kanálu. Jeho úvahy byly Společností přijaty příznivě. Tak lze prostým způsobem vysvětlit, proč už po roční existenci Společnosti došlo k jejímu rozpuštění. Napoleonské války pozastavily pak i začátek prací na výstavbě koněspřežné dráhy. Franz Anton Gerstner, syn Franze Josefa Gerstnera, v roce 1817 profesor na vídeňském vysokém učení technickém, měl její projekt, který se otec snažil prosadit téměř celých 15 let, uvést konečně v život. Práce na jeho uskutečnění byla podpořena rozhodnutím konference zmocněnců států povodí Labe, jak se konala roku 1819 s cílem zajistit volnost labské vodní dopravy od soutoku Vltavy a Labem u Mělníka až k Severnímu moři. V roce 1821 byly přípravy u konce. Jako trasu pro novou železnici zvolil Gerstner tu, kterou známe už z druhého projektu Vogemontova ze samého počátku 18. století. Ta měla vést z Budějovic přes Kaplici, Freistadt, Kefermarkt a Pregarten do Mauthausenu a měřila 161 a půl německé míle, tj. 123, 75 kilometrů. Koněspřežná železnice z Budějovic do Lince byla dokončena zčásti roku 1828, o čtyři léta později pak po celé délce, a její provoz sloužil především přepravě soli - říkalo se jí proto také "Salzbahn". Byla to prvá železnice vůbec na evropském kontinentě. Teprve roku 1871 byla upravena na dopravní provoz s použitím parních lokomotiv. O vodní spojení mezi Dunajem a Vltavou se od té doby do dnešních dnů nikdo znovu nepokusil. Do zorného pole hospodářských zájmů se dostala Vltava sama. Až roku 1908 byla zveřejněna studie W. Plenknera o říčních úpravách za účelem splavnění Vltavy a pobočném vltavském kanálu z Budějovic do Prahy.

IV.
Se zmíněnou "Salzbahn" nadešel i čas Adalberta Lanny. Sůl byla odjakživa nejdůležitějším českým dovozním artiklem, poněvadž země přese všechna svá nerostná bohatství solná ložiska postrádala. Zpočátku sem byla dopravována z Bavor, po nastolení habsburské dynastie pak z horního Rakouska do nitra Čech zprvu soumary, později z Budějovic vory po Vltavě. Vltavská voroplavba od Chlumu (Humwald) k Lipnu (Lippen) byla uvedena v život v letech 1856-1859, v letech 1858-1864 dál od Lipna dolů po řece. V úseku Čertovy stěny musel být náklad dřeva tak jako tak překládán na povozy, aby se dostal do Vyššího Brodu. Vedle Vltavy se plavilo také po Malši, po Pohořském potoce (od roku 1783) a po říčce Černé (Schwarzau). Takto přepravované dřevo mělo často jen lokální význam pro vesnické koláře a truhláře, pro skelné hutě, uhelné milíře a podobně. Z vodních toků se ovšem musely stát opravdové vodní cesty, aby po nich mohlo být vůbec plaveno dlouhé i polenové dříví. Bylo třeba, aby v nich byl především dostatek vody; tak musela být kupříkladu při Černé a Pohořském potoce založena řada rybníků, jejichž vypuštění a následné zvýšení stavu vody v obou tocích teprve umožnilo plavební činnost. Na Vltavě, která byla na vodu bohatá, byly zbudovány kamenné břežní náspy, aby na dně nedocházelo k soustřeďování písečných a štěrkových náplav. Řada nových jezů měla trvale regulovat stav vody.
Pro přepravu soli z Budějovic dál do nitra Čech po Vltavě bylo třeba zkušených loďařů, kteří přicházeli se solnými transporty z Horních Rakous, kde se už v dřívějších dobách dopravovala sůl po řece Trauně k Dunaji. Jedna taková "šífařská" rodina ze Solnohradska, z okolí Ebensee, měla nabýt zvláštního významu nejen pro český obchod se solí, nýbrž i pro vltavskou voroplavbu a lodní dopravu.
Byla to právě rodina Lahnerů, Lähnerů a posléze Lannů, jak postupně měnili podobu příjmení, jejíž příslušníci od konce 18. století provozovali jako c.k. loďmistři přepravu soli po Vltavě a Labi. Nejslavnější ratolestí toho rodu se stal Adalbert von Lanna (1805-1866). Prožil své mládí v loděnici ve Čtyřech Dvorech (Vierhöf) u Budějovic. Jako patnáctiletý se plavil se svým otcem Tadeášem Lannou (1773-1828) na voru po Vltavě do Prahy, aby tam studoval na technickém učení mechaniku a strojní konstrukci. Brzy z osobních důvodů svá studia přerušil a nastoupil rovnou k otci do učení pro praxi. Musel se věnovat nejen samotné stavbě lodí, ale bylo na něm i vybírat vhodné dřevo v šumavských lesích a opracovat je pro plavební účely.
Po otcově smrti roku 1828 převzal Adalbert rodinný podnik jako c.k. loďmistr. Probral lesy schwarzenberských, buquoyských a černínských panství pro dodávky stavebního a lodního dřeva do Saska a do Hamburku. Stejného roku 1828 byl zahájen i provoz koněspřežky, oné pověstné "Salzbahn", a to z Budějovic ke Kerschbaumskému sedlu. Lanna sledoval její výstavbu s velkým zájmem, poněvadž mu přece měla dopravit sůl takříkajíc "až do domu". Roku 1832 převzal pak na severu Čech hydroregulační práce na Vltavě a Labi až k saské hranici, aby tak zajistil bezpečnost své dopravě zejména dřeva, soli, tuhy, obilí a piva. Jen na vodní trase z Budějovic do Prahy bylo třeba překonat 33 mlýnských jezů vedle jiných míst nebezpečných plavbě. Téhož roku 1832 se Lanna podílel třemi tisíci zlatých na akciovém kapitálu nyní už dokončené koněspřežky z Budějovic do Lince na Dunaji. Mezitím rezignoval Gerstner pro nesnáze s řešením pozemkových záležitostí na funkci hlavního vedoucího stavby. Lanna převzal na některých úsecích dráhy její provoz sám, takže nasadil za tím účelem až 800 tažných koní. Nyní mohl vést obchod solí ze Solné komory přes Linec, Budějovice a Prahu až do Hamburku doslova ve vlastní režii. Už roku 1821 bylo konferencí států při povodí Labe (tzv. Elbuferstaaten) rozhodnuto o společném úsilí při odstraňování překážek vodní dopravy k Severnímu moři; přesto zpomalovalo cestu do Hamburku postupně za sebou nikoli méně než 48 (!) státních hranic. V letech 1854-1856 už se plavilo na 600 člunů z Budějovic až k přístavům na Labi pod Lannovou vlajkou. Teprve sedm let po jeho smrti vyjely na železniční trať z Budějovic do Lince prvé lokomotivy. Lanna usiloval o jednotný plavební systém od Chlumu až k saské hranici. Ten záměr však ztroskotával na dobových okolnostech, především na stále se zhoršující hospodářské situaci. Roku 1863 došlo k finančnímu krachu, který znamenal konec leckterému podnikání. V sedmdesátých letech už plavil Lanna zboží na pouhých 170 vlastních člunech a přeprava soli po koněspřežce obnášela v roce 1869 jen 190 000 metrických centů. V následujících letech převzala pak proměněná a rychle se rozvíjející železnice veškerý objem transportu soli i dřeva. Sám Lanna se ve svých pozdních letech věnoval právě uhlí a železu jako základním položkám nových směrů podnikání. Až do let první světové války však brázdily vltavské vlny jednotlivé vory ze dřeva šumavských lesů.

V.
Po roce 1918 ztratila Vltava svou hodnotu jako dopravní cesta. Transport soli tu v podstatě zcela vyhasl, poněvadž nový stát, tedy Československo, zajišťoval svou spotřebu soli z podkarpatoruských solných dolů Akna-Slatina a z polské Haliče. Na březích Vltavy vyrostly průmyslové závody závislé na její vodě, jako například papírna Vltavský mlýn (Moldaumühle) bratří Poraků v Loučovicích nedaleko Vyššího Brodu. Vedle velkého závodu tu vyrostla i pila, elektrárna a sídliště pro zaměstnance. Toto výrobní centrum předalo po druhé světové válce svůj význam papírně ve Větřní (Wettern) při místě známém dříve jako Pečkovský mlýn (Pötschmühle). Ten koupil roku 1861 Ignaz Spiro z Nové Bystřice (Neubistritz), který výrobu papíru, prováděnou dříve spíše podomácku, pozvedl k významnému průmyslovému odvětví. Sám se tak ze židovského hadráře vypracoval na uznávaného velkopodnikatele. V roce 1867 zřídil Spiro z někdejšího mlýna brusírnu dřeva a 1883 tu začal s výrobou buničiny. Podnik překonal v Rakousku veškerou konkurenci. Ignaz Spiro zemřel roku 1894 a jeho dědicové výrobu dále rozšířili. Nízký stav vltavské hladiny představoval ovšem pro továrenské zpracování papíru velkou nesnáz. Firma zřídila 1903 ve Vyšším Brodě elektrárnu s přítokovým kanálem přes Čertovu stěnu v délce 1600 metrů a s výškovým rozdílem 96 metrů. Elektrárna zabezpečovala dodávku 15000 voltů elektrického proudu pro Pečkovský mlýn a okolí, včetně obce Chvalšiny (Kalsching). Roku 1945 byly obě papírny, ta ve Větřní i ta v Loučovicích, vyvlastněny a "znárodněny".
Oba papírenské závody vypouštěly své výrobní odpady rovnou do Vltavy, jejíž znečištěná voda nebyla odtud způsobilá k použití ani pro poměrně vzdálené českobudějovické továrny. Zkoumání kvality říční vody donutilo nakonec majitele ke zřízení čistíren. Potřeba pitné vody pro Budějovice byla tak jako tak zajišťována z jiných zdrojů. Roku 1945 se papírna ve Větřní stala, jak už řečeno, národním podnikem, který rozšířil počet svých zaměstnanců až ke 2000 lidí. V Českých Budějovicích doplnila už existující tepelnou elektrárnu i elektrárna vodní právě na řece Vltavě, na jejímž horním toku jen předznamenala další etapu industrializace.
Mezi oběma světovými válkami zůstal střední tok Vltavy hospodářsko-technických zásahů celkem ušetřen. Byl nanejvýš oblíbenou vodáckou trasou. Dolní tok pak vykazoval rostoucí znečištění odpadními vodami pražské aglomerace. Jednotlivé regulační zásahy v okolí Českých Budějovic měly za účel zabránit záplavám. Poněvadž nedošlo ke stavbě nijaké přehrady, došlo k přesunu vysoké vody dál po toku řeky, jejíž hladina dosahovala tak maxima až při Hluboké před vstupem do skalnaté soutěsky za městem. Prudký rozvoj průmyslu ve středních Čechách nastal i na základě úspěšného naplnění Lannových plánů na dopravu po řece a tím i dalšího využití řeky pro hospodářské účely.
Po druhé světové válce vzrostla v Československu poptávka po elektrické energii získávané z vodních elektráren také proto, že české a moravské uhlí směřovalo k potřebám průmyslové výstavby Slovenska, nemluvě už ani o tom, že se mělo stát základní surovinou ostatních průmyslových odvětví vůbec. K výstavbě vodních přehrad jako zásobáren vodní energie se hodil především horní a střední tok Vltavy. To ovšem způsobilo obrovské proměny krajiny. Snad nejpůsobivější je ta, kterou způsobila hráz Lipenské přehradní nádrže, vysoká 29 metrů a zadržující nově vzniklé jezero o délce 42 kilometrů s maximální hloubkou 21 metrů a celkovou plochou 4800 hektarů. Sahá až k Želnavě (Salnau). Výstavba této přehrady byla vlastně v plánu už od přelomu 19. a 20. století, jenže nutné zničení tolika osad podél vltavských břehů bylo tenkrát něčím natolik nepředstavitelným, že provedení záměru zabránilo. Po roce 1945 podobný argument odpadl. Pod hladinou zmizely mimo jiné osady Mayerbach (Dolní Borková), Stögenwald (Pestřice), Fleissheim (Horní Borková) a Sarau (Kyselov), nehledě na části mnoha osad, které nebyly sice zatopeny docela, ale ztratily původní tvář. Roku 1959 bylo vodní dílo dokončeno. Hladina jezera leží v nadmořské výšce 726 metrů. Výškový rozdíl činí 170 metrů a v podzemí vyrábějí obrovité turbíny proud o výkonu 120 000 kilowattů. Od turbín vede 3,5 kilometru dlouhý kanál vodu nazpět do Vltavy, aby nad Vyšším Brodem poháněla rozšířenou původní elektrárnu se dvěma Kaplanovými turbínami. Staré říční koryto mezi Lipnem a Vyšším Brodem je téměř vyschlé. Někdejší malá osada Lipno nad Vltavou (Lippen) se proměnila v rostoucí rekreační středisko.
Další přehrady vyrostly na středním toku řeky. Fenomén "zakleslých meandrů" se stal základem pro její energetické využití. Přehradní nádrž na Orlíku nad Vltavou zadržuje vodní plochu o 2700 hektarech. Dosahuje sice jen poloviny délky Lipenského jezera, její maximální hloubka však činí 69 metrů. Je tedy třikrát tak hlubší. Stejně tak dokáže orlická pojmout 720 miliónů kubických metrů vody oproti 306 miliónům lipenské nádrže, tj. více než dvojnásobek. Výška přehradní hráze obnáší na Orlíku 91 metrů. Vodní hladina leží jen 354 metrů nad mořem, mnohem níže než je tomu na Lipně. Výstavba Orlické přehrady byla dokončena roku 1964. Je v ní zabudováno více betonu než v ruském Dněprogesu, který začali v roce 1932 stavět američtí inženýři a který byl po zničení válkou obnoven až 1955. Vodní hladina Orlické nádrže sahá hluboko do ústí řeky Otavy směrem k jihu. Téměř bezprostředně pak navazuje na Orlickou přehradní nádrž kotlina Slapské přehrady, uvedené do provozu o deset let dříve, tj. roku 1954. Plocha Slapské nádrže činí pouhých 1330 hektarů, její maximální hloubka 51 metrů, což poukazuje na hluboký erozívní zářez říčního údolí v tomto úseku Vltavy a dokáže pojmout sotva 270 kubických metrů vody. Přehradní hráz dosahuje výšky 65 metrů a hladina nádrže leží 271 metrů nad mořem. V oblasti dříve tak pověstných Svatojánských proudů vzniklo relativně malé vodní dílo jako odvodňovací nádrž pro Vranskou přehradu jižně od Prahy při ústí Berounky do Vltavy. Vrané zadržuje jezero jen o 250 hektarech vodní plochy s maximální hloubkou pouhých 11 metrů. Ani říční údolí tu není nijak hluboké. Přehradní nádrž pojme 11 miliónů kubických metrů vody a její hladina leží 201 metrů nad mořem. Zatímco před výstavbou přehrady činil v suchých letech průtok Vltavy v Praze méně než 10 krychlových metrů za sekundu (1954), bylo jeho minimum v roce 1973 třikrát vyšší. Je třeba pomyslet, že zatímco pro výrobu jedné tuny oceli je zapotřebí 15-20 000 litrů vody, pro tunu cukru to obnáší plných 120 000 litrů. Tak enormní je spotřeba vody v průmyslových oblastech, zejména pak v té kolem Prahy.
V současnosti se odlišuje horní Vltava jako rekreační oblast a dolní Vltava jako oblast určená nákladní dopravě. Střední Vltava se stala energetickou centrálou s kaskádou vodních děl.
Přístav Praha-Holešovice je východiskem vltavské nákladní dopravy. Vltava i Labe jsou až do Ústí nad Labem (Aussig) regulovány. Vltava měří od holešovického přístavu až ke svému soutoku s Labem 156 kilometrů, respektive od Smíchova 165 kilometrů a je na ní nutno překonat 10 až 12 říčních jezů. Před ústím do Labe ji provází kanál, splavný pro nákladní čluny o 100 tunách po dvě třetiny roku. Menší nákladní čluny se po ní mohou plavit celoročně. Je třeba říci, že všeobecně vzato je nákladní doprava po řece nerentabilní. Z chemických závodů v Zaluží (Maltheuern) se do Kralup, ležících na Vltavě, dopravuje syntetický alkohol potrubním vedením.

VI.
Běh řeky prozrazuje její geologicko-morfologický vývoj; tak se ukazuje, že Vltava se z mnoha říčních částí nakonec stala hydrografickým celkem. Tektonické síly s proměnami erozívní báze vedly k tvoření říčních teras, a říční piratum, zpětná eroze, určily pak spolu profil a směr říčního toku. Jako vodní cesta umožnila Vltava lidem postupně pronikat do původně lesní krajiny. Teprve když člověk přešel k využití lesa, stala se Vltava cestou i pro plavbu dřeva, později v podobě voroplavby, přepravy na člunech a parolodích. Když uhlí a nafta způsobily rozvoj železnice, stala se řeka jako dopravní síla čímsi nadbytečným. Kaskáda vltavských přehrad proměnila vodní sílu na elektrický proud. Tím však došlo i k největšímu zásahu do jejího běhu, do samého jejího bytí, a spoutána přehradními hrázemi se jako řetězec jezer jeví dnes duchovně neuchopitelná a neviditelná vlastně jako pouhý rezervoár elektrické síly. Následky těch změn způsobených lidskou činností dnes ještě nelze dohlédnout, jako například vliv na spodní vody, na klimatické poměry, na rostlinný a živočišný svět. Nemá to všechno být ostatně poslední z přeměn, kterými ta řeka prošla, když v našich dnech mezi Hlubokou a Týnem nad Vltavou směřuje ke svému dokončení atomová elektrárna v Temelíně.

Informationen für sudetendeutsche Heimatsammlungen, 1986, č. 25-26, s. 25-37

Karl Adalbert Sedlmeyer, autor té pronikavé, protože láskyplné - pokud takto geopolitickou studii lze charakterizovat - úvahy o dějinách jedné řeky se při ní v Českých Budějovicích narodil 1. dubna roku 1903. Byl to mimochodem rok, kdy se ujal svého purkmistrovského úřadu poslední "rakouský" starosta města Josef Taschek. Německý živel tu měl ještě značnou váhu. Po absolvování německého gymnázia v rodném městě studoval Sedlmeyer v Praze, ve Vídni, dále ve slezské Vratislavi (Breslau, dnes Wrocław) a v bavorském Mnichově. Promoval u známého astronoma profesora Spitalera. Po asistentských letech v Praze od roku 1927 následovala 1930 habilitace. Cestu na Špicberky uskutečnil v souvislosti s přípravami Wegenerovy expedice do Grónska, která se nakonec neuskutečnila. Po cestách Evropou studoval sopky na Sicílii, jihoafrické pouště a stal se "specialistou" na Podkarpatskou Rus a oblast Balkánu. Roku 1937 převzal mimořádný profesor vedení pražského Zeměpisného ústavu a roku 1942 dosáhl řádné profesury v severoněmeckém Rostocku. Jenže už rok nato musel narukovat a z válečného zajetí se nevrátil do rodných Budějovic, ale sešel se s odsunutou rodinou až v bádensko-württemberském Ballmertshofenu. Učil na vysokých školách v Dillingen a v Řezně, než od roku 1962 v Bad Emsu začal působit na zpravodajské škole Bundeswehru jako vojenský geograf. Do penze odcházel jako vrchní vládní rada. Žil v bavorském Brannenburgu a věnoval se jako čestný senátor Spolku rakouských soukromých muzeí instituci, kterou sám založil, totiž Budějovickému muzeu (Budweiser Museum) v rašelinných lázních Neydharting blízko hornorakouského Lambachu mezi Welsem a Gmundenem. Konávaly se tam dokonce Budějovické kulturní dny, kterým dával podobu. To jeho zásluhou vyšla v Miesbachu roku 1979 jako novější obdoba někdejšího Kratochwilova a Meerwaldova Heimatbuchu téměř šestisetstránková kniha Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel o tom pro něho už provždy nezapomenutelném rodném městě a přilehlém strýčickém německém jazykovém ostrově. Když 14. března 1988 v bavorském Brannenburgu na řece Inn zemřel, měl prý u rakve věnec, na jehož stuze se četl nápis In dankbarer Erinnerung - Die Budweiser. Jeho vzpomínka vlastní platila však vždy řece, kterou dala světu Šumava a jejímuž smyslu chtěl porozumět do poslední chvíle.

- - - - -
* České Budějovice / † Brannenburg (BY) / † † Flintsbach am Inn (BY)