FRANZ KREIPL
|
Die Flanitz Sie gurgelt gar munter vom Berge herab, wird größer und breiter und ruht in der Au. dann treibt sie die Mühlen in eilendem Trab und fließt um die Raubburg zerfallenen Bau. Bald endet der glückhaft beschauliche Lauf: Die Ufer, sie werden auf einmal ganz schmal, gewaltige Felsen, sie halten ihn auf, der tosenden Wasser gischtenden Schwall. Es brandet und berstet, es braust und er brüllt in höllischer Pein. Und toll' Narretei die Tiefen, der Schluchten des Flusses erfüllt. Das teuflische Spiel ist einmal vorbei. - Das Wasser, besänftigt, beruhigt, gestillt, - es rauscht nun beseligt sein Tandaradei. |
Blanice Přichází, zčerstva šumí ta voda z hor, vidím ji v lukách svítit a prodlévat, pohánět mlýny, znít jak temný chór tam, kde se zvedá loupežnický hrad. Tu její šťastný běh jako by dokonal: břehy se úží takřka na dosah, vlny se tříští o hráz ostrých skal, co hřmící vodě postavily práh. Burácí a běsní, blyští se v peřejích v pekelném vzdoru. Sama proti všem, šílená řeka, do dna samý smích. A náhle všechno ztichne jako snem. Ta čistá voda zněžní ve vzpomínkách mých, říkánka dětství, celá šťastná v něm. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 10, s. 481 |
|
|
Die Städtekonkurrenz Peter Lüderhausen Einst stritten sich in unsrem Kreise drei Städte um der Führung Sitz, da ward entschieden in der Weise: Die Hauptstadt wurde Prachatitz, an Ämtern und Historie reich, an Schulen auch und Garnison, und trotz der andern Städte Streich erhielt sie den missgönnten Lohn. Und meutert Winterberg auch sehr, sie blieb die Stadt der Industrie, des Wohlstands, und ihr heiß Begehr: das Steueramt - erhielt sie nie. Es tat den Winterbergern leid - sie konntens nie und nie vergessen, dass Prachatitz in argen Neid aufs Steueramt war so vergessen. Stadt Wallern tat in dieser Rund mit Bauernstolz und Handwerksfleiß voll Rechtens ihren Anspruch kund auf alles, was ihr schien als Preis. Doch war der Landrat ihr entkommen nach Prachatitz - das war zum Trauern. Sie blieb - da fluchten selbst die Frommen, die Stadt des Handwerks und der Bauern. Die "Hauptstadt" hatt auf sich geladen den Fluch der "Stadtrivalität", der überall zu ihrem Schaden viel Ärgernis und Hass gesät. Was blieb nun jetzt von all dem Strenen, von Städterkonkurrenz und Neid? Das Schicksal Antwort hat gegeben mit der Vertreibung Not und Leid. |
Konkurence tří měst
Jednou se přela v našem kraji tři města, kdo má navrch mít, zda vést se Prachatice zdají, tak pořádně to vysvětlit. Třeba pradávnou historií, úřady, vojskem, školami, těm dvěma, co na poplach bijí, nechť vítěz výhru oznámí. Vimperk se totiž taky snaží, je průmyslovým městem přec, víc než po blahobytu baží po berňáku však nakonec. To Prachaticím neodpustí, že ten ouřad byl zřízen v nich a že tam penězi se šustí, zisk zanáší do tlustých knih. Volary sážou v této řeži, na selskou pýchu, řemesla, tou kartou klidně chtí se měřit s rukou, co ji nevynesla. Zemská rada však neuznala tu přednost - což je pro Volary katastrofa ! Teď kletba stálá zní odtud, kleje mladý, starý. Tak prachatická "metropole" je terčem prudké nenávisti, že má moc poroučet těm dole, jen věčný nesvár v kraji jistí. Co zůstalo ze všech těch sporů, z vší rivality těch tří měst? Osud vyhnancům do úmoru nadělil bídu a bolest. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, č. 94 (1956), s. 14 |
|
|
Touto básní doprovodil pod týmž pseudonymem jako ji, tj. Peter Lüderhausen, své zpracování historie snah Volar o vlastní železniční spojení, jak ji v rukopise zanechal Wenzel Draxler, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, autor, jehož skutečné jméno nám unikalo. První dvě řady jeho líčení byly uváděny pod společným titulem "Der 'Eiserne Steig' im Böhmerwald (Tatsachenbericht von Peter Lüderhausen)", a to ve 28 (!) pokračováních počínaje 80. číslem tehdy ještě průběžně číslovaného časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" v roce 1955 a konče 12., tedy prosincovým číslem už podle měsíců označovaného ročníku 1957, ta navazující třetí řada kupodivu už pod jiným společným titulem "Der Kampf der Stadt Wallern um die Eisenbahn (Berichtet von P. L. unter Benützung der 'Geschichte der Vorarbeiten zu unseren Eisenbahnen' von Wenzel Draxler)"od 8., tj. srpnového čísla ročníku 1958 téhož časopisu až do 1., tj. lednového čísla ročníku 1960, a to v 10 dalších pokračováním. I kdyby šlo o pouhý výtah, vydalo by to na knižní titul, podle mého nikdy nevydaný a nepřipomínaný. Oním zpracovatelem původního Draxlerova textu nebyl podle naprosto důvěryhodného svědectví Paula Praxla, který má na webových stranách Kohoutího kříže rovněž své samostatné zastoupení, nikdo jiný než dlouholetý šéfredaktor zmíněného krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" Franz Kreipl. Záhada, která nás dlouho zaměstnávala, došla tak svého rozřešení. |
|
|
Der Lusen Von Riesenfäusten aufgetürmt, ein wirrer Haufe Felsgetrümmer, so zeigtest mir umwölkt, umstürmt, dein Angesicht, mit ungestümer, wilder, rauher Ausdrucksmacht. Dann schaute ich dich noch einmal, jedoch in lauer Sommernacht, vom waldumrauschter Pürstlingtal. Da lag des Mondes Silberschein auf dir mit mildem, zartem Licht, und moosgrün glänzte das Gestein. Mit stiller, ungestörter Pracht erhob sich steinern dein Gesicht aus deines Waldes dunkler Nacht. |
Luzný Snad pěstmi obrů nakupen, bělavý vrchol, skalní moře v bouřích a stínech mračných pěn, dáváš tvář podivné té hoře, drsnou a divě odhodlanou. Vidím tě ještě naposledy, když vlahou nocí hvězdy planou nad Březníkem a měsíc bledý lije stříbrný, tichý svit na tebe v zelenavé kráse, které se nelze nasytit. Na obzoru jak luzný děj nad lesy zvedáš se tak zase: i v tmách máš jasný obličej. |
|
Hoam!, 1999, č. 3, 2. str. obálky |
|
|
Mutters Hände Im Traum erschienst Du, Mutter, mir und sprachst: Nur nicht verzagen, ich bin im Geiste stets bei dir und hilf dir alles Leid ertragen! Du sprachst: Sei stark, mein Sohn, musst alles Schwere überwinden! Geduld wird einmal ihren Lohn und Zuversicht Erfüllung finden. Du nahmst in deine lieben Hände, die Gutes nur für mich getan, die meinen; Und der Traum war dann zu Ende doch seine Augen sehen stets mich an, voll Sorgen zwar, die dich bedrücken, doch fest und mit der Zuversicht, das Schicksal wird uns bald damit beglücken, dass wir uns wirklich schaun ins Angesicht. |
Maminčiny ruce Tak ve snu zjevuješ se mi a říkáš: "Jenom nevěš hlavu, jsem v duchu s tebou, strastěmi projdeš, u matky vždy jsi v právu!" Dál pravíš: "Sílu uchovej a přemáhej, co lehké není, buď trpěliv děj se co děj, tvá víra dojde naplnění." Vidím ty ruce maminčiny, jen moje dobro leží v nich, a i když sen zašel jak stíny, vím, že dál máš mě na očích starostiplných, maminko má, pevných však, plných naděje, že brzy budem spolu zas jak doma, že jejich pohled mou tvář zahřeje. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1965, s. 151 |
|
|
P.S. Báseň je doprovázena poznámkou: "Geschrieben am 5. Oktober 1947 in tschechischer Zwangsarbeit in der Königshofer Zementfabrik", tj. že byla psána 5. října 1947 na nucených vězeňských pracích v králodvorské cementárně. |
|
|
Wir Böhmerwäldler Unsere Wesenart ist herb, so herb, wie unsrer Heimat Wald. Ob Glück dies bringt, ob nur Verderb, es wechselt oft sich die Gestalt. Die andern leben flott und leicht Im Heute mehr, nicht so im Morgen. Uns scheint dies oberflächlich, seicht, es drücken uns zu schwer die Sorgen. Und eines fällt uns gar so schwer: Man zwingt uns oft, um was zu bitten, was unser Recht ist und Begehr, und was wir sonst uns frei erstritten. Denn betteln ist nicht unsre Sach. Wir könnens nicht, uns was erschmeicheln. Wir machen lieber offen Krach, Wir könnten nicht, das glatte Heucheln. Und ähnlich auch ist unser Dank für etwas, was man gern uns gibt. Wir meiden jeden Überschwang, den meist der Schenker gar so liebt. Wir haben Leid um Leid erlitten und unser Leben ist recht schwer. Dann haben wir auch andere Sitten, Ich glaub, die ändern wir nicht mehr! |
My Šumavané Jsme celí trochu nahrubo jak drsný je sám ten náš les. Zda je to štěstím, záhubou, to osud nepoví vždy dnes. Snad jiným žije se i snáz, když myslí na teď, a to stačí. Nic povrchního není v nás, starosti nic v nás nepotlačí. A jedno nedokážem snad překousnout vůbec: o to prosit, za čím je třeba pevně stát a co své právo v srdci nosit. Ne, žebrat není naše věc, aniž se lísat lichocením. To raděj krachnout nakonec, než myslet, že co falší změním. A podobný je i náš dík za něco, co se lehce dává. Nemusí být hned nevděčník, kdo k dárci odstup zachovává. Zakusili jsme do sytosti strázní, co život může mít. Nebudem měnit patřičnosti, což jiný mrav lze napravit? |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1988, s. 250 |
|
|
Denk ich der Heimat... Denk ich der Heimat in der Nacht, dann bin ich um den Schlaf gebracht - Die Seele ist von Liebe voll, doch nagt in mir viel Gram und Groll. Und denk der Heimat ich bei Tag, dann wirft des Denkens Trotz und Plag viel Schatten in den hellen Schein, mit dem mich hüllt die Sonne ein. Doch immerzu, bei Tag und Nacht, mein Sinnen ist auf steter Wacht, ob nicht einmal der Heimat Strahl mir leuchtet neu mit voller Pracht: wie einst den Rittern hell der Gral, und endet endlich alle Qual. |
Na domov myslím... Na domov myslím v noční čas, nemohu usnout, zas a zas duši mi přeplňuje cit, bolí a brání sladce snít. Na domov myslím, když je den a vzdor i stesk mne mučí jen, jako by stín bral světlu třpyt, chtěl samo slunce pozastřít. Ať je však noc, či ať je den, mé smysly bdí, jsem připraven, čekám a budu čekat dál, než domov vrátí se jak sen poutníka, který spatřil grál a v jeho jasu tiše stál. |
|
Böhmwind, s. 13 |
|
|
P.S. Na konci této básně stojí ve sborníku vimperských krajanů z roku 1989, nazvaného Böhmwind, tato poznámka: Im Heinrich-Heine Todesjahr zum Gedenken an den Dichter, dem auch die Heimat verlorenging. |
|
|
Der Plöckensteiner See Du einsam-stiller dunkler See, den grüne Fichten friedlich säumen, in dem der Fels sich spiegelt aus der Höh - ich kann von dir, der Heimat fern - nur träumen. Du einsam-stiller dunkler See. - Ich bin vom einst'gen Glück noch befangen, wenn ich im Traum an deinem Ufer steh. - Die Zeit des Glücks ist längst - ist längst vergangen. Du einsam-stiller dunkler See. - Viel Not ist über uns gekommen. Man trieb uns fort aus deiner Näh - Man hat die Heimat uns genommen. Du einsam-stiller dunkler See. - Ach, wärst du leer bis auf den Grund - dich füllten Tränen, die das Weh erzwang dem Volk in deiner Rund. |
Plešné jezero Temná hladino v tichém osamění, zelené smrky kolem, všude klid. Jezerní stěna v zrcadlivém chvění - o tom všem mohu vzdálen pouze snít. Temná hladino v tichém osamění, někdejší štěstí dosud ve mně je, kdy jsem tě spatřil. Dávno to tak není - uplynul čas štěstí i naděje. Temná hladino v tichém osamění, kolik jen strastí šlo už kolkolem. Vyhnali nás a sotva se to změní, vzali nám domov, naši rodnou zem. Temná hladino v tichém osamění, ach, kdybys vyschla na dno až, plní tě slzy, stesk a utrpení, co tísní všechen domov náš. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 446 |
|
|
Der Rachel Trutzig ragt dein Felsenhaupt kahl, von jedem Baum beraubt, hoch hinauf in Himmels Blau. Unserem Blick gewährt du Schau. Über Berge, Wald und Tal Abseits jeder Freud und Qual stehst du, Berg, mag Sonnenschein, Sturm und Regen um dich sein. Unberührt vom Kampf und Streit unserer wahnsinnskranken Zeit, zeitlos in dem Heimatland. Selig, wer in Einsamkeit einst auf deinem Gipfel stand - Ruhe dort und Frieden fand. |
Roklan Vzdorně zvedáš hlavu plnou skal, holých, aniž jeden strom tu stál. Vysoko tak nebi strmíš blíž, pohled kolem sám si závidíš. Nad hory i doly, temný les, zapomenout na žal dáváš dnes i na radost, jíž jak slunka svit necháš s bouří, dešti mimo sebe jít. Nedotýká se tě boj a svár našich časů, jejich spěch i zmar, věky věkův střežíš rodný kraj. Horo, blažen ten, kdo vstoupil do tvých čar, klid a mír jen dál si tiše haj, aby, kdo sem dojde, našel ráj. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 355 |
|
Franz Kreipl byl dlouholetým vedoucím redaktorem krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief, na jehož stránkách bylo ostatně publikováno i mnoho básní, přeložených v naší antologii poprvé do češtiny. Narodil se 29. listopadu 1905 ve Vimperku, kde byl jeho otec prokuristou známé sklářské firmy Meyr's Neffe. Matka byla dcerou mistra kovářského v Prachaticích, kam se poté, co její manžel padl roku 1917 na haličské frontě, s dětmi přestěhovala. Když bylo roku 1922 aktem úřední zvůle zrušeno prachatické německé gymnázium, maturoval mladý Franz Kreipl posléze už v Českém Krumlově, kam musil se svými spolužáky přejít. Na vysokoškolské studium chyběly ovšem rodině finanční prostředky, ve službách jedné speditérské firmy poznal zato celou Šumavu a navázal mnohá přátelství. Coby městský inspektor v Prachaticích, připojených v roce 1938 k Německé říši, byl ovšem po válce uvězněn a vyhoštěn roku 1950 do Spolkové republiky teprve poté, co jej za výkonu dlouholetého trestu postihlo ochrnutí míchy a úplné znehybnění dolních končetin. Nekapituloval a po intenzívním lázeňském léčení se vrátil k aktivnímu veřejnému životu a v letech 1958-1970 řídil už zmíněný krajanský časopis, kam uložil i četné plody své literární práce. Zemřel ve svých nedožitých 71 letech 10. října 1976 v italském Galzignanu, kde se po léta léčil, urna s jeho popelem je však uložena v Bad Buchau na jih od jezera Federsee ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Pokoj jemu!
- - - - -
* Vimperk / Prachatice / Český Krumlov / hora Luzný / hora Roklan / Plešné jezero / † Galzignano (I) / † † Bad Buchau (BW)
