PAUL PRAXL

Libuška z Prachatic

Na podzim roku 1670 se objevila na frankfurtském veletrhu zvláštní kniha, budící pozornost už informací na konci svého předlouhého titulu, totiž že byla "vytištěna v Utopii". Autor byl utajen krycím jménem a začátek širokodechého názvu jeho díla zněl: Trutz Simplex oder ausführliche und wunderseltsame Lebensbeschreibung der Erzbetrügerin und Landstörzerin Courasche (Vzdorosimplex neboli obšírné a přepodivné vypsání života arcipodvodnice a poběhlice Kuráže - český překlad Rio Preisnera, z něhož jsou vesměs přejaty i citace textů, vyšel památného roku 1968 ve stejně památné odeonské edici Světová četba - pozn. překl.). Ten příběh pochází z pera muže, který po neklidném a strastiplném životě dal mezi mnoha jinými svými pracemi německé próze roku 1668 jistě nejvýznamnější barokní román své doby - totiž Der Abenteuerliche Simplicissimus Teutsch (Německý dobrodružný Simplicissimus) - a jehož pravé jméno známe nyní už dobrých sto let: Johann Jakob Christoffel von Grimmelshausen se narodil 1622 v hesenském Gelnhausenu a zemřel 1676 v Renchen blízko bádenského Offenburgu. Vzdorosimplex navazuje na Simplicissima jako doplňující dějová linie, jejíž propojení s dějem toho velkého románu je opravdu pozoruhodné: Kuráž totiž, pokleslá ve společenském žebříčku až na pohrdanou cikánku, se dovídá, že Simplicissimus ve svém obšírném životopise zmiňuje uštěpačnými slovy i svůj milostný vztah s ní a aby se mu za to řádně pomstila, zpovídá se "Simpliciovi natruc" sama z vlastních životních osudů a činí tak věru nezakrytě a drze. Líčí, jak špatná byla a "s jakou poctivou koroptvičkou se to vlastně spustil" (v originále je řeč o "poctivé sobolince" - "Zobelchen"! - pozn. překl.).
Její skutečně pohnutlivý příběh začíná ve starém šumavském městě Prachaticích (v Grimmelshausenově němčině mají věru malebné označení Bragoditz - pozn. překl.), kde vyrostla u pěstounky, která, jak Libuška praví, "mě celkem pečlivě vychovala, dbala, abych chodila do školy, jako urozenou slečnu mě vedla k šití, pletení, vyšívání a podobným ženským pracím". Když se roku 1620 před pamětihodnou bitvou na Bílé Hoře objevila před opevněnými Prachaticemi císařská vojska pod vedením hraběte Bonaventury Longuevala von Buquoye, nenapadlo pěstounku tehdy třináctileté dívčiny učinit pro její záchranu nic jiného, než obléci ji do mužských šatů. Město je dobyto a vypleněno, jeho občané pobiti a přestrojená schovanka vzata "jakýmsi německým rejtarem za pacholka". Libuška - vypomeňme tu, že Libuše je jméno mýtické zakladatelky Prahy z českých pověstí - se dále přiznává ke své české národnosti těmito slovy: "Dala jsem si jméno Janek a uměla jsem přitom dost dobře německy, ale jako všichni Češi jsem to nedala najevo." Musela rejtarovi pomáhat v opatrování a pícování (v originále "Fouragieren") koně, tj. měla krást, co se jen dá, k čemuž "se ta česká sorta, jak jsem slyšel, nejlíp hodí; odkud Čech odnese koudel (německy Werg), tam Němec nenajde ani konopí". Rejtar posléze přenechá dívku svému rytmistrovi a dostane výměnou za pacholka "jiného českého pobertu (v originále čteme výraz Knollfinken), když už si mermomocí přál zloděje z našeho národa". Dlouho chrání mladá Češka své dívčí půvaby a tajemství pod mužskými svršky, pak ale se její horká krev ukáže silnější než pevná vůle, provdá se za rytmistra a dostane jméno Kuráž ("protože mi sáhl na kuráž, kam se ještě žádné mužské ruce nedostaly", praví po rvačce s jiným mužským, který tupil český národ, sama Libuška a pokračuje: "Chtěla jsem to totiž říct zaobaleně a ne tak sprostě jako třeba Švábové, kteří zavíracím nožům říkají kundla." - pozn. překl.). Brzy ovšem padne její manžel v jedné z válečných šarvátek ("zabili nám tam i generála hraběte Buquoye", dodává se tu - pozn. překl.) a láskou posedlá vdova, která nad svou někdejší panenskou nevinností věru nikdy ani slzy neuronila, si teď může začít teprve řádně užívat, poněvadž stará průpověď tak či onak praví:

Ein jeder Tag bricht dir was ab,
Von deiner Schönheit bis ins Grab.

Každý den hlodá na tvé kráse čas
A nakonec jen k hrobu nese nás

Tak Kuráž z Prachatic zakusí celou válku doslova na vlastní kůži, dostane se s císařskou soldateskou téměř do všech koutů a končin země, znovu a znovu vstupuje do manželství a stává se zase vdovou, celkem sedmkrát do počtu, s jinými muži žije jen tak na hromádce, jako se Skočdopolem (v originále Springinsfeld!), hrdinou jiné Grimmelshausenovy práce, vyšlé také roku 1670. Všem svým partnerům bez rozdílu však nasazuje parohy, poněvadž kolem sebe podle vlastních slov ani "nestačila odhánět dotěrné trubce, kteří mě obletovali jako odkryté plástve".
Poněvadž jí obchody kvetou, hromadí se i jmění, které ukládá v Praze i na jiných místech; často ji však potkává rovněž neštěstí. Navštíví mezitím i pěstounku v Prachaticích, od které se dozví o svém pravém původu: český hrabě a stavovský vojevůdce Jindřich Matyáš z Thurnu měl být jejím vlastním otcem, matkou pak jedna z dvorních dam paní hraběnky. Pěstounka poté doprovází "arcipodvodnici" do Prahy, kde se obě vydávají za ženy, "které válka zahnala od německých hranic". Kuráž táhne znovu s vojskem jako markytánka, k čemuž si z domova přináší mnohou přirozenou vlohu, než posléze začne valem scházet na těle i duchu. Už v předchozích letech se v lázních (v originále tak řečených "Sauerbrunnen - pozn. překl.), které musí vyhledat následkem svého nezřízeného života, seznámila se slavným Simplicissimem. Ten jí později vzpomíná nepříliš vlídně ve svém velkém svéživotopise. Kuráž se mu za to mstí sžíravým humorem, prostupujícím celé její vyprávění, odhalující otevřeně Simplexův lotrovský život, při čemž mu neustále předhazuje, s jak jemnou ženskou bytostí měl vlastně co do činění, když ji potkal: "Hlupák Simplex ve svém životopise říká, že jsem povětrná. Item píše, že jsem prý byla spíš mobilis než nobilis (víc kočovná cikánka než urozená dáma - jemná slovní hříčka těžko přeložitelná do němčiny i češtiny - pozn. překl.). Obojí připouštím; ale kdyby byl on něco lepšího a měl v těle je špetku poctivosti, nepověsil by se na takovou povětrnou a nestydatou holku, za jakou mě považoval, tím méně by vytruboval a rozkřikoval po světě svou vlastní nectnost a mou hanbu." Nakonec se vyžilá, zlotřilá a prohnaná ženština stane chotí vůdce cikánské tlupy a v čele té zlodějské chásky vymete "všechny kouty Evropy".
Kuráž z Prachatic jistě nebyla špatná samotnou svou přirozeností. Osud jí v neřádských válečných časech odepřel všechno štěstí a ona podvedena, zdeptána a zneuctěna se rozhodla k pomstě, ke strašlivé odplatě, aby to všechno světu vrátila. A tak se stala pravzorem zvrácenosti a hříchu, "věrným obrazem děvky babylonské". Bert Brecht (1898-1956), autor dnes tak diskutovaný, interpretoval ve své hře s názvem Matka Kuráž a její děti. Kronika z třicetileté války (1939), psané těsně před válkou a proti válce, postavy ze Simplicissima po svém. Kuráž poznává obchodní povahu války, "která živí své lidi", a právě to ji na ni také přitahuje. Následuje se svým markytánským vozem vojska křížem krážem německými kraji, čile na válce vydělává a žije z ní. V divadelní hře podobně jako v Grimmelshausenově románě je zároveň obětí i klientem té veliké vojny a honosí se majetkem, kterého "řádně a počestně - však jsem to měla vždycky na papíře černé na bílém - nabyla ve válce". Válka jí připraví o děti, nechává je za sebou a táhne sama svou káru dál. Potřebuje válku, jakkoli je tak beze všeho smyslu, věří na ni. "Musím se zase dostat k svýmu obchodu ...Vemte mě s sebou!" U Brechta je zachována ta bezpodmínečná krutost, strnulost a monumentalita války, s níž se všechna její zvrácenost odehrává.
Ještě jednou se však vraťme nazpět ke Grimmelshausenovi a k jeho poběhlici Kuráži, k jejímu pamětihodnému životnímu příběhu! Z jakých pramenů autor čerpal a jak připadl právě na naše šumavské Prachatice coby východisko celého děje? Bezpochyby se dá v mnohém odkázat na vliv jeho četby jiných autorů, kde se Grimmelshausen co do historických událostí třeba plně opírá o dílo Eberharda von Wasserberga Erneuerte teutscher Florus (Frankfurt 1647), z něhož místy cituje přímo doslovně. Jisté je ale i to, že vlastní osobní zkušenosti a zážitky sehrály roli nemenší. Grimmelshausen přece prožil deset let (1639-1648) přímo uprostřed té války jako mušketýr a polní písař, čehož využil k tomu, aby příběhy z ní se staly zrcadlem jeho a jejím současníkům. Dobytí města Prachatice 27. září 1620, při kteréžto strašlivé krvavé lázni zaplatilo životem přes jeden a půl tisíce lidí, bylo i pro doby válce uvyklé událostí všude popisovanou a známou. Německá varianta místního jména Prachatice "Bragoditz" (nářečně dnes "Brachaditz") zdá se dovozovat - upozornil už na to už kdysi Rudolf Kubitschek - dotyk autorův se zdejším prostředím. Ohlasy české problematiky nejsou u Grimmelshausena rozhodně ojedinělé. Musel se často potkávat s lidmi odtud, snad i osobně znal tu, kdo se stala předlohou jeho slavné Kuráže, kterou navždy uvedl nejen snad do německé, nýbrž i do světové literatury.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1963, s. 5-7

"Mizavská" sklářská huť, na Šumavě jedna z nejstarších

Dobré dvě hodiny na východ od Volar, v pramenné oblasti řeky Blanice (Flanitz), leží stará osada Miesau (zcela zanikla v sedmdesátých letech dvacátého století pod českým jménem Vyšný, ačkoli existovala i česká podoba původního německého místního jména, totiž Mízava /v jiných českých pramenech i "Mísava"/, kterou používá např. František Mareš v proslulé práci České sklo /1893/ a kterou používáme i my v tomto českém překladu Praxlova příspěvku - pozn. překl.), založená mnichy ze Zlaté Koruny (Goldenkron), jako jejichž majetek je zmiňována už roku 1393 jménem "Obennow", tj. "die ebene Au" (ve významu "rovná niva" - pozn. překl.). Dva roky poté, v roce 1395, objevuje se i novější německé jméno osady zároveň s údajem, že místo je toho času neobydlené a pusté: Ebenaw alias Miezaw, villa deserta et inculta (1). Stále znovu docházelo v této lesní končině k hraničním sporům, nejprve mezi vyšehradskými a zlatokorunskými, později mezi rabštejnskými a rožmberskými poddanými. Když si na to prachatický purkrabí Jan Slovický z Vraního (v originále "der Prachatitzer Herrschaftshauptmann Johann Slovicky von Vranieho" - pozn. překl.) v jednom dopise ze dne 5. května 1470 stěžoval krumlovskému purkrabímu Konrádovi z Petrovic, připomněl také mízavskou sklářskou huť, hut sklenar Misav, v níž poddaní z Markova (Markus) loupili a plenili, pročež mají nahradit vzniklé škody (2). To je i prvá připomínka mízavské sklářské huti, kterou lze tím považovat za jednu z nejstarších v naší domovině vůbec. Také při pozdějších sporech o lesy mezi panstvími Volary-Prachatice a Krumlov zdí se jít vedle lovu i o mízavskou huť, jakkoli nám o tom prameny nesdělují nic bližšího (3). Teprve od počátku 17. století máme o mízavské sklářské huti a její práci přesnější zprávy.
Velký rožmberský předávací urbář (v originále "Übergangsurbar" - pozn. překl.) z doby kolem roku 1600 zmiňuje na krumlovském panství coby jednu jedinou sklářskou huť tu v Mízavě: Hut Mizaurova (4). Hotovila stejně jako volarská Štegarova huť (Stögerhütte) zrcadlové sklo a vyvážela je až do Norimberka a Gdaňska (v originále "nach Nürnberg und Danzig" - pozn. překl.). Český dějepisec Pavel Stránský (1583-1647) o tom referuje slovy: Silvosus eidam locus est in Bechinensi tractu, na Mizawie vocatus, quo habemus operis frequentes ac singulare, apud Noribergenses pariter et Gadanenses, aliosque jam dudum fama Celebes speculorum ac perspicillorum officinas (5). "Švédská" válka (rozuměj válka třicetiletá - pozn. překl.) zasáhla i tuto odlehlou končinu a mízavská huť neunikla zkáze (6). Už brzy po skončení velké války stal se vlastníkem opuštěné lesní sklárny španělský rytmistr Dominico de Sera a zbudoval ji nanovo. Dominico de Sera je svérázná osobnost, jejíž život a působení ve Volarech, Prachaticích i Mízavě můžeme poměrně podrobně sledovat. Válka zahnala Španěla do Volar, kde si "voll edle und gestrenge Herr Dominico de Sero, deß hochlöblichen Graff Burghaimbischen Regiments bestellter Rittmeister" (tj. "vysoce šlechetný a urozený pan Dominico de Sero, rytmistr vysoce chvalného pluku hraběte (v originále "vom Wallerer 'Schloß'" - pozn. překl.) (v originále "vom Wallerer 'Schloß'" - pozn. překl.)volarského "primátora" Hanse Praxla "vom Schloß" (dnešní volarský "Gschlouß" /zámeček/) Christinu (7). Rodina se později odstěhovala do Prachatic, kde de Sera roku 1654 vlastnil usedlost řečenou "Viertelhof" bez pozemků (v originále "ein Anwesen, einenViertelhof ohne Grundstücke" - pozn. překl.), choval 4 koně a obchodoval s obilím (8) (Berní rula, z níž tu Praxl cituje, uvádí ovšem "Deferre" jako příjmení majitelovo - pozn. překl.). Tehdy ovšem byl už i majitelem sklářské huti v Mízavě s 12 korci polí. Získal také právo na výrobu skla (v originále "Glasmacherecht" - pozn. překl.) a za roční poplatek 10 zlatých právo na pálení popela v lesích krumlovského panství, zbudoval znovu opuštěnou huť a začal na ní opět pracovat (9). V listopadu 1655 mu hejtman krumlovského panství Dětřich z Germersheimu (v originále "Dietrich von Germersheim" - pozn. překl.) přiřkl další lesy "na popel" (v originále "Aschenwälder" - pozn. překl.), hraničící s lesy téhož určení, zpopelňovanými Štegarovou hutí u Volar a Kaltenbrunnskou ("v horách nad městečkem /Horní/ Planou", jak uvádí Mareš ve své knize České sklo /1893/ - pozn. překl.): "Chlum, Schustrův, Přední a Zadní Lysý, Dlouhý, Rovný a Zlatý vrch i s Dlouhým lesem až po stezku Mízavsko-Oberschneidorf-Šenavskou" (tady cituji opět z Marešova Českého skla, zatímco v Praxlově německém textu je totéž popsáno /ve 4. pádě/ slovy: "den Chumberg, den Schusterwald, den Langen Berg, den Ganze Wald am Lissiberg, den Ebenwald und den Guldenberg ,samt den langen Waldt biss auff den Staig, welcher von der peeden Hütten gegen Schenaw zue gehet'." - pozn. překl.). Zároveň ovšem bylo pálení popela v čase od sv. Jana Křtitele po Havla (v originále "in der Zeit von Johanni bis Galli", tj. od 29. srpna do 16. října - pozn. překl.) zapovězeno, "damit dass Wildt hierdurch nicht gesprengt werdte" (tj. "aby tím nebyla rušena zvěř" - pozn. překl.).
Když huťmistr a prachatický měšťan Dominico de Sera v roce 1656 zemřel, zdědila mízavskou huť jeho žena Christina. Měla tehdy značné příjmy ze Štegarovy huti a z volarského "zámku" (v originále "vom Wallerer 'Schloß'" - pozn. překl.) poté, co v něm roku 1651 skonala její matka Apollonia Sitterová, vdova po primátorovi Hansu Praxlovi a po druhém svém choti Thomasu Sitterovi, huťmistrovi na Štegarově Huti. Paní Christina, roz. Praxlová a ovdovělá de Sera, se krátce nato někdy před rokem 1660 ještě jednou provdala, a to za Hanse Fuchse (psal se i Fux), údajně Prachatičana, který Mízavskou huť dále provozoval, přičemž ovšem kvůli pálení popela brzy upadl ve spor s huťmistrem zmíněné už Kaltenbrunnské sklářské huti Zachariasem Prambhoferem (10). Když eggenberský vrchnostenský úřad v Krumlově (v originále "Oberamt in Krummau" - pozn. překl.) v roce 1686 všem svým huťmistrům citelně zvyšil lesní úroky, byl Johannu Fuchsovi s ohledem na jeho nepatrné prostředky a jeho šest dětí poplatek zvýšen z dosavadních 10 zlatých jen na 30 zlatých; poněvadž používal knížecí pozemky v rozloze 5 jiter pro pastevní účely, za což až dosud ročně platil 29 krejcarů a 2 feniky, bylo jako u ostatních huťmistrů ustanoveno, že má napříště odvádět 1 zlatý za každý kus pastevního dobytka, což - choval totiž 4 koně, 12 volů, 10 krav a 14 kusů mladého skotu - obnášelo 27 zlatých za rok. Okrsek huti byl relativně malý: na délku to byly 2 a na šířku dílem jedna a dílem půl míle. Fuchs hospodařil v lesích zle a lesní úřad si na něho velice stěžoval, že zanechává v lesích obrovskou spoušť, poněvadž bere domů toliko špalky a vrcholky a větve stromů zůstávají ležet tak, že o obnově porostu nemůže být ani řeč. I odběr piva podává svědectví o tom, že se Fuchsovi valně nedařilo a výroba skla vázla: zatímco v roce 1699 spotřeboval ještě 16 sudů piva, v roce následujícím to bylo už jen 1 a ? sudu! Většina Fuchsova zrcadlového skla nacházela odbyt v Norimberku, kam i sám často dojížděl, aby získal nové zákazníky. Krumlovský vrchnostenský úřad nechoval velké iluze o jeho zdatnosti a viděl proto rád, když v roce 1709 Mízavskou sklářskou huť postoupil za 2000 zlatých svému zeti Thomasi Reitmeierovi, který si roku 1696 v Zejbiši (v originále Seewiesen, dnes Javorná - pozn. překl.) vzal za ženu jeho dceru a přistoupil nyní na Fuchsův požadavek, že mu bude v huti poskytnut výměnek. Ani Reitmeier, sklář z královácké Zejbiše, si však následkem chatrného výnosu, moru a průběhu války nevedl dobře, a když už nemohl déle obstát, odstoupil posléze "armutshalber" (tj. "pro nemajetnost" - pozn. překl.) v roce 1712 huť s dluhovou zátěží 407 zlatých vrchnosti. Hlavními odběrateli jeho skleněného zboží byli norimberští obchodníci, jakož i prachatický "zrcadelní mistr" ("Spiegelglasmeister" - pozn. překl.) Michaelu Pencovi, který ovšem větší část toho skla prodal do Norimberka. Když vrchnost roku 1712 mízavskou huť převzala, byly budovy, pole a lesy ve zpustlém stavu. Sama huť, která s výjimkou pece sestávala celá ze dřeva, byla í se stájemi po stranách stojícími shnilá a žádala si plné obnovy. Též byt huťmistrův, špýchar a seník bylo třeba opravit především pokrytím střechy novým šindelem. Ačkoli k huti náležely vlastní pozemky a něco dobrého lesa s jedlovým a bukovým dřevem, byla pro svůj bídný stav odhadnuta na pouhých 1400 zlatých. Když ji však ani za tuto cenu Johann Fuchs, ani jeho syn a zeť, jakož ani nijaký jiný kupec nechtěl převzít, byla dne 4. prosince 1712 krumlovským vrchnostenským úřadem přepuštěna rychtářství zbytinskému (to je formulace Marešova z Českého skla, Zbytiny /Oberhaid/ psal tehdy ovšem s velkým "Z" a s měkkým "i" - pozn. překl.) za 1150 zlatých. Z nevymláceného obilí dostala Reimeierova žena a jejích osm dětí polovic, Fuchsovi a jeho dětem byl ponechán výměnek. Následujícího roku 1713 převzal od obce Zbytiny mízavskou huť se 36 korci polí za 1187 zlatých sklář Adalbert Stadler (u Mareše a také v knize Umění šumavských sklářů /1987/ Vojtěch Stadler, stačí ovšem nahlédnout do volarské matriky a jejího "rodového katastru", jak se psal - pozn. překl.) z Volar, který ihned složil 597 zlatých a zavázal se zbytek dědicům mezitím zemřelého Johanna Fuchse ve lhůtách splatit. Stadler však upadl se zanedbanou hutí do velkých dluhů a poněvadž nemohl být práv svým věřitelům, pronajal ji roku 1718 svému bratru, zámožnému sklářskému mistru Franzi Stadlerovi (u Mareše a také v knize Umění šumavských sklářů František Stadler - pozn. překl.), na pět po sobě následujícíh let za roční činži 200 zlatých, přičemž si vymínil, že u něho smí pracovat jako tovaryš. Také otec obou bratří Ferdinand Stadler pracoval tehdy v mízavské huti jako sklář (11).
Dne 14. února 1722 vypukl na huti požár a v krátké chvíli ji celou strávil i s bytem huťmistrovým. Kníže Adam František ze Schwarzenberka (v originále "Adam Franz zu Schwarzenberg" - pozn. překl.) pomohl huťmistru v jeho nouzi tím, že mu bezplatně poskytl potřebné stavivo a odpustil mu jednu roční činži. Toho roku vlastnil huťmistr 35 korců polí, 202 korců luk, 226 korců pastvisk a 50 korců lesa, tedy dohromady 513 korců pozemků, choval 4 koně, 8 volů, 6 krav a 8 kusů jalového dobytka (6 jeho podruhů mělo 8 krav). Pozemky byly špatné a dařilo se na nich jen žitu a ovsu. Přesto huťmistrovi - především proto, že sami podruzi jsou mu povinni 10 zlatými ročně - byla tehdy činže zvýšena z 30 na 45 zlatých. Tím se ovšem Stadlerova situace ještě zhoršila, a když vzrostly jeho dluhy už na 3000 zlatých, pronajal dne 7. ledna roku 1731 svou zrcadlovou huť "zur Miesau" s celým hospodářstvím a hutními právy, jak výčepem piva a prodejem chleba Veitu Kasparu Peterovi, sklářskému mistru ze sv. Anny u Zejbiše (Umění šumavských sklářů poznamenává, že je o bývalou zejbišskou rychtu - pozn. překl.)i, za roční plat 125 zlatých. Peter by byl huť raději koupil, ale když za ni bylo požadováno 2500 zlatých, nechal raději tak. Ani on však dlouho nezůstal nájemcem této nešťastné huti: Adalbert Stadler ji 5. prosince 1733 prodal za 2000 zlatých svému druhému bratru, jímž byl Bartholomäus Stadler, předtím, už roku 1716, huťmistr na Kaiserhütte v Neuschönau u bavorského města Grafenau (12), kde se v roce 1724 také oženil s Katharinou, dcerou bohatého neuschönauského huťmistra Georga Eillera (13). Neštěstí pronásledovalo i jeho - po tři léta byl soužen krupobitími, dobytčím morem i jinými pohromami, navíc utrpěl pak nedaleko od Aschachu na Dunaji (Praxl má "unweit von Asch an der Donau" a Mareš "nedaleko od Aschu na Dunaji" - pozn. překl.) cestou do Vídně se svým nákladem skla značnou škodu. Aniž by složil závdavek 500 zlatých, přivedl sklářství úplně na mizinu, nechal pole téměř úplně neobdělána, neměl nijaký materiál, aby mohl v huti vůbec pracovat a také žádné peníze; v několika málo letech byl z něho úplný žebrák. A znovu se našel mistr, který chtěl v Mízavě zkusit štěstí: dne 18. dubna 1737 převzal mízavskou huť se vším příslušenstvím za 2000 zlatých Nikolaus Thonhofer ze Šmausovy huti (Schmausenhütte) u Zejbiše (viz Šmauzy na serveru Zaniklé obce, Praxl má mylně "bei Muttersdorf", tj. "u Mutěnína" - pozn. překl.). Poněvadž ale neměl dost prostředků, nemohl se přes tři čtvrtě roku pustit do díla, ba ani neosil pole, takže panství, které je nechtělo nechat ležet ladem, se o výsev postaralo samo. I Thonhofer se tedy v Mízavě znemožnil a v roce 1741 byla zdejší huť se svými sešlými staveními, poli, lukami a pastvinami prodána coby pouhé hospodářství za 1800 zlatých Josefu Wagnerovi, sedláku z Jamného (Mareš i Umění šumavských sklářů má Jamné /Jamles/, zatímco Praxl "Graben bei Andreasberg", což jsou dnes zcela zaniklé Strouhy nedaleko stejně zaniklého Ondřejova - pozn. překl.), roku 1793 pak, když byla huť rozdělena mezi dva hospodáře, bylo vymazáno i právo k hutařství (formulace Marešova - pozn. překl.) (14). Na sklářské dílo, pálení popela a puchéře (drtiče) kyzu (v originále "Kiespocher", na stoupě, jejímuž vodnímu kolu se říkalo také "puchéř", pacoval "stupař" - pozn. překl.) upomínají dodnes v této lesní končině německá místní a pomístní jména jako Brenntenberg (česky Spálenec - pozn. překl.), Hochbrenntert (Hochbrandet na staré mapě, asi bez české obdoby - pozn. překl.) a Pucherbach (česky Puchéřský potok - pozn. překl.). V roce 1809 v souvislosti se založením sklárny v Arnoštově (Ernstbrunn) na soutoku Puchéřského potoka a řeky Blanice, přitáhli pak skláři znovu do mízavských lesů. Měli zhodnotit "in großer Menge vorfindige, weder zur Schwemme noch sonst zu anderen Nothdürften anwendbare überständige Holz auf eine den Revenuen der Obrigkeit und dem Wohl des Staates angemessene Art" (tj. "adekvátním způsobem ku prospěchu vrchnosti a k blahu státu ve velkém množství se tu nalézající a k plavení ani k jiným nezbytným potřebám nepoužitelné přestárlé dřevo" - pozn. překl.).

Poznámky:

1) Font.rer. Austr. XXXVII 230, 298.
2) Archiv Český VII 399.
3) Nejpodrobněji viz Kadlec, Dějiny kláštera Svaté Koruny (1949) 29 nn.
4) Archiv panství Český Krumlov A 6 G xi 1 a.
5) P. Stránský, Respublica Bojema (Leyden 1634) II.
6) F. Mareš, České sklo (1893) 23, 108.
7) Podle volarských pozemkových knih podobně viz J. Praxl, Das Geschlecht der Praxl, in:Südböhmische Volkszeitung, 1935, č. 32 a 33.
8) A. Haas, Berní rula. Sv. 27: Kraj Prácheňský, díl I (1954) 407.
9) Následující zejména podle F. Mareš, České sklo (1893) 108-110, kde jsou využita sklářská akta archivu panství Český Krumlov. Naše líčení je v mnohém doplňuje.
10) Viz pozn. 7. O Kaltenbrunnské huti viz A. Essl, Drei Glashütten als Besiedler und Roder von Böhmerwaldteilen, in: Krummauer Gymnasialfestschrift 1921, 73 nn.
11) Ordinariatsarchiv Passau, Sammlung Stinglhamer: Akt Glashüten
12) J. Blau, Die Glasmacher in Böhmer- und Bayerwald II (1956) 257.
13) Pfarrmatrik Grafenau.
14) F. Mareš, České sklo (1893) 110.

Stifterova světovost

Dílo Adalberta Stiftera v překladech

Adalbert Stifter (1805-1868), snad nejvýznamnější německý prozaik (v originále "der Prosadichter" - pozn. překl.) devatenáctého století vůbec, je stále ještě pro mnohé jen biedermeierovským lyrikem, spíše regionálně významným autorem nesnesitelně zdlouhavých přírodních popisů a povídek, které postrádají děj. A přesto se Thomas Mann právě k němu přihlásil slovy: "Stifter je jedním z nejpozoruhodnějších, co nejvíce do pozadí ustupujících a nevypínavých, přitom skrytě odvážných a zázračně poutavých vypravěčů světové literatury, kriticky však až příliš málo prozkoumán (v originále: "Stifter ist einer der merkwürdigsten, hintergründigsten, heimlich kühnsten und wunderlich packendsten Erzähler der Weltliteratur, kritisch viel zu wenig ergründet.")."
Svět brzy pochopil Stifterův význam. Už roku 1844 oslavuje jeden anglický list sotva tři roky předtím poprvé vyšlou povídku Hvozd (Der Hochwald, v prvém českém překladu Stiftera vůbec roku 1862 nazvanou Romanem Voříškem "Vysoký les" - pozn. překl.) jako mistrovskou: "His descriptions of scenery are masterly in the extreme." Ještě za života básníkova se objevilo 16 překladů jednotlivých povídek či výběrů z díla, některé z nich i opakovaně v několika vydáních, a sice osm v angličtině (od roku 1850), pět ve francouzštině (od roku 1858), po jedné v holandštině (1857), v češtině (1862) a maďarštině (1862). Od té doby vyšly překlady ze Stiftera ve všech kulturních jazycích včetně esperanta, dohromady 260 titulů ve 24 řečech, z toho jen v japonštině 59 (od roku 1939), 58 v angličtině, po 31 v italštině a v češtině, 23 ve francouzštině, 9 v holandštině a 8 v maďarštině. Zvláště nápadný je onen japonský zájem o Stifterovo dílo. V Japonsku lze v posledních desetiletích zaznamenat četná německá vydání s japonským komentářem pro účely výuky na vyšších školách. V letech 1983 a 1984 připravilo dokonce nakladatelství Shorei-Sha v Kjótu čtyřsvazkový výbor ze Stiftera v japonštině, do něhož Hisao Tagaki zařadil oba svazky Studií (Studien I-II), Pestré kameny (Bunte Steine) i soubor črt Vídeň a Vídeňané v obrazech ze života (Wien und die Wiener in Bildern aus dem Leben). Přirozeně je Stifter se svými pracemi ve světě už dávno také předmětem germanistických bádání, především opět ve Velké Británii a v USA, v Japonsku, Francii, Itálii i v Čechách (Tschechien). Jak vysvětlit tento světový zájem o Stiftera a o všechno, co napsal? "Básníci mívají často předtuchu toho, co nadchází, právě Stifter pak bezděky dokázal lidem v celé úplnosti předestřít, čemu se hodlají vydat na pospas." Tolik slova Hanse Carossy, jednoho z duchovních spřízněnců Stifterových.

P.S. Pod titulem Weltweite Wirkung věnoval Paul Praxl toto úvodní slovo výstavě v areálu hradu Wolfstein při bavorském městě Freyung ke dvoustému jubileu Stifterova narození.

Volarské koláče

Široko daleko bývaly kdysi po Šumavě vyhlášeny volarské "Guladschen", lahodné domácí pečivo plněné obvykle sladkým tvarohem, zvaným tady nářečně "Kaas". Patřily už ke svátečnímu stolu a volarské hospodyňky věděly dobře, jak je připravit. Jejich označení se odvolává k českému slovu "koláče", které patřilo k těm několika málo výrazům převzatým někdejšími německými obyvateli Volar od jejich českých sousedů; ti bydleli sice až celých několik hodin chůze odtud, Volarští se však s nimi znovu a znovu setkávali o dobytčích trzích i o společně konaných církevních poutích.
To, že volarské koláče byly skutečně věhlasnou místní vzácností, dosvědčuje už před 120 lety prachatický spisovatel Josef Messner (1822-1862) v článku pod názvem Land und Leute im Böhmerwalde - Wallern und die "Walinger", jak je otiskl list Von Haus zu Haus, vydávaný s podtitulem Illustrirte Blätter für geistige Erholung und Anregung ve Vídni a v Praze, a to v čísle 7 ročníku 1860 na stranách 77-79. Chválí tam volarské pečivo i jeho výrobce následujícími slovy: Honosí se dalekosáhlým věhlasem ty tvarohové koláče, známé i pod označením "Fleck", a svou lahodnou chuť překonávají snad jen vlastními stejně pověstnými rozměry. Nejznámějšími z výrobců tohoto slavného pečiva jsou v současné době starý "Spiagei" a "Pius Cech", při čemž ten prvý v pořadí zove se vlastním příjmením Stögbauer a ten druhý zas Schilhansel. Tak jim ovšem tu v obci nikdo neřekne, poněvadž ve Volarech žádný z obyvatel nenosí své úřední příjmení, anobrž vždy a bez výjimky je nazýván buďto po domě či tak už řečenou škádlivou přezdívkou...
Čtyřiaomdesátiletý pekařský mistr z Volar Pius Riepl (po domě čp.76 se tam říkalo u Gscherdů), který dnes žije ve Straubingu-Ittling, sdělil mi - má za to můj nejsrdečnější dík! - svůj recept na koláče, a sice s následující poznámkou: "Žádný pořádný recept to vlastně není; děláme to prostě tak, jak jsme se to naučili." Tedy: "Půl kila mouky, tři deka kvasnic, špetku soli, dvě vejce, deset deka másla, lžíci cukru dobře promísit na lehké těsto a to nechat půl hodiny vykynout. Pro náplň se smíchá půl kila dobře vymačkaného tvarohu, deset deka rozinek, dvě vejce, malá špetka soli, cukr podle chuti dobře do sladka a zastříkne trochou rumu. Asi tak osm až deset malých kousků těsta se vyválí a opatří náplní, načež se cípy přeloží, a to ne docela do středu. Potřeme či pokapeme rozpuštěným máslem a posypeme jemně nastrouhaným perníkem a dáme péci." Mnohde se náplň pozměňovala - třeba naše maminka přidávala do ní trochu strouhané citronové kůry, vanilkového cukru a kyselé smetany, ale žádný rum. Koláče se zpravidla hotovily v domácí peci, připravené právě pro pečení chleba, a to před ním, jak se také říkávalo - "i da erschdn Hitz", tj. do prvního žáru. Hotové koláče se pak nosily čtvrceny ke kávě či k vínu. Zatímco ke slavnostním příležitostem jako ke svatbám, křtům (říkalo se jim u nás "Hodi"!) nebo o posvícení si každý dům, který si na sobě zakládal, vyráběl své domácí koláče sám, bylo pečení koláčů na prodej, tedy řemeslné, za starých dob (dokud platilo cechovní zřízení) dovoleno jen vyučeným pekařům. Ti ovšem si své privilegium jen neradi dávali zpochybňovat.
Tak se dal pekařský cech města Volar, zastoupený mistry Johannem, Wenzelem a Josefem Schilhanslovými, ještě v létě 1802 slyšet se svou stížností u prácheňského krajského úřadu v Písku na "dělání koláčů (Kolatschenmachen) ze strany volarského hostinského a krupaře Johanna Stögbauera" (bydlel v č.25 na náměstí, po domě se tam říkalo "Schbiagai", naposledy "Theobald"), čímž se prý poškozuje řádné řemeslo. Krajský úřad rozhodl 7. září 1802, že "dělání koláčů je volný (ein freyer) prostředek obživy a jako takový nepodléhá policejnímu dozoru". Proti tomu vznesli pekaři "rekurs", který byl ovšem zamítnut jako "svévolné obtěžování vyšších úředních míst". Ani pak se pekaři nedali zviklat v odporu. Znovu předestřeli, že Johann Stögbauer k jejich škodě "peče koláče z obyčejného houskového těsta, a to stejným způsobem, jako by tytéž byly vyrobeny samotným pekařem." Nato si krajský úřad vyžádal v září roku 1803 jak na pekařích, tak i na Stögbauerovi, aby dodali jimi vyrobené koláče krajskému úřadu za účelem přezkoušení jejich kvality. Teď si pekaři stěžovali pro změnu na skutečnost, že Stögbauer prý vylepšuje své koláče přidáním másla. Přes celý další jeden rok tak putovala akta sem a tam, než došlo konečně k rozhodnutí v tomto pamětihodném sporu: 24. února 1805 zakázal krajský úřad hostinskému Johannu Stögbauerovi pečení koláčů, ovšem jen "pokud trvá drahota a nedostatek chleba" (viz doklad ve volarském městském archivu pod Sign.II-G-I: Prozesse 1690-1805). Mezitím dolehly i na Šumavu následky zejména napoleonských válek: přesuny armád a jejich ubytování, dodávky pro vojenské účely a nevydařená úroda navíc vyhnaly cenu za strych pšenice (= 93,5 litru) z 10 na více než 30 zlatých, takže brzy panovala všeobecná nouze o potraviny a hostinského koláče se skutečně jevily jako nadbytečný luxus. V každém případě se volarští pekaři i nadále obávali konkurence Stögbauerovy (ten předal svou živnost až roku 1852 synu Franzovi) ; ač vlastně vyučený tkadlec, musel být tak či tak jedním z nejlepších volarských "koláčníků". Jako takového jej i oslavil už citovaný klasik šumavské literatury Josef Messner, který za svých pobytů ve Volarech nikdy neopomněl stavovat se u svého vyhlášeného "Schbiagai".

Hoam!,1983, s. 248-249

Ta mistrovsky napsaná vzpomínka, spíše snad historický esej o volarských koláčích, je přímo ze srdce rodákova. Paul Praxl spatřil ve Volarech světlo světa 17. května roku 1935. Jeho otec Anton Praxl (1899-1993) byl posledním německým starostou města. Po odsunu žili v bavorském Waldkirchenu, kde Paul Praxl dokázal založit a dodnes uchovat ojedinělé Muzeum Zlaté stezky. Působil dlouhá léta jako archivář okresu Freyung-Grafenau, zřízeného až poměrně dlouho po válce v našem nejtěsnějším sousedství, podílí se podstatně i na činnosti Šumavského muzea v Pasově. Po odchodu do penze žije a pracuje nadále ve Waldkirchenu, kde své síly věnuje místnímu archívu. Krajanské časopisy jsou výrazně poznamenány jeho nanejvýš poctivými příspěvky o historii rodného kraje, z nichž vyrostly dvě naprosto nepřekonané zásadní knihy svého druhu o Zlaté stezce (Der Goldene Steig, 1959 a znovu 1976,1983 a 1993) a o hoře Třístoličník (Der Dreiländerberg, 1979 a 1991), stejně jako přepracované vydání monografie rodných Volar (Rudolf Kubitschek a Valentin Schmidt: Wallern und die Wallerer z roku 1921, v Praxlově úpravě znovu 1972). Alespoň v překladu ta díla dodnes chybějí českému čtenáři. Jako máloco jiného jsou cele psána s poklidnou vlastností, která nám ve vztahu k rodné zemi častokrát bolestně chybí - totiž s nezlomně věrnou synovskou láskou.

- - - - -
* Volary