ADOLF LUDVÍK KREJČÍK (ps. T. KADLÍK, V. BOUBÍN)
Hilaria Litoměřického traktát k Janovi z Rozenberka v paleografickém přepisu Z.V. Tobolky
Otázka, jak by se měly písemné památky starší české literatury vydávat tiskem podle nějakého pevně stanoveného systému, zůstává v Čechách a na Moravě až dodnes nevyřešena. Ba ani základní editorské pojmy nebyly dosud opravdu jasně vytyčeny. Zcela pravidelně je zaměňován terminus technicus "paleografický přepis" s pojmem "diplomatický přepis (přepis hotový k tisku)" (v originále "die diplomatische oder druckfertige Abschrift" - pozn. překl.) tam, kde může být řeč toliko o tom a nikoli o onom a obráceně. Toto zmatení je článkem Emlerovým v Časopise Českého musea 1877, s. 610-625 a na něj navazujícím článkem Gebauerovým v Listech filologických II., s. 167-180, V., s. 183-217 a VII., s. 122-125 ještě rozmnoženo. Ve všeobecnosti dodržují historici pravidla "Výboru" (rozuměj "Výbor z literatury české" 1. /1845/ a 2. /1868/ - pozn. překl.), čímž ovšem nedocházejí a také právem dosáhnout nemohou souhlasu novějších filologů. Filologové naproti tomu dávají přednost obstarat věrný "paleografický" přepis (říkají mu "diplomatický") podle systému bez pravidel (v originále "nach einem regellosen System" - pozn. překl.). Střední cesta, která by vytvořila nějaký systém nový, mající vyhovovat jak historikům, tak filologům, nalezena do dnešních dnů nebyla. Bylo by vysoce žádoucí, kdyby české učené společnosti ve shodě s českými historiky a filology nalezly vůli pevně stanovit definitivně platné principy vydávání starších památek českého jazyka.
"Pěkným" příkladem současného stavu a klasickým příkladem, jak by podobná edice vypadat neměla, poskytuje Tobolkovo vydání Hilaria (Praha 1898. Historický archiv České Akademie... č. 13).
Kolik omylů má v sobě už literárně-životopisný úvod, ukázal v Českém časopise historickém V., s. 311-321 Tomáš Kalina (středoškolský profesor, mj. editor moravských zemských desek, žil v letech 1874-1956 - pozn. překl.). Podle Tobolky jde o vydání rukopisu bez jakékoli transkripce, tak, jak stojí psán v originále. Máme prý tedy výslovně co činit s paleografickým přepisem, s principem a systémem, který přese všechny své nedostatky má v jistých případech své oprávnění. Došlo prý jenom k rozdělení některých slov psaných v originále dohromady, dodána interpunkce a čísly v závorkách označeny stránky rukopisu, svislými čarami pak konce řádků.
Hlavním principem tohoto vydání má tedy být paleografický přepis s moderní interpunkcí.
Samotný popis rukopisu je velmi povrchní. Udává se, že jde o papírový rukopis čtverkového formátu 4°, jeho velikost 21,5 cm výšky a 15,5 cm šířky už zohledněna není. Rukopis má 48 a nikoli 46 stran, jak Tobolka uvádí (jsou to 4 sexterny /4x12=48/); moderní stránkování je nesprávné, poněvadž zahajuje teprve Fol.2 a nikoli Fol.1. Na Fol.2, kde počíná text, je iniciála U (V); bližší popis i tady chybí, ačkoli, myslím, není nezajímavé vědět, že tento rukopis, určený Janu z Rožmberka, nese právě v iniciále (U navíc navozuje údajný "ursinský" původ rožmberského rodu - pozn. překl.) rožmberskou rudou růži ve zlatém poli s rostlinnými motivy. Ornamentální výzdoba iniciály je provedena i s užitím zelené barvy. Kolik osob se na vytvoření rukopisu podílelo, Tobolka rovněž nesděluje. Celý rukopis včetně rubrik, tj. poznámek, je psán jedním člověkem, jen marginálie jsou zaneseny třemi jinými osobami saec. XV-XVI. Zda byla ta prvá ze všech ruka Hilariova, mohl přece jen editor uvést a nespokojit se pouhou domněnkou Palackého. S vazbou a pozdějšími záznamy na předsádce si Tobolka rovněž starost nečiní. Na vnitřních stranách a na prvé straně rukopisu se dá konstatovat ne méně než patero rukou. Toho, že na Fol.1 stojí a "Liber autore P. Hilario, Diano Pragensi, conscriptus contra Georgium Podiebradium a papa excommunicatum habet Capitula IX," saec. XVII a XVIII, si Tobolka buď vůbec nevšiml nebo to nepoznamenává; také o latinském obsahovém údaji saec. XVII Fol. 1 b neví Tobolka nic.
Každý systém, který je pro vědeckou edici zvolen, musí být také konsekventně proveden. To se o Tobolkově edici povědět nedá; on sám popírá vlastní systém. Dokazuje to hned v úvodu traktátu; tento začátek je také velice zajímavý pro paleografický způsob vydání. Chci tu to místo pro názornost reprodukovat.
|
Originál:
VRozenemu Panu panu Ja/nowi z Rozmberka, Kniez / hilarius diekan kostela praz/skeho, Modlitbu swu wier/ nu A tiechto kniezek obyet / na pa- miet wiecznu Aby / porozumieno by- lo otkazde/ho wierneho krzestiana, a / zwlasstie ot Slawne koru/ny Zemie Czeske Procz pa/nij krzestiansstij Miesta, Rytierzstwo genz gsu podpo/slussenstwim, Otcze Swateho, A netoliko tij, ale / wssickni Czechowe Biskupowe, Prela- towe, Knie/zata, Pani, Rytierzstwo, Zemane, Miesta, Sedlaczi, / y wssickni k korunie przislussegicze, Gyz negsu po/winowati, anij Zawazani nizadnym slibem przi/ssahu czlowieczenstwim, ani yakymzkoli poddanim / apowinnosti, Girzikowi Z podiebrad niekdy krali/ Czeskemu, A aby vmieli geho chytrych wymluW / sie wystrzietczi, a swych dussij podle nieho neza/woditij. |
Tobolkovo vydání:
Vrozenemu panu, panu Ja/nowi z Rozmberka, Kniez / Hilarius diekan kostela praz/skeho modlitbu swu wier/ nu a tiechto kniezek obyet / na pa- miet wiecznu Aby / porozumieno by- lo otkazde/ho wierneho krzestana, a / zwlasstie ot Slawne koru/ny zemie Cze- ske, procz pa/nij krzestiansstij miesta, rytierzstwo genz gsu podpo/slussen- stwim Otcze Swateho, a netoliko tij, ale / wssickni Czechove biskupove, pre- latowe, knie/zata, pani, rytierzstwo, zemane, miesta, Sedlaczi, / y wssickni k korunie przislussegicze, gyz negsu po/winowati, anij zawazani nizadnym slibem przi/ssahu czlowieczenstwim, ani jakymzkoli poddanim a powinnosti, Girzikowi z Podiebrad, niekdy krali/ Czeskemu, A aby vmieli geho chytrych wymluv / sie wystrzietczi, a swych dussij podle nieho neza/woditij. |
Ve 22 řádcích originálu 23 chyb a hned na samém začátku! Tento příklad mne, myslím, zbavuje povinnosti sledovat editorovu paleografii dále. Rád bych ještě jen poukázal na důvtipné poznámky (v originále "auf die scharfsinnigen Bemerkungen" - pozn. překl.) Tak na s. 13 v pozn.1 zmiňuje, že namísto nynějšího "saditi" stálo původně "ssaditi", že to "s" je však teď vymazáno. Ve skutečnosti však se ono "s" v celém rukopise nikde na začátku slova nevyskytuje; stálo tu nepochybně "zsaditi", jak lze vidět hned na řádce 18 téže strany. Ono sic má Tobolka ve velké oblibě; vsazuje je i tam, kde k tomu není ten nejmenší důvod, např. na s. 15, "poslal posly... k otci svatemu Pium" . Jde přece zcela zřetelně o latinismus "mittere ad aliquem" (tj. "poslat k někomu" - pozn. překl.), se kterým se tak často setkáváme v národních jazycích pozdního středověku.
Rád bych uzavřel: Tobolkovo vydání Hilaria je pro svou paleografickou nespolehlivost pro filologa nepoužitelné a pro historika pro svůj ediční princip nepříjemné (v originále "unlieb", což by se dalo přeložit i jako "těžko snesitelné" - pozn. přeekl.). Z takových edičních počinů nemá proto užitek nikdo.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1900, Literarische Beilage, č. 4, s. 87-90
Je několik důvodů, proč zařazuji tento text, v originále ovšem psaný německy pro časopis, věnovaný "dějinám Němců v Čechách", mezi doklady "šumavské" literatury. Tím prvým je jistě sám pramen (a tudíž pohled na českou literaturu a vědu z německé "zemské" strany), dále ovšem i skutečnost, že jeho autor se rok poté, co jej zřejmě ještě jako absolvent významného vídeňského Ústavu pro rakouské historické bádání (Institut für österreichische Geschichtsforschung) a následného studijního pobytu v římském Istituto austriaco di studi storici napsal, stává zaměstnancem Schwarzenberského archivu v Třeboni (Wittingau) a Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), kde dosahuje v roce 1904 zařazení archivního adjunkta. Adolf Ludvík Krejčík (v MVGDB je psán příjmením Krejčik) se narodil 14. června roku 1877 v městě Dobrovice (okres Mladá Boleslav). Na pražské univerzitě byl žákem Jaroslava Golla. V roce 1914 nabývá doktorského titulu a rukuje jako c.k. voják do první světové války. Už před ní přechází roku 1909 do Moravského zemského archivu v Brně, kde působí deset let až do zejména jeho osobní zásluhou založeného Československého státního archivu zemědělského, jehož se stává ředitelem (v letech 1925-1931 byl Krejčík i ředitelem Ústřední slovanské zemědělské knihovny v Praze). Zemřel v nedožitých 81 letech 4. ledna 1958 v Praze, pochován je však v Loučeni, okres Nymburk (tamější zámek je mj. proslulý i pobyty Rainer Maria Rilkeho, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Pro IX., dodnes připravovaný svazek edice Monumenta Vaticana pořídil Krejčík opisy listin z let 1447-1455 ve vatikánských tajných archivech (viz Wikipedia). A tím se dostávám ke druhému důvodu zařazení německy psané Krejčikovy recenze mezi šumavské vzácnosti. Hilarius Litoměřický (1420-1468), přední oponent husitství (ačkoli z prohusitsky smýšlející rodiny), zvolil roku 1465 Plzeň (Pilsen) jako město pevně stojící na katolické straně za útočiště, odkud brojil proti králi Jiřímu z Poděbrad. To je ostatně právě obsahem textu věnovaného Janu II. z Rožmberka a vzniklého nejspíše v roce 1467. Na sněmu v Norimberku téhož roku, kam byl vyslán katolickou Jednotou zelenohorskou, dokazoval, že odboj jednoty v Čechách je bojem o víru na rozkaz papežův. České Budějovice (Budweis) byly zásluhou purkmistra Ondřeje Puklice ze Vztuh na straně králově a i když v květnu 1467 byl purkmistr německými svými protivníky zabit, byl následujícího roku uvalen na město pro poslušnost králi papežský interdikt. Hilarius se počátkem toho roku zdržoval v Římě, aby papeže o situaci v Čechách informoval. Zdržoval se pak v Olomouci v blízkosti uherského krále Matyáše, Vánoce 1468 pak strávil v Českých Budějovicích a posledního dne roku tu i skonal. Snad ještě poznamenejme, že Jan z Rožmberka (†1472) se opravdu z přívržence "husitského" krále Jiřího stal jeho odpůrcem a konec života strávil v sedle při obraně rodových majetků před královými stoupenci. Jak se to praví v explicit Hilariova traktátu Rožmberkovi: "(abys) tuto zemi v svatú jednotu a prvotní slávu uvedl zčastně (rozuměj šťastně), daj to pane Bože, svatý Václave, ať Tvá země i Tvé plémě nezahyne, amen." Při slově Šumava mne napadají většinou podobná slova českých (i německých) proseb k nebeským zástupům.
- - - - -
* Dobrovice / Třeboň / Český Krumlov / † Praha / † † Loučeň
