JAN KREJČÍ
Všeobecná charakteristika Šumavy
Z plošší vrchoviny tyčí se uprostřed Evropy hornatý terén, zabíraný z větší části královstvím Českým, dílem i Moravou, Rakouskem, Bavorskem, Saskem a Slezskem. Horopisná povaha tohoto terénu odvisí především ode tří prahorních masivů, které se podobny ostrovům zvedají nad novějšími, rovinu tvořícími skalními vrstvami.
Větší z těchto tří prahorních ostrovů zahrnuje Českomoravskou vysočinu (v originále "böhmisch-mährischen Plateau" - pozn. překl.), Šumavu (Böhmerwald), Smrčiny (Fichtelgebirge) a Krušné hory (Erzgebirge), menší ostrov sestává z Lužické plošiny (Lausitzer Plateau), Jizerských hor (Isergebirge) a Krkonoš (Riesengebirge), ten nejmenší ostrov konečně z Orlických hor (Adlergebirge) a Kladských hor (Glatzergebirge), jakož z moravskoslezského prahorního masivu Kralického Sněžníku (Schneeberg) a Pradědu (Altvater).
Zátoky mezi Českomoravskou vysočinou, Šumavou a jižními výběžky Krušnohoří vyplňuje systém protáhlých soustředných břidličných hřbetů' které se táhly až přes Prahu a náležely k usazeninám vůbec nejstarším (silurská formace); zbylý prostor je povětšinou vyplněn pískovcovými vrstvami, které tvoří více méně plochou vrchovinu, podél Krušnohoří a Krkonoš jsou však prostoupeny malebnými čedičovými a melafyrovými kupami.
Chceme se v následujícím textu pokusit o vylíčení nejzajímavější části právě zmíněných prahorních ostrovů, totiž Šumavy, která sice na svém jihovýchodním a severním okraji těsně souvisí s Českomoravskou vysočinou, svým charakterem však se od ní nápadně liší.
Zatímco Českomoravská vysočina představuje mírně zvlněný, těsnými a nevelkými skalnatými údolími prostoupený terén, který jen místy překračuje průměrnou výšku 1500-2000 stop (1 stopa=30,48 cm - pozn. překl.), zvedá se Šumava jako mohutný, 3000-4000 stop vysoký horský hřbet, který se táhne podél západní hranice Čech téměř až k údolí Ohře (v originále "bis nahe zum Egerthale" - pozn. překl.) v délce asi 30 mil (1 zeměpisná míle=7420 metrů - pozn. překl.).
Nižší, toliko 1200 stop dosahující pásmo vrchů mezi Kdyní (Neugedein) a Všeruby (Neumark) dělí Šumavu ve dvě téměř stejné poloviny, totiž na jižní půli čili vlastní Šumavu (v originále "die südliche Hälfte oder den eigentlichen Böhmerwald, von den Böhmen Šumava genannt" - pozn. překl.) a severní půli česky zvanou Český les.
Obě poloviny se liší jak svou výškou, tak svým směrem. Severní půle, Bavory zvaná Hornofalcký les (v originále "Oberpfälzer Waldgebirge" - pozn. překl.), začíná na severu 2895 stop vysokou horou Dyleň (Tillenberg) jižně od Chebu (Eger) a končí 3282 stop vysokým Čerchovem (i v originále "Čerchow" - pozn. překl.) blízko Domažlic (v originále "Tauß" - pozn. překl.), mezitím ležící 10 přerušovaných mil dlouhý hřeben dosahuje v průměru jen výšky 2200 stop. Tato část pohoří směřuje k severoseverozápadu a k Čechám je obrácena příkřejšími svahy, spadajícími tam do roviny sotva 1500 stop nadmořské výšky. Ačkoli jsou hřbety vrchů z větší části porostlé lesem a dají se tu najít jednotlivé divoce romantické partie, postrádá tu pohoří jakýkoli vysokohorský charakter a zatímco jeho jižní půle se velkolepě tyčí nad svým okolím, tato se z českého vnitrozemí jeví vzdálenějšímu pozorovateli jako jednotvárný lesní pás hraničící s horizontem.
Jižní půle čili vlastní Šumava začíná na severu naproti Čerchovu ležící horou Ostrý (Osser), vysokou 4050 stop, táhne se pak jako rozlehlé pohoří, sestávající z mnoha horských hřebenů, až k Dolnovltavickému průsmyku (v originále "zum Paß von Unterwuldau" - pozn. překl.), nad nímž žulový hřbet Třístoličníku (Dreisesselberg) dosahuje výšky 4350 stop. Nejvyšší šumavské vrcholy náležejí tomuto horskému pásu, stejně jako nádherná údolí a rozsáhlé lesy. V průměru 3500-4000 stop vysoké hřebeny míří k severozápadu, strmějšími svahy obráceny k Bavorsku; směrem k Čechám souvisí to hraniční pohoří s rozlehlou horskou krajinou, která zasahuje až do údolí Otavy u Strakonic (v originále "bis zum Wottawathal bei Strakonic" - pozn. překl.) a do Budějovické pánve (Budweiser Ebene). Tato jižní polovina Šumavy, tedy vlastní "vysoká Šumava" je to, o níž tu chceme pojednávat, zatímco popis severní půle si vyhrazujeme pro pozdější dobu.
Hranice, jež námi pojednávanému pohoří vytyčujeme, jsou dány samotnými přírodními poměry. Směrem k českému vnitrozemí to je Budějovická kotlina, někdejší sladkovodní pánev (v originále "ehemaliges Süßwasserbecken" - pozn. překl.), dále údolí Blanice a Otavy až k Horažďovicím, ještě dál sníženina, jíž vede silnice z Horažďovic do Klatov; tam na druhé straně takto vymezené hranice totiž už začíná prahorní plošina středočeská (v originále "das Urgebirgsplateau von Mittelböhmen" - pozn. překl.). Od severní půle, rozuměj Hornofalckého lesa, dělí vlastní Šumavu Kdyňský průsmyk (Paß von Neugedein); na bavorskou stranu spadá pohoří příkře do údolí, zavlažovaného řekami Kouba (Cham) a Řezná (Regen), z něhož se zvedá dlouhý horský hřeben, zvaný Bavorský les (v originále "der bairische Wald" - pozn. překl.). Jihovýchodním směrem na hranici mezi Čechami a Horními Rakousy je dělítkem už zmíněný Dolnovltavický průsmyk, jakož i dál údolí Vltavy vůči Českomoravské vysočině (v originále "so wie das Moldauthal vom böhmisch-mährischen Gebirge" - pozn. překl.) k severovýchodu.
J. Wenzig-J. Krejčí, Der Böhmerwald (1860), s. (11)-13
Jde o úvodní pasáž první části významné šumavské monografie "Der Böhmerwald", nazvané "Die Natur" a předcházející té druhé s označením "Der Mensch", jejímž autorem byl pisatel úvodu k celé knize Josef Wenzig (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Spis s pozoruhodnými ilustracemi Eduarda Herolda (1820-1895) a předmluvou (po ní teprve následuje Wenzigův úvod) významného německého zeměpisce Carla Rittera (1779-1859) má hodnotu zakladatelskou. Sám Jan Krejčí (uvádíme ho s křestním jménem Johann, jak pod ním publikoval svůj text o Šumavě a jak je psán i na pražské policejní přihlášce z roku 1876, z níž se dovídáme i jméno jeho ženy Aloisie Krejčové, roz. Čuldové, zemřelé 2. května 1908 a také výrazně česká křestní jméka jeho 7 dětí Prokopa, Ludmilly, Ivana, Doubravy, Radima, Milady a Zdislavy) je zakladatelem české vědecké geologie. Narodil se na Vídeňském předměstí v Klatovech dne 28. února roku 1825 jako syn chudé pradleny z Čachrova a vysloužilého dragouna (klatovští dragouni jsou dodnes nesporný pojem). V šesti letech odchází se svou matkou do Prahy, navštěvuje tu německou obecnou školu a později i akademické gymnázium, kde je jeho učitelem i Josef Jungmann. Ve dvaceti letech se stává vychovatelem v rodině hraběte Kounice. Poté, co absolvoval univerzitu, působí jako asistent na německé technice a od roku 1848 jako kustod mineralogických sbírek Českého muzea. Rok nato je z něho učitel na české vyšší reálce a v roce 1860 ho vláda vysílá do Písku, aby tam přebudoval vyšší reálku. Hned po dvou letech ale musí jako přílišný reformátor město opustit, vrací se do Prahy a získává stipendium na cestu po Německu, Francii, Belgii a Anglii (na londýnské Světové výstavě cesta končila). Roku 1865 je povolán na českou techniku, kde působí jako profesor až do roku 1882. Pak odchází na univerzitu a je za své vědecké zásluhy jmenován doktorem filosofie. Stává se i poslancem zemského sněmu a v letech 1881-1883 i říšské rady. Vedle mnoha jiných jistě významných vědeckých prací přehlédl a doplnil Řivnáčův průvodce po Šumavě (vydalo v reprintu roku 2002 pražské nakladatelství Baset), podobně jako šumavská monografie z roku 1860 dílo sotva překonatelné. Jan Krejčí zemřel dvaašedesátiletý 1. srpna 1887 ve své vile Šemík pod pražským Vyšehradem. Na vyšehradském hřbitově je se svou ženou i pochován nad údolím řeky, plynoucí sem z rodné Šumavy, kterou tak dobře znal a učinil známou světu.
- - - - -
* Klatovy / † † † Praha
