RICHARD KRISTINUS

Maria

Tato polosocha, česká to práce z 15. stol., jest zbytek celé sochy marianské, která na oltáři kaple ohněm zničené v Královicích (okr. Krumlovský) umístěna byla.
Dolní část ohněm silně poškozenou bývalá majitelka uřízla. Hlava, která ve svých rozměrech poněkud velkou se jeví, v pravo jsouc obrácena, vykazuje též v v jednotlivých svých částech různé nepoměry; nos jest příliš dlouhý, kosti jařmové příliš daleko od sebe, čímž se právě hlava širokou stává, které chyby bradou značně špičatou ještě se zvětšují. Prsa jsou jako u všech postav té doby úzká. Sepnuté ruce jsou poměrně velké a neohrabané. Úbor záhybů jest klidně propracován; draperie byla pozlacena, šaty zelené, šat na hlavě a krku bílý v barvách temperových na křídovém podkladu. (Hlava a ruce nově omalovány).
Socha jest řezaná z lipového dřeva, 48 cm vysoká a byla svého času pí. Marií Kandlerovou v Krumlově museu darována.

Výroční zpráva spolku musejního, kterou podává správní výbor za rok 1902 (Budějovice 1903), s. 39-40

Předchozí text není mým překladem z němčiny prostě proto, že správní výbor městského muzea v Budějovicích (za starého mocnářství se neužíval přívlastek České) vydával svou výroční zprávu německy i česky (českou "verzi" ponechávám samozřejmě bez úprav). Slovo "museum" se psalo v obou jazycích se "s" a některá umělecká díla byla součástí tzv. Průmyslového musea (Das Gewerbe-Museum). Slovo "průmysl" v sobě tehdy chovalo jistou prvotní vznešenost a mělo tu spíše byť i vždy nedořečený význam "umělecký průmysl". Kustodem průmyslového muzea a "správcem vyučování v oboru průmyslu v kreslírně a modelovně" byl od roku 1889 (po odstoupení významného rakouského sochaře a medailéra, pražského rodáka Heinricha Kautsche /1859-1943/, viz k němu blíže Wikipedia, který je už jako akademický sochař v Paříži zmiňován spolu s majitelem sklárny v šumavském Rejštejně (Unterreichenstein) Maxem von Spaunem, zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, ve výroční zprávě, z níž pochází úvodní textová ukázka, jako významný donátor předmětů do sbírek budějovického "průmyslového" muzea) právě Richard Kristinus. Díky Mgr. Leoši Nikrmajerovi jsem v dubnu roku 2015 získal z muzejních fondů i snímek toho pohledného muže. Z budějovické oddací matriky, která zaznamenala i jeho svatbu v Dobré Vodě u Českých Budějovic (Gutwasser) 1. února 1893 (oddával je tam farář Zachar, jehož pamětní desku na tamní škole modeloval místní sochař Edwin Schopenhauer), se dovídáme i jeho základní životní data. Narodil se v Těšíně (Teschen) v tehdejším rakouském Slezsku dne 29. ledna roku 1865 (nekrolog ve výroční zprávě českobudějovického muzea uvádí na rozdíl od matriky 30. březen téhož roku, to by ovšem ženichovi 1. února nebylo ještě 28 let, jak stojí psáno v kolonce s datem jeho narození). Ve službách těšínských hutí arcivévody von Österreich-Teschen byl jako úředník jeho otec Emmerich Kristinus, žijící v Těšíně čp. 157 se svou ženou a Richardovou matkou Marií, roz. Billerovou z Opavy (Troppau). Manželkou osmadvacetiletého Richarda Kristinuse se v dobrovodském kostele Panny Marie Bolestné stala Franziska Maria Anna Schmidtmayerová, dcera budějovického obchodníka (adresa Ringplatz, tj. hlavní náměstí čp. 25) Wenzla Schmidtmayera a Franzisky, roz. Schweighoferové. Kmotrem při jejím narození byl obchodník Leopold Schweighofer, jehož syn a jmenovec je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže. Na místě někdejšího "Schmidtmayerova domu" byl v roce 1898 postaven tzv. "Kristinusův dům", na jehož sgrafitech je prý zachycena i podoba tehdy mladých manželů Kristinusových. Richard Kristinus je uváděn i jako autor výrazných plastik na paláci Včela (Biene) na rohu východní strany českobudějovického náměstí a ulice Karla IV. (dříve Vídeňské), na webových stránkách Kohoutího kříže je zastoupen i svou plaketou zpodobující Josefa Tascheka. Ve výroční zprávě městského muzea, kde byl Kristinus kustodem sbírek průmyslového muzea a od roku 1913 (po úmrtí Johanna Löwenhöfera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) až do své smrti 22. března 1926 ředitelem celé instituce, se jako dar od paní Marie Kandlové z Českého Krumlova uvádí v přehledu "Kristinusových" přírůstků sbírky dřevořezeb a intarzií za roky 1894 a 1895, cituji: "poloviční figurka z lipového dřeva, 'Madonna' s temperovým malováním se shořelé kaple v Kralovicích pocházející, něm. práce, 16. st." (zajímavé je, že v časově pozdějším popise a vyobrazení sochy ve výroční zprávě za rok 1902 se datace určením vrací do 15. století - dnes se přijímá jako pravděpodobný letopočet vzniku rok 1505). Díky přiřčení této "polosochy" Mistru Oplakávání ze Žebráka je o ní spolu s jejím autorem celá literatura. Práci Hynka Rulíška Gotické umění jižních Čech (1989) zdobí dokonce její snímek na obálce a kniha Jihočeská gotika (1953) od Vladimíra Denksteina a Františka Matouše praví: "Realismus, jímž je proniknuta i tvář fragmentu sochy světice z Kralovic u Prachatic, je však proniknut novým rysem: zřetelným kouzlem individualismu, který ohlašuje blížící se renesanci. Nelze tu mluvit o naturalismu, ale není také pochyby, že předlohou této světice byla živá hlava. Tímto individualistickým rysem, živostí stejně jako mistrnou komposicí, se tato plastika řadí k tomu nejlepšímu, co po sobě v jižních Čechách pozdně gotické sochařství zanechalo." Ponechme teď stranou, že autoři označující ženu plastikou zpodobenou za "světici", ačkoli pro jiné je "truchlící Pannou Marií (pod Kristovým křížem)", že v padesátých letech nemohli sami za sebe zřejmě mluvit o "podunajské škole" či osobě samého autora plastiky, kterou Karel Pletzer ztotožňuje v Jihočeském sborníku historickém (1994) s mistrem Alexandrem Obensteinem, rodem z Würzburska, působícím však v českobudějovické dílně, jejíž význam je pro české pozdně gotické sochařství přímo ústřední. Zatímco Kristinus, k "polosoše" samé nemístně dobově kritický, situuje Kralovice (v německé verzi "Kralowitz") do "okr. Krumlovského" (v německé verzi "Bezirk Krummau", další autoři hovoří vesměs o Kralovicích na Prachaticku (Kristinus byl přitom od roku 1908 do pádu mocnářství konzervátorem Centrální komise pro zachování památek ve Vídni, prvá sekce pro okresy Kaplice (Kaplitz), Český Krumlov, Prachatice (Prachatitz) a Sušice (Schüttenhofen), což jistou znalost šumavského místopisu jistě vyžadovalo). Dnešní ves Kralovice je součástí obce Nebahovy a na starých mapách i ve starých matrikách nese německý název Krallen (také Kralln či Kraln). Na císařském povinném otisku stabilního katastru nevykazuje ani stopy po hřbitově či hřbitovní kapli. Bude to stát někomu za další pátrání? V březnu 2015 mi Dr. Roman Lávička laskavě poskytl dobový snímek "polosochy" z expozice budějovického muzea asi z roku 1915, kde je pod označením "Maria" i dvojjazyčný nápis "Stammt aus Kralln bei Krumau - Pochází z Kralovic u Krumlova", na zadní straně snímku je však odkaz na nevydaný "Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Č. Krumlovském (napsali F. Mareš aj. Sedláček), svazek druhý: Český Krumlov (město a zámek)" s pasáží rukopisu "poprsí P. Marie" se týkající, kde je řezba označena za "mylně z Kralovic (?) u Krumlova uvedenou". Pochází tedy "Maria" přímo z Krumlova? Na Boží Hod velikonoční 2015 jsem se do Kralovic, malé vsi se spádnou návsí s hasičskou zbrojnicí (místní jednota, založená roku 1905, má svou kroniku) a malou zvoničkou u kříže (s českým nápisem) na prudkém svahu nad údolím Zlatého potoka (Goldbach) vypravil a zjistil, že místní o soše nic nevědí a pohřbívalo se od nich odjakživa do Frantol. A nyní se ještě vraťme do Českých Budějovic na hřbitov sv. Otylie, ke hrobu rodiny Kristinusovy. Pod oválným štítem náhrobku s nápisem "Familie Kristinus" jsou na deskách bílé mramorové knihy hřbetem nahoru báseň za syna rodiny jménem Friedrich Kristinus, který zemřel jako devatenáctiletý student německého gymnázia v Prachaticích roku 1912, pouhý rok předtím, než se jeho otec stal muzejním ředitelem a dva roky před osudnou první světovou válkou (otec ji přežil jen o sedm let a tři měsíce), vyryty verše, které si tu dovoluji přeložit jako rozloučení i s osobou Kristinusovou, s níž se v závěrečném textu loučí pak i nepodepsaný český nekrolog (i ten otiskuji bez jakékoli úpravy) z výroční zprávy muzea:

An Deinem Grabe hier...

An Deinem Grabe hier die Eltern weinen
Vom Schmerz gebeugt, denn dieser Raum so klein
Schliesst ihren Stolz, ihr Glück, ihr Hoffen ein
Und unvergesslich bist Du all den Deinen.

Na hrobě Tvém zde...

Na hrobě Tvém zde rodičové stáli
schýleni v pláči - neboť malý prostor ten
má v sobě teď jich pýchu, naděj, štěstí sen,
Ty nezapomenutelný všem Tvým, kdo živého Tě znali.

Ředitel Richard Kristinus zemřel 22. března 1926

Anonym

Dříve ještě, než mohlo býti přikročeno k vydání této zprávy, stihla ústav neočekávaná ztráta úmrtím dlouholetého jeho ředitele Richarda Kristinusa. Je nyní smutným úkolem, vzpomenouti v této výroční zprávě zdárného působení jeho v ústavu, jemuž věnoval polovinu svého života.
R. Kristinus narodil se 30. března 1865 v Těšíně, kde dostalo se mu prvého vzdělání všeobecného na nižší reálce. Již tehdy projevil své umělecké nadání, takže v roce 1881, po odchodu ze střední školy, učil se kresbě a malbě u profesora Hetschela. Na podzim téhož roku vstoupil na odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, na níž setrval jako žák jejího řezbářského oddělení po tři léta. Chtěje pak své odborné vzdělání doplniti, odešel do Vídně na Umělecko-průmyslovou školu při Rakouském museu, kterou navštěvoval po celý školní rok 1884-85. Odvolán službou vojenskou, nevrátil se již po jejím ukončení na školu, nýbrž vstoupil do praktického života.
Když pak v roce 1888 dle přání místních průmyslníků v intencích doby byla zřízena při museu veřejná kreslírna a modelovna, jíž měla být dána příležitost řemeslnickému dorostu k doplnění odborného vzdělání, a hledána pro ni na místě odstouplého jejího učitele a kustoda sbírek Jindř. Kautsche nová síla, znalá také modelování, ucházel se Kristinus o místo. Volba skutečně padla na něho a tak dnem 1. března 1889 započal v Českých Budějovicích své působení.
Vnější kariera jeho plynula klidně. Jmenován kustodem, převzal správu oddělení umělecko-průmyslového, v jehož řízení a správě školy zůstal až do své smrti.
Roku 1913 byl rozhodnutím správního výboru (7. března) a městské rady jmenován po smrti posledního čestného ředitele ústavu, J. Löwenhöfera ředitelem musea. Od roku 1908 až do převratu zastával Kristinus také úřad konzervátora Centrální komise pro zachování památek ve Vídni, a to v sekci první pro okresy: Kaplice, Český Krumlov, Prachatice a Sušice.
Ředitel Kristinus náležel tedy ještě k onomu typu musejních úředníků, kteří vyšli z uměleckých akademií nebo umělecko-průmyslových škol, přinášejíce si do svého povolání poznatky rázu spíše praktického než školení historické. Postavení jejich v tehdejším kvasu ideí muzeologických bylo tudíž dvojnásob těžké. Jenom neúnavná píle mohla překonati všechny překážky a jí také děkoval ředitel Kristinus za svůj pozdější široký rozhled po celém oboru tzv. uměleckého průmyslu. Je ovšem přirozeno, že přelom nazírání museologického a uměleckého, který nastal asi v devadesátých letech min. stol., zanechal svoje stopy i v činnosti Kristinusově.
Tak tkví dnes hlavní cena a nesporná zásluha nemalého významu jeho práce v tom, jak dovedl - díky svým znalostem praktickým i znalostem trhu středoevropského, a díky svým známostem - se směšně nepatrnými prostředky hmotnými získati vlastně téměř celé dnešní sbírky bývalého oddělení umělecko-průmyslového a ještě nad to opatřiti jim vhodné, jednoduché a přece působivé zařízení i instalaci. Kdyby nic jiného, pak sebraný materiál sám bude vždy svědčiti o kvalitách jeho osobnosti.
Vedle své činnosti úřední, čistě musejní i výchovné, (jako učitel veřejné kreslírny a modelovny musejní, ze které vyšlo i několik pozdějších zdatných výtvarníků a řada řemeslníků) nezanedbával ani svého původního zaměstnání, sochařství. Vedle drobných příležitostných a dekorativních prací (např. sochařská výzdoba dělostřeleckých kasáren) vytvořil ředitel Kristinus v Čes. Budějovicích i několik větších děl portrétních, z nichž jistě na prvém místě stojí bronzové poprsí prvého ředitele ústavu Dr. Jana Kneissla, nesené ušlechtilým klasicistním realismem, dále bronzová medaile druhého ředitele, setníka Adolfa Lindnera a novými směry již ovlivněná plaketa býv. purkmistra Josefa Taschka a jiné.
Možno říci, že tak práce skoro celého života nesla se výhradně k opatření potřeb Městského musea a toto jistě, pokud bude existovati, bude vděčně vzpomínati zásluh svého prvého skutečného ředitele.

Výroční zpráva Městského musea 1925, s. 5-6

- - - - -
* Těšín / České Budějovice / Dobrá Voda u Českých Budějovic / Prachatice / Kralovice, Nebahovy / Kaplice / Český Krumlov / Sušice / † † † České Budějovice