WENZEL KRYNES

Dvousté výročí pragmatické sankce

Dnes je tomu 200 let, kdy byla vydána pragmatická sankce (blíže viz i se snímkem dokumentu Wikipedia - pozn. překl.), památný panovnický a státní akt nejvyššího dosahu pro nejvznešenější císařský dům i pro celý další vývoj monarchie (někdy bývá označována za "rodný list" podunajského mocnářství - pozn. překl.). Nebožtíkem Jeho Veličenstvem císařem Karlem VI. dne 19. dubna roku 1713 vyhlášený fundamentální zákon tvoří i dnes nejdůležitější osnovu všech našich veřejných zařízení a tak se zdá přímo příkazem chvíle trochu blíže se dotknout významu tohoto historického aktu.
Císař Karel VI. (1685-1740, viz o něm i Wikipedia - pozn. překl.) sjednotil ve svých rukou kromě alpských zemí země české a uherské koruny, jakož ve válce o španělské dědictví dobytá území, zejména kdysi španělské Nizozemí, Milán, Neapol a Sardinii. Všechny tyto země byly navzájem spojeny jen volně ve formě personální unie a měly zcela rozličné dědičné posloupnosti. Karel VI. byl poslední mužskou ratolestí habsburského kmene; trpěl obavou, že po jeho skonu by mohlo dojít k podobnému zápasu o Rakousko jako krátce předtím o španělské dědictví.
Už v roce 1703 se sice Leopold I. pokusil tzv. "smlouvou o proměnlivém nástupnictví", zvanou "Pactum mutuae successionis" zavést v habsburských zemích jistý nástupnický systém, o němž bylo ve smlouvě stanoveno, že po vymření mužské linie habsburského domu nabývá nástupnického oprávnění linie ženská a sice mělo jít co do panovnického nároku nejprve o dcery Josefa I., pak až o dcery Karla VI..
Na tento zákon navázal Karel VI. nárokem, že pokud ovšem vymře mužská linie Habsburků právě jím, nabývají nástupnického oprávnění nikoli dcery Josefa I., nýbrž jeho dcery vlastní přede všemi ostatními.
Dnes před 200 lety vyhlásil tedy Karel VI. pragmatickou sankci a stanovil v ní,
1) že všechny Habsburkům náležející země tvoří jeden jediný nedělitelný celek,
2) že vždy setrvají při svých mužských dědicích,
3) při absenci mužských potomků přechází nástupnictví na jejich dcery podle práva prvorozenství, a když ani v tom případě není nikdo k dispozici, má přejít na dcery jeho zesnulého bratra Josefa I. a jeho potomky, resp. na jeho sestru atd. vždy podle téhož dědického práva.
Tím bylo pragmatickou sankcí upraveno nejen samo následnictví, nýbrž provždy vyhlášena i jednota a nedělitelnost habsburských zemí.
Přece však byly to také politické důvody, které následnický řád nezbytně vyžadovaly. Podle ustanovení uherského říšského sněmu z roku 1687 bylo následnictví uherské koruny uznáváno jen v mužské linii habsburského domu a i v případě jeho vymření "po meči" mělo se uplatnit volební právo stavů; oproti tomu prohlásily chorvatské stavy v roce 1712, že pokud dojde k vymření mužské linie Habsburků, v Chorvatsku a ve Slavonii má být k následnictví oprávněna i ženská linie, a to vždy v osobě arcivévodkyně, která je panovnicí v Rakousku a ve Štýrsku.
Chorvati se sice tímto rozhodnutím chtěli v prvé řadě chránit pro budoucnost před uherskou nadvládou, odmítli tak ovšem zároveň právě ustanovení uherského říšského sněmu z roku 1687.
Karel VI. chtěl podobným rozepřím předejít a předložil ustanovení pragmatické sankce jednotlivým zemským sněmům a uherskému říšskému sněmu jako vládní návrh zákona; to se stalo během let 1820-1825 a zákon byl jako "lex perpetua valetura" všemi zemskými sněmy přijat. Karel VI. také vynaložil velké úsilí k tomu, aby dosáhl souhlasu evropských mocností s pragmatickou sankcí; dosáhl toho za velkých obětí u všech států s výjimkou Bavorska.
Kdyby císař Karel VI. následoval rady prince Eugena a postaral se namísto veškerých obětí o silnou armádu a plnou státní pokladnu, bylo by pro jeho nástupkyni, kterou byla císařovna Marie Terezie, mnohem snazší celé dědictví uhájit; neboť panovníci, kteří pragmatickou sankci jako zákon uznali, zapomněli na své slovo a po smrti Karla VI. vznesli své nároky na dědictví či přinejmenším na určité jeho části.
Marie Terezie, zakladatelka habsbursko-lotrinské dynastie, vítězně odrazila mnohé nepřátelské útoky a snažila se po ukončení války reformami ve všech oblastech pozvednout moc a vážnost monarchie. Její obzvláštní péče náležela školství; Marie Terezie je zakladatelkou rakouské obecné školy, za jejího panování se stala školní docházka pro obyvatelstvo povinnou; také gymnázia byla však podrobena důkladné reformě; muselo v nich být více postaráno o vzdělání v německé řeči a v reálných předmětech. Když byl pak v roce 1773 zrušen jezuitský řád, založila Marie Terezie z výnosu konfiskovaných statků "studijní fond".
Její syn a nástupce Josef II. chtěl ze svých tolikera rozličnými národy obývaných zemí utvořit mocný stát, v němž by neměla nijaká třída obyvatel zvláštní výsady a kde by panovala jedna ústava a jedna správa. Celá říše měla být řízena z Vídně, všude, tedy i v Uhersku, měla platit němčina za soudní a úřední jazyk. Roku 1781 vydal patent o zrušení nevolnictví (v originále "Untertanspatent" - pozn. překl.), upravující vztah mezi vrchností a poddanými, a také toleranční patent (v originále "Toleranzpatent" - pozn. překl.), který zaručoval národům Rakouska náboženskou svobodu. Jeho novoty však nalezly množství odpůrců: byla to šlechta, jejíž starobylá práva nebral na vědomí, klérus, který byl roztrpčen císařovými církevními reformami, a rovněž neněmecké národy, obávající se germanizace.
Boj s francouzskou revolucí, který vzplál koncem 18. století a dolehl zejména právě na Rakousko, způsobil mimo jiné, že politický vývoj a podoba monarchie stagnovaly; po skončení války se vykonalo o to víc pro růst zemědělství, řemesel a průmyslu; zvláště silně se pak u všech národů Rakouska povznesl duchovní život. Volání po zániku absolutismu a zavedení konstitučního způsobu vlády bylo všeobecné; došlo však naplnění teprve za panovnické éry Jeho apoštolského Veličenstva, našeho všemi milovaného císaře Františka Josefa I..
To k němu, všemi milovanému knížeti míru hledí v hodině nebezpečí plny důvěry všechny národy Evropy, to od něho si slibují uchování míru; a my nemůžeme oslavu dvoustého jubilea pragmatické sankce uzavřít důstojněji, než když z nejhlubšího srdce pozvedneme hlas ve zvolání:
Ať žije Jeho apoštolské Veličenstvo, náš všemi milovaný císař František Josef I.! Sláva Mu! Sláva Mu! Sláva Mu!

Vierzigster Jahresbericht k.k. Staats-Obergymnasiums Krumau (1912-1913), s. 22-24

P.S. Jen ten letopočet 1913 jaksi zpětně ubírá na síle onomu závěrečnému "er lebe hoch, hoch hoch! " v německém originále.

Zblízka i zdáli

Velevážení kolegové v úřadě!
Moji milí mladí přátelé!
Skvělý kus dějin válek a dějin světa (v originále "ein glänzendes Stück der Kriegs- und Weltgeschichte" - pozn. překl.) nám je už rok a den dáno spoluprožívat; dny nesrovnatelné ceny, na nichž spočívá třpyt slávy a s nimi i požehnání Boží na národech Rakouska!
Úder křídla velké, mohutné doby se o nás otřel! Už celý rok trvá obrovský zápas, pro nějž není příkladu v dějinách; obrovský střet, který běsní netoliko celou Evropou, nýbrž otřásá doslova celým světem! Milionové armády bojují proti sobě navzájem, vyzbrojeny všemi válečnými prostředky, jaké kdy věda a technika dokázaly vymyslit; ten boj zuří na vodě, na zemi i ve vzduchu. - Jak malými a neškodnými se nám jeví zápasy minulých desetiletí a staletí. Čím vyšší cíl přece, tím urputnější boj; v tomto žhavém střetu národů jde totiž o naše bytí či nebytí: válka může skončit jen tehdy, až budou naši protivníci naprosto poraženi a zdeptáni (v originále "wenn unsere Gegner vollständig geschlagen und niedergerungen sind!" - pozn. překl.)!
Ten boj však, který v trojspolku vedeme bok po boku s naším věrným německým spojencem a udatným tureckým národem, je skutečným osvobozovacím bojem, o němž platí slovo: Je to křížové tažení, svatá válka, válka mravného proti nemravnému, hrdinský zápas proti světu plnému lži a klamu, plnému zášti a úskoku, zrady a pomluvy, který se kolem nás a proti nám zvedl s heslem: "Austriam et Germaniam esse delendam" (tj. "Rakousko a Německo musejí být zničeny" - pozn. překl.), jak zní záští a závistí nesený válečný pokřik našich nepřátel.
Nenastala dosud hodina, aby byla sepsána historie této světové války; zůstává to vyhrazeno nějaké pozdější době, která z vyšší strážní věže přezkoumá ty děje. To však, čeho dosáhly rakouské a německé voje až dosud a čeho dennodenně dosahují, zůstane zlatými literami zapsáno v knize světových dějin jako vznešený příklad opravdové lásky k vlasti a pevné spojenecké věrnosti (v originále "Bundestreue" - pozn. překl.), daný dorůstajícím pokolením!
Dlouhý, těžký válečný rok je za námi! Prožili jsme dny, které nikdy nevymizí z mysli, dny historicky pamětihodné:
Provolání našeho císaře k jeho národům! Památné zasedání německého říšského sněmu! Trůnní řeč císaře Viléma!
Rychle následovalo dobytí belgických pevností Lutych a Namur, vítězné bitvy v Mazurech, u Krašniku a Zamošče proti mnohonásobné přesile! Pád Antverp! Hrdinské činy našeho loďstva a letectva!
Také kalné dny nás potkaly: naši odvahu však, naši naději, naši důvěru ve vítězství jsme neztratili a hle! Všemohoucí Bůh neopustil naši spravedlivou věc: na mohutném karpatském valu se po horoucně těžkých zimních bitvách moc nepřítele zlomila!
V májových dnech tohoto roku započal báječně skvělý postup v Haliči: zakrátko rakouské a německé oddíly, podobné nezadržitelné útočné vlně, korunovány vítězstvím pronikly do nitra carské říše. Všechny ty silné pevnosti ruského Polska spadly jim jako zralé ovoce do klína poté, co je ocelová paže mocně a pevně objala. Se zbraní v ruce byly námi dobyty, opatřeny bohatě vším, ne zdolány hladem jako náš hrdinský houf v Přemyšlu!
Také na jihu a jihozápadě naší říše drželi synové Rakouska věrnou stráž na Dunaji, Sávě a Soči (v originále "an der Donau, Save und am Isonzo" - pozn. překl.): hrdinové, kteří dokázali bojovat jako lvi a trpět jako mučedníci. A přese všechny strasti a těžkosti je oduševňovalo všechny přání dokázat Srbům za krvavý čin v Sarajevu, Vlachům pak, kteří se nechali Rakouskem a Německem více než 30 let podporovat a v hodině nouze hanebně zradili, splatit zasloužený trest se stonásobnými úroky!
Navěky zlatým písmem opravdové lásky a úcty zůstává v srdcích všech dobrých lidí uchována chvalná paměť na vznešené spojenecké mocnáře, císaře Františka Josefa a císaře Viléma, jakož i na oba následovníky trůnu: arcivévodu Karla Františka Josefa (rozuměj budoucího císaře Karla "Posledního" - pozn. překl.) a korunního prince Viléma Pruského (v originále ovšem "Wilhelm von Preußen" - pozn. překl.) jako vzory neotřesné vzájemné věrnosti, neméně však na vojevůdce, kteří vedli rakouské a německé voje k tak nádherným vítězstvím: na Jeho Veličenstvo arcivévodu Bedřicha (v originále ovšem "an I.M. Erzh. Friedrich" - pozn. překl.), jakož i na Konráda von Hötzendorfa, Hindenburga, Mackensena, arcivévodu Josefa Ferdinanda, arcivévodu Eugena, prince Leopolda Bavorského, prince Ruprechta Bavorského (v originále ovšem "/an/ Prinzen Leopold von Bayern, Prinzen Rupprecht von Bayern" - pozn. překl.), polního zbrojmistra Dankla (v originále ovšem F.-Z.-M. Dankl" - pozn. překl.), Böhma-Ermolliho, Pflanzer-Baltina, Beselera (rozuměj Hartwiga von Beseler - pozn. překl.). I nesrovnatelní námořní hrdinové Egon Lerch a Otto Weddingen zůstanou po všechny časy světlými postavami v knize hrdinů Rakouska a Německa!
Tam však, kde dvojhlavý rakouský orel bije svými perutěmi, je rakouská zem, kterou nikdy více neopustíme!
Doba tak veliká nemohla kolem nás přejít beze stopy; prohloubí především rakousko-německé spojenectví a odstraní mnohé, co na nás ještě lpí jako nečistý balast (v originále "noch als Schlacke anhaftet" - pozn. překl.).
Těžce doléhá válka na nás všechny. Vědomí, že bojujeme za spravedlivou věc, neochvějná důvěra ve vítězství spojená s vírou v Boha nás pozvedá nad strasti a obtíže válečného času; vůle k vítězství rozpaluje naše vojsko a tak dlouho, jak si uchováme pevnou víru v naši nepřemožitelnost, tak dlouho jsme silnější nežli naši nepřátelé!
Naším heslem není nic jiného než: Krvavou válkou k nádhernému vítězství! (v originále rýmovačka "Durch den blutigen Krieg zum herrlichen Sieg!" - pozn. překl.) Nechte nás pevně a mužně se postavit za císaře a za vlast! Z hloubi srdce voláme s básníkem:

"Heil Kaiser Dir! der unverzagt
zum Schwert hat gegriffen,
Heil Kaiser Dir! der hochbetagt
Den Ränken und den Kniffen
Den blanken Schild entgegenhielt!
Wir wissen alle, was es gilt
Und stehen zu Dir in Liebe und Treue!"
("tj. Zdar, císaři, buď Tobě zdar,
meč v paži uměls vzít.
Zdar, císaři, ač tolik stár,
třímáš svůj bílý štít
vstříc piklům, nízké zradě!
Stojíme věrně v řadě
v lásce při Tobě všichni, a víme proč!"

- viz Wikipedia o původně dánské, pak pruské a německé císařské hymně na melodii hymny britské, což začalo vadit právě až za první světové války - pozn. překl.)
Onen "bílý štít" třímá Německo a Rakousko vůči nepřátelům! A k umocnění těch slov zvedly se ve všech německých městech, v nichž koření s německou věrností v srdcích rakouská říšská myšlenka, vztyčily ne snad jen zásluhou několika málo paží, nýbrž přičiněním všech obyvatel dřevěné, hřeby pobíjené štíty a postavy rytířů (v originále "die Wehrschilde und Eisenmänner", viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.)! Chtějí nás nabádat k tomu, abychom my, kdo nestojíme přímo uprostřed bitevní vřavy, neopomíjeli odpovědnost vůči těm, kdo vlastním tělem a vlastním životem brání a střeží domovskou hroudu.
Také vy, moji milí mladí přátelé, chcete nyní svou troškou do mlýna (v originále "Euer Scherflein" - pozn. překl.) přispět ke zmírnění nouze vdov a sirotků po padlých hrdinech; já však žádám od vás ještě více: štít je zbrojným nástrojem obrany: vy se musíte v této chvíli zaslíbit, všemi svými myšlenkami, vědomostmi a statky radostně zasvětit obraně otčiny! Zavolá-li povinnost, zavolá-li císař, pak vy nejenže nemáte, pak vy nesmíte chybět v živoucí stěně, kterou Habsburkové odjakživa uměli stavět kolem svých hradů se svými poddanými! Proto kéž dnes k nebesům stoupá náš slib:

"Gut und Blut für unsern Kaiser,
Gut und Blut fürs Vaterland"

"Jmění, krev i život dejme,
za císaře, za vlast svou!"

což jsou slova císařské hymny - pozn. překl.).
Zdar Tobě, císaři! Ať žije Jeho apoštolské Veličenstvo, náš nejmilostivější císař a pán, ať žije! Sláva mu! Sláva Mu! Sláva Mu!

Deutsche Böhmerwald-Zeitung, 1915, č. 40, s. 325-326

P.S. Tento projev (s obvyklým předepsaným "zvolacím" závěrem) zazněl na "oslavě vítězství" ("Siegesfeier"), konané (jak předčasně jen!) na podzim roku 1915 v prostorách Krynesem řízeného českokrumlovského německého c.k. státního gymnázia, v jehož školní kronice se natrvalo ocitl jako novinový výstřižek. Stát si počal nelítostně vybírat svou daň na mladých životech a pedagogický sbor byl povinen mu v tom stejně nelítostně napomáhat. To však, že šlo o bytí a nebytí habsburské říše, je stejně krutou pravdou.

Narodil se jako Vácslav Krynes (ještě při narození sestry Anny v listopadu 1851 /zemřela už v říjnu roku následujícího/ se otec psal příjmením Kryneš) 20. prosince 1854 v Dýšině (dnešní okres Plzeň-město) čp. 40. Jeho otec a tamní kalounkář Josef Krynes byl synem Matěje Kryneše, sedláka v Petrovicích čp. 23 (stavení s tím číslem popisným tam dosud stojí) a Anny, roz. Královcové z Petrovic čp. 6 (tam stojí s týmž číslem už jiné stavení po zániku předchozího). Matka Marie, roz. Konopová, si brala Josefa Krynese (Kryneše) jako vdova po Jiřím Schleisovi, kalounkáři ve Stráži (obec v okrese Domažlice), sama byla dcerou petrovického kalounkáře Tomáše Konopy a Anny, roz. Vaňkové z Petrovic čp. 11. Wenzel Krynes s těmito zhola českými kořeny (nepovažoval je snad jen za "nečistý balast /německy "Schlacke", tj. šlak=struska/, jak to zaznělo v jednom z jeho ředitelských proslovů?) působil na českokrumlovském německém gymnáziu po 13 let jako ředitel až do 7. července roku 1924, v jehož závěru dovršil 70 let věku. Po svém odchodu na penzi se věnoval zejména divadelnímu sdružení Südböhmische Schaubühne. Krátce poté, co z Českého Krumlova přesídlil do Brna, dne 6. června 1933 v Brně i skonal a byl pochován. Nastávaly časy věru jiné než "za starého Rakouska", jak se dodnes někdy říká starým časům vůbec. Idylou nebyly nikdy.

- - - - -
* Dýšina / Český Krumlov / † † † Brno