MARGARETE KUBELKA
Bílá paní
Na hradech a zámcích, které kdysi náležely mocnému rodu Rožmberků, dá se až do dnešních dnů občas spatřit Bílá paní, o níž se říká, že to zaživa byla nešťastná Perchta z Rožmberka (v originále Berta von Rosenberg - pozn. překl.). Je oděna v bílý, vzdouvavý šat, na hlavě má špičatý čepec se závojem a je vlídná ke každému, koho potká. Kdo ji uctivě pozdraví, tomu poděkuje dvornou úklonou hlavy. Její zjevení je považováno za předzvěst převratných událostí. Nosí-li bílé rukavice, pak tím ohlašuje něco radostného: svatbu, narození dítěte, peníze a bohatství. Naopak rukavice černé barvy zvěstují nadcházející neštěstí: smrt, nemoc a nouzi, ale také válku.
Zjevovala se zejména za oněch časů, kdy ještě žili potomci jejího rodu, jemuž sloužila stejně věrně, jako když byla ještě sama naživu. Především platila její péče dětem, které dosud ležely v kolébce. Když některé z nich plakalo, mělo hlad či jen dlouhou chvíli, nejednou zastoupila nedbalou chůvu, vzala maličké z kolébky, chovala a kolébala je ve své náruči a zpívala mu, až usnulo.
Jednou se vrátila chůva k dítěti právě ve chvíli, kdy je paní Perchta houpala v loktech. Služebnou rozlítil nevítaný zásah neznámé ženy, kterou nikdy dosud nespatřila, do jejích pravomocí, a vykázala ji tvrdými slovy z místnosti. Tu paní Perchta chůvě hněvivě pravila: "Jsem déle v tomto domě nežli ty. Kdysi, před léty, mi to tu patřilo. To dítě je krev mé krve. Poněvadž ale jsi ke mně tak nepřátelsky opovážlivá, nepřijdu sem už nikdy." S těmito slovy zmizela v jedné ze stěn hradní věže. Vladař rodu (Jiráskovy Staré pověsti české jmenují na tomto místě rovnou posledního Rožmberka Petra Voka a jako dějiště uvádějí ložnici krumlovského hradu, kde přišel na svět - pozn. překl.), hluboce znepokojen vyprávěním chůviným, dal později (když dorostl, píše Jirásek - pozn. překl.) dotyčnou zeď prolomit a tu se v ní našel bohatý poklad dukátů a klenotů. Paní Berta ovšem už se spatřit za časů jejich životů nedala.
V pozdější době však byla zase tu a zvěstovávala i nástupcům toho rodu zrození a smrt, vojnu i mír. Neměla žádný klid ve svém hrobě, poněvadž zemřela se zahořklým srdcem a neusmířena se svým drsným manželem Liechtensteinem nenašla v sobě sílu ke konečnému odpuštění jeho vin. Všem živým byl přesto její těžce zkoušený duch vlídně nakloněn, vždy ochotný ku pomoci a ke znovunastolení svatého řádu věcí. Tak zachránil její majestátní zjev za války třicetileté posvěcené mešní předměty jedné hradní kaple, s nimiž chtěli švédští lancknechti tropit svá bohapustá alotria. Zanechali při spatření přízračné postavy svého hříšného počínání a chovali se napříště už přístojně a zdrželivě.
Tak byla ta žena pozoruhodná po smrti stejně, jako když ještě žila. Kdo ví, zda její neklidný duch nebloudí i nadále ztracenou a opuštěnou domovinou v žalostném nářku nad postupným rozpadem míst, jejichž osud jí tak ležel na srdci a která byla po staletí útočištěm a domovem jejím dětem a soukmenovcům.
Čarodějnice z Nýrska
Ten příběh se odehrává v časech, kdy počasí ještě dělaly čarodějnice (v originále "von den Hexen gemacht wurde" - pozn. překl.), létající povětřím na koštěti, z něhož dolů sesílaly klikaté blesky, posunovaly svýma kostnatýma rukama sem a tam černé mraky a dutě chraplavým smíchem zažehovaly vichrné bouře. Tenkrát měli prý zejména obyvatelé Nýrska (Neuern) trpět řáděním těch zpustlých ženštin (v originále "unter dem Treiben dieses wüsten Weibervolkes" - pozn. překl.), které měly špás z toho, jak dokážou pokojné měšťany vyděsit průtrží mračen či mocným duněním hromu.
Jednoho dne se znovu rozhostil nad Nýrskem podobný nečas: nebe bylo černé jako smola, zdi domů se chvěly a okna drnčela pod nápory bouře. Lidé se úzkostně krčili v koutech sklepení a hledali útěchu v modlitbě.
Nýrský farář byl však odvážný muž, který se čarodějnic a zlých duchů nic nebál a spoléhal na sílu Božího slova a svěcené vody. Vzal na rameno dřevěný kříž, který stál vedle oltáře kostela v Nýrsku, a vydal se se vztyčenou hlavou ven, kde hromy střídaly blesky.
Bylo to však, jako by si počasí tropilo žerty z jeho úsilí, neboť čím dál se probíjel kupředu, tím děsivěji kvílely větry a tím hrozivěji rachotilo z nebe divoké hromobití. Tu vyňal farář v nouzi svěcenou kuli, kterou měl schovánu ve své sutaně, nabil jí zbraň a vystřelil doprostřed hnědočerného ohniska bouře. Vydalo to pisklavý tón, po kterém následovalo zvláště děsné skučení povětří, jako by nějaký raněný trpěl velikými bolestmi. K úžasu lidí, kteří sledovali z oken zápas svého duchovního pastýře se zákeřným nečasem, zasvištěla náhle vzduchem shůry temná postava, která nehybně spočinula na zemi u farářových nohou.
Když se čarodějnice (v originále "die Wetterhexe" - pozn. překl.) - poněvadž o nic jiného než právě o ni nešlo - z následků pádu a přestálé hrůzy aspoň napolo zotavila, byl s ní zinscenován proces. Ani se nenamáhala něco zalhat a ochotně všechno doznala: ano, uzavřela spolek s ďáblem, vyučila se od něho kouzlit s počasím a děsila už rok a den obyvatele Nýrska svým nekalým uměním.
Byla odsouzena k upálení a proti ortelu se nijak nebránila. Když ale už byla hranice připravena k zažehnutí, prosila naléhavě slovutný soud o splnění jediného posledního přání. Páni soudcové byli vzhledem ke krutému trestu, který odsouzenou očekával, vlídně naladěni a ptali se čarodějnice, čeho si žádá. Chtěla přinést klubko černé vlny a přestože se soudu zdál ten požadavek beze smyslu, dali věc skutečně obstarat.
Tu si kouzelnice omotala konec klubka kolem prsteníku své levé ruky a už jen trpělivě očekávala popravčí proceduru. Už vyšlehly plameny na čtyřech bocích hranice vzhůru a černavý dým dával odsouzené unikat pohledům přihlížejících, když čarodějka náhle vymrštila s ostrým, nesrozumitelným povelem ono klubko vlny vysoko do vzduchu, kde se ho chopila neviditelná ruka a unesla je vysoko do oblak. Odsouzenkyně však byla po vlněné niti vytažena jak po nějakém laně vzhůru a zmizela k úžasu kolemstojícího zástupu v hustém závoji mraků. Její ďábelský kumpán ji nenechal ve štychu a Nýrsko přišlo o své divadelní představení.
Přesto nezůstalo nevydařené upálení čarodějnice pro zlými silami zkoušené město bez následků. Napříště totiž těžké nepohody město míjely, aby se snesly a spustily jinde. Čarodějnice se už neodvážila své zlé kousky zkoušet na lidech, kteří by jí málem připravili tak bolestný a potupný konec.
Divoký hon nad Boubínem
O divokých lovcích jistě každý z vás alespoň jedinkrát něco slyšel. Když za bouřlivých nocí jektají šindele na střeše a vítr naříká, když zvířata zneklidní a lidé se cítí malátní a plní temných tušení, pak je divý lovec při práci. Řítí se koňmo povětřím s nekonečným průvodem mrtvých, kteří nemohou dojít v hrobě klidu a obcházejí proto "kolem" (v originále "umgehen" - pozn. překl.) za temných nocí jeseně.
Je pochopitelné, že si pro svou děsivou jízdu s oblibou vyhledává končiny nepřístupné a nehostinné, takové, které ve své osamělé odlehlosti nekladou nočnímu řádění přízraků nijaké meze.
Tak se stala právě Šumava, především pak zapadlý a divočině blízký kraj kolem hory Boubín (v originále "die abgelegene und einer Wildnis gleichende Gegend um den Kubany" - pozn. překl.) rejdištěm divokých honeb.
Byl jednou jeden sedláček, který měl při úpatí Boubína své malé stavení. Za jedné noční bouře se dům otřásal v samých základech, vyjící rachot naplňoval vzduch, z něhož se sedláčkovi zdálo slyšet ozvěnu klusu a řehtání koní a divokých, tajemných jezdeckých povelů. Domácí psík se celý roztřesený krčil někde v koutě a jeho pán jako by v návalu zvědavé bujnosti náhle na zvíře vzkřikl: "Hej huš, pejsánku, že pojedeš s nima!" (v originále: "He huß mein Hunderl auch mit!" - pozn. překl.) Pes vydal jen strašlivé žalostné zavytí a vyřítil se dveřmi ven do noci. Krátce nato jako by temnou světnicí přešla smrt. Když sedláček příštího rána bázlivě a se špatným svědomím volal svého věrného čtyřnohého druha, nebyl pes nikde k nalezení.
Až později našli krvavou kůži z něj na hřebeni střechy toho šumavského stavení.
Sedlák měl dojít poučení, že není radno plést se divokému lovci do řemesla. Ten, kdo se chová tiše a bohabojně, kdo se přežehná znamením kříže, když se kolem žene divoká honba, tomu bude život zachován a mine jej hněv přízračného zástupu.
Všechny předchozí textové ukázky jsou převzaty z drobné knížky Die schönsten Sagen aus dem Sudetenland, vyšlé poprvé v roce 1963 v mnichovském nakladatelství Aufstieg-Verlag (s ilustracemi Heriberta Loserta se roku 1995 objevila na knihkupeckých pultech už v 7. vydání), jejíž autorkou je Margarete Kubelka, nositelka kulturní ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení z roku 1967, jakož deset nato i medaile Adalberta Stiftera. Její převyprávění "nejkrásnějších pověstí ze Sudet" je uvedeno těmi rožmberskými a šumavskými, jakkoli ona sama pochází z Českého Středohoří, jmenovitě z Nového Boru (Haida, český dříve též Bor u České Lípy). Z více než tří tisíc obyvatel Boru, kde přišla na svět dne 14. září roku 1923, se k německé národnosti hlásilo koncem dvacátých let minulého století dva a půl tisíce. Po absolvování českolipském gymnázia studovala germanistiku a latinu na univerziách v Praze, Rostocku a Hamburku. Když Herbert Wessely (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) hodnotil u příležitosti autorčiných sedmdesátin její spisovatelskou žeň, uvedl ještě před výčtem více než 30 jejích samostatných knižních titulů její po smrti Erharda Josefa Knoblocha převzaté vedení "Sudetoněmeckého kalendáře" ("Sudetendeutsches Kalender"), jemuž propůjčila od roku 1987 pečeť vlastní spisovatelské osobnosti. Vedle osmi velkých románů vydala 14 knih povídek a 5 básnických sbírek, u dětských titulů došlo i k překladům do angličtiny a čínštiny. Z manželství s lékárníkem Alfredem Kröhnkem se jí narodily čtyři děti, jedna dcera a tři synové, z nichž Karl a Friedrich jsou nejen dvojčata rodem (12. března 1956 v Darmstadtu), ale i literáti volbou (všichni tři synové Kröhnkeovi dokonce v letech 1981-1983 společně vydali šest čísel literárního časopisu Wanderbühne, tj. "Kočovná scéna"). Karl Kröhnke je literárním vědcem (napsal mj. knihu o u nás známém rakouském komunistovi Ernstu Fischerovi, věnoval se i dílu Liona Feuchtwangera), Friedrich Kröhnke, žijící nyní (2010) v Berlíně, se zase svou spisovatelskou tvorbou o značně autobiografických rysech (matka v jedné z jeho knih vystupuje jako "sudetoněmecká autorka Anna Sobota") dotýká i českého prostředí (1999 odešel, rok před matčinou smrtí v Darmstadtu v roce 2000, žít do Prahy a Žižkov zachytil v románu "Ciao Waschek" /2003/) s nezakrytým upřednostňováním pedofilních vztahů k nezletilým chlapcům. I trockistické studentské hnutí po roce 1968, do něhož se hned po maturitě (1975) zapojil (v roce 1981 promoval na univerzitě v Bochumu s disertací "Jungen in schlechten Gesellschaft", tj. "chlapci ve špatné společnosti"), ho do jisté míry nepřímo spojuje s tehdejším disentem i na druhé straně železné opony. A pak že nejsou Čechy všude.
- - - - -
* Nový Bor / Rožmberk nad Vltavou / Český Krumlov / Nýrsko / hora Boubín / † † † Darmstadt (HE)
