ANTON KUNDINGER
Ze Šumavy na cesty světem
V červnu roku 1905 jsem v krásném šumavském městečku Nýrsko (Neuern), ceněném jako známé letovisko, spatřil v rodině optika Wenzela Kundingera poprvé světlo světa. Zdá se, že už v kolébce mi bylo přisouzen od samého mládí sklon k toulkám a putování. Tuhý životní zápas to byl, který donutil rodiče už ve čtyřech letech mého věku ke změně bydliště a k přestěhování do vlídného bavorského městyse Zwieselu a sotva po dvou letech poté do Fürthu, sesterského města starobylého Norimberka (Nürnberg). Tam ve Fürthu jsem prožil i svá první školní léta. Neblahá světová válka, jejíž počátek tu zaskočil naši rodinu, zasáhla svým dalším průběhem zvláště hluboko do osudu mých těžce zkoušených rodičů. Otec a bratři museli do pole a nechali doma jen matku s osmi nezaopatřenými dětmi. Nebylo pro tuto ženu nijak jednoduché, masytit tolik hladových krků a dostát všem životním požadavkům celé rodiny. Tak jsme my děti prošly už velmi časně trpkou školou života. Už jako desetiletý jsem musel v boji o holé živobytí osvědčit svou zdatnost a téměř dennodenně vyrážet někam alespoň za těmi nejzákladnější potravinami pro maminku a sourozence. Byl to někdy opravdu nesnadný úkol, který ve mně však dokázal vypěstovat až taškářskou vynalézavost a obratnost. Ty zásobovací výpravy (v originále "Hamsterfahrten" - pozn. překl.) mě sice bohužel často donutily, jak se říká, chodit za školu, probudily ale ve mně tenkrát asi poprvé zájem o cestách dál za obzor a byly konečně bezprostředním podnětem k rozhodnutí vydat se sám na vlastní pěst do širého světa. Toto rozhodnutí bylo ještě zesíleno zájmem, který jsem projevoval ve škole zejména o dějepis a vyprávění o cizích zemích a národech. Takové vyučovací hodiny, které jsem opravdu téměř nikdy nepromeškal, byly pro mou vědychtivost těmi nejkrásnějšími z mých školních časů a dodnes je mám v živé paměti.
Když si ta stále rozhodnější myšlenka na útěk zjednávala i stále směrodatnější a větší místo v mé mysli, právě jsem opouštěl obecnou školu a měl jsem podle maminčina přání vyučit se nyní počestnému řemeslu zámečnickému. Pouhé tři dny jsem však vydržel za svěrákem u přísného pana mistra. V té době dozrál ve mně uprchlický záměr k pevnému tvaru. Byla to doslova horečka, která mi nedala pokoje a stupňovala jednotvárnost mé práce v dílně až k nesnesení. A tak nebylo divu, že jsem jednoho krásného rána doma sebral těch pár nejnutnějších kusů prádla do už předem připraveného batohu ze "zásobovacích výprav" (v originále "Hamsterbrotsack", tj. vlastně "chlebník" - pozn. překl.) a pod záminkou další z nich jsem beze zvláštního rozloučení opustil v mladistvé lehkomyslnosti a nerozumu nic netušící matku a sourozence, které jsem vlastně možná už nemusel nikdy spatřit. Když tu nyní hledám nějakou omluvu pro svůj tehdejší sotva odpustitelný mladický krok, který mou ubohou matku doslova a naráz připravil i o jejího druhého syna - bratr, který narukoval do války, padl hned v prvém jejím roce - je to snad jen ta, že by mi v pochopitelné mateřské starosti o moje dobro v nijakém případě nedala svolení k tomu, abych opustil rodičkovský dům.
A tak jsem jsem se bez jakýchkoli hmotných prostředků, které by vůbec stály za řeč, bez jediného osobního dokladu, bez spolehlivého ošacení a také bez jakéhokoli přítele a poradce, vydal jen sám na sebe odkázán do širého světa, do jeho neznámých dálek. Mé celé jmění sestávalo ze starého ošumělého obleku, ze kterého jsem už napolo odrostl, z jediného páru jakžtakž pevných kožených bot, trochy toho osobního prádla a z pětatřiceti pfeniků, naspořených prodejem několika darovaných vajec.
Bylo to na podzim 1920, kdy jsem takto vyrazil na svou první cestu do světa.
Odešel 1920 z Fürthu, vrátil se však o čtyři roky později opět do rodného Nýrska, kam se rodiče pro hospodářskou nouzi ("der wirtschaftlichen Notlage wegen") v sousedním Bavorsku rozhodli vrátit. V Československu, kde ještě v roce 1937 nese rok před Mnichovem kniha označení "Printed in Czechoslovakia", se dalo přece jen snesitelněji žít. Autor vydal sice vlastně prvý díl slibovaného cyklu cestopisů vlastním nákladem, copyright však vlastnilo českobudějovické německé nakladatelství Moldavia. Obálku navrhl nýrský malíř Willi Herzig, text jinak skromného svazečku o 80 stranách líčil cestu přes Itálii do severní Afriky a přes černý světadíl (celý německý titul práce zní: "Vom Böhmerwald in den dunklen Erdteil" a je provázen římskou číslicí I.) až do Kapského Města a nazpět přes Timbuktu, marocký Fez, Gibraltar a Pyreneje (ty zdolal na kole) domů na Šumavu. Další díly slibují cestu bicyklem přes Persii do Číny, z Dálného Východu zpět na Šumavu, džunglí a pouští na motorovém kole, při čemž třeba na cestách Indií nabízí návštěvy u mahárádžů, u spisovatelů či filosofů jakými byli Rabíndranáth Thákur a Mahátmá Gándhí. Můžeme jen litovat, že nevíme nic o dalších osudech cestovatele, jemuž bylo v roce vydání jeho prvotiny 32 let a čekala ho právě "Kristova léta". Co čekalo rodnou Šumavu, víme podstatně líp. V nýrské římskokatolické matrice záznam o jeho narození v červnu 1905 není. V databázi padlých německých vojáků ale nacházime jméno Antona Kundingera, narozeného 6. června 1905 a padlého na samém konci války, 22. května 1945 u durynského města Nordhausen. Je pohřben na tamním vojenském hřbitově Stresemannring.
- - - - -
* Nýrsko / Zwiesel (BY) / † † † Nordhausen (DU)
