FERDINAND LAMMEYER
V pralese na Boubíně
Zápas stromových velikánů
V zeleném moři lesů Čech, ještě uvnitř německého jazykového území, leží po staletí ten prales v úzké dolině mezi vrcholem Boubína a vrcholem Pažení (v originále "zwischen Kardinalstein und Basum", "Kardinalstein" zřejmě podle památníku připomínajícího výstup kardinála Schwarzenberga na hřeben Boubína - pozn. překl.), tedy mezi dvěma horami, jež k Boubínu počítáme, s celým jeho hřebenem bez dalekého výhledu, zato s nádherným lesním porostem. Šumava má snad ještě několikero menších pralesů na většinou nepřístupných jezerních stěnách, ale Lukenský prales (v originále "Luckenurwald" - pozn. překl.), jak se pralesu na Boubíně také říká, si zaslouží svou polohou a velikostí výjimečné místo, pokud hledáme prales, který lesu německého středohoří ukazuje, jak vypadal, než jej sekera proměnila v udržovaný pěstěný les (v originále "bevor die Axt den Wald zum Forst umwandelte" - pozn. překl.).
Poutník dosáhne pralesa od železniční stanice Zátoň (v originále "von der Station Schattawa-Urwald" - pozn. překl.). V krásném německém místním jméně Schattawa jako bychom už cítili pralesní stín ("der Schatten" je německy "stín" a slovo "Schattawa" by mohlo značit "stinnou nivu" - pozn. překl.). Je ještě hustá noční tma, když tu vlak zastaví. Poutník musí říci strojvedoucímu, že chce k pralesu, poněvadž jinak by se jelo bez zastavení až k příští stanici na trati. S kapesní baterkou se vydáte hledat a nacházet turistické značky při cestě. Ta stoupá nahoru, nejprve skalnatým hvozdem, pak přes holinu a zalesňované svahy. Odkudsi z lesa se ozývá troubení jelenů. Když se stíny zjasní a z jitřní mlhy vystoupí stěna vysokých stromů, došli jste pralesa. Na své jižní straně hraničí, oddělen toliko pěšinou v šíři lidské stopy, bezprostředně s obhospodařovaným lesem. Sestupujíce stezkou máme v témže zorném poli prales i ten les, jak ho obecně chápeme a známe. Prokazuje se, že prales jako podoba německého lesa leží dnes zcela mimo naši představu. Zprvu zcela zmatené oko se ztrácí v jednotlivostech, vidí poražené kmeny, objevuje neznámé druhy mechů, hub, kapradí a lišejníků a stále znovu se vrací zpětným otočením hlavy, jakoby hledal pomoc, k uspořádanému lesnímu celku, pěstěnému lesu (autor opakovaně užívá rozlišení mezi německými slovy "Wald" a "Forst", v češtině dříve asi jako rozdíl mezi "les" a "lesina" - pozn. překl.). To je známý svět dobře rostlých stromů, pilou rovně ohlazené pařezy a do plnometrů vyrovnaná polena při lesní cestě. Nejprve je obraz pralesa tak odzbrojujícím způsobem cizí, že se poutník rád rozpomene na své povědomí o svévolném pořádku, který člověk vnáší do lesa jako do svého revíru. Pokus pochopit prales měřítkem pěstovaného revíru je ovšem snaha opravdu marná.
Prales přijme poutníka a dává mu krátké úseky kráčet vzpřímeně, plazit se pak málem pod padlými stromy, balancovat na způsob provazochodce na mokrých kmenech zbavených kůry a prodírat se změtí větví. Překračuješ strž, obcházíš slať, pohybuješ se vpřed s nezvyklou námahou a ztrátou času. Postupně sice, ale pevně ukládá prales poutníkovi svůj zákon a řád. Tím zároveň odhaluje některá svá tajemství, skrytá ve velkém i v malém. Ve svém namáhavém pronikání do jeho nitra se totiž poutník musí zabývat všemi věcmi, jež mu stojí nebo leží v cestě. Musí omakávat nohou kožichy mechu, zda jen smaragdově nezakrývají bezednou mokřinu. Musí rukou ohmatat kmen zcela obalený lišejníkem, zda není už uvnitř zcela ztrouchnivělý, či zda ještě poskytuje dost pevnou oporu pro pokus se přes něj skokem přehoupnout.
V té velké scenerii, kterou prales poutníka obklopuje, panují velké živoucí stromy, které se bojovně prosazují, nikoli mrtvé kmeny, skolené k zemi. Poutník se v přímé blízkosti, i když jen postupně, vyrovnává s tím, že to s těmi obrovitými, křížem krážem v lesní půdě padlými kmeny tak musí být, že nezbytně náležejí k obrazu lesa a že ten obraz teprve naplňují a dovršují. Čím dále člověk proniká do nitra lesa a rozhlíží se kolem, tím silněji les houstne v pevně spojitou organickou jednotu, stále se obnovující ze sebe samé. Jsou to snad smrky, jedle, buky a několik málo modřínů, které se i jinde v normálním pěstěném lese dají v patřičné velikosti obdivovat; mechy a lišejníky, které i tam bují po kameni a dřevě. Jen se ti dávní známí jeví v pralese v novém rozmístění, jako by strom nebo trs kapradí tu byly takříkajíc "lépe v obraze" než v lese, který známe. Jednotlivé obrazové elementy až hloub a hloub do temně šedých stínů mezi vzdálenějšími kmeny jako by splynuly vjedno. Prostor se prudce zaplňuje do šíře i do výše a les je ve své velikosti a rozmanitosti tak naprosto dokonalý jako každičká jeho jednotlivost, třeba jako ono hvězdicovité bledě fialové kvítí, které se tu, zastřešeno nějakým kořenem, houpavě kývá ve větru.
Navyklý vysledovávat v tajemství zrodu a zániku tichý zákon, pozoruje a pořádá člověk na jedné straně síly, které život zajišťují, na druhé ty, které přinášejí smrt. Ví, že také v pralese se růst a zmar musejí střídat v neproměnném sledu. Život se pozvedá nad skonem, ba žije z něho a z jeho obětí, které ve svém souhrnu, smíšeny s kamenem, vytvářejí temně barevnou lesní půdu. Je nasnadě metaforicky hovořit o zápase velkých stromů v prostoru pralesa a vzpomenout i na čas, který se jako nějaká stavební konstrukce tiše a tence ukládá do letokruhů pod rozpukanou kůrou (v originále "unter die rissige Borke" - pozn. překl.). A to, co se za staletí dokázalo pnout do výše, bude právě v ní podrobeno letitému náporu bezprostředního ohrožení a potrvá zase mnoho roků, než se velké umírání pralesního velikána skončí jeho úplným rozpadem. Ten boj zná útok i obranu. Po celá desetiletí, často i přes sto let vítězí zdravý strom nad všemi útoky svých nepřátel, než on sám své příliš blízké sousedy přerůstá a ti hynou a schnou v jeho stínu. Stáří ovšem jeho sílu ochromuje. Na velikána dotírá zvěř, voda podrývá půdu kolem stromu a obnažuje jeho kořeny, mech rdousí kůru, vítr neviditelnou rukou vtahuje vysoký vrchol stromu do svých neklidných drah. Začne-li strakapoud proklepávat strom a vyšetřovat kůru jeho kmene s tvrdohlavostí sobě vlastní, ortel zániku je vysloven. Otvory ražené hladovým ptačím zobákem se podobají hlubokým ranám a larvy vytahované z už rozvětvených chodeb v kůře svědčí jen o postupu zkázy. Voje lýkožrouta jsou v plném náporu, do chodeb a hnízd stále se šířících jsou nakladeny tisíce vajíček, z nichž se nepřetržitě líhnou žravé larvy a ničí lýko i mladé dřevo, tedy ony vrstvy, z nichž se jinak strom bez přestání obnovuje, do nichž stoupá jeho míza, v nichž tak leží uchován a chráněn kůrou jeho vlastní život. Stálým útokem lýkožrouta je zničen přívod mízy, což bychom mohli přirovnat k situaci, kdy pevnost, v tomto případě náš strom, přestane být zásobována vodou. Kůra opadá a nepřítel zanechává ve vyschlém lýku znamení v podobě podivně propleteného ornamentu chodeb, které daly kůrovci latinské jméno Ips typographus, tj. knihtiskař.
Kruté zimy ve vysokém sněhu, ostré mrazy, které větvoví na návětrné straně ověsí průzračnou ledovou zátěží, deštivé roky a konečně bouře, vpadající do lesů, žádají si svých obětí. Sotva několik desetiletí staré smrky, rostoucí v mělké vrstvě půdy, vyrve bouře snadno i s kořenovými baly. Les sténá, ztrácí své tenké ratolesti, ale ve své sevřené mase vzdoruje bez velkých obětí. Hrozivější ještě je větrná smršť. V úzké frontě a plna rotující energie víří smršť lesem, zbavuje silné stromy jejich olistění a ty slabší rovnou vyšroubovává z půdy. Její hrubá a nespoutaná síla vyrývá otvory ve zdánlivě tak pevné a souvislé formaci vysokých kmenů, změť rozsáhlých polomů zanechává za sebou. Mnohé prastaré stromy - jejich počet není malý - zůstávají stát, ačkoli jsou už dávno mrtvé; jejich koruna je okleštěna, větve opadaly k zemi, jen vysoký kmen ještě stojí. Vytrvává tak, zbaven do naha vší kůry, bledě šedý a větry nepohnut - posmrtně ztuhlý. Jiné stromy, kterým bouře rozdrtila kořeny (v originále "den Fuß zerschmettert" - pozn. překl.), padnou svému sousedu jako smrtící zátěž s rozpjatými větvemi do mohutné náruče těch jeho a vytrvají tak v šikmé poloze až do chvíle, kdy jim rozklad nebo nová bouře nedá zhroutit se do lesní půdy.
Padne-li pralesní strom - ať už náhle sražen bouří či definitivně skolen voji malých nepřátel -, pak je jeho pád strašlivý a zcela nesrovnatelný se smrtí stromu, podťatého sekerou v lidské ruce, pak odříznutého pilou a železným klínem konečně v zamýšleném směru dovedeného k pádu. Tu slyší poutník v pralese jakýsi tichý, přece však cize znepokojivý šum, tupý praskot, jako by se trhal silně napjatý provaz. To se tam před ním pohnul jeden strom, v jehož listoví oko zachytí toliko dozvuk váhavého zachvění. Nyní se koruna pohne už zřetelněji, sotva znatelně se kývajíc sem a tam. Poté, co došlo k rozhodnutí o směru, jímž má k pádu dojít, dá se znát třas mnohatunového tělesa stromu. Skřek praskajícího dřeva proniká lesem, neboť mocnost kmene je rovna sloupu nějakého chrámu. Tomuto skonu následuje hluboké, dvojnásob citelné ticho. Ve výši muže nad kořenem je strom přelomen. Bělostné třísky trčí nahoru jako strašidelné torzo. Mocný kmen celou vahou své dřevní hmoty zatarasil cestu. Mnohdy v pádu rozdrtí větve sousedních stromů, když je rovnou nepohřbí pod sebou nebo neodkloní stranou, načež i ony dříve či později propadnou zkáze. Větve, často silné jako tělnatý mužský trup, dokáže vyrvat v pádu sousedovi z kmene. Své vlastní větvoví rozštípá pod sebou a jako rakev sebe sama vryje se do půdy po celé své délce.
Tady, kde matně svitne voda lesního potoka či kde bahnitá půda žene tlení rychleji dopředu, napadají mechy, lišejníky a houby padlé kmeny, aby uspíšily rozklad. Nezadržitelně se derou koberce mechů a lišejníků dál a dál, pokrývají mrtvé stromy a zbytky jakýchkoli větví, v průlinách a spárách hromadí vodu pro trhavou sílu prvého mrazu. Každičká možnost útoku je zužitkována. Pod kožichem mechu se sbírá stálá vlhkost, která rozpouští dřevo od letokruhu k letokruhu ve sliznatou, kluzkou hmotu. Nakonec se voda prohlodá až k jádru dřeva a tím je rozpad kmene připraven i ze samého jeho nitra. Zejména obhřebenka (v originále "Kammkelch" - pozn. překl.) a někdy také porostnice mnohotvárná (v originále "Brunnenlebermoos" - pozn. překl.) napadají mrtvé stromy, svými laločnatými útvary pokrývají obnažené kmeny a schraňují mezi sebou a dřevem vodu pro něj zkázonosnou. Hustou změť padlých stromů nespoutaně porůstá ploník (v originále "Widerton" pro užívání mechu jako protiúčinku /"Wider-das-antun"/ zlých sil - pozn. překl.), pod jehož houbovitým polštářem tleje kmen i větvoví. Poslední pozůstatky mocné dřevní hmoty se stávají prstí, dřevním humusem (v originále "werden zu Mulm, zu Bäumerde" - pozn. překl.), nic vlastně už nenaznačuje, že tu stával kmen, natahující se nad les nebi na dohled a podlehnuvší malým armádám nepatrných mechů a lišejníků, stálým krůpějím tajemných a nekonečných vodních koloběhů. Tento tichý, avšak nezlomný zápas je skryt hrou barev, jak jen vůbec je možná, přidá-li se k barvě zároveň dostatečná vláha. Voda, která plní každičký kousek mechu a dává z plísní růst houbám a chorošům, probouzí i barvy k nejvyššímu svitu a třpytu. Nádherně zazáří zelenožluté koberce mechů, mdlý jas lehne nad šedými lišejníky a divoce vpadnou do obrazu zlatožluté, sněhobílé či rezavě rudé barvy chorošů a všelijakých jiných hub (v originále "die Farben der Holzpilze und Baumschwämme" - pozn. překl.). Jak fermež na nějakém obraze vábí mokrý lesk vody všechnu zářivost barev z jejich hloubek - a my už chápeme, že od šerého dávnověku platí toto místo hrajících si světel za domovinu bájí a pohádek, jako úkryt zasutých pokladů.
Nespoutaný růst nových pokolení stromů na pozůstatcích padlých lesních velikánů a mezi nimi určuje zvláštní charakter pralesa. Změť stromových pozůstatků na lesní půdě je snad pro někoho netušenou novinkou, ale ty mrtvé stromy zůstávají nakonec pouhým svědectvím jejich zápasu mezi sebou navzájem a s nepřáteli, kteří je ohrožují. Nesrovnatelně velkolepá je rozmanitost vývoje, bohatství tvarů a forem, plnost možností, jež jsou v pralese dány růstu stromů a nižších rostlin. Tady rostou silné kmeny na vysokých chůdových kořenech nad trouchnivými pahýly dávno padlých stromů. Podrost bují ze změti mrtvých stromů. Plavuň vidlačka (v originále "Käulenbärlapp" - pozn. překl.) se plazí po zemi a kamenech a dorůstá velikosti, která je jinde sotva k vidění. Velké kmeny nesou vysoko se vlnící listnatou klenbu a padlé stromy vyplňují prostor až do dáli, poněvadž chladivé zelené stíny pohled tajemně uzavírají. Prales se jeví jako ten les věru nejpravdivější, naplněný životem i zmarem.
Když pak ten prales opouštíme a vracíme se udržovaným a pěstěným lesem k železniční stanici, zjišťujeme náhle, že ten tolik opěvaný běžný les je jaksi prázdný a pustý; chybí mu plnost, jeho růst je jen organizován, jeho prostor vyklizen. Tento les se prostě stal lidským sluhou. Pokud však platí, že by měl být pojmu lesa dán onen obsah, který jsme v běžném lesním revíru marně hledali a který jsme mohli jen vágně tušit v dálavách své fantazie, vynoří se nyní ve vzpomínce náhle ta ve skutečnost proměněná sága, ten prales. V matném svitu pozdní hodiny bude sevřená formace (v originále "die Phalanx", tj. "falanga" - pozn. překl.) jeho kmenů spíše předmětem citu nežli zraku (v originále "mehr erfühlt, als dem Auge sichtbar" - pozn. překl.). Jsou to ony mohutné kmeny, které tam ten les na horském svahu zbudovaly, ověsily svá rámě větvovím a temně uzavřely horizont. To je prales a "uralte Bäume zieren sein Haupt" (tj. "prastaré stromy zdobí jeho hlavu", citace z Goetheovy prózy "Novelle" /1828/ - pozn. překl.).
Der Bayerwald, 1941, č. 2, s. 39-42
Malířské líčení, v originále nazvané "Im Kubani-Urwald" a ovlivněné snad i situací německého válečného zápasu o "Lebensraum", jsme právě dočetli v českém překladu textu ze zpravodaje sdružení Bayerischer Waldverein, které ovšem po osudovém záboru československého pohraničí změnilo název na Bayerisch-Böhmischer Waldverein. Je třeba říci, že líčení pralesa na Boubíně podává tu autor, jehož některé obrazy byly hned v roce 1933 odstraněny z jedné výstavy ve Frankfurtu nad Mohanem, kde působil, a nacisté mu údajně ztěžovali možnost vystavování. Ferdinand Lammeyer se narodil dne 12. prosince roku 1899 v hesenském městě Fulda. V letech 1922-1925 studoval malířství na frankfurtské Städelschule, kterou později v letech 1959-1965 sám vedl. Od roku 1926 až téměř do konce války byl ve Frankfurtu činný jako "freier Maler", tj. malíř na volné noze. Roku 1940 mělo na něho značný vliv setkání s Alfredem Kubinem, zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Ve válečných letech se v deníku Frankfurter Zeitung objevila řada jeho článků o technologii deskové a nástěnné malby a roku 1949 vydal zásadní knihu "Maltechnik für Kunstfreunde". Těsně před koncem války bombardování Frankfurtu zničilo jeho tamní ateliér i řadu jeho obrazů a on přesídlil do bavorského města Bischofsheim an der Rhön, kde žil a tvořil v letech 1944-1950, než byl povolán zpět na frankfurtskou státní školu pro výtvarné umění, jejímž byl jmenován profesorem. V roce 1965 mu Frankfurt nad Mohanem udělil čestnou plaketu města a poctil ho zápisem do své Zlaté knihy. Téhož roku odešel Ferdinand Lammeyer na penzi a vrátil se do svého ateliéru v Bischofsheimu. Třicet let nato byl Bischofsheim an der Rhön dne 27. srpna 1995 i místem malířova skonu. Jeho oslava boubínského pralesa přežije jistě i nás.
- - - - -
* Fulda (HE) / hora Boubín / † † † Bischofsheim an der Rhön (BY)
