VIKTOR LEBZELTER

Rasové průzkumy na Němcích a Češích v jižnější Šumavě

*Obraz krajiny a jeho zrod

V protikladu k jasnému krajinnému členění Alp je obraz šumavské krajiny nepřehledný. Protáhlé paralelní hřebeny se širokými hřbety, vzájemně sestavené do značné míry jako nějaké divadelní kulisy a spojené spolu nízkými příčnými hřebennými předěly (v originále "durch niedrige Querriegel" - pozn. překl.) tu končinu charakterizují. Netvoří nikde nějak nepřekročitelnou překážku. Jednotlivá lidská sídla leží poměrně blízko sebe. Pokud jsou dvě místa vzdálena navzájem dvě hodiny pěší chůze, je to už opravdu hodně. Horská úbočí tvoří většinou symetrické útvary svahů. Průměrný svahový úhel (v originále "der mittlere Böschungswinkel" - pozn. překl.) dosahuje podle Julia Beneše (v originále "nach I. Benesch", kurzívou vyznačená jména viz seznam literatury - pozn. překl.) sotva 16°. Linie hřebenů probíhají většinou v pozvolných zvlněních. Mírné jsou všechny kontury vrchů. Krajina nese veškeré rysy vysokého stáří. Postupný vývoj zploštil karbonské velehory na nízkou vrchovinu. Podle Julie Moschelesové ležel celý český masiv a s ním i Šumava během celého období druhohor (v originále "während des ganzen Mittelalters der Erde", jinak řečeno celého mezozoika - pozn. překl.) asi o 500 metrů níže nežli dnes a byl teprve vprostřed třetihor znovu o tolik metrů zase vyzdvižen na horu. Původně se odvodnění dělo asi zcela normálně k severovýchodu a k jihozápadu podél hlavního hřebene, který je určen linií Plechý (Plöckenstein), Luzný (Lusen), Javor (Arber). Na severovýchodní straně sleduje Volyňka (Wolinka) k Vimperku (Winterberg) a Blanice (Flanitz) k Prachaticím (Prachatitz) svůj prastarý běh. Křemžský potok (Kremsbach), který dnes teče na jihovýchod k Vltavě (Moldau), směřoval v dávných dobách pravděpodobně přes Lhenice (Elhenitz) do netolické rybniční oblasti (v originále "in das Netolitzer Teichgebiet" - pozn. překl.). Komplikovanějším se obraz stal pouze průběhem vltavského toku, který od svého pramene udržuje jihovýchodní směr, zatímco odtud ostrým záhybem zamíří při Čertově stěně přímo k severu. Horní tok Vltavy až k Lenoře (Eleonorenhain, v originále "Eleonorenheim" - pozn. překl.) vykazuje terasovitý průběh a je takovým nejméně od středních třetihor. Ve svém nejhornějším úseku vyvíjí podle Aloise Sellnera značnou erozívní sílu.
Od Lenory počínajíc Vltava tuto svou erozívní sílu úplně ztrácí. Původně šel asi její tok suchým žlebem (v originále "über das Trockental" - pozn. překl.) mezi Volary (Wallern) a Zbytinami (Oberhaid) k Blanici, zatímco volarská kotlina (v originále "Wallerer-Ebene" - pozn. překl.) stejně jako celé údolí dál až k rybníku Olšina (v originále "ebenso wie die ganze Talweite bis zum Langenbruckerteich" - pozn. překl.) představovala i v suchých periodách jezerní areál, který v mokrých dobách zcela zbažinatěl. I dnes je celé to údolí mokřinou, jímž si Vltava líně razí cestu četnými meandry. Další běh Vltavy za starých časů není ještě dostatečně objasněn.
Fritz Machatschek cituje názor Kubitscheka, že nějakých 100 metrů pod nejvyššími hřebeny a vrcholy existují zbytky dvou prastarých zarovnaných plošin (v originále "Reste zweier uralten Verebnungsflächen" - pozn. překl.). Nejvyšší horské vrcholy vykazují ostatně také deskovité náhorní plošiny; to dokazuje, že byla Šumava nejméně třikrát více či méně zarovnávána činností vodstev. Pravděpodobně se i dnes pohoří nachází v pomalém zdvihu (v originále "in Exner langsamen Hebung" - pozn. překl.). Českobudějovická pánev (Budweiser Ebene) byla během období třetihor vyplněna jezerem a jižně od Českých Budějovic ústila řeka Malše (Maltsch) do Vltavy širokou deltou. Následkem toho je půda českobudějovické pánve pokryta nepropustnými jíly, které na jedné straně umožnily vznik četných rybníků a mokřadů, na druhé straně stojí v cestě zásobování obyvatel kvalitní pitnou vodou. Velké stáří Šumavy nese s sebou, že svahy a také dna údolí pokrývá mnohdy nadobyčej mocná vrstva zvětralé kamenné sutě, která nasává množství pramenů. Voda, která je tak k dispozici ve většině šumavských končin, je slatinná povrchová voda a mnohé osady příležitostně bojují přímo s nedostatkem vody. Šumava je prahorstvem chudým na vápenec a následky tohoto charakteru půdy se projevují nejen četným výskytem strumy a někdy i kreténismem, nýbrž i značnou chatrností chrupu.

Literatura (četné ediční údaje bylo třeba opravit, uvádím jen místo a rok publikace textu - pozn. překl.):
Beneš, J .: Die wahre Oberfläche der Böhmerwaldes im Vergleich zu ihrer Projektion. = Wien, 1888.
Daneš, J.V. : Geomorphologische Studien in den Tertiarbecken Südböhmens. = Wien, 1906.
Helfert, J.A. (autor je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Der verwüstete Böhmerwald. = Wien, 1874.
Helfert, J.A. : Die Entsümpfung des großen Königsfilzes im Böhmerwald. = Wien, 1875.
Machatschek, F. : Landeskunde der Sudeten und West-Karpatenländer. = Stuttgart, 1927.
Moschelesová, J .: Das Alter der Rumpfflächen im Böhmischen Massiv. = Leipzig, 1923.
Rudolph, K. : Untersuchungen über den Aufbau böhmischen Moore. I. Aufbau und Entwicklung südböhmischen Hochmoore. = Wien, 1917.
Sellner, A.: Geographische Studien und Beobachtungen aus dem südlichen Böhmerwalde. = Wien, 1908.
Sitenský, F. : Über die Torfmoore Böhmens. = Praha, 1891.
Sokol, R. : Zur Beurteilung der Ansichten Puffers über die Böhmerwaldformen. = Wien, 1918.
von Staff, H. : Zur Entwicklung des Flußsystems und des Landschaftsbildes im Böhmerwald. = Stuttgart, 1910.

V roce 1941 vyšlo jako 52. svazek ediční řady Annalen des Naturhistorischen Museums in Wien pojednání nazvané zřejmě i v souhlase s dobou "Rassenkundliche Untersuchungen an Deutschen und Tschechen im südlichsten Böhmerwald" s podtitulem "(Quellgebiet der Moldau)", tj. "Pramenná oblast Vltavy", který jako by téma přiřazoval i zemsky k Čechám.
Autoři publikace Anna Sittenbergerová a Josef Wastl, k nimž se dá přičíst i pisatel úvodního přehledu dějin osídlení Šumavy Karl Beer (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) v předmluvě ovšem prozrazují jméno skutečného původce shromážděného materiálu, a proto ji zde v překladu uvádím celou:

V roce 1936 zvěčnělý ředitel antropologického oddělení Přírodovědeckého muzea ve Vídni (v originále "Direktor der Anthropologischen Abteilung des Naturhistorischen Museums in Wien" - pozn. překl.) Dr. Viktor Lebzelter mohl v letech 1932 a 1933 díky velkodušnému pozvání dědičného prince Dr. Adolfa zu Schwarzenberg (poslední "vévoda krumlovský" žil v letech 1890-1950, jako rozhodný odpůrce nacismu se za války uchýlil do USA a zemřel jako i poválečný exulant v italském městě Bordighera /narodil se v Hluboké nad Vltavou/ - pozn. překl.) a s podporou tzv. "Nouzového společenství německé vědy (zal. 1920, viz Wikipedia - pozn. překl.) antropologicky prozkoumat kolem 3000 dospělých z obou stran jazykové hranice.
Zkoumané území zahrnuje německé obyvatelstvo v prostoru na severovýchod od hlavního šumavského hřebene a linie Vimperk - Jaronín - Český Krumlov (v originále "Winterberg - Jaronin - Krummau" - pozn. překl.); zkoumaní Češi pocházejí z českobudějovické pánve.
Krátce před svým skonem probral Dr. Lebzelter v rozhovoru s námi základní rysy této práce a materiál, který shromáždil, nám předal ke zpracování.
Kapitola, kterou stačil ještě zpracovat sám (naše úvodní přeložená textová ukázka je prvou, tématicky uzavřenou částí kapitoly, označujeme nyní hvězdičkou (*).
Usilovali jsme o to, abychom dědictví nám postoupené věrně spravovali a materiál nám svěřený zhodnotili v jeho duchu. To, co se ovšem nahradit a napodobit nedá, je nesmírně živoucí způsob líčení, který byl zvěčnělému vlastní. Čest jeho památce.

Vlastní antropologická část textu je zpracovateli členěna podle míst výzkumu takto (česká místní jména jsou ovšem uvedena překladatelem podle dnešního stavu):

město Vimperk
převážně ze Štýrska osídlená území v údolí horní Vltavy Lenora, Horní Vltavice (Obermoldau), Račí (Mitterberg), Polka (Elendbachl), Kubova Huť (Kubohütte), Korkusova Huť (Korkushütte), Arnoštka (Ernstberg), Lipka (Freiung), Klášterec (Klösterle)
město Prachatice (Prachatitz)
tzv. "Schlägerdörfer": Frantoly (Frauenthal), Klenovice (Klenowitz), Libínské Sedlo (Pfefferschlag), Leptáč (Rohn), Rohanov (Tonnetschlag)
údolí Vltavy: Volary, Pěkná (Schönau), Záhvozdí (Hintring), Želnava (Salnau), Pernek, Zvonková (Glöckelberg), Bližší Lhota (Vorderstift), Další Lhota (Hinterstift), Černá v Pošumaví (Schwarzbach), Hůrka (Stuben), Hodňov (Honetschlag)
osídlení na náhorní rovině u Křišťanova (Christianberg): Arnoštov (Ernstbrunn), Spálenec (Brennntenberg), Sedmidomí (Siebenhäuser), Zbytiny (Oberhaid), Křišťanov, Ondřejov (Andreasberg), Jablonec (Ogfolderhaid)
město Krumlov
od pravěku osídlená kotlina Chvalšin (Kalsching): Chvalšiny, Boletice (Polletitz), Podvoří (Podwurst), Vitěšovice (Kriebaum)
kotlina Křemžského potoka: Rohy (Oberhäuser), Jánské údolí (Grabenhäuser), Jaronín, Sedm Chalup (Siebenhäuser), České Chalupy (Böhmischhäuser)
české osady: Jelenka, Mičovice, Brloh (Berlau), Hluboká nad Vltavou

Asi by nemělo smysl, vytrhovat z podrobných výsledků antropologického výzkumu německých a českých Šumavanů (v době Lebzelterova pobytu v obou případech občanů jedné Československé republiky) nějakou její část. Text má jistě trvalý historický význam, který nelze zpochybnit a zneužít. Nepodařilo se to ani nacismu, s jehož politickým avanturismem byly výsledky výsledky Lebzelterova antropologického výzkumu v přímém rozporu. Karl Beer je ostatně shrnul v závěru své brilantní, byť už nacistickým vlivem přece jen poznamenané úvodní studie o historii šumavského osídlení. I těch šest jeho bodů stojí za překlad:

Nemůže nebít do očí, že antropologická zjištění o Němcích a Češích se od sebe navzájem nijak zvláště neodlišují. Musíme na Šumavě hovořit o smíšených zónách a překrývání německé a slovanské kolonizace (v originále "Siedlerschaft" - pozn. překl.) ve středověku. Měření českých venkovských obyvatel byla s výjimkou Hluboké nad Vltavou (Frauenberg) prováděna ve vsích na jazykové hranici. Dnes se tam oba národy odlišují poměrně čistě, ve starší době tomu tak ale nebylo. Jazyková hranice se následkem silného českého nacionálního pohybu posunula na účet německého živlu k dnešní linii svého průběhu.
Nápadně velký počet (17) různých rasových typů nachází své vysvětlení ve skutečnosti, že se na Šumavě sešli během staletí osídlenci z opravdu rozličných končin, jakkoli hlavní masa pochází z Horních Rakous (v originále "Oberdonau" - pozn. překl.) a z Bavor.
Relativně vysoké procento norické rasy bude potvrzením přísunu obyvatel z alpské oblasti (Štýrsko). Pro skutečnost, že by se na našem území měly udržet ve větší míře keltské elementy (Bójové), neposkytují dějiny ani místní jména nijakou oporu.
Středozemní typ poukazuje asi na přistěhovalectví z oblastí na jih od Dunaje, kde se s prokazatelně udržely římské prvky (o tzv. "Walchenorte" viz německá či anglická Wikipedia - pozn. překl.)
Výsledky antropologického výzkumu hovoří proti rozšířené Bretholzově teorii (viz Wikipedia - pozn. překl.) o udržení se Markomanů v Čechách jako vlastních nositelů německého osídlení a kultury. Nedokázali jsme najít takový závažný jednotný fundament staroněmeckého národního svérázu (v originále "Grundstock altdeutschen Volkstums" - pozn. překl.), který by sám mohl popřít osídlení námi vylíčené.
Laponoidní typ (jeden z hlavních antropologických typů mongoloidního plemene, viz encyklopedie Vševěd - pozn. překl.) by byl pochopitelný s ohledem na francké ústní podání o příměsi, které nabyla slovanská krev za avarského panství.

Zbývá představit osobu antropologa Viktora Lebzeltera (česky by mimochodem znělo to příjmení Pernikář). Narodil se 26. listopadu roku 1889 ve Vídni jako syn policejního rady Ferdinanda Lebzeltera a jeho ženy Marie, dcery vídeňského kavárníka (v rakouské němčině se spisovný německý výraz "Kaffeehausbesitzer"nahrazuje trochu humorně zastaralým označením "Kaffeesieder") Matthiase Springaufa. Studoval antropologii, prehistorii, etnografii, medicinu a přírodní vědy, ale hned po promoci na doktora filosofie roku 1914 musel narukovat do první světové války. Už od roku 1923 byl činný v Přírodovědeckém muzeu (dále NHMW), nejprve jako volontér. V roce 1925 se ve Vídni oženil s Marií, roz. Grammetbauerovou (1895-1947), dcerou klasického filologa a úředníka na rakouském ministerstvu financí. V letech 1926-1928 podnikl Lebzelter i s podporou papeže Pia XI. expedici do jižní Afriky, jejíž výsledky skončily zejména v římském muzeu katolických misií. V dubnu roku 1934 se stal ředitelem antropologického oddělení NHMW, které už dva roky předtím vedl jako komisař. V roce 1935 byl jmenován vedoucím pracovního kruhu kulturního referátu rakouského ministerstva školství s úkolem postavit muzejnictví do služeb křesťanského světonázoru. Zemřel 23. prosince roku 1936 po náporu anginy pectoris, které oslabené srdce neuneslo. Zanechal po sobě ženu a dvě děti. Podle knihy "Rasse, Volk, Geschlecht: anthropologische Diskurse in Österreich 1850-1960" byl Viktor Lebzelter "konsekventním odpůrcem" nacistické rasové ideologie. Rozhodně odmítal tzv. "aristokratickou biologii (rasovou hygienu)", proti níž pevně zastával názor, že "autoselekce (biologický výběr) jako po tisíciletí je i dnes dost silný, aby lidstvo ochránil před postupnou degenerací". Na základě svých studií o vídeňských dělnících došel k názoru, že "Rassenmischung" nemá žádné negativní účinky, vyzdvihoval naopak pozitivní charakter rasového míšení a obracel se proti představě "nordické" nadřazenosti. Je jen zdánlivým historickým paradoxem, že zpracovatelem jeho šumavských průzkumů (Lebzelter nakonec došel k závěru, že v "plemeni" zvaném "Heanzenschlag" vystupuje na Šumavě, v Dolním Bavorsku a v rakouském předhůří Alp zvlášť do popředí "noricko-keltická rasa", což bylo jen pokračováním ideje rakouského "keltismu") a nástupcem ve funkci ředitele antropologického oddělení NHMW se stal plavec a tajný nacista Josef Wastl (1892-1968), viz o něm Wikipedia. Proti přesile tupého nacionalismu a zneužití všeho, čeho se jménem "národního zájmu" lze zmocnit, totiž alespoň zdánlivě nemá antropolog nijakou šanci. Jenže zatímco národní socialismus míří na smetiště dějin, vědcovo dílo trvá.

- - - - -
* Vídeň (A) / Český Krumlov / Jaronín / Vimperk / České Budějovice / Hluboká nad Vltavou / † † † Mödling (A)