KARL BEER
Na Vltavě a Malši
Půda jižních Čech je složena téměř všude z prahornin, a to z ruly a ze žuly. Jen na Třeboňsku a na Budějovicku setkáváme se s útvary podstatně mladšími, vzniklými v době třetihor. V krajinném obrazu budějovické pánve (Budweiser Becken) - jen ona tu přichází v úvahu jako pomezní oblast Šumavy - vystupují před námi v podobě něžně zvlněné roviny, pokryté lány obilných polí, šťavnatými lukami, stromořadími listnatých stromů a tu a tam i blaty a mokřady. Prvkem, který ten obraz oživuje největší měrou, jsou ovšem četné velké i malé rybníky, na plném slunci třpytící se a blyštící, až oči přecházejí. Od Budějovic táhne se ta třetihorní krajina až někam k Horažďovicím, všude nesoucí pečeť nížinaté, úrodné půdy, pokojně ležící na posledních výběžcích západního prahorního masívu. Ten se nezvedá z roviny pod ním nijak bezprostředně prudce, nýbrž zcela povlovně. Hlavním centrem této hustě osídlené třetihorní krajiny a zároveň správní metropolí jižních Čech je staré město Budějovice (Budweis), rozkládající se na soutoku řek Vltavy (Moldau) a Malše (Maltsch). Hospodářský rozmach, který mu byl v posledních desetiletích souzen, povznesl je už počtem jeho obyvatel (44 022) vysoko nad ostatní jihočeská města, rozhodně pak měrou daleko větší než ve všech dobách předchozích. Blížíme- li se k městu, prozrazují už početné vysoko se nad ním tyčící tovární komíny, jak význačnou roli hraje v něm dnes průmyslový život a rozvoj podnikání vůbec. Skvělou pověst si vydobyly třeba výrobní závody firmy Hardtmuth, které zpracovávají nejen šumavský grafit na světoznámé tužky, nýbrž uvádějí na trh i nádobí a kamnářské kachle, elastické tabule a podobné zboží. Jiné velké průmyslové podniky prosadily se výrobou papíru, zápalek, zlacených rámů a lišt, kovových výrobků, cukru a piva. Národnostní složení obyvatelstva doznalo ovšem právě rozvojem průmyslu a také nejnovějšími počešťovacími snahami (v originále "durch die neuesten Tschechisierungbestrebungen" - pozn. překl.) silný posun v neprospěch kdysi převládající němčiny ("zu Ungunsten des deutschen Sprachtums"). Nepostradatelné pracovní síly připutovaly totiž sem do města zejména z českých jazykových oblastí. Budějovice jsou i nadále jedním z nejvýznamnějších mimopražských dopravních uzlů. Historicky velmi významné je někdejší železniční spojení do rakouského Lince (Linz): tam vedla až do roku 1872 provozovaná a mezi lety 1824 a 1832 zbudovaná koněspřežná dráha, nejstarší zařízení toho druhu na evropském kontinentě. Se Šumavou, jejíž politickou výspou Budějovice jsou ("dessen politische Warte Budweis ist"), spojila je rovněž železnice, vedoucí na Krumlov a dál do údolí horní Vltavy, nejnověji pak umožňující přes bavorskou hraniční stanici Haidmühle cestování také až ke břehům Dunaje.
Nedaleko na jih od Budějovic táhne se úzké lesní údolí řeky Malše. Pro jihočeské vodní toky tak příznačný zakleslý říční meandr je tu bohatě patrný a není proto ani divu, že dávnější i novodobá doprava se tomu klikatému těsnému zářezu spíše vyhnula. I lidská sídla zdobí tu svými červeně zářícími taškovými střechami raději přilehlou plochou krajinu nad ním. Jen jedno z nich se tu vlastně vzmohlo na trochu městský ráz, totiž Kaplice (Kaplitz). V tiché hradní zřícenině Louzek (Lauseck) kus na jih má hojně navštěvovaný výletní cíl. - Mocnější a výraznější, profilem a celkovým rázem však toku Malše velice podobné je říční údolí Vltavy s přilehlým údolím dále k západu odtud. I tady končí budějovická rovina hned u Boršova (Payreschau) a na vltavských březích se už zvedají první typické útvary lesnatého šumavského předhůří.
Takto začíná sedmá kapitola monografie Der Böhmerwald und Bayrische Wald, jak vyšla roku 1925 s řadou nádherných i barevných, na svou dobu opravdu až nezvykle kvalitních snímků ve ctihodném lipském nakladatelství Velhagen & Klasing. Ano, Budějovice se tu opět ocitají v nejtěsnější souvislosti se Šumavou, "leží na zádech prahor" v souvislosti přímo osudové, vezmeme-li v úvahu i historický nadhled autora toho textu a celé knihy, na dané téma bezesporu jedné z vůbec dodnes nejhodnotnějších. Dr.phil. Karl Beer přednášel jako středoškolský profesor na Maxmilianově gymnáziu ve Vídni (pozdější Wasagymnasium, odkud roku 1944 odešel také do penze) i metodiku vyučování dějepisu pro vyšší typy škol tam, kde nabyl svůj akademický titul, totiž za univerzitní katedrou vídeňské Alma mater. Jeho hlavním historickým dílem je kniha s titulem "Geschichte Böhmens mit besonderer Berücksichtigung der Geschichte der Deutschen in Böhmen", vyšlá v edici Sudetendeutsche Bücherei nákladem Sudetendeutsche Verlag Franz Kraus v Liberci (Reichenberg), a to roku 1922 už ve druhém vydání. Vyslovuje se tu pro platnost práva sebeurčení i v ohledu Němců z Čech, práva, na jehož základě přece vzniklo právě poválečné Československo! Narodil se 3. srpna 1879 v Lesné (Schönwald) na Tachovsku, které učinil předmětem mnoha dalších svých prací mj. také o dějinách Stříbra, o Janu ze Žatce (Johannes von Schüttwa, tj. vlastně Jan z Útviny!), tvůrci slavného Oráče z Čech (Ackermann aus Böhmen), o Bohuslavu Hasištejnském z Lobkovic, o vojenském a soudním zřízení českého hraničního pomezí ve středověku, o dějinách osídlení Šumavy atd. atd.. Publikoval zejména na stránkách MVGDB (Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen), později v Zeitschrift für Sudetendeutsche Geschichte. Když se frontová linie přiblížila Vídni na dosah, uchýlil se na rodnou Šumavu, válka mu však tak jako tak zničila požáry i vandalským pleněním nenahraditelnou osobní knihovnu. Nastalá srdeční choroba vyžadovala navíc klid a omezení tělesné i duševní činnosti, jinými slovy zdálo se, že činí natrvalo konec jeho psaní. Vzchopil se však po čase a v roce své smrti stačil ještě dokončit práci na dějinách sudetských Němců, o níž se mohli opřít budoucí badatelé. Zemřel 18. října 1956 ve Vídni a je tam i pochován na hřbitově v městské části Pötzleinsdorf.
- - - - -
* Lesná / Stříbro / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
