logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS LEPSCHY

Bylo to před čtvrtstoletím

Před 25 lety, dne 30. července roku 1977, se konalo v hotelu Bärnsteinhof (Höglinger) v městysi Aigen im Mühlkreis první setkání rodáků z někdejší farní obce Dolní Vltavice (v originále "Pfarrgemeinde Untermoldau" - pozn. překl.). Walter Pachner (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pozdravil početné účastníky a Dr. Hable pronesl pár srdečných slov na uvítanou (v originále "sprach verbindende Grußworte" - pozn. překl.). O tom se dá dočíst v zářijovém čísle letošního ročníku "Hoam!". Ve dnech 20. a 21. července letošního roku 2002 se konala jubilejní připomínka někdejšího setkání, k níž se opět dostavila více nežli stovka osob. Oficiálním začátkem byla dobře navštívená sobotní bohoslužba, kterou celebroval aigenský farář Wolfgang Groiß. Zpívaly se všeobecně oblíbené písně Schubertovy mše a jako závěrečný zpěv zazněla naše krásná šumavská hymna (v originále "unser schönes Böhmerwaldlied" - pozn. překl.). Erich Müller pozdravil přítomné. Jedna řádová sestra pocházející stejně jako Franz Bruner z domu řečeného Stefflhaus v Pestřici (v originále "in Stögenwald", pod českým jménem Pestřice osada zanikla po druhé světové válce", dům řečený i kratčeji "Steffl", měl čp. 1 - pozn. překl.) četla z evangelia a přednesla přímluvy. K následujícímu zamyšlení na náš ztracený domov a naše mrtvé, které připomíná památník v Grünwaldu, vyzval u něj velký počet přítomných právě Franz Bruner. Dojem vyvolal jak jeho proslov, tak jím pronesený jmenný výčet těch, kdo zemřeli od našeho posledního setkání. Členové představenstva položili u zmíněného památníku věnec jako vnější projev sounáležitosti. Vzpomínkovou slavnost orámovala dechová hudba domovskými nápěvy. Starosta Johann Peter pozdravil účastníky jménem patronátní obce Aigen, popřál všem příjemný pobyt a našemu setkání harmonický průběh.
Ke společnému obědu se pak všichni shromáždili opět v hotelu Bärnsteinhof. Erich Müller pozdravil shromážděné v sále - naposledy, jak už rok předtím ohlásil - ve své funkci jako pověřenec a mluvčí farní obce Dolní Vltavice. Byli mezi námi starosta Peter i farář Groiß. Oba se obrátili k přítomným srdečnými slovy a poděkovali loučícímu se mluvčímu Erichu Müllerovi za zvláště dobrou spolupráci. Erich Müller vyjádřil ze své strany dík za vstřícnou podporu přípravě a provedení úkolů ohledně setkání rodáků z někdejší farnosti. Za celou dobu spolupráce vznikl ke starostovi příjemně přátelský vztah a mluvčí by to chtěl vyjádřit osobním dárkem na rozloučenou. Ví, že Johann Peter vášnivě holduje myslivosti a že k tomu má všechny věcné i duševní předpoklady. "Zielwasser" (hovorové označení přípitku, který by měl střelci zajistit lepší zásah cíle - pozn. překl.) byl vyčerpán do dna a stav zásob (rozuměj loveckého "truňku" - pozn. překl.) je třeba osvěžit. Tento programový bod počítá ostatně i s tím, že před starostou je ještě jeden služební termín v úřadě. Anna Stifterová přednesla jako vždy i tentokrát vlastní verše a sklidila mnohý ohlas. Jako členka výboru poděkovala starostovi Peterovi a faráři Groißovi za to, že naše setkání tak blahovolně podpořili a osobně vyznamenali svou účastí. Končícímu mluvčímu Erichu Müllerovi ocenila za velkého potlesku jím vykonanou výtečnou práci během tolika let ve funkci rodáckého pověřence, mluvčího a zpravodaje, jakož i úspěšného organizátora našich setkání. Vydobyl si tím opravdu značné zásluhy o společenství někdejší farní obce.
V dalším průběhu dal Erich Müller na vědomost, že hraniční přechod Diendorf-Kyselov (v originále "Diendorf-Sarau" - pozn. překl.) je po oba tyto dny otevřen i pro osobní automobily (v originále "auch für PKW" - pozn. překl.). Podle plánu následující (v originále "turnusmäßig anstehende" - pozn. překl.) volba nového výboru se projevila jako poněkud obtížná. Nikdo nebyl ochoten dát se za odcházející členy výboru k dispozici. Stejně tak nechtěl nikdo kandidovat do funkce nástupce Ericha Müllera. Posléze byl za mluvčího a pověřence jednohlasně zvolen Willi Studener. Až dosud náležel do řad představenstva, svými dlouholetými aktivitami si osvojil vynikající znalosti a získal si o farní společenství nesporné zásluhy. Studener přijal volbu jen pod podmínkou, že oblast úkolů vyměřených zpravodaji (v originále "das Aufgabenfeld 'Berichterstattung'" - pozn. překl.) bude omezena. Pro tuto dílčí oblast byl nominován Hans Lepschy (tj. autor tohoto textu, zřejmě pro jím budovaný a vlastněný archiv se jmény a adresami někdejších obyvatel Dolní Vltavice - pozn. překl.). Tím má být zaručeno, že farní obec zůstane i nadále v krajanských časopisech (rozuměk "Hoam!" a "Glaube und Heimat" - pozn. překl.) prezentována. Jinak byl celý výbor stvrzen ve svém dosavadním složení.
Pokladník Franz Bruner podal následně podrobnou zprávu o stavu pokladny za předchozí rok. Ověření údajů zprávy neshledalo podle Ernsta Erharta pověřeného jejím přezkoumáním nijaké neshody a požádal o absolutorium pro pokladníka. To bylo témuž přítomnými jednohlasně uděleno.
V následující volné části se rozproudila už na náměstí u kostela započatá živá zábava. Veselé i teskné vzpomínky dávaly hovorům křídla, která jim i dovolila vytrvat až do večerních hodin. Během obou dnů byla bohatě využita možnost využití hraničního přechodu osobními automobily. Obdařeno nádherným letním počasím stalo se setkání i v tomto roce úspěšnou akcí v pěstění domovské spřízněnosti (v originále "zur Pflege der heimatlichen Verbundenheit" - pozn. překl.). Účastníkům způsobila mnohé potěšení. Všem, kdo k tomu přispěli, náleží srdečný dík.


Hoam!, 2002, č. 10, s. 75-76

P.S. Ten čas od roku 2002 pořád narůstá i nad Lipenským jezerem, i nad sousedskou blízkostí, i nad kdysi násilně rozptýleným společenstvím. Takových popisů rodáckých setkání bychom ostatně našli v krajanských časopisech za celá léta spousty. To jen tam, odkud museli vyhnanci odejít, se "noví" lidé báli v poválečné totalitě "protistátně" scházet a porušit obvyklé mlčení o věcech, o nichž nebylo radno hovořit. Sluší se jen připomenout, že onoho někdejšího data 1977 vznikla Charta 77, mezi jejímiž ranými signatáři najdeme i jméno Ján Mlynárik (Danubius). Otázka odsunu ovšem, která se mu jako historikovi stala v zásadním odmítnutí hlavním tématem, po pravdě řečeno rozdělovala i chartisty. Tenkrát od vyhnání téměř tří milionů lidí (za neospravedlnitelné je označila nedávno, tj. v roce 2018, i německá kancléřka Angela Merkelová s konstatováním samozřejmě, že bylo "především následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů národně socialistické diktatury") uplynulo pouhých třicet let a čas stále narůstá.

Dík Ing. Erichu Müllerovi

Příslušníci farní obce Dolní Vltavice děkují svému odcházejícímu mluvčímu Erichu Müllerovi za jeho úspěšnou práci pro blaho farního společenství. Jeho nynějšího rozhodnutí litujeme. Chopil se po zcela neočekávané demisi dlouholetého mluvčího Waltera Pachnera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a přechodném pověření Anny Fischerové touto funkcí chvályhodné iniciativy a spolu s jinými věrnými utvořil organizační výbor. Tímto grémiem byl zvolen mluvčím právě on. V této funkci zbudoval výtečné kontakty s patronátní obcí Aigen, příkladně vedl zpravodajskou činnost a efektivně působil jako hlavní organizátor našich setkání. V tehdejší situaci to bylo opravdu štěstí, což rádi s vděčností registrujeme. Bezpochyby se zasloužil o další existenci naší farní komunity.
K jeho osobě: Narodil se 19. srpna roku 1930 v Kyselově na selském dvorci řečeném Fischbäck (v originále "in Sarau auf dem Fischbäck-Bauernhof ", Kyselov /české místní jméno vzniklo po první světové válce jako obdoba německého výrazu s významem "kyselá niva"/ zanikl po druhé světové válce pro svou polohu pár kroků od zátopového pásma lipenské vodní nádrže, která ho jinak zřejmě přímo nezasáhla /zachována je dnes chátrající budova staré československé celnice při hranici/ - pozn. překl.). Po vyhnání působil jako asistent mléčné kontroly a dělník na pile se snahou našetřit si peníze na vzdělání v zemědělském oboru. Absolvoval ve Schläglu dvouletou zemědělskou odbornou školu a následně tříleté zemědělské vyšší spolkové učiliště v tyrolském Seefeldu, které ukončil odbornou maturitou s vyznamenáním. Od ledna roku 1956 až do ledna 1991 byl zaměstnancem Rakouské zemědělské komory (Landwirtschaftskammer für Österreich), postupně jako hospodářský poradce, referent pro podnikové poradenství a personální šéf. Od roku 1958 je ženat s Julianou, roz. Öttlovou. Pět dětí a osm vnuků mu připravilo mnoho radosti. Od roku 1970 je členem sdružení Verband der Böhmerwäldler in Österreich a Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (v originále "SL in Österreich" - pozn. překl.), v nichž zastával rozličné funkce (Erich Müller zemřel podle nekrologu v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat /č. 10/2016/ dne 4. července roku 2016 v rakouském městě Leonding, kde je i pochován - pozn. překl.).
Nástupcem Ericha Müllera byl jako nový pověřenec a mluvčí Dolnovltavických jednomyslně zvolen Willi Studener. Charakterizuje ho výrazná domovská spřízněnost. Jako aktivní spoluorganizátor a účastník rodáckých setkání vládne výtečnými znalostmi a mnohostrannými kontakty k místně vlivným aigenským hodnostářům jakými jsou bezpochyby starosta a farář.
Organizaci a utváření každoročních setkání přispěl k potěšení mnohých i pozoruhodnými výstavami svých fotografií a spolupůsobením při zřízení rodácké jizby (v originále "beim Aufbau der Heimatstube" - pozn. překl.), kterou za častých návštěv Aigenu se zaujetím opatruje a zvelebuje. K jeho svědomitému angažmá ve službě společenství mu posíláme srdečné přání všeho zdaru (v originále "ein herzliches Glückauf" - pozn. překl.).
K jeho osobě: Narodil se 20. srpna roku 1929 v Dolní Vltavici (připomínka jeho narozenin uvádí ovšem při jeho jméně usedlostní přízvisko "Aumühle Mieter", tj. "nájemník v Nivském /Lužním/ mlýně, a rodiště Kyselov, kam zaniklý "Nivský /Lužní/ mlýn" příslušel - pozn. překl.). Po vychození školy pracoval jako asistent mléčné kontroly a vzorkař. Od ledna do května 1945 stačil být ještě povolán k vojenské službě, po skončení války ještě pracoval na Fischerově pile v Kyselově až do vyhnání v srpnu 1946. Pracoval pak jako dřevorubec a šofér. Od roku 1961 působil v rozličných funkcích jako zaměstnanec tiskárny látek v městě Heidenheim an der Brenz (ve východním Bádensko-Württembersku na hranici s Bavorskem - pozn. překl.), např. v obsluze strojů, jako vrchní šofér apod.. Po mnoho let byl členem dozorčí rady jako zástupce zaměstnanců. Willi Studener byl od roku 1952 ženat a má jednu dceru a jednoho syna. V říjnu 2001 zemřela jeho žena, která ho provázela při všech rodáckých srazech. - Od roku 1966 byl členem sdružení Böhmerwaldbund, od roku 1967 i Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen) jako člen výboru místní skupiny. Mnohá léta aktivně působil v souboru lidových tanců. Byl i jinak spolkově činný, po 30 let např. jako první předseda steinheimského sdružení Wanderfreunde (Willi Studener zemřel podle nekrologu v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat /č. 5/2011/ dne 5. března roku 2011 v bádensko-württemberské obci Steinheim am Albuch, kde je i pochován - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 2002, č. 11, s. 71-72
Hoam!, 2002, č. 11, s. 67-68

Ke zlaté svatbě Waltera Pachnera

Dne 20. května (rozuměj roku 2002 - pozn. překl.) oslavili Walter a Maria Pachnerovi (on *26. července 1926 v Dolní Vltavici, ona *3. července 1928 v Křišťanově /Christianberg/ - pozn. překl.) za velké účasti členů domovské krajanské skupiny, za spolupráce Sudetoněmeckého krajanského sdružení (v originále "und Mitwirkung der SL" - pozn. překl.) a herecké družiny (v originále "und Spielschar" - pozn. překl.) svou zlatou svatbu (tj. 50. výročí jejího konání v roce 1952 - pozn. překl.). Manželé Pachnerovi si získali svým osobním přispěním velké zásluhy o naši domovskou skupinu (v originále "um diese Heimatgruppe" - pozn. překl.). Walter byl jejím zakládajícím členem a po 43 let byl v Aalenu i jejím hlavním pokladníkem (v originále "Hauptkassier der HG Aalen" - pozn. překl.). Bylo mu posléze uděleno i její čestné členství. Také o Dolnovltavické farní společenství (v originále "um Untermoldauer Pfarrgemeinschaft" - pozn. překl.) si získal Walter Pachner obzvláštní zásluhy. Po mnohá léta vykonával funkci jeho pověřence, mluvčího a zpravodaje a byl v letech 1978-1998 hlavním organizátorem našich setkání v Aigenu (rakouská lokalita je vzdálena ani ne 10 a půl km od zaniklé Dolní Vltavice a autem by trvala cesta necelé tři čtvrtě hodiny, připočteme-li ovšem existenci přehradního jezera - pozn. překl.). Vrcholem jeho působení bylo převzetí patronátu obce Aigen im Mühlkreis nad vyhnanci z někdejší farnosti Dolní Vltavice v roce 1987. Přejeme jubilujícímu páru Waltera a Marie Pachnerových ještě mnoho krásných let při dobrém zdraví!


Hoam!, 2002, č. 8, s. 71-72

P.S. Předchozí text budiž dokladem toho, v jak úzkém osobním sepětí trvalo společenství někdejších Dolnovltavických až do 21. století. Jak už zmíněno, je Walter Pachner i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže.

Na Dušičky

Svátek Všech svatých (v češtině obvyklejší je výraz "Na Dušičky" - pozn. překl.)! Odpovídá dobré katolické tradici navštěvovat toho dne na hřbitově námi ozdobené hroby našich drahých. Myslíme přitom obzvláštní měrou i na hroby tam u nás doma, kde jsme oplakali naši milovanou maminku, dobrého otce nebo věrného přítele. Vzpomínka na zesnulé členy rodiny, příbuzné a známé, s nimiž jsme měli vztah, ožívá. V mlze minulosti vybledlé obrazy nabývají zřetelných rysů. Představujeme si, jaké to doma kdysi bylo. Ze všech míst farnosti přinášeli lidé vlastnoručně z mechu, jedloví a všelijakých doplňků zhotovené věnce a vazby, zdobili jimi hroby a zapalovali svíce v lucernách. Zima se už často hlásila a zemi začal pokrývat prvý sníh. Tak jako mnoho našich osad zmizel i dolnovltavický hřbitov pod hladinou lipenského přehradního jezera (v originále "in den Fluten des Moldaustausees" - pozn. překl.). Ostatky našich mrtvých byly předtím přemístěny na lesní hřbitov mezi Bližnou a Černou v Pošumaví (v originále "zwischen Eggetschlag und Schwarzbach" - pozn. překl.) a pochovány do hromadného hrobu. Pamětní kámen na jeho místě nese na jední straně německý nápis: "Hier in dieses Grab wurden im Jahre 1957 die Überreste der Gestorbenen von der ehemaligen Friedhof Untermoldau beigelegt." (tj. "Zde do tohoto hrobu byly v roce 1957 uloženy ostatky zemřelých z někdejšího hřbitova v Dolní Vltavici" - pozn. překl.). Naše přání učinit o Dušičkách viditelným naše duchovní sepětí lásky a úcty ke každému z našich drahých muselo sice zůstat neztišeno, ale v našich srdcích je trvale uchováno místo pro vděčnou vzpomínku na každého z nich. I 57 let po vyhnání (psáno roku 2003 - pozn. překl.) jsme bez výjimky schopni (v originále "uneingeschränkt fähig" - pozn. překl.) láskyplné paměti vůči mrtvým doma.


Hoam!, 2003, č. 11, s. 72

Opakovaná prosba

Dnes opakuji z dobrých důvodů prosbu, kterou jistě také moji předchůdci často předkládali: posílejte mi všichni zprávy týkající se nějak Dolní Vltavice, Bližné a Kyselova (v originále "Untermoldau, Eggetschlag und Sarau" - pozn. překl.), určené zainteresovaným abonentům našeho měsíčníku, v němž budou uveřejněny. Mohou mi i zavolat, jak se jim to hodí (v originále "gerne auch anrufen" - pozn. překl.). Pro osady náležející k obci Pestřice (v originále "zur Gemeinde Stögenwald" - pozn. překl.) je třeba obrátit se osvědčeným způsobem na Franze Brunera. Zejména v případech úmrtí by měly nezbytné informace následovat neodkladně (v originále "kurzfristig" - pozn. překl.), abychom negratulovali k narozeninám těm už zemřelým příslušníkům farní komunity. Čtenáři mohou sdílet účast a zjistí tak nejen stáří a datum skonu, nýbrž i něco víc o samé osobě a pozůstalých po ní. Rád bych vás vyzval i k tomu, abyste referovali např. i o manželských jubileích, oceněních, vyznamenáních apod.. Chodí to u vás jistě jako v mém případě: když přijde nové číslo, podívám se nejprve na to, co je nového v mé domovské obci. Zveřejnění snímků, jak se často přihází, musí být ovšem zaplaceno.


Hoam!, 2002, č. 12, s. 72-73

Pán to tak schystal

"Auf Erden ist kein bleibend Glück,
wyr blühn nur ein Augenblick,
wyr fallen gleich den Blumen ab,
walz der Herr so bereitet hat."
(tj. "Pozemské štěstí tratí dech,
chvíli jen kvete v žití všech,
opadá květ, co nám je dán,
poněvadž to tak schystal Pán." - pozn. překl.)

Tak to v kostrbatém nářečním zápise ("wyr"= "wir", "walz"= "weil es" - pozn. překl.) praví stará německá píseň (poslední verš v ní však zní: "und sind nie sicher vor dem Grab.", tj. "hrob pro každého uchystán." - pozn. překl.), jež provázela i naši zemřelou Rosu Studenerovou (je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), poslední "Hannesgregern-Bäuerin" (tj. "selku ze stavení řečeného 'Hannesgregern'" - pozn. překl.) z Dolní Vltavice. Podle přání zesnulé se ty verše objevily i na jejím úmrtním obrázku. Už jako dítě si je často přeříkávala, když z rodičovského domu v Radslavi (v originále "in Ratschlag" - pozn. překl.) chodila přes "Urbachl" (tj. "prapotůček", jak se běžně říkalo osadě Mayerbach, zaniklé po druhé světové válce pod českým jménem Dolní Borková - pozn. překl.) k příbuzným do Pestřice (ta zanikla jako zatopená Dolní Borková pro blízkost Lipenského přehradního jezera - pozn. překl.). Zmíněná slova zdobila jako domovní pořekadlo štít stavení "ban Leopoldn" v Mayerbachu a znějí v nás dodnes s podobnými rčením z časů dětství jako důvěrné duchovní pouto se ztraceným domovem, jako stíny a obavy, které člověka vlastně nikdy neopouštějí.


Hoam!, 2003, č. 2, s. 70

Ze soukromých důvodů

Ze soukromých důvodů mi bohužel není možno pro farní komunitu do budoucna zajišťovat dosud vykonávanou zpravodajskou službu. Od září 2004 už nebudu zasílat nijaké měsíční relace. Bohužel mi přes opakované výzvy nikdo neprojevil ochotu tento čestný (rozuměj nehonorovaný - pozn. překl.) úkol převzít.


Hoam!, 2004, č. 9, s. 74

P.S. Za tímto textem následuje poděkování Anny Fischerové za úsilí dosavadního zpravodaje, kterého tu ovšem píše příjmením "Lepschi".

Kdyby i tisíckrát byla promítána někdejší podoba zatopené Dolní Vltavice na hladinu Lipenského přehradního jezera, bez jejích někdejších obyvatel to bude mrtvý obraz. Texty Hanse Lepschyho dokumentují, jak vytrvali až do svých úmrtí v cizině, "in der Fremde", jak se psalo v prvých poválečných ročnících vyhnaneckých periodik. Z jeho nekrologu v dubnovém čísle měsíčníku "Glaube und Heimat" z roku 2020 se sice dovídám, že skonal 16. února téhož letopočtu ve věku 94 let, ale o jeho původu tam nestojí ničehož nic. Z předchozích ročníků krajanských periodik vím, že slavil s usedlostním jménem "Deutschn Mieter" narozeniny 29. října a tak mi vychází datum narození roku 1925. Bydlil v severohesenské obci Fuldatal na adrese Wolfsangerstraße 13 a v posledních letech na tom nebyl zdravotně nijak dobře, takže byl odkázán na vlídnou péči své ženy Gabi, která s ním sdílela manželský svazek plných 60 let. V dolnovltavické oddací matrice nacházím pak kolem půle dvacátých let jediného ženicha příjmením Lepschy (i Lepschi bych bral), a to u záznamu z 27. listopadu 1923, kdy farář Engelbert Schwarzbauer (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) oddal v kostele sv. Linharta, který dnes ve zbytcích spočívá pod hladinou Lipenského jezera, Johanna Lepschyho (*21. června 1898 v zaniklé dnes Kozí Stráni /psáno Gaisleiten i Geisleithen, osada patřila k obci Kyselov/), jednoho ze šesti synů Franze (*3. září 1864 v Posudově, dnes zaniklé části Frymburka v křestní matrice psán příjmením Lebschi!) a Agnes (roz. Friedlové, *16. října 1870 v Posudově) Lepschych v Kozí Stráni) čp. 13 s Marií, dcerou Johanna Spitzla, rolníka v Kozí Stráni čp. 7 a Marie, roz. Scheschyové z Bližné čp. 6. Sčítání lidu z roku 1921 udává rodinu Lepschyna čp. 53 v Dolní Vltavici a ve fotobance Musea Fotoateliér Seidel jsou snímky osob s příjmením Lepschy z roku 1916 na dolnovltavickém čp. 13 a z roku 1944 na čp. 21. Jiné stopy nemám. Hansi Lepschymu vyjadřuje Helmut Nodes (má také samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) v nekrologu z "Glaube und Heimat" vděčnost za to, že mu jako někdejší spolehlivý rodácký zpravodaj pro někdejší dolnovltavickou farnost předal vzorně vedený archiv se jmény a adresami někdejších "Pfarrkinder", tj. "farních dětí", jak se kdysi říkalo příslušníkům dále vymírající komunity. Dětmi Božími jsme ale my všichni pokřtění, ať už to slovy některého jazyka vyznáváme či nikoli. Nebo je už nyní Bůh opravdu mrtev a pouto k domovu, kdysi tak pevný řetěz předků, rezaví někde pohozen přetržený?

- - - - -
* Dolní Vltavice / † † † Fuldatal (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Nekrolog na stránkách v krajanského časopisu
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 13 v Kozí Stráni
Pohled od někdejší Pestřice, zaniklá Kozí Stráň stávala v lese vpravo od elektrického vedení (viz i Helmut Nodes)
Památník obcí farnosti Dolní Vltavice v rakouském Grünwaldu, jeden z kamenů patří Kozí StrániPamátník obcí farnosti Dolní Vltavice v rakouském Grünwaldu, jeden z kamenů patří Kozí Stráni

zobrazit všechny přílohy

TOPlist