JOSEF LIEDL
Koňské copy
Za dlouhých zimních večerů se za dřívějších časů často hovořívalo o věcech, které byly připisovány nadpřirozeným silám. Patřilo k tomu kupodivu i zaplétání koňské hřívy a ohonů, jakkoli by se spíše dalo myslet, že taková ozdoba může vzniknout jen přičiněním lidských rukou. Sám jsem však zažil, mám dojem, že k něčemu podobnému došlo jakoby "samo sebou" v přehřáté maštali, kde se koně, navíc v době, kdy měli zimní srst, snadno zpotili. Maminka nám často vyprávěla o těch záhadných zimních pletencích. V Hamerském mlýně (Hammermühle) u Frymburka (Friedberg) byli koně po léta napadáni zmíněnou svízelí, která se ale připisovala nemoci dobytka řečené "Augstall" (u skotu se jí na rozdíl od koní, podle slovníku bratří Grimmů alespoň, říká "Augengestell", v obou případech se však týká především očí - pozn. překl.), anebo rovnou čarám jedné staré žebračky. Přezdívalo se jí "Meaml", tj. "Kolčava", a v tom mlýně bývala stálým hostem. Jednou měl čeledín celého miráklu už dost, poněvadž v maštali nocoval a musel by přece odhalit snadno dotyčnou při činu. Čarodějnice zaplétala přes ten jistojistý dohled koním copy dál a dál. Čeledín - byl to pozdější cestář Martin Feirer ze Svatoniny Lhoty - se rozhodl pro radikální kúru. Ustřihl prostě koním zapletené ohony a hodil je do ohně, načež se obořil na "Kolčavu" se slovy: "Wart du Luada, hiazt vabrein i das Lou" (tj. "Jen počkej, mrcho, teď ti připálím zadek" - pozn. překl.). Druhého dne zrána stála ubohá "Meaml" na mostě přes Černý potok (Schwarzbach) a s pláčem a bědováním se drbala na postižené části těla, které se u nás tak nectně říkalo "Lou" (tj. "díra" - pozn. překl.). Tehdy ten bohabojný a ve víře silný Martin prostě drobátko podlehl čarodějnické pověře.
Glaube und Heimat, 1970, s. 186-187
Podivná věru vzpomínka v diecézním časopise, navíc pokud by měl být jejím autorem kněz. Jak se dočítám v Glaube und Heimat na jiném místě, narodil se Josef Liedl, jehož jméno u uvedené textové ukázky figuruje bez dalších faktických údajů, v Blatné (Platten) u Frymburka (Friedberg) - dnes je tam kus opodál frymburské letiště a teče tu odedávna i Černý potok zmíněný v textu - 29. ledna 1912. Působil po svém vysvěcení na kněze 19. června 1938 v Českých Budějovicích 13 let (jak symbolické číslo!) na faře v Cetvinách (Zettwing), z nichž dnes zůstal vlastně právě jen pouhý kostel bez fary a jakýchkoli původních obyvatel, dne 15. prosince 1951 byl však i odtud vysídlen do Malont (Meinetschlag), když se definitivně vyklízelo hraniční pásmo. Své přání odejít do Německa vyjádřil Josef Liedl v dopise biskupu Hlouchovi už rok předtím (tedy 1950), uskutečnit je mohl však až v roce 1956, kdy přešel do bavorské diecéze Eichstätt. Diecéze Rottenburg mu pak svěřila hornošvábskou farnost Grüningen. Tři desetiletí tu pracoval na vinici Páně a od roku 1957 přibral do své duchovní péče i farnost sv. Blasia ve Friedingen. Až roku 1993 oblíbený kněz vážně onemocněl, byl přijat na psychiatrickou kliniku v Rotmünsteru a odtud do pečovatelského domova v Neuensteinu, kde také 13. března 1994 dvaaosmdesátiletý skonal. Jaký šumavský kněžský osud! Když jsem ovšem, později až než ten prvý, našel na stránkách Glaube und Heimat jiný text označený jménem Josefa Liedla, poznal jsem, že podmiňovací způsob úvodní věty mého medailonu je namístě. Jen čtěte:
Slib
Můj otec, ostatně jako všichni "waffenfähigen", tj. "zbraněschopní" muži, byl poté, co vypukla první světová válka, povolán k vojsku. Bylo mi tehdy dvanáct let (jde tedy o ročník narození 1902 - pozn. překl.) a bral jsem už živý podíl na všem, co se kolem seběhlo. Zapůsobila na mě ovšem zejména zpráva o atentátu na následníka trůnu s následným ultimátem Srbsku a první boje na Balkáně. Dnes coby starý muž vidím před sebou defilovat všechny ty osudové události znovu.
Náš učitel Benda nastupoval tenkrát prvý do vozu, který byl přistaven pro muže, rukující od nás na frontu, aby také jako prvý z "našich" padl v bojích na Drině. Otec posílal z Haliče spoustu lístků polní pošty, od řek San a Nida, až k osudné bitvě, při níž byl snad celý "budějovický" regiment domobrany (Budweiser Landsturmregiment) vzat do zajetí. Kupec Friedl a můj otec byli jediní, kdo mohli rychlým nohám vděčit za svou svobodu. Jeden hurávlastenec z Frymburka (Friedberg) hovořil tehdy o zbabělosti a mínil, že naši veteráni měli nastoupit v Budějovicích (Budweis) a vysednout až někde v Krasnojarsku.
Tatínek po válce vyprávěl často o kruté válečné zimě v Karpatech, o německé zbrojní pomoci a následné ofenzívě. Bylo to u Lublinu, kde se Rusové znovu prosadili a podnikali jeden zuřivý protiútok za druhým. Otcova setnina byla donucena k ústupu a on sám dostal střelu do nohy. Ležel po celý den mezi liniemi a stačil jediný pohyb, aby ho Rusové zpozorovali a zasáhli: nejprve do lokte, dvě hodiny nato do ramene a v poledne pak rovnou na klíční kost.
Nepřestával se prý tenkrát modlit a učinil Boží Matce slib, že bude po tom všem putovat jednou do Mariazell, každoročně pak do Kájova (Gojau). Poté, co byl slib učiněn, ostřelování ustalo. Maria rychle pomohla. Otec, bezmocný po tak značné ztrátě krve, byl až v noci odtažen sanitární službou do bezpečí.
Glaube und Heimat, 1975, s. 273
Divíte se, že se nemohu těch dvou textů vzdát, jakkoli je zřejmé, že jde o jiného autora shodného jména? Už vím, kdo jím byl skutečně: Josef Liedl, obchodník a zemědělec z Frymburka (zvaný také "Markt-Liedl") se narodil 11. srpna roku 1902, což se shoduje s údajem o vlastním stáří v jeho textu, zemřel pak 30. prosince 1981 půl roku před svými nedožitými osmdesátinami. V bavorském Langenmosen působil v chrámovém sboru. Měl rakovinu jater a štítné žlázy, trpěl i břišní vodnatelností. V roce 1980 byl po několik měsíců hospitalizován ve Schrobenhausen a v Mnichově. Jeho žena, trpící artrózou, zůstala, pohyblivá sama pouze o holi. To život vždy překoná jakoukoli literární symboliku a smrt vyřeší za nás veškerou záhadu.
- - - - -
* Frymburk / † Langenmosen (BY)
