JOHANN MARK
Hostitelský přípitek Sdružení pro dějiny Němců v Čechách na jeho českokrumlovské výjezdní valné hromadě (1877)
Moji pánové!
Je pro mne čestným úkolem adresovat několik slov sdružení (rozuměj "Der Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen" /1862-1938/ - pozn. překl.), jehož členy jsme dnes pozdravili jako své hosty. Ujal jsem se toho úkolu o to raději, že tato má slova patří sdružení, které si skrze cíle, jež sleduje, získala srdce všech (v originále "durch die Ziele, die er verfolgt, die Herzen Aller gewonnen" - pozn. překl.). Tak jako filosofie pátrá po prvozákladu všech věcí, tak jako umění sleduje ideál krásy, tak usiluje historie podat obraz osudu lidí v pravdivé věrnosti, v živoucí plnosti a v ryzí jasnosti. Tuto ušlechtilou snahu si vytyčilo i naše sdružení za trvalý úkol. Jasně a zřetelně nám prokázalo, jak naši dávní předkové přišli do vrchů a niv české země, co tu během staletí vykonali a vytvořili, jak německé jméno země (rozuměj "Böhmen" - pozn. překl.) je co nejúžeji a nejniterněji spjato s jejími kulturními poměry (v originále "mit den Culturverhältnissen dieses Landes in engsten Zusammenhange steht, auf 's Innigste verknüpft ist" - pozn. překl.). Následujeme-li vědecké výzkumy a historické vývody, uvidíme, jakého druhu je působení našeho národa. Skutečně jde o zcela pokojnou, požehnanou, nejlepšími následky provázenou misi, kterou tento "národ uchvatitelů" provedl. Namísto kopí a píky (v originále "statt Speer und Spieß" - pozn. překl.) vybojovaly si zcela jiné nástroje moci svůj trvalý význam; namísto až po zuby ozbrojených válečných houfů setkáváme se se zcela jinými silami, které tyto končiny učinily služebnými německému duchu. Všechny stavy a třídy obyvatel, jak jsme se dnes v tak vynikajícím podání hlubokého znalce našich dějin dověděli (řečník má zřejmě na mysli přednášky profesora historie na pražské německé univerzitě Ernsta Martina /*5.5.1841 v Jeně - †15.8.1910 ve Freiburgu am Breisgau/ o středověké německé literatuře v Čechách a o zakládání měst v Čechách a na Moravě - pozn. překl.), braly na tomto kulturním díle účast. Nijaký stav, nijaká věková vrstva se nezřekla podílu na vznešené myšlence kolonizace a kultivace Východu, myšlence, která nezná ničení a zmar (v originále "Idee, die nichts von Zerstörung und Zertrümmerung weiß" - pozn. překl.), zato o to víc buduje, oživuje, podporuje a podněcuje. A všichni ti, kdo náleželi těmto rozličným stavům a vrstvám, přišli sem - jak jsme dnes rovněž slyšeli - ne snad jako uprchlíci bez domova, nepřišli, jak by se dalo říci, s prázdnýma rukama, ó ne, oni s sebou přinesli kromě svých hmotných statků ještě jeden opravdu nádherný kapitál: svou zkušenost, svou nezdolnou píli a zejména své duševní schopnosti. To, že umí přesně vidět a jasně představit tato fakta naší velké minulosti, podat hlasité a výmluvné svědectví o německém kulturním díle, znovuoživit slávu našich předků, to všechno je zásluha Sdružení pro dějiny Němců v Čechách! - Ukázalo nám, že právě radost z práce, činorodé úsilí, bohatství a inteligence německých obyvatel je třeba nahlížet jako pevné základy, na nichž spočívá to, čemu se v Čechách říká "německý živel" (v originále "an denen das Deutschtum in Böhmen beruht" - pozn. překl.). Opírajíce se o tyto základy byli to také odjakživa Němci, kdo byli nositeli velké, vznešené rakouské myšlenky, prodchnuti žárem nejčistší lásky k otčině, vždy vysoko třímajíce zástavu věrnosti říši, věrnosti jednotnému právnímu státu. Sympatie, které krumlovští měšťané v těchto slavnostních dnech sdružení prokazují, jsou nejkrásnějším, hlasitě výmluvným dokladem toho, že jeho působení je i tady vysoce a opravdově ceněno; je dokladem toho, jak hluboké kořeny jeho úsilí také na jihu Čech zapustilo. Kéž by zárodky, klíčící dnes v naší historicky starobylé zemi vzešly v ty nejmocnější výhony, v ratolesti, na nichž dozrají zlaté plody. To je přece onen krásný cíl, který si sdružení ukládá svými výjezdními setkáními, při nichž jeho členové přicházejí do bezprostředního kontaktu s našimi lidmi, která umožňují vzájemnou výměnu myšlenek, povznášejí národní vědomí a dávají zřetelně najevo význam, který náš národ v domovině má. Právem se říká, že dějinami nabývá mládí rozmyslu dědů. Zejména historickými bádáními sdružení se naše dosud mladistvé národní a kmenové vědomí zoceluje, naše národní hrdost se mocněji pozvedá, a to nikoli cestou všednodenních frází, nýbrž cestou kritického náhledu. Proto také lpíme na sdružení s takovou oddaností. Kéž by bylo i v budoucnu pevným, neotřesným středobodem němectví v Čechách! Kolem něho se chceme shluknout, jeho prapor a jeho snahy chceme následovat, jako jediný pevně sevřený svazek držet pevně a věrně pohromadě, neboť ve svornosti spočívá i naše moc. Na stálý rozkvět, růst a zdar sdružení, na jeho výrazné Vivat, Crescat, Floreat zvedám svou číši!"
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1877-1878, č. 1, s. 48-50
P.S. Komu by se snad jevil tón přípitku příliš "nacionální", ten kéž si uvědomí, že existence sdružení, jemuž je věnován, skončila roku 1938 nacistickou zvůlí, glajchšaltující všechen kritický náhled.
Z výroční zprávy státního reálného gymnázia v Českém Krumlově (1874)
Dějiny města a panství Krumlov úzce souvisejí s historií mocného rodu rožmberského. Město samo, ležící takřka na ostrově řeky Vltavy (v originále "gleichsam auf einer Insel der Moldau gelegen" - pozn. překl.), těsně objato jejími smělými ohyby, je velice starobylé a v mnoha ohledech pozoruhodné místo. Ještě dnes vyniká nad mnohá jiná místa země majestátným, nyní knížecím schwarzenberským zámkem, tyčícím se na strmě k Vltavě spadající skále a vyznačujícím se rozlehlou velkolepostí svých budov, vskutku sám o sobě představující "jedno z klasických míst dějin země" (v originále "eine der klassischen Stellen böhmischer Geschichte" - pozn. překl.).
Co do stavebního vývoje hradu a zámku pocházejí ovšem jeho části z rozličných staletí. Ta nejstarší z nich - pokud z ní vůbec něco zůstalo - spadá podle výkladů pana Dr. Pangerla (Mathias Pangerl je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nejhlubšího znalce dějin jižních Čech, do poloviny 13. století. Kolem té doby začíná být samo jméno Krumlova (v originále "nämlich Name Krumau" - pozn. překl.) historickým. V jedné listině z roku 1253, kterou vystavil rakouský vévoda Přemysl Otakar (v originále "der Herzog Ottokra von Oesterreich, der nachherige König Ottokar II." - pozn. překl.), následně český král Přemysl Otakar II., pasovskému arcibiskupství (v originále "für das Hochstift Passau" - pozn. překl.), je mezi jinými svědky z Rakouska, Bavor, Čech a Moravy zmíněn také pan Witigo von Chrumbenowe (viz Erben, Regesta Nr. 1322, také Pangerl, Zawisch 2.). Poněvadž jde i o nejsatrší datovanou listinu, je Chrumbenowe zároveň nejstarší pravopisnou podobou dodnes tak nazývaného města Krumlov, podobou (rozuměj podobou v němčině - pozn. překl.), kterou poloha a lokalita zámku i města dostatečně opravňovaly. Vltava tu činí, jak už zmíněno, rozličné ohyby a meandry (v originále "verschiedene Krümmungen" - pozn. překl.) a krajina kolem řeky mohla tak už prapůvodně připomínat "křivou nivu", německy "eine krumme Aue". Toto nejstarší jméno, které má doslova vepsáno na čele svou německou ražbu, hovoří pak rovněž pro skutečnost, že hrad tu vznikl teprve vprostřed 13. století, poněvadž v té době si zjednal přístup obyčej stavět hrady po německém způsobu a dávat jim německá jména. Následně se místní jméno objevilo i v přídomku pánů z Krumlova: Domini de Chrumbenowe, Krumnowe atd..
Pokud bychom měli věřit ústním podáním, založil rod Vítkovců (v originále "das Geschlecht der Witigonen" - pozn. překl.) hrad a přilehlé město Krumlov už dříve, tedy v 10. a 11. století, ale listinně není tento názor nijak doložen a nemělo by tedy být nijakým přehmatem, když by byl shora zmíněný Witigo von Chrumbenowe nahlížen v roli zakladatelské (v originále "als Gründer anzusehen" - pozn. překl.).
Od tohoto časového momentu vstupují páni z Krumlova do dějin ve stále ostřejších a jasnějších rysech. Tak Budivoj z Krumlova, současník Voka z Rožmberka, svého bratrance a s ním jeden ze tří spoluzakladatelů vynikajícího cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, Vokův spolubojovník v bitvě u Kressenbrunnu, kde král Přemysl Otakar II. vydobyl na Uhřích Štýrsko.
Po něm následoval v čele rodu pan Záviš z Falkenštejna, prvý Krumlovan historického významu, manžel vdovy po králi Přemyslu Otakarovi II. Kunhuty (v originále "Kunigunde" - pozn. překl.) a po její smrti manžel Jitky (v originále "Jutta" - pozn. překl.), sestry uherského krále Ladislava.
Tento pozoruhodný muž (viz o něm pojednání M. Pangerla, které nabízí i přehled o majetcích pánů z Krumlova) po výjimečně činorodém životě, kdy měl nějaký čas v rukou dokonce osudy celých Čech, byl před hradem Hluboká (v originále "vor der Burg Frauenberg" - pozn. překl.), který byl statečně hájen jeho bratrem Vítkem (v originále "von seinem Bruder Witigo" - pozn. překl.), sťat dne 24. srpna 1290.
Po popravě pana Záviše a po zavržení jeho bratří Vítka a Voka přešlo panství krumlovských Vítkovců na jejich bratrance (byl nazýván patruus) Jindřicha z Rožmberka (v originále "Heinrich von Rosenberg" - pozn. překl.).
Poněvadž Jindřich i jeho nástupce se přidrželi jen přídomku z Rožmberka a jen vzácně z Krumlova, vyhaslo vlastně s panem Závišem i jméno pánů z Krumlova. Bez ohledu na to zůstal Krumlov hlavním sídlem moci a lesku pánů z Rožmberka, středobodem jejich daleko se rozkládajících majetků a byl také vždy znovu obmýšlen svými vlastníky řadou privilegií. Z Krumlova zasahovali páni z Rožmberka opakovaně do dějinných událostí české země, tu jako pobídka, tu jako brzda (v originále "bald fördernd, bald hemmend" - pozn. překl.), v mnoha případech dokonce s rozhodující výslednou silou (v originále "sogar entscheidend" - pozn. překl.).
Jedním z nejmocnějších pánů z Rožmberka, kteří na Krumlově sídlili, byl ovšem Oldřich II. (v originále "war aber Ulrich II." - pozn. překl.). Vylíčit jeho život a jeho politické působení se zvláštním ohledem na Krumlov si pisatel (rozuměj těchto řádků v originále - pozn. překl.) v této programové stati vytyčil za svůj úkol.
Aby se dalo vyhnout závěrečným poznámkám, měla by být hned tady uvedena použitá literatura. Zmíněny buďtež následující tituly:
Fr. Palacky, Geschichte von Böhmen, III. u. IV. Bd., Prag 1854.
Fr. Kurz, Oesterreich unter K. Albrecht II., Wien 1835.
J. Trajer (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Beschreibung der Diözese Budweis, Budweis 1862.
Fr. Pubitschka, Chronologische Geschichte Böhmens VII. u. VIII. Bd., Wien 1860-1872 (podle Wikipedie má ovšem dílo 7 svazků a poslední svazek nebyl vydán - pozn. překl.).
Částečného užití doznala i jedna v předešlém století (rozuměj 18. století - pozn. překl.) sepsaná kronika, která se nachází na krumlovském zámku a ve vyšebrodském klášterním archivu, která se však v žádném případě nevyznačuje nijakou přesností.
Za přátelsky vlídné obstarání pomocných prostředků (v originále "die freundliche Beischaffung der Hilfsmittel" - pozn. překl.) budiž vysloven dík správci knížecího schwarzenberského archivu J. Kwětonovi (ke jménu Jakub Květoň /1831-1898/ uvádí Bibliografie dějin českých zemí jen rok narození 1831 v Bavorově bez přesnějšího data, které se podařilo najít až v bavorovské křestní matrice pro ves Tourov, kde se 29. května 1831 narodil sedláku Matěji Kwětaunoivi a jeho ženě Marii narodil na stavení čp. 12 syn Jakub /†5. října 1898 v Netolicích podle zmíněné webové adresy, což ovšem nelze najít stvrzeno ani v netolické, ani českokrumlovské úmrtní matrice/ - pozn. překl.), veledůstojnému panu převorovi kláštera ve Vyšším Brodě (byl jím tehdy Placidus Blahusch, také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a městskému tajemníkovi (rozuměj v Českém Krumlově - pozn. překl.) J. Thallerovi (má na webových stranách Kohoutího kříže rovněž své samostatné zastoupení - pozn. překl.).
Zweiter Jahres-Bericht des k.k. Staats-Realgymnasiums in Krumau, 1874, s. (3)
K bližším informacím o jeho původu nás kromě výroční zprávy českokrumlovského státním reálného gymnázia, vydaného na konci školního roku 1895/1896, nasměroval záznam českokrumlovské oddací matriky o svatbě, konané v tamním svatovítském chrámu dne 13. července roku 1876. Tehdy jednatřicetiletý Johann Mark, c.k. gymnaziální profesor "in Krumau, Stadtplatz N. 2", syn pekařského mistra v Elbigenalp čp. 47, okresní hejtmanství Reutte v rakouských Tyrolích, Johanna Marka a jeho ženy Kathariny, roz. Knitelové z Elbigenalp, si tu bere za ženu Julii Wozelkovou, devatenáctiletou dceru českokrumlovského soukenického fabrikanta Johanna Wozelky a jeho choti Kathariny, roz. Streinzové "aus Krumau". Oddával je Johann Grill (*16. dubna 1848 v Horních Chrášťanech /Obergroschum/), katecheta na českokrumlovském státním reálném gymnáziu. Johann Mark se narodil v Tyrolsku 15. března roku 1845 a poté, co získal aprobaci pro výuku historie na vyšších gymnáziích, působil nejprve jako suplent na vyšší reálce v Linci od 11. března 1872 do 15. září téhož roku, kdy nastoupil jako skutečný učitel (wirklicher Lehrer) tady v Českém Krumlově až do 7. září 1882, kdy odchází už jako zdejší c.k. profesor na vyšší reálku do Salzburgu: v tamních novinách je možné najít zprávy o jeho aktivitách do roku 1904, tj. do odchodu na odpočinek. Zemřel v rodném Elbigenalp 10. srpna 1907 a o dva dny později tu byl pohřben v rodinné hrobce. Svou německou prací na "rožmberské téma" (v pramenech uvádí velice pozoruhodně na prvém místě Františka Palackého) se zvláštním ohledem právě na Český Krumlov zanechal však na jihu Čech stopu natrvalo.
- - - - -
* Elbigenalp (A) / Český Krumlov / † † † Elbigenalp (A)
