logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF MATHUNI

O poutním místě Kájově

Jak už to učinilo mnoho krajanů, dá se nějaký kus země představit v časové ose, zejména tady ve střední Evropě, kde se událo tolikero změn zejména v dobách obratu od pohanství k přijetí křesťanského učení. V 10. století a už předtím, za panování císaře Karla Velikého, museli Avaři opustit české země. Augsburský biskup Ulrich požádal o pomoc v boji proti Maďarům, v něž se Avaři postupně asimilovali, na řece Lech v roce 955 knížete Boleslava (podle dobové zprávy se bitvy účastnil český oddíl o síle 1 000 jezdců uváděný jako "legio Bohemorum", kteří v bitvě padli - pozn. překl.). Ten byl povinen přispět německému císaři, jehož svrchovanosti byl podřízen (Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem /někde nedaleko Krušných hor/ - pozn. překl.). V roce 973 bylo v Praze zřízeno biskupství ( stalo se tak zásluhou řezenského biskupa Wolfganga, který uvolnil území doposud spadající pod jeho řezenskou diecézi - pozn. překl.). Tak to stojí psáno v dějinách. Na obchodních cestách vedoucích do Čech byla zřízena při blízkém prameni dřevěná kaple, později i zděná v místě později ve slovanském jazyce nazvané Kájov (tj. "Kájův dvůr či potok", viz Profousova Místní jména v Čechách, německá podoba místního jména "Gojau" je od českého /prvá zmínka 1263 "Kayow"/ jen odvozena - pozn. překl.) podle osoby kajícníka, poustevníka či prostě osídlence při Chvalšinském potoce (podle Augusta Sedláčka bylo "Kájový" vlastně jméno potoka, který dal prý místu jméno - pozn. překl.). Někdy v 11. století tu se už několik rodin snad zabývalo zemědělstvím (v originále "es gab am Kalschingbach schon Ackerbau betreibende Familien" - pozn. překl.). Zděná kaple byla nahrazena dodnes existující kaplí Zesnutí Panny Marie, která byla poutníky přijata už někdy kolem 12. století za mariánský poutní kostelík. V roce 1255 bylo vedle něho započato se stavbou nového poutního kostela na románských základech, v listinách poprvé zmíněného roku 1263 díky založení cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Zlatokorunští mniši byli králi Přemyslu Otakarovi II. příkladnými hospodáři v duchu jeho záměrů. Léčivé prameny na pěší cestě na Kladné a Český Krumlov (v originále "nach Kladen und Krumau" - pozn. překl.) byly známy zdravotními účinky své vody (v originále "das Wasser davon wurde mit Heilkraft bekannt" - pozn. překl.). Existuje velký počet popisů úspěšných vyléčení. Množství urozených osob se stalo vděčnými dárci a podporovateli stavby kostela, než i na něj dolehly ničivé bouře 15. století (během husitských válek byl tento svatostánek několikrát vypálen - pozn. překl.). K dalekosáhlému odvrácení dalších pohrom došlo zásluhou činorodého faráře Michaela Pilse rodem z nedalekých Chvalšin (v originále "Pfarrer Michael Pils aus Kalsching" - pozn. překl.). V roce spásy (o samotném pojmu viz Wikipedia - pozn. překl.) 1488 byla stavba kostela v úplnosti dokončena (v originále "ist die Kirche im Ganzen vollendet worden" - pozn. překl.). V dokumentech se zmiňuje aktivní pomoc občanů z Českého Krumlova a z Českých Budějovic (v originále "aus Krumau und Budweis" - pozn. překl.), jakož i rolníků z okolí. Farář Pils zapsal do kroniky, že 16. října 1469 vpadly ještě hordy utrakvistů do kostela i fary, ale zkáze bylo zabráněno zásluhou jednoho kočovného učitele. Výjimečný kájovský duchovní (narodil se někdy kolem roku 1430 - pozn. překl.) zemřel 16. října roku 1503.
I prostý lid přinášel hmotné oběti. Některé cenné dary ovšem za dvou vloupání došly zkázy (v originále "bei zwei Einbrüchen verloren gingen" - pozn. překl.). Následovala reformace a válka třicetiletá. V roce 1785 císař Josef II. zrušil zlatokorunský klášter a na státní zásah došlo ke konfiskacím. Téhož roku došlo i ke zřízení českobudějovického biskupství a rozdělení diecéze na menší farnosti, takže mnoho věřících mělo alespoň nyní do svého farního kostela kratší cestu.
Roku 1997 vyšla kniha "Der Wallfahrtsort Maria Gojau" (s podtitulem "Ein Beitrag zur Geschichte der Pfarr- u. Gnadenkirche Mariä Himmelfahrt", jejími autory byli Dieter Raisch a Horst Stiepani /oba i samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/, vydavatelem nakladatelství "Hoam!" ve Waldkirchenu - pozn. překl.), určená pro malé i velké čtenáře, a to nikoli jen svým náboženským tématem, nýbrž i doprovodným historickým výkladem.
Doprovodný výklad pátera Josefa Mathuniho při návštěvě kájovského kostela se místy podobal spíše pobožnosti. Nejstarší kostelním prostorem je, jak už výše řečeno, kaple Zesnutí Panny Marie, zpodobené tu v doprovodu apoštolů s hořícími svícemi jako ona (v originále "mit brennenden Kerzen" - pozn. překl.) při odchodu z tohoto světa. Připojený kostel Nabevzetí Panny Marie (svátek 15. srpna) má na hlavním oltáři Matku Boží s Jezulátkem. Zlaté paprsky vyzařující z Mariina trůnu symbolizují sílu Její milosti, žehnajícím žezlem symbolicky vysílanou na cestu věřícím kdekoli na světě.
Klášterní zboží sahalo od korunního statku Boletice až k Dolní Vltavici, od Českých Žlebů k Prachaticím a Netolicím, od Českých Budějovic ke Zlaté Koruně u Českého Krumlova (v originále "vom Krongut Polletitz bis Untermoldau, Böhmischröhrn zu Prachatitz, Netolitz, Budweis zu Goldenkron bei Krumau" - pozn. překl.). Rožmberští knížecí sousedé byli horlivými podporovateli kostela v Kájově (poněvadž se zlatokorunský klášter na počátku husitských válek dostal do područí Oldřicha z Rožmberka, ocitla se i kájovská farnost v mocenské sféře rodu Rožmberků - pozn. překl.). Jižní Čechy jako kus země byly po staletí utvářeny válkami, obdobími nouze, katastrofami, desátkem i robotou (v originále "durch Zehent und Ropot" - pozn. překl.). Vzniklo tu množství farních obcí. Českobudějovický biskup nabídl v roce 1930 Kájov jako místo působení mariánskému misijnímu řádu oblátů (byli to Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné /OMI/ z Ústí nad Labem /Aussig/, "naši Němci" - pozn. překl.). V letech 1930-1940 byly některé zdejší budovy obnoveny. Obláti převzali duchovní péči o farnost i o "přespolní" poutníky. O 74 dnech přicházely sem poutnické skupiny k děkovným bohoslužbám, které byly oblátům rovněž svěřeny.
Jak to žádaly plány státu, byli i řádoví patres (byli navíc většinou německé národnosti a podléhali tzv. "odsunu" - pozn. překl.) po roce 1945 vyvlastněni a donuceni opustit zemi. V rakouském poutním místě Maria Taferl a ve videňském domě oblátů (na adrese Wien 13, Auhofstraße 169 - pozn. překl.) se mohli v posledních desetiletích setkávat, v každém případě o víkendových bohoslužbách pátera Mathuniho v Maria Taferl. O padesátém jubileu svého knněžství v roce 2002 stanul páter Mathuni v kájovské mariánské svatyni před oltářem takřka sám. Místnímu duchovenstvu zabránila v účasti po několikadenních deštích propuklá povodeň. Ve farním dvoře stály vystaveny čtyři nové zvony, které zvonařský mistr Perner zhotovil díky kontu krajanského časopisu "Glaube und Heimat", neboť k jejich vysvěcení nemohlo dojít. Přesto se ten den stal pro mnoho příbuzných a známých, kteří se z obou stran hranice přes všechny tak nepříznivé okolnosti dostavili, k radosti přátel oblátů i zdejších lidí překrásnou slavností plnou duchovní harmonie (o dva měsíce později byly 12. října téhož roku 2002 přece jen zvony sv. Wolfgang, sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka Česká a sv. Jan Nepomuk Neumann vysvěceny za účasti papežského nuncia arcibiskupa Enderse - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 2021, č. 8, s. 5-6

P.S. Předchozí text je na stránkách krajanského časopisu označen vedle jména Josefa Mathuniho na druhém místě i jménem Anny Pöchmannové, která nejspíše jen "dotvořila" původní, často i zkratkovitý náčrt páterův.

Světlo světa spatřil P. Josef Mathuni v Kladenském Rovném (Ruben) čp. 9 (to kdysi mohutnější stavení tam lze najít dodnes) dne 11. února roku 1921. Otec Johann Mathuni (*20. května 1880 v Kladenském Rovném), syn rolníka v Kladenském Rovném čp. 9 Johanna Mathuniho a Marie, roz. Wenzlové z téhož stavení, si 17. února 1914 vzal v Kájově (oddávajícím knězem byl kaplan Johann Evangelist Vais) za ženu budoucí Josefovu matku Agnes Pollakovou (*3. ledna 1891 v Kladném /Kladen/), dceru rolníka v Kladném čp. 3 Mathiase Pollaka a Anny, roz. Pöschlové z Malčic (Maltschitz) čp. 7 (vdávala se v Českém Krumlově 8. listopadu 1881 jako služka ve Slupenci /Lupenz/ čp. 8). Po oblátském juniorátu (o samotném misijním řádu oblátů /OMI, tj. Oblati Mariae Immaculatae/, jemuž jeho francouzský zakladatel Eugen de Mazenod vytkl poslání "šířit poselství Krista mezi těmi, kteří po zvratech doby zůstali bez pastýřů", viz podrobněji Wikipedia) v Teplé (Teplei), malé vsi příslušející k farnosti Sutom na severočeském Lovosicku, kam přišel roku 1933 jako dvanáctiletý, maturoval na gymnáziu v Chebu (Eger). Noviciát mohl v roce 1940 ještě započít, následovalo však povolání k wehrmachtu do válečné služby. Teprve po propuštění z amerického zajetí (byl jako zajatec převezen do USA) mohl noviciát dokončit a 17. února 1947 složit prvé řádové sliby. Vysněného cíle, jímž od té doby bylo vysvěcení na kněze, dosáhl Josef Mathuni až 20, dubna 1952 ve městě Hünfeld v hesenském okrese Fulda. Jeho řádoví nadřízení ho určili k působení v mladé rakouské provincii. Nejprve tu Mathuni patřil ke skupině lidových misionářů, než mu bylo přiděleno vytoužené poslání v Mariánském misijním díle ve Vídni. Tamní Dům oblátů na Auhofstraße 169 se stal po 53 let působištěm "správného muže na správném místě". Teprve v květnu 2021, několik měsíců před svou smrtí, předal vedení misijního díla svému nástupci. Stačil podniknout ve své funkci řadu cest do všech částí světa a po poslední z nich do Indie ve vysokém věku daleko pře 80 let musel strávit mnoho týdnů v nemocniční péči, aby se vyléčil z nákazy malárií. Nezapomenutelnými se staly několikeré jím organizované mariánské pouti do Říma, Lurd či Fatimy. Zemřel ve Vídni 19. září téhož roku 2021. O jeho vazbách na rodné Čechy vypovídá s blízkou naléhavostí následující text Aloise Františka Kratochvíla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Spásu pro tento svět...

Alois František Kratochvíl

Dne 11. února 1996 slaví známý oblát a misionář ze Šumavy, páter Josef Mathuni OMI, své pětasedmdesáté narozeniny. Četní krajané mají tomuto duchovnímu dobrý důvod ze srdce děkovat za jeho obětavou angažovanost, za jeho kněžskou službu, za jeho náklonnost vůči každému člověku jako stvoření Božímu.
Titul našeho měsíčníku "Glaube und Heimat", tj. "víra a domov" se stal v životě a v působení, v aktivitách tohoto kněze jedinečným způsobem z pouhoho sousloví velkolepou skutečností. Jeho láska k domovu a křesťanská láska k jeho bližním - bez ohledu na jejich jazyk a minulost - zůstávají pro přátele i nepřátele čímsi příkladným, jakkoli si lze jen s velikou dávkou fantazie vůbec představit, že ten člověk nějakého nepřítele má. Kněz, jakého Kristus, jeho Pán a Mistr, měl na mysli!
Nyní pár slov o životním osudu pátera Josefa Mathuniho OMI, který přišel na svět ve vsi Kladenské Rovné, příslušející k farnosti mariánského poutního místa Kájov (v originále "zur Pfarrei Maria Gojau" - pozn. překl.). Jeho rodiče měli čtyři syny, z nichž dva padli ve válce. Obhospodařovali velký statek a když jeden ze synů padl, ještě statek druhý. Josef nikdy nepomyslel na to stát se knězem, ale to Bůh sám ho povolal. Nejprve před tou výzvou ustupoval, pak se podvolil. "Ohne die Oblaten wäre ich nie Priester geworden!" (tj. "Bez oblátů bych se knězem nikdy nestal!") opakoval vždy znovu. Vstoupil v Teplé u Lovosic do gymnázia řádu (v originále "in das Gymnasium der Oblaten" - pozn. překl.) a když absolvoval juniorát (období časných řeholních slibů - pozn. překl.), pokračoval v gymnaziálním studiu jinde, načež se stal vojákem wehrmachtu. V roce 1944 upadl ve Francii do amerického zajetí a dostal se v něm až do Texasu. Roku 1946 po propuštění z válečného zajetí se k oblátům navrátil. Po studiích a noviciátu v Engelportu a v Hünfeldu byl v roce 1952 vysvěcen na kněze. Během svého prvního misijního angažmá si neúmyslně přivodil těžkou chorobu a po uzdravení byl přidělen k působení v rakouské provincii. Dnes (publikováno v roce 1996 - pozn. překl.) je ředitelem misijního díla této provincie, známým vedoucím jejích duchovních cvičení (v originále "ein bekannter Exerzitienmeister" - pozn. překl.) a pro svou hlubokou spiritualitu i ceněným zpovědníkem.
Na zemi, ze které pochází, v níž jeho rodina i on zažili a vytrpěli tolikero hoře, nezapomněl nikdy. Jeho rodiče a sourozenci zanechali tu za sebou dva velké statky, dobytek, pole a luka, les. Oni sami si směli vzít s sebou k odchodu jen to ze všeho nejnutnější, pes za nimi běžel až k nádraží a museli ho odehnat, poněvadž dovnitř dobytčího vagonu už nesměl. Daleko od domova vystupovali z nákladních vlaků pro dobytek. Nouzově byli ubytováni v okolí Würzburgu, deset osob v jedné místnosti: prarodiče, rodiče, vnuci. Rodiče pátera Mathuniho zemřeli brzy nato. Ačkoli doma užívali blahobytu, nabytého pilnou prací, zemřeli ve velké nouzi z bolesti a ze stesku po domově a rodné hroudě, kterou vzdělávaly celé generace jejich předků. Byli pochováni do cizí země na hřbitově, který byl navíc brzy nato zrušen. Když syn Josef hledal jejich hroby, nenašel je a nikdo mu nedokázal říci, kam byli vůbec pohřbeni. Skutečně tragický konec životního osudu nevinných lidí. Z jako hluboce věřícího kněze vyzařuje z P. Josefa Mathuniho toliko mír srdce, které se neuzavřelo lidem a zůstává naopak otevřeno všem. Jak se může stát knězem člověk, který musel snést v osobním životě tolik bolesti a bezpráví? Bůh to určitě ví.
Páter Mathuni OMI si získal velké zásluhy o církev v Čechách. Po čtyři desetiletí se pokoušel, mnohdy velmi riskantním způsobem při cestách za "železnou oponu" obnovit nebo znovu vybudovat kontakty s pronásledovanými kněžími a laiky podzemní církve, a to především v těch místech, kde obláti dříve působili. "Pašoval" papír, knihy, voskové matrice a mnoho jiných naléhavě potřebných věcí za osobního ohrožení přes hranice. V těch nejtěžších dobách komunistického útlaku byl vynikající a mimořádnou osobností mezi oněmi neznámými a dnes bohužel už zapomenutými "misionáři Východu". S růžencem v ruce vydával se oblát Mathuni na své odvážné a nebezpečí plné "výpravy". Ve svém mikrobuse přivážel později i rakouské studenty a teology. Konspirativní cestou jsme měli kontakty s českými z vězení propuštěnými kněžími, předávali jsme zprávy; zprostředkovávali jsme přitom pomoc řádovým sestrám i bratřím, stejně tak osobám z řad laiků. Páter Mathuni prezentoval bohoslovcům život pronásledované církve. Naplňoval odkaz, který si svým mučednictvím vyprosili pronásledovaní křesťané a početní obláti ve všech částech světa. Jeho cesty budily ovšem pozornost "příslušných orgánů". Nezůstávaly bez následků pro české katolíky, jejichž pronásledování, jak ukazuje přítomnost, byly oblátům (samo latinské slovo "oblatus" znamená v češtině tolik co "darovaný či "obětovaný" - pozn. překl.) jen podnětem k novému začátku ve smyslu naplnění jejich devízy "zvěstovat chudým radostné poselství (celé heslo v latině zní: "Evangelizare pauperibus misit me – pauperes evangelizantur", tj. doslova: "Poslal mě chudým hlásat radostnou zvěst evangelia" - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 1996, č. 2, s. 3


- - - - -
* Kladenské Rovné / Kájov / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům čp. 9 v Kladenském Rovném
Arch sčítání lidu pro stavení čp. 9 v Kladenském Rovném s rodinou Mathuniovou včetně něho
Záznam českokrumlovské oddací matriky o svatbě matčiných rodičů

zobrazit všechny přílohy

TOPlist